Vánoce v exilu - Jak českoslovenští letci slavili válečné svátky

Autor: PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔︎︎ 👁︎ 20.823

Za hranicemi vlasti

V době odchodu do emigrace bylo československým letcům v průměru okolo 25 let. Teprve v průběhu války, kdy se ukázalo, jak krajně obtížné bylo udržovat v neustálém chodu tři stíhací a jednu bombardovací peruť, náš letecký personál oproti spojeneckému zestárl asi o 20 %. Zahraniční odboj nemohl plynule doplňovat vysoké ztráty spojené s válečným úsilím. Potenciál lidských zdrojů vlastní země se ukázal nenahraditelným. Někteří z letců tak absolvovali dva (i tři) operační turnusy, přičemž u prvorepublikových důstojníků nebylo výjimečné, že sloužili v první linii ve věku, kdy jejich britští kolegové dávno zastávali posty v administrativních či výcvikových funkcích. Náročnost operační služby kladla sama o sobě vysoké nároky na psychickou a fyzickou stránku každého jednotlivce. Pokud se k tomu připojila skutečnost, že po odchodu za hranice ztratil letec záhy veškeré spojení se svými nejbližšími, jsou pochopitelné jeho podrážděné reakce a jistá přecitlivělost na zprávy spojené s okupací staré vlasti. Vánoční svátky a oslavy Nového roku, patřící bezesporu mezi nejkrásnější dny v roce, tak dostaly za hranicemi poněkud trpký nádech. V případě našich pilotů se v žádném případě nejednalo o světa znalé a protřelé muže, jako tomu bylo u mnohých britských letců, které předválečná služba zavála do nejzazších koutů impéria. Většina Čechoslováků se poprvé ocitla mimo svojí rodnou „hroudu“ až po 15. březnu 1939. Ti, co přežili, jistě netušili, že se do vlasti vrátí po dlouhých šesti letech, během kterých navštíví množství cizích zemí a naučí se (mimo jiné) plynule anglicky. Tento předlouhý pobyt zahrnoval i šest oslav vánočních svátků.

První Vánoce v zahraničí

Na letce, kteří odešli do odboje polskou cestou, čekala služba v cizinecké legii, z níž byli vyvázáni až po vstupu Francie do války. Zpět na francouzskou půdu se z rozpálené severní Afriky dostali během podzimu a zimy 1939. Jedním z nich byl i 27letý poručík Stanislav Fejfar. Společně s dalšími pěti českými piloty vyplul 13. prosince 1939 z Oranu do Marseille, kde se po dvou dnech vylodili v mlhavém ránu. Jejich novým působištěm se stalo letiště Marignane, vzdálené asi 15 km od přístavního města. Příjezd na základnu měl poněkud trpkou příchuť, jelikož francouzští důstojníci trávili volný čas vMarseille a příchod Čechů ke Groupe de Chasse I/6 byl jaksi neočekávaný, jelikož pro ně nebylo nachystáno žádné ubytování. Nakonec se stala „postelí“ podlaha, „dekou“ prostěradlo a „ložnicí“ malinká světnice, kde se všech šest českých stíhačů navzájem tísnilo. Nedlouho poté zde oslavili první válečné svátky: „Uplynul, ztratil se ten nejsvětlejší den roku! Den narození Páně. Abys trochu zapomněl, že jsi tak daleko od domova, sháníš, objednáváš. Co? No – Ježíška. Marignane. Malá hospůdka, tabule připravená pro sedm osob. Proč pro sedm? Vždyť je nás jenom šest. Aha to přijela ,Marion’, malá Suzanne seržanta Janoucha, aby nám zpříjemnila svou přítomností tento slavnostní večer. Zasedáme. V čele stolu se na tebe dívá malý ověnčený stromeček, práce našich poddůstojníků, a pod ním? Nespočetné množství dárků! Tak přece jsme byli tento rok hodní, že si na nás Ježíšek vzpomněl. Sedíš, vnímáš, ale jenom podvědomě. Jsi daleko, daleko – jsi doma. Vidíš v duchu tu naši malou hospůdku, snad zasněženou, vidíš prostřený stůl, mamka, otecko, ale ještě jeden chybí u stolu.

Reklama


Oslava Vánoc v blíže neurčeném zajateckém táboře

Pro mnohé vojáky se staly Vánoce až příliš emotivní záležitostí, jak dokládá deník neznámého letce, kterému nebylo dopřáno vrátit se do osvobozené vlasti: „Na Štědrý den jdeme do hospody. Při víně amnoha řečech o domově ubíhá večer, který býval doma nejhezčím v roce. Co ta maminka dovedla všechno udělat, abychom byli spokojeni! Při jedné písničce se už nemohu udržet. Stesk je silnější než moje vůle, zakazující mi před kamarády plakat. Ostatní si toho ovšem ihned všimli a zasypávají mne tisícem vtipů. Nic mě to nebolí. Vím dobře, že jim chybí jen málo, aby nedopadli jako já. Mají také na krajíčku. Proto tolik siláckých žertů a úšklebků, jinak kamarádsky a dobře míněných. Chtějí jen zakrýt vlastní dojetí. Mám na sebe vztek, že jsem se nechal unést a povolil slzám. Ale přesto si to zapisuji. Možná, že se tomu budu jednou smát. Ale to bude až v míru, po této veliké válce. Zatím jsem v cizině a nevím, kolikrát budu ještě o Vánocích bez domova.


První Vánoce v exilu

První vánoční svátky byly (pro některé) zpestřeny 150 franky od čs. velvyslanectví v Paříži. Franky se hodily o to více, že čs. důstojníci i nadále sloužili v hodnostech cizineckých legionářů a podle toho byli také „placeni“. Důstojníci, jakožto četaři, pobírali 1,50 franků denně, zatímco poddůstojníci, jako prostí vojíni, 50 centimů. Peněžní dar z „kapsy“ československé diplomacie přišel o to více vhod, že například na letiště Marignane dorazil právě na Silvestra. Mnozí z našich letců poznali mírové oslavy Nového roku z hlavního města ČSR, ale Praha v porovnání s Marseille působila jako chudý příbuzný, pokud se jednalo o „šantánovou“ zábavu. Stanislav Fejfar se zmiňuje o jakési „Marion“. Za Velké války měl francouzský voják svoji kmotru, „anděla strážného“ (marraine“ – „Marion), což byla žena různého věku, starající se rozličně o potřeby frontových bojovníků. Po vypuknutí další světové války, byl tento hezký „zvyk“ obnoven.

Rekapitulace prvního válečného roku nebyla pro československé vojáky v zahraničí právě povzbudivá. V protektorátu okupační režim brutálně zasáhl proti projevům nespokojnosti české veřejnosti a studentstva v říjnu a listopadu 1939. V té době bylo Polsko po hrdinném odporu poraženo a rozděleno mezi nacistický a komunistický režim, zatímco Finsko stále vzdorovalo sovětskému obrovi. Čechoslováci drželi palce statečným finským obráncům, jelikož reminiscence Mnichova byla stále živá. Na západní frontě se vedly omezené letecké a námořní operace (Sitzkrieg), které mohly stěží přispět ke zhroucení nacismu. Mnozí letci byli po příjezdu na základny zklamáni organizací a těžkopádností místní administrativy. Všichni bez rozdílu trpěli mizerným finančním zaopatřením. Oproti mnohým kolegům, ale měli i velké štěstí, jelikož mohli oslavit vánoční svátky důstojně, v civilizované, demokratické zemi.

