Boje o Šalomounovy ostrovy - Guadalcanal, díl 3.

Autor: Robert Fox 🕔︎︎ 👁︎ 21.780

Bitva u východních Šalomounů

Tokijský hlavní stan zpočátku považoval spojenecké vylodění v jižních Šalomounech za epizodní záležitost v rámci svých strategických zájmů v Tichomoří. Situace se změnila v okamžiku, kdy Američané uvedli v krátké době do provozu Hendersonovo letiště, neboť v tu chvíli si Tokio uvědomilo, že ztratí-li Guadalcanal natrvalo, tamní letecká základna podstatně oslabí japonské pozice v celé oblasti. První vysoký důstojník, kterému došly všechny souvislosti, byl velitel Spojeného loďstva admirál I. Jamamoto. V dopise svému podřízenému viceadmirálovi Mikawovi uvádí: „…situace na Guadalcanalu je velmi vážná, vážnější než ta, před kterou stáli naši předkové, když pochopili, že musí obsadit Port Arthur dříve, než připluje ruské baltské loďstvo. Nebudeme-li okamžitě jednat za použití dalších sil, alespoň tří divizí, můžeme očekávat vážné následky.“

Po bitvě u ostrova Savo, která navrátila námořní iniciativu do rukou Japonců, nabyl Tokijský hlavní stan přesvědčení, že vzhledem k situaci, kdy námořnicto kontroluje vody kolem Guadalcanalu, nemůže být problém likvidace amerického výsadku. Proto byly vydány potřebné rozkazy veliteli 8. loďstva G. Mikawovi, veliteli 17. armády generálporučíku Harukiši Hjakutakemu a veliteli 11. svazu námořního letectva viceadmirálu Nišizu Cukaharovi, aby okamžitě vypracovali plán na vypuzení nepřítele z ostrova nejpozději do konce srpna 1942. Plán byl vypracován a připravovaná akce dostala kódové označení operace KA. 

Reklama

Operace KA

Základní plán operace KA byl schválen admirálem Jamamotem. Plán stanovil, že bitevní lodě a křižníky Spojeného loďstva dosáhnou postavení severně od Hendersonova letiště a palbou palubních děl vyřadí ze hry americké letouny umístěné na Guadalcanalu, čímž zbaví konvoj kontradmirála Tanaky nebezpečí hrozící z této strany, a umožní mu tím vyložit nikým neobtěžován vojsko a materiál na Guadalcanalu. Velmi nelehkou úlohu plán přidělil předsunutému svazu 3. loďstva pod velením kontradmirála Hary. Jeho lehká letadlová loď Rjúdžó měla sehrát dvojí roli. Jednak svými palubními letouny napadnout Hendersonovo letiště a zároveň představovat návnadu, na kterou se zaměří případný zájem amerických letadlových lodí. A až se Saratoga, Enterprise a Wasp budou zabývat Rjúdžem, vrhnou se na ně nepozorovaně palubní bombardéry ze Šókaku a Zuikaku. Kontradmirálu Harovi jistě nebylo příjemně u srdce při pomyšlení, že za podobné situace v bitvě v Korálovém moři lehká letadlová loď Šóhó sehrála podobnou roli a za jedenáct minut šla ke dnu. Nepřímou leteckou podporu celé operace a průzkum zajistí letouny 11. svazu viceadmirála Cukahary. Hlavním strategickým cílem operace tedy bylo především vyprovokovat Američany k rozhodující námořní bitvě, ve které, jak Jamamoto doufal, dojde ke zničení hlavních námořních sil protivníka a k totálnímu ovládnutí oblasti. V případě zdaru operace KA pak již nepochyboval, že vyhnání  Američanů z ostrova bude jednoduchou záležitostí.

 Dne 21. 8. 1942   se na základně Truk nalodila druhá část Ičikiho 28. pěšího pluku a speciální výsadkový oddíl – celkem 1500 mužů - na dopravní loď Kinrjú Maru a čtyři transportní torpédoborce. Ochranu konvoje zajišťovala 2. divize torpédoborců kontradmirála Raisó Tanaky (slavný Tokijský express), který velel z můstku lehkého křižníku Džincu. Dále Jamamoto v rámci operace KA shromáždil opravdu impozantní námořní síly, prakticky celé Spojené loďstvo.

