Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach

Autor: Bc. Tereza Kotásková 🕔︎︎ 👁︎ 17.554

1. Konflikt o Náhorní Karabach v regionálních souvislostech

1.1 Příčiny a průběh konfliktu

Nevyřešený spor o Náhorní Karabach je hlavním činitelem vztahů mezi Ázerbájdžánem a Arménií a současně je stěžejní příčinou nestability celého regionu. Jedná se o hornatou oblast o rozloze 4 800 km2, která se nachází na západě dnešního Ázerbájdžánu. Původně bylo toto území osídleno kavkazskými Albánci, v průběhu dějin zde žili především Arméni, kteří oblast nazývají tradičně Arcach, dále Ázerbájdžánci a Kurdové.[1] Náhorní Karabach byl tedy místem, kde se střetávaly různé vlivy a kultury. Dokládá to přímo jeho název, neboť slovo Karabach sestává z turkického výrazu kara, znamenající černá, a z perského slova bag neboli zahrada. Naopak původ výrazu „Náhorní“ je ruský. [2] Jak Arméni, tak Ázerbájdžánci považují Náhorní Karabach za kolébku své státnosti a kultury. Přitom právě skutečnost, že se zde nestřetávají ekonomicko-strategické zájmy, nýbrž kulturně-historické hodnoty, činí případné řešení sporu mnohem složitější.[3] Oba národy vyvíjí velké snahy archaizovat svou přítomnost na karabašském území, přiklání se proto k různým verzím dějin a řídí se jediným pravidlem „prior tempore, potior iure“.[4]

Kořeny nepřátelských vztahů mezi Ázerbájdžánem a Arménií lze najít v 19. století. Arméni tehdy hromadně opouštěli Osmanskou říši a usídlovali se v oblastech obydlených Ázerbájdžánci. Tehdy také získali populační většinu na území Náhorního Karabachu, podle sčítání lidu v roce 1880 totiž tvořili 53 % obyvatel. [5] V roce 1939 už jejich počet narostl na 91 %.[6] K prvním přímým konfrontacím mezi Ázerbájdžánci a Armény došlo v letech 1905 a 1906. V roce 1921 uzavřel Sovětský svaz s Tureckem Smlouvu o bratrství a přátelství a na jejím základě byl Karabach a Nachičevan [7] přidělen Ázerbájdžánu. V roce 1924 pak byla oficiálně vyhlášena Náhorně karabašská autonomní oblast (NKAO).[8]

Reklama

Arméni se s touto situací nikdy nesmířili. Dokud byl však u moci Stalin, dařilo se Sovětskému svazu držet nacionalistické tendence národnostních menšin na uzdě. Od šedesátých let, kdy po Stalinově smrti nastoupil Chruščov, začal postupně arménský nacionalismus sílit a vyvrcholil na konci osmdesátých let v podobě demonstrací a vyhánění ázerbájdžánského obyvatelstva z Arménie. Migrační vlna se spustila i opačným směrem, vyhnula se ale oblasti Náhorní Karabachu, kde podle sčítání lidu v SSSR z roku 1989 tvořili Arméni většinu (146 000 obyvatel, 77 % karabašské populace) a Ázerbájdžánci byli v menšině (41 000, 21,5 %).[9] Tato arménská většina začala požadovat připojení k Arménii.

Karabašský sovět o to oficiálně požádal v únoru 1988, ale Sovětský svaz to odmítnul a konflikt postupně eskaloval, až přešel v plnohodnotnou válku na konci roku 1991. Počátkem následujícího roku vyhlásili karabašští Arméni nezávislost, neusilovali tedy o připojení k Arménii, nýbrž o samostatnost. Nicméně Arménie dále dobývala karabašská území a vzniknul tak Lačinský koridor, který spojoval Arménii s Karabachem. Náhorní Karabach opustilo 20–25 % populace, přičemž se jednalo o uprchlíky ázerbájdžánské národnosti. [10] Rada bezpečnosti OSN vydala rezoluci č. 822, ve které vyzvala Armény, aby se stáhli z okupovaných území v Ázerbájdžánu. Karabašští Arméni však nabízená řešení odmítli. K dohodě o příměří došlo z důvodu ekonomické vyčerpanosti obou stran 12. května 1994 v Moskvě. Mírová smlouva nebyla dosud podepsána.[11]

Celkově si válka vyžádala přes 30 000 obětí, z čehož bylo 7 000 Arménů. Více než milion osob se stalo uprchlíky, z toho nejméně 800 000 Ázerbájdžánců. Sedm ázerbájdžánských okresů, které dohromady tvoří 14 % území země, se ocitlo pod arménskou kontrolou. Ekonomiky obou zemí byly těžce zasaženy, přičemž dodnes trvá blokáda Arménie ze strany Turecka a Ázerbájdžánu a sama Arménie blokuje Nachičevan. Vlivem vystěhovalectví došlo ke snížení arménské populace až na dva miliony.[12]

1.2 Charakteristika regionu

Náhorní Karabach se nachází v regionu nazývaném jižní Kavkaz či Zakavkazsko. [13] Geograficky se oblast nachází mezi pobřežím Černého a Kaspického moře. Politicky sem patří tři nezávislé republiky – Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán. Na severu hraničí region s Ruskem, na jihu pak s Tureckem a Íránem. Zeměpisně přísluší jižní Kavkaz k Asii, ale z historického, kulturního a náboženského hlediska bývá někdy označo ván za součást Evropy.[14] Rozlohou se jedná o nevelké státy, které ovšem mají v různých ohledech strategický význam. Jednak se nachází na rozhraní dvou kontinentů, navíc poblíž států jako je Írán a Irák, které v kontextu současného dění patří k nejsledovanějším regionům světa. A jednak nelze opomenout význam jihokavkazských republik coby zdrojových a tranzitních zemí pro kaspickou ropu.

