Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století

Autor: Jana Ordáňová 🕔︎︎ 👁︎ 26.222

3. Organizace československé policie po roce 1918

Organizace bezpečnostní služby v Československé republice byla spjata s výkonem správy bývalé Rakousko - Uherské monarchie. V roce 1754 zřídila císařovna Marie Terezie ve Vídni úřad policejních komisařů, který byl v roce 1772 císařem Josefem II. přebudován na policejní ředitelství. Podle vzoru tohoto úřadu byla v roce 1784 zřízena policejní ředitelství v Praze, Brně a Bratislavě. V Olomouci bylo zřízeno policejní komisařství. V ostatních městech a na venkově příslušel výkon bezpečnostní služby vrchnosti a městským obcím. Obecním zřízením českým z roku 1864 byl výkon bezpečnostní služby uložen obcím. V 50. a 60. letech 19. století se na území, v této době již bývalé, rakouské monarchie organizovalo četnictvo. Četnictvo bylo tehdy podřízeno nejvyššímu policejnímu a dvorskému úřadu při ministerstvu vnitra. Na této základně byla budována organizace bezpečnostního aparátu Československé republiky.

V nové republice se v podstatě zachoval systém Rakouska - Uherska, jak dokládá Macek s Uhlířem: „Vlastní výkon bezpečnostní služby byl rozdělen mezi četnictvo v terénu a policii ve městech, která byla buď státní, nebo komunální (městská, obecní). V podstatě tak byl zachován rakouský systém, kdy četnictvo podporované komunální policií plnilo úkoly na venkově a státní policie ve statutárních městech. Později docházelo k procesu zestátňování policejní správy. Postupné vytváření nového bezpečnostního aparátu se dělo na základě zákonných opatření NS formou vládních nařízení. Vnitřní organizace bezpečnostních složek a jejich činnost byly stanoveny a upravovány interními předpisy MV. Mezi úřady s povšechnou policejní pravomocí byly počítány MV, zemské úřady, státní policejní úřady a obce. Vedle toho existovaly úřady se zvláštní policejní pravomocí (báňské, plavební, železniční apod.).[9]

Reklama

S postupným vývojem státu docházelo i ke zdokonalování a specializaci jednotlivých státních složek. Vedle vojska začaