Rusové v zemi písku a pyramid

Autor: František Chmelař / Franta02 🕔︎︎ 👁︎ 29.022


Egyptský MiG-21F-13 je zavážen do krytu

Pálící slunce, časem ohromnou rychlostí nesoucí se písek, neobvyklá světlá uniforma vojáků vojínů i důstojníků, světle žluté maskovací sítě protiletadlových raketových komplexů, letadla, země spálená od startujících raket. Takto vypadá obecný obrázek, na jehož pozadí se sovětští raketoví protiletadlovci a piloti připravovali v létě 1970 na bojové šarvátky s reálným protivníkem.

Reklama

Ruské vojenské specialisty přivolala do Egypta složitá a varovná situace pro národ tohoto státu, kterou zavinila izraelská agrese v červnu 1967. Od té doby „doutnala mdlá válka“. Státy se častovaly dělostřeleckými přestřelkami přes Suezský kanál, který byl dočasnou hranicí - čárou přerušení palby, která byla stanovena Radou bezpečnosti OSN z 22.listopadu 1967, bombovými údery ve frontové oblasti. Izrael dostal od USA moderní stíhací-bombardovací letouny F-4 Phantom II a jeho letectvo se odvažovalo na hluboké výpady. Letadla bombardovala dokonce i okrajové čtvrti hlavního města Káhiry. Oběťmi bombardování se tak stávali i civilní obyvatelé, včetně žen a dětí. Proto se Káhira ve snaze zajistit ochranu obrátila na Moskvu.

Sovětský svaz už dřív dodal do Egypta zbraně a poslal tam i vojenské poradce. Pod jejich vedení egyptští vojáci zvládli ruské protiletadlové raketové komplexy S-75, které se osvědčily ve Vietnamu. Přesto útvary PVO nezamezily náletům izraelského letectva, které tuto protiletadlovou obranu překonávalo a napadalo důležité státní i vojenské objekty. K tomu byla využita znalost technicko-taktických charakteristik PLRK S-75 (tento komplex ukořistili Izraelci v roce 1967).


Nabíjení rakety V-750VN (13D) na odpalovací rampu PLRK S-75 Desna (SA-2 Guideline)

Vedení Egypta bylo přinuceno požádat Moskvu o to, aby SSSR poslal na území své útvary protivzdušné obrany s nejmodernější technikou. Koncem ledna 1970 tajně navštívil Moskvu prezident Egypta Abdul Džamal Násir. „Na setkání“, popsal později moskevské dohody přítel egyptského prezidenta novinář Mohamed Hassanein Heikal, „Násir požádal sověty o vytvoření efektivního raketového štítu proti izraelskému napadení a když sovětská delegace poznamenala, že je potřeba několik měsíců, aby se egyptské obsluhy naučily pracovat s raketami SA-3 (což je západní označení protiletadlového raketového komplexu S-125 Něva), Násir požádal o zaslání odpovídajících sovětských obsluh... Začátkem dubna 1970 byly nové rakety a letouny i s obsluhami nasunuty do Egypta.“.


Start rakety 5V27D protiletadlového raketového komplexu S-125 Něva (SA-3 Goa)

Poznamenávám, že protiletadlové raketové komplexy S-125 Něva, o kterých jednal v Moskvě egyptský prezident, byl ve srovnání s PLRK S-75 Desna odolnější proti rušení a umožňoval ničení cílů na příletu ve výškách od 200 m do 10 km a při rychlostech do 1500 km/h.

V průběhu března 1970 bylo do Egypta dodáno 18 protiletadlových raketových oddílů vyzbrojených PLRK S-125 Něva, letouny MiG-21F-13, samohybné protiletadlové čtyřkanóny ZSU-23-4 Šilka, přenosné protiletadlové raketové komplety 9K32 Strela-2 (SA-7 Grail), prostředky radiolokačního průzkumu a prostředky spojení.

Reklama


Obsluha palebné baterie složená z egyptských i sovětských vojáků před odpalovací rampou 5P71 se dvěma raketami 5V27D protiletadlového raketového komplexu S-125 Něva (SA-3 Goa)


MiG-21F-13 z výzbroje elitní 26. stíhací eskadrily „Černých vran“ VVS Egypta. MiG-21F-13 je v pouštním maskování, které letoun dostal v Gorkovské letecké továrně před odesláním do Egypta.