V průběhu dějin se na jižním Kavkaze mísily íránské, turecké a ruské vlivy reprezentované Perskou říší, Osmanskou říší a carským Ruskem. Jejich působnost v regionu nebyla ovšem stejnoměrná. Poté, co Írán prohrál v roce 1828 válku s Ruskem, jeho role zde značně poklesla. Ve prospěch Ruska ztratilo obdobně na významu Turecko, a to mezi lety 1878 až 1918. Moderní historii pak podstatnou měrou formoval Sovětský svaz, jehož součástí byly všechny jihokavkazské země. Turecko i Írán jeho regionální dominanci přijaly a samy se orientovaly jinam – Turecko na Evropu a Írán na země

Reklama

Perského zálivu.[15] Dnešní situace je taková, že jak Rusko, tak Turecko i Írán se v oblasti v různém rozsahu angažují a je třeba s nimi jako s regionálními hráči počítat. Jižní Kavkaz na sebe z výše zmíněných důvodů váže i pozornost globálních mocností, například Spojených států amerických a Evropské unie. Z mezinárodních organizací je v otázce Náhorního Karabachu nejaktivnější OBSE.[16]

1.3 Historicko-etnický profil hlavních aktérů

1.3.1 Arménie

Přítomnost Arménů na Kavkaze se datuje od 6. století př. n. l. Podle arménských pramenů byl Náhorní Karabach součástí arménské říše od 4. století př. n. l., podle Ditrycha lze reálně hovořit o 1. století př. n. l. [17] Arménský národ si prošel nadvládou různých říší a zažil i krátká období nezávislosti. V 16. století byla Arménie rozdělena mezi Osmanskou a Perskou říši. Na počátku 19. století byla východní část Arménie připojena k carskému Rusku, zatímco zbytek zůstal součástí Osmanské říše. V této době došlo k výraznému zhoršení pozice Arménů v Osmanské říši, kde na ně bylo nahlíženo jako na pátou kolonu a byli považováni za překážku sjednocení turkických národů. Jejich časté pronásledování vedlo k jejich zvýšené migraci do východní Arménie, která byla pod ruskou kontrolou. Zde se jim i díky ruské podpoře politicky a ekonomicky poměrně dařilo. Na konci 19. století byly na Armény v Osmanské říši spáchány pogromy, nepřátelské vztahy vyvrcholily masakry v roce 1915, jejichž označení za genocidu je stále předmětem sporů.[18]

Tyto události měly nevratný vliv na celkovou psychiku arménského národa, který si vytvořil obraz „tureckého nepřítele“ a od té doby pociťuje silnou nenávist vůči všemu tureckému, což v sobě zahrnuje i vše ázerbájdžánské. [19] Na konci první světové války vznikla nezávislá Arménská republika, avšak už počátkem dvacátých let se stala součástí Sovětského svazu, ve kterém setrvala až do jeho rozpadu v roce 1991. Poté Arménie deklarovala nezávislost.

Na rozdíl od ostatních jihokavkazských zemí je Arménie monoetnickým národem, kde Arméni tvoří takřka 98 % populace.[20] Ačkoli Arméni patří mezi indoevropské národy, nelze je v současnosti zařadit do žádné širší kmenové skupiny. Společně s faktem, že většinu doby přebývali v nepřístupných horských oblastech a byli nuceni odolávat různým dobyvatelským snahám, se v nich vyvinula velice silná sebeidentita a pocit vlastní specifičnosti. Náboženství jako další faktor tyto pocity u Arménů dále posiluje. [21] Arménie se považuje za první zemi, která přijala křesťanství jako své oficiální náboženství a dodnes zde převládá pravoslaví ve své monofyzitské variantě. K arménské apoštolské církvi se hlásí téměř 95 % obyvatelstva.[22] Dalším důležitým prvkem národní sebeidentifikace a základem arménského nacionalismu je výrazně negativní vztah k tureckému, potažmo i k ázerbájdžánskému národu. Od masakrů v roce 1915 si v sobě Arméni nosí velice silný pocit křivdy, který se pro ně stal určitým pojítkem a Náhorní Karabach se tak stal symbolickým prostředkem „boje“ proti Turkům. V Arménii to vedlo až k přesvědčení, že pokud tento spor prohraje, celý arménský národ se ocitne v ohrožení. Po mnoha letech, kdy se cítili utlačováni a poráženi ze strany Turků, tak mělo vítězství nad Ázerbájdžánem ve válce v devadesátých letech pro Armény obrovský význam a ovlivnilo i formování jejich národní identity během doby po vyhlášení nezávislosti. [23]

Samotná Arménie má v současné době necelé tři miliony obyvatel.[24] Možná až dalších deset milionů Arménů žije ovšem podle odhadů mimo svůj stát. Početné arménské menšiny je možné nalézt v Rusku, ve Spojených státech, ve Francii nebo na Blízkém východě.[25] Arménská diaspora je proto významným činitelem vztahů Arménie s dalšími státy.