Byly to zejména:

  • Úderný svaz 3. loďstva , kterému velel viceadmirál Čuiči Nagumo, skládající se  z letadlových lodí Šókaku a Zuikaku, bitevních lodí Hiei a Kirišima, těžkých křižníků Suzuja, Čikuma a Kumano, dále lehkého křižníku Nagara a devíti torpédoborců. Ochranné skupině velel kontradmirál Hiroaki Abe.
  • Předsunutý svaz 3. loďstva, pod velením kontradmirála Hary s lehkou letadlovou lodí Rjúdžó, těžkým křižníkem Tone a dvěma torpédoborci.
  • Předsunutý svaz 2. loďstva, kterému velel viceadmirál Nobutake Kondó, skládající se ze
  • 4. divize těžkých křižníků Atago, Maja, Takao a 5. divize těžkých křižníků Haguro, Mjókó, dále lehkého křižníku Jura, mateřské lodi pro hydroplány Čitose, staré bitevní lodě Mucu a šesti torpédoborců.
  • Blízká ochrana konvoje byla svěřena viceadmirálu Guniči Mikawovi a skládala se z těžkých křižníků Aoba, Kinugasa, Furutaka a Čókai.
  • Leteckou podporu zajišťoval 11. svaz námořního letectva viceadmirála Cukahary, jenž měl k dispozici 100 letounů.
  • Na operaci se ještě podílelo devět ponorek. Šest z nich bylo vysláno k průzkumu před hlavními hladinovými silami a tři zaujali postavení v Korálovém moři západně od Nových Hebrid.

Americká situace

Na americké straně si viceadmirál Ghormley uvědomoval, že se pravděpodobně schyluje k těžkým námořním bojům, jejichž dějištěm se stane oblast jižního Tichomoří a proto urychleně stahoval posily. Dne 17. 8.  opustila Pearl Harbor čtvrtá letadlová loď Hornet s doprovodnými křižníky a torpédoborci. Z východního pobřeží USA se přesunovaly Panamským průplavem dvě zbrusu nové 38 000 tunové bitevní lodi Washington a South Dakota, protiletadlový křižník Juneau a několik torpédoborců. Ovšem tyto posily byly ještě daleko, proto bylo nutné vyjít s tím, co bylo po ruce, a nebylo toho zrovna mnoho.

Byl to 61. úderný svaz pod velením viceadmirála Fletchera, skládající se z:

11. Operačního svazu, kterému velel sám Fletcher, a jenž tvořila letadlová loď Saratoga, krytá těžkými křižníky Minneapolis a New Orleans a pěti torpédoborci.

16. Operačního svazu pod velením kontradmirála Thomase C. Kinkaida na Enterprise s ochranou tvořenou bitevní lodí North Carolina, težkým křižníkem Portland, lehkým křižníkem Atlanta a šesticí torpédoborců.

Reklama

18. Operačního svazu tvořeného letadlovou lodí Wasp, těžkými křižníky San Francisco a Salt Lake City, lehkým křižníkem San Juan a sedmi torpédoborci.


USS Saratoga

Předehra

Ráno 23. 8. 1942 zaujal Ghormleym vyslaný 61. úderný svaz viceadmirála Fletchera postavení na severní straně ostrova Malaita, který se nachází severovýchodně od Guadalcanalu.

Ve stejnou dobu, kdy 61. operační svaz zaujímal postavení na přístupech k jižním Šalomounům, blížily se ze severu hlavní síly japonského Spojeného loďstva v pěti skupinách.

Operačním velením celého japonského uskupení byl pověřen viceadmirál Kondó, strategické řízení si ponechal admirál Jamamoto, nacházející se tou dobou na palubě své vlajkové lodi Jamato na základně v Truku.

Ráno 23. 8. bylo počasí v oblasti východních Šalomounů deštivé. Obloha byla pokryta těžkými olověnými mraky a téměř neustále pršelo. Přesto se podařilo osádce jedné z průzkumných catalin, náležející k jihotichomořskému letectvu viceadmirála McCaina, lokalizovat Tanakovu přepravní skupinu a okamžitě odeslat hlášení o dvou křižnících a třech torpédoborcích doprovázejích skupinu dopravních lodí, směřujících rychlostí 17 uzlů směrem ke Guadalcanalu. Přestože hlášení nebylo přesné, bylo i tak nesmírně cenné.

Reklama

Viceadmirál Fletcher reagoval okamžitě. Ve 14:45 opustilo letovou palubu Saratogy 31 střemhlavých bombardérů Dauntless a 6 torpédových bombardérů Grumman TBF Avenger mířících do prostoru, odkud byl hlášen nepřátelský konvoj. Informace o Tanakově konvoji byla zachycena i radiostanicí na Hendersonově letišti, a proto v 16:15 odstartovalo z Hendersonu 23 bombardérů s úkolem napadnout a zičit konvoj.

