Sea Hawk 02 - nenáročný a spolehlivý

Autor: Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔︎︎ 👁︎ 19.476

Firma Hawker na přelomu 40. a 50. let doháněla skluz, do kterého se dostala při vývoji proudových letadel. První projekt P.1040 zachránil jen zájem FAA, protože RAF ztratilo zájem. Přesto ho málem pohřbil jeho mladší bratr s šípovým křídlem.

Vzhledem k nebezpečí, představovanému MiG-15, se kterým se setkali britští stíhači bojující pod vlajkou OSN proti severokorejským agresorům, dostal maximální prioritu Hawker Hunter. Konstruktéři i dělníci v mateřském závodě byli plně vytíženi přípravou výroby tohoto typu. Pro Sea Hawk s přímým křídlem se muselo najít alternativní řešení.

Počáteční obtíže

Reklama

Zahájení výroby Sea Hawků bylo naplánováno na červenec 1951, ale ještě ani o rok později nebyly hotové všechny výrobní výkresy. Situace došla tak daleko, že ji musel přešetřit parlamentní sekretář Toby Low. Na jednu stranu oceňoval pokrok při zaváděni výroby Hunterů, na druhou musel přiznat, že úpravy a výroba Sea Hawku se zoufale vlekly. Z předpokládaného počtu 50 Sea Hawků bylo do konce roku 1952 dodáno pouze 23 ks.

Protože situace byla silami mateřského závodu neřešitelná, převzala odpovědnost za celou dodávku firma Armstrong Whitworth Aircraft (AWA), která měla volnou výrobní kapacitu. Ze všech 542 vyrobených strojů bylo u Hawkerù vyrobeno jen prvních 35 ks, zbytek vyrobila AWA.

Samotná výroba probíhala tak, že AWA v Bagingtonu vyrobila všechny podsestavy: ty byly na nákladních autech převezeny na letiště Bitteswell, kde probíhala finální montáž a zálet. Letiště Bagington mělo totiž travnatou dráhu. Je sice pravda, že odtud vzlétaly proudové Meteory, ale ty měly nízkotlaké pneumatiky. Pro Sea Hawky, vybavené vysokotlakými pneumatikami vhodnými pro palubní provoz, byla nutná betonová nebo asfaltová dráha.


Sea Hawk FGA Mk.6 z Midlandu s pruhy z operace Musketeer

První sériový Sea Hawk F Mk.1 (VF143) vzlétl až 14. listopadu 1951. Vzhledem k množství změn, provedených na poslední chvíli, byl VF143 považován za etalon pro další sériové stroje. Během testů, které pokračovaly do konce roku, se objevila řada potíží neakceptovatelných u operačních strojů. Zkoušky byly na dva měsíce přerušeny kvůli nutným úpravám. Druhý Sea Hawk F Mk.1 (VF144) byl zalétán 21. února 1952.

Reklama

Když byly k dispozici první sériové letouny, bylo možné přejít k přejímacím a vojskovým testům. Přejímací zkoušky VF144 skončily 22. dubna 1952 s kladným hodnocením a letoun se, spolu s další vyrobenou VF145, v květnu 1952 zúčastnil testů palubního provozu na HMS Eagle. Ani zde nebyly shledány žádné vady, naopak piloti oceňovali letové charakteristiky a výborný výhled z kabiny.

V září byl WF148 odeslán do Kanady pro provozní testy za arktických podmínek. VF149 sloužila od března 1953 ke zkouškám zbraňových systémů a k ostrým střelbám. Tento letoun byl 27. června 1953 ztracen při havárii, když se mu při vzletu složilo levé křídlo, V březnu 1953 dostala prvních pět Sea Hawků první operační peruť, kterou byla 806. peruť FAA Ace of Diamonds v Brawdy.

Jedním z prvních úkolů, kterých se 806. perut zúčastnila, byly testy úhlové paluby na letadlové lodi USS Antietam, na přelomu června a července 1953. Tato převratná novinka umožnila bezpečný provoz mnohem těžších a rychlejších letounů, které přišly po Sea Hawcích, a používá se prakticky beze změny dodnes.

Po ukončení zkoušek vyrazila 806. peruť na palubě HMS Eagle na první operační plavbu do Středozemního moře. Výsledkem bylo jedno závažné zjištění: Protože měl Sea Hawk kokpit umístěný zcela vpředu, bylo nutné překonstruovat záchytnou síť, aby při nouzových přistáních nedošlo ke zranění pilota.

Dalšími uživateli verze F Mk. 1 byly od roku 1953 804. a 898. peruť FAA, a v následujícím roce se k nim připojily 802. a 807. peruť. Ty dostaly i první verze F Mk.2, které se lišily montáží hydraulických posilovačů křidélek. Tato verze, zalétaná v lednu 1954, byla poslední čistě stíhací a byla považovaná za přechodnou. AWA vyrobilo jen 40 ks.

Výroba na plné obrátky

Nejpočetnéjší variantou Sea Hawků byla FB Mk.3. V polovině roku 1953 byla na prototyp verze FB Mk.3 přestavěna původně "jednička" VF 157. Letoun mohl nést místo přídavných nádrží i bomby nebo miny, a byl vybaven příslušně upraveným zaměřovačem.

První Mk.3 z výroby byl letoun s číslem VF280, zalétaný 18. března 1954. V polovině roku 1954 se Mk.3 zkoušela s průzkumným vybavením, tvořeným kamerou F95, vestavěnou v přídi upravené přídavné nádrže, zavěšené pod levým křídlem - ale tato úprava nebyla zavedena do výzbroje.

Výroba verze FB Mk.3 skončila v září 1954 po dokončení 116 ks, a to letounem s číslem VN119. „Trojka" tvořila výzbroj 800., 803., 806., 807. a 898. perutě FAA. Rostoucí požadavky na množství nesené výzbroje vedly plynule k vývoji verze FGA Mk.4, která byla vybavena čtyřmi závěsníky.

Reklama


Německý Sea Hawk Mk. 100 se vyznačoval vyšší svislou ocasní plochou

Nejprve byly dalším párem závěsníků vybaveny dva původně „trojkové" draky. WF284 sloužila pro testy s neřízenými raketami a WF280 se testovala se čtveřicí bomb ráže 227 kg. Další výzbroj zhoršila výkony letounu, hlavně rychlost, ale navzdory tomu bylo vyrobeno 97 ks. První, s číslem WV792, byl zalétán 26. srpna 1954. Bylo zřejmé, že letoun potřebuje výkonnější motor. V březnu 1954 byl letoun s číslem WV840 vybaven nástavcem pro doplňování paliva za letu a společně s tankerem přestavěným z Canberry sloužil k testům této nové technologie

Pro udržení výkonů v přijatelných mezích byly Sea Hawky upraveny pro montáž výkonnějších motorů Nene Mk. 103 s tahem 23,1 kN. Verze FB Mk.3 s výkonnějším motorem dostala označení FB Mk.5 a analogicky FGA Mk.4 byla přeznačena na FGA Mk.6. Na verzi Mk.5 bylo přestavěno 50 ks Mk.3. FGA Mk.6 bylo dokončeno celkem 101, z toho 86 bylo postaveno jako nové letouny, zbytek byl upgradem starších Mk.4.

První exportní úspěchy

Británie tradičně dodávala výzbroj i Austrálii. V případě Sea Hawků měla podobné záměry, protože australské námořnictvo mělo ve výzbroji dvě původně britské letadlové lodě třídy Majestic, HMAS Sydney a HMAS Melbourne. Britové dokonce zapůjčili několik Sea Hawků, které Australanům v dubnu 1954 dopravila letadlová lod HMS Perseus. K realizaci obchodu však nedošlo a letouny se v říjnu na palubě HMS Glory vrátily zpět do Británie. Australané si nakonec vybrali Sea Venomy.

Dalším uživatelem exbritských letadlových lodí byla Francie. Konkrétně Arromanches byla původně britská HMS Colossus. V dubnu 1954 se v Lorientu uskutečnilo předvádění Sea Hawků F Mk.2 zástupcům Mariné Nationale. Ale ani od Francouzů žádná konkrétní objednávka nepřišla.

Už se zdálo, že jediným uživatelem Sea Hawků zůstane Royal Navy. Výrobní linka byla pár měsíců uzavřena a zakonzervována, když přišla objednávka z Holandska. Marine Lucht-vaartdienst (MLD) objednalo 22 Sea Hawkú v provedení FGA Mk.6. Nákup byl financovaný z prostředků NATO, vyčleněných na obranu pobřežních vod.

Jedinou viditelnou úpravou byla montáž vysílaček Philips, což se dalo poznat podle nožové antény na hřbetě trupu, zhruba na úrovni výtokových trysek. Letouny byly dodány mezi 18. červencem 1957 a 29. lednem 1958, pod novým označením FGA Mk.50.

Hlavním uživatelem byla 860. peruť, která užívala pozemní základnu Valkenburg, nebo sídlila na palubě letadlové lodi HMNLS Karel Doorman (ex HMS Venerable). Druhým uživatelem byla 3. výcviková peruť, která s 860. sdílela pozemní základnu a zajišťovala výcvik a přeškolení pilotů. Pro základní výcvik používala šest Meteorů T Mk.7 a pokračovací výcvik probíhal na Sea Hawcích.


Pro nás je nejbližší Sea Hawk FGA Mk.6 k vidění v muzeu Berlin Gattow

Holandané provedli v roce 1959 modernizaci svých Sea Hawků. Na vnější závěsníky bylo možné zavěsit protiletadlové řízené střely AIM-9 Sidewinder. Nikdy však nebyly bojové použity. Samotná existence letadlové lodi v roce 1962 odradila Indonésii od plánovaného útoku na Holandskou Novou Guineu. HMNLS Karl Doorman kotvila v rotterdamském přístavu a nemohla se jen tak vyvázat ze závazků vůči NATO, přesto se Indonésie možného zásahu obávala natolik, že plány na útok odvolala. Sea Hawky sloužily v řadách MLD do roku 1964.

Bývalému nepříteli

Největším zahraničním uživatelem Sea Hawků, a také jediným, který neměl letadlové lodě, byla Spolková republika Německo. Bundesmarine objednalo celkem 68 letounů, z toho 34 ve stíhací verzi Mk. 100 a zbytek jako průzkumné letouny pro zhoršené (nikoli jakékoli) povětrnostní podmínky. Německé Sea Hawky se od všech ostatních lišily větší plochou SOP. Také německé stíhací verze Sea Hawků byly postupně modernizované, aby mohly nosit PLRS AIM-9 Sidewinder.

Průzkumná verze byla označena jako Mk.101 a byla jako jediná vybavena radarem Ekco 38B v pouzdru na vnitřním závěsníku pod pravým křídlem. Radar sloužil na vyhledávání hladinových cílů. Nicméně jeho použití nebylo úplné jednoduché, protože původní elektrická síť neměla pro jeho napájení dostatečnou kapacitu.

Prvním dodaným Sea Hawkem byla Mk.100 s taktickým označením VA220, která přistála v Lossiemouthu 13. února 1958. Následovalo dalších 11 letounů, které přiletěly přímo. Zbylé byly dodány po částech, zkompletovány a zalétány u firmy Focke-Wulf v Brémách. Tato firma zajišťovala i běžné a střední opravy letounu. Poslední letoun z dodávky dorazil 21. dubna 1959.

Služba německých Sea Hawků nebyla úplné bez konfliktů. Minimálně jeden pilot ,,zakufroval" do východní části Německa. Asi 15 minut poletoval ve výšce kolem 500 m a snažil se zjistit, kde je. Pátrání po nějakých známých objektech musel přerušit, když zjistil, že je ostřelován hotovostním MiG-15 východoněmeckého letectva. Přimáčkl Sea Hawk k zemi a na plný plyn se snažil zmizet západním kurzem. Naštěstí se mu podařilo přeletět hranici dřív, než se konflikt ještě více vyhrotil.


Na tomto snímku vypadá Sea Hawk jako ornitoptéra, ale jen skládá křídla

Sea Hawky tvořily výzbroj dvou Marinefliegergruppe, MFG1 a MFG 2. Největším přínosem Sea Hawků bylo, že na nich vyrostla nová generace námořních pilotů. Známý a uznávaný německý konstruktér Kurt Tank hodnotil v tomto směru letoun velmi vysoko. Piloti oceňovali příjemnou pilotáž.

V roce 1965 byly Sea Hawky nahrazeny Lockheedy F-104G, což s sebou neslo řadu problémů, protože Sea Hawk nebyl z hlediska výkonů prakticky nic jiného než druhoválečný letoun s proudovým motorem. F-104G představoval propastný skok kupředu, což se projevilo sérií havárií a katastrof.