1.3.2 Ázerbájdžán

Z etnického pohledu se Ázerbájdžán od Arménie značně liší. Jeho obyvatelstvo je turkického původu a v okolí lze tedy nalézt mnohá příbuzná etnika. V názoru na příchod turkických národů na Kavkaz ovšem stále nepanuje shoda. Doposud všeobecně uznávaná Seldžucká teorie mluví o 11. století, na významu v současnosti získává i Chazarská teorie podporující příchod v 6. či 7. století. [26] Z obou teorií by ovšem vyplývalo, že ázerbájdžánská přítomnost v Karabachu se nemůže datovat do takové minulosti jako v případě Arménů. K prosazování nároků Ázerbájdžánců na území Náhorního Karabachu slouží tzv. Albánská teorie, která tvrdí, že původními obyvateli byli kavkazští Albánci, kteří byli na Kavkaze přítomni zhruba od 4. století př. n. l.[27] Postupně se turkizovali a měli tedy podíl na etnogenezi ázerbájdžánského národa. [28] Tato teorie získává v Ázerbádjžánu na popularitě, ale Ditrych například považuje příbuznost Albánců a Turků za neprůkaznou a shodně s dalšími autory zdůrazňuje, že tehdejší populace byla především značně promíšená.[29] Každopádně lze na tomto místě dobře demonstrovat rozdílnost výkladu obou stran. Z pohledu Arménie je karabašská populace už více než dva tisíce let arménská, ázerbájdžánští historikové naproti tomu tvrdí, že od sedmého století obývali Karabach christianizovaní Albánci, kteří postupně podlehli armenizaci, ale stále se jedná o populaci, ze které se vyvinuli Ázerbájdžánci. [30]

Na území dnešního Ázerbájdžánu se stejně jako ve zbytku jižního Kavkazu střetávaly arabské, turecké, mongolské a perské vlivy. Součástí Osmanské říše se tato země stala počátkem 17. století. Ázerbájdžán se skládal asi z dvaceti chanátů, čímž se stal relativně snadným cílem pro carské Rusko, které zde aplikovalo svou politiku divide et impera (rozděl a panuj).[31] Po rusko-perské válce došlo v roce 1828 k rozdělení Ázerbájdžánu, kdy severní část připadla Rusku a jižní část dnešnímu Íránu. Ázerbájdžánci se snažili nepodlehnout rusifikaci a současně se u nich rozvíjela idea panturkismu. Carské Rusko tím pádem považovalo Ázerbajdžánce za možné zrádce a prostřednictví podpory migrace Arménů do oblastí osídlených Ázerbájdžánci se snažilo eliminovat jejich vliv. Současně probíhala migrace Ázerbájdžánců do Osmanské říše, čímž se jasně utvořila koalice Ázerbájdžánu a Turecka na straně jedné a koalice Arménie a Ruska na straně druhé.[32] V tomto duchu se nesly i dvě rusko-turecké války v druhé polovině 19. století. Stejně jako Arménie zažil Ázerbájdžán po skončení první světové války krátké období nezávislosti, načež se posléze stal součástí Sovětského svazu. Samostatná Ázerbájdžánská republika vznikla po rozpadu SSSR v roce 1991.

Ázerbájdžánci jsou multietnickým turkickým národem, což je důvodem, proč etnická sebeidentifikace Ázerbájdžánců proběhla ve srovnání s Armény mnohem později. Ázerbájdžánci se dlouho neidentifikovali jako národ. Cítili příslušnost spíše k chanátům, ve kterých žili, či ke klanům, ke kterým příslušeli, a obecně byli v dřívějších dobách označováni za ázerbájdžánské nebo zakavkazské Tatary. V jiných dobách se naopak identifikovali nadnárodně jako muslimové, přičemž oficiální označení to bylo mezi lety 1918–1936. Ještě ve dvacátých a třicátých letech 20. století se o Ázerbájdžáncích oficiálně mluvilo jako o Turcích, se kterými byli tradičně ztotožňováni. Přitom je však třeba zmínit, že toto ztotožňování probíhalo i ze strany samotných Ázerbájdžánců. V letech 1918–1920 se používalo označení Ázerbájdžánci, které je od roku 1936 aktuální dodnes.[33]

Reklama

Ve smyslu ázerbájdžánské identity je jistě velmi zajímavým faktem i skutečnost, že se jedná v podstatě o rozdělený národ, kdy více než polovina Ázerbájdžán ců žije na území dnešního Íránu, zatímco zbylá populace žijící více na severu tvoří současný Ázerbájdžán.[34] Ten se vyvíjel pod ruskou kontrolou, proběhla zde tudíž rusifikace, jejímž důsledkem je dnes pozice ruštiny jako druhého úředního jazyka vedle ázerbájdžánštiny. Ačkoli rusifikace nedosáhla takové míry, aby obyvatelé sami sebe považovali za Rusy, přesto rozpad SSSR způsobil, že obyvatelům Ázerbájd žánu ubyla další identita, a to sovětská. Tím byl pocit národního sebeuvědomění opět oslaben.[35]

Jiná situace nastala mezi Ázerbájdžánci žijícími v Íránu. Íránský vliv zde byl mnohem větší než ruský na severu a někteří obyvatelé sami sebe identifikují současně jako Ázerbájdžánce i Íránce. Důvodem tohoto odlišného vývoje je skutečnost, že Írán byl vždy unitární stát, a proto byl jeho vliv logicky větší než vliv Ruska, který byl federací. Ázerbájdžán zde tvořil vlastní republiku, a tím pádem existoval prostor pro rozvoj národní identity.[36]

Co se týká náboženství, přijal Ázerbájdžán v sedmém století islám. Z důvodu perského vlivu zde převládá šíitská větev, a to navzdory vazbám na Turecko, které je sunnitské.[37] I zde je ovšem patrný vliv Ruska, resp. Sovětského svazu, který byl ateistickým státem, a proto náboženství u dnešních Ázerbájdžánců nehraje takovou roli jako například u Ázerbájdžánců žijících v Íránu. Ten byl roku 1979 ustaven islámskou republikou.[38]