Ovšem velmi pozorným hlídkám na Tanakově vlajkovém křižníku Džincú ona průzkumná catalina neunikla, i když se jen na malou chvíli vynořila z hustých mraků. Kontradmirál neponechal nic náhodě. Ještě několik hodin plul ve stejném kurzu a ve 13:00 obrátil na severozápad. Díky tomuto prozíravému kroku se jeho skupina plavidel zakrátko ocitla na hranici doletu jak letounů ze Saratogy, tak i z Hendersonu. Když americké letouny dorazily do oblasti, kde se měl podle propočtů nacházet konvoj, viděly osádky  letounů jen prázdný oceán. Po několika hodinách neúspěšného hledání začaly ukazatele stavu pohonných hmot signalizovat nebezpečný úbytek paliva, a osádky se musely smířit s neúspěchem. Bombardéry ze Saratogy již nedokázaly dolétnout zpět na mateřskou loď, proto velicel formace fregatní kapitán Felt přikázal přistát na Hendersonově letišti. Následujícího dne, již od časného jitra, se pokusily pokračovat v pátrání průzkumné letouny námořní pěchoty, ovšem bez úspěchu. Proto se Felt se svými piloty vrátil na palubu Saratogy, kde poslední dosedl v 11:00.  Na Hendersonu, kde byl stále ještě nedostatek důležitého vojenského materiálu, zanechalo půltunové pumy jeho jedenatřicet Dauntlessů. Jak se Felt lakonicky vyjádřil, byla to pozornost za pohostinství a poskytnutý benzín.

Odpoledne 23. 8. ani viceadmirál Kondó, ani jeho soupeř viceadmirál Fletcher neměli žádné přesnější zprávy o tom, kde se nacházejí síly protivníka, zejména letadlové lodi. Kondó se přesně řídil instrukcemi plánu KA, které nařizovaly bez zdržování pokračovat neustále k Šalomounovým ostrovům a tankovat z cisternových lodí během plavby. Proto se jeho silné loďstvo neustále blížilo ke Guadalcanalu. Fletcher se naproti tomu stal obětí závažného omylu zpravodajského oddělení štábu Tichomořkého loďstva, které mu poskytlo informaci, že těžké lodi japonského Spojeného loďstva se ještě nacházejí v blízkosti atolu Truk v Karolínách. Bohužel tato informace byla naprosto chybná, ovšem Fletcher jí naprosto důvěřoval a věren své tradici až přehnané péče o stav pohonných hmot, odeslal 18. operační svaz kontradmirála Noyese s letadlovou lodí Wasp na jih k setkání s tankery. Důsledkem tohoto rozhodnutí bylo, že v bitvě, ke které zakrátko došlo, byli Američané oslabeni o jednu ze svých tří letadlových lodí.

Rjúdžó
Lehká letadlová loď Rjúdžó

Rjúdžó

24. 8. ráno v 9:05 hodin se situace rázem změnila. Fletcherův štáb obdržel depeši, která informovala, že průzkumný letoun zpozoroval ve vzdálenosti 220 mil od Malaity japonskou letadlovou loď Rjúdžó, těžký křižník a dva torpédoborce mířící na jih. V 11:28 byla informace potvrzena dalším průzkumným letounem. Viceadmirál Fletcher reagoval rozkazem kontradmirálu Kinkaidovi, aby z Enterprise vzlétla skupina letounů ověřit informace. Ve 12:29 vzléta z Enterprise, která obrátila proti silnému větru, který se hnal rychlostí 30 km nad tmavou hladinou oceánu, skupina 23 letounů. Protože pozice japonských lodí byla hlášena ve vzdálenosti 245 mil, dostal velitel letecké formace rozkaz pátrat až do vzdálenosti 250 mil.

Zhruba ve stejnou dobu objevil radiolokátor na palubě Saratogy japonský průzkumný hydroplán Emily. Okamžitě odstartovala skupina čtyř stíhaček a netrvalo dlouho, a japonský letoun byl sestřelen palubními zbraněmi. Nikdo si ovšem nebyl jist, jestli osádka japonského průzkumného letounu stačila odeslat potřebné údaje. Fletcher proto musel s touto možností počítat. Za 15 minut poté zaznamenala obsluha radiolokátoru leteckou formaci ve vzdálenosti 100 mil a směřující ke Guadalcanalu.  Jednalo se o 21 palubních letounů z Rjúdža, neboť kontradmirál Hara plnil svoji část úkolu v rámci operace KA. I když Fletcher nemohl v momentální situaci Hendersonu nijak pomoci, nebylo to ani potřeba, neboť útočníkům vzlétly v ústrety letouny z Hendersonova letiště a po krátkém boji šestnáct z jedenadvaceti japonských letounů skončilo v plamenech v džungli a pobřežních vodách kolem ostrova. Nálet byl beze škod odražen.

