Superponorky třídy Seawolf (2.)

Autor: Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔︎︎ 👁︎ 26.693

Ponorky třídy Seawolf primárně navržené pro „vymítání“ arktických moří od svých sovětských protějšků, přišly po skončení studené války o své hlavní určení. Jejich vysoké výkony byly vykoupeny astronomickou cenou a z tohoto důvodu byl nakonec program SSN-21 seškrtaný z plánovaných 29 jednotek na pouhou trojici.

Při vývoji ponorek SSN-21 bylo použito několik technologických demonstrátorů. Za zmínku stojí zejména Kokanee určený pro otestování hydrodynamiky, pohonu a odolnosti na podhladinové exploze, jednalo se o zmenšený model třídy SSN-21 v měřítku 1:4. Kokanee měl na model úctyhodnou délku 27,1 m, průměr trupu 3,1 m a výtlak 155 t. Jeho testy začaly v roce 1988.

Reklama

První ponorka programu SSN-21 byla objednána 9. 1 .1989 a její stavba byla svěřena loděnicím Electric Boat v Grotonu. Kýl jednotky, pokřtěné tradičním americkým ponorkovým jménem USS Seawolf, byl položen koncem října 1989. Podle původních plánů měly být v letech 1990 a 1991 objednány další dvě ponorky a poté měla výroba naběhnout na tempo 3,3 ponorky ročně. Celkem mělo být postaveno 29 jednotek třídy.

Evoluce místo revoluce

Pro ponorky SSN-21 se zpočátku zvažovalo použiti různých avantgardních konstrukčních řešení. Zatímco tvar trupu měl od počátku představovat „tlustější“ a hydrodynamicky výhodnější formu trupu třídy Los Angeles (dále jen LA), věž měla být podobně jako u sovětských útočných ponorek mnohem nižší a měla plynule přecházet do trupu. Revoluční novinkou měla být zadní kormidla uspořádaná do tvaru Y, která měla podobně jako rozšířenější kormidla do X zajišťovat vyšší obratnost ponorky. Tyto prvky se však nepodařilo prosadit a nakonec byla zvolena klasická křížová kormidla a vysoká „americká“ věž. Dědictví původních progresivních myšlenek se však projevilo i na nich. Náběžná hrana přechodu věže do trupu dostala zaoblený tvar snižující její odpor. Pozůstatkem kormidel do Y se staly charakteristické stabilizátory s negativním vzepětím, z jejichž konců se zároveň vypouštějí antény obou vlečených sonarú (viz níže). Stabilizátory zabraňují nechtěnému zvětšení hloubky ponoření ponorky během provádění ostrých manévrů, tzv. snaproll. Přední hloubková kormidla byla přesunuta z věže na trup a jsou zasouvatelná pro operace v arktických rxtdmínfách. Trup je dlouhý 107,6m, má průměr 12,1 m a ponor 10,95 m. Výtlak na hladině dosahuje 7467 t. pod hladinou 9137 t. Jako hlavni konstrukční materiál byla poprvé u ponorek USN použita ocel HY100, i když na samém počátku programu se krátce flirtovalo s ještě pevnější oceli HY130. Pro odzkoušení výrobních procedur nové oceli z ní byly na ponorkách USS Albany (SSN 753) a USS Topeka (SSN 754) třídy LA postaveny části tlakových trupů. Testovaná hloubka ponoru třidy Seawolf je udávána na 400 m. i když podle ročenky Jane's Fighting Ships dosahuje až 600 m. Trup je modulové konstrukce, což má usnadňovat budoucí modernizace.

Ponorky třídy Seawolf pohání jaderný tlakový reaktor S6W s přirozenou cirkulaci chladící vody. Reaktor zásobuje párou dvě sady turbín s výkonem na hřídel, udávaným různé od 45 000 do 52 000 k. Ty roztáčejí hřídel pumpjetu“, který nahradil klasický šroub se šavlovitými lopatkami. Jeho výhodou je podstatné nižší hlučnost, což podle projektantů převažuje jeho nevýhodu v podobě menší účinnosti. Pumpjety“ byly testované na několika jednotkách třídy LA jako například USS Cheyenne (SSN 773). Maximální udávaná rychlost ponorek SSN-21 je 35-39 uzlů. Pro manévrování v přístavu nebo pohon v případech nouze jsou ponorky vybaveny pomocnou výklopnou a otočnou manévrovací jednotkou, umístěnou na zádi. Zdrojem elektrické energie jsou dva turbogenerátory s výkonem 6000 kW a pomocný dieselgenerátor. Posádku tvoři 12 důstojníků a 121 námořníků.


