BT-2 Zrod v těžkých bolestech

Autor: Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔︎︎ 👁︎ 23.620

Sovětská vojenská rada vydala 18. července 1929 protokol č. 29, ve kterém definovala požadavky na novou výzbroj tankových a mechanizovaných jednotek Rudé armády. Zároveň byly, v souladu s Leninovou teorií „vývozu revoluce“, rozpracovány plány útočných operací do hloubky protivníkova území. K tomu byla potřeba výzbroj. Hodně výzbroje.

Reklama

Nutno říci, že Sověti si naložili na svá bedra pěkné břemeno: jejich průmyslová základna nebyla na budování podobného arzenálu vůbec zařízena. Chyběly základní obráběcí stroje i jakékoli zkušenosti s pásovou výrobou. Všechno se dělalo prakticky ručně. Řada na Západě běžných technologií byla v plenkách, a pokud byly importované, selhávaly na neschopnosti dělníků dodržovat technologickou kázeň.

Vysoké cíle

Vedení země si naštěstí uvědomovalo situaci. Problémy se ostatně daly jen těžko přehlédnout. Výrobní závod Bolševik jen s obtížemi montoval tanky MS-1 (T-18) a nebyl schopen dodržet ani několikrát posunuté termíny dodávek. O nic lepší nebyla situace se zahájením výroby středního tanku T-24 v charkovském závodě na výrobu lokomotiv. První kusy byly hotové až v roce 1931.

Cíle, které si Sověti stanovili, nebyly nijak skromné. Do dvou let se chtěli v počtech techniky vyrovnat všem potenciálním protivníkům a ve třech rozhodujících druzích vojsk je překonat; jmenovitě v námořních silách, dělostřelectvu a tancích. Jen v roce 1931 mělo být vyrobeno 100 tanků nové koncepce. Pro představu o situaci je možná dobré připomenout, že celá Rudá armáda měla v té době 143 zčásti kořistních tanků, z toho 46 bylo bojeneschopných a potřebovalo opravu. Bylo zřejmé, že bez nákupů techniky v zahraničí je situace neřešitelná. Lidový komisař pro záležitosti armády a námořnictva Kliment Vorošilov vydal 10. prosince náčelníkovi štábu Rudé armády B. Šapošnikovovi příkaz, aby vypracoval seznam techniky, kterou je nutné zakoupit u zahraničních výrobců. V kategorii středních tanků se na seznam dostaly britský Vickers Wolseley Model 1927 a americký Christie Model 1931, oba kolopásové.

Pro upřesnění, kolopásové vozidlo je takové, které se v terénu pohybuje na pásech, ale při pohybu na zpevněném terénu je možný přesun na kolech. Ale vždy jsou užity buď pásy, nebo kola. (Nezaměňovat s polopásovým vozidlem, jež má kola zpravidla na přední nápravě a zadní část spočívá na pásech. Za jízdy používá kola i pásy zároveň.)


První prototyp Christieho tanku

Reklama

V poslední době se objevuje řada tvrzení, že zájem o kolopásové tanky byl neklamným důkazem agresivních choutek sovětské vlády. Je to zdůvodňované tím, že „kolový režim“ byl vhodný jen pro kvalitní silnice, jaké byly vybudované v západní Evropě, případně ve Spojených státech. Je pravda, že v Sovětském svazu byly v té době zpevněné silnice jen ve městech či se týkaly pouze několika páteřních komunikací na hlavních tazích.

Na většině rozlohy – dokonce i ve vyspělejší evropské části SSSR – byly jen uježděné prašné cesty. Hlavní část přeprav realizovala železnice nebo říční lodě. Nicméně zrovna toto není přímý důkaz. Kolopásové řešení bylo v té době poměrně populární. A důvod byl mnohem prozaičtější.

Pásy prvních tanků měly životnost pár set kilometrů, takže navzdory obecným představám trávily většinu času naložené na vagonech, nákladních autech nebo speciálních přívěsech. Skládaly se až bezprostředně před bojem. Čím víc kilometrů se ušetřilo transportem tanků, tím lépe. Taktická omezení vyplývající z takových přesunů jsou jasná.

Doba velkých nákupů

Vorošilov plány nákupu techniky odsouhlasil 27. prosince a jednotlivé komise vyrazily do světa. Do Británie, Německa, Československa, Francie, Itálie a Spojených států. Walter Christie 10. dubna 1930 osobně předvedl členům nákupní komise tank, který byl nadále označovaný jako „Christie Model 1931“. Vzhledem k tomu, že se svět potýkal s hospodářskou krizí, byl Christie obchodu se Sověty nakloněn. 15. dubna 1930 zasedal ústřední výbor politbyra, který odsouhlasil nákup dvou vzorových tanků Christie a nákup licence na jejich výrobu.


Detail kulové lafety kulometu DT

Nebylo příliš divu, protože podvozky Christie nabízely nejvyšší rychlost mezi všemi tehdejšími vrstevníky jak na silnici, tak v terénu. To přesně vyhovovalo nové sovětské vojenské doktríně. 28. dubna podepsaly bilaterální dohodu firmy U. S. Wheel Track Layer Corporation (Christieho firma) a Amtorg Trading Corporation, což byla firma, která zajišťovala obchodní styk mezi SSSR a Spojenými státy a celou transakci měla obstarat.

Za dodávku dvou vzorových vozidel, která měla být z USA odeslána do čtyř měsíců od podpisu smlouvy, byla dohodnuta cena 60 000 USD. Za licenci na výrobu tanků po dobu 10 let a jejich používání na území Sovětského svazu měli Sověti zaplatit dalších 100 000 USD. Jenže celá záležitost nebyla tak jednoduchá. Navzdory uzavřené smlouvě čekala na Christieho ještě spousta práce, a termíny byly nebezpečně krátké.

Výkresová dokumentace dorazila do Moskvy 9. srpna 1930. Horší to bylo se vzorovými tanky. Ty byly z USA vypraveny až 24. prosince 1930, přestože podle smlouvy k tomu mělo dojít v září. Navíc tanky nebyly vybaveny věžemi. Sověti tedy zaplatili jen 25 000 USD z dohodnuté sumy, načež Christie odmítl odjet do SSSR a pomoci s náběhem výroby.

Neshody panovaly i ohledně kompletnosti výkresové dokumentace. Christie odevzdal výkresy podle zvyklostí běžných na Západě. Standardní součástky a celky byly kreslené jen jako sestava, protože se tak nakupovaly. Protože v SSSR nic takového možné nebylo, představovali si Sověti, že dostanou např. i karburátor rozkreslený do šroubku.


Detail pohonu posledního pojezdového kola

Christie navíc odmítl Sověty informovat o úpravách, které na svých tancích provedl. Nicméně to nebyl zásadní problém, protože v USA zůstal člen nákupní komise V. Sviridov, jenž potřebné informace bez větších obtíží zjistil od pracovníků Christieho firmy (šlo o civilní organizaci, bez režimu utajení).

Reklama

Tanky dorazily do SSSR začátkem roku 1931. A 13. února byly zařazeny do výzbroje RKKA jako rychlé tanky BT-2 (Bystrochodnyj Tank). Tank s číslem „2051“ byl odeslán do Kubinky, kde byl 4. března 1931 připsaný do stavu ABTU (Avto Broně Tankovoje Upravlenije). Celý duben probíhaly ukázky pro významné vojenské činitele, na které tank udělal příznivý dojem. Výroba se měla rozběhnout v jaroslavském závodě Bolševik, ale komisariát obrany nakonec rozhodl, že výroba bude probíhat v charkovském závodě na výrobu lokomotiv (závod č. 183).

Důvodem bylo, že technologické vybavení závodu umožňovalo postavit prakticky celý tank ze základních komponentů a nebyla potřeba nikam převážet dílčí sestavy. Pracovníci závodu navíc měli zkušenosti s opravami kořistních tanků a výrobou pásových tahačů Kommunard. Konstruktéři zase testovali svůj um při projektu tanku A-12 (T-12). Nakonec byla v závodě vytvořena samostatná konstrukční skupina, jejímž prvním výtvorem byl nepříliš úspěšný tank T-24.


Detail zavěšení a řídicích tyčí prvního pojezdového kola

S rozhodnutím o výrobě nových Christieho tanků byla konstrukční skupina rozšířena na konstrukční kancelář. Stavy byly posíleny převelením několika zkušených konstruktérů z jiných závodů a do čela byl jmenován Nikolaj Toskin. 25. května 1931 byly zahájeny práce na zhotovení výrobních výkresů, které měly být dokončeny 15. července.

Výchozí model

Christieho tanky byly sice revoluční koncepcí, ale rozhodně nebyly ve stavu vhodném pro sériovou výrobu, tím méně pro bojové nasazení. Tank měl mít dvoučlennou osádku, tvořenou řidičem a velitelem/střelcem a nabíječem v jedné osobě, takže bylo jasné, že druhý muž bude mít plné ruce práce. Vozidlům chyběly věže. Pancéřování v síle 5,5–14 mm chránilo jen proti střelám z pušek.

K pohonu sloužil zážehový motor Liberty s výkonem 294 kW (400 k) umístěný podélně v ose zadní části korby. Krouticí moment se přenášel přes vícekotoučovou suchou spojku na čtyřstupňovou převodovku a odtud přes rozvodovku a směrová ústrojí s bočními reduktory na hnací kola. Při jízdě na kolech se výkon přenášel pomocí ozubeného převodu (kytary) na poslední pojezdové kolo.

Kytara zároveň tvořila společné vahadlo odpružení hnacího a posledního pojezdového kola. Někde je zmiňován přenos výkonu řetězem, ale toto řešení uplatnil Christie až na svých pozdějších modelech. Vlečená ramena byla odpružena dlouhými vinutými pružinami upevněnými až v horním plátu korby.


BT-2 vyzbrojený pouze kanonem

Při jízdě na pásech se směr řídil přibrzďováním jednoho pásu pomocí řídicích pák (rajčáků). Při jízdě na kolech se pomocí volantu natáčela přední pojezdová kola. Volant byl odnímatelný, aby v těsném prostoru řidiče nepřekážel. V nouzi bylo možné i při jízdě na kolech otočit tank na místě smykem, za cenu většího opotřebení gumových bandáží.

Sejmuté pásy, složené z 46 článků, se ukládaly na blatníky a připevňovaly se pomocí kožených řemenů. Během testů se zkoušela rychlost „přezutí“ tanku. Nasazení pásů trvalo dvoučlenné osádce 44 min. a po 10 minutové oddechové přestávce dokázala pásy sejmout a uložit na blatníky do 35 min.

Tank byl při zkouškách dovážen 800 kg balastu, který simuloval hmotnost chybějící věže. Vojáci měli požadavek na možnost opuštění tanku během 10 s, což se sice podařilo, ale jen díky absenci věže. Řidičův otvor byl shledán nedostatečným a bylo doporučeno ho zvětšit. Tato úprava byla provedena na sériových BT-2, které měly nový dvoudílný příklop otvíraný nahoru a dopředu.

Od 16. května byly v Kubince zahájeny testy. Tanky před odesláním do SSSR najezdily během továrních zkoušek 50 km na území Spojených států. Sověti během 10 dnů najezdili 150 km ve smíšeném provozu na kolech i pásech. Ale již druhý den se ulomil závěs pravého napínacího kola. Sověti závěs opravili, ale svar vydržel pouhých 500 m jízdy, a tak většina testů proběhla na kolech.

Na kolech dosahovalo vozidlo rychlosti až 70 km/h, ale bylo odkázané na pevný povrch. Na písečné zemině a v blátě nemělo dostatečnou průchodivost kvůli vysokému měrnému tlaku. Během dalších zkoušek byl celkový proběh 43,5 km na pásech a 863 km na kolech.


Bokorys tanku BT-2 s litými paprskovými koly

Výsledky testů shrnovala 15stranná zpráva, ve které se psalo: Dosažitelná průměrná rychlost přesunu na kolech je kolem 35 km/h; řidič je po čtyřech a více hodinách řízení unaven, protože řízení jde ztuha; tank nedrží směr a je ho nutné stále korigovat; v terénu dokážou vnější síly vyrazit řidiči volant z rukou. Motor pracuje bez problémů, ale vyžaduje časté nastavování ventilů; po projetí 600–650 km vyskakují při velkém zatížení 2. a 3. rychlost, po 2–3 hod. se motor při teplotě okolního vzduchu přes 35 oC přehřívá, po projetí 40 km bylo na pásech vylomeno osm vodicích ozubů. Závěr: Tank má celou řadu předností, ale před zahájením výroby je nutné provést velké množství úprav.

Velké oči

Výrobní závod 20. září 1931 obdržel nařízení číslo 70900311, podle kterého měl vyrobit do 1. listopadu šest tanků. Dokončeny však byly pouze tři. Termín nebyl vybrán náhodně: tanky se měly zúčastnit přehlídky při příležitosti VŘSR v Charkově. Na přehlídku byly odeslány všechny tři vyrobené kusy, ale zúčastnily se jen dva, protože třetímu vyhořel motor. Zbylé dva tanky měly potíže s převodovkami, ale rozhodující úsek přes náměstí se osádkám nakonec podařilo šťastně překonat.

Do 1. ledna 1932 mělo být hotových 25 tanků, do 15. února 100 a do 1. prosince 1932 celých 2000 (!) tanků. Celkový objem výroby měl dosáhnout 4497 tanků BT-2. To byla teorie, které byla praxe na hony vzdálená. Výrobní závod nebyl na takovou produkci zařízen.

V Německu, Švýcarsku a USA bylo nutné nakoupit nové obráběcí stroje a linky na řezání ocelových plátů. Technici a dělníci museli zvládnout nové technologie, což byl možná ještě větší problém, protože do výroby „cizího“ tanku se nikdo nehrnul. Navíc vázla dodávka pancéřových plátů z ižorského závodu, takže první tanky musely být vyrobeny z běžné konstrukční oceli. Do konce roku 1931 se podařilo dokončit jen další tři tanky BT-2.

Dalo by se očekávat, že na základě kritické zprávy z testů došlo k nápravě nedostatků, a počet závad klesl, ale opak byl pravdou. Na druhou stranu je třeba říci, že úloha techniků charkovského závodu nebyla vůbec jednoduchá. Museli vycházet jen z kopií Christieho výkresů – skutečný tank viděli až na začátku roku 1932, kdy byly oba kusy dovezeny do Charkova, kde dostaly označení „Original I“ a „Original II“. Nastalá situace se neobešla bez kárných kádrových opatření. Nikolaj Toskin byl odvolán a na jeho místo nastoupil Afanasij Firsov.


Pohled na zadní část tanku BT-2

Kromě zmíněných problémů výrobního závodu brzdily náběh výroby potíže s motorem Liberty. Původně letecký motor měl pro pozemní provoz málo účinné vzduchové filtry, což způsobovalo silné opotřebení motoru, který se po čase zadíral. Navíc se motor přehříval.

Uvažovaná sovětská náhrada, letecký motor M-5 (prakticky kopie Liberty), nebyla k dispozici, protože s přechodem na výrobu tanků T-18 byla v leningradském závodě Bolševik ukončena jejich výroba. Protože nebylo na výběr, povolila vláda pro výrobu první stovky tanků BT-2 nákup motorů Liberty v USA. Prvních 50 bylo dodaných v říjnu 1931 a dalších 50 v prosinci. Pro zajištění výroby dalších tanků BT se uvažovalo o obnovení produkce motorů M-5.

Problém byl v tom, že tato výroba patřila pod ministerstvo letectví, které o něčem podobném nechtělo ani slyšet. Mezitím byl k dispozici výkonnější motor M-17 (BMW VI) a charkovští konstruktéři po něm zálibně pošilhávali. Ale úvahy o vybavení tanků BT motorem M-17 narazily na odpor náčelníka štábu leteckých sil, J. I. Alksnise, který pro přezbrojení letectva potřeboval 3000 těchto moderních motorů, zatímco výroba byla schopná dodat sotva 2000. Není tedy divu, že je odmítl uvolnit pro „nějaké tanky“.

Nakonec nezbylo nic jiného než nakoupit v USA dalších 2000 motorů Liberty. Některé již byly provozované, ale všechny prošly opravou a byly pečlivě zakonzervované v rezervě. V konečném důsledku se ukázaly být spolehlivější než motory vyrobené v SSSR.

Kromě problémů s motorem bylo nutné upravit některé díly na možnosti sovětské technologické základny. Lisovaná pojezdová kola byla nahrazena litými, až do doby, kdy se v roce 1932 podařilo ve Švédsku zakoupit výkonnější lisy. Litá kola znamenala nárůst hmotnosti o 800 kg. Navíc Sověti nezvládali vulkanizaci gumových bandáží na litinu, a gumové obruče se při jízdě po silnici odtrhávaly.

Šlo o technologickou, nikoli konstrukční vadu. Christieho originály najezdily po silnici předepsaných 1000 km, a obruče se ani nehnuly. Potíže byly i s pásy, protože kramatorský výrobní závod neměl až do roku 1933 k dispozici dostatečně legovanou ocel na jejich výrobu a trhaly se spoje článků.

