Válka v Alžírsku 1954-1962

Autor: Václav Kopecký 🕔︎︎ 👁︎ 35.642

Příčiny války můžeme hledat už daleko dříve, konkrétně od francouzské přítomnosti v Alžírsku, tedy od roku 1830. Nehodlám tady rozebírat celou historii francouzského angažmá, jednotlivých povstání a peripetií ve výveoji vzájemných francouzsko-alžířských vztahů. Nicméně považuju za nutné začít předehru k válce už během druhé světové války.

2. světová válka a Alžírsko

Během 2. světové války zesílila alžírská nacionalistická hnutí a rostoucí nespokojenost se současnou situací vedly ke stále většímu odporu muslimské části obyvatelstva. Stejně jako za 1. světové války, tak i teď byli verbováni muslimové do francouzské armády, ale jejich ochota bojovat byla o poznání menší než v předchozí válce. Vliv na to měly bezpochyby neuskutečněné reformy a také propaganda alžírských politických stran, jako byla PPA.

Reklama

Po vítězství Třetí říše nad Francií 22. června 1940 se stalo Alžírsko součástí nově vzniklého francouzského státu s vládou ve Vichy v čele s generálem Pétainem. Generál Charles de Gaulle sice vyzýval k dalšímu boji proti Němcům, ale místní politické elity podporovaly Pétaina. Vichystickávláda rozpustila generální radu v Alžírsku a nahradila ji sborem poradců složeným z místních hodnostářů loajálních k nové vládě ve Vichy. Umírnění alžírští nacionalisté tak byli opět vynecháni. Tento krok přispěl k další radikalizaci muslimského obyvatelstva. Naprostá většina kolónů podporovala novou profašistickou vládu, podpora exilové vlády v Londýně byla mizivá. I přes změnu vlády se pokoušeli alžírští nacionalisté o prosazení reforem[1], ale marně. Buď ztroskotaly na odporu kolónů nebo guvernéra gen. Maxima Weyganda.

Po vylodění Spojenců 8. listopadu 1942 v rámci operace Torch byly obsazeny francouzské državy na severu Afriky, mezi nimi i Alžírsko. Místní vichystický režim kapituloval bez boje, jen větší odpor kladli příslušníci francouzského námořnictva v oblasti Oranu a vichystické jednotky v Maroku.[2] Z Alžíru se stal hlavní stan Svobodných Francouzů[3] v čele s generálem de Gaullem. Kolaps Francie jako velmoci během druhé světové válkybyl silným impulsem pro alžírské nacionalisty. PPA dokonce ve svých materiálech prohlašovala: „Jedná se o první velkou porážku francouzské koloniální armády od roku 1830!“[4]

De Gaulle nechal vypracovat nový plán reforem pro Alžírsko. Byly daleko radikálnější než Bloum-Viollettův plán a setkal se s vyloženým odporem u kolonistů a výraznější podporu mu neprojevili ani muslimové.[5] Alžírští politici a nacionalisté přišli s vlastním plánem, nazvaným Manifeste de people Algerien(Manifest alžírského lidu), který přijali v červnu 1943. Jeho autory byli mimo jiné Ferhat Abbas za Mladoalžířany, al-Okbihi za AOMA aMessali Hadž, který byl v té době internován v konžském Brazzaville. Manifest vycházel z Atlantické charty[6] přijaté roku 1941 USA a Británií, která zaručovala možnost volby způsobu vlády pro všechny národy. Manifest nepožadoval nic menšího, než vytvoření svobodného Alžírska.[7 Manifest byl odmítnut jak kolóny, tak de Gaullem, ale obrovskou podporu získal mezi alžírskými muslimy.

Vlna národnostního cítění a antikolonialismuvyvolaného 2. světovou válkou dosáhla vrcholu v květnu 1945, paradoxně v den, kdy Evropa slavila konec války, 8. května, propuklo v Alžírsku povstání. Při oslavném průvodu v městě Sétif na východě Alžírska došlo k povstání. Oficiální manifestace na oslavu konce války se změnila v protifrancouzskou demonstraci. Demonstranti provolávali hesla na podporu svobodného Alžírska a vyvěsili i zeleno-bílé prapory, které byly původně používány alžírským hrdinou cAbd al-Qádirem. Během akce došlo ke střelbě. Dnes už nikdo přesně neví, kdo celý incident začal. Ozbrojení demonstranti se střetli s policií a výsledkem bylo několik mrtvých na straně civilistů.Následovaly nepokoje, které se rozšířily po velké části Kabýlie.[8] Vraždění a chaos trval pět dní. Bylo zabito 103 Evropanů, mnoho dalších bylo zraněno. Těla mrtvých byla často zohavena. Na potlačení vzpoury byla povolána armáda i námořnictvo. Víc jak 40 muslimských vesnic bylo vybombardováno, křižník Duguay-Trouin odstřeloval okolí města Kerrata. Byly povolány senegalské jednotky proslulé svou divokostí a krutostí v boji. Dodnes se počty obětí pacifikace liší, pohybují se v rozmezí od 1 000 do 50 000 mrtvých muslimů.[9] Povstání bylo rychle a krvavě potlačeno. „Pro mnohé alžírské muslimy znamenal 8. květen definitivní rozchod s myšlenkou plodného soužití s Evropany v rámci francouzského Alžírska.“[10]

Cesta k válce

Po potlačení vzpoury z 8. května 1945 se situace v Alžírsku zklidnila. Na veřejnosti nebylo významnější protifrancouzské projevy vidět. Politické strany a hnutí však hledaly nové postoje a možnosti jak postupovat dále. Stejně tak si francouzská vláda uvědomovala, že je třeba situaci řešit.

Reklama

Alžírsko získalo nové postavení v rámci Francie tzv. Statusem z roku 1947. Tímto dokumentem získaly tři alžírské departmenty, Alžír, Oran a Constantine, autonomii. Byla vytvořena nová vláda v čele s guvernérem a exekutivní radou. Byl také změněn volební systém. Dvě komory Shromáždění byly voleny odděleně, jedna 1,5 milionem muslimů s volebním právem, druhá Evropany a Alžířany s francouzským občanstvím. V té době žilo v Alžírsku přibližně 8,7 milionu muslimů a 922 tisíc Evropanů.[11]

Reformy se opět neobešly bez protestů kolonistů, ale tentokrát byly zavedeny do praxe. Ve volbách roku 1948 kandidovali jak kolóni, tak také alžírské strany. Za tímto účelem byla Ferhatem Abbasem vytvořena nová strana Union démocratique du Manifeste algérien (UDMA, Demokratická unie alžírského manifestu). V těchto volbách získala UDMA 8 křesel a příznivci Messaliho Hadže shromáždění v nové straně vytvořené roku 1946 pod názvem Mouvement pour le triomphe des libertés démocratiques (MTLD, Hnutí za vítězství demokratických svobod ) 9 křesel.[12] Tyto volby však byly poznamenány machinacemi, vyřazováním kandidátů nacionalistických stran a netransparentním přepočítáváním hlasů.[13]

Mimo veřejnou politiku se začali alžírští nacionalisté připravovat také na ozbrojený boj. Roku 1947 byla vytvořena tajná skupina s názvem Organisation spécial (OS, Zvláštní organizace), jejímž cílem byl boj proti koloniální správě jakýmikoliv prostředky. Jedním z prvních členů byl také vysloužilý voják a nositel vojenského vyznamenání Crois de Guerre (Válečný kříž) Ahmed Ben Bella. Ačkoliv byli členy OS také bývalí vojáci, byla skupina amatérsky organizovaná a její akce nebyly vždy důsledně připraveny. Ben Bella se brzy stal hlavou OS a spolu se svým kolegou Hocine Ait Ahmedem zorganizovali roku 1949 první větší akci. Jejich cílem se stala hlavní pošta v Oranu. Při loupeži získali asi 3 miliony franků (v té době cca 3 000 liber)[14]. O značném amatérství svědčí i fakt, že během odchodu z banky se jim lup několikrát vysypal a museli ho sesbírat.[15] Uloupené peníze tvořily první prostředky na budoucí operace proti Francii. Členové OS byli sice zapálení pro boj, ale jejich nedostatečné zkušenosti se podepsaly na jejich schopnosti ukrývat se před policií. Následujícího roku byl Ben Bella zatčen a odsouzen na osm let vězení, ostatní členové, kterých bylo v té době údajně až 4 500[16], byli postupně zatčeni policií. Některým se podařilo uprchnout do emigrace.

Další volby, tentokrát do Alžírského shromáždění a Národního shromáždění, v roce 1951 přinesly novou sérii podvodů a pochybných praktik.[17] Alžírské opoziční strany, včetně Partie Communiste Algérien (PCA, Alžírská komunistická strana) se spojily a vytvořili Common Front for the defence and Respect of Liberty. Tato aktivita byla silně kritizována kolóny, dokonce ji označili za: „Communist totalitarian fanaticism“[18] Jednota muslimů však nevydržela dlouho. Po likvidaci OS, byl vůdce opozice Messali Hadž donucen odejít do exilu, tentokrát do Francie. Opozice v Alžírsku se začínala štěpit. Vznikla nová skupina vedená Hocine Lahouelem, která sama sebe označovala za centralisty.[19] Tento nový proud v létě 1954 založil vlastní partaj, Národní alžírský kongres. Štěpení a neshody uvnitř opozice vedly k jejímu oslabování. Postupně se vytvořila skupinka aktivistů, část z nich z rozprášené OS, část z jiných protifrancouzských seskupení. Po schůzce několika z nich v Paříži v březnu 1954 bylo rozhodnuto o vytvoření další skupiny v rámci opozice. Rozjely se přípravy, začaly série konspiračních schůzek a domlouvání postupu. Celý proces se podařilo provést nepozorovaně a utajit před francouzskou rozvědkou. Pro větší bezpečnost bylo pro schůzky často voleno neutrální Švýcarsko.[20]

V dubnu 1954 byl ustanoven nový politický subjekt, Comité Révolutionnaire d'Unité et d' Action (CRUA, Revoluční výbor pro jednotu a akci). Vedení nové skupiny se ujalo devět mužů, později známých jako „neuf historique“ (devět historických). Byli to: Hocine Ait Ahmed, Ahmed Ben Bella, Mostafa Ben Boulaid, Larbi Ben M'Hidi, Rabat Bitat, Mohamed Boudiaf, Mourad Didouche, Mohamed Khider a Belkacem Krim. Těchto devět revolucionářů se rozhodlo vzít věci do svých rukou. První zasedání vedení CRUA proběhlo shodou okolností v den, kdy, byl ohlášen pád Dien Bien Phu.[21] Po porážce francouzské armády revolucionáři využili situace. V létě 1954 bylo rozhodnuto o zahájení ozbrojeného boje a začaly přípravy, které vyvrcholily v říjnu téhož roku. Ben Bella se v Egyptě pokusil získat na svou stranu presidenta Násira a získat prostředky pro zahájení revoluce.[22] Dne 10. října 1954 bylo dohodnuto, že vznikne zastřešující odbojová organizace Front de Liberation National (FLN, Fronta národního osvobození), vše pro zahájení revolty bylo připraveno.[23] Datum pro první úder bylo stanoveno na 1. listopadu 1954.

