Supermani bez bázně a hany

Autor: PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔︎︎ 👁︎ 24.628

Obyčejní vojáci?

Na co byl vlastně Schnaufer tak hrdý? Kvůli čemu jeho kamarádi umírali? O jaké milované vlasti to mluví? Řeč je o Třetí říši nacházející se na jaře 1945 v žalostných troskách. Materiálních, pokud se týče většiny velkých průmyslových měst, a morálních, pokud se jedná o její obyvatele. Za necelých 13 let dokázal milovaný vůdce navždy změnit obraz německého národa v očích celého světa a zde formovat myšlení milionů Němců. Polovice tohoto časového období umožnila genocidu evropských Židů a zanechala po sobě další miliony nevinných obětí. Hitler měl pravdu, když tvrdil: dejte mi třicet let a Německo nepoznáte. Nakonec mu stačilo mnohem méně...


Další vítězství

Reklama

Nejen po válce, ale fakticky až do dnešních dnů je veřejnosti předkládán obraz německých vojáků jako prostých obránců své vlasti. Mnozí němečtí letci a pěšáci ve svých pamětech vytrvale zdůrazňují, že pouze plnili posvátnou vlasteneckou povinnost: „My, kteří jsme sloužili během druhé světové války v německé armádě, jsme byli mladí muži, bojující za svou zem. Ne ,nacističtí‘, ale prostě němečtí vojáci.“ Tolik slova Siegfrieda Knappeho, kterému v roce 1939 bylo 22 let. Válku začal jako poručík a skončil v hodnosti majora německé armády. Letci stejně jako jejich kamarádi z Wehrmachtu bránili evropskou civilizaci před bolševickými hordami z Východu. Zcela příznačné jsou v tomto směru vzpomínky „štukového krále“ Hanse-Ulricha Rudela (zničil 519 tanků), které v roce 1995 vyšly i v češtině (Navzdory). Rudel zůstal po celý život přesvědčeným a velmi aktivním nacistou, jak si dále ukážeme. Pokud se na východní frontě odehrála nějaká zvěrstva, tak o nich Schnauferovi řádní a přímí němečtí muži pochopitelně nezaslechli ani slůvko: „Na velitelství divize se mě jeden důstojník zeptal německy: ,A co byste nám mohli říci o Auschwitzu?‘ Když jsem se ho zeptal, co má na mysli, pokračoval rozčíleně: ,A co o Bergen-Belsenu? O Treblince? A co o Buchenwaldu?‘ Tvář mu začala rudnout.Ta jména mi nic neříkala a nechápal jsem, co ho tak strašně rozčiluje. Nakonec vykřikl: ,Nesnažte se nám namluvit, že nevíte, o čem mluvím!‘ a vyrazil z místnosti.“ Podobnou amnézii, jakou trpěl major Knappe, projevil ve svých vzpomínkách i plukovník Luftwaffe Johannes Steinhoff, který 18. dubna 1945 utrpěl těžké popáleniny při havárii s Me 262: „Jak tak ubíhá den po dni, množí se poplašné zprávy a rostou mé pochyby, zda je to skutečně štěstí přežít (i když v neutěšeném stavu) pět roků ničení a hromadného zabíjení. Sestra Leonie vypráví o hrůzách koncentračních táborů. Přináší první noviny, které nám znovu a znovu předkládají německou hanbu v Osvětimi, Treblince a Buchenwaldu.


5000 vítězství pro eskadru

Je zajímavé, že oba jmenovaní důstojníci se zúčastnili od samého počátku ruského tažení, při kterém došlo k vraždám statisíců Židů a desetitisíců politických komisařů Rudé armády. V prvním případě měly na svědomí vraždy zejména jednotky SS Einsatzgruppen a rovněž „obyčejní muži“ záložních policejních praporů (např. 101. záložní policejní prapor) „čistící“ frontové zázemí. V případě druhém se stali pachateli často „obyčejní příslušníci“ Wehrmachtu. Za pozornost jistě stojí i skutečnost, že oba Němci zmínili ve svých pamětech existenci vyhlazovacího tábora Treblinka, o kterém se dozvěděli až od Rusů, respektive po skončení války. Je však známo, že tento vražedný lágr nebyl osvobozen sovětskými jednotkami, jelikož zde 2. srpna 1943 židovští vězni uskutečnili dech beroucí vzpouru. Po jejím potlačení byl tábor zničen a na jeho místě vystavěn statek, aby byly zakryty důkazy o hrůzné genocidě.