Reklama


Českoslovenští důstojníci jako četaři cizinecké legie. První sedící zleva Stanislav Fejfar

Letci, kteří odešli do zahraničí po pádu Polska tzv. jižní cestou, riskovali zadržení maďarskou hlídkou a transport do pověstné věznice Citadele v Budapešti, odkud se mohli dostat po mnoha týdnech, ale i měsících, pouze na zákrok místního francouzského vyslanectví. Přibližně 115 čs. letců upadlo na polské frontě do zajetí Rudé armády. Tito nešťastníci živořili v zimě roku 1939 v bídných podmínkách sovětských lágrů, z nichž byli vyreklamováni v průběhu následujících dvou let. První válečný rok nedodal letcům optimismus: „Zase jeden rok pryč. Mám dělat bilanci? Nemohu. To, co jsem udělal, za to nestojí. A co jsem udělal minulý rok? Mnoho, neklidných chvil jsem měl málo, zato nespokojenosti a rozčílení dost. Udělal jsem někoho šťastným? Nikoho.“ Tolik deník budoucího leteckého esa Josefa Hanuše, jehož válečné okolnosti přivedly až na Středomořské bojiště. Přes všechnu bídu, jíž byli letci vystaveni, se drtivá většina z nich nemusela vyrovnat stále s tím nejtěžším: smrtí kamaráda, čemuž nakonec nikdo z nich v průběhu dlouhé a kruté války neušel.

Boxing day

Podivná válka vzala definitivně za své 10. května 1940. V bitvě o Francii čeští stíhači zazářili. Velmi úspěšně si letci, a to nejen stíhací, ale i bombardovací, počínali také v bitvě o Británii. Ve válce jsou vítězství vždy úzce propojena se ztrátami. Mezi piloty první linie bychom jenom těžko našli jednotlivce, kteří při operační službě neztratili kamaráda či kamarády. Denní bitvy nad britskými ostrovy dohasínaly v průběhu října a listopadu 1940, kdy se pomalu blížily druhé válečné Vánoce v cizím prostředí. Někteří je přivítali se svými spolubojovníky v atmosféře přítulných britských pubů, jiní ve společnosti britských přítelkyň, ale také v osamocení na nemocničním lůžku či v cele berlínské věznice.


První zleva poručík Karel Trojáček ve francouzském zajateckém táboře Oflag IVA v Soestu

Letci postrádali u britských Vánoc kouzlo těch domácích: „Zde by se snad řeklo, že je to normální den. Nikde nevidíš oné nálady ,Štědrého večera’, nikde nevidíš tu krásu. A tak tě půlnoc nalezne v Imperialu v baru s číší v ruce a ve vzpomínkách. Domov, mamka, otecko a všichni ti, kteří jsou ti tak blízcí… Zaháníš toto duševní rozpoložení několika whisky, ale nemůžeš se zbavit toho všeho, co se na tebe dnes nahrnulo…. A zase vidíš Marseille, malý stůl, stromek, bylo nás šest, a dnes – dvěma se stala Francie osudnou. Franto [Bieberle], Stando [Popelko], pozvedám číši – a třesk rozbité sklenice je výkřikem, obžalobou. A civilisté udiveně zvedají hlavy, debatní kroužky končí udiveně načaté hovory, a každý má v očích otázku, proč? Vy ale neporozumíte. Vy nevíte proč? … A kdybyste i mohli porozumět, nechcete, neboť pro vás – ne, škoda mluvit… A tak skočil Štědrý den 1940.“ Tolik depresivní, deníkový zápis Stanislava Fejfara, jehož jednotka utrpěla ve Francii těžké ztráty a on samotný se zúčastnil obou bitev, na jejichž konci měl pět potvrzených sestřelů. Bitva o Británii pro něho skončila koncem října, kdy musel být převezen do nemocnice Královského letectva pro bolestivý zánět čelních dutin, který ho z operační činnosti vyřadil až do léta roku 1941, kdy nastoupil službu u 313. perutě.


