Main Menu
User Menu

Dva souboje palubních stíhačů Jeho Veličenstva

Autor : 🕔21.02.2013 📕17.735
Rozpočet valka.cz 2020 : 85.000,- Kč Příjmy doposud : 46.948,- Kč
♡ Chci přispět

Během 2. světové války vybojovali stíhači britského námořního letectva (FAA) kolem 400 sestřelů. Dalších zhruba 50 sestřelů jim velení přiznalo jako pravděpodobné. Velkou část z těchto vítězství stíhači vystříleli v kritické fázi konfliktu, v letech 1940 až 1942, zbraněmi tak podřadných leteckých typů, jaké představovaly víceúčelové stroje Blackburn Skua nebo dvoumístné palubní stíhačky Fairey Fulmar. Podmínky, za jakých britští námořní stíhači čelili německým a italským letounům, pomohou přiblížit dva z mnoha soubojů té doby.

Souboj nad Aandalsnes

Krátce po poledni 27. dubna 1940 křižoval svaz Royal Navy, jehož součástí byla také moderní letadlová lod HMS Ark Royal v Norském moři. Na palubě kymácející se v rytmu vln byla od 12.00 hodin ke startu připravena trojice víceúčelových jednoplošníků Blackburn Skua Mk.II.


HMS Ark Royal

Za řízením vedoucího letounu sériového čísla L2940. označeného kódem „A6A“, seděl velitel 800. Sq., Capt. Richard Thomas Partridge, RM. Tento zkušený pilot zahájil letecký výcvik již v září 1933 a od následujícího roku sloužil u různých operačních i cvičných jednotek FAA. Během „podivné války“ létal u 803. a 804. Sq. FAA a 3. dubna převzal velení 800. Sq. 10. dubna vedl osádky své perutě při úspěšném útoku prou lehkému křižníku Königsberg, potopenému v norském Bergenu.

Nyní jej očekává 13. operační let od vypuknutí bojů o Norsko. V zadní kabině byl usazen Partridgeův obvyklý společník, navigátor Lt R. S. Bostock. Úkolem tříčlenného roje, který Capt Partridge vedl, byla stíhací hlídka nad norským přístavem Aandalsnes.


Pilot 800. Sq. FAA, Capt. Richard Thomas Partridge RM

12.35 - start! Partridgův Blackburn Skua se rozjel po palubě proti větru plující letadlové lodě. Letoun se poněkud těžkopádně odpoutal od paluby a zvolna nabral výšku. Ke svému veliteli se připojily oba zbývající letouny roje: Skua Mk.II "A6B“ s osádkou tvořenou pilotem Lt E. W T. Taylourem a střelcem N/Air.l G. W Halifaxem a stroj "MC" Sub. Lt B. H. Hurle-Hobbse a navigátora Pty OB. R. E Harta. Ark Royal i ostatní plavidla svazu jim záhy zmizela z dohledu.

Za obzorem se nacházelo pobřeží středního Norska s nevelkým přístavem Aandalsnes, ležícím na konci Romsdalfjordu. Právě toto městečko si spojenečtí generálové vybrali jako místo vylodění jednoho ze spojeneckých kontingentů, které měly posílit norské jednotky, od 9. dubna bojující s německými útočníky 18. dubna se zde po improvizované a chaotické přípravě vylodili britští vojáci ze 148. pěší brigády. Podle původní představy měli Britové, nazývaní „Sickle Force“, vytvořit pravé (jižní) rameno spojeneckých kleští, které by sevřely nepřítelem držený důležitý přístav Trondheim. Nedostatečně zajištěná, doslova zpackaná operace neměla od začátku mnoho nadějí na úspěch a skončila 29. dubna evakuaci.

Aktivita „Sickle Force“ přivolala na do té doby nedůležité, převážně ze dřeva postavené městečko Aandalsnes kletbu v podobě drtivých náletů německé Luftwaffe. Útoky kulminovaly právě 27. dubna, kdy na městečko, přístav i lodě kotvící u Molde a v Romsdalfjordu, svrhla 8151 pum. Náletů se zúčastnilo 61 Heinkelů He 111 od KG 26, KG 54 a LG 1 a 34 Junkersů Ju 88A z KG 30. Ve vzduchu se jim mohly postavit jediné spojenecké letouny, Blackburny Skua 800. a 801. Sq., umístěné na nosiči Ark Royal a 803. Sq. operující z Glorious.