Heinz-Wolfgang Schnaufer (1922–1950), nejúspěšnější noční stíhač Luftwaffe se 121 sestřely

Němečtí veteráni tradičně uvádějí, že na Západě se vedla džentlmenská válka. Masakry civilistů v okupovaných evropských zemích však do ní jaksi nezapadají. Pokud zde přesto k exekucím docházelo, tak se jednalo o partyzány a bandity, což bylo v naprostém pořádku, utěšují veřejnost. Vypálení a masakr obyvatel Lidic, Ležáků či francouzské vesnice Oradour-sur-Glane zřejmě do této koncepce zapadá. Vraždy zajatých vojáků? S tím neměli příslušníci Wehrmachtu nikdy nic společného. Zlí, to byli ti „druzí“. Tedy Hitler, Himmler, Heydrich, Gestapo a SS. Ve stejném duchu se nesou paměti německé generality. Polní maršál Erich von Manstein pláče nad ukradenými vítězstvími, ale nějak zapomněl na svou ohnivou řeč z léta 1941: „Voják musí dokázat, že pochopil nutnost přísných kárných opatření namířených proti Židům, kteří jsou duchovními strážci bolševického teroru. Tato opatření jsou nutná, aby již v zárodku zdusila veškerá povstání, která jsou z valné většiny organizována Židy.“ Mansteinovi byl vyměřen dlouhý život, důstojné a blahobytné stáří zajištěné tučnou penzí. Židé, strážci bolševického teroru, takové štěstí neměli.


Nadporučík Siegfried Knappe (1917–2008), Berlín 1942

Po válce bylo tak snadné svalit veškerou vinu na toho šíleného a nevyzpytatelného maniaka Hitlera, jehož však Němci rádi a dlouho poslouchali a následovali. U některých (a nebylo jich málo) změna nastala až poté, co se od Třetí říše odvrátila válečná Štěstěna: „Konečně jsme pochopili, že naše generace byla zavlečena do zcela nezodpovědné a zločinecké války. Vzhledem k naší výchově jsme to pochopili příliš pozdě, ale stáli jsme i před problémem vojenské neposlušnosti. Rebelie z 20. července 1944 ztroskotala. Většina z nás, tehdy ještě frontových bojovníků, byla zpočátku rozhořčena tím, o co se pokoušeli muži kolem hraběte Stauffenberga,“ vzpomíná upřímně Steinhoff; posléze čtenáři vysvětlil, že v dané době a situaci nemohli fakticky nic dělat: „Neměli jsme názory, které by samy dozrály k takovému rozhodnutí. Ani jsme je nemohli mít, protože jsme byli příliš zaměstnáni, než abychom mysleli na příští dny. Žádali od nás, abychom vítězně vybojovali příští zápas a ,přinesli‘ domů sestřely. Totéž jsme vyžadovali i sami na sobě. Protože jsme nebyli jen vojáky, my byli i nadšenými letci, naše nadšení bylo systematicky podporováno a vyžadováno a naše výkony byly neustále odměňovány vyznamenáními a privilegii. Teprve když nás zahnali na vzdálené fronty a ocitli jsme se opět v Říši a museli přihlížet ničení našich měst – bez možnosti účinné obrany – pak také v nás, mladých leteckých důstojnicích, sílil názor, že jsme byli podvedeni.