Nad Indickým oceánem

Třetím a posledním zahraničním uživatelem Sea Hawků byla Indie. Ta jimi vyzbrojila dvě perutě. Nejprve odkoupila Sea Hawky. které FAA vyřadila z výzbroje. V květnu 1959 bylo objednáno devět Sea Hawků FB Mk.3. které AWA přestavělo na standard FGA Mk.6. 22. ledna 1960 byl znovu zalétán prvni z nich s novou registrací IN151 (dříve WF301).

Potorn následovala objednávka na 14 nových FGA Mk.6. To byly poslední Sea Hawky, které opustily výrobní linku. Letouny byly zalétány mezi 2. lednem a 20. červencem 1961. Než byly dokončeny, odkoupila Indie ještě sedm ..revitalizovarrých" Sea Hawků z výzbroje FAA. Poslední dodávku představovalo 16 částečně olétaných Mk.6 ze stavů FAA, dodaných v letech 1963-1965. Letouny předtím prošly opravou u firmy Short Brothers.

Další dodávky už představovaly jen letouny, které nebyly letuschopné a sloužily jako zdroj náhradních dílů, protože výrobní linka už byla uzavřená. Takto bylo do Indie odesláno celkem sedm Sea Hawků.

Když došly Sea Hawky u Britů, rozhlédli se Indové jinde. V srpnu 1965 objednali 10 vyřazených Mk. 100 a 18 Mk. 101 v Německu, aby nahradili olétané a zničené letouny. Jenže po prvním konfliktu s Pákistánem bylo na dodávky zbraní do Indie uvaleno embargo. Nicméně letouny se podařilo do Indie ,,propašovat" přes italského prostředníka na palubě nákladní lodi Billetal.

Hlavním uživatelem Sea Hawků v Indii byla INAS 300 White Tiger (Indian Naval Air Squadron). Peruť prošla tříměsíčním přeškolením na nový typ v červenci 1960. V létě 1961 jako první peruť přistála na letadlové lodi INS Vikrant (dříve HMS Hercules). Druhou jednotkou vyzbrojenou Sea Hawky byla INAS 551, s mateřskou základnou Hansa.

Sea Hawky vydržely ve výzbroji indického námořnictva až do roku 1984, i když postupně klesal počet letuschopných strojů. Přesto bylo na konci 70. let v provozu ještě kolem 50 letounů z původních 74 dodaných strojů. Po vyřazení je nahradily Sea Harriery.

Oblíbení akrobati

Sea Hawky měly nejen příjemnou pilotáž a dobrou odezvu na řízení, ale vynikaly i velmi dobrou obratností. Není tedy divu, že piloti uvítali vytvoření akrobatických skupin a letové vlastnosti si s nadšením užívali.

V roce 1954 vytvořila sedmičlennou akrobatickou skupinu 804. peruť FAA. Letouny byly pod křídly vybaveny pouzdry s vyvíječi dýmu v národních barvách. Celá sedmičlenná formace naráz vzlétala i přistávala. Navíc aktéři využili další charakteristický konstrukční prvek Sea Hawku - spouštění motorů pyropatronami. Každý start doprovázela oblaka černého kouře a letištní hasiči na cizích základnách nejednou sahali po proudnicích. Vystoupení začínalo seřazením letounů před diváky a hromadným spuštěním motorů, což musel být vskutku impozantní zážitek.

Na závěr kariéry Sea Hawků v řadách FAA, v roce 1957, vytvořila pětičlennou akrobatickou skupinu Red Devils 738. Naval Air Trauvng Squadron. Vystupovala na leteckém dnu ve Farnborough. Všechny letouny dostaly efektní rudý nátěr a létaly s vyvíječi dýmu, podobně jako 804. peruf FAA.

860. peruť MLD vytvořila v roce 1964 akrobatickou skupinu Sea Lords, která však působila jen jeden rok. Skupina používala letouny s čísly 119, 120, 129 a 131. První veřejné vystoupení proběhlo 13. června 1964 při leteckém dnu na základně Eelde.

Nad Suezem

Sea Hawky se dočkaly i několika bojových nasazení. Prvním a nejvýznamnéjším byl pokus o obnovení kontroly nad Suezským průplavem, jejž egyptský prezident Násir znárodnil, aby mohl financovat stavbu Asuánské přehrady. To, že stavbu z větší části financovali Francouzi a egyptská strana prodala svůj podíl Britům, ho příliš netrápilo.

V rámci následné operace Musketeer byly Sea Hawky používány k útokům na pozemní cíle. Pro rychlé rozlišení dostaly všechny letouny žluto-čemé (příp. bílo-černé), invazní pruhy". Stíhací doprovod poskytovaly Sea Venomy. Do akce byly nasazeny letadlové lodě: HMS Albion, z jejíž paluby operovaly 800. a 802. peruť FAA, HMS Bulwark s 804. a 810. perutí a HMS Eagle, která byla dočasným domovem 897. a 899. perutě.


Nízký průlet Sea Hawku britské historické letky, v pozadí roluje nástupce Hawker Hunter

Pro Sea Hawky akce začala 1. listopadu 1956. Jejich hlavním úkolem bylo ostřelování a bombardování leteckých základen Bilbeis, Abu Sueir a Káhira západ. Společně s nimi se prvního náletu účastnily i proudové Sea Venomy a turbovrtulové Wyverny. Celou akci komplikovala skutečnost, že na HMS Eagle došlo k závadě na jednom z katapultů. Přesto posádka dokázala poslat do vzduchu letouny při 621 vzletech.

Sea Hawky sehrály v úvodu operace rozhodující úlohu při eliminaci egyptského letectva. Jen perutě z HMS Bulwark si nárokovaly zničení 40 letadel na zemi. poškození dalších 60 a potopení čtyř malých lodí. 2. listopadu byly naplánovány útoky na zásobovací střediska a sklady poblíž Almazy. Při tomto náletu byl jeden Sea Hawk poškozen protiletadlovou palbou.

Když se do bojů zapojily pozemní jednoty, přešly Sea Hawky k plnění úkolů přímé letecké podpory. Hlídkovaly v prostoru a na výzvu pozemních jednotek prováděly údery. 6. listopadu pomohly postupu jednotek commandos, které se v Port Saidu „zasekly" pod palbou přicházející z budov egyptského velitelství námořnictva.

Teprve když osádky Sea Hawků srovnaly budovy se zemí, mohl postup pokračovat. Při této akci byly dva letouny sestřeleny palbou PVO. Šlo o letouny XE400 z HMS Albion a XE377 z HMS Eagle. Další tři Sea Hawky byly palbou poškozeny, ale dokázaly se vrátit na své mateřské lodě. Po ukončení nepřátelství odpluly lodě i se svými letouny na Maltu.

Celkově bylo bojové nasazení Sea Hawků hodnoceno pozitivně. Letoun byl jednoduchý a snadno opravitelný. Pilotáž byla příjemná a nevyžadovala zvláštní pozornost. Sea Hawk byl stabilní a při útocích na pozemní cíle se osvědčil mnohem lépe než při plnění stíhacích úkolů, pro které byl původně navržen.

Dalšími nasazeními Sea Hawků byly víceméně policejní akce, útoky na teroristické jednotky organizace EOKA (Ethniki Organosis Kyprion Agoniston - Nacionalistická organizace kyperských bojovníků) na Kypru a nasazení HMS Centaur, resp. 801. perutě FAA v rámci operace Damon v Adenu.

Posledním operačním nasazením Sea Hawků od INAS 300 byly indicko-pákistánské války v letech 1956 a 1971, přičemž aktivnější byly v druhém konfliktu, kdy provedly přes 200 vzletů. Osm Sea Hawků z paluby letadlové lodě INS Vikrant, křižující v Bengálském zálivu, napadlo 4. prosince 1971 přístav Chittagong a přilehlé letiště.

Příští den byl Chittagong napaden znovu a v následujících dnech ještě dalších pět letišť: Dohazari, Hathlahazari, Khuína, Chalna a Mangla. Do uzavření příměří provedly Sea Hawky ještě asi 30 náletů. Celá akce se obešla beze ztrát. Jen jeden Sea Hawk byl poškozen palbou PVO, ale pilotovi se podařilo bezpečně vrátit na letadlovou lod.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 7/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více