Třída Virginia představuje de facto levnější méně výkonnou variantu třídy Seawolf. Jak napovídá vzhled prototypové jednotky, konstrukčně do jisté míry vychází ze svých předchůdců

Projektanti věnovali velkou snahu snížení hlučnosti třídy Seawolf. Kromě i vhodného tvarování trupu a věže, tichého reaktoru V a pumpjetu toho bylo dosaženo hlavně umístěním všech zdrojů hluku a vibrací na odpružené plošiny Dále je povrch trupu pokrytý potahem z anechoického materiálu a vnitřní prostory jsou obloženy protihlukovou izolaci. Podle tvrzení výrobce, je ponorka USS Seawolf během plavby hlučná tak jako ponorka třídy LA zakotvená v přístavu. Taktická rychlost je udávána na 20-25 uzlů.

Problémový SUBACS

Také výzbroj nových ponorek měla být v řadě ohledů revoluční. Počet torpédometú byl proti předešlým třídám zdvojnásoben na osm a jejich ráže měla dosahovat velmi neobvyklé hodnoty 762 mm. Ta měla umožnit vypouštění perspektivních větších druhů výzbroje, jako například připravovaných torpéd této ráže. Později však došlo ke zmenšení průměru torpédometú na 673 mm. Jejich výhodou je, že na rozdíl od standardních 533mm typů z nich mohou být torpéda vypouštěna tichou metodou "swimoul“ (jen za užití vlastního pohonu) třídy Seawolf měl původně být na svou dobu velmi pokročilý systém SUBACS firmy IBM. Ten měl sdružovat funkci bojového řídicího systému, hydrolokačního komplexu a navigačních systémů. SUBACS měl být jedním z klíčových prvků zajištujících převahu typu SSN-21 nad sovětskými ponorkami a měl být použit také na jednotkách třídy LA pozdějších výrobních sérií. Jeho vývoj však narazil na obrovské technické potíže a došlo k velkému překročení stanoveného rozpočtu. Ten byl jen za jeden rok navýšen o miliardu USD! Když bylo zřejmé, že vysoké požadavky kladené USN překračovaly možnosti tehdejší elektroniky, pokračovalo se ve vývoji tří variant lišících se svými schopnostmi. Vývoj nejvíc pokročilé SUBACS B určené pro třídu Seawolf však byl nakonec v polovině 80. let zrušen a bylo rozhodnuto, že jej nahradí nový systém AN/BSY-2 korporace Lockheed Martin.

Reklama

AN/BSY-2 si po svém předchůdci zachovává strukturu distribuovaného systému s výpočetními kapacitami rozloženými do většího počtu počítačů (bez centrálního počítače). Ovládaný je prostřednictvím 11 multifunkčních konzol v bojové centrále ponorky, kde se nachází rovněž šest displejů různých typů pro zobrazování taktických informací a dalších dat. Spotřeba elektrické energie systému AN/BSY-2 dosahuje až 570 kW Ovládání výzbroje zajišťuje subsystém Raytheon Mk.2. Ponorky třídy Seawolf jsou schopny současně vypustit zbraně ze všech osmi torpédometů a současně navádět čtyři torpéda. Hydrolokační komplex je tvořen šesti hlavními typy sonarů. V přídi je umístěna rozměrná kulová anténa pasivního sonaru a pod ní se nachází menší polokoule aktivního sonaru. Kolem antény prvního z nich je umístěn nízkofrekvenční sonar s úzkou lineární anténou, která kopíruje tvar přídě. Po stranách trupu je rozmístěno šest rozměrných antén pasivního sonaru AN/BOG-5D, otestovaných na ponorce USS Augusta (SSN 710) třídy LA. V přední horní části věže je aktivní sonar AN/BQS-24 určený pro navigaci pod ledem a vyhýbaní se překážkám včetně min. Ponorky třídy Seawolf nesou dva typy vlečených sonarů. Prvním je TB-16D s tzv. hrubou lineární anténou, která je umístěna v trubkovém vedení krytém profilovaným výstupkem táhnoucím se na pravoboku. Její navijáky a vlečný kabel jsou umístěny v tlakovém trupu. Druhým typem je sonar s tenkou lineární anténou TB-29A, jehož navijáky, anténa, vlečný kabel a další mechanismy jsou umístěny v jedné z balastních nádrží na zádi ponorky.


Na snímku levoboku ponorky USS Jimmy Carter je vidět poklopy kryjící ústi čtyř torpédometú ráže 673 mm, konstruované z oceli HY1OO. Ty během zkoušek prototypové jednotky nahradily původní nespolehlivé z titanu

Senzorové vybavení doplňují systém pro radiotechnického průzkumu AN/WLQ-4(V) 1, směrový rádiový zaměřovač AN/BLD-1 a radar pro navigaci a detekci hladinových cflú AN/BPS-16(V)4. Periskopy reprezentuje útočný Type 18 a přehledový Type 8J Mod 3. Výstražný akustický přijímač AN/WLY-1 je určen k detekci činnosti aktivních sonarů protivníka a k řízení činnosti obranných systémů. Ty zahrnují rušič sonarů Gnats a vrhače CSA Mk.2, ze kterých jsou vypouštěny klamné cíle ADC Mk.4, NLQ-1 a MMD.

