Úspěchy a prohry vojenského zpravodajství: Francie 1940

Autor: Gebirgsjäger 🕔︎︎ 👁︎ 35.402

Rychlost, s jakou v roce 1940 porazilo nacistické Německo Francii, šokovala celý svět. Wehrmacht zvítězil nad francouzskou armádou, která byla považována po dvacet let za nejrespektovanější vojenskou sílu v Evropě, za méně než sedm týdnů. Příčinou německého vítězství (a francouzské porážky) byly především rozdíly ve vojenské doktríně obou zemí, operačním umění velitelských sborů a úrovni výcviku jejich vojsk. Na výsledku války měl podíl také odlišný přístup francouzské a německé armády ke sběru zpravodajských informací a zejména k jejich vyhodnocení a využití.


commons.wikimedia.org

Německé plánování

Reklama

Dva dny po zahájení německé invaze do Polska, 3. září 1939, vyhlásily Francie a Velká Británie Německu válku. Hitler doufal, že se mu podaří přesvědčit obě velmoci, aby strpěly jeho další územní zisky, a uzavřít s nimi mír. Pro případ, že by jednání byla neúspěšná, 9. října 1939 vyhlásil ve své „Vůdcově směrnici číslo 6“ úmysl napadnout západní Evropu. 19. října byl hotov první operační plán vrchního velení německé pozemní armády pro ofenzivu v západní Evropě - „Fall Gelb“. Původní verze plánu byla pouze primitivní variantou tzv. Schlieffenova plánu - obejít Maginotovu linii přes neutrální Belgii, popř. Holandsko a Lucembursko. Plán prošel během doby mnoha úpravami a změnami. Nejrozsáhlejší revizi byl podroben poté, co 10. ledna 1940 v Belgii nouzově přistál letoun s německým kurýrem, přepravujícím plány útoku na Holandsko a Belgii. V únoru pak Hitler akceptoval Mansteinovy návrhy a vznikla definitivní podoba plánu - tzv. Sichelschnitt (Seknutí srpem). Hlavní úder (45 divizí vč. sedmi tankových) pod velením von Rundstedta má vést přes Ardeny na úsek mezi Dinantem a Sedanem, 29 divizí (von Bock) má poutat síly spojenců na severu a 19 divizí (von Leeb), stojících proti Maginotově linii, má zabránit přesunu francouzských jednotek na jiné úseky.

Francouzské plánování

Francouzská generalita, která se učila operačnímu myšlení na bojištích první světové války, ustrnula ve vývoji a nedokázala akceptovat převratné změny ve vojenství. Přitom měla možnost seznámit se s wehrmachtem a jeho „blitzkriegem“ už za španělské občanské války, a zejména během polského tažení. Francouzi tedy stále spoléhali na to, že Německo zopakuje Schlieffenův plán (zvláště poté, co z Belgie obdrželi plány z německého kurýrního letounu). Nejsilnější francouzské divize spolu s Britským expedičním sborem byly tedy soustředěny na severu u belgických hranic. Ostatní úseky byly obsazeny průměrnými a podprůměrnými jednotkami. Ardeny byly francouzským velením považovány za neprůchodné pro moderní armádu. A i kdyby z tohoto směru snad nějaký útok přišel, přesuny těžké techniky v hornatém terénu by trvaly tak dlouho, že by byl čas na přesunutí vlastních záloh.

Německé zpravodajství

Abwehr se věnoval ofenzivnímu zpravodajství proti Francii od doby svého vzniku a v této činnosti pokračoval i po roce 1935, kdy se jeho vedení ujal admirál Canaris. Ten vybudoval ve Francii rozsáhlou síť agentů - kromě etnických Němců v ní působili i místní fašisté a nejrůznější dobrodruzi ochotní za peníze zrazovat svou vlast. Abwehr totiž s velkým úspěchem verboval důstojníky a úředníky, kteří se dostali do finančních obtíží. Založil několik úvěrových ústavů, které v novinových inzerátech nabízely půjčky. Žadatelé, o které měl zájem, dostali půjčku s krátkou lhůtou splatnosti, kterou často nebyli schopni dodržet. Většina takových dlužníků pak skončila ve službách Abwehru. Pro německou zpravodajskou službu tak byl získán například důstojník jezdectva, který nejdříve předával zprávy o své jednotce a pak se na příkaz Abwehru dostal na vojenskou školu, odkud vynášel tajné materiály. Dalším zrádcem byl praporčík námořnictva, který Němcům předal kódy, informace o rádiovém provozu, zprávy o výcviku, přístavech...