Po 50 minutách strávených ve vzduchu přelétl Partridgem vedený roj ve výšce 3350 m norské pobřeží u Molde. Právě při přeletu pobřeží kapitán zpozoroval před sebou temné obláčky explozí protiletadlových granátů. Přivolal k sobě zbývající stroje, otevřel připusť na plný výkon a zamířil přímo k výbuchům. Lovci záhy rozpoznali na nebi letoun, německý Heinkel He 111 H. Nepřítel letěl o nějakých 300 m výše. Trojice britských palubních stíhaček začala stoupat, aby na něj mohla zaútočit z převýšení a eliminovat tak svou nedostatečnou maximální rychlost. Než však Blackburny nabraly potřebnou výšku, Heinkel odhodil pumy a zamířil na jih. Měl náskok nějaké 3 km. Honička začala.


Skua 803. Sq.FAA po přistání v norském Trondheimu, 25. duben 1940

Heinkel patřil do skupiny 18 letounů KG 26, vyslaných ve 13.00 k útoku na přistav Aandalsnes a okolní cíle. Stroji kódového označení „1H+CT“, náležejícímu do 9. Staffel, velel Lt Hans Schopis. Osádka německého bombardéru svrhla u Aandalsnesu pumy na nepřátelský „křižník“. ve skutečnosti však neúspěšně napadla šalupu Flamingo. Nyní začala závodit o své životy s trojicí pronásledovatelů.

Karty nebyly rozdány nijak jednoznačně. Proti Němcům sice stála přesila tři ku jedné, ale Heinkel za svými pronásledovateli nijak nezaostával v nejdůležitější položce - rychlosti. Pilot bombardéru se plně soustředil na snahu vymáčknout z obou motorů maximum. Střelci ve hřbetním stanovišti i ve vaně pod trupem svírali kulomety MG 15 a čekali na svou příležitost. Minuty se zdály nekonečné. Britové tvrdošíjně pokračovali v pronásledování a pomalu - velmi pomalu - bombardér dotahovali.

Po desetiminutové honičce Capt. Partridge a jeho dvě čísla dosáhli stejné výšky jako bombardér a pomalu se k němu zezadu přibližovali. Malá rychlost britských letounů nejen neúnosně protahovala stíhání, ale Partridge si dobře uvědomoval, že v závěru honičky, až se přiblíží na dostřel k bombardéru. se značně zvýší riziko pro něj i jeho muže. Při nepatrném rozdílu v rychlosti budou totiž Skuy nepříjemně dlouho vystaveny obranné palbě.

Na vzdálenost 460 m zahájil palbu německý hřbetní střelec svým jediným 7.92 mm kulometem. Doufal v náhodný zásah, který by mohl v boji přinést cenné body. Partridge se zahájením střelby chladnokrevně čekal. Až když se k Heinkelu přiblížil na 360 m, zmáčkl spoušť na řídicí páce. Čtyři kulomety ráže 7,7 mm rachotily v dlouhé dávce. Brit pak vzdálenost zkrátil na 270 m a vystřílel do dvoumotoráku všechny zbývající náboje. Německý bombardér. napadený rovněž oběma zbývajícími britskými letouny, začal kouřit z levého motoru. Ztrácel výšku a hřbetní střeliště se odmlčelo. Vážně zasažený Heinkel nouzově přistál jižně od Grotli.


Blackburn Skua Mk.II (L2940) z výzbroje 800. Sq., HMS Ark Royal. Za řízením tohoto stroje absolvoval 27. dubna 1940 Capt R.T. Partridge boj s Heinkelem He 111 H z KG 26

Capt. Partridge po honičce, trvající nějakých 26 minut (to byla daň za mizerné výkony Skuy), shromáždil svůj roj a požádal Bostocka o zpáteční kurs k mateřské lodi. A pak náhle, bez jakéhokoliv varování, motor jeho stroje utichl! Byl snad během boje zasažen německou obrannou palbou? Pilot nemel čas na nějaké dlouhé úvahy a klouzavým letem zamířil k zemi. Nyní bylo nutné najít vhodnou plochu k nouzovému přistání. Neviděl však nic jiného než sníh a hory Pak naštěstí zpozoroval několik domů a rovnou plochu opodál: zamrzlé jezero Breidal u Grotli. Bez motoru nešly vysunout ani klapky a Partridge proto začal freneticky pumpovat pomocnou pumpou, aby získal tlak k jejich vysunuti. Podařilo se mu to doslova v poslední chvíli. Při dotyku se zemí vylétly gejzíry sněhu, nadskakující stroj vyrýval brázdu ve sněhové pokrývce. Led pod sněhem naštěstí vydržel a Skua se neprobořil. Jakmile se letoun zastavil, pilot i pozorovatel rychle vyskočili z kabiny a prchali do bezpečné vzdálenosti. Exploze se však nekonala. Jejich Blackburn Skua nehybně ležel na ledovém příkrovu a bylo jasné, že je již na mateřskou lod nedopraví. Dvojice zbývajících strojů roje se nad nimi prohnala nízkým letem, zamávala oběma trosečníkům křidly a zamířila ke vzdálené Ark Royal. Zbývalo zapálit poškozený letoun, aby nepadl nepříteli do rukou, a vydat se hledat pomoc. A jak cerý příběh skončil? Oba muži se za pomoci Norů vrátili zpět na Ark Royal a 13. června 1940 byli se strojem L2995 během náletu na Scharnhorst kotvící v Trondheimu sestřeleni přesilou Messerschmittů Bf 109 E od JG 77. Capt. Partridge skončil v zajetí, zatímco Lt. Bostock padl.

