Vyústila nespokojenost se stravou v otevřenou vzpouru operačního personálu 311. československé bombardovací perutě?

Autor: PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔︎︎ 👁︎ 28.390

Operační poddůstojníci Třistajedenáctky mají zdravotní potíže ze stravy

Zatímco výcvik personálu 311. perutě proběhl na perfektně zařízené předválečné základně Honington, náročné noční operace probíhaly z mizerně zařízené základny East Wretham, odkud československé osádky operovaly od 10. září 1940 do 25. dubna 1942. Poté byla „311.“ přemístěna od Bomber Command ke Coastal Command. Bylo to z prostého důvodu. Ztráty, které utrpěla, si naše letectvo nemohlo dovolit, ač byly naprosto srovnatelné se ztrátami britských perutí (dokonce patřily k nejnižším ohledně vyslaného počtu letounů nad cíl). Britové však měli pravidelný přísun nových sil, zatímco Čechoslováci nikoliv (v průběhu války chybělo našemu letectvu více než 250 mužů k dosažení předepsaného válečného stavu; nejvyššího početního stavu dosáhlo 15. února 1943, kdy v jeho řadách sloužilo 1521 mužů).


Wellington v péči pozemního personálu

Reklama

Noční operace nad Třetí říší trvaly okolo šesti až osmi hodin. Na osádky čekalo nad cílem inferno německého flaku, všudypřítomní noční stíhači, balónové baráže, ale i nepřízeň počasí, které mohlo mít stejně fatální následky jako zbraně nepřítele. Po přistání se vyčerpaná osádka odebrala ke zpravodajskému důstojníkovi, občerstvila se v jídelně a pak se odebrala ke spravedlivému spánku. Ovšem základna East Wretham žádné pohodlí neposkytovala. Mužstvo a operační poddůstojníci spali ve stanech, které v podzimním a zimním počasí trpěly vlhkostí. Důstojníci bydleli spartánsky po deseti v místnostech pro služebnictvo v nedalekém starém zámečku, ale alespoň na ně nepršelo. Ubytovací a hygienické podmínky byly primitivní. Jídelny nebyly na podzim roku 1940 dosud postaveny, k dispozici byly pouze polní latríny, voda se musela dovážet v cisternách. V této době rovněž panoval nedostatek nádobí a příborů. Mnozí jedli pouze lžící, nebo si příbory půjčovali. Jedině technické zařízení pro start a přistání mělo slušnou úroveň. Bez něho by se totiž nedala provozovat náročná operační činnost. A aby toho nebylo málo, trpěli operační poddůstojníci nedostatkem kvalitní stravy. Situace se zlepšila teprve v květnu 1941, a to díky urgencím velitele perutě.

Koncem března 1941 zaslal W/Cdr Josef Schejbal (v čele 311. stál od 19. března do 3. července 1941) na Inspektorát československého letectva v Londýně urgentní žádost o okamžité zaslání několika českých kuchařů z povolání. Jako důvod uvedl skutečnost, že jednotvárná strava britských kuchařů na základně East Wretham působila leteckému personálu vážné zdravotní potíže. Na výzvu nikdo nereagoval. Ovšem Schejbal se nemínil tak lehce vzdát. Již 6. dubna píše Inspektorátu další urgenci, ve které žádá o vyvinutí co možná největšího úsilí, aby od 1. československé smíšené brigády byli k 311. peruti přiděleni pro seržantskou jídelnu dva šikovní čeští kuchaři. Byl skutečně nejvyšší čas, jelikož situace ohledně stravy byla doslova alarmující.


Příď Wellingtonu Mk.IC R1021 KX-W. Za pozornost stojí symbol 27 bombiček – počet odlétaných akcí

Českoslovenští poddůstojníci, kteří díky své vysoké bojové morálce sloužili naší i britské válečné propagandě jako vzor bojového odhodlání, neměli možnost se ani vydatně najíst před náročnou operační činností, konstatoval smutně Schejbal a pokračoval, že seržanti hromadně protestovali proti tomu, že zatímco oni bojují, nasazují denně své životy, tak se nikdo nepostará o to, aby měli alespoň dobrou stravu. Z těch věčných konzerv určitě onemocní, dodával rozhořčeně. V závěru své úřední zprávy Schejbal naléhavě prosil, aby jeho žádosti byla věnována opravdu zvýšená pozornost. Bylo nezbytné, aby byli od brigády přiděleni k peruti čeští kuchaři, a to v nejbližší době, jelikož seržanti byli odhodláni v nejhorším případě najmout si a sami platit civilního kuchaře (naši letci brali po dobu své služby v RAF minimální platy, viz FaS č. 5/2010; operační seržant pobíral měsíčně pouhých 13 liber).


