Sviták, Otakar (generál technické zbrojní služby letectva in memoriam)

Autor: Jakub Sochor / Svitak 🕔︎︎ 👁︎ 16.845

Otakar Sviták na svatbě svého bratra Zdeňka, 1932
Otakar Sviták na svatbě svého bratra Zdeňka, 1932

Otakar Sviták se narodil 3. března 1894 v Kopřivnici na Moravě v domku „u Novosada“, který se nacházel vedle hotelu Moravie. Rodiče byli Leopold Sviták a Jenovéfa Svitáková. Leopold Sviták později sestrojil první automobil ve střední Evropě a tím položil základy automobilové výroby firmy TATRA. Otakar Sviták studoval 4 roky na zemské vyšší reálce v Příboře a pak strojní obor české státní vyšší průmyslové školy v Brně, kde odmaturoval s prospěchem „všemi hlasy“.

Reklama

Když vypukla první světová válka, bylo Otakarovi pouhých 20 let. Byl odveden dne 20. 6. 1915 a své rodiče a příbuzné viděl až za velmi dlouhých 7 let. Armáda ho přidělila k 100. pěšímu pluku a Sviták se stal jednoročním dobrovolníkem. 7. října téhož roku byl povýšen do hodnosti svobodníka a od 7. října až do 17. prosince 1915 byl na kurzu pro záložní důstojníky v Opavě. O půl měsíce později (4. ledna) se zde stal velitelem kulometné čety. 1. března 1916 byl převelen k 56. pěšímu pluku, který byl v poli východní fronty.

12. července 1916 byl Sviták v bitvě o Piotrkow zajat ruskými vojsky, která ho předala do důstojnického zajateckého tábora v Bolchově, protože v té době měl již hodnost podporučíka. V zajateckém táboře byl členem zajateckého výboru.

Ztracená přihláška

Sviták se nehodlal smířit s tím, že by byl pouhým zajatcem, a tak 1. prosince 1916 podal přihlášku do československých legií. Přihláška se ale ztratila, a tak Sviták musel 14. června 1917 podat druhou přihlášku spolu s dalšími 65 budoucími legionáři. Tato akce byla po válce dlouho rozebírána, protože Sviták chtěl započíst do své legionářské služby čas od odeslání první přihlášky - nikoliv až od té druhé. Poté, co mu kpt. Rýdl, kpt. Krautstengel a mjr. Hošek potvrdili, že první přihlášku skutečně odeslal, byla mu doba přiznána. Přidělen byl však až 8. září roku 1917, a to k 8. střeleckému pluku „Slezský“, kde ihned nastoupil do důstojnické školy, která byla přidělena pod štáb 5. střeleckého pluku T. G. Masaryka v Borispolu. Ale zde taky nepobyl dlouho a k 1. lednu 1918 byl přidělen k 1. československému pluku „Husitskému“ jako instruktor ke 12. rotě v Žitomíru.

29. května 1918 byl v bojích o Pemzu raněn. V jeho osobní složce je k tomuto datu psáno: „Raněn do levé ruky. Ukazováček v prvním a druhém článku úplně ochromen. Střední prst v prvém a druhém článku částečně schromen. Jinak zdráv.“  Později mu byla udělena za toto zranění francouzská Medaile za zranění. Dne 20. září roku 1918 byl jmenován velitelem kulometné roty 9. střeleckého pluku Karla Havlíčka Borovského, který byl vytvořen z 1. záložního pluku. Zde se setkal i s Jaroslavem Haškem - otcem Dobrého vojáka Švejka. Měl o tomto legionáři, ale hlavně alkoholikovi a trojnásobném dezertérovi velmi špatné mínění - ostatně jako všichni legionáři, kteří se s ním setkali.

Fotka z legií
Fotka z legií

Otakar Sviták v hodnosti podporučíka československých legií, 1917
Otakar Sviták v hodnosti podporučíka československých legií, 1917

V roce 1918 se Sviták zúčastnil bojů u Samary a tam byl podruhé raněn. V roce 1918-1920 prodělal anabázi jednotek, jež se probíjely Sibiří. Dále Sviták bojoval v boji o Buzuluk nebo o Norilsk. Za boj o Buzuluk byl také Sviták oceněn řádem „Sokol s meči“ (dekret číslo 1095). V lednu 1919 byl Sviták jmenován velitelem šestého vlaku s kulometnou rotou a s plukovním skladem. 8. června 1920 se pluk probojoval až do Vladivostoku, ze kterého odjel Sviták a další legionáři do Britské Kolumbie v Kanadě, kam je odvezla loď „Protesilaus“. Poté jeli vlakem do Québecu a pak opět lodí do Evropy – konkrétně do Hamburku. V legiích byl také jeho velkým přítelem Josef Mašín, kterého ve svém deníku popisuje jako „brášku“.