Reklama


Nadporučík Johannes Steinhoff (1913–1994) po udělení Rytířského kříže

Pouze zlomek německých důstojníků byl přístupný k jakési reflexi. Tvrdé podmínky sovětských zajateckých lágrů jim daly mnoho času k přemýšlení: „Co se týče Sovětského svazu, nenáviděli jsme komunistický systém a byli jsme přesvědčeni, že sovětská vláda krutě utlačuje vlastní obyvatelstvo, ale to nám sotva dávalo právo porušit jeho svrchovanost. Pravda, nebojovali jsme jenom proti komunismu. Ospravedlněním pro připojení Ukrajiny s jejími potravinovými zdroji a Kavkazu se zásobami ropy nám byl koncept Lebensraumu, životního prostoru. Chovali jsme se podle principu ,právo je na straně silnějšího,‘ píše ve svých pamětech Knappe a pokračuje: „Domýšlivost našeho tehdejšího postoje mi v té době ani nepřišla na mysl. Ačkoliv taková slepá poslušnost byla z vojenského hlediska pravděpodobně jediným způsobem, jak udržet pozornost vojáka zaměřenou na nastávající úkol, vědomí, že jsem svolil stát se nemyslícím kolečkem Hitlerovy válečné mašinérie, mě teď skličovalo. To, co alespoň podle našich představ začalo jako snaha napravit nespravedlnost Versailleské smlouvy, se vystupňovalo do takových rozměrů, jaké si nikdo z nás nedokázal představit. Při zpětném pohledu jsemsi uvědomil, že jsem společně s nepřehlednými zástupy lidí mně podobných pomohl Hitlerovi rozpoutat dobyvačnou světovou válku, která po sobě zanechala milióny mrtvých a naši vlast zničenou. Kladl jsem si zároveň otázku, zdali bych podobně uvažoval, kdybychom válku vyhráli. Musel jsem připustit, že asi stěží.

Američtí obdivovatelé

Bipolární rozdělení světa do dvou nepřátelských táborů, vznik dvou samostatných německých států, to vše umožnilo integraci do západoněmecké společnosti nejen tisícovkám bývalých důstojníků Wehrmachtu, Luftwaffe, ale i příslušníků SS, Sicherheitsdienstu či Gestapa. Nešlo přitom pouze o to, že mnozí nacisté našli uplatnění ve vysokých postech v soukromém sektoru, ale o to, že jim byly otevřeny pozice v nejvyšších patrech státní správy, včetně justice. Samostatnou kapitolu tvoří návrat mnoha vysokých důstojníků, za války oddaně sloužících Hitlerovi, do nově vytvořené německé armády, Bundeswehru.


Steinhoff jako generálporučík Luftwaffe Spolkové republiky Německo

Denacifikační proces nebyl ve Spolkové republice v 50. letech, mírně řečeno, příliš úspěšný. Vzor nového, demokratického Němce, kancléř Konrad Adenauer, si za svého blízkého spolupracovníka zvolil JUDr. Hanse Josefa Maria Globkeho. Na tom by jistě nebylo nic špatného, pokud by pravá ruka pana kancléře nepatřila za války k nepostradatelným nacistickým právníkům. Svými odbornými komentáři dláždil Globke právní cestu k holocaustu a byl ve spojení i s Adolfem Eichmannem. Po válce, jako většina jeho kolegů, unikl denacifikaci a měl vykročeno k ještě závratnější kariéře. Plných deset let (1953–1963) působil jako tajemník a nejvlivnější Adenauerův poradce! Globkeho klíčové postavení v národní bezpečnosti, jakož i jeho aktivní protikomunistická činnost ho učinily nedotknutelným. CIA se od západoněmecké rozvědky již v roce 1958 dozvěděla, že Eichmann žije v Argentině pod jménem Clemens. Informace však nebyla předána Izraelcům. Panovalo reálné nebezpečí, že by došlo k odhalení bývalých nacistů v bonnské vládě. Adenauer a jeho muž Globke byli pro Američany nezbytnými spojenci v kulminující studené válce. Po soudním procesu ve východním Berlíně Globkeho hvězdná kariéra skončila (byl souzen v nepřítomnosti). Do důchodu odešel v roce 1963 s vysokou penzí. Nutno podotknout, že i Německá demokratická republika často a ráda využívala nacisty ve svých službách.