W/Cdr Josef Ocelka, DFC (12. 3. 1909 – 21. 7. 1942)

A/V/M Karel Janoušek odpověděl již 8. dubna 1941. Bohužel, zcela negativně. Velitelství brigády mu sdělilo, že nemá dostatek kuchařů, tím pádem tedy nemůže žádného uvolnit ke službě u 311. perutě. Ministerstvo národní obrany následně vydalo rozkaz, aby 311. peruť odeslala k brigádě potřebné mužstvo, které u ní mělo absolvovat kuchařský výcvik. Janoušek realisticky uznal, že toto řešení bylo, s ohledem na nedostatek personálu, zcela vyloučené. Nakonec rozhodl, aby byli k „311.“ odesláni kuchaři z nově odvedených lidí hlásících se ke službě u letectva. K peruti měli tolik potřební kuchaři dorazit koncem dubna, jak bylo Schejbalovi 22. dubna 1941 sděleno na jeho další žádost.


Štábní kapitán Vincenc Kocman na poválečném fotu

Po měsíci urgencí nakonec k peruti dorazil český kuchař. Zda se k němu později připojil i druhý, se mi nepodařilo v archivu nalézt. Operační poddůstojníci se mohli konečně po vyčerpávajících akcích pořádně najíst, jak alespoň předpokládám, jelikož další žádosti o zaslání českých kuchařů k jednotce jsem neobjevil. Do té doby si letci museli zpestřovat ubohou britskou stravu pytlačením v okolních lesících. Nemohu si odpustit kritiku Inspektorátu, že se více „nebil“ za své muže. Vždyť osádky „311.“ krvácely nad německou oblohou již od září 1940, zatímco jediné „ztráty“ u brigády tvořily pohlavní nemoci.

Vzpoura?

Reklama

U 311. perutě působila komunistická buňka, která sice nebyla velká, ale mohla v kritickém roce 1940 způsobit mnoho nepříjemností, zvláště pokud si uvědomíme, jaká v té době panovala situace u této jednotky. Záhy po jejím zapojení do válečných operací došlo k těžkým ztrátám (od 10. září do 17. října 1940 ztratila jednotka 23 letců), dočasnému poklesu bojové morálky (okolo dvaceti členů leteckého personálu opustilo peruť) a nakonec k přerušení operační činnosti (od 22. října do 9. prosince 1940). Podle slov jednoho aktivního komunisty pak nakonec jádro této buňky způsobilo vzpouru, která vyústila v odmítnutí vykonání operačního letu.


Otakar Černý v roce 1940

Tímto mužem byl Vincenc Kocman, který ve svém životopisu z roku 1950 uvedl následující informace: „V dubnu 1942 jsem organizoval stávku 311. perutě se soudruhem četařem Františkem Doležalem, bývalým kartáčníkem slepců v Brně. Stávku jsme připravili proto, že s československými letci bylo zacházeno velmi špatně po materiální stránce. Špatná strava, špatné bydlení a stará, od anglických perutí vyřazená letadla, která způsobila značné ztráty na životech. Stávku jsme vyprovokovali tak, že při jedné špatné večeři před náletem jsme vyzvali letce, že za takovou stravu umírat nepůjdeme. V noci letadla odstartovala, avšak nad mořem shodila pumy do moře a každý letoun poslal radiodepeši, že odmítá létat nad nepřátelské území, že máme hlad a že stroje nemají stoupání. Po vyšetření následujícího dne byly zjištěny závady a peruť odeslána na 3měsíční dovolenou a přezbrojena na nové typy letounů.


Edvard Beneš probírá problémy perutě se S/Ldr Schejbalem, v roce 1940 velitelem letky A

Nechme stranou, že ve své vzpomínkové knize uvedl Kocman poněkud odlišný a mnohem barvitější popis celé akce. Zaměřme se nyní na jednotlivá fakta. Naši letci skutečně pobírali v rámci své služby v RAF malé platy (viz předchozí číslo FaS), ale byly to stejné platy, jaké dostávali jejich britští kolegové. Polní letiště East Wretham bylo skutečně mizerně zařízené. Na jaře roku 1942 zde však nikdo netrpěl hladem ani tak nekvalitní stravou, jak se tomu dálo o rok dříve. Ano, mohla být sice jednotvárná, což bylo způsobeno válečnými příděly a námořní válkou, ale to bylo prakticky vše. Co se týče leteckého parku 311. perutě, tak zdaleka ne všechny její stroje byly v perfektním stavu, což potvrdil i veterán „311.“ Otakar Černý: „Některé Wellingtony byly velmi staré a opotřebované.“ Avšak tvrzení, že se Britové zbavovali svých nejhorších letounů, se kterými museli posléze létat „méněcenní“ českoslovenští letci, neobstojí. Válečná situace oné doby u Bomber Command byla taková, že ne vždy byly k dispozici pouze perfektní stroje. Některé Wellingtony měly opravdu špatnou stoupavost. Ovšem tyto stroje se vyskytovaly nejen u československé bombardovací perutě, ale i britských. U každé perutě však bylo podobných „křápů“ méně než kvalitních strojů. Nyní se dostáváme k nejzávažnějšímu bodu.


A/V/M Karel Janoušek, KCB

Kocman uvedl, že díky jeho a Doležalově agitaci odmítly osádky „311.“ v blíže neurčený dubnový den roku 1942 splnit bojový úkol, ale záměrně shodily pumový náklad do moře. Ve své práci uvedl, že cílem operace měl být Hannover. Důkladně jsem prostudoval veškeré archivní záznamy operačních letů 311. perutě od ledna do dubna 1942. Nikde jsem však o podobné události nenašel sebemenší zmínku (rovněž jsem důkladně prošel operační deník této jednotky a souhrnné zprávy Inspektorátu československého letec tva v daném období). Pokud by se tato akce skutečně odehrála v dubnu 1942, tak by se neobešla bez radikálních následků. Odmítnutí rozkazu v době války se dalo hodnotit pouze jako vojenská vzpoura. Vincenc Kocman by zcela jistě přesné datum akce nezapomněl ani po osmi letech, vždyť by se jednalo o bezprecedentní událost nejen u 311. perutě, ale i v celém Bomber Command. Je nutné zmínit, že v té době nebyl ani členem operačního personálu. Nemohl se tedy zúčastnit briefingu a jen těžko mohl ovlivnit ostatní poddůstojníky k odmítnutí splnění daného rozkazu.


Osádka před operačním letem prohlíží pumový náklad (454 a 227kg pumy), který je na dopravnících převážen k Wellingtonům

Reklama

Jediný případ v měsíci dubnu 1942, kdy se osádky 311. perutě zbavily svého pumového nákladu do moře, se odehrál za naprosto jiné situace, než jak ji popsal Kocman. V noci z 6. na 7. dubna 1942 měla 311. peruť zaútočit na Essen, tedy nikoliv na Hannover. Cílem pro 157 britských bombardovacích letounů byly strategické Kruppovy závody. „311.“ vyslala nad Essen šest osádek. Všechny se však musely kvůli silné námraze, elektrické bouři, dešti a silnému nárazovému větru zbavit svého nákladu již nad mořem. Většina osádek přistála zhruba po hodině a půl letu, jak rovněž ve svých vzpomínkách uvedl Kocman, ale zde veškerá podobnost s popisovanou událostí končí. Na stránkách své práce totiž uvedl, že oné dubnové noci bylo nádherné počasí s jasným měsícem. Za pozornost jistě stojí, že „311.“ v průběhu dubna 1942 ani jednou nezaútočila na Hannover. Další strůjce vzpoury, Sgt. František Doležal se však operace v noci z 6. na 7. dubna 1942 vůbec nezúčastnil. Kocman přesto uvedl, že Doležal letěl jako střelec v osádce W/O Františka Bulise, který pilotoval Wellington s kódovým označením KX-C. Jako střelci v Bulisově osádce té noci však letěli Sgt.Květ a Sgt. Bayer. Navíc Bulis nevzlétl k akci nad Essenem ve Wellingtonu Mk.IC R1598 KX-C, ale Mk.IC Z1155 KX-F.

Rovněž další Kocmanovo tvrzení, že po vyšetření daného incidentu byly zjištěny závady a „311.“ byla odeslána na 3měsíční dovolenou, poté přezbrojena na nové typy letounů, ve světle faktů neobstojí. Příslušníci 311. perutě podnikli poslední operační let v rámci Bomber Command ještě v noci z 25. na 26. dubna 1942. Ten samý den byla peruť přemístěna od Bomber Command do působnosti Coastal Command. Důvodem však nebyla stávka, potažmo odmítnutí vykonat operační let, ale zcela prozaická skutečnost. „311.“ byla (dočasně) vyjmuta z operační činnosti a působnosti Bomber Command pouze kvůli těžkým ztrátám. Z celkem 318 bojově nasazených mužů jich plných 94 padlo nebo zůstalo nezvěstných při plnění bojových úkolů, dalších 34 bylo zajato a přibližně 30 utrpělo zranění. Příslušníci 311. perutě však po skončení služby u bombardovacího letectva neodešli na tříměsíční dovolenou, ale v rámci svého nového působiště u Coastal Command se podrobili intenzivnímu výcviku, který je měl připravit na nové operační nasazení, které zahájili již 30. června 1942. Jednotka rovněž nebyla přezbrojena na nové moderní typy letounů, v tomto případě americké čtyřmotorové Liberatory, což se uskutečnilo až v roce 1943.


S/Ldr Josef Šnajdr po obdržení DFC. Svůj poslední, 38. operační let, uskutečnil 23. března 1945. V roce 1951 stanul v čele Svazu letců svobodného Československa. Zemřel 14. září 1992 ve věku 83 let

Později Kocman ještě přitvrdil: „V Anglii u 311. perutě, která byla v boji, organizoval jsem stávku (peruť odmítla letět nad Německo), neboť s leteckým personálem bylo nakládáno jako s koloniálním vojskem – špatná strava, špatné stroje a špatné ubytování, zatímco anglické perutě žily v přepychu. Stávka měla úspěch, velitel základny i pobočník byli degradováni, peruť šla na odpočinek a byla přezbrojena na moderní typy letadel. […] Všechny počiny jsem konal z vlastní iniciativy a možno říci podle linie strany.

Pouze stručně. Dne 20. dubna 1942 předal odvážný a všemi příslušníky perutě plně respektovaný W/Cdr Josef Ocelka, DFC velení nad „311.“ dosavadnímu veliteli letky A W/Cdr Josefu Šnajdrovi, DFC. Ovšem nikoliv z důvodu svého degradování, ale protože dokončil operační turnus 200 operačních hodin (v jeho případě se jednalo o 45 akcí) a odešel na zasloužený odpočinek (paradoxně zahynul již 21. července 1942 při cvičném letu). Britský styčný pobočník perutě, W/Cdr J. M. Southwell odešel od perutě 30. dubna 1942. Ani on však nebyl degradován, nýbrž odešel na nový post u Bomber Command.

Prakticky ze stejné doby, kdy Kocman barvitě popsal ve svém životopise „vzpouru“ u 311. perutě, pochází neméně zajímavý elaborát pracovníků Státní bezpečnosti o západním „buržoazním“ odboji.

Pohled soudruhů Státní bezpečnosti na činnost Třistajedenáctky

Důstojníci StB po prostudování vybraných archivních pramenů, vyšetřovacích spisů a snad i rozhovorech s veterány, uvedli následující: „Peruť odstartovala, shodila pumy do moře a vrátila se s oznámením, že nebude létat, dokud se nezlepší podmínky. Je to ukázka zvláštnosti tamějších poměrů. Nikdo z těchto ,stávkujících‘ by si na stávku ani nevzpomněl, kdyby nebylo obrovského zámku obydleného několika důstojníky. Po vyšetření nedošlo k válečnému soudu ani ovšem k nastěhování všech příslušníků, nebo alespoň létajícího personálu do zámku. Byly však vyprázdněny dvě budovy farem a postaveny dřevěné baráky. Iniciátorem této stávky byl Vincenc Kocman. K další větší akci došlo při vstupu Sovětského svazu do války a (vytvoření) spojeneckého svazku s Anglií.“

Po přepadení SSSR nikdo u perutě nevěřil, že by Anglie bojovala po boku SSSR. Z toho byly učiněny tyto závěry: při nejbližším náletu na Janov nebo Turín letět dál do SSSR, vypočítat příslušné dávky benzínu potřebné k přeletu, organizace lidí připadajících v úvahu k přeletu. Iniciátory toho byli soudruzi četař Arnošt Jedounek, nyní instrumentář Blansko, a Vincenc Kocman, Svazarm Brno. […] Bylo štěstím pro peruť, že velitelem byl škpt. Josef Ocelka, vynikající velitel, statečný člověk, věrný vlastenec a obdivovatel Sovětského svazu. Později byl vystřídán katolíkem a pozdějším zrádcem Josefem Šnajdrem a ,nešťastnou náhodou‘ se zabil. Po startu nemohl zvednout letoun pro ,závadu‘ v řízení a narazil do hangáru.


W/Cdr Josef Schejbal, CBE, druhý velitel 311. perutě. V lednu 1947 byl v hodnosti brigádního generála jmenován vojenským a leteckým přidělencem ve Washingtonu. Po Únoru byl ze své funkce odvolán, odmítl návrat do Česko slovenska a zůstal v USA. Zemřel neznámo kdy a neznámo kde

K výše uvedenému asi tolik. K plánovanému přeletu do SSSR, ke kterému mělo dojít při dalších útocích na fašistickou Itálii, nemohlo dojít ze zcela prozaického důvodu. Dvoumotorový Wellington by nezvládl let nad Itálii a odsud dále do Sovětského svazu. Kromě toho by se rozsah takové akce nedal zatajit před „nenáviděným Londýnem.“ Stačí snad dodat, že „311.“ zaútočila na cíle v Itálii poprvé až v noci z 10. na 11. září 1941. V té době však byla Velká Británie již dávno ve spojeneckém svazku se Sovětským svazem, ke kterému došlo 12. července 1941. Poněkud překvapující je fakt, že i když jedním z iniciátorů této velké akce měl být opět Kocman, ten o tomto případu ve svých pamětech mlčí, zatímco „dubnovou stávku“ v roce 1942 popsal značně barvitě.

Josef Ocelka byl bezesporu nejoblíbenějším velitelem 311. perutě, zda byl také velkým obdivovatelem Sovětského svazu, nevím. „Katolík“ Josef Šnajdr a pozdější „zrádce“ (utekl po únoru 1948 na Západ) byl bezesporu vynikající letec i velitel, který sice nedosáhl Ocelkovy popularity, což ovšem nic nemění na jeho velitelských schopnostech. Není snad nutné dodávat, že to nebyla sabotáž, která měla stát za Ocelkovou smrtí.

V elaborátu z pera StB se dále uvádělo, že 311. peruť byla nasazena do bojů téměř nepřetržitě oproti britským perutím, které operovaly s daleko menší intenzitou. Jednou z„vražedných“ operací mělo být nasazení této jednotky do operace Fuller (snaha zabránit průniku německých bitevních křižníků Kanálem do severomořských přístavů), která proběhla 12. února 1942: „Byl to pokus o vyvraždění 311. perutě, a tím se zbavení nepohodlného útvaru za cenu několika válečných křížů in memoriam. U perutě se nepochybovalo o tom, že to byla domluva mezi Brity a Němci o propuštění válečných lodí pro operace v Baltiku. Tím by se Britové zbavili nebezpečí pro vlastní lodě v Atlantiku a přispěli by společnému boji proti Sovětskému svazu.

Nejenom, že 311. peruť operovala ve stejné intenzitě jako britské perutě, ale při operaci Fuller neutrpěla žádnou ztrátu. Těžko mohl někdo u perutě jenom vyslovit domněnku, že průnik válečných lodí byl předem domluven s Němci, když za něj Britové zaplatili ztrátou 41 letounů! Tak těžké ztráty nebyly obvyklé ani v nejtvrdších bojích bitvy o Británii.

Post scriptum

Vincenc Kocman sice mnohdy vystupoval jako přesvědčený komunista, ale v žádném případě nebyl zbabělec. Tento bývalý interbrigadista patřil mezi první osádku „311“, která dokončila turnus 200 operačních hodin. V posledním roce války se statečný zadní střelec vrátil k operační činnosti. Po skončení války zůstal v armádě, ze které byl 31. července 1952 vyhozen jako bývalý příslušník RAF. Zemřel na leukémii 17. prosince 1968, ve věku pouhých 51 let…

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 6/2010 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více