1.4 Role vnějších aktérů

1.4.1 Rusko

Ruský zájem o jihokavkazský region je nepochybný. Ditrych definuje tři hlavní determinanty ruské politiky v tomto regionu. Prvním z nich je geoekonomický význam Kaspické pánve, z kterého chce Rusko co nejvíce získat ve svůj prospěch a co možná omezit zapojení ostatních velmocí. Druhý determinant je historického charakteru, kdy Rusko klade velký důraz na zvláštní vztahy s geograficky blízkými zeměmi, zvláště pokud se jedná o postsovětské země. Třetím faktorem je „povědomí o důležitosti jižního Kavkazu pro šíření vlivu ve střední Eurasii a zároveň pocit ohrožení[39], přičemž toto ohrožení spatřuje Rusko podle autorova názoru jednak v islamismu šířícím se z Kavkazu a jednak v možnosti nárůstu vlivu jiných mocností v regionu.[40]

Postoje Moskvy během konfliktu o Náhorní Karabach nebyly vždy konzistentní. Moskva nejprve opakovaně odmítla arménské žádosti o připojení NKAO, a postavila se tak na stranu Ázerbájdžánu, což bylo spíše neočekávané – zvláště s ohledem na fakt, že muslimové platili v SSSR za občany „druhé kategorie“. [41] Situace se ale změnila poté, co Rusko a Arménie v roce 1992 normalizovaly své vztahy podpisem Paktu vzájemné bezpečnosti. Proturecky zaměřený ázerbájdžánský prezident Elčibej současně rozhodl o vystoupení ze SNS a odmítl připravovanou Smlouvu o kolektivní bezpečnosti.[42]

Ruský podíl na některých událostech[43] je dodnes nejasný, ale jeho pozdější zásahy do ázerbájdžánské politiky už byly poměrně doložitelné. Jedná se zejména o podporu Sürata Husejnova, warlorda a vůdce soukromé armády, který se roku 1993 pokusil o puč. V té době byl prezidentem proturecky orientovaný Abulfaz Elčibej. Do situace se vložil bývalý stranický lídr a generál KGB Hejdar Alijev, v jehož prospěch Elčibej rezignoval a Husejnov se stal premiérem. První teorie tvrdí, že vše bylo naplánováno Alijevem s podporou Moskvy, která si tak zajistila dosazení proruského prezidenta.[44] Podle jiné verze měl být Husejnov figurkou, pomocí které by Moskva ovládala ázerbájdžánskou politiku. Tomu podle Cornella zabránilo Turecko, které přimělo Elčibeje vzdát se úřadu

ve prospěch Alijeva. Ankara si totiž uvědomovala, že Elčibejova vyhraněná proturecká rétorika páchala často víc škody než užitku. [45] Alijev musel Rusku učinit mnoho ústupků, např. v podobě vstupu Ázerbájdžánu do SNS, ale zároveň se mu podařilo prosadit si vlastní cíle. Na území Ázerbájdžánu nebyly umístěny žádné ruské jednotky, ale co bylo hlavní, Alijev uzavřel v roce 1994 tzv. kontrakt století, ve kterém se dohodl se západními společnostmi na průzkumu a těžbě ropy na ázerbájdžánském území. To částečně opět zhoršilo vztahy s Ruskem, napravilo je ovšem udělení koncesí ruské společnosti Lukoil a uzavření smlouvy s ruským Ministerstvem energetiky. Rusko poté podpořilo Ázerbájdžán v otázce nedělitelnosti hranic na summitu OBSE v Lisabonu.[46]

Nový zvrat pozic nastal poté, co byl dohodnut ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan, který vede kaspickou ropu do Evropy přes Gruzii a Turecko. Toto se dá považovat za velký neúspěch ruské geopolitiky. Co se týká řešení konfliktu o Náhorní Karabach, přišli ruští diplomaté s modelem tzv. principu společného státu, který počítal s nehierarchickými vztahy mezi Ázerbájdžánem a de facto nezávislou Náhorně-karabašskou republikou, což bylo pro Ázerbájdžán nepřijatelné. Tím se zároveň projevil ruský příklon k podpoře nezávislosti Náhorního Karabachu. Tento postoj by korespondoval i s již výše zmiňovanou politikou divide et impera. Tato strategie vychází z předpokladu, že je snazší řešit větší počet menších problémů než jeden velký. Aplikováno na zkoumanou problematiku lze prohlásit, že Rusko záměrně nevyvíjí snahu situaci efektivně řešit, nýbrž nepřímo udržuje stav „ani válka ani mír[47], díky čemuž je schopno udržet si svůj vliv. Ten je nepřehlédnutelný zejména u Arménie, kterou Šmíd doslova označuje za „de facto ekonomický protektorát Ruské federace“. [48] Arménie je závislá na ruské pomoci, většina arménského trhu, obzvláště trhu s energií, je v rukou ruských společností. Arménie se neúčastní žádných regionálních projektů spojených s tranzitem ropy a navíc se nachází v dopravní blokádě. Z těchto důvodů tam neproudí téměř žádné zahraniční investice a spolupráce s Ruskem tak zůstává jediným východiskem.

1.4.2 Turecko

Turecko ještě coby Osmanská říše byla mocností svým vlivem dalece přesahující jihokavkazský region. Po vzniku Sovětského svazu přijalo Turecko fakt, že jihokavkazské země se staly jeho součástí, a samo se zaměřilo na definování svého místa v Evropě. Přesto turecký zájem nikdy nevymizel a byl oživen zejména po vzniku nezávislých jihokavkazských republik. Zvláštní pouto má s Ázerbájdžánem, poněvadž jejich národy se považují za bratrské. Současně šlo i o pragmatické smýšlení v souvislosti s ekonomickým potenciálem země. Naopak vztahy Turecka s Arménií byly a jsou poměrně problematické.[49] Současný regionální význam Turecka je determinován několika fakty, a sice spojenectvím s USA, členstvím v NATO a účastí na projektu ropovodu BTC. Turecko tak pro západ slouží jako určitá protiváha k Íránu a Rusku.