Četař František Loucký

Zatímco pro nemocného Fejfara měly svátky žalostný průběh, jiní je oslavili, jak se patřilo, a v následujících letech přivykli jejich rozdílnému koloritu, protože opravdové Vánoce začínají v Británii až druhý den: „Dnešní den, tzv. Boxing day … je velký svátek pro Angličany. Je tradičním zvykem, že v tento den musí důstojníci obsluhovat při obědě mužstvo. A jelikož 313. squadrona má pozemní personál Angličany, vysílá peruť ,důstojnické číšníky’ do jídelny mužstva, aby si odpracovali svůj díl.“ Poručík Jiří Macháček, sloužící u britské perutě, potvrdil odlišný průběh ostrovních Vánoc: „24. prosinec je pro Angličany naprosto všedním dnem, postrádá zde tu kouzelnou, nenapodobitelnou atmosféru, kterou všichni důvěrně známe z domova. I večer se v ničem neodlišuje od jiných večerů, nejsou patrny jakékoli oslavy Narození Páně. Tento večer tedy trávím sám v kině a pak přijde na řadu drink s kamarády. Ti alespoň pomohou trochu zapomenout. Všechno zde začíná teprve 25. prosince […] V tyto dny se Angličané veselí a věnují tanci a zábavě.“ Kapitán Fejfar si k 25. prosinci 1941 poznamenal: „Kluci přicházejí do služby, každý hledá balíček se svým jménem – Ježíška. Jsme stejně jenom velké děti. Je to několik maličkostí, ale bodlo by tě hluboko, kdybys tam pod zelenou větví nic nenašel. A v tom se roztočí gramofon, hrají se české písně a kluci zmlknou, není to jako obyčejně – plno zpěvu a hluku. Mlčení a vzpomínání a přitom v letecké kombinéze a v ,readinessu’ jsi připraven jít nad Francii – a snad se i nevrátit. Také život.


Poručík Fejfar na francouzské frontě

Reklama

O průběhu třetích válečných Vánoc zanechal svědectví i kronikář 313. perutě: „Štědrý večer oslavili Třistatřináctníci všelijak. Někteří pohromadě, jiní u známých, ku kterým byli pozváni. Ale všichni v jednom byli společně ve vzpomínkách na domov, rodiče, sourozence a milé. Všichni byli pod českým vánočním stromečkem a v duchu jedli tradičního českého kapra. Každý pilot dostal dárek: vlněný svetr, rukavice, 1 pár ponožek a 1 velkou vánočku (tu upekla paní Boumontová). Vlněné zboží dodal British Comforts Fund.“ Nadějný literát Fejfar nevynechal ani emotivní popis těchto svátků: „Přiblížil se Štědrý večer… Nesmíš být sentimentální, a proto necháš připravit pro kluky malý stromeček v našem ,dispersalu’ a pro každého malý dárek […] Vidíš ten zelený smrček, několik tretek na něm zavěšených, svíčky, rádio ti hraje vážnou hudbu, ale nemáš v duši ten pocit velkého dne. Podíváš se oknem a nevidíš sníh, ty zachumlané chaloupky našeho Podkrkonoší, vidíš pouze věčně zelený anglický trávník letiště s kamuflovanými hangáry v dáli – a je po iluzi. A protože nechceš, aby kluci vzpomínali a byli smutní či snad slzeli při vzpomínce na svou mámu, pozveš všechny na tanec, neboť takto se zde oslavují Vánoce. Je nás čtyřiadvacet. Všichni s číší v ruce a snad každý se skrytou otázkou v očích: příští už budou doma?“ Aniž to tušil, byly to jeho poslední Vánoce. Za necelých pět měsíců padl nad severní Francií.


Svatá mše sloužená v hangáru 312. perutě

V roce 1941 byl založen Spolek československých žen ve Velké Británii, jehož cílem bylo letcům zpříjemnit život. V zimě téhož roku zorganizoval vánoční pomoc těžce zraněným letcům (v nemocnicích jich bylo 13, plus 20 lehčeji zraněných). Spolek pro každého z nich připravil hodnotný balíček a pro letce nižších hodností bylo přiloženo 10 šilinků. Sdružení se nakonec podařilo vybrat nemalou částku 56 liber. Celkem bylo k 17. prosinci 1941 připraveno na 40 balíčků. Spolek československých žen ve Velké Británii ve své záslužné činnosti pokračoval po celý zbytek války. Někteří letci strávili Vánoce i v exotickém prostředí africké scenérie. Zmiňovaný Josef Hanuš slavil vánoční svátky roku 1943 mezi československými krajany v Tunisu. Do severní Afriky dorazil v únoru 1943, kdy nastoupil službu u noční britské 600. perutě. Vedl se mu zde velice dobře, když sestřelil čtyři německé bombardéry. Neméně zdařile hodnotil prožití Božího hodu, ačkoliv arabské okolí postráda lo jakoukoliv vánoční atmosféru: „K obědu jsme měli kačenu, bezvadnou s dobrým knedlíkem, amně se tak prášilo od huby, udělal jsem čest paní Vališové s jejími kuchařskému umění. A tak je po svátcích. Zase jedny Vánoce patří minulosti a jsem o 1 rok starší. […] doufám, že na příští Vánoce budu doma, nebo balit kufry na cestu domů.

