Třetí bitva o Charkov

Autor: Gebirgsjäger 🕔︎︎ 👁︎ 42.764

Charkov. Druhé největší město Ukrajiny, průmyslové centrum a významný dopravní uzel. Během druhé světové války se stal čtyřikrát místem těžkých bojů mezi německými a sovětskými jednotkami. V říjnu roku 1941 jej dobyla německá 6. armáda. Sovětský pokus o dobytí města v květnu 1942 Němci odrazili. O necelý rok později, v předjaří roku 1943, Rudá armáda Charkov získala a v zápětí zase ztratila. Během této, v pořadí již třetí bitvy o Charkov, prodělal svůj bojový křest 1. československý polní prapor. Definitivně přešlo město do sovětských rukou v srpnu roku 1943.

Strategická situace

Úspěchy, kterých dosáhla Rudá armáda v zimě 1942/43, naplnily Hlavní stan nejvyššího velení (Stavka) i Stalina samotného optimismem. 6. armáda byla zničena ve Stalingradu a celé německé jižní křídlo bylo na ústupu. Bylo odvráceno nebezpečí, hrozící kavkazským ropným polím. Armády spojenců Říše přestaly existovat jako reálná bojová síla a tak zůstaly rozsáhlé oblasti v podstatě neobsazeny. Stavka dospěla k názoru, že tak rozsáhlé ztráty nejsou Němci schopni nahradit přesuny ze západní Evropy nebo z jiných úseků východní fronty. Obrovský nárůst sebevědomí a bojové morálky v Rudé armádě vedly k nereálnému hodnocení situace a Stavka si pro následující období stanovila velkorysé plány, které nebraly ohled na vlastní (zejména logistické) možnosti a na hlášení polních velitelů o narůstající německé aktivitě.

Reklama

V druhé polovině ledna tak 1943 Stavka naplánovala ambiciózní sérii operací k osvobození levobřežní Ukrajiny (tedy na levém břehu Dněpru) s Charkovem, posunutí střední frontové linie na západ, osvobození Smolenska a uvolnění blokády Leningradu.

Znovuzískání levobřežní Ukrajiny bylo svěřeno Voroněžskému (Golikov), Jihozápadnímu (Vatutin) a Jižnímu (Malinovskij) frontu. Charkov mělo osvobodit levé křídlo Voroněžského frontu tvořené 40. 69. armádou a 6. tankovou armádou. Útok na Charkov začal 1. února a Stavka v něm nasadila téměř 200 000 vojáků a více než 300 tanků. Přístupové cesty k městu měli Němci jen slabě zajištěny, a tak po úporných bojích první sovětské jednotky večer 13. února pronikly až na charkovké předměstí. Útok na Charkov byl zahájen 14. února. II. tankovému sboru SS, zajišťujícímu obranu města, reálně hrozilo obklíčení. Proto jeho velitel SS-Obergruppenführer Paul Hausser nařídil přes Hitlerův příkaz „hájit město do posledního vojáka“ jeho evakuaci. Během dvou dnů byl Hausserův rozkaz proveden. Podařilo se tak zachránit nejvýznamnější část německých tankových jednotek v tomto prostoru, které tak mohly být nasazeny do protiútoku v rámci Skupiny armád Jih – zvláště pak během třetí bitvy o Charkov.


Třetí bitva o Charkov

Třetí bitva o Charkov

Hitler, vyvedený z míry ztrátou Charkova, navštívil 17. února velitele Skupiny armád Jih polního maršála Ericha von Mansteina na jeho velitelství v Záporoží. Původním Hitlerovým záměrem bylo nařídit mu pouze dobytí Charkova. Mansteinův plán byl mnohem ambicióznější. Díky důkladnému průzkumu a rozluštění odposlechnuté šifrované komunikace byl polní maršál dost přesně informován o naprosté vyčerpanosti sovětských jednotek a kritické situaci v jejich zásobování. Během první etapy plánované operace chtěl proto vyvést protivníka z míry několika údernými akcemi ve stylu bleskové války a rozvrátit jeho týl. Následně provést II. tankovým sborem SS a XXXXVIII. tankovým sborem generála von Knobelsdorffa obchvat jednotek sovětské 1. gardové armády a 6. armády, které postupovaly směrem k Dněpru, a po jejich zničení dobýt Charkov (a cestou k Charkovu zlikvidovat příliš vysunuté jednotky Voroněžského frontu). Poslední etapou měl pak být postup na Bělgorod a Kursk a zničení Středního frontu. Hitler nakonec s Mansteinovým plánem souhlasil.