Samohybný protiletadlový čtyřkanón ZSU-23-4 Šilka s nastoupenou obsluhou

 


Přenosný protiletadlový raketový komplet 9K32 Strela-2 (SA-7 Grail)


Kabina PV protiletadlového raketového komplexu S-75M Volchov (SA-2 Guideline) ve zodolněném úkrytu.

V Egyptu byla zformována sovětská divize PVO (velel jí generálmajor dělostřelectva Alexej Smirnov) v sestavě 3 protiletadlových brigád, stíhacího leteckého pluku, samostatného leteckého křídla, útvarů radiolokačního průzkumu a spojení. Před sloučením byly zadány úkoly součinnosti s útvary PVO Egypta v přikrytí před údery letectva protivníka na nejdůležitější administrativně-politická centra státu Káhiru a Alexandrii, Asuánskou přehradu, vojenskou námořní základnu a letiště Mersa Matruh (31°19'28.00"S 27°13'20.00"V), Gianaclis (31°10'54"N 29°56'46"E), Beni Suef (29°12'43.00"N 31° 0'57.00"E), Kom Ushim (29°48'45.36"S 30°49'17.99"E). Jako první bojovali letci. Do Egypta byli stíhací piloti i MiGy (v rozebraném stavu) dopraveni transportními letadly. Přeprava letců i techniky proběhla v naprostém utajení, přesto Izraelci brzy věděli, že Rusové přišli bojovat. Hlasitě o tom mluvili v rozhlasu, zajímalo je, jestli mezi přišedšími jsou Moskvané, Leningraďané – na jejich straně Suezského kanálu, jak se ukázalo, bylo mnoho utečenců z Ruska.


Egyptský MiG-21F-13 sestřeluje Mirage-III. Film z fotokulometu MiGu zaznamenal snímky boje na krátkou vzdálenost s izraelským Mirage.

Reklama

Později bylo jasné, že často byla taktika vzdušného boje používaná oběma stranami byla stejná, byla to taktika, která byla vyučována v sovětských vojenských akademiích. Je pravda, že židé amerického původu používali americkou taktiku s využitím zkušeností z bojů ve Vietnamu.


Letoun F-14 Tomcat v zaměřovači MiG-21

Zpočátku se odehrávala válka nervů. Izraelci zvedli svá letadla z letišť s kurzem na základní administrativní centra Egypta. Letouny útvarů plukovníka Konstantina Korotkova (velitel stíhacího leteckého pluku) a Jurije Nastěnka (velitel samostatného stíhacího leteckého křídla) musely vzlétnout proti nim. Nicméně k soubojům docházelo zřídka. Izraelci často těsně před Suezským kanálem otočili a vrátili se na svá letiště. Někdy zaletěli nad území Egypta až do hloubky 40 km, ne však více, a při přblížení sovětských stíhačů na vzdálenost 25 - 30 km zahájili odchod. Pronásledovat protivníka mohli sovětští letci pouze po Suezský kanál.


Ocasní části sestřeleného izraelského letounu A-4 Skyhawk

První úspěch zaznamenali sovětští piloti 22.června 1970, když sestřelili A-4 Skyhawk z letecké skupiny, která mířila na Ismailii. Izraelci, bez ohledu na skutečnost, že vzdušné souboje sledoval jejich „létající radarE-2 Hawkeye, přehlédli 2 MiGy, které se mu zavěsily za ocas. Jak doložila egyptská rozvědka, izraelské letce ranil šok, dlouho trvalo, než se z toho vzpamatovali. Nicméně se z toho poučili a učinili protiopatření. Sovětská osmice letěla proti skupině izraelských letadel, která byla zjištěna radiolokátory. Současně druhá skupina, která nebyla zjištěna radiolokačně ani vizuálně, vypustila proti MiGům rakety. Ztráty: 4 letouny, 3 piloti. Zahynuli kapitáni Žuravlev, Jakovlev a Jurčenko.