Intenzita zpravodajství zesílila po vstupu německých jednotek do demilitarizovaného pásma v Porýní. Abwehru se podařilo proniknout až do 2. oddělení francouzského generálního štábu.

Reklama

Jedním z nejdůležitělších úkolů Abwehru bylo shromažďování informací o Maginotově linii. Civilní dodavatelé stavebních prací na opevnění si nedělali starosti s utajením a Němci tak snadno získali stavební dokumentaci. Začátkem roku 1939 dodal jeden z agentů fotodokumentaci celého obranného systému a dokonce i podrobnosti o výzbrojni, zátarasech, dopravních a spojovacích prostředcích. K dalšímu dokumentačním materiálu o Maginotově linii se Němci dostali v březnu 1939 po obsazení Prahy.

V důležitých zájmových místech - v okolí pohraničního opevnění, vojenských posádek a letišť - zřizoval Abwehr pro své rezidenty obchody, novinové stánky a hospody. To jim umožňovalo nenápadně instruovat a vyplácet podřízené agenty. Wehrmacht tak měl před začátkem útoku podrobné informace o každém bunkru a pevnosti, o jejich posádce a mobilizačních možnostech Francouzů.

Zájem Abwehru se nesoustředil jen na pevninu - zajímal se i o válečné a obchodní loďstvo, přístavy a jejich kapacitu a o pobřežní objekty. V dubnu 1940 se dostal do německých rukou zvlášť cenný úlovek - vysoký důstojník námořnictva jim předal údaje o dislokaci všech válečných lodí a mobilizační plány francouzského válečného loďstva.

Od října 1939 se německé zpravodajské službě dařilo dešifrovat rádiové zprávy mezi ministerstvem války a podřízenými útvary nejen ve Francii, ale i v Severní Africe a v Sýrii. Němci tak měli možnost seznámit se s nedostatky v organizaci armády a umožnilo jim to sledovat vývoj francouzsko-britské strategie.

Důležité ale bylo, že Němci dokázali zpravodajské informace nejen shromáždit, ale hlavně je analyzovat a využít. Náčelníkem oddělení Cizí armády západ (Fremde Heere West) od jeho založení na Ministerstvu války a později na OKH (Vrchní velitelství pozemní armády) byl generálmajor Kurt von Tippelskirch. V listopadu 1938 von Tippelskirch povýšil a funkci po něm převzal podplukovník Ulrich Liss. Pod jejich vedením se oddělení zabývalo vyhodnocováním dodaných zpravodajských materiálů, analýzami a vědeckými válečnými výzkumy. Úzce spolupracovalo s plánovači generálního štábu. Liss dokonce v operačních simulacích zastával roli vrchního velitele nepřátelských jednotek. Zpravodajští důstojníci z oddělení cizích armád byli integrální složkou generálního štábu. Jejich úkolem bylo plánování ofenzivy proti Francii s vědomím, že Francie má nejen přirozené výhody obránce, ale předčí bojové síly Německa početními stavy, množstvím a kvalitou výzbroje. Lissovi a jeho lidem s podařilo odhalit slabá místa francouzského a britského operačního konceptu. Právě jejich analýzy se staly podkladem pro Sichelschnitt - Mansteinovu modifikaci plánu Fall Gelb.

Francouzské zpravodajství

Na francouzské straně tomu bylo přesně opačně. Díky naprostému zpravodajskému selhání spojenecké velení po první tři dny německého útoku naprosto nechápalo, co se na bojišti odehrává, a proti postupujícímu Wehrmachtu posílalo nejslabší a nejhůře řízené jednotky.

Deuxieme Bureau, druhé (zpravodajské) oddělení generálního štábu francouzské armády, bylo v letech 1939 a 1940 nejdůležitější zpravodajskou službou Spojenců. Tvořila ho dvě pododdělení - vlastní kancelář a Service de Renseignements (S.R., informační služba). V S.R. působili zástupci pozemní armády a letectva; námořní rozvědka měla jistou samostatnost, ale veškeré poznatky předávala S.R.. Ta byla v denním kontaktu se zástupci ministerstva zahraničí, civilní tajné služby a policejních úřadů a její šéfové směli úkolovat ostatní zpravodajské složky. Šlo o takřka ideální centralizaci zpravodajství.