K otázce Náhorního Karabachu zaujímala Ankara zpočátku spíše zdrženlivý postoj. Po masakru v Chodžaly[50] se Turecko ovšem jasně postavilo na stranu Ázerbájdžánu a prosadilo ekonomickou blokádu Arménie a uzavření hranic. Přitom se ale do konfliktu nikdy aktivně nezapojilo, k čemuž mělo několik důvodů. Zejména šlo o jeho velmi dobré vztahy se západem, které by intervence mohla vážně narušit. Značně by se snížily šance přijetí Turecka do EU, přímá vojenská účast na konfliktu by mohla být dávána do souvislosti s arménskou genocidou a se zapojením Turecka by došlo k internacionalizaci sporu až do takové míry, že by mohl přerůst v mnohem širší konflikt.[51]

Záměrem Turecka nebylo ani zasahování do ázerbájdžánské politiky či prosazování panturkické vlády. Naopak výrazná proturecká rétorika ázerbájdžánského prezidenta Elčibeje se ukázala jako kontraproduktivní, neboť způsobovala napětí v rusko-tureckých vztazích.

1.4.3 Írán

Írán má podobně jako Turecko k nynějším jihokavkazským zemím silné historické a kulturní vazby a stejně jako v případě Turecka nedosahuje jeho současný vliv takové velikosti, aby mohl sám o sobě ovlivnit politické dění. Především v kulturní a náboženské rovině má velmi blízko k Ázerbájdžánu.

V roce 1992 se Írán pokusil zprostředkovat příměří ve válce o Náhorní Karabach, když v Teheránu došlo k setkání zástupců arménské a ázerbájdžánské strany.[52] Jednání reálné výsledky nepřineslo a naopak došlo k poměrně nečekanému přiklonění Íránu na stranu Arménie, čímž mezi Moskvou, Jerevanem a Teheránem vznikl strategický trojúhelník. Tuto změnu kurzu zapříčinil již několikrát zmiňovaný ázerbájdžánský prezident Elčibej, jehož proturecká politika v sobě zároveň nesla protiíránské prvky.[53] Írán se totiž dlouhodobě obává možného iredentismu ze strany íránských Ázerbájdžánců, kteří tvoří téměř čtvrtinu íránské populace. V absolutních číslech dosahuje počet íránských Ázerbájdžánců až dvaceti milionů, což je až třikrát víc než samotný počet obyvatel Ázerbájdžánské republiky. [54] Tato situace dokazuje, že v případě Náhorního Karabachu se nejedná o náboženský konflikt, neboť navzdory faktu, že Írán i Ázerbájdžán jsou státy vyznávající šíitský islám, vzniklo spojenectví Íránu s křesťanskou Arménií.

1.4.4 USA

Zájem Spojených států o dění na jižním Kavkazu je spojován zejména se dvěma skutečnostmi. První z nich jsou ekonomické zájmy amerických společností o kaspickou ropu, druhý faktor souvisí s americkou politikou vůči blízkovýchodním zemím, zejména vůči Íránu, který s regionem přímo sousedí. K posilování spolupráce dochází obzvláště s Ázerbájdžánem, ačkoli během karabašského konfliktu na začátku devadesátých let vývoj předvídal spíše opak. Vlivem silné lobby arménské diaspory totiž americký Kongres označil na základě tzv. Freedom Support Act, konkrétně odstavce 907, Ázerbájdžán za agresora a byla mu zamítnuta jakákoli finanční nebo humanitární pomoc, dokud nezruší ekonomickou blokádu Arménie a vyvaruje se použití síly proti ní.[55] Přesto začaly do Baku proudit investice, a to prostřednictvím amerických energetických společností. Uzavření tzv. kontraktu století v září 1994 pak definitivně znamenalo přelom v postoji Spojených států.[56]

Podporováním energetického průmyslu sledovaly Spojené státy v zásadě dva cíle. Jednak šlo o redukci ruského a íránského vlivu a jednak se američtí diplomaté domnívali, že zahrnutí Arménie a Ázerbájdžánu do společných energetický projektů vytvoří platformu pro uzavření míru a vyřešení geopolitického patu. Tehdejší arménská politika se ovšem ukázala nekompatibilní s tímto plánem a Spojené státy se proto začaly soustředit na zbylé dva jihokavkazské státy, Gruzii a Ázerbájdžán. Tím se současně pokusily vytvořit protiváhu k ruskému vlivu v regionu, což se částečně podařilo s výstavbou ropovodu BTC, který se vyhýbá jak Rusku, tak Arménii. [57]

Politicky se začaly Spojené státy výrazněji angažovat v roce 1997, kdy se staly součástí předsedající trojice Minské skupiny OBSE, která usiluje o vyřešení sporu o Náhorní Karabach. V roce 1998 pak USA uzavřely s Ázerbájdžánem a Gruzií dvoustranné dohody o bezpečnostní spolupráci. Nový směr získala americká politika v roce 2001. Skončilo Clintonovo volební období, jehož zahraniční politika vůči jižnímu Kavkazu se zakládala na „politických a ekonomických nástrojích“ a jako prostředky využívala „diplomacii, ekonomickou asistenci, energetickou spolupráci a výstavbu institucí“.[58] Po 11. září 2001 přišel George W. Bush s válkou proti teroru, která ještě více posílila americkou snahu prosadit se v Eurasii. Jižní Kavkaz se nachází v sousedství států představujících pro USA hrozbu (zejména Irák, Írán a Afghánistán), ale současně v blízkosti evropských spojenců. Právě díky své poloze se jižní Kavkaz stal prioritou bezpečnostní politiky Washingtonu. Ázerbájdžán participoval na operacích v Afghánistánu a Íráku a nejspíš i kvůli tomu počátkem roku 2002 zrušily Spojené státy diskutovanou sekci 907a zákona Freedom Action Act.[59]