Nyní ale podrobněji o rakeťácích - podle mého mínění právě oni tvrdili muziku onoho horkého léta 1970. Dávám slovo aktivním účastníkům bojových akcí, plukovníkům ve výslužbě Borisovi Chajvoronkovi (v roce 1970 v hodnosti plukovník velitel protiletadlové raketové brigády) a Konstatinu Popovovi  (v roce 1970 v hodnosti podplukovník velitel protiletadlového raketového oddílu), kteří byly po návratu z Egypta vyznamenáni řádem Hrdina Sovětského svazu. Jak začala jejich „zvláštní služební cesta“?

Pro mne služební cesta začala příjezdem Borise Ivanoviče Žajvoronka k oddílu (tenkrát jsem sloužil v Moskevském okruhu PVO)“, vzpomíná Konstatntin Popov. „Řekl nám – formuje se brigáda k přípravě vojáků EAR v SSSR. Napřed bude služební cesta na polygon, potřebujeme schopné specialisty. Přijeli jsme na polygon a začali jsme připravovat arabské raketčíky, kteří přijížděli do SSSR kvůli osvojení PLRK S-125 Něva.


Sovětští a egyptští raketčíci na valu okopu odpalovací rampy SM-63-II s raketou V-750VN (13D)

Dlouhý čas se skutečnost nastávající služební cesty do Egypta tajila. Vzpomínám si, že jsme šli na lékařskou prohlídku se zaměřením na schopnost sloužit v prostředí s horkých klimatem. Někdo vyslovil myšlenku, že pojedeme do Vietnamu (v té době odrážel americkou agresi). Prohlédli jsme encyklopedie - suché klima tam není na severu ani na jihu. Pochopili jsme, že střelka začíná směřovat na africký kontinent. O tom, že pojedeme na internacionální pomoc do Egypta, nám řekli 15 dnů před odjezdem. Ty dny pak utekly jako voda při usilovném výcviku. Potom jsme jeli železničním transportem do černomořských přístavů a odtud do Alexandrie.

V Alexandrii byl transport za noc vyložen. Techniku oddílu přetřeli na žluto, přesněji pískovou barvu, a přepravili po vlastní ose automobilovými tahači. My jsme se převlékli do uniforem stejné barvy. Zorganizovali to docela jednoduše. Každému specialistovi daly pytel, kde bylo oblečení bez nárameníků, boty, jídelní příbor, dávka suché potravy.

Slunce sálalo a my jsme nepoznávali sami sebe... Pro oči nezvyklá žlutí zářící technika, my sami ve zvláštní uniformě. Všechno a také egyptští vojáci se zbraněmi na cestách svědčilo o tom, že jsme přijeli do země, která je ve válce. Po přesunu jsme rozvinuli a zaujali palebná postavení a byli jsme připraveni k odrážení vzdušných náletů protivníka.

Egyptští vojáci všechno zajistili,“, vysvětluje Boris Žajvoronok, „připravili i palebná postavení. Pro mnohé stanice a kabiny byly připraveny železobetonové úkryty a pro odpalovací rampy a nabíjecí přepravníky byla zodolněná stanoviště vybudována z pytlů s pískem. Naše raketové komplexy byly chráněny protiletadlovými samohybnými čtyřkanóny ZSU-23-4 Šilka a přenosnými komplety 9K32 Strela-2 (SA-7 Grail). Byla vybudována i stanoviště vizuálního průzkumu. Elektrické napájení bylo zabezpečeno elektrocentrálami, které pracovali nepřetržitě. Zvýšená pozornost byla věnována nesení bojové pohotovosti. Ani na okamžik jsme nepolevili v připravenosti k zahájení boje. Zvyknout jsme si ale museli nejenom na tohle. Někteří, například, těžce snášeli místní klima. Přijeli jsme do Egypta na jaře, kdy začal dout chamsin. Chamsin je arabsky „padesát“. To znamená že přibližně tolik dnů trvá prakticky nepřetržitá písečná bouře. Pekelný žár a písek, bijící do obličeje, způsobuje únavu a zvyšuje podrážděnost. Skáče tlak, silně tepe srdce. Časem jsme se aklimatizovali, nicméně jsme tomu ani do konce svého působení v Egyptu tomu nepřivykli. Doposud vzpomínám na písek chroupající mezi zuby, v kaši, v kompotu...