Rudá armáda zatlačovala Skupinu armád Jih na široké frontě. K zabezpečení dosavadních územních zisků byly nasazeny všechny dostupné zálohy a Stavka s vidinou blížícího se vítězství nechtěla zastavit postup kvůli nezbytné reorganizaci opotřebovaných jednotek a zajištění logistiky. Velitelství Jihozápadního a Voroněžského frontu věděla o přesunech obou německých tankových sborů. Protože však předpokládala, že po opuštění Charkova se Němci stáhnou za Dněpr, nedělala si s tak velkým soustředěním jejich tankových jednotek starosti. Hlášení rozvědky o možnosti německého protiútoku nebyla brána v potaz. Velitelé frontů proto neměli těžkou hlavu z toho, že jsou jejich jednotky příliš roztaženy a nemají k dispozici žádné zálohy.

Protiútok začal 19. února. II. tankový sbor SS a XXXXVIII. tankový sbor udeřily na křídla postupující 6. armády a 1. gardové armády Jihozápadního frontu, odřízly zásobovací linie 25. tankového sboru a v podstatě celé toto uskupení obklíčily.

Mezi 1. a 5. březnem německá 4. tanková armáda v zuřivých bojích jižně od města způsobila těžké ztráty 3. tankové armádě generála Rybalka, která byla vyslána na pomoc obklíčeným armádám Jihozápadního frontu. Likvidací obklíčených jednotek se zabývala hlavně Divize tankových granátníků SS Totenkopf, ostatní dvě divize II. tankového sboru SS (Leibstandarte Adolf Hitler a Das Reich) pokračovaly na sever. Generál Rybalko byl schopen pouze vytvořit novou obrannou linii na řece Mža mezi městečky Novaja Vodolaga a Ochočeje. Velitelství Voroněžského frontu na její obranu stáhlo všechny volné jednotky – 253. střeleckou brigádu, 195. a 179. tankovou brigádu a 25. gardovou střeleckou divizi. V oblasti Sokolova byl nasazen také 1. československý polní prapor pod velením plukovníka Ludvíka Svobody.

Reklama

Divize XXXXVIII. tankového sboru nakonec obrannou linii prolomily a 8. března ovládly jižní břeh řeky Mži, za kterou se sovětské jednotky a československý prapor stáhly.

10. března vydal Hausser rozkaz divizím tankových granátníků SS zahájit dobývání Charkova: Das Reich od západu a Leibstandarte ze severu. Totenkopf jim měla zajistit krytí ze severu a severozápadu. Ještě téhož dne obě divize prolomily obranu města. Setkaly se však s urputným odporem. Přestože Hausser 14. března hlásil, že Charkov byl vyčištěn od sovětských jednotek a je opět v německých rukou, poslední boje utichly až 16. března, kdy byly zlikvidovány jednotky hájící traktorový závod na jeho jižním okraji.


Boje v ulicích Charkova

Úspěch, jehož Mansteinova vojska dosáhla v druhé fázi ofenzivy, však nebyl úplný a nesplnil všechna očekávání. Kvůli jarnímu tání a nástupu „rasputice“ (rozbahněný terén v podstatě znemožnil pohybu techniky) se nezdařilo úplné obklíčení Voroněžského frontu. Skupina armád Jih také nedokázala odříznout kurský výběžek. Pokus o likvidaci výběžku v létě 1943 skončil pro Říši porážkou a strategické iniciativy se definitivně ujala Rudá armáda. Třetí bitva o Charkov se tak stala posledním německým vítězstvím na východní frontě.

V srpnu 1943 získali Sověti Charkov zpět, tentokrát definitivně.

Zdroje:
Manstein, Erich von: Ztracená vítězství
Przybylo, Lukasz: Charkov-Donbas 1943
Glantz, David; House, Jonathan: Souboj titánů
en.wikipedia.org

Obrázky:
ww2db.com
stabswache-de-euros.blogspot.cz

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více