Chieftain – čachrování s vývozem

Autor: Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔︎︎ 👁︎ 25.398

Zavádění každé nové techniky se setkává s celou řadou potíží. U FV 4201 tomu nebylo jinak. Tanky dorazily do Německa v prosinci 1962, takže šly rovnou do těch nejhorších podmínek, jaké mohou nový tank potkat. A ty ho prověřily důkladně.

Zima prověří

Reklama

Vybrané osádky, které měly možnost se na prototypech svézt, oceňovaly gumové patky v nových pásech. Ty šetřily povrch vozovek a na rozdíl od ocelových pásů Centurionů na namrzlém povrchu tolik neklouzaly. Nevýhodou naopak byla malá světlá výška tanku. V blátivém terénu docházelo k „přilepení“ dna korby k podkladu a FV 4201 vykazoval v tomto směru horší průchodivost než Centurion. Tento nedostatek se podařilo odstranit montáží pojezdových kol s větším průměrem.

Z pohledu osádek bylo nejhorším zjištění, že tank je zoufale podmotorovaný. Za oběť snaze o úsporu hmotnosti padl i výměník tepla. Možnost ohřát si nápoje a jídlo na ohřívači umístěném ve věži bylo jen slabou náplastí. Nejzaměstnanějším členem osádky byl nabíječ/radista. Nabíjení dělené munice do kanonu, pásů do dalších dvou kulometů a obsluha radiostanice nešly příliš dohromady.

Elektro-mechanický nabiják, který měl dorážet střely do nábojové komory, byl naprosto nespolehlivý a při jeho používání hrozilo, že nabíječ přijde o ruku. Byl totiž ovládaný fotobuňkou a spouštěl se naprosto neočekávaně, jakmile ji něco zastínilo. Nakonec ho osádky odpojily a střelu posouvaly dopředu hnacími složemi.


Chieftain s přídavným pancířem Stillbrew v izraelském Latrunu

Přestože tento postup nebyl oficiálně schválen, fungoval rychle, naprosto spolehlivě a nakonec byl přijat i pro operační službu. Obavy výrobce, že při podobném postupu by mohlo dojít k poškození obalu slože, vyvrátili tankisté poměrně snadno. Jednu sadu hodili ze střechy nejvyšší pozorovací věže na střelnici v Hohne. Obal přežil a nabiják se na sériové tanky vůbec nemontoval.

Reklama

Vrcholem tříměsíčních testů byla simulace pobytu v prostoru zamořeném jadernými zbraněmi, uskutečněná osádkou 5. RTR. Během cvičení v trvání 72 hodin osádka neopouštěla tank a neotvírala příklopy. Veškerou obsluhu a doplňování paliva prováděla náhradní osádka zvenčí. Tank jezdil denně 10 hodin ve všech druzích terénu. Nácvik ukončil střelbou všemi druhy munice na střelnici 7A v Hohne. Potom následovala ukázka pro vysoké důstojníky RAC.

Přestože důstojníci štábu RAC tlačili na urychlené zavedení nových tanků do výzbroje, zkušební osádky jejich nadšení nesdílely. Obě hlášení, přestože byla sepsána nezávisle, označovala tank za nezralý pro sériovou výrobu. Aby toho nebylo dost, přišla při střeleckých zkouškách kanonu L11 tragédie.


Chieftain Mk.6, díky poloze věže je vidět její dlouhý převis

Protože střelivo nemělo nábojnici, bylo nutné do závěru vkládat těsnicí vložky. Při jednom zkušebním výstřelu na to nabíječ v zápalu akce zapomněl. Když střelec kanon odpálil, vyšlehl ze závěru plamen a tlaková vlna zabila dva z členů osádky. Druzí dva byli zraněni. Po tomto incidentu byl závěr upraven tak, aby bez těsnicích vložek nemohlo dojít k odpalu.

Schválen, ale …

Nový tank byl schválen do výzbroje 1. května 1963 pod bojovým jménem Chieftain. Výroba se sice rozběhla, ale nijak závratným tempem, protože se usilovně pracovalo na zvýšení výkonu motoru L60. Tanků této předsériové verze, označené Chieftain Mk.1 bylo vyrobeno jen 40 kusů, z toho 26 v Royal Ordonance Factory (ROF) v Leedsu a 14 ve výrobním závodě Vickers-Armstrong. Všechny sloužily k výcviku a seznámení osádek s novou technikou.

Za skutečně sériový tank je možné považovat až Chieftain Mk.2, kterého bylo vyrobeno 532 kusů. Prvních šest dostal 11. Hussars Regiment BAOR, posádkou v německém Hohne, v listopadu 1966. Chieftain Mk.2 dostal motor L60 Mk.4 „vytuněný“ na 650 k a byl vybaven soupravou pro hluboké brodění.

Ačkoli se skutečná sériová výroba teprve rozbíhala, podnikali Britové kroky zaměřené na udržení trhů, které získali úspěšným prodejem tanků Centurion. Jedním ze spokojených uživatelů Centurionů byly izraelské IDF (Israel Defence Forces). Jejich delegace, vedená nikým menším než generálem Israelem „Talik“ Talem, dorazila v listopadu 1966 do Británie, aby se seznámila s novými tanky. Předmětem jednání byla nejen dodávka tanků, ale také jejich sériová výroba na území Izraele.


Boční pohled na Chieftain Mk.11 s kanonem v transportní poloze

Britové souhlasili, protože tak mohli mimo jiné vypálit rybník Francouzům, kteří měli v Izraeli zaháčkováno dodávkami tanků AMX-13 a nyní si brousili zuby na zopakování úspěchu s tankem AMX-30. Ostatně generál Tal preferoval britskou konstrukční školu a v tamních podmínkách se pancéřová ochrana na úkor pohyblivosti plně osvědčila, jak dokazuje úspěšná konstrukce izraelského tanku Merkava.

Tanky se měly nejprve montovat z dovezených podsestav vyrobených v Británii a souběžně s tím měla být zprovozněna výrobní linka. Izraelci přislíbili, že se podělí o zkušenosti z provozu v místních podmínkách, které Britové chtěli využít při úpravě tanku pro pouštní podmínky. Tím si chtěli otevřít cestu k dalším zákazníkům.

Dva Chieftainy Mk.2 dorazily do Izraele začátkem roku 1967 a byly intenzivně testovány v Negevské poušti. Když v červnu vypukla šestidenní válka, posílali vyplašení úředníci britského ministerstva zahraničí do Tel Avivu kabelogramy, aby byly nové Chieftainy okamžitě přesunuty od hranic s Egyptem. Zpět přišla lakonická odpověď: „… nemějte obavy, už jsme přesunuli hranice“.

Reklama


Pohled na zadní část Chieftainu Mk.11

Zkoušky pokračovaly a Britové dostali řadu důležitých poznatků. 17. října 1968 předložila izraelská vláda Britům oficiální požadavek na nákup tanků. V dubnu 1969 dorazila další izraelská delegace, aby se seznámila s technologií výroby přímo ve výrobním závodě, a vše se zdálo být na dobré cestě.

V prosinci však v britské vládě převládly hlasy politiků, kteří k prodeji zbraní do Izraele zaujímali odmítavý postoj, a vláda izraelský požadavek oficiálně odmítla. Oba zapůjčené Chieftainy se ještě před koncem roku vrátily do Británie. O tom, jak „realistická“ byla politika tehdejšího britského ministerstva zahraničních věcí, svědčí skutečnost, že nejmodernější tank byl nedlouho poté nabízen arabským státům včetně Libye a Íránu.

V roce 1968 byly dva Chieftainy Mk.2 zapůjčeny na testy do Spojených států. Američany nezajímal podvozek, ale kanon ráže 120 mm. Na dělenou munici se dívali skepticky, ale byli překvapeni, když se jedné z osádek podařilo při zkušebních střelbách vypálit během minuty 12 mířených výstřelů. Nicméně 120mm kanon nakonec pořídili v Německu.

Další zdokonalení

Od 16. září 1969 začaly výrobní linku ROF opouštět tanky Chieftain Mk.3. Tato verze byla vybavena spolehlivějším motorem L60 Mk.6A, ale jeho výkon zůstal na 650 k. Tank dostal novou velitelskou věžičku s jednodílným příklopem, vybavenou kulometem L37A1 ráže 7,62 mm, který bylo možné ovládat i zevnitř vozidla.


Exportní verze Khalid, která je od roku 2010 součástí sbírek muzea v Lešanech

Věžička byla vybavena „podseknutými“ optickými hranoly, které omezovaly odlesky slunce. Tato úprava byla zavedena na základě izraelských zkušeností, stejně jako účinnější filtry vzduchu. Další úpravy zahrnovaly zesílení pérování, úpravy zaměřené na lepší startování v zimě a další drobnosti. Kromě nových vozidel bylo na verzi Mk.3 přestavěno 199 tanků verze Mk.2.

Významným zvýšením možností tanku Chieftain byla demontáž zástřelného kulometu u verze Mk.3/3 a jeho nahrazení laserovým dálkoměrem Barr & Stroud (dnes Thales) LF-2. Dálkoměr měl dosah 10 km a měřil s přesností +/-10 m na maximální vzdálenost. Tím bylo možné naplno využít možností výkonného 120mm kanonu. Měření dálky cíle pomocí zástřelného kulometu bylo omezené jeho dostřelem, respektive dobou hoření stopovky, což činilo maximálně 2000 m. Nicméně navzdory pokroku považovaly osádky zástřelný kulomet na krátkou vzdálenost za pohotovější. Proto byly tanky pozdějších verzí vybaveny oběma prostředky na měření dálky.

Od verze Mk.3/3 byla odvozena exportní varianta Mk.3/3P (Persian) vyráběná od roku 1971 pro Írán. Celkem bylo dodáno 44 kusů z původní 100kusové objednávky.

Chieftain Mk.4 měl na základě požadavku Izraelců zvětšenou zásobu paliva na úkor vezeného palebného průměru pro kulomety. Po odmítnutí izraelské objednávky byly postaveny jen dva kusy. Tato vozidla později posloužila při vývoji hydropneumatického zavěšení pojezdových kol.

Hlavní verze

Hlavní verzí, která alespoň částečně napravila chronický nedostatek s podmotorováním tanku, byl Chieftain Mk.5. Tento tank byl poháněn motorem L60 Mk.7 s výkonem 750 k. Ale hmotnost tanku mezitím dosáhla 54,8 t, takže měrný výkon činil 13,8 k/t. To bylo stále méně, než se původně předpokládalo.


Chieftainy Mk.11 v kamufláži pro boj ve městě

Tank měl novou filtroventilační soupravu na zadním plátu věže, palebný průměr zvětšený na 64 nábojů, nový kanon L11A5 byl vybaven kolimátorem a referenčním systémem pro měření úsťové rychlosti střely, příklop velitelské věžičky byl upraven na „americký“ způsob s aretací ve třech polohách (otevřeno, zavřeno a 5 cm pozorovací štěrbina) a další změny.

Tanky verze Mk.5 začaly opouštět výrobní linku v roce 1972. Tím ovšem úpravy neskončily a verze Mk.5 měla celou řadu subvariant. Nejvýznamnější byla Mk.5/3, která dostala střelecký počítač IFCS (Improved Fire Control System) odvozený od dělostřeleckého systému FACE (Field Artillery Computing Equipment).

Tento systém automaticky řešil opravu o vlastní rychlost vozidla na základě údajů rychloměru a opravu o rychlost pohybu cíle, změřenou jeho krátkým sledováním. Systém bral v úvahu typ použité munice, teplotu v nábojové komoře a úsťovou rychlost. Nepočítal však opravu o směr a sílu větru, protože Chieftainy nebyly vybaveny meteorologickou sondou. Generalita totiž usoudila, že pokud počítač bere v úvahu jen údaje v prostoru výstřelu a nikoli po dráze letu střely a v prostoru cíle, je zbytečné takovou opravu do výpočtu vůbec zanášet.