Polnímaršál Erich vonManstein (1887–1973)

Do řad Bundeswehru bylo přijato na sto generálů a kolem10 tisíc důstojníků, kteří za války sloužili (nejen) ve Wehrmachtu. Byl mezi nimi i Johannes Steinhoff, který to dotáhl až na generálporučíka. Po válce pomáhal vybudovat německé vojenské letectvo. Sloužil jako náčelník generálního štábu, velitel Spojeneckých letectev ve střední Evropě (Allied Air Forces Central Europe; 1965–1966), náčelník štábu Luftwaffe (1966–1970) a předseda Vojenského výboru NATO (1971–1974). Do důchodu odešel v roce 1974.


Miláček propagandy Rakušan Walter Nowotny (1920–1944). Do své smrti zaznamenal 258 sestřelů

Poválečné integraci důstojníků Třetí říše úspěšně napomohli i američtí publicisté glorifikující výkony leteckých es Luftwaffe. Za všechny jmenujme alespoň Raymonda F. Tolivera, plukovníka USAF v záloze, a Trevora J. Constableho, kteří vydali již v roce 1968 práci o stíhacích německých esech, kterou v roce 1972 následovala další kniha. Srdečnou předmluvu napsal Adolf Galland: „Toliver sám je bývalý stíhač, který navíc hovoří německy. Mimoto je oficiálním historikem Společnosti amerických stíhacích es, který již dlouho udržuje přátelské styky se Společností německých stíhačů. Setkali jsme se v Kalifornii a také u nás v Porýní. Jeho sympatie a pozitivní postoj vůči německému národu se odrážejí v nezaujatém charakteru této knihy. [...] Přál bych si, aby tato kniha nebyla jen cenným přínosem k dějinám Luftwaffe, ale i přínosem pro americko – německé přátelství a pro oboustranné porozumění.


Konrad Adenauer (1876–1967)

Reklama

Tuto práci, pod názvem Německá stíhací esa, vydalo v roce 2002 nakladatelství Naše vojsko. Jako historik jsem s povděkem přijal skutečnost, že samotnému textu předcházela fundovaná předmluva Martina Šíly, který rovněž opatřil hlavní text množstvím poznámek, které uváděná fakta doplnily a uvedly na pravou mírou. V české předmluvě nechybí tolik potřebné sdělení, že: „Oba američtí autoři se při vší snaze neubránili glorifikaci německých letců, kteří, i když byli pouze vojáky,přesto sloužili věci zla a fašismu. Tento fakt nelze přehlédnout, ač se v celé knize o něm nevyskytuje ani řádka.“ V průběhu 90. let 20. století byl český trh doslova zavalen produkcí knih o hrdinných německých letcích bránících statečně svoji milovanou vlast. Mnoho těchto publikací vydalo dnes již neexistující nakladatelství Mustang. Bohužel, jen v některých z těchto knižních počinů mohl mladý čtenář nalézt podrobnější informace o tom, za jaký zrůdný režim piloti Luftwaffe bojovali a umírali (jednou z čestných výjimek je pamflet Tygr z Volchostroje, popisující nacistického supermana Waltra Nowotnyho; Eduard Čejka opatřil tuto práci zdařilým doslovem).


Hans Josef Maria Globke (1898–1973)

Na začátku jsme si uvedli, že mnozí němečtí veteráni podávali ve svých pamětech obraz sebe samých jako obyčejných, případně profesionálních vojáků. Stejně tomu bylo v memoárech Helmuta Lipferta, kde se český čtenář dočte v předmluvě Wernera Girbiga (autora mnoha publikací o německých letcích), že: „Jisté zůstává nakonec jedno: stejně jako jejich kamarádi na Západě, ani němečtí stíhací piloti na Východě do poslední chvíle neselhali.“ „Čestnou“ výjimkou zůstal Hans-Ulrich Rudel. Tento celoživotně přesvědčený nacista vydal v roce 1951 v Buenos Aires dva skvosty: Wir Frontsoldaten zur Wiederaufrüstung a Dolchstoß oder Legende. V prvním z nich přesvědčuje své válečné kolegy, aby opětovně bojovali proti bolševismu, a nechybí upozornění, že Lebensraum leží na Východě. Název druhé slátaniny mluví sám za sebe. Rudel kategoricky odsoudil všechny, kteří se snažili zabít milovaného Vůdce, a označil je za zrádce národa. Neušetřil ani štábní důstojníky Wehrmachtu, respektive generály, kteří byli odpovědni za hanebnou porážku, jelikož nepochopili Hitlerovu genialitu. Rudel pomáhal v Argentině založit tzv. Kamaredenwerk. Se svými kolegy chránil i novou identitu Josefa Mengeleho. Jako kandidát ultrapravicové Deutsche Reichspartei (DRP) se neúspěšně pokusil dostat v roce 1953 do spolkového sněmu. Rudelovi to ve škole moc nešlo. Dosáhl pouze omezeného vzdělání. Vše si však vynahradil mimořádnými válečnými úspěchy a láskou k nacistické ideologii.

