Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu

Autor: Bc. Anna Bartáková 🕔︎︎ 👁︎ 12.060

ZÁVĚR

Obě zkoumané ideologie se od svého zrodu dynamicky vyvíjely, přičemž v jejich rámci docházelo k neustálému sváru protichůdných ideologických prvků. To nám znemožňuje dané ideologie objektivně uchopit, nicméně v každém případě se jednalo o zcela nové myšlenkové směry. Hnutí, jež z těchto směrů vzešla, představovala fenomén, s nímž meziválečná Evropa ovlivněna vírou moderny v neomezený pokrok nepočítala, neměla s ním zkušenost, tudíž ani nebyla schopna adekvátně reagovat na jeho destruktivní působení. Fašismus a nacismus reprezentovaly radikální odklon od dobového liberalismu, který jakožto sociální i ekonomický systém moderny v důsledku druhé světové války selhal.

Ve společnosti zradikalizované krizí poté fašismus i nacismus díky obratné populistické politice a umění zacházet s masovým voličstvem uspěly snadněji než ostatní ideologické směry. Italský fašismus stavěl z ideologického hlediska do popředí spíše národ, nebyl tak antisemitsky vyhraněný jako německý nacismus. Na druhou stranu přistupoval odmítavě k některým národům, například k Etiopanům či Slovincům. Obě dvě hnutí ale při vytváření svých ideologií čerpala v zásadě ze stejných pramenů.

Reklama

Co se týče mocenského prosazování, k artikulaci svých zájmů parlamentní cestou se italští fašisté stavěli mnohem více skepticky než nacisté v Německu. Německo prošlo v druhé polovině dvacátých let ekonomickým vzestupem, což částečně stabilizovalo politickou situaci, tudíž němečtí nacisté byli nuceni při cestě k moci využívat více legálních prostředků. Během procesu získávání moci se fašisté i nacisté postupně svým programem přeorientovali na buržoazii a vyšší střední vrstvy, přičemž ustupovali ze svých dřívějších sociálních požadavků. Pokud to bylo třeba, neváhali navázat krátkodobé spojenectví s levicí.

Podstatné je, že uchopení státní moci Mussolinim a Hitlerem nespočívalo v revolučním převratu. Hitler při tom navíc využil legální volební mechanismus. Tato skutečnost může budit zdání, že zůstal zachován právní stát, avšak jednak došlo k okleštění ústav zmocňovacími zákony, jednak docházelo k narušení podstaty ústavního práva tím, že se jeho výklad podřizoval vůdcově vůli. Nedošlo ani k naprosté fašizaci či nacifikaci státních struktur, neboť v obou režimech zůstali na svých postech představitelé konzervativců, v Itálii dokonce i konzervativní hlava státu, král Viktor Emanuel III., jenž nadále vládl spolu s Mussolinim.

Hitler a Mussolini se ve své vládní strategii lišili v tom, že Mussolini častěji volil kompromisy, ustupoval svým spolustraníkům a taktizoval. Hitler při řešení sporů uvnitř strany či státu přistupoval povětšinou k represím, z nichž nejznámějším příkladem je masová politická vražda uskutečněná během Noci dlouhých nožů.

PNF vznikla původně jako hnutí Fasci di Combattimento, nicméně i NSDAP se od počátku profilovala více jako hnutí než jako strana. S rostoucí snahou prosadit se parlamentní cestou obě strany přizpůsobovaly svou propagandu a populistickou politiku masovému voličstvu. V obou stranách existoval názorový pluralismus. V rámci PNF jej představovali především syndikalisté, v rámci NSDAP potom odklon od hlavního ideologického proudu zastupovali zejména bratři Strasserové s jejich levicovou frakcí. Vůle vůdce a strany tedy v praxi nesplývala v jedno, jak předpokládá nacistická a fašistická ideologie. Naopak docházelo k velmi častým střetům těchto dvou mocenských prvků, které Hitler vyřešil „jednou provždy“ Nocí dlouhých nožů. Mussolini podobný krok během svého působení v čele státu nepodnikl a byl nucen až do konce své vlády taktizovat. To je tedy odpovědí na úvodní otázku, jak byl vztah vůdce a strany uplatněn v praxi.

Otázkou zůstává, jaký přínos má tato historická komparace pro současnost. Problém historie spočívá v tom, že konkrétní historické události se ve skutečnosti neopakují a poučení, které si z ní odnášíme, závisí spíše na našem subjektivním výkladu dějin a vzorech, které si z nich vybíráme. Vše, co takto dějinně pojímáme, má potom pro náš dnešní život smysl. Důležité pro současnost potom tedy je, jak uchopíme konkrétní historický problém.

V případě fašistické a nacistické nadvlády můžeme na základě této práce zvolit několik hlavních historických jevů, jež mohou být pro současnost aktuální. Zaprvé se jedná o způsob, jakým oba režimy dokázaly obejít ústavní systém, aniž by ho zcela zrušili, zaváděním zmocňovacích zákonů a zákonů na ochranu státu. Přesto, že tehdejší ústavy Itálie a Německa byly ústavami raně demokratických států, slabé a relativně lehce zneužitelné, i dnes teoreticky existuje šance ústavní právo podobným způsobem narušit.

Další hrozbu představuje fenomén „veřejné neosobnosti“, způsobený křehkým postavením jedince v kapitalistické společnosti a z něj plynoucí touha po identifikaci s davem, po moci, kterou masa disponuje. Důkazem aktuálnosti tohoto problému je existence mnoha neonacistických skupin, v něž se sdružují především mládí lidé z nižších sociálních vrstev.

Reklama

A třetím závažným problémem i alarmující skutečností je lhostejnost, s jakou většina konzervativců fašizaci a nacizaci přijímala – setrvali na svých úředních postech, aniž by se vzbouřili proti jasnému porušování základních demokratických svobod.

Tato lhostejnost je vztahem aktivním – jedná se o aktivní odstup od zodpovědnosti, upřednostnění byrokratických zásad (přijetí zodpovědnosti „shora) před zásadními morálními a demokratickými principy. Jsme to my, kdo oživuje dějiny rozhodováním v našem aktuálním životě a měli bychom tedy brát tyto eventuelní hrozby v potaz.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více