S.R. disponovala pozoruhodnými zdroji. Po porážce Polska na podzim 1939 emigrovali do Francie polští kryptoanalytici, jimž se podařilo prolomit kódy německého šifrovacího stroje Enigma. Francouzi tak získali přístup k nejutajovanějším německým informacím. Kromě toho měla S.R. rozsáhlou síť agentů a řídila i několik dvojitých agentů v Abwehru. Vedle toho dostávala informace od protinacisticky zaměřených důstojníků z velitelských štábů.

Navzdory mimořádné schopnosti shromažďovat informace Deuxieme Bureau nezjistilo, že Němci plánují překvapivý útok přes Ardeny. Důvodem zpravodajského selhání byl naprostý nedostatek analýzy získaných poznatků. Deuxieme Bureau vydávalo denní a týdenní hlášení s chronologicky uspořádanými zprávami z rozdílných zdrojů, ale bez komentáře a vzájemného porovnání. Do vzájemné souvislosti tak nebyly dány zprávy z počátku května 1940 o německých průzkumných letech nad Ardenami, o skladech pohonných hnot podél německo-lucemburské hranice a o pokynu jednomu dvojitému agentovi, aby zjistil, zda mosty přes Másu unesou váhu tanků. Deuxieme Bureau zřejmě soudilo, že závěry z těchto zpráv si musí odvodit jejich příjemce.

Dalším závažným problémem bylo, že Deuxieme Bureau měla v armádě malou vážnost. Elitní důstojníci z generálního štábu nebyli ochotni ztrácet čas debatami se zpravodajci. Ti se pak ani nesnažili o analýzu předávaných informací, protože nemohli posoudit jejich využití. Nevěděli, jak operační důstojníci posuzují německé záměry, a neznali ani plány vlastní armády.

Reklama

Nakonec ani vrchní velitelé spojeneckých sil neměli zájem o informace, které odporovaly předpokladům, podle nichž sestavovali své operační plány.

Následky

Spojenecké velení nerozeznalo signály naznačující německý útok přes Ardeny a rozmístilo v tomto úseku nejslabší jednotky. Vpád do Belgie 10. května byl považován za hlavní úder ofenzivy. Nejlepší francouzské a britské jednotky byly ihned vyslány tím směrem. Ještě 13. května ráno byli spojenečtí velitelé přesvědčení, že hlavním bojištěm je rovinatá centrální Belgie a Spojenci tu mají nejlepší postavení pro dosažení vítězství. Teprve večer, když dorazila zpráva, že Rommelova 7. tanková divize překonala Másu, začalo být zřejmé, že hlavní německý útok je veden přes Ardeny a Spojencům hrozí porážka. 22. května německé tanky zaútočily na přístavy u kanálu La Manche. 23. května Britové rozhodli o evakuaci svého expedičního sboru, evakuace skončila 4. června. 14. června obsadilií Němci Paříž a 22. června Francie kapitulovala.

Francouzi ztratili 2 190 000 mužů (90 000 padlých, 200 000 raněných a 1 900 000 raněných a zajatých), Britové přišli o 68 000, Belgičané o 23 000 a Holanďané o skoro 10 000 vojáků. Německé ztráty činily 156 000 mužů, z toho 27 000 padlo. Německo získalo území, materiální zdroje a využilo zbylou část francozské mužské populace k otrocké práci. Ještě více narostla Hitlerova sebedůvěra a víra ve vlastní neomylnost. Německo se mohlo začít připravovat na další válečná tažení.


Podpis kapitulace

Zdroje:
Text:
A. Shepperd: Francie 1940
P. Warner: Bitva o Francii 1940
J. Pielkalkiewicz: Druhá světová válka
J. Brož: Hitlerovo špionážní eso a Abwehr
W. Krieger: Tajné služby ve světových dějinách
Text a obr:
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_France
https://de.wikipedia.org/wiki/Fall_Gelb#Fall_Gelb
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_o_Francii

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více