Obrana „Tigra

Osmý květen 1941 byl jedním z mála jarních dnů, kdy Středomoří ukazovalo svoji méně příjemnou tvář. Obvykle jasně modrou oblohu vystřídala oblačnost s občasnými dešti. Britové ovšem takové počasí vítali, neboť pomáhalo před slídivými zraky osádek nepřátelských průzkumných letounů ukrýt svaz lodí plujících východní částí Středozemního moře. Nebezpečí, které válečným plavidlům z Mediterranean Fleet i konvojům hrozilo ze strany Luftwaffe, nikdo nepodceňoval. Německé letectvo již ve Středomoří za pár posledních měsíců ukázalo naplno, co vše dokáže. Výčet válečných lodí zničených či poškozených německými bombardéry byl impozantní a nacházela se mezi nimi rovněž HMS Illustrious. V lednu ji vážně poškodily německé střemhlavé bombardéry Junkers Ju 87.

HMS Formidable vyplula z alexandrijské rejdy již před dvěma dny, aby společně s trojicí bitevních lodí, třemi křižníky a řadou torpédoborců kryla plavbu dvou konvojů směřujících k Maltě. Šlo o rychlý konvoj čtyř velkých obchodních lodí a pomalý konvoj dvou tankerů naplněných 24 000 t drahocenných pohonných hmot. Přímý doprovod jim poskytovalo pět křižníků, tři torpédoborce a dvě korvety.


He 111 H-5 ze stavu II./KG 26 na severoafrickém letišti, 16. leden 1941

Velký díl úkolu ovšem stále ještě ležel před svazem vedeným viceadmirálem Somervillem. Transportní lodě měly 9. května dosáhnout Malty a lodě Středomořského lodstva nedaleko ostrova měly převzít dalšího chráněnce, konvoj „Tiger“. Jeho plavidla dopravovala do Egypta z Velké Británie nezměrně důležitou dodávku 295 tanků a 53 stíhacích Hurricanů, tolik potřebných k vyrovnání převahy německého Afrika Korpsu, který v dubnu zasadil Britům v libyjské poušti těžkou porážku. V sázce bylo mnoho. Operace byla mimořádně náročná a nikdo nepochyboval, že také velmi nebezpečná.

Přes nepříliš příznivé počasí probíhala na letadlové lodi Formidable obvyklá letová činnost. Stíhací letouny Fairey Fulmar Mk.I křižovaly prostor nad loďstvem, připraveny zasáhnout proti nepřátelským letounům. Vedle torpédových bombardérů Fairey Albacore měla Formidable na palubě umístěny Fulmary 803. Sq. FAA, doplněné detašovanými stroji stejného typu ze stavu velmi zkušené 806. Sq. Jestliže 803. Sq. se ve Středomoří objevila teprve v březnu 1941, osádky 806. Sq. na tomto válčišti operovaly již od léta předchozího roku a měly na svém kontě velké množství vyřazených italských i německých letounů.