Chamsin vystřídala velká vedra. Jednou jsem volal na oddíl, aby mně nahlásili, jaká je teplota v kabinách. ’Uprdla si’, slyším v telefonu. ‘Cože?’ ‘Rtuť’ odpověděli. Teploměr v kabině je přece až do 52°C. Prostě přišly tepelné údery.

Prostě řečeno, ještě jsme si nezvykli na danou situaci a už nás očekávaly boje. Poznamenávám, naším hlavním úkolem bylo zabránit protivníkovi proniknout na západ od Suezského kanálu -

Sinajský poloostrov byl v té době okupován. Protivník, jak se zdálo, někdy v této době zjistil, že se Egypťanům podařilo posílit prostředky PVO a začal se chovat ostražitě. Potom, když Izrael dospěl k závěru, že má úplné informace o Egyptské straně, projevil aktivitu. Stručně řečeno, od března do srpna bylo uskutečněno zhruba 6000 vzletů. Jako první podstoupili boj jednotky, kterým veleli podplukovník Georgij Komjagin a kapitán Vladimír Maljauk. Oni tehdy společně s egyptskými oddíly prováděli tzv. grupirovku k ochraně pozemního vojska. Protivník se v první řadě soustředil na zničení prostředků PVO, aby PVO nebyla schopná zabránit jim v silném úderu na egyptskou armádu a způsobení těžkých ztrát. To byl základní požadavek. Letadla agresora v tom okamžiku potkala naše vojáky. První raketou byl sestřelen F-4 Phantom II - doposud Egypťané byli schopni ničit pouze Mirage a Skyhawky.


Postavení PLRK S-75 Desna (SA-2 Guideline)

Ještě ostřejší byla šarvátka 18. července. V poledne provedli Izraelci úder na egyptský oddíl. Dvě hodiny poté se uskutečnil nový nálet velké skupiny letadel, která byla členěna ve výšce i hloubce. Boje se účastnily oddíly majorů Midschata Mansurova a Viktora Tolokonnikova. Zpočátku se vše vyvíjelo pro nás dobře - dva starty, dva zničené letouny. Potom se podařilo sestřelit ještě jeden Phantom. Nicméně při následujícím náletu čtveřice Phantomů naletěla na oddíl z týlu a postřelovala jej reaktivními střelami. Poté provedla ještě bombový úder. Zahynulo osm lidí, shořela odpalovací rampa, vybuchly rakety a dieselelektrický agregát. Obsluha byla odvelena do týlu.

Ukončit bezprecedentní samolibosti izraelského letectva bylo možné pouze aktivnější taktikou z naší strany. Bylo rozhodnuto takto: skupiny oddílů budou přisunovány bezprostředně k Suezskému kanálu, do léčky v záložních postavení, v případě objevení letadel protivníka okamžitě zahájit palbu, poté komplex svinout a přesunout. Manévrovací skupiny byly složeny ze tří oddílů. Přesunu do prostoru k Suezskému kanálu předcházelo třídenní cvičení. Jeho cílem bylo maximální přiblížení cvičné situace k situaci skutečné, aby mohl být splněn bojový úkol.

První postavení připravili na západě, několik kilometrů jižně od města Izmailie. Zaujali je v noci z 31.července na 1.srpna jednotkami, kterým veleli podplukovníci Nikolaj Kutyncev a podplukovník Konstatntin Popov. Severně byl rozvinut egyptský oddíl.

Přesun do záložního postavení jsme zahájili ve dne“, řekl autorovi publikace o protiletadlových raketčících Konstantin Popov, „a poslední kilometry jsme absolvovali v úplné tmě. Ihned jsme zahájili přípravu k boji. Palebné postavení bylo blízko sadu. Vedle byl nevelký zavlažovací kanál, zahrady feláhů. K maskování byly použity maskovací sítě. žluté a zelené a také větve křovin a kukuřičná stébla. Na výfuky dieselagregátů byly připojeny gumové potrubí a zplodiny byly odvedeny do vyhloubené jámy. Jednoduše řečeno, byla technika zamaskována tak, že bylo obtížné ji objevit i ze země z bezprostřední blízkosti. A to všechno bylo zbudováno pouze za světla ručních elktrických baterek.

