Při spojení německý tank a 2. světová válka se většině lidí okamžitě vybaví Tiger nebo Panther. Ale většinu velkých vítězství vybojovalo mnohem nenápadnější vozidlo. Navíc z technického hlediska přineslo víc novinek než všichni jeho slavnější následovníci dohromady. Některé prvky jeho koncepce se s drobnými úpravami staly standardem na mnoho dalších let.

Než se pustíme do popisu samotného tanku, je dobré si připomenout, že Německo mělo po 1. světové válce vývoj a výrobu tanků zakázané. To ovšem neznamenalo, že by němečtí konstruktéři neměli zkušenosti s moderní technikou. Od poloviny 20. do začátku 30. let totiž čile spo­lupracovali s kolegy v Sovětském svazu a nabyté zkušenosti patřičně zužitkovali. Německé tanky projely celou západní a poz­ději i východní Evropu.

Veškeré pozdější nářky sovětských histo­riků jsou zcela plané, protože obrazně řečeno „Sověti si svého nepřítele vyzbrojili sami". Svůj díl viny nesou samozřejmě i západní mocnosti, protože „nekleply" Němce včas po prstech. Zlo je třeba hubit hned v zárodku, a když je to nutné, tak i silou.

Proč právě takto

Při posuzování koncepce tanku Panzerkampfwagen III (Pz IIl) je potřeba vycházet ze znalosti předpokládané organizační struktury němec­kých tankových sil (Panzerwaffe). Za ideálních podmínek měly mít tankové prapory čtyři roty. z toho jednu těžkou, vyzbrojenou tanky urče­nými pro poskytováni palebné podpory.

Tyto tanky měly být vyzbrojené těžkou zbraní vystřelující trhavé granáty s tak vel­kou náplní trhaviny, že bude schopná zlikvi­dovat polní opevnění protivníka. Při palebné podpoře se počítalo i s možností nepřímé střelby. Kromě těžké výzbroje se důraz kladl na sílu čelního pancíře. Naplněním těchto požadavků byl tank Pz IV.

Hlavní údernou sílu německých tankových praporů měly tvořit dvě roty tanků, jejichž pri­márním úkolem byl boj s obrněnými vozidly protivníka a průniky jeho obrannými liniemi (budoucí Pz III). Čtvrtá „lehká" rota měla zajišťovat průzkum. To byla ovšem jen teorie, která se nikdy nedočkala praktického napl­nění se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Nicméně, z tohoto zadání vycházely poža­davky na tank kladené.

Tank měl mít rovnoměrné pancéřování, chránící vozidlo před ostřelovánlm nejen zpředu, ale i z boku a zezadu. Limitujícím fak­torem byla celková hmotnost 24 t daná nosností německých útočných mostů (Pionier-brücke). Druhým klíčovým prvkem byl výběr vhodné protitankové zbraně.

Prototyp MKA firmy Krupp.

Kolem výběru vhodného kanónu vznikly poměrné značné tahanice. Pokrokově smý­šlející důstojníci tankových jednotek prosa­zovali kanón ráže 50 mm, protože dobře věděli, že všechny země. významné z hle­diska tankových konstrukcí, přecházejí na zbraně větších ráží. Francouzi používali 47mm kanón SA1/35, Britové v té době měli tanky vyzbrojené 47mm kanóny QQF 3pdr a u nových tanků Cruiser přecházeli na 40mm kanóny OF 2pdr, které měly lepší balistické parametry. Dokonce i Sověti vyzbrojovali své tanky T-26 „obrazec 1933" a vyšší, kanónem K20/L46 ráže 45 mm a stej­nou zbraň dostaly i tanky BT-5.

Opozice představovaná úřadem pro vyzbrojováni Heereswaffenamt a speciálně inspekto­rátem dělostřelectva oponovala, že pěchota je vyzbrojena kanónem PaK 36 ráže 37 mm, který se vyráběl ve velkých sériích. Panovaly celkem oprávněné obavy z omezených možnosti německého průmyslu a logistických obtíží způsobených zavedením další ráže.