O tom, že protivníkův průzkum Brity zjistil, nebylo pochyb. Potvrdily to zachycené zprávy vysílané nepřátelskými letouny i občasné kontakty radarů. První střetnutí se vzdušnými zvědy proběhlo již ráno, když byly Fulmary modrého roje 803. Sq. navedeny radiem na dvojici vetřelců. Stíhači je identifikovali jako třímotorové stroje CANT Z.1007 a s vervou zahájili pronásledování. Italské letouny nepředstavovaly snadný cíl. Byly poměrně rychlé a palubní střelci bránili své stroje zuřivou palbou. Po boji Britové nárokovali sestřelení obou, avšak museli za svůj úspěch zaplatit vysokou cenu. Z akce se nevrátil Fulmar Mk.I velitele roje, Lt C. W R. Peevera. Jako navigátor s ním při osudové misi letěl Pty. Off. (A) F Coston. L/Air Tim Dooley, navigátor ve Fulmaru Mk.I N1913 pilota Sub. U Wallaceho, naposledy spatřil letoun svého velitele, když Lt Peever následoval k mořské hladině klesající Z.1007 a stále na něj pálil osmi Browningy. Oba letci padli, pravděpodobné sraženi přesnou obrannou palbou. 803. Sq. v Lt Peeverovi ztratila zkušeného bojovníka, který se 31. srpna 1940 podílel zbraněmi Blackburnu Skua na sestřelení italského bombardérů Savoia-Marchetti S.79B, co Britové s obavami očekávali, přišlo brzy odpoledne. Radar zachytil přilétající skupinu nepřátelských letounů. Na Formidable z toho vyvodili logický závěr. Protivník zahajuje útok proti loďstvu!


Fulmar Mk.I sériového čísla N1860 létal roku 1941 v severní Africe v rámci Royal Navy Fulmar Flight

Byl vyhlášen poplach a urychleně odstartovaly dva roje Fulmarů, aby posílily hlídkující bílý roj. Ten tvořil Fulmar Mk.I sériového čísla N1990 velitele Lt MacDonald-Halla (jako navigátor s ním letěl L/Air Harry Phillips) a stroj N1865 pilotovaný jeho číslem, Lt. Tbuchbour-nem. Pravě letci z bílého roje jako první zaútočili na nepřátelské letouny, dvoumotorové německé střední bombardéry He 111 H. Dvojice Fulmarů napadla dva Heinkely Lt. Mac-Donald-Hall se zavěsil za jeden dvoumotorák a ze vzdálenosti pouhých 45 m do něj začal pumpovat střelivo.

Střelci Heinkelu rovněž úporně mačkali spouště svých kulometů. Bombardérů náhle vybuchl pravý motor a směs kapaliny z chladiče a pohonných hmot zasáhla čelní štítek kabiny pronásledovatele. Osádka Fulmaru mohla vzápětí se zadostiučiněním sledovat, jak Heinkel sklopil příd a pád ukončil ve vlnách Středozemního moře. Lt MacDonald-Hall se poté připojil ke svému číslu dvě. které již zpracovávalo druhý He 111 H Po společném ušili oba Fulmary poslaly do Valhaly i tohoto protivníka. Poté zamířily k mateřskému nosiči.

Lt. MacDonald-Hallovi nyní působilo starosti poškození jeho stíhačky. Také řada německých střel totiž našla svůj cíl: levá polovina křídla byla přestřílena a poškozen byl rovněž hydraulický systém. Fulmar N1990 zakroužil kolem letadlové lodi, a při pokusu vysunout podvozek zůstala pravá podvozková noha ukryta v šachtě. Levá se sice vysunula, ale pneumatika byla prostřelená. Lt. MacDonald--Hall opatrně navedl zraněný stroj na přistání. Fulmar se dotkl paluby poskočil, po krátkém dojezdu se položil na křídlo a zastavil se. Osádka mohla po právu velebit bezproblémové vlastnosti Fulmaru při přistání, neboť díky nim i dosednutí s takto poškozeným strojem dopadlo dobře. Fulmar N1990 byl rychle opraven a 11. května, v závěru operace, již opět bojoval s německým letectvem. Bohužel, v souboji téhož dne se srazil s Junkersem Ju 88A z III./LG 1. přičemž osádka Lt. P D. J. Sparke a LI Air k. S. Rush zahynula. Rovněž německý bombardér, stroj „LI + IR“, byl při kolizi zničen a celá osádka Ofw. Otto Engela přišla o život.


Fulmar Mk.I N4062 zařadilo FAA do výzbroje roku 1940

Lt. MacDonald-Hall si v dopoledním boji 8. května připsal jeden samostatný sestřel a jeden sestřel ve spolupráci, zatímco na Lt. Tbuchbourna zbyl sestřel ve spolupráci. Oba ještě však toho dne neřekli svoje poslední slovo.

Další z německých bombardérú byl dostižen zeleným rojem, v jehož čele letěl na Fulmaru Mk.I zkušený velitel 803. Sq., Lt. John Martin Bruen, mající v tu chvíli na kontě jeden samostatný sestřel a tři sestřely ve spolupráci. Ze zadní kabiny Bruenova Fulmaru vyhlížel nepřítele Lt. Godden. Následován svým číslem, Sub. Lt. Richardsem, se Lt. Bruen bez respektu přiblížil k nepřátelskému stroji a zahájil střelbu. I tento Heinkel. zasažen palbou obou Fulmaru, skončil v moři. toslední. čtvrtý úspěch v boji se skupinou Heinkelů vybojoval opět roj zkušené 806. Sq. Sestřel si připsal Lt. L. S. HUL

Výsledek boje s formací Heinkelů He 111 H je nutno považovat za velký úspěch palubních stíhačů z HMS Formidable. Piloti měli nepochybně velmi dobré pocity z toho. že zmařili útok nepřátelských bombardérú na lodstvo. Poválečná konfrontace s německými dokumenty navíc potvrdila v plném rozsahu německé ztráty. II./KG 26 skutečně ztratila čtyři bombardéry i s osádkami. Oběťmi bílého roje 806. Sq. se pravděpodobně staly bombardéry „1H+AP“ Ofw. Williho Klein-knechta a „1H+FB“ Obit Hermanna Pfeila. Oba náležely do stavu 6./KG 26. 4./KG 26 ztratila stroj „1H+BC“ Obit Eberharda Stúweho a 5./KG 26AH+FN“ Obit Maxe Voigta. Nicméně cíl bombardérů II./KG 26 onoho dne nepředstavovaly britské lodě, jak byli přesvědčeni všichni piloti zaangažovaných Fulmaru. Heinkely měly totiž ve skutečnosti zaútočit na Suezský průplav a nad svaz Mediterranean Fleet se připletly pouhou náhodou!

Vítězná šňůra stíhačů z Formidable pokračovala ještě v pozdním odpoledni. Roj 806. Sq., tvořený Lt. Henleyem a Sub. Lt P D. J. Sparkem napadl u mysu Passero Junkers Ju 88A a nárokoval jej jako sestřelený. Ve skutečnosti německý průzkumný letoun, náležející do 2.(F)/123, unikl poškozený s dvojicí zraněných letců na palubě a přistál na své základně v sicilské Catárui. Sestřel dalšího Junkerse Ju 88A ohlásila opět dvojice Lt MacDonald-Hall a Lt Tbuchboume z 806. Sq. Německý letoun se pod jejich palbou zřítil do moře.


Fulmar Mk.II (BP782) sloužil roku 1942 u 806. Sq. FAA z HMS Illustrious v Indickém oceánu

Tím pro stihače z HMS Formidable skončily boje 8. května. Nutno říci, že skončily vynikajícím úspěchem. Piloti Fulmaru docílili celkem osmi sestřelů nepřátelských bombardérú a průzkumných letounů. Tři sestřely připadly na 803. a pět na 806. Sq. Britové za ně zaplatili dvěma ztrátami stíhacích letounů i s osádkami ze stavu 803. Sq Vedle Fulmaru Lt C. W R. Peevera, ztraceného během ranního boje s italskými letouny Britové postrádali také stroj Sub Lt G. B. Davieho.

Do těžkého boje 8. května zasáhly dále na západ rovněž Fulmary 807. a 808. Sq. startující z letadlové lodi Ark Royal, která byla součástí gibraltarského Force H bránící konvoj „Tiger“. I zde obstály Fulmary a jejich osádky se ctí. Stíhači nárokovali sestřelení pěti nepřátelských strojů při ztrátě dvou stíhaček a jedné osádky. A především zabránili jakémukoliv poškození svěřených lodí.

Celkově tedy boje na středomořském nebi 8. května přinesly palubním stíhačům Jeho Veličenstva sedlajícím Fulmary až 13 sestřelů. Byl to jeden z největších úspěchů tohoto typu. O to větší, že Fulmary významnou měrou přispěly ke zdaru operace. Konvoje z Egypta beze ztrát proklouzly na Maltu 9. května a konvoj „Tiger“ zakotvil v Alexandrii 12. května. Při ztrátě jedné lodi, která se potopila 8. května na minách, dokázal do Egypta dopravit 238 z 295 vyslaných tanků a 43 z 53 Hurricanů.

Zdroje (výběr):
Srurtrvant R, Burrow N.: Fleet Air Arm Aircraft 1939-1945.1995;
Shores Cti. Cull B.. Malizia N.: Air War for Yugoslavia. Greece and Crete 1940-41.1987;
Snajdr. M: Palubní stíhací Jeho Veličenstva 1-4. 1996-2004.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 2/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Podobné články

Další články autora

Autor : 🕔21.02.2013 📕17.735