Automobilní techniku nechal náčelník štábu oddílu major Alexej Krylov přesunout asi tak kilometr od palebného postavení a ukryl je v křovinách. Kousek vepředu byly rozvinuty ZSU-23-4 Šilka a přenosné PLRK 9K32 Strela-2 (SA-7 Grail). Dobře pracovali spojaři, kteří během noci položili 30 km spojovacích vodičů.

K šesté hodině ranní byl oddíl připraven k boji. Hotovostní dozor byl rozdělen na směny, odpočívající směna byla přímo v palebném postavení. Protivník ale vyčkával. 1. a 2.srpna jeho letectvo uskutečnilo mnoho letů v blízkosti Suezského kanálu, do prostoru palby oddílů ale letouny nevstoupily. Bylo znát, že se Izraelci o našem manévru nějak dověděli a snažili se nás objevit. My jsme však neposkytovali žádné příznaky naší přítomnosti v daných postavení. Do prostoru jsme vysílali vždy jen na několik sekund. Kolem dokola bylo jenom ticho. Koncem druhého dne jsem zatelefonoval plukovníkovi Žajvoronkovi a požádal jej, abychom v případě další nečinnosti protivníka v našem bojovém prostoru mohli za další zmanévrovat do jiného postavení.

Od srpna nadporučík Michail Petrenko, náčelník řídícího radiolokátoru, přesně v poledne hlásil: ‘Nálet skupiny letadel. Rozčleněny po výšce i hloubce.’ Letěly Phantomy, stíhací bombardéry americké produkce, a Mirage III, frontové stíhačky francouzské výroby. Bylo k nim daleko. Střelbu zahájili egyptští raketčíci. Jeden Mirage začal hořet a spadl. Dvě hodiny poté provedli Izraelci druhý nálet. Nyní znali přesnou pozici egyptského oddílu a 16 letadel překročilo Suezský kanál a šlo plro zničit. Tady jsme pocítili hrozivou sílu Phantomů.


Trosky sestřeleného letounu VVS Izraele

Izraelci mysleli, že mají před sebou pouze jeden oddíl. Proto nic netušíc vletěli do prostoru palby plro podplukovníka Nikolaje Kutynceva. Okamžitě byl vydán rozkaz k jeho zničení, u sousedů došlo ke zpoždění odpálení, jak jsem slyšel z rádiového rozhovoru. Pochopil jsem, že nadešla naše chvíle.


Start rakety 5V24(V-600P) protiletadlového raketového komplexu S-125 Něva. Raketa je zachycena v okamžiku, kdy ještě nejsou úplně rozevřeny stabilizátory prvního stupně.

V očekávání boje ztuhli moji podřízení, členové bojové směny - náčelník štábu major A.Krylov, důstojník navedení kapitán A.Djaťkin, operátoři ručního sledování vojíni V.Šijan a A.Zazdravnych. Cíl už měli zachycen. Hlásil jsem: připraven k zahájení palby. Během několika sekund odlétly dvě rakety z odpalovací rampy. Letouny zjistily podle palubních průzkumných varovných prostředků odpálení raket a okamžitě zahájily protiraketový manévr - prudké klesání s obratem ke kanálu a zapnutí forsáže. Stejně ale jeden Phantom neulétl, raketa jej dostihla.


Na fotografii z průzkumného letounu Su-7 (jeho stín je dole) jsou zachyceny trosky izraelského Mirage III částečně zaváté pískem. Je vidět, že přední část leží odděleně (nahoře vpravo).

Za několik minut čtyři letouny naletěly z týlu a provedli na oddíl úder neřízenými raketami a bombami, naštěstí ale zaútočily na klamné postavení. Ve stejném čase, kdy jsme vedli palbu, tam naši vojáci odpalovali nálože a tím imitovali odpálení raket. No a protivník na to skočil. Kvůli snížení demaskovacích příznaků postavení jsme polévali vodou okolí odpalovacích ramp a ihned po odpálení raket jsme hasili plameny. Za čtvrt hodiny naletěla skupina letadel přímo na oddíl, piloti zjistili, kde se nachází skutečné postavení. My jsme ale byli připraveni. První Phantom se roztrhl přímo před námi, druhý byl poškozen.