Prvorepublikové letectvo

Reklama

Do vlasti se vrátil až 2. srpna 1920 a první zastávka byla v Mostě. Dne 2. listopadu 1920 byl Sviták přidělen ke 2. leteckému pluku do Olomouce, kde pracoval jako přednosta v hlavních vzduchoplaveckých dílnách. V roce 1921 (dle kvalifikační listiny) obdržel Spojeneckou medaili, Revoluční medaili a Válečný kříž s 2 lipovými ratolestmi. Zde malá odbočka do soukromého života. 21. října 1922 si vzal za manželku Jarmilu Pospíšilovou, která byla sestrou štábního kapitána Vítězslava Pospíšila, který velel během bitvy o Francii pomocné rotě 2. pěšího pluku 1. československé divize. Sviták měl také dvě děti – Otakara (narozen 28. dubna 1925 v Olomouci) a Jarmilu (narozena 28. dubna 1929). Je také zajímavé, že Sviták byl husita a uměl německy i rusky.

Kvalifikační listina z roku 1922 vystihuje Svitáka jako „ustálený charakter, vážný, aktivní, přičinlivý a nanejvýš svědomitý. K mimořádnému povýšení způsobilý.“  Sviták byl v té době členem kvalifikační komise, která tyto listiny vydávala a vytvářela. 1. března 1923 byl povýšen na štábního kapitána. Ovšem 1. dubna 1924 byl vystřídán v pozici přednosty podplukovníkem Augustinem Daňkem. Citát z odvolávacího dopisu od generála Františka Kolaříka z 14. března 1924 s označením DŮVĚRNÉ: „Výnosem M.N.O. č. j. 404 dův. let. ex. 1924 byl podplukovník Aug. Daněk ustanoven velitelem hlav. let. dílen. … Od počátku Vašeho přidělení sledoval jsem pozorně Vaši činnost ve funkci velitele hlavních leteckých dílen. Zodpovědného a těžkého tohoto místa ujal Jste se s velkou iniciativou a pílí.“  V roce 1924 absolvoval 7 týdenní technickou stáž ve Francii.

Jeho rodiče a další příbuzní žili ve vile v moravských Hukvaldech. Protože to bylo v doletu letadel, Sviták často létal nad svým rodným městem Kopřivnicí, ale právě i nad Hukvaldy. Při přelety vytvářel úžasné letecké fotografie města, hradu, ale i okolní přírody. Akademický malíř Sládek na tyto přelety rád vzpomíná ve své vzpomínkové knize. Výnosem Ministerstva národní obrany č. j. 15263/III – I. odd. byl ustanoven k 30. září 1929 přednostou III. letecko-hospodářského oddělení III. odboru – leteckého - MNO, které se nacházelo v Praze, a byl povýšen na podplukovníka (s účinností od 18. prosince 1929). Do Prahy se přestěhoval i s rodinou a všichni bydleli v bytě v Dejvicích, Velvarská 24.

Pasová fotografie, zde již v hodnosti plukovníka
Pasová fotografie, zde již v hodnosti plukovníka

Mračna se zatahují

V roce 1936 se konala velká reorganizace MNO ČSR. To se týkalo i oddělení Otakara Svitáka. Jeho oddělení bylo k 1. květnu 1936 přejmenováno na „IV. Letecko-hospodářské oddělení“. 1. prosince 1936 byl ustanoven místopředsedou správního sboru letecké firmy LETOV. A 1. ledna roku 1937 byl povýšen na plukovníka technické zbrojní letecké služby. Kvalifikační listina z roku 1936: „Má velmi vyvinutý smysl pro povinnost, bezvadné chování ve službě i mimo ní. Má dobré všeobecné vzdělání. Je dbalý svého zevnějšku.“

V té době se setkával se spoustou významných osobností – například s Alexandrem Hessem. Alexander Hess na něj v dopise z 24. června 1971 vzpomíná takto: „Znal jsem Otakara Svitáka, onoho velkého vlastence a hrdinu, velmi dobře během oné celé té doby, kdy jsme ještě oba sloužili u předválečného československého letectva. Byl přednostou oddělení na MNO a býval velmi často členem komisí u různých našich leteckých továren jako Letov, Avia, Aero, když jsme od nich přijímali nová nebo opravená letadla. V těchto komisích jsem já sám působil jako zkušební pilot.“ V letech 1929-1935 byl totiž „technickým členem v komisi pro vyzkoušení nových a opravených letounů“. Na Svitáka vzpomíná jeho neteř: „On si vždycky od nás půjčil peníze a jel s manželkou do Jugoslávie. My jsme poté už moc peněz neměli, tak jsme jezdili jen po Československu. Také pořád nosil uniformu, nikdy jsem ho snad neviděla v civilním oblečení.

V roce 1937 se zúčastnil pohřbu prvního československého prezidenta Tomáše G. Masaryka. „Vzpomínám si, jak jsme se strýcem přihlíželi u Letohrádku královny Anny pohřbu T. G. Masaryka. Brzy na to nás vzal strýc zkoušet plynové masky do plynové komory na generální štáb,“ vzpomíná Ivan Sviták na svého strýce ve svých poznámkách. V roce 1938 byl Otakar Sviták odhodlán, jako spousta dalších vojáků, bránit Československo za každou cenu. Ivan Sviták opět ve svých poznámkách vzpomíná: „Viděl jsem ho s tatínkem plakat při hlášení z rozhlasu o jakési konferenci v Mnichově, jež zmrzačila víc než mapu Československa. Z rozhovorů strýce s mým otcem jsem si vytvořil přesvědčení, že jsme chtěli bojovat, ale že jsme byli zrazeni sladkou Francií a hrdým Albionem, státy, které rozhoupaly zrady zvon.

Poslední rok svobody

S obsazením Sudet německým Wehrmachtem čekalo Svitáka nové a důležitější poslání. Organizoval odsun pilotů a leteckých mechaniků z okleštěného a později okupovaného Československa. Byla to rozsáhlá vojenská akce, která byla organizovaná ilegální vojenskou odbojovou skupinou Obrana národa, jež působila od podzimu 1938 do jara 1939 jako součást Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD). Velitelem této organizace byl generál Josef Bílý a Sviták byl členem jeho „generálního štábu“.

První odsunová trasa letců z republiky vedla přes Moravskou Ostravu do polského Krakova, odkud odsun do dalších zemí organizoval československý vojenský atašé ve Varšavě podplukovník Kalina. Václav Vuk líčí ve své knize Proti přesile, že v každém vlaku z Prahy do Ostravy cestovalo několik mladých mužů s koženými kabáty a s velkými leteckými náramky, což moc nepřispívalo k jejich nenápadnosti. Přes polskou hranici museli pěšky a zároveň si museli dávat pozor na hlídkující německé vojáky.  

Druhá odsunová cesta byla však mnohem náročnější. Vedla přes Balkán a letci museli překonat více hranic. Cíl byl buď v jugoslávském Bělehradě, nebo v rumunské Bukurešti. Odtud náčelník generálního štábu Heliodor Píka organizoval další přesun do Francie přes Bejrut. Letci tedy museli projít přes Slovensko a přes Maďarsko, kde jich bylo bohužel mnoho zadrženo. Z vyšetřovacích protokolů gestapa vyplývá, že Sviták odsun organizoval s několika dalšími osobami. Snad byl vybrán k této akci proto, že byl z Kopřivnice a měl zde styky, takže bylo jednodušší letce převádět přes hranici.

Reklama

Také prováděl průmyslovou špionáž v různých průmyslových podnicích po celém území protektorátu. Ivan Sviták vzpomíná na poslední Svitákovy dny na svobodě: „Otakar Sviták tehdy odjel na prázdniny na Hukvaldy. Přesněji řečeno organizoval další trasu odsunu přes Radhošť a já netušil, že za nenápadným výletem, který jsme z Hukvald podnikali každoročně, se tají důležité poslání. Strýc byl zamlklý, v hotelu Maměnka jsme na něj dlouho čekali, protože odešel hovořit s nějakým svým známým a zaslechl jsem cosi o zatýkání v Praze. Pak jsem pořídil na Radhošti u Radegastovy sochy snímek – poslední snímek strýce Oty.“

Dva roky vězení

Několik dní poté, 27. července 1940, byl Otakar Sviták zatčen před obchodním domem „Stoupa“ v Jindřišské ulici v Praze. Kolem poledne ho vzali dva gestapáci v civilu a odvedli ho do Pečkárny – Petschkova paláce, kde v té době bylo sídlo gestapa. Zatímco na nebi nad Anglií probíhala obrovská letecká bitva o Anglii mezi RAF na jedné straně a italským letectvem s Luftwaffe na straně druhé, Sviták byl podrobován hrůzným výslechům a mučením pověstného gestapáka komisaře Fleischera. Počátkem roku 1941 byl převezen z Prahy z policejní vazby do řádného vězení do Drážďan.

Teprve 3. března 1941 (skoro tři čtvrtě roku po zatčení) byla dovolena návštěva manželce Jarmile a bratru Jaroslavovi. Marie Inka Svitáková toto líčí ve svých vzpomínkách takto: „Pohled na zbídačelého Otu byl žalostný. Měl vyražené skoro všechny zuby, byl téměř hluchý a stále si dlaní u ucha pomáhal, aby Jarku vůbec slyšel. Seděli u úzkého dlouhého stolu, v čele teta Jara, proti ní Oto. Na dlouhé straně z jedné strany tatínek, proti němu esesák. Teta Jara se nesměla k Otovi ani přiblížit a marně se pokoušeli podat alespoň ruku. Ponurá místnost se zamřížovaným, vysoko položeným oknem, zvuky těžkých kroků po zuby ozbrojených stráží, patrolující s prušáckou přesností. Napřed Ota nemohl ani mluvit, otvíral ústa jakoby s námahou, pohyboval bezhlesně rty, ale pak se rozpovídal a stále se tázal. Na děti, na finanční poměry své rodiny, na stařenku i na náš všechny. Říkal, že má vyšetřování za sebou, tedy to nejhorší, a že čeká s důvěrou a soudní verdikt a po odpykání trestu na návrat domů. Jak tatínek, tak ubohá Jarka tomu rádi uvěřili a celá návštěva byla zakončena tím, že odjížděli z Drážďan povzbuzeni ubožákem Otou. Uvěřili tomu i proto, že je o tom ujistil i vyšetřující soudce, který měl vybrané chování, byl ochoten přijmout i úplatek, nevím již v jaké výši, a naznačil, že je přesvědčen, že ortel bude mírný. Návrat domů byl proto plný optimismu, přestože představa zuboženého Oty byla krutá. Ale žil a věřili jsme, že se vrátí mezi nás.

Bohužel bezprostředně po této návštěvě došlo komisaři Fleischarovi z Prahy, že podstatou Svitákovy odbojové činnosti nebyla jen průmyslová špionáž, ale něco významnějšího. Proto se vydal do Drážďan, aby Svitáka podrobil další řadě krutých výslechů, při kterých ho málem umučil k smrti. V tomto stavu byl převezen do baltské pevnosti Gollnow, kde čekal na soud. Spoluvězni, kteří přežili, vyprávěli, že Sviták při vycházkách ovlivňoval ostatní vězně svou životní moudrostí a odůvodňoval, proč je nejvyšší osobní oběť nutná, má-li národ žít. Z Gollnowa se také dochoval poslední Svitákův portrét, který namaloval jeho spoluvězeň - portrét člověka čekajícího na smrt. Počátkem roku 1942 byl Sviták převezen do Berlína, do vězení Plötzensee.

Heydrichiáda

Soud vynesl 18. března 1942 jednoznačný rozsudek – trest smrti. Berlínský právní zástupce Horst Pelckmann podal jménem manželky Jarmily Svitákové žádost o milost a Otakarův bratr, inženýr Jaroslav Sviták se pokusil o intervenci prostřednictvím svého někdejšího kolegy z kopřivnické Tatry, německého ředitele Hanse Ledwinky. Jaroslav se také snažil prostřednictvím Pelckmanna docílit odkladu výkonu rozsudku úplatky, měl však úspěch jen v tom, že odkoupil fotokopie vyšetřovacích protokolů gestapa, jež byly součástí obžalovacího spisu. Po rozsudku zbývalo odsouzenému podle zákona 90 dní života. Snad by se podařil odklad trestu, kdyby do vývoje nezasáhla opět dramatická událost – heydrichiáda. Po rozsudku byly rodině povoleny pouze dvě návštěvy – 23. dubna 1942 a 7. července 1942. V obou případech ho navštívila manželky Jarmila a bratr Jaroslav.

Marie Inka na to vzpomíná: „Otova lhůta se krátila, smrt se blížila víc a víc. Jarka sháněla peníze na podplácení, tatínek konexe. Ale heydrichiáda zabránila jakékoli intervenci, ať již peněžní nebo jiné. Otův osud byl zpečetěn. Poslední návštěva byla určena na 7. června 1942. Cesta do Berlína byla martyrium. A přece ji Jarka předsevzala, že věří v Otovo omilostnění, v jeho návrat a že i jeho o tom přesvědčí. Byla jsem s tatínkem a s Jarkou na nádraží. Oba byli velice skleslí, teta byla bledá jako smrt a vyhlížela, jako by měla každou chvíli omdlít. Nemluvili jsme. Z okna rychlíku do Berlína se na mne dívali dva lidé, naplnění strachem ze smutného setkání.“ Ubytovali se v hotelu Excelsior v Berlíně. Účtenka z hotelu hlásá: „Grösstes Hotel des Kontinents, 600 Zimmer, 750 Betten, Zimmer Nr. 109, Zimmerpreis RM 18. Datum 7. Juli 1942.

Portrét „Otakara Svitáka čekajícího na smrt“ namalován spoluvězněm, 1942
Portrét „Otakara Svitáka čekajícího na smrt“ namalován spoluvězněm, 1942

Z Berlína také poslali pohled. „Berlín, 8. 7. 1942. Dojeli jsme dobře a vláčíme se ve zdejším vedru jako mouchy. Jsem rád, že zítra budeme moci již zase odtud vyrazit. V pátek ráno budu doma a těším se na shledanou.“ Ivan Sviták vzpomíná na srpen 1942: „V srpnu 1942 jsme byli na Hukvaldech u stařenky. Myslím, že to bylo v noci na 26. srpna, kdy za námi do podkroví vyděšeně přiběhla Milada, abychom chvátali do stařenčiny ložnice, že pendlovky bijí a bijí. Boženka stála před hodinami a počítala: 50, 51, 52, až do sta – a pak zlověstné ticho. Hodiny pak tikaly dále, pravidelně a klidně, ani příští den se nezmýlily v počtu úderů. Stařenka řekla, že je to zlé znamení. Sama nevěděla ani o Otově odsouzení, ani o Ádově (Adolf Pítr-Bartoň) zatčení, ale znělo nám to v uších. Když šel tatínek ráno pro noviny, dozvěděl se již cestou, že v rubrice „Popraveni byli“ je uvedeno Otovo jméno. Zemřel pod katovou sekyrou tu noc, kdy hodiny odbíjely oněch osudných sto úderů.“

Otakarovi Svitákovi bylo večer oznámeno, že ve 4 hodiny 26 minut zemře. Začal psát dopis na rozloučenou své rodině a vzpomněl si jistě i na matku, která se za něj trvale modlila. Bylo jí 81 let. Zprávu o Svitákově smrti přijala statečně. Manželce Jarmile byly po krátké době doručeny Otovy svršky a krásný dopis, psaný ve stínu popraviště.  V posledním dopise rodině stálo: "Snažil jsem se být vždy dobrým vojákem a důstojníkem a musím být připraven i na to, že přijde konec. Jsem připraven přijmout to, co mi osud uložil a jsem klidný. Píši v noci a je to můj poslední dopis, neboť dnes ráno se s Tebou a s dětmi rozloučím navždy. Zbývá mi ještě několik hodin, které trávím ve vzpomínkách na Tebe, na děti a na všechny, kteří jste mně byli drazí. Právě tyto vzpomínky mě posilují, že zůstávám klidný. Napsal jsem Ti nedávno, že jsem nikdy zbabělcem nebyl a nebudu, a nejsem jím ani nyní, v posledních chvílích svého života. Dnes ráno, časně v 4,26 se rozloučím se svým životem.“

In memoriam

V roce 1946 byl Sviták vyznamenán Československým válečným křížem 1939 in memoriam a byl povýšen do hodnosti generála in memoriam. V roce 1947 Legionářská obec na Vinohradech uspořádala slavnost, při níž se přejmenovala na Jednotu generála Svitáka. Ta se ale musela po únoru 1948 přejmenovat zpátky a Sviták upadl na dlouhá léta v zapomnění. Tělo Otakara Svitáka nikdy nebylo řádně pohřbeno, ale je alespoň symbolicky pohřbeno na hukvaldském hřbitově.

Symbolický hrob na Hukvaldech
Symbolický hrob na Hukvaldech

Literatura, zdroje:
Vojenský historický archiv
Archiv Ivana Svitáka a jeho dědiců
Sviták, I: Neznámý hrdina bitvy o Anglii: generál letectva Otakar Sviták

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více