Vánoce v zajetí

Kruté svátky protrpěla česká část osádky poručíka Karla Trojáčka, která upadla do zajetí 25. září 1940 – po úspěšném bombardování hlavního města Třetí říše. Četař Karel Kunka raději spáchal sebevraždu, než by padl do rukou Němců, kteří odmítli uznat českým letcům statut zajatců, ale považovali je za vlastizrádce, kteří pozvedli zbraň proti své „vlasti“. Na základě § 91a říšského zákoníku měli být postaveni před válečný soud a popraveni. Díky reakci nejvyšších britských míst k tomu naštěstí nedošlo, přesto však tito muži strávili více než rok v německých věznicích, než byli, na kost vyhublí, propuštěni do zajateckých táborů.


I nepřítel slavil Vánoce.

V průběhu války si zajatci dopředu připravovali na Vánoce různé dobroty z balíčků od Červeného kříže: „Na štědrovečerní večeři jsme se oholili a vzali, co jsme měli nejlepší, na sebe. Jídla jsme si pokud možno přizpůsobili našim poměrům. Po večeři se kouřilo, pila se káva, čaj a kakao. Při této bohaté hostině v zajateckém táboře nám najednou bylo teskno a smutno. Všichni Češi jsme se sešli v jedné místnosti. Vzpomínali jsme na naše doma. Neoficiálně jsme se dozvěděli, že jsou internováni někde u Kyjova ve Svatobořicích. Nezapomněli jsme ani na kamarády, kteří mezi námi již nejsou a i na ty, kterým je doposud dopřáno bojovat. I když jsme fysické nedostatky necítili, nebylo nám nějak dobře. […] Nakonec jsme si zazpívali. Dlouho jsme nemohli usnout. […] Všichni jsme v duchu doufali, že jsou to poslední Vánoce (v zajetí) a příští, že už budeme doma.“ Zatímco pro většinu letců se Vánoce roku 1944 nesly v radostném očekávání posledních svátků v cizině, pro ty v zajetí se staly těmi nejdepresivnějšími. Po atentátu na Hit lera se nacisté rozhodli dostat zajaté letce na šibenici. Dvacet z nich bylo transportováno do přísně střeženého tábora v Colditzu, kde měli očekávat soudní přelíčení s následnou popravou: „Zatímco většina ostatních vězňů se přece jen veselila, neboť počítala, že to jsou Vánoce v zajetí určitě poslední, my jsme je prožívali jako zoufalé dny, kdy se člověk snaží zapomenout na všechno, a oddechli jsme si, když byly za námi. Byla-li nálada mezi námi už od samotného příchodu do Colditz skličující, dostala novou ránu brzy po Vánocích, kdy jsme se dozvěděli, že jsme odsouzeni k smrti.“ Po komplikovaných jednáních britské diplomacie, byl ze strany Němců učiněn kompromis, díky němuž k soudu nikdy nedošlo, a všichni letci z Colditzu se dožili konce války.

Post skriptum

V době, kdy se toto číslo Fakta a svědectví dostalo na novinové pulty, propadla většina z nás předvánočnímu shonu, nebo kouzlu, chceme-li, a stejně jako tomu bylo před 83 lety, ani dnes nemohou všichni lidé na této planetě oslavit vánoční svátky v klidu amíru. Až zasedneme ke štědrovečernímu stolu, mohli bychom jim věnovat alespoň malou vzpomínku či motlitbu…

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 12/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více