Po 12 hodině wildcaty ze Saratogy a Enterprise sestřelily další dva japonské průzkumné letouny. Teď už nebylo pochyb, že je nepřítel o poloze a síle dvou amerických operačních svazů informován a Fletcher začal okamžitě jednat. Ve 13:45 odstartovalo z paluby Saratogy 30 střemhlavých a 8 torpédových bombardérů, s cílem napadnout jedinou letadlovou loď, o které byli Američané informováni, totiž Rjúdžó. Americký admirál tedy splnil Jamamotovo očekávání a do nastražené návnady se zakousl. Nyní měl v akci 51 střemhlavých  a 15 torpédových bombardérů, které směřovaly do prostoru, ve kterém byla hlášena přítomnost Rjúdža. Ostatní letouny strážily operační svazy před nepřátelskými ponorkami. Na palubách Saratogy i Enterprise zůstalo pouze 14 střemhlavých a 12 torpédových letounů. V této situaci byla ve 14:00 nahlášena průzkumem další skupina nepřátelských lodí, včetně jedné letadlové lodi, vzdálená 60 mil severovýchodně od pozice Rjúdža. Nato začaly přicházet další závažné zprávy. Letouny, které vzlétly k útoku na Rjúdžó, totiž hlásily její přítomnost v poloze 317 stupňů ve vzdálenosti 200 mil ve 14:10 hodin. O 20 minut později zahlédly v poloze 340 stupňů ve vzdálenosti 198 mil Šókaku a Zuikaku viceadmirála Naguma, a za dalších 10 minut v poloze 347 stupňů ve vzdálenosti 225 mil čtyři křižníky a několik torpédoborců kontradmirála Abea. V této záplavě důležitých informací, které se valily jako lavina na hlavu amerického viceadmirála, na něj těžce dolehla nepřítomnost třetí letadlové lodi Waspu, kterou poněkud unáhleně vyslal doplnit pohonné hmoty, ač to nebylo nezbytně nutné. Aby nebyl špatným okolnostem konec, začaly se objevovat závažné poruchy v radiové komunikaci. Protože bylo nezbytně nutné pokusit se přesměrovat útočící letouny na nejdůležitější cíle, tedy na Zuikaku a Šókaku, pokusil se Fletcher navázat spojení s velitelem letecké skupiny fregatním kapitánem Feltem, což se pro atmosferické poruchy bohužel ani opakovaně nepovedlo. Vzhledem ke špatným povětrnostním podmínkám nakonec nevzlétly ani zbývající dostupné letouny, kterými Fletcher ještě disponoval. Americký velitel tedy v této chvíli prakticky neměl možnost napadnout protivníka, o kterém konečně věděl vše, co potřeboval, a musel sám předpokládat, že i Nagumo je již informován a na na cestě jsou japonské letouny s nákladem pum a torpéd. Proto alespoň učinil vše potřebné pro obranu svých svazů. Vzlétli další stíhači, všechna plavidla byla uvedena do stavu nejvyšší bojové pohotovosti. Protipožární a záchranné čety nastoupily na svá stanoviště, stejně jako obsluhy protiletadlových zbraní a lékaři a zdravotníci v lodních ošetřovnách. Obsluha radiolokátorů nespouštěla oči z matnic svých přístrojů.

První vlna amerických letounů napadla bezúspěšně ve 14:40 skupinu křižníků kontradmirála Abea. V 15:15 další dva střemhlavé bombardéry zaútočily na Šókaku, ovšem bez velkého účinku. Exploze jedné půltunové pumy těsně minula loď a střepiny poranily několik námořníků. Torpédové Avengery zaútočily zhruba ve stejnou dobu a za cíl si vybraly Rjúdžó.