Trosky sestřeleného izraelského vojenského letounu.

Piloti se katapultovali a dlouho viseli na padácích nad námi. Naši vojáci je zajali a předali Egypťanům. Třetí Phantom, který prováděl manévr pro útok z týlu, byl sestřelen oddílem podplukovníka Nikolaje Kutynceva. Útok zatuhl. Ostatní letouny utekly za Suezský kanál. Během dne ztratilo izraelské letectvo 5 letadel, což se před tím nikdy nepodařilo.

Nicméně protivník podnikal kroky s cílem převzít iniciativu, prováděl různé taktické varianty. Chytrý tah provedl 3.srpna. Dvě až tři hodiny poté, jak jsme odrazili masový nálet, se na obrazovkách lokátorů objevily značky nízkoletících cílů. Napočítali jsme jich asi tak dvacet. Pohybovaly se naším směrem. Zpočátku jsme je pokládali za vrtulníky. Předpokládali jsme, že protivník přešel na novou taktiku, jejímž cílem je zastavit nás za každou cenu a přinutit nás spotřebovat všechny rakety.

Čas nešel, ale přímo letěl. Cíle se přibližovaly, na velitelském stanovišti šum. Raketčíci podplukovníka Kutynceva odpálili dvě rakety, obě ale šly na autodestrukci, protože nedostihly cíle.

To znamenalo, že ve vzduchu nejsou vrtulníky, ale co to vlastně je? Hádanku jsme ale nerozluštili, protože nám zbývalo málo raket. No a protivník neriskoval další pokus o prolomení protivzdušné obrany. Později se ukázalo, že Izraelci vypustili balóny s pokoveným povrchem.

Zdálo by se, že je jednoduché je rozpoznat, pohybují se pomalu, ve směru větru... Při výcviku bychom během sekundy identifikovali cíle. Značky na indikátorech se objevily po reálném náletu. Mysleli jsme, že protivník po hustém náletu nebude jet tak, jak se říká, mlátit prázdnou slámu. Bylo nutné myslet rychle, snažit se uhodnout zámysl Izraelců.

Při setkání s Konstantinem Popovem jsem se zajímal o to, jestli bylo psychologicky složité začít šarvátku s Phantomy. Zásadně ne, nicméně příjem byl dobrý, ale v poušti se nijak zvlášť nezamaskuješ.

Ano, vidět vizuálně Phantom letící na oddíl - to je velmi nepříjemný pohled“, říká Konstatntin Popov.


Kus křídla sestřeleného izraelského letadla natřené zelenou barvou, ohořelé okraje, vypadá to jako opravdový drak.

Po prvním odpálení vznikl požár raketového stanoviště. Dým a písek, který se zvedl během startu raket, nás silně demaskovaly. Nezaskočilo to ale podřízené poručíka Nikolaje Voronina, rychle přiběhli a uhasili plameny.

Dobře se předvedla taky sovětská technika - protiletadlové raketové komplexy S-75 Desna, S-125 Něva, samohybné čtyřkanóny ZSU-23-4 Šilka... Na besedě Boris Žajvoronok řekl, že komplexy odpracovaly několik tisíc hodin a nenastala situace, že by byly nebojeschopné. Jen tak mimochodem, na polygonu při přípravě byla vedena střelba v režimu ‘malé výšky’ a raketa, která byla naváděna na cíl, se dotkla země, vrátila se ale na dráhu navedení a zničila cíl.

Je možné, že sestřelení 5 letadel 3.srpna přispělo k tomu, že Izrael rychle uzavřel příměří s Egyptem. Bylo podepsáno za dva dny, 5.srpna 1970. Přesto ale sovětští raketčíci v průběhu několika následujících měsíců nesli bojovou pohotovost v arabské zemi a chránili arabské nebe. Mistry léček Konstantina Popova a Nikolaje Kutynceva po návratu z Egypta vyznamenali řády Hrdina Sovětského svazu.

Autor: Anatolij Dokupajev, časopis Technika a zbraně

http://oplib.ru/onlineread/48436/
http://nnm.ru/blogs/OlDi/russkie-v-strane-peska-i-piramid/

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více