Mladá generace německých historiků

Současný výzkum uskutečněný převážně mladými německými historičkami a historiky, nám předkládá zcela jiný obraz války, respektive šlechetného vojáka Wehrmachtu či Luftwaffe. Generační obměna způsobila, že vnuci se ptají (nejen) svých dědů, co dělali za války. Hitlerův rozkaz z 6. června 1941 stanovil, aby zajatí sovětští vojenští komisaři byli na místě zastřeleni. Veteráni Wehrmachtu tvrdili, že rozkaz se přesto neplnil, a pokud ano, tak vraždili výhradně příslušníci SS. Velitel IV. armádního sboru Wehrmachtu, generál Viktor von Schwedler, svolal ještě 19. června 1941 velitele svých divizí, aby důrazně připomněl, že: „Političtí důstojníci sice nosí uniformu, ale neuznáváme je za vojáky. Proto musí být odděleni od zajatců a na místě zastřeleni.“ Generálplukovník Hoepner, velitel 4. tankové skupiny, šel ještě dále. Uložil svým mužům, aby vraždili i civilní komisaře. Neúplné záznamy Wehrmachtu hovoří o nejméně čtyřech tisících popravách. Na základě dalších zdrojů došli „kacířští“ historici k číslu 100 tisíc zavražděných komisařů a dokládají, že přibližně 80 % jednotek Wehrmachtu se dopouštělo zločinů. Mnozí vojáci Wehrmachtu v americkém zajetí hovořili překvapivě otevřeně: „Komisaře jsme v Rusku vždy zastřelili,  protože byli nejnebezpečnější.


Hans-Ulrich Rudel (1916–1982)

Další mýtus, ohledně německých žen, vyvrátila Kathrin Kompisch (35). Na čtyři tisíce německých žen se dobrovolně přihlásilo ke službě dozorkyň v koncentračních táborech, jiné aktivně spolupracovaly při vraždění na Východě apod. Dle výzkumu Josefa Foschepotha bylo do dnešního dne stíháno 106 tisíc nacistů. Pro zajímavost uvádí, že jen v rozmezí let 1951–1968 stíhaly spolkové soudy 125 tisíc komunistů za politické delikty. Odsouzeno bylo plných 6758 komunistů, ale pouze tisícovka nacistů.

Místo závěru

Neupírám německým letcům a pěšákům jejich statečnost v boji s nepřítelem, ani jejich válečné úspěchy. Stejně tak netvrdím, že se všichni dopouštěli válečných zločinů. Jsem prost toho, abych na příslušníky německé branné moci aplikoval princip kolektivní viny. Svatopluk Matyáš v úvodu své práce z roku 1993 (Stíhací esa Luftwaffe 1939–1945) uvedl: „Co se týče samotných lidských charakterů nacistických stíhacích es, měli bychom se při psaní o nich oprostit od následujících extrémů – nepovažovat je jen za fanatické nacisty, ale stejně tak ne za romantické hrdiny, případně vojáky, kteří prostě museli nějak přežít.“ Jisté je jedno, nemálo německých letců formovala výchova v duchu národního socialismu a pro nacistický režim byl mnohem užitečnější profesionál Galland nežli mladý fanatik mající životnost dvou bojových letů.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 1/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více