Seawolfy v palbě kritiky

V roce 1990 se program SSN-21 již po několikáté dočkal tvrdé kritiky svých oponentů za neustálé překračování nákladů. Jejím důsledkem bylo omezeni tempa sériové výroby na 1,5 ponorky ročně a snížení celkového počtu jednotek na 12 kusů. Poté následoval konec studené války a rozpad SSSR, což znamenalo, že třída ztratila hlavního protivníka v podobě ponorek VMF. Opozice proto v té době neustále sílila a administrativa prezidenta G. Bushe st. již byla na sklonku svého funkčního období za zrušení programu po postavení první jednotky. USN se však podařilo prosadit také stavbu druhé jednotky USS Connectitut, která byla objednána 17. 3. 1992. Jako první americká útočná ponorka nese jméno státu, což bylo až dosud vyhrazeno bitevním lodím a poté jaderným ponorkám třídy Ohio s balistickými raketami. Zajištění financování USS Connecticut se stalo dalším kamenem úrazu, nakonec však bylo dosaženo kompromisu.

USS Seawolf měla být původně zařazena do služby v listopadu 1994. V červnu 1991 však byl na svarech tlakového trupu ponorky dokončeného ze 17 % objeven velký počet trhlin. To si vynutilo vykonání většiny svarů nanovo a cena díky tomu narostla o „maličkost“ - 59 miliónů USD. Další šestiměsíční skluz způsobila nutnost provedení úprav systému AN/BSY-2. Aby toho nebylo málo v červenci 1996 bylo během testů poškozeno několik antén sonaru AN/BQG-5D. Ponorka USS Seawolf byla nakonec zařazena do služby až v červenci 1997. Již v srpnu 2000 však musela projít opravami trhlin na vysokotlakých vzduchových lahvích balastního systému a její první patrola byla zahájena až 25. 6. 2001. Ponorku však nadále pronásledovaly technické problémy pumpjetu a systému AN/BSY-2, který nebyl stále plné operačně způsobilý a nebyl certifikován pro odpalování střel Tomahawk. USS Connecticut byla zařazena do služby v prosinci 1998.


Sestava příďových sonaru ponorek třídy Seawolf. Velká koule je anténa pasivního sonaru, konstrukce kolem ni je určena pro konformní anténu nízkofrekvenčního sonaru. Menši polokoule je aktivní sonar

První dvě jednotky třídy Seawolf jsou až na menší detaily konstrukčně prakticky identické, třetí se však od nich zásadné odlišuje. Její stavba sice byla autorizována ve fiskálním roce 1992, ale poté musel být sveden lítý boj o přidělení financí. Oponenti považovali za výhodnější přesunout investice na stavbu dalších jednotek třídy LA Improved nebo na vývoj zcela nové třídy zvané Centurion (poté NAS nebo NSSN a nakonec Virginia). USN argumentovalo, že chce postavit třetí ponorku třídy Seawolf hlavně proto, aby byly zachovány výrobní kapacity pro třídu Centurion v loděnicích Dectric Boat. To uznala administrativa prezidenta B. Clintona (která byla zpočátku proti) jako dostatečně pádný argument. Po dlouhých čtyřech letech byl 29. 6. 1996 konečné podepsán kontrakt na stavbu ponorky pojmenované USS Jimmy Carter po bývalém americkém prezidentovi, což bylo znovu odklonem od praxe USN.