Válka

Historikové obecně dělí válku v Alžírsku zhruba na pět fází[24], stejného rozdělení se budu držet také. Toto dělení se odvíjí od změn v pojímání celého konfliktu francouzskou vládou a špičkami armády. Jednotlivé fáze jsou následující:

Fáze 1 (podzim 1954 až 2. leden 1956) – období od začátku rebelie po parlamentní volby na počátku roku 1956.

Fáze 2 (jaro 1956 až 1957) – období od povolání záložníků po bitvu o Alžír.

Fáze 3 (konec roku 1957 až podzim 1958) - od bitvy o Alžír po jmenování gen. Challa velitelem vojsk v Alžírsku.

Fáze 4 (1959 až 1960) - období velkých vojenských operací proti rebelům a masivní investice do domorodého obyvatelstva za účelem „získání srdcí a myslí“.

Reklama

Fáze 5 (1961 až 1962) – rozhodnutí o vyhlášení samostatnosti Alžírska a vyjednávání s FLN.

Fáze I - Začátek rebelie

Pro zahájení ozbrojeného boje bylo vybráno datum 1. listopadu. Bylo zvoleno zcela záměrně, jednak rebelové pocítili příležitost, když byla francouzská vojska oslabena porážkou u Dien Bien Phu na jaře roku 1954 a také proto, že je 1. listopadu svátek Všech svatých. Rebelové plánovali využít toho svátku k zmedializování jejich útoků. Plány byly pečlivě připraveny, útočníci se měli zaměřit na vojenské objekty, policejní stanice, francouzskou státní správu a muslimy loajální k Francii. Evropští civilisté, zejména ženy a děti, neměli být v žádném případě zasaženi.[25] Situace se však vyvinula zcela jinak.

Francouzské tajné služby a policie měly už od počátku vzniku CRUA informace, že může dojít k útokům.[26] Francouzi dokonce identifikovali Ben Bellu jako vůdce CRUA. Tajné služby a policie také věděly o továrnách na bomby v Alžíru. Velitel alžírské policie dokonce vážně uvažoval o vyslání tajného agenta do jedné z továren, aby ji vyhodil do vzduchu pomocí jedné z povstaleckých bomb. Tento plán však nebyl přijat pro obavy z velkého množství civilních obětí.[27]

Samotné povstání začalo v brzkých ranních hodinách 1. listopadu 1954. Původní plán na koordinované útoky selhal hned z počátku, když jednotlivé skupiny útočily dříve nebo i později něž bylo naplánováno a francouzská správa se tak na útoky mohla připravit.[28] Při akci byli zavražděni také první Evropané, jak z řad ozbrojených složek, tak také civilisté. Povstalci se snažili během přepadů získat co nejvíce zbraní a munice pro další boj. Z vojenského hlediska byly tyto ranní přepady pro svou chaotickou povahu bezvýznamné. Na politické úrovni však naprosto uspěly. Povstalci ještě téhož dne vydali prohlášení o vzniku FLN a vznesli požadavek na nezávislost Alžírska. Francouzi byli atentáty šokováni, nemohli uvěřit že se vůbec něco podobného mohlo stát. Pokus o povstání se však dal čekat vzhledem k situaci v Indočíně, tak i v sousedních zemích, kde sílila nacionalistická hnutí. Francouzské represe začaly velmi brzy, už několik hodin po útocích. Nejhůře nebyla represemi postižena FLN, ale její starší a umírněnější konkurenční strana MTLD Messaliho Hadže, která o útocích ani nevěděla. Francouzské bezpečnostní jednoty v průběhu dne pozatýkaly mnoho z vedoucích představitelů MTLD a fakticky rozprášily její vedení.[29]

Vláda premiéra Mendès-France odmítla jakékoliv požadavky na nezávislost a pověřila ministra pro vnitřní záležitosti Françoise Mitterranda k přijmutí náležitých opatření k potlačení rebelů. Mitterrand se pokusil předejít bezhlavému zabíjení civilistů. Policejní síly byly posíleny o jednotky z metropolitní Francie a alžírské policejní síly byly částečně přesunuty do Francie, aby se snížila pravděpodobnost páchání násilností na civilistech. Stejně tak armáda dostala rozkaz zrušit jakékoliv bezhlavé bombardování vesnic podezřelých z podpory povstalců.[30]

Francouzská armáda nebyla připravená na možnost většího povstání a už vůbec ne na rozsáhlejší guerillovou válku. Bezpečnostním složkám se nedařilo povstalce úplně zlikvidovat. I tak se jejich počet během prvních několika měsíců podařilo značně snížit, hlavně díky zimě a nedostatku potravin, kterými povstalci trpěli.[31] Povstalecké síly, i když značně oslabené, dokázaly stále provádět diverzní akce, likvidovat francouzskou infrastrukturu, ničit vojenský materiál a zabíjet vojáky. Jak rostla úspěšnost útoků, tak Francouzi sahali ke stále brutálnějším metodám. Povstalci díky tomu získávali větší podporu obyvatel.[32]

Alžírský generální guvernér Jacques Soustelle se pokusil změnit situaci návrhem na provedení reforem. Jeho liberální reformní pokusy měly získat zpět podporu muslimské části populace. FLN si tuto hrozbu jasně uvědomila a začala s terorem proti muslimům podporujícím Francii. Tato taktika se vyplatila a FLN záhy získala pod kontrolu větší oblasti a vybudovala si zde svou infrastrukturu. Nelze však říci, že by FLN ovládala nějaké kompaktní území. Vliv si udržela jen v některých oblastech, zejména v horách a odlehlejších místech země. Území FLN se rozšiřovala jen pozvolna.[33] Situace se pro Francouze nevyvíjela dobře. Nedostatek ozbrojených jednotek znemožňoval ochranu obyvatel před terorem ze strany FLN. Francie si situaci ztížila po zavedení tzv. kolektivní odpovědnosti během roku 1955. Princip spočíval v odpovědnosti místních obyvatel za škody napáchané na veřejném majetku v okolí svých vesnic a domovů. Když byla například rebely zničena železnice, museli ji místní na své náklady opravit pod dohledem státní správy a policie. Jeden z francouzských vojáků to komentoval takto: „Cutting down tough tree-trunks at night, digging wide holes in stony track, menaced by rebel guns. And, in the morning, the exhausting work would hardly be finished when they would have to replant the poles and fill up the potholes, once again menaced by guns, this time ours.“ [34]