Potíže s výzbrojí

Samostatnou kapitolu představovala výzbroj, respektive výroba věží. Tanky byly dodané bez věží, takže bylo potřeba začít od čistého stolu. Za vývoj bylo odpovědné GAU (Glavnoje Artilerijskoje Upravlenije). Výzbroj měl tvořit kanon B-3 ráže 37 mm spřažený s kulometem DT (Děgtarjev Tankovyj) ráže 7,62 mm. Ukázalo se však, že konstrukční kanceláře GAU vývoj a o to méně sériovou výrobu nové zbraně nezvládly.

Prvních 60 věží bylo nutné narychlo upravit pro montáž samostatného kanonu. Původně zvažovaná montáž kulometu DT byla zrušena, protože do téměř hotových věží již nebylo možné vyřezat otvory pro oddělenou kulovou lafetu. Dalších 240 věží, vyrobených rovným dílem v ižorském a mariupolském závodě, bylo kromě kanonu B-3, vyzbrojeno kulometem DT v samostatné kulové lafetě.

Věž číslo 301 byla vyzbrojena kanonem 20K ráže 45 mm a spřaženým kulometem DT. Nicméně se ukázalo, že původní věž je pro tak výkonnou zbraň příliš těsná, a je ji nutné zcela přepracovat. Protože byly hotové přípravky a některé polotovary, dal zástupce ministra těžkého průmyslu Pavlunovský příkaz dokončit dalších 610 rozpracovaných starých věží.

Nebylo je však možné vyzbrojit kanonem B-3, protože nebyla zahájena jeho sériová výroba a závod číslo 8 dokázal manufakturním způsobem vyrobit jen dalších 190 kusů. Zbylé věže byly vládním nařízením z května 1932 vyzbrojeny dvojkulometem Děgtarjev DA-2 ráže 7,62 mm.

Ani dodávky DA-2 nešly úplně hladce, a řada tanků byla odeslaná k jednotkám bez výzbroje. Dodávky v plném rozsahu naběhly až ve IV. kvartálu 1933 a DA-2 se montovaly dodatečně v plukovních dílnách.

Co se týká předávání tanků, prvních šest kusů komise nepřebrala. Jako bojové byly nepoužitelné, protože neměly pancéřování. Jako cvičné byly nevyhovující, protože trpěly neustálými závadami. Ostatně všechny první vyrobené stroje byly značně poruchové. Pro ilustraci, v září 1932 měl 5. tankový prapor tankové brigády K. B. Kalinovského ve výzbroji 35 tanků BT-2, z toho bylo 27 v opravě.

Původní plán výroby pro rok 1932 byl sice upraven na reálnějších 600 tanků, vyrobit se však podařilo pouze 434 strojů, z nichž vojenská komise přebrala jen 396. Většina odešla z výrobního závodu bez výzbroje.

Prvních 13 kusů BT-2 bylo vyrobeno jen z konstrukční oceli a sloužilo k výcviku. Dalších 40 mělo sice korbu z pancéřových plátů, ale mělo „nepancéřové“ věže, protože mariupolský závod nezvládl technologii výroby. V následujícím roce bylo vyrobeno dalších 224 tanků BT-2 a potom výroba přešla na modernější BT-5.

Kolomijec Maxim, Barjatinskij M., Legkie tanki BT-2 i BT-5, Bronekolekcija 1/96
Kolomijec Maxim, Barjatinskij M., Legkij tank BT-7, Bronekolekcija 5/96
Kolomijec Maxim, Legkie tanki BT, letajuščij tank 30-godov, Eksmo 2007
Ledwoch Janusz, Czolgi BT, Militaria 57, Warszawa 1998, ISBN 8372190046
Marksajev, Album fotografij i charakteristika tanka BT.7M, Charkov 1940
Šmelev I., Tanki BT, Vooruženije stran mira
Želtov Igor, Pavlov Ivan, Pavlov Michail, Tanki BT časť 1, Armada 09, 1998, ISBN 5857290147
Želtov Igor, Pavlov Ivan, Pavlov Michail, Tanki BT časť 2, Armada 15, 1998, ISBN 5857290147
Želtov Igor, Pavlov Ivan, Pavlov Michail, Tanki BT časť 3, Armada 17, 1999, ISBN 5857290147
Želtov Igor, Pavlov Ivan, Pavlov Michail, Tanki BT, Vojennyj muzej, Eksprint 2001, ISBN 5940380190

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 6/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více