Následná Obamova administrativa přinesla dva nové prvky, kdy se do popředí americké zahraniční politiky dostalo budování dobrých vztahů s Ruskem a snaha o normalizaci vztahů mezi Tureckem a Arménií. Ázerbájdžán toto vnímal jako ochlazení vztahů. Důkazem toho, že Spojené státy ale o jižní Kavkaz zájem neztratily, byla návštěva americké ministryně zahraničí Hillary Clintové v létě 2010. Jak v Baku, tak v Jerevanu žádala o mírové vyřešení karabašského konfliktu. [60]

Je zřejmé, že postoj USA obsahuje vícero složek. Jednou z nich je docílení vlastních zájmů, a to jak v oblasti energetiky, tak v posílení vlastního postavení v Eurasii a na Blízkém východě. Další složkou je ale i zájem Spojených států na vyřešení patové situace, na posilování bezpečnosti a na stabilizaci regionu. Jak Ditrych podotýká, toto je hlavní rozdíl oproti přístupu Ruska.[61]

1.4.5 OBSE

Konflikt o Náhorní Karabach se stal prvním mezinárodním konfliktem, jehož řešení přenechalo OSN regionální organizaci, v tomto případě Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Ázerbájdžán a Arménie jsou členy OBSE od vyhlášení své nezávislosti. Výhradně k řešení karabašského konfliktu vytvořila OBSE tzv. Minskou skupinu, jež má v současnosti 11 stálých členů.[62] Konkrétní řešení sporu se Minské skupině vyjednat nepodařilo, ale dokázala vytvořit platformu pro vyjednávání a i to se dá považovat za dílčí úspěch vzhledem k předchozím neúspěšným pokusům Ruska, Íránu či USA o totéž.[63]

Možnosti OBSE během probíhající války byly značně omezené ruskými zájmy, které znemožňovaly jakékoli jednání. Role OBSE začala znovu narůstat od roku 1996. Na Lisabonském summitu byl deklarován právní statut Náhorního Karabachu, jakožto území s nejvyšší mírou svrchovanosti v rámci Ázerbájdžánu. Tento návrh respektoval princip teritoriální integrity i princip sebeurčení, byl ovšem Arménií odmítnut. V návaznosti na tyto lisabonské principy vypracovala tzv. Minská trojka sestávající ze zástupců Francie, USA a Ruska model tzv. fázového přístupu, podle něhož mělo být míru dosaženo postupnými kroky.[64] Tehdejší arménský prezident Petrosjan byl ochotný o tomto plánu jednat, neboť si uvědomoval čím dál větší následky izolace arménské ekonomiky. Pod nátlakem opozice (především politiků původem z Karabachu), veřejnosti a příslušníků diaspory nakonec odstoupil a prezidentem se stal jeho předchozí kritik Robert Kočarjan, bývalý prezident Náhorně-karabašské republiky, jehož politika prakticky bránila jakémukoli vyjednávání.[65] Další významný návrh, který vzešel od Minské skupiny, byl tzv. balíkový přístup, který naopak prosazoval současné vyřešení všech sporných otázek a bezprostřední aplikaci jejich řešení. Na tomto principu se zakládal tzv. model společného státu[66], který byl ale nepřijatelný pro Ázerbájdžán. Zatím poslední zpráva Minské skupiny se zabývá okupovanými ázerbájdžánskými okresy, jež zástupci předsedajících zemí navštívili. Na základě zjištěných skutečností prohlašují, že „status quo je nepřijatelný a pouze vyjednané řešení může přinést vyhlídky na lepší budoucnost“, zároveň odrazují strany konfliktu od jakýchkoli aktivit na sporných územích. [67]

1.4.6 Evropská unie

Evropská unie praktikuje svou politiku vůči jihokavkazským zemím pomocí dvou nástrojů. Prvním z nich je Evropská politika sousedství, která vznikla před plánovaným východním rozšířením EU v roce 2004, a druhým nástrojem bylo zřízení stálého představitele EU pro jižní Kavkaz. Arménie, Ázerbájdžán a Gruzie byly do Evropské politiky sousedství začleněny až v druhé vlně v roce 2004 a o dva roky později pro ně vznikl akční plán. Od českého předsednictví v roce 2009 se staly všechny tři jihokavkazské republiky součástí plánu Východního partnerství, jehož cílem je větší začlenění daných států do evropských struktur, zjednodušení vízových procedur a posílení energetické spolupráce.[68] Evropská unie je tak dalším aktérem, který si pragmaticky uvědomuje, že ropa z Kaspického moře vedená do Evropy přes Turecko je ideálním prostředkem k diverzifikaci energetických zdrojů a snižování závislosti na Rusku.

Z pohledu zemí jižního Kavkazu je Evropská unie ve srovnání s Ruskem a Spojenými státy vnímána jako slabý hráč. Na to se ovšem nemusí nutně nahlížet negativně, neboť na rozdíl od Ruska a USA nemá EU v regionu přílišné ekonomické, mocenské nebo jiné zájmy, a proto by se mohla stát vhodným prostředníkem k zajištění stability regionu. Stejně tak by mohla využít vlastních zkušeností, a to zejména s konfliktem na Balkáně, který nese v jistých bodech shodné prvky se sporem o Náhorní Karabach.[69]

1.5 Jižní Kavkaz – „zamrzlý region“?

Hra s nulovým součtem či geopolitický pat, to jsou výrazy, kterými je nejčastěji popisována současná situace na jižním Kavkaze. [70] Od ukončení bojů v roce 1994 nedošlo v otázce Náhorního Karabachu k žádnému zřetelnějšímu pokroku. Ani Arménie ani Ázerbájdžán nejsou ochotny přistoupit na změny ve svých postojích, které jsou tedy prakticky totožné s jejich výchozími pozicemi po ukončení války.

Jádrem postoje Jerevanu je právo národů na sebeur čení, sama Arménie se přitom za účastníka sporu nepovažuje a prohlašuje, že jednání musí probíhat mezi Baku a Stepanekertem. Náhorní Karabach jasně požaduje nezávislost jak na Ázerbájdžánu, tak na Arménii a odmítá jakoukoli formu autonomie v rámci ázerbájdžánského státu. Ázerbájdžán lpí na principu teritoriální integrity a zdůrazňuje, že arménský národ právo na sebeurčení už uplatnil při vzniku Arménské republiky. [71] Považuje se za oběť arménské agrese a stěžejní je pro něj stažení arménských vojsk z okupovaných okresů a umožnění návratu vnitřních běženců do svých domovů.

Skutečnost, že v případě Náhorního Karabachu se jedná o konflikt hodnot a nikoliv o konflikt zájmů, činí nalezení řešení mnohem složitější, neboť spory nelze vyřešit vzájemně výhodným ekonomickým uspořádáním. Konflikt hodnot je hluboce zakořeněn v myslích lidí. Ázerbájdžánskou společností se nese pocit ponížení a křivdy v důsledku vojenské prohry a následné okupace téměř pětiny země. Negativní vliv na celkovou situaci má i osud vnitřních běženců, kteří již dvanáct let žijí v provizorních podmínkách, ale kterým vláda z principu brání v trvalé integraci jinde. Radikalizace názorů na arménský národ je potom přirozeným důsledkem situace. Nejinak je tomu v Arménii. Nesnášenlivost vůči Ázerbájdžáncům tam má ještě hlubší kořeny v arménské antipatii vůči tureckým či muslimským národům obecně. Kdysi společná kavkazská identita je nejspíš nenávratně pryč a budoucí integrace států jakožto ideální řešení se tak stává velice nepravděpodobnou.[72] Základem všech mírových hovorů musí být vzájemná důvěra, která oběma stranám sporu zatím chybí. Tento fakt ještě zvyšuje možnost vypuknutí nového konfliktu. Vojenské řešení je ostatně jako možnost také bráno v úvahu. Rizika by ale byla pro všechny strany příliš velká. Ázerbájdžán by přišel o zisky z ropy a arménskou ekonomiku by mohl postihnout úplný kolaps. Ázerbájdžán možnost vojenského konfliktu z času na čas naznačuje, jde ale spíše o rétoriku vycházející z touhy po pomstě a frustrace z okupace části území.[73] Vzhledem k zapojení vnějších aktérů by pravděpodobně došlo k internacionalizaci případného konfliktu a ten by mohl přerůst až v regionální válku s destruktivním charakterem. Jako nejreálnější scénář do blízké budoucnosti se proto jeví ituace, ve které „zamrzlý stav“ v regionu ještě chvíli potrvá.

Poznámky

[1] Šmíd 2007, s. 145

[2] Ditrych 2006, s. 33

[3] Šmíd 2007, s. 170

[4] Překlad latinského přísloví zní: „Dřívější časem, mocnější právem.“ Ditrych 2006, http://www.navychod.cz/articles.php?id=313f013c-dd8d-102d-bc3e-00e0814daf34.

[5] Autor ovšem podotýká, že toto sčítání proběhlo v zimním období a nezohledňuje fakt, že turkická společnost byla kočovná, a proto je předpoklad, že v letních měsících by poměr arménského a turkického obyvatelstva byl jiný. Ditrych 2006, http://www.navychod.cz/articles.php?id=313f013c-dd8d-102d-bc3e-00e0814daf34

[6] Cornell 2001, s. 64

[7] Nachičevanská autonomní oblast je ázerbájdžánská exkláva, která na severu hraničí s Arménií, na jihu s Íránem a na západě má krátkou hranici i s Tureckem. Od Ázerbájdžánu ji odděluje jihoarménská provincie Sjunik, označovaná jako Zangezur.

[8] Šmíd 2007, s. 151

[9] Souleimanov 2004, s. 221

[10] Carley 1998, http://www.usip.org/publications/nagorno-karabakh-searching-solution-0

[11] Šmíd 2007, s. 169

[12] Souleimanov 2004, s. 225

[13] Termín Zakavkazsko reflektuje ruský úhel pohledu, v této práci bude používán název jižní Kavkaz.

[14] Například heidelberský Institut pro výzkum mezinárodních konfliktů označuje Kavkaz za „nejméně stabilní subregion Evropy“. Conflict Barometer 2010, s. 9

[15] Cornell 2001, s. 8

[16] Carley 1998, http://www.usip.org/publications/nagorno-karabakh-searching-solution-0

[17] Ditrych 2006,

[18] Toto téma bude blíže rozebráno v kapitole 2.3.