Na podzim 1955 došlo k jednomu z největších nájezdů feláhů[35] na pied-noir a muslimy loajální francouzské správě. V oblasti v okolí města Philippeville se už od léta shromažďovali rebelové. Francouzské zpravodajské služby o tom měly informace, ale byly značně nepřesné.[36] K mohutnému útoku se k jednotkám FLN, přidali také jejich stoupenci a část místních muslimů. Francouzské bezpečnostní složky byly informovány o pohybech rebelů a bylo jasné, že k něčemu dojde v nejbližších hodinách, ale reakce velení byla nulová.[37] Několik stovek pečlivě připravených rebelů zaútočilo na město a jeho okolí. V samotném Philippeville byla policie a vojáci připraveni a očekávali útok. Boje ve městě a okolí se rozhořely ráno 19. srpna 1955. Ve Philippeville byli povstalci tvrdě odraženi, ale takové štěstí už neměli lidé v městečku El-Halia. Žilo zde celkem bezproblémově na 160 kolónů a asi 2000 Alžířanů.[38] Povstalci zaútočili kolem poledne a zmasakrovali 123 obyvatel, z toho 71 pied-noir, mezi mrtvými byly i malé dětí a staří lidé.[39] Následovala tvrdá odplata francouzských bezpečnostních složek. „La répression est terrible. L´armée entre en action, come en mai 1954 – cette année-là, une insurrection dans l´Est-Constantinois avait fait es milliers de morts dans la population civile musulmane...Le constat officiel s´éstabli à 1 273 morts. Le FLN après enguête, avencera le chiffre, jamais démenti, de 12 000 victimes musulmanes.“[40]

Na podzim 1955 se alžírským nacionalistům podařilo prosadit projednávání alžírské otázky na půdě OSN a internacionalizovat tak celý konflikt.[41] Od tohoto okamžiku, každý následující rok vždy během listopadu a prosince v průběhu zasedání Valného shromáždění OSN, postihovala Alžírsko nová vlna nepokojů. Francouzští vojáci tento fenomén nazývali „United Nations fever“ (horečka Spojených národů).[42] Nepokoje a bombové útoky v té době postihovaly zejména velká města, kde byla větší šance zviditelnit se v očích zahraničních novinářů.

Opozice proti francouzské vládě se však netvořila jen v Alžírsku z místních muslimů. Proti koloniální politice své vlasti se začali stavět také samotní Francouzi, zejména intelektuálové a levicově naladěná část obyvatelstva. Mezi nejvýraznější osoby angažujících se v protiválečných aktivitách patřili například Albert Camus, Jean-Paul Sartre a Simone de Beauvoir. [43]

Fáze II – politické změny

Po volbách ve Francii na počátku roku 1956 se novým premiérem stal Guy Mollet, který nahradil Jacquese Soustella na pozici Generálního guvernéra gen. Georgesem Catrouxem. Tento krok vyvolal protesty kolónů v Alžíru.[44] Následkem protestů, později označovaných jako „journée des tomates“(=“rajčatové dny“, nazývané podle rajčat házených demonstranty), došlo k změnám v pařížské vládě i na postu Generálního guvernéra, kterým byl znovu jmenován Soustelle. Pozice FLN a její požadavky na nezávislost posílily po získání nezávislosti Tuniska 20. března 1956 a Maroka 2. března 1956. Režimy v obou nových státech byly příznivě nakloněny alžírské otázce a podporovali FLN.[45] FLN rychle využila těchto nových možností a vybudovala si v obou státech své základny. Maroko i Tunisko začaly nakupovat zbraně pro FLN a pomáhaly s jejich pašováním do Alžírska.[46]

Opozice se během let 1955 a 1956 značně rozrostla hlavně díky sjednocování jednotlivých muslimských stran pod hlavičku FLN. Do FLN vstoupili část MTLD, později také UDMA v čele s Ferhatem Abbásem a následně i PCA. Část příznivců Messaliho Hadže se postavila na odpor a dokonce začala napadat skupiny FLN. Boje mezi muslimskou opozicí však neměly dlouhého trvání a FLN z nich vzešla jako vítěz.[47] Během srpna 1956 došlo k setkání vůdců FLN v Soummamském údolí v Alžírsku. Během zdlouhavých jednání, dnes známých jako Soummamský summit, došlo k zásadním změnám v politice FLN. Celý summit ovládl jediný muž, Ramdan Aban. Tento radikál a zastánce brutálních útoků proti kolonistům prosadil většinu svých návrhů a určil budoucí směřování odboje.[48] Na konferenci byla mimo jiné dohodnuta strukturaArmée de Libaration Nationale (ALN, Armády národního osvobození). Byly provedeny změny v řízení odboje rozhodnutím o vzniku Comité de Coordination et d´Exécution (CCE, Výkonný a koordinační výbor), který v sobě spojoval vedení FLN i vrchní velení nad ALN. Ustanovila se také Conseil National de la Révolution Algérienne (CNRA, Národní rada pro alžírskou revoluci), jakási obdoba parlamentu.[49] Dále bylo rozhodnuto o vůdčím postavení politiků před vojáky a přednost v rozhodování dostala domácí sekce odboje před zahraniční skupinou. Účastníci konference odsouhlasili, že k budoucímu nezávislému Alžírskubude patřit také území Sahary, jenž bylo spravováno nezávisle a historicky k Alžírsku nepatřilo.[50]

Vojenská situace se pro Francii nevyvíjela dobře.Narůstal počat útoků ALN a francouzská správa a bezpečnostní složky nedokázaly zajistit bezpečnost všem obyvatelům. Bylo rozhodnuto o povolání záložníků. Tento krok měl jasný cíl. Relativně slabé francouzské bezpečnostní jednotky sotva stačily kontrolovat města a komunikace. Na pronásledování partyzánů nezbývaly skoro žádné jednotky. Ve Francii samotné tento krok nevzbudil výraznější nevoli. Většina mladých branců toužila dokázat, že po ne příliš zdařilé druhé světové válce jsou francouzští vojáci pořád dobří a dokáží porazit nepřítele.[51] Prví mrtvé na straně rezervistů si vyžádala potyčka se skupinkou ALN poblíž Palestra v květnu 1956. Zahynulo 20 příslušníků 9e Régiment d´ Infanterie Colonial (9e RIP, 9. pluk koloniální pěchoty). Smrt vojáků jen posílila podporu francouzské veřejnosti k tvrdému postupu proti povstalcům.[52]

Francouzské bezpečnostní složky se zaměřily na dopadení vůdců povstání. V říjnu 1956 se francouzské tajné službě SDECE podařilo unést marocké letadlo, které mířilo z Maroka do Tuniska, na palubě byli čelní představitelé FLN včetně Ahmeda Ben Belly. Vězni byli až do konce války zadržováni ve Francii. Tento incident vyvolal mezinárodní protesty. Tunisko a Maroko následně navýšily pomoc FLN. Další navýšení podpory pro FLN následovalo po Suezské krizi na konci roku 1956, kdy prezident Násir přislíbil další pomoc a dodávky zbraní. Na konci roku 1956 došlo také ke změně velení francouzské armády. Dosavadní velitel gen. Lorriot byl nahrazen gen. Rauolem Salanem. Tento veterán několika válek a dobrý politik se však nelíbil radikálním pied-noir, kteří ho považovali za málo tvrdého k Alžířanům. Byl na něj dokonce podniknut atentát známý jako „affaire du bazooka“ kdy se atentátník pokusil pomocí protitankové zbraně zlikvidovat generála v jeho kanceláři. Spletl si osobu a místo generála zabil jiného důstojníka.[53]

FLN postupně mění taktiku boje a zaměřuje se mimo boj v horách také na útoky ve městech. Boje v horách nebyly tak účinné a neměly takový dopad na Francouze, jak se čekalo. Začíná období bombových útoků proti civilistům. V první polovině roku 1957 vrcholí bombová kampaň. FLN dokázala vybudovat velkou a kvalitní podzemní síť. V Alžíru ji vedl Yacef Saadi spolu s Ali Amarem, známějším jako Ali-la-Poite. Tato dvojice organizovala většinu útoků proti francouzské správě v Alžíru a okolí. Nárůst terorismu byl obrovský. Francouzské bezpečnostní složky situaci přestaly zvládat. Pro obnovení klidu bylo rozhodnuto o nasazení vojska. Do města byla povolána 10e Division Parachutiste (10e DP, 10. výsadkové divize) pod velením generála Massua a naplno tak propukla jedna z nejznámějších akcí války, bitva o Alžír. Výsadkáři začali s raziemi zejména v arabské čtvrti Kasba (stará část Alžíru z osmanských dob). Docházelo k mohutným zátahům, mučení vězňů a popravám. Yacef Saadi byl zatčen a Ali-la-Poite zemřel po explozi bomby nastražené francouzskými vojáky v jeho ukrytu v Alžíru. Drastické metody se ale osvědčily a do konce roku 1957 byl Alžír vyčištěn od povstalců.Ztráty FLN a jejich stoupenců během bitvy o Alžír dodnes nejsou zcela známy, ale je jisté, že bylo zatčeno několik tisíc lidí a údajně víc jak 3 000 z nich bylo popraveno.[54]

Fáze III

Po likvidaci teroristů v Alžíru do konce roku 1957 se Francii podařila další významná operace. Byla vybudována tzv. „Morice Line“ (Moricova linie), obraná linie podél tuniských hranic složená s kilometrů ostnatého drátu, elektrických plotů, minových polí a hlídkových věží. Jejím účelem bylo znemožnit pronikání členů FLN/ALN přes tunisko-alžírské hranice. Stejná linie byla budována také na marocké hranici. Hlídkování na těchto liniích sice zaměstnávalo poměrně velké množství francouzských vojáků, ale linie značně komplikovaly situaci povstalců. Od této doby dochází k postupnému kolapsu jednotek ALN v Alžírsku. ALN začíná strádat nedostatkem munice, zbraní a zásob. Přesto se Francii pořád nedařilo získat na svou stranu alžírské muslimské obyvatelstvo. „Experience show that in this sort of war the political factors are just as importent ast the military ones, if not more so. This was particularly true in Algeria, where, especially after 1956, there was superiority of the Franch armed forces in size, equipment, training and command.“[55]Zlepšení situace nepomáhala ani politická situace v kontinentální Francii. Slabé vlády nedokázaly situaci zvládat a udržely se vždy jen několik měsíců.Prosadit větší změny v politice vůči Alžírsku se stávalo stále těžším díky značnému vlivu radikálních pied-noir, kteří odmítali jakkoliv vyjednávání s povstalci.

Co povstalci ztráceli na vojenské úrovni, to bohatě nahrazovali na úrovni politické. Na sklonku roku 1957 sice ztratila ALN dalšího významného muže, Ramdana Abana, který byl jedním z hlavních organizátorů ALN, ale politické frakci se podařilo získávat stále větší podporu. Na Francii tlačily jak arabské země, tak i USA a Velké Británie. Sílilo také protiválečné hnutí v samotné Francii.[56] Vztahy zejména s Tuniskem se vyhrotily po náletu francouzských letadel na tuniskou příhraniční vesnici Sakiet Sidi Jusúf na počátku roku 1958, kde zemřelo několik desítek civilistů.

Situace ALN začínala být velmi špatná. Jednotky byly odříznuty od svých základen v Maroku a Tunisku a Francouzi tím získali naprostou výhodu. Jedinou možností bylo prorazit Morisovu linii. Období první poloviny roku 1958 se neslo ve znamení těžkých bojů podél hranic. Obě strany utrpěly velké ztráty, Francouzi přicházeli měsíčně o zhruba 350 mužů a ALN i o víc jak 3000. I přesto se některým jednotkám ALN podařilo proniknout do Alžírska se zásobami.[57]

Napjatá politická situace ve Francii se přenesla i do Alžírska. V květnu se začaly množit nepokoje mezi pied-noir v Alžíru, které vedly až k lidovým bouřím a následné vzpouře proti vládě v Paříži. Nepokoje nepotlačila ani armáda, která se k nespokojeným občanům přidala. Pučisté se obrátili na generála de Gaulla a požádali ho, aby se ujal vedení země. De Gaulle žádosti pučistů vyhověl, ale volil obezřetnější cestu k moci, skrze zákonné prostředky. De Gaulle byl 1. června 1858 jmenován předsedou vlády a Národní shromáždění mu vyslovilo důvěru.[58]

Fáze IV – de Gaulle a nová politika

Poté, co se Charles de Gaulle ujal premiérského postu, začal se změnami francouzské IV. republiky, které vedly k vyhlášení nové ústavy a vytvoření V. republiky 5. října 1958. Spolu se změnami v chodu státu došlo také k změně politiky v Alžírsku. De Gaulle se pokusil situaci uklidnit svou cestou do Alžírska. Promluvil zde ke kolónům a slíbil jim zachování francouzského Alžírska.[59] V říjnu 1958 navrhl FLN příměří a tzv. „la paix des braves“, ve kterém přislíbil milost všech členům ALN/FLN, kteří složí zbraně a vzdají se. Tento pokus o příměří FLN odmítla. Vědom si neschopnosti řešit krizi jen vojensky vyhlásil de Gaulle 3. října 1958 tzv. Constantinský plán, na jehož základě se mělo začít s masivními investicemi do Alžírska.[60] Na konci roku 1958 se de Gaulle stal prezidentem Francie a vrchním velitelem armády v Alžírsku jmenoval gen. Maurice Challa.

Challe zásadně změnil postup jakým dosud armáda postupovala proti povstalcům. Díky uzavření hranic a praktické izolace sil ALN na území Alžírska začal s jejich pečlivě naplánovanou likvidací. Od počátku roku 1959 probíhají obrovské operace proti povstalcům, kdy jsou uzavřeny velké oblasti, civilisté jsou přesídleni a oblast je následně vyčištěna armádou. Odpor ALN na území Alžírska je těmito akcemi postupně likvidován. Ztráty na povstalecké straně jsou obrovské, ještě v roce 1958 disponovali povstalci v Alžírsku asi 46 000 muži, po Challových operacích se do roku 1961 jejich počet snížil na 16 000 a v době Évianských dohod dosahoval počet partyzánu sotva 7000.[61]

I přes úspěšné operace proti povstalcům v Alžírsku se Francii nedařilo neutralizovat vliv zahraniční sekce odboje. Alžírský odboj vyhlásil 19. září 1958 vznik Gouvernement provisoire de la République algérienne (GPRA, Provizorní vláda Alžírské republiky). V Tunisku se připravovala ALN vyzbrojovaná východním blokem pod vedením plukovníka Boumedienna a političtí vůdci FLN dokázali lépe propagovat své požadavky na nezávislost. De Gaulle si uvědomil, že francouzské Alžírsko nebude udržitelné.Dne 19. září 1959 promluvil k francouzskému národu a vyslovil se pro sebeurčení Alžírska.[62] Následky tohoto projevu a s ním spojený obrat v politice se naplno projevil na počátku roku 1960.

Na konci ledna 1960 došlo v Alžíru k masivním protestům kolónů známým jako „týden barikád“. Došlo k střelbě na policii a vojsko muselo situaci uklidňovat. Vojáci, zejména parašutisté a legionáři odmítli použít proti pied-noir sílu.[63] Situace se nakonec uklidnila, ale ne na dlouho. Francie se dostala pod tlak Sovětského svazu a Číny. Armáda a hlavně její elitní složky jako výsadkáři a legionáři, kteří bojovali prakticky celou válku odmítali jakékoliv úvahy o samostatnosti Alžírska.

Fáze V

V lednu 1961 už bylo jasné, že Alžírsko je ztraceno. Objevili se však lidé, kteří se s tím nechtěli smířit. Ve výročí „týdne barikád“, 25. ledna, se sešla skupina příznivců francouzského Alžírska a byla založena Organisation Armée Secrète(OAS, Organizace tajné armády).[64] Jejími členy byli i generálové Salan a Challe.

Když de Gaulle 11. dubna 1961 uznal právo Alžírska na nezávislost, reakce kolónu na sebe nedala dlouho čekat. O deset dní později, 22. dubna, propuklo v Alžíru povstání v čele s generály Salanem, Challem, Zellerem a Jouhaudem a jejich výsadkáři. K povstání se naštěstí pro Francii odmítli připojit rezervisté, kteří po rozhlasovém vystoupení de Gaulla zůstali věrní Francii. Povstalecké jednotky byly rozpuštěny a mnoho důstojníku, včetně gen. Challa bylo zatčeno, jiní jako např. gen. Salan se stáhli do podzemí a do OAS.

V květnu 1961 se rozběhly první oficiální jednání mezi Francií a FLN v Évianu, ale selhaly. Další kolo jednání proběhlo v březnu 1962. Během této doby zažila Francie a Alžírsko vlnu atentátů organizovaných OAS. Dne 19. března 1962 bylo uzavřeno příměří mezi Francií a FLN, 17. června skončili všechny boje v Alžírsku a po referendu byla 3. července vyhlášena nezávislost Alžírska.[65]

Poznámky:

[1] Ferhat Abbás dokonce předložil návrh Alžírské ústavy. Víc viz. ORT, Alexandr. Francouzská koloniální politika po 2. světové válce. Praha: Academia, 1968. str. 162

[2] SUMMERS, Jan; VAUVILLIER, Francois. Francouzská armáda 1939-1945. Brno: Computer Press, 2008. str. 62

[3] Svobodní Francouzi se odmítali smířit s porážkou Francie Německem roku 1940. Pod vedením Charlese de Gaulla se přidali k Spojencům v boji proti Německu. Svobodní Francouzi působili na počátku války z Londýna. Více o jednotkách Svobodných Francouzů a celkové situaci francouzské armády za 2. světové války viz.: SUMMERS, Jan; VAUVILLIER, Francois. Francouzská armáda 1939-1945. Brno: Computer Press, 2008. 104 s.

[4] BERÁNEK, Zdeněk. Alžírsko – Stručná historie států. str. 66

[5] Tamtéž str. 66

[6] Atlantická charta z 14. srpna 1941 byla společným prohlášení prezidenta USA F.D.Roosevelta a britského premiéra W. Churchilla, která vyjadřovala společný postup během druhé světové války a mimo jiné stanovisko o právu národů svobodně si vybrat formu vlády.

[7] HORNE, Alistair. A Savage War of Peace: Algeria 1954–1962. New York: NYRB Classics, 2006. s. 42-43

[8] Tamtéž str. 26

[9] Tamtéž. str. 27

[10] BERÁNEK, Zdeněk. Alžírsko – Stručná historie států. str. 68

[11] BERÁNEK, Zdeněk. Alžírsko – Stručná historie států. str. 68

[12] Tamtéž str. 68

[13] HORNE, Alistair. A Savage War of Peace: Algeria 1954–1962. s. 70-71

[14] HORNE, Alistair. A Savage War of Peace: Algeria 1954–1962. str. 75

[15] Tamtéž str. 75

[16] Tamtéž str. 75

[17] Tamtéž str. 72

[18] Tamtéž str. 75

[19] Tamtéž str.76

[20] HORNE, Alistair. A Savage War of Peace: Algeria 1954–1962. str. 76

[21] Tamtéž str.78

[22] Násir byl sice velkým zastáncem panarabismu, ale k Alžířanům neměl moc velkou důvěru. Měl problém se dokonce s Ben Bellou domluvit, neboť Alžířanova arabština byla pro Egypťany špatně srozumitelná. Jednání byla vedena ve francouzštině a jediným výsledkem bylo, že Násir přislíbil materiální a finanční pomoc teprve potom, co bude zahájena revoluce. (HORNE, Alistair. A Savage War of Peace: Algeria 1954–1962. str. 85)

[23] HORNE, Alistair. A Savage War of Peace: Algeria 1954–1962. str. 79

[24] Franch Army, 1954-62: Experiencis, Images, Testimoins. New York, Palgrave Macmillan 2002 s. 13-14

[25] HORNE, Alistair. A Savage War of Peace: Algeria 1954–1962. str. 83

[26] Tamtéž s. 85-86

[27] Tamtéž str. 86

[28] Tamtéž. s. 89-91

[29] HORNE, Alistair. A Savage War of Peace: Algeria 1954–1962. str. 99

[30] Tamtéž str. 100

[31] Vývoj povstaleckých sil v prvních letech války viz.: Příloha 5

[32] WINDROW, Martin; CHAPPELL, Mike. The Algerian War 1954-62. London: Osprey, 1997. str. 8

[33] GALULA, David. Pacification in Algeria, 1956-1958. Santa Monica:Rand Corporation. 2006, 324 str. 18

[34] HORNE, Alistair. A Savage War of Peace: Algeria 1954–1962. str. 114

[35] Feláhové (fellaghas) bylo běžné francouzské označení pro partyzána z FLN/ALN

[36] AUSSARESSES, gen. Paul. The Battle of the Casbah: Terrorism and Counterterrorism in Algeria 1955-1957. New York: Enigma Books, 2006. e s. 31-38

[37] AUSSARESSES, gen. Paul. The Battle of the Casbah: Terrorism and Counterterrorism in Algeria. str. 35

[38] AUSSARESSES, gen. Paul. The Battle of the Casbah: Terrorism and Counterterrorism in Algeria. str. 45

[39] HORNE, Alistair. A Savage War of Peace: Algeria 1954–1962. str. 122

[40] STORA, Benjamin. Appelés en guerre d'Algérie. Paris: Gallimard 1997. s. 18-19

[41] Tamtéž s. 20-21

[42] GALULA, David. Pacification in Algeria, 1956-1958. str. 6

[43] HORNE, Alistair. A Savage War of Peace: Algeria 1954–1962. s. 124-127

[44] STORA, Benjamin. Appelés en guerre d'Algérie. s. 22-23

[45] HORNE, Alistair. A Savage War of Peace: Algeria 1954–1962. str. 106

[46] Další informace o zbrojních dodávkách např. ZÍDEK, Petr. Československo a francouzská Afrika 1948-68. Praha: Libri, 2006. s. 78-84