Nakonec se našlo kompromisní řešeni, „tankisté" souhlasili s kanónem ráže 37 mm. pokud bude mít věnec věže dostatečný prů­měr, aby bylo možné v budoucnu tank pře­zbrojit zbraní ráže 50 mm. Jak prozíravý to byl krok se ukázalo později.

Pozitiva - negativa

Když byla otázka výzbroje vyřešena, vy­dal Heereswaffenamt roce 1934 specifikace na návrh vozidla pod krycím označením ZW (Zugfúhrerwagen - vozidlo velitele čety), protože stále platila ustanovení Versailleské smlouvy, a obeslal jimi čtyři nejvétší německé výrobce: MAN, Daimler-Benz. Rheinmetall-Borsig a Krupp. Přestože všechny čtyři firmy vypracovaly návrhy, za použitelné byly považované jen projekty firem Krupp a Daimler-Benz.

Pz.Kpfw Ausf. A s typickými pěti velkými pojezdovými koly

V březnu 1935 Hitler formálně Versailleskou smlouvu vypověděl a Západ se s tím více­méně smířil. Nadále nebylo potřeba dělat taj­nosti. Na podzim 1936 byly dokončeny proto­typy a začátkem roku 1937 prošly testy na polygonech v Kummendorfu a Ulmu. Vítězem soutěže byl vyhlášen stroj firmy Daimler-Benz s tím. že převezme některé lépe vyřešené prvky Kruppova stroje MKA.

Nový tank měl věž umístěnou přibližné v těžišti vozidla, takže následné přezbrojeni výkonnější zbraní nezpůsobovalo problémy s přetížením přední části tanku. K dobrému roz­ložení hmotnosti přispívalo umístění zážeho­vého dvanáctiválce Maybach HL 108 s výko­nem 250 k vzadu, těžké převodovky a směro­vého ústrojí vpředu. Umístěni řadicí páky prakticky přímo na pětistupňové synchronizo­vané převodovce Zahnradfabrik SFG 75 mělo pozitivní vliv na přesnost řazení.

Tank měl svařovanou korbu složenou z vany přední a zadní nástavby, které byly navzájem spojené šrouby. Díky tomu bylo poměrné snadné tanky opravovat i v polních podmín­kách, respektive z několika poškozených „slo­žit" jeden funkční. Daní za toto řešení byla menší tuhost korby. Pancéřování síly 14,5 mm chránilo proti střelám z protitankových pušek, zavedených do výzbroje tehdejší pěchoty.

Novinkou u vozidla této hmotnostní katego­rie byla pětičlenná osádka, řidič a radista/stře­lec seděli v přední části korby po obou stra­nách převodovky. Ve věži měli místo střelec, velitel tanku a nabíječ. Střelec sedící vlevo od kanónu měl k dispozici optický zaměřovač TZF 5a. Velitel sedící za závěrem kanónu mohl pozorovat okolí z velitelské věžičky vybavené osmi pozorovacími štěrbinami, zasklenými neprůstřelným sklem. Nabíječ měl místo vpravo a kromě nabíjení kanónu měl na sta­rosti i nabíjení dvojice spřažených kulometů MG 34 ráže 7,92 mm, umístěných v masce kanónu.

Uvízlý Pz III Ausf. E je vyprošťován dvojicí těžších Pz IV

Všechny tanky byly vybaveny radiostanici FuG 5 s dosahem asi 5 km a vnitřním hovoro­vým zařízením, které usnadňovalo komuni­kaci osádky v bitevní vřavě. Toto dnes napro­sto samozřejmé vybavení a účelné rozdělení funkci jednotlivých členů osádky byly nejvétší přednosti tanku. Jinak jeho celkové výkony nijak nevybočovaly z tehdy běžných norem.