[19] Ázerbájdžánci byli s Turky dlouhou dobu ztotožňováni. Podrobněji viz podkapitolu o Ázerbájdžánu. Šmíd 2007, s. 148

[20] Jedná se o údaj ze sčítání lidu v roce 2001. The World Factbook 2011, [https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/am.html

[21] Šmíd 2007, s. 146

[22] The World Factbook 2011, https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/am.html

[23] Z vyjádření Ronalda Sunyho během diskuze o možnostech řešení konfliktu o Náhorní Karabach, kterou v roce 1998 uspořádal washingtonský Institut míru (United States Insitute of Peace). Shrnutí diskuze viz Carley 1998, http://www.usip.org/publications/nagorno-karabakh-searching-solution-0.

[24] The World Factbook 2011, https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/am.html

[25] AmeniaDiaspora.com, http://www.armeniadiaspora.com/population.html

[26] Šmíd 2007, s. 147

[27] Cornell 2001, s. 50

[28] Souleimanov 2004, s. 220

[29] Tento názor sdílí například Cornell, který v tomto smyslu odkazuje na Croissanta a Hewsena. Cornell 2001, s. 52; Ditrych 2006, http://www.navychod.cz/articles.php?id=313f013c-dd8d-102d-bc3e-00e0814daf34

[30] Cornell 2001, s. 52

[31] Tamtéž, s. 21

[32] Šmíd 2007, s. 147-148

[33] Souleimanov 2004, s. 217

[34] Cornell 2001, s. 22

[35] Altstadt poznamenává, že rusifikace v Ázerbájdžánu probíhala mnohem silněji než v Arménii a Gruzii, protože Moskva měla strach z ázerbájdžánského islámu. Carley 1998, http://www.usip.org/publications/nagorno-karabakh-searching-solution-0

[36] Cornell 2001, s. 22

[37] Šmíd 2007, s. 146

[38] Cornell 2001, s. 23

[39] Ditrych 2006, s. 38

[40] Tamtéž.

[41] Pro křesťany bylo obecně snazší obsazovat významné pozice v rámci státních struktur než pro muslimy. Šmíd 2007, s. 156

[42] Ditrych 2006, s. 38

[43] Jde například o pogromy v Sumgaitu a v Chodžaly. Více o nich viz Cornell 2001, s. 68, s. 81-83.

[44] Šmíd 2007, s. 167

[45] Cornell 2001, s. 87

[46] Ditrych 2006, s. 39

[47] Šmíd 2007, s. 174

[48] Tamtéž, s. 181

[49] Turecko-arménské vztahy budou detailněji rozebrány v druhé kapitole.

[50] Chodžaly je ázerbájdžánské město strategicky ležící mezi Stepanakertem a Agdamem. Události, ke kterým došlo při jeho dobývání Armény, byly označeny za etnickou čistku spáchanou na ázerbájdžánské obyvatelstvo. Odhady počtu obětí se pohybují od šesti set až po několik tisíc. Ázerbájdžánci tyto události přirovnávají dokonce k arménské genocidě z roku 1915. Události měly i politický dopad, protože odstoupil ázerbájdžánský prezident A. Mutalibov. Šmíd 2007, s. 164-165.

[51] Ditrych 2006, s. 41

[52] Šmíd 2007, s. 166

[53] Souleimanov 2004, s. 227

[54] The World Factbook 2011, https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/ir.html

[55] Souleimanov 2004, s. 228

[56] Určité pochyby o jasnosti amerického postoje přesto zůstaly. Thomas de Waal přichází s názorem, že jednotlivé státní orgány se v USA zaměřují na různé politiky – Kongres na Arménii, Pentagon na Ázerbájdžán a ministerstvo zahraničí na Gruzii. De Waal 2008, http://iwpr.net/report-news/caucasus-broken-region

[57] Baban 2010, s. 95

[58] Tamtéž, s. 96

[59] Tamtéž, s. 97

[60] Tamtéž, s. 101

[61] Ditrych 2006, s. 40

[62] Stálými členy Minské skupiny je Arménie, Ázerbájdžán, Bělorusko, Finsko, Francie, Itálie, Německo, Rusko, Švédsko, Turecko, USA. OSCE 2011, http://www.osce.org/mg/66926

[63] Souleimanov 2004, s. 228

[64] Jednotlivými fázemi mělo být stažení arménských jednotek z okupovaných ázerbájdžánských okresů mimo Náhorní Karabach, zrušení blokády Arménie, návrat ázerbájdžánských uprchlíků do svých domovů, zajištění mezinárodních jednotek a zahraničních pozorovatelů v Náhorním Karabachu a vytvoření jejich vlastních milic. Až poté měla započít jednání o statutu Náhorního Karabachu. Šmíd 2007, s. 173-174

[65] Souleimanov 2004, s. 231

[66] Již zmiňován v podkapitole 1.4.1 věnované Rusku.

[67] OSCE 2011, http://www.osce.org/mg/76209

[68] Pro Arménii byly na roky 2007-2010 vyhrazeny finanční prostředky ve výši 90 milionů euro, pro Ázerbájdžán ve výši 92 milionů a pro Gruzii celkem přes 120 milionů euro. Tamm 2007, s. 74

[69] Tamm 2007, s. 76

[70] Např. Carley 2008; Cornell 2001, s. 385; De Waal 2008

[71] Případné uznání nezávislosti NKAO by totiž mohlo sloužit jako příklad pro další etnické menšiny (např. Lezgínové a Talyšové), které v Ázerbájdžánu žijí na hranicích s Ruskem a Íránem. Souleimanov 2004, s. 22

[72] Šmíd 2007, s. 179-180

[73] Naposledy se v tomto duchu vyjádřil například mluvčí ministra obrany Eldar Sabiroglu, když prohlásil, že ázerbájdžánští vojáci jsou připraveni bojovat, aby získali zpět okupovaná území. NewsAz 2011, http://news.az/articles/politics/35599

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více