[47] LACINA, Karel, et al. Nejnovější dějiny Afriky. Praha: Svoboda, 1987. s. 201-202

[48] Více o jeho osobě a záměrech viz. HORNE, Alistair. A Savage War of Peace: Algeria 1954–1962. s. 12-134

[49] HORNE, Alistair. A Savage War of Peace: Algeria 1954–1962. str. 145

[50] Tamtéž str. 145

[51] STORA, Benjamin. Appelés en guerre d'Algérie. str. 30

[52] WINDROW, Martin; CHAPPELL, Mike. The Algerian War 1954-62. str. 9

[53] Více o této události viz.: AUSSARESSES, gen. Paul. The Battle of the Casbah: Terrorism and Counterterrorism in Algeria. s. 105-112

[54] AUSSARESSES, gen. Paul. The Battle of the Casbah: Terrorism and Counterterrorism in Algeria. str. 166

[55] GALULA, David. Pacification in Algeria, 1956-1958. str. 5

[56] Podrobnosti viz.: HORNE, Alistair. A Savage War of Peace: Algeria 1954–1962. s. 236-247

[57] WINDROW, Martin; CHAPPELL, Mike. The Algerian War 1954-62. str. 10

[58] ORT, Alexandr. Francouzská koloniální politika po 2. světové válce. Praha: Academia, 1968. str. 243

[59] HORNE, Alistair. A Savage War of Peace: Algeria 1954–1962. s. 300-301

[60] LACINA, Karel, et al. Nejnovější dějiny Afriky. str. 203

[61] SUTTON, Keith. Army Administration Tensions over Algeria's Centres de Regroupement, 1954-1962 . British Journal of Middle Eastern Studies (online). 1999, 26, 2, (cit. 2009-12-18). Dostupný z WWW: http://www.jstor.org/stable/195925 . str. 269

[62] HORNE, Alistair. A Savage War of Peace: Algeria 1954–1962. str. 344

[63] WINDROW, Martin; CHAPPELL, Mike. The Algerian War 1954-62. str. 11

[64] HORNE, Alistair. A Savage War of Peace: Algeria 1954–1962. s. 440-441

[65] SHULZE, Reinhard. Dějiny islámského světa ve 20. století. str. 186

Zdroje:
ALEXANDER, Martin S. - EVANS, Martin – KEIGER, J. F. V. eds.: The Algerian War and the Franch Army, 1954-62: Experiencis, Images, Testimoins. New York: Palgrave Macmillan, 2002. 269 s.
AUSSARESSES, gen. Paul. The Battle of the Casbah: Terrorism and Counterterrorism in Algeria 1955-1957. New York: Enigma Books, 2006. 185 s.
BERÁNEK, Zdeněk. Alžírsko – Stručná historie států. Praha: Libri, 2007. 184 s.
FALIGOT, Roger; KROP, Pascal. „Bazén“ Francouzské tajné služby 1944-1984. Praha: Themis, 1998. 435 s.
Francouzská severní Afrika: příručka pro zahraniční obchodu. Praha: Ministerstvo národního obchodu, 1949. 112 s.
GALULA, David. Pacification in Algeria, 1956-1958. Santa Monica: Rand Corporation. 2006, 324 s.Dostupný také z WWW: http://www.rand.org/pubs/monographs/MG478-1/index.html.
GOMBÁR, Eduard. Kmeny a klany v arabském Maghribu. Praha: Karolinum, 2007. 229 s.
GOMBÁR, Eduard. Moderní dějiny islámských zemí. Praha: Karolinum. 1999. 427 s.
HORNE, Alistair. A Savage War of Peace: Algeria 1954–1962. New York: NYRB Classics, 2006. 624 s.
LACINA, Karel, et al. Nejnovější dějiny Afriky. Praha: Svoboda, 1987. 822 s.
MELNIK, Constantine. Insurgency and Counterinsurgency in Algeria. Santa Monica: Rand Corporation, 1965. 311 s. Dostupný také z WWW: http://www.rand.org/pubs/documents/D10671-1/.
MELNIK, Constantine: The French Campaign Against the FLN. Santa Monica: Rand Corporation, 1967. 76 s. Dostupný také z WWW:http://www.rand.org/pubs/research_memoranda/RM5449/.
ORT, Alexandr. Francouzská koloniální politika po 2. světové válce. Praha: Academia, 1968. 424 s.
SHULZE, Reinhard. Dějiny islámského světa ve 20. století. Brno: Atlantis, 2007. 448 s.
SLAMA, Alain-Gérard. La Guerre d’Algérie. Histoire d’une déchirure. Paris: Gallimard, 1996. 176 s.
STORA, Benjamin. Appelés en guerre d'Algérie. Paris: Gallimard, 1997. 128 s.
SUMMERS, Jan; VAUVILLIER, François. Francouzská armáda 1939-1945. Brno: Computer Press, 2008. 104 s.
WINDROW, Martin; CHAPPELL, Mike. The Algerian War 1954-62. London: Osprey, 1997. 48 s.
ZÍDEK, Petr. Československo a francouzská Afrika 1948-68. Praha: Libri, 2006. 247 s.
Internetové zdroje
SUTTON, Keith. Army Administration Tensions over Algeria's Centres de Regroupement, 1954-1962 . British Journal of Middle Eastern Studies (online). 1999, 26, 2, (cit. 2009-12-18). Dostupný z WWW: http://www.jstor.org/stable/195925.
CONNELLY, Matthew. Rethinking the Cold War and Decolonization: The Grand Strategy of the Algerian War for Independence . International Journal of Middle East Studies (online). 2001, 33, 2, (cit. 2009-12-18). Dostupný z WWW: http://www.jstor.org/stable/259563.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více