Dvěma z nich se sice podařilo svrhnout torpéda, ale bez zásahu, a zbytek letounů odehnaly japonské stíhačky. Poslední dvojice Avengerů zaútočila na křižník Tone, ale bez výsledku, a navíc jeden z nich byl sestřelen japonským stíhačem. Letouny druhé vlny jež vzlétly ve 13:45 hodin ze Saratogy pod velením fregatního kapitána Felta, byly již o poznání úspěšnější. V 15:50 zaútočila z výšky 5000 metrů první skupina střemhlavých bombardérů pod velením korvetního kapitána Schumwaye, veterána od Midway, na Rjúdžó. Chvíli poté zaútočila i druhá skupina na stejnou loď. Letouny vyzbrojené půltunovou pumou přešly do střemhlavého letu a jako skupina dravců si prorazily cestu palebnou přehradou protiletadlových zbraní japonského svazu. V okamžiku, kdy se v zaměřovačích objevila paluba letadlové lodi, svrhly letouny náklad pum, a pak s motory otevřenými na plný plyn piloti rychle vyrovnávali své stroje nad hladinou moře, aby unikli japonským stíhačům, které překvapivý útok zcela zaskočil. Z lodních nástaveb Rjúdža stoupal černý dým, který zahaloval tmou celé okolí a loď se divoce otřásala. Protože si koordinující Felt nebyl jist, nakolik je loď poškozena, a protože Rjúdžó představovala nejdůležitější cíl, o kterém v tu chvíli věděl, vydal rozkaz k útoku i torpédovým Avengerům poručíka Harwooda. Ten použil osvědčenou japonskou taktiku a rozdělil své letouny do dvou formací po třech strojích, přičemž jedna formace zaútočila na záď a druhá na příď. To byla pro Rjúdžó fatální kombinace, neboť neměla možnost pohromu odvrátit. Když ostrou změnou kurzu uhýbala torpédům blížícím se z jedné strany, ocitla se přímo v dráze dalších, přicházejících z opačného směru.

Ani jeden americký letoun z druhé vlny nebyl sestřelen, zato za sebou zanechávaly loď, jejíž osud byl zpečetěn. Rjúdžó, kterou zasáhlo asi deset půltunových pum (přesný počet není znám) a jedno torpédo, se brzy naklonila o dvacet stupňů a stroje se zastavily. Velitel nařídil opustit loď a ta se potopila ve 20:00 hodin. Kontradmirál Hara sledoval její zánik se strnulou tváří z můstku křižníku Tone. Jeho skutečné pocity nikdo neznal, ale oficiálně splnil do písmene úkol, jímž byl pověřen v rámci operace KA. Rjúdžó roli návnady sehrálo úspěšně.

Japonský útok

Ve 14:05 hodin se nad Fletcherovým svazem objevil průzkumný hydroplán, katapultovaný z paluby Čikumy, a těsně před tím, než jej setřelily americké wildcaty, stačil odeslat zprávu o přesné poloze amerických letadlových lodí. O hodinu později vydal viceadmirál Nagumo rozkaz k vyslání první vlny střemhlavých a torpédových bombardérů pod ochranou stíhaček k napadení protivníka. Když se Nagumo dozvěděl o napadení Rjúdža, nepochyboval, že přišla hodina odplaty za Midway. Věřil, že se mu podaří přistihnout obě americké lodi v situaci, kdy budou zbaveny většiny svých palubních letounů. Aby měl jistotu, že neuniknou, vyslal v 16:00 druhou útočnou vlnu.

V 16:02 se na obrazovce radiolokátoru na Enterprise objevilo nepřátelské letecké uskupení, které ovšem po chvíli z obrazovky zmizelo. Záchyt byl obnoven až v 16:19. O 6 minut později již japonské letouny uviděli stíhači křižující na severozápadě a hned oznamovali: „36 bombardérů ve výšce 4000 metrů, s velkým počtem stíhaček nad nimi i pod nimi.

V 16:29 se japonské letecké uskupení přiblížilo na 25 mil od Enterprise. Jeho velitel korvetní kapitán Seki v okamžiku, kdy uviděl Enterprise, vypálil signální raketu, nařizující rozvinutí do útočné formace.  V ten okamžik se na japonské letouny vrhly wildcaty americké stíhací ochrany. Jeden z nich pilotoval poručík Donald E. Runvan. Když zazanamenal nepřítele, nacházel se se svým letounem ve výšce 6000 metrů asi pět mil severozápadně od Enterprise.