Dlouhán“ Jimmy Carter

Reklama

V prosinci 1998 byl položen kýl třetí jednotky třídy, ale již v lednu 1999 přišlo oznámeni, že bude dokončena v upravené podobě jako jednotka určená pro provádění speciálních operací. V této roli mèla nahradit USS Parche (SSN 683) třídy Sturgeon. Dále se měla používat k výzkumu a testování nových technologií pro budoucí ponorky. USS Jimmy Carter si měla zachovat bojové schopnosti svých dvou sester a navíc měla mít rozšířené možnosti pro provádění taktického průzkumu a boje s minami. Kontrakt na provedení úprav ve výši 887 miliónů USD byl podepsán 10. 12. 1999. Předpokládané zařazení ponorky do služby se posunulo o 27 měsíců. Různé problémy však vyžádaly investici dodatečných 17,4 miliónů USD a způsobily zdržení o dalších šest měsíců. USS Jimmy Carter byla zařazena do služby v únoru 2005. Modifikace zahrnují prodloužení trupu ponorky dodatečnou sekcí dlouhou téměř 30 m, vloženou za věž. Nazvaná je Multi-Mission Platform (MMP) a zvenčí se neliší od zbytku trupu. Průměr tlakového tmpu v sekci se však plynule snižuje a v jejím středu na krátkém válcovém úseku dosahuje jen cca 3 m. Mezi lehkým trupem kryjícím toto zúžení a trupem tlakovým jsou umístěny válcové „hangáry“ pro bezosádkové prostředky pro ničení min nebo provádění průzkumu a dopravní prostředky speciálních sil. Výhodou tohoto řešení je, že jen minimálně zhoršuje hydrodynamiku ponorky a nelimituje rozměry nesených systémů. Zaplavitelné prostory sekce MMP tzv oceán interface jsou přístupné prostřednictvím vrat.


Dlouhý podélný výstupek na trupu ponorky je vedení antény pasivního vlečeného sonaru TB-16D

Uvnitř tlakového trupu sekce je několik prostor, jejichž konfigurace může být díky modulové konstrukci libovolně změněna podle charakteru prováděné mise. Prostory mohou například tvořit ubikace pro maximálně 50 členů speciálních sil. kteří mají k dispozici tzv. Reconfígurabie Cargo Area pro jejich vybavení, zásoby a munici. Zde se nachází také „bazén“ se vstupem do moře pro jejich dopravní prostředky. Dále je v sekci zaplavitelná komora s průměrem 1,52 m pro vysazování potápěčů a jejich vybavení, bez potřeby dosavadního komplikovaného řešení přes torpédomety. V jiné konfiguraci může vybavení ponorky zahrnovat tři bezosádkové prostředky AN/BLO-11 pro detekci min, ovládané z tzv. Reconúgwable Convnand Center Suitě. Výtlak ponořené ponorky po instalaci sekce MMP narostl až na 12 139t. ale rychlost klesla pouze o 1-2 uzly Pro zlepšení obratnosti při operacích v mělkých pobřežních vodách a při malých rychlostech byly doplněny další výsuvné manévrovací jednotky na přídi. Dále ponorka dostala dodatečný stožár s komunikačními systémy.

Nejlepší, ale nejdražší

Jednotky třídy Seawolf jsou až dosud považovány za jednoznačně nejlepší americké útočné ponorky. Daní za to však je jejich astronomická cena. K roku 1999 byly celkové náklady na program SSN 21 včetně vývoje a stavby tří jednotek odhadovány na 16 miliard USD. Přitom podle původních předpokladů mělo americké daňové poplatníky vyjít všech 29 ponorek třídy na 38 miliard USD. Cena za každou ponorku dosáhla v průměru 2,8 miliardy USD. tedy téměř polovinu ceny letadlové lodě třídy Nimitz! Udává se, že místo tří ponorek třídy Seawolf by šlo koupit sedm třídy LA. V období po skončeni studené války bylo velení USN jasné, že bude potřebovat levnější ponorky určené k nahrazení starších tříd, které by mohly být stavěny ve větším počtu. A to i za cenu snížení nároků na výkony nových ponorek. Jedním z kladených požadavků bylo využiti co největšího množství technologií a řešení zavedených u třídy Seawolf, což mělo alespoň částečně navrátit obrovské investice do tohoto programu. Dále měla být zachována hlučnost na úrovni SSN-21. Zhmotněním těchto vizi se stala třída Virginia. Zde je nutné zmínit, že na vysoké ceně ponorek třídy Seawolf se podepisovala také cena samotného systému AN/BSY-2. Prototyp pro USS Seawolf stál 280 miliónů USD a další dva sériové kusy po 250 miliónech USD. Pro porovnání, pořizovací náklady jednoho systému CCSM ponorek Virginia dosahují 40 miliónů USD.

USS Seawolf a USS Connectitut v současnosti operují ze základny v New London. USS Jimmy Carter z Bangoru. První dvojici v dohledné době čeká nahrazení systému AB/BSY-2 modernějším typem AN/BYG-1.

TTD ponorek třídy Seawolf

Výtlak na hladině (t) 7467
Výtlak pod hladinou (t) 9137(12 139)
Max. délka trupu (m) 107.6(138,10)
Max. šířka trupu (m) 12.10
Ponor na hladině (m) 10.95(11.25)"
Výkon turbín na hřídel (k) 45 000
Max. rychlost pod hladinou (uzly) 35-39
Testovaná hloubka ponořeni (m) 400
Počet torpédometů ráže (mm) 8x673
Palebný průměr torpéda ŘS/min 50/100
Posádka 133

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 3/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více