Velkým nedostatkem tanku byla absence samostatných příklopů řidiče a radisty/střelce, kteří do tanku nastupovali příklopy na bocích věže, o které se dělili se střelcem a nabíje­čem. Vlastní přiklop sám pro sebe měl jen velitel vozidla. V nouzi bylo možné vozidlo opustit průlezem ve dně korby.

Nejdelší čas zabralo odladění podvozkové části. První verze byla zavedena do výzbroje pod označením Panzerkampfwagen III Ausfü­hrung A. zkrácené PzKpfw. III Ausf. A, přidě­lené označení výzbrojního úřadu bylo Sonderkraftfahrzeug 141, zkrácené SdKfz. 141,1/ZW.

Verze A byla vybavena relativně jednodu­chým podvozkem s pěti pojezdovými koly, zavěšenými na vinutých pružinách. Toto řešení se ukázalo jako málo odolné a bylo zavrženo. Verze A bylo vyrobeno pouze 10 kusů, které byly přiděleny 1. 2. a 3. Panzerdivision, se kte­rými se účastnily anšlusu Rakouska a obsazení Sudet. Do roku 1940 byla „Áčka" z výzbroje vyřazena kvůli slabému pancéřování a neustá­lým potížím s podvozkem.

Od kusovek...

Když vinuté pružiny zklamaly, začali konstruktéři laborovat se zavěšením pomocí dlouhodobě osvědčených listových per. V roce 1937 byla zahájena výroba verze Ausf. B (SdKfz. 141. 2/ZW), která měla podvozek s osmi malými pojezdovými koly ve čtyřech vozících, zavěšených na dvou velkých svaz­cích listových pružin. Tlumení obstarávaly čtyři pákové tlumiče Flchtel & Sachs. „Berta" byla vyrobena v 15 kusech. V letech 1937-38 posloužilo 5 podvozků Pz.Kpfw. III Ausf. B ke stavbě nulté série útočných děl Sturmge­schütz III.

Od poloviny roku 1937 byla „béčka" vystří­dána verzí Ausf. C. Jedinou zásadní změnou byla úprava podvozku. Jeden ze svazků listo­vých pružin byl nahrazen dvěma menšími. Na tanku bylo upraveno směrové ústrojí a další kosmetické změny které způsobily nárůst hmotnosti na 161. Verze Ausf. C bylo vyrobeno také pouhých 15 kusů.

Rozdíly mezi Pz III Ausf.A nahoře a Ausf.B dole

V lednu 1938 byla zahájena výroba verze Ausf. D, které bylo vyrobeno do června téhož roku 30 kusů. To znamenalo nárůst rychlosti výroby na dvojnásobek. Hlavní viditelné změny se týkaly opět podvozku. Krátké svazky pružin byly umístěné místo vodorovně šikmo. Hnací a napínací kola měla jiný tvar. Nicméně ani to řešení nebylo zcela uspokojivé.

Původní velitelská věžička ve tvaru popel­nice byla nahrazena novou, s pancéřovou ochranou pozorovacích štěrbin. Méně viditel­nými, ale významnými změnami bylo zvětšení objemu palivových nádrží a tím pádem i dojezdu ze 105 na 165 km a od šestého vyro­beného kusu i zesílení pancéřování čela korby a čela věže na 30 mm. Celková hmot­nost narostla na bezmála 201. Kvůli udržení jízdních vlastností byl tank vybaven novou šestistupňovou synchronizovanou převodov­kou ZF SSG 76.

Často se diskutuje o síle Wehrmachtu v pří­padném boji proti Československu. Jak je vidět, počet skutečné použitelných tanků Pz IIl se počítal na desítky, těžších Pz IV bylo do září 1938 vyrobeno také jen 77 kusů. Početnější lehké tanky Pz I a Pz II nebyly schopné odolávat ani palbě průbojné munice z těžkých kulometů, natož zbraním větší ráže.

Strašení některých „historiků" o nasazení německých tankových klínů v roce 1938 nelze nazvat jinak než bujnou fantazií. Posledním tažením tanků Pz. III Ausf. D byly akce v Dán­sku a Norsku v dubnu a květnu 1940.