Od verze Mk.5/5 dostaly Chieftainy do palebného průměru novou podkaliberní munici s šípovou stabilizací a oddělitelným vodicím pouzdrem APFSDS. S tím souvisela i úprava záměrné osnovy zaměřovačů velitele a střelce.


Chieftain Mk.11 s věží v transportní poloze

Od verze Mk.5 byly také odvozeny exportní tanky. Od roku 1974 byla pro Írán vyvíjena verze označená Mk.5/5P. Celkem bylo dodáno 187 kusů, které se od Mk.5 lišily silnějším pancéřováním dna proti minám, absencí nafukovacího těsnění věže pro hluboké brodění, větším objemem nádrží a upraveným systémem řazení.

Potom měla následovat dodávka 125 tanků Shir 1, poháněných motorem Condor CV- 12TCA s výkonem 1200 k. Ale jeho vývoj se zdržel. Proto Britové nabídli rovnou dodávku zdokonalených tanků Shir 2. Tank měl mít nový digitální systém řízení palby, novou věž svařenou z plátů vrstveného pancíře Chobham a hydropneumatické zavěšení. Celkem bylo postaveno sedm prototypů, ale poté došlo v Íránu k převratu a z obchodu pochopitelně sešlo. Přesto Írán dostal celkem 707 tanků Chieftain obou výše zmíněných verzí.

Dalším odběratelem Chieftainů se stal Kuvajt, který v roce 1976 zakoupil 165 strojů verze Mk.5/2K (Kuwait). Na tanky Shir 1, které zbyly z íránského kontraktu v počtu celkem 274 kusů, podepsalo v roce 1979 smlouvu Jordánsko. Tanky dostaly motor Condor CV-12TCA, hydromechanickou převodovku TN-37 a systém řízení palby Marconi. Od Chieftainů se lišily jinou roztečí pojezdových kol, protože měly delší korbu. Jordánci své tanky dostávali od roku 1981 a přidělili jim jméno Khalid. Tato verze je k vidění v muzeu v Lešanech.

Posledním zahraničním uživatelem Chieftainů byl Omán, který v roce 1981 zakoupil 27 tanků vybavených zaměřovačem BAe L20 a laserovým dálkoměrem Marconi/Ferranti. Tanky byly dodány v letech 1984–85 a zařazeny do výzbroje pod označením Quayid.

TOGS

Jedním z omezení všech tanků včetně Chieftainů bylo vybavení pro boj v noci. Chieftainy nesly v pancéřované schránce, na levé straně věže, xenonový reflektor No.2 Mk.3 pro nasvětlení cíle. Reflektor byl vybaven vnitřním filtrem ovládaným ze stanoviště velitele, kterým bylo možné posunout vlnovou délku světla z viditelného do infračerveného (IR) spektra.

Standardní příkon reflektoru byl 2 kW, ale v nouzi bylo možné na 10 s zvýšit příkon na 3 kW a tím si pomoci při zaměřování vzdálených cílů. Nicméně používání tohoto vybavení bylo velmi nepopulární. Jednak bylo potřeba vyměnit optiku zaměřovačů a periskopů za noční, obraz cíle nebyl příliš ostrý a jeho identifikace byla obtížná. Za největší vadu však byly považovány demaskující účinky.

Pokud se používalo bílé světlo, tank na sebe automaticky přitáhl palbu protivníka. Použití infračerveného světla nebylo o mnoho lepší, protože pokud měl protivník IR filtry, viděl rozsvícený reflektor stejně dobře jako bílé světlo.


Při pohledu zepředu je vidět síla pancíře na příklopu řidiče. Oči na věži jsou vzpomínkou na kamufláže tanků Mark I z 1. světové války

Proto britské osádky preferovaly osvětlení bojiště jinými prostředky, především světlicemi vystřelovanými z minometů nebo děl. Alternativou bylo vyčlenění tanků, které osvětlovaly cíle na křídla bojové sestavy, dostatečně daleko od jádra jednotky, což byla do jisté míry aplikace metody hunter/killer používané osádkami vrtulníků.

Zásadní změna přišla v podobě pasivního systému TOGS (Thermal Observation Gunnery Sight) firmy Barr & Stroud. Reflektor byl v pouzdře nahrazen hlavicí TISH (Thermal Image Sensor Head), kterou chrání odklápěcí kryt z pancéřového plátu. Optika hlavice umožňuje práci v širokoúhlém režimu se čtyřnásobným zvětšením. Pro identifikaci a zaměření je možné cíl zvětšit 11,5krát za cenu zúžení zorného pole.

Zavedení TOGS v roce 1985 znamenalo takovou změnu, že osádky modernějších Challengerů, vybavených stejným systémem, bojující v Perském zálivu začaly TOGS říkat „Battle winner“ (vítěz bitev). Systémem TOGS bylo postupně vybaveno 324 tanků Chieftain Mk.10, které byly zároveň přeznačeny na Mk.11.

Chieftain měl ještě řadu subverzí Mk.6 až Mk.9, což byly upgrady starších tanků na standard Mk.5. Jedinou významnější změnou bylo zavedení přídavného pancéřování Stillbrew jako reakce na výsledky soubojů s novými sovětskými tanky v íránsko-irácké válce. Tanky Mk.10 s přídavným pancéřováním nesly označení Mk.11. Ale po nešťastné dodávce do Íránu, kde se šáhův režim vzápětí zhroutil, se RAC začalo intenzivně zajímat o přezbrojení na tank nové generace.

Chieftain v boji

Chieftainy se v Evropě naštěstí bojového nasazení nedočkaly. Naštěstí nejen pro tankové osádky, ale i pro Evropu. První závan střelného prachu okusily íránské Chieftainy v době krvavého převratu a pádu šáha Páhlavího. Zde se nedá mluvit o válce, protože k žádnému boji mezi tanky nedošlo a vojenští velitelé hleděli hlavně na to, abych jejich vozidla došla co nejmenší újmy.

Ke skutečnému bojovému nasazení došlo až po roce 1980, kdy zemi napadl sousední Irák. Nasazení tanků v této válce bylo skutečně intenzivní, ale výsledky byly jen málo přesvědčivé. Ani Íránci, ani Iráčané se úrovní výcviku nemohli rovnat evropským osádkám. Z pohledu osádek Chieftainů bylo nepříjemné zjištění, že nové sovětské tanky T-62, které měli Iráčané ve výzbroji, dokážou za určitých podmínek pancíř Chieftainu prostřelit.

Mnoho íránských osádek však vděčí za život dobře vyřešenému systému skladování munice. „Mokré“ zásobníky značně zpomalovaly začátek detonačního hoření a poskytovaly dostatek času na opuštění vozidla. Když už došlo k explozi prachových náplní, Chieftain samozřejmě vyhořel jako kterýkoli jiný tank.

Iráčanům se ve válce s Íránem podařilo část Chieftainů ukořistit. Podle hlášení zahraničních pozorovatelů jich bylo v Bagdádu asi 30 prakticky nepoškozených a další s různě velkými poškozeními. Asi 50 Chieftainů daroval Saddám Husain Jordánsku za jeho podporu v boji proti Íránu. Jordánsko o podobný dar příliš nestálo, protože se snažilo navenek tvářit neutrálně a mělo u Britů vlastní objednávku. Chieftainy byly postupně kanibalizovány na součástky k udržování vlastní verze Khalid.

Posledním bojovým nasazením byly boje kuvajtských Chieftainů proti invazní armádě iráckého diktátora. Údaje jsou jen kusé, nicméně jsou zaznamenané případy dělostřeleckých soubojů na přibližně 2000 m, mezi Chieftainy a T-72, ze kterých vyšly Chieftainy vítězně.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 1/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více