Jako první cíl si vybral střemhlavý bombardér val, se sluncem v zádech na něj zaútočil a nic netušící Japonec se po explozi palivových nádrží rozpadl na kusy. O chvilku později stejným způsobem sestřelil další val, do kterého vpálil dávku zápalných střel. Když chtěl tuto taktiku zopakovat potřetí, všiml si jak se na něj zezadu řítí zero. Bohužel zpozoroval nepřítele příliš pozdě a byl naprosto bezmocný. Naštěstí Japonec neměl dobrou mušku a nezasáhl, přelétl jej a jeho nechráněná záď se na chvilku ocitla v zaměřovači Runvanových kulometů. Proud střel provrtal zero jako řešeto, vyšlehly plameny a japonská stíhačka se rozbila o hladinu oceánu. O několik minut později se Runvanovi podařilo sestřelit další japonský val, tentokrát zespodu. Posledním cílem, na který Runvanovi zůstávala munice, bylo další zero. Po krátkém a úporném souboji japonská stíhačka, zanechávajíc za sebou stopu kouře, hledala záchranu v útěku. Zajímavostí této bitvy bylo, že se na americké straně zapojily vedle letounů stíhacího krytí i bombardéry, které obvykle tuto činnost nevykonávají. Letka deseti dauntlessů korvetního kapitána L.J. Kirna , která se zrovna vracela z náletu na Rjúdžó, spatřila čtyři japonské valy ve výšce necelých 200 metrů nad hladinou. Kirn si nenechal ujít šanci, která se bombardovacímu pilotovi naskytne jen výjimečně. Na jeho rozkaz letka změnila kurs a zaskočení Japonci se brzy ocitli v palbě velkorážních kulometů. Tři japonská letadla skončila rozstřílená v moři a čtvrté v dýmu unikalo, přičemž bylo jasné že daleko nedoletí.

Zatímco ve vzdálenosti 20 mil od amerických lodí zuřily letecké souboje, skupina lodí kolem Enterprise zvýšila rychlost na 27 uzlů a obsluhy protiletadlových zbraní napjatě pozorovaly oblohu, kdy se objeví první výškové bombardéry nebo nízko letící torpédové letouny.

V 16:41 radiostanice Saratogy vyslala v otevřené řeči varování : „Pozor, torpédové letouny nalétavají ze směru 320 stupňů, vzdálenost deset mil!“ Napětí by se dalo krájet a bylo jasné, že nepřítel již musí být někde velmi blízko, přitom přes veškerou pozornost jej dosud nikdo na Enterprise nezahlédl. Bylo to skutečně neuvěřitelné, ale právě v tuto chvíli se svaz japonských střemhlavých bombardérů nacházel ve výšce 6000 metrů přímo nad Enterprise. Díky maskovacímu nátěru, kterým byla natřena břicha letounů, hlídkám útočná formace unikla až do posledního okamžiku. V 16:42 zahájil velitel japonské formace prudký střemhlavý sestup a sluneční paprsky se odrazily od křídel jeho letounu. Tento záblesk varoval obsluhu baterie 20mm protiletadlových děl na Enterprise a baterie okamžitě zahájila palbu kouřovými granáty, ve snaze označit polohu útočících nepřátel. V několika vteřinách se tím směrem obrátili desítky hlavní 127mm, 28mm a 20mm děl protiletadlové obrany všech lodí. Kapitán lodi A. C. Davis okamžitě vydal rozkaz, aby Enterprise začala kličkovat, ve snaze zabránit útočníkům přesné zaměření pum. Přesto se několika japonským osádkám podařilo palubu zaměřit a tři pumy zasáhly americkou loď. První puma zasáhla zadní výtah, který slouží k dopravě letounů z podpalubních hangárů. Protože byla opatřena časovaným zapalovačem, pronikla až do prostoru třetí paluby a tam teprve vybuchla. Okamžitě vzplanul rozsáhlý požár, výbuch zabil 35 námořníků a prorazil lodní bok. Proraženým bokem začala pronikat do nitra lodi mořská voda a loď se naklonila o tři stupně. Druhá puma zasáhla zásobu munice pro 127mm baterii na pravoboku v zadní části lodi. Síla výbuchu, ještě znásobená explozí uskladněné munice, rozmetala baterii, zabila všech 38 mužů obsluhy a celý prostor kolem se ocitl v plamenech.

Třetí puma byla naštěstí defektní, a tak nenadělala větší škody, pouze pokřivila několik krycích plátů. Tím japonský nálet na Enterprise skončil. Dalších deset japonských valů zaútočilo v 16:43 na bitevní loď North Carolina.  Tato nová, mohutná loď, uvedená do služby v roce 1941, disponovala velkou palebnou kapacitou. Kromě devíti 406mm děl hlavní výzbroje měla dvacet dvojúčelových 127mm děl použitelných i k protiletadlové obraně a desítky dalších rychlopalných kanonů všech ráží. Proto připravila útočníkům takové přivítání, že jen třem se podařilo v její blízkosti svrhnout pumy. Ostatní skončili roztříleni v moři. O chvíli později zaútočila na North Carolinu další skupina šesti japonských bombardérů se stejným výsledkem jako ta předchozí. Mohutná bitevní loď vyšla ze střetnutí bez jediného škrábnutí.

Zato situace na Enterprise se jevila podstatně hůře. Dvě japonské pumy, které zasáhly záď,  způsobily rozsáhlé potíže. První z nich rozervala v podpalubí hlavní ventilační potrubí, do kterého vnikl těžký černý dým, který se valil do místnosti kormidelního stroje. Strojníci sice okamžitě ventilaci vypnuli a utěsnili, ale brzy se začali dusit z nedostatku čerstvého vzduchu. Jakmile ventilátory zase spustili, zaplnil se okamžitě celý prostor kouřem a chemikáliemi použitými při hašení. Trvalo jen krátkou dobu, než se poslední muž z obsluhy kormidelního stroje zhroutil. Kormidlo zůstalo zablokováno v pozici 20 stupňů vpravo a nikdo již nestihl zapnout náhradní stroj.  To způsobilo, že loď plula ve velkých kruzích a byla naprosto neovladatelná, což málem způsobilo tragédii, když příď Enterprise jen o několik metrů minula torpédoborec Balch, a to vše v situaci, kdy se dal každým okamžikem očekávat další nálet nebo útok nepřátelské ponorky. Můstek byl bezmocný. Po půl hodině se naštěstí podařilo prvnímu strojnímu důstojníkovi W. A. Smithovi zapnout náhradní kormidelní stroj a uvést jej do chodu. Nikdo na palubě Enterprise ovšem nevěděl, jakému nebezpečí loď jen o vlásek unikla. V 16:45 totiž směřovala k letadlové lodi druhá vlna Nagumových letounů, tvořená 18 střemhlavými a devíti torpédovými letouny.  Formace letěla v kursu 140 stupňů, který by ji zavedl přímo nad poškozenou Enterprise. O pár minut později formace náhle změnila kurs o 40 stupňů na jih, zřejmě v důsledku navigační chyby, po které se japonská letadla počala od Enterprise vzdalovat. Brzy na to velicel japonské formace korvetní kapitán Murata zjistil, že mají-li se jeho letouny bezpečně vrátit na mateřská plavidla, je nutno vzhledem k úbytku pohonných hmot pátrání přerušit a vrátit se severozápadním kursem nazpět k čekajícímu Nagumovi. Američané měli tentokrát velké štěstí.

Americká odveta

Když radiolokátory na Fletcherových lodích těsně po šestnácté hodině ohlašovaly blížící se japonské letouny, nakvap vzlétly i poslední bombardéry ze Saratogy. Byly to dva střemhlavé dauntlessy a pět torpédových avengerů, jimž se podařilo jako jediným najít a napadnout předsunutý svaz viceadmirála Kondóa v 17:35, 70 mil od Stewartova ostrova.  Torpédové letouny si vybraly za cíl křižníkovou kolonu, bohužel všechna torpéda skončila neškodně v moři. Lépe se vedlo dvěma střemhlavým bombardérům, které pilotovali poručík Elder a praporčík Gordon. Za cíl si vybrali druhé uskupení nepřátelských plavidel, konkrétně mateřskou loď pro hydroplány Čitose v domění, že se jedná o bitevní loď. V 17:40 oba letci zahájili nálet a obě půltunové pumy přesto, že nosič hydroplánů přímo nezasáhly, explodovaly těsně u jeho boků. Protože tento typ lodi není opatřen silným pancéřováním, způsobily obě pumy protržení trupu v prostoru zadní strojovny. Zaplavená strojovna a náklon sedm stupňů loď zcela vyřadily z další účasti na operaci.

Ve 20.05, 24. 8. 1942, když na paluby amerických letadlových lodí dosedly poslední letouny,

vydal viceadmirál Fletcher rozkaz stáhnout oba operační svazy a odplout na jih k setkání s čekajícími tankery. Tím pro 61. úderný svaz skončilo střetnutí, nazývané bitva u východních Šalomounů. Příčinou Fletcherova ústupu byla důvodná obava z japonských děl a torpéd. I když bylo potopeno Rjúdžó a sestřeleno mnoho japonských letounů, zůstávala viceadmirálu Kondóovi mohutná palebná síla děl bitevních lodí a křižníků, a také nedotčená zásoba torpéd. Po této stránce Američané nebyli Japoncům rovnocenným partnerem, a proto Fletcher volil taktický ústup, čímž dokonale vypálil japonským admirálům rybník, neboť ti měli v plánu jej rozstřílet při nočním přepadu.

Mezi tím seskupil viceadmirál Kondó svoje operační svazy a zamířil vysokou rychlostí na jih, do prostoru předpokládaného výskytu amerických svazů. Protože se mu je ale nepodařilo až do 24:00 nalézt a v obavě, že pokračovat dál na jih by znamenalo se za ranního světla dostat v dosah nepřátelských letounů startujících z pozemních základen, vydal rozkaz k návratu na základnu Truk, ke kterému došlo 28. 8. Poškozenou Čitose se Japoncům podařilo provizorně opravit a 30. 8. zakotvila na základně Truk.

Kontradmirál Raisó Tanaka
Kontradmirál Raisó Tanaka

Houževnatý Tanaka

Posledním uskupením v rámci operace KA, které dál zůstávalo plnit svěřený úkol, byl konvoj kontradmirála Tanaky sestávající z 9300 tunové dopravní lodi Kinrju Maru, čtyř transportních torpédoborců a krycí divize osmi torpédoborců s lehkým křižníkem Džincu. Celý den 24. 8. plul Tanaka stále na jih ke Guadalcanalu. Když se ve 24:00 dozvěděl, že hlavní síly Spojeného loďstva opouštějí bojiště, nijak to neovlinilo jeho rozhodnutí pokračovat v plnění úkolu a pokračovat dál. Časně ráno 25. 8. vyslal skupinu pěti torpédoborců k Lunžskému výběžku, s úkolem ostřelovat nepřátelské pozice.

Letci na Guadalcanalu samozřejmě věděli, že ve vodách jižních Šalomounů operují svazy nepřátelských plavidel, a proto hned za rozbřesku 25. 8. odstartovala skupina 36 střemhlavých bombardérů z Hendersonova letiště, s cílem napadnout především nepřátelské letadlové lodi. Protože pátrání vyznělo naprázdno, vracející se letouny zpozorovaly v 9:35 přímo pod sebou uskupení kontradmirála Tanaky. Letouny ihned zahájily útok. Podporučík L. Baldinus umístil půltunovou pumu přímo mezi dvě přední dělové věže lehkého křižníku Džincu, který byl okamžitě těžce poškozen a bylo usmrceno 61 námořníků. Díky heroickému výkonu posádky se loď nepotopila. Další americká puma zasáhla dopravní loď Kinrju Maru, která začala hořet a zastavila se. Chvíli na to se na scéně, vysoko na obloze, objevilo osm létajících pevností B-17 ze základny Espiritu Santo v Nových Hebridách, které zasypaly Tanakův konvoj přívalem pum. Torpédoborec Mucuki zasáhly hned tři pumy a v 11:40 se potopil. To byla definitivní tečka za operací KA a bitvou u východních Šalomounů. Krátce na to Tanaka obdržel rozkaz přerušit operaci a stáhnout se na základnu Faisi na ostrově Shortland jižně od Bougainvillu.

Epilog

Velitelství v Rabaulu konečně pochopilo, že přepravovat na Guadalcanal posily za bílého dne je sebevražednou záležitostí. Bitva u východních Šalomounů tedy nezkončila velkým úspěchem ani jedné strany, ale přesto lze obecně říci že strategické vítězství bylo na straně Američanů. Japoncům se nepodařilo posílit Guadalcanalskou posádku a ztráty utrpěné v bitvě byly na japonské straně mnohem vyšší. Japonci ztratili lehkou letadlovou loď Rjúdžó a torpédoborec Mucuki. Poškozen byl nosič hydroplánů Čitose a křižník Džincú. Nejvíce bolestivá pro Japonce byla ztráta mnoha zkušených pilotů, které bylo pro Tokio stále těžší nahrazovat.

Zdroje a použitá literatura:
Hart, Basil Liddell, Dějiny druhé světové války, Jota s.r.o. Brno v roce 2000. ISBN: 80-7217-117-9
Keegan, John, Druhá světová válka, nakladatelství Pavel Dobrovský – Beta Praha-Plzeň 2003 
ISBN: 80-7306-063-9
Hubáček, Miloš, Pacifik v plamenech, Mladá fronta, vydání třetí Praha 2003 ISBN: 80-204-0642-5
Hubáček, Miloš, Vítězství v Pacifiku, Panorama Praha 1985
Griffith, Samuel B.: Bitva o Guadalcanal Praha, 1970

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více