...k sériové výrobě

První verzí, kterou je možné považovat za sériovou, byla Ausf. E. Vyráběla se od října 1938 do října 1939 a v průběhu roku bylo vyrobeno 96 strojů. Nejvýznamnější změnou proti předcházejícím verzím bylo zavedení odpružení torzními tyčemi. Tento systém se používal s drobnými výjimkami (Británie a Izrael) po celém světě až do 80. let. Tank měl šest pojezdových kol, přičemž první a po­slední byla vybavena teleskopickým hydrau­lickým tlumičem.

Rozdíly mezi Pz III Ausf.C nahoře a Ausf.D dole, liší se polohou kratších svazků listových pružin

Díky změně konfigurace podvozku bylo možné na oba boky tanku umístit nouzové průlezy, které osádce usnadňovaly opuštění zasaženého vozidla. K pohonu sloužil motor Maybach Hl 120TR s výkonem 300 k a přenos výkonu zajišťovala synchronizovaná deseti-stupňová převodovka Variorex SRG 328-145 s předvolbou. Přestože byla výrobně složitější než klasická převodovka, značně usnadnila práci řidiči, hlavně v terénu. Dobře viditelnou změnou byla záměna jednokřídlových dveří na bocích věže za dvoukřídlové.

Ausf. E byla nejmodernéjší verzí tanku Pz III. která se zúčastnila polského tažení. Vzhledem k počtu vyrobených kusů je pochopitelné, že získání bezmála 450 tanků LT-35 a LT-38 na území protektorátu Čech a Moravy znamenalo pro Wehrmacht vítanou posilu, bez které by bylo celé tažení výrazně problematičtéjší.

Na margo předpokládané organizační struktury je nutné uvést, že kvůli nedostatku výzbroje neměly tankové prapory 4. (těžkou) rotu, takže proti papírovým předpokladům byly o čtvrtinu slabší. Ideální stav byl 561 tanků v divizi, realita byla kolem 300-320.

Většina praporů tankových divizí měla nanejvýš jedinou četu vyzbrojenou pěti tanky Pz III, verze, která byla právě k dispozici, což reprezentovalo maximálně 20 Pz III v celé divizi (!). Celkový počet Pz III, které měl Wehr­macht k dispozici u bojových jednotek, se odhaduje na 98 kusů.

Počet tanků Pz III nasazených v září 1939 proti Polsku se udává na přibližné 69 kusů. Zbytek výzbroje tvořily tanky Pz I., Pz II, Pz 35(t) a Pz 38(t). tedy kořistní LT-35 a LT-38. Tanky Pz IV které měly poskytovat palebnou podporu, byry nasazované jen po 3-6 kusech, podle potřeby, většinou na místa, kde byla nutná větší palebná síla. Divize měly zpravidla k dispozici do 24 Pz IV

Podle německých údajů došlo ke ztrátě osmi tanků Pz III. což je přibližně 11.5 % z nasazených a 5 % ze všech vyrobených kusů. Jiné údaje však mluví o ztrátě až 40 Pz III, ovšem bez přesného rozlišení, zda šlo o ztráty bojové, nebo jen ztráty způsobené poruchami, uvíznutím v terénu, případně jinými příčinami. Záznamy o soubojích s pol­skými tanky 7TP se nedochovaly

Největší úspěch

Polské tažení přineslo první cenné bojové zkušenosti, které byly okamžitě zohledněny. Především se podařilo významně zrychlit výrobu. Pro představu bylo mezi zářím 1939 a červencem 1940 vyrobeno 435 tanků nové verze Ausf. F, tedy více než 2,5krát víc než všech předchozích verzí dohromady

Nejvýznamnější změnou nové verze bylo zavedení vnější masky kanónu, protože během polského tažení se zjistilo, že ve vnitřní masce se mohou zaklínit nepřátelské střely a znemožnit změnu náměru. Postupně došlo také k přezbrojení tanku výkonnějším kanó­nem KwK 38/L42. Ale prvních 10 tanků se silnější výzbrojí bylo postaveno až v červnu 1940. takže celé západní tažení oddřely pře­vážné Pz III vyzbrojené starými 37mm kanóny KwK IV45.

Nová zbraň si vyžádala také odstranění jednoho ze dvou spřažených kulometů a snížení vezeného palebného průměru ze 120 na 100 nábojů. Kanón ráže 50 mm i s vnější maskou kanónu byl zpětně namonto­ván na několik posledních tanků verze Ausf. E. Spolu s dalšími polními úpravami to vede ke značným obtí­žím při určování verzí tohoto tanku. Za nezvratné lze považovat jen určeni na základě znalosti výrobního čísla.

Zčásti souběžné s verzí Ausf. F se vyráběla i verze Ausf. G, která se lišila zesílením zadního pancíře korby na 30 mm, přidáním pancé­řové klapky na průzor řidiče (Fahreseh-klappe 30) a montáží ventilátoru pro odsávání spalin výstřelů na strop věže. Tanky pozdějších verzí dostaly nový typ velitelské věžičky, případně schránku na další vybavení, tzv ,Rommel Kiste" na zadní část věže.

Pz III Ausf.E kdesi ve Francii, největší změnou byl podvozek odpružený torzními tyčemi

První tanky byly vyzbrojené ještě starým 37mm kanónem, ale většina již byla přezbro­jena „padesátkou". Část tanků byla vyrobena v tropikalizované verzi. Původní objednávka z ledna 1939 zněla na 1250 tanků, ale po uko­řistěni našich tanků LT-35 a LT-38 byla zkrácena na 800 kusů. Nakonec bylo mezi květnem 1940 a únorem 1941 vyrobeno zhruba 600 kusů. protože mezitím naběhla výroba modernějších verzí. Poslední tanky těchto dvou verzí bojo­valy ještě v Normandii v roce 1944.

Navzdory značnému nárůstu výroby nepředstavovaly tanky Pz III v květnu 1940, kdy začalo tažení na Západ, stále ještě nejpočetnější stroj Wehrmachtu. Němci měli k dis­pozici 349 Pz III, 278 Pz IV, 106 Pz 35(t) a 288 Pz 38(t). ale nejpočetnější byly stále „kulo­metné" Pz I (523 ks) a lehké Pz II (955 ks).

Francouzi měli proti 2499 německým tan­kům k dispozici 3285 svých tanků. Pro Pz III byly nejvážnějšími protivníky tanky Somua S35, Char B a tanky Hotchkiss H35. Jejich největší slabinou nebyla slabá výzbroj nebo slabé pancéřování, ale nejasná koncepce nasazení, špatné velení, nedostatečné záso­bování a přetížení velitelů tanků, kteří měli kumulovaných příliš mnoho funkci.

Vítězství, kterého Němci dosáhli, nebylo vítězstvím techniky, ale vítězstvím taktiky. I když na druhou stranu je potřeba říct, že manévry s nezajištěnými boky a týlem byly značně riskantní a vyšly jen díky tomu, že Spojenci nedokázali své síly zkonsolidovat a postavit se na významnější odpor.

Pro tanky Pz III a jejich osádky šlo o nejvý­znamnější vítězství a příkladnou ukázku spolu­práce letectva a pozemních jednotek. Přesto se ukázaly některé varovné momenty. Tankové divize, stále ještě hluboko pod plánovanými počty, plnily své úkoly s vypětím sil. Francouz­ské tanky především Char B a Somua S35 byly imunní proti zásahům 37mm kanónem prak­ticky z jakékoli vzdálenosti, zatímco jejich palba si vybírala mezi německými Pz III krutou daň.

Celkové ztráty do kapitulace Francie dosáhly 135 strojů Pz III, což je 38 % (!). Tlak na přezbrojení Pz III výkonnější zbraní vzrostl. A to byla jen předzvěst toho, co čekalo osádky těchto tanků v budoucnosti.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 2/2011 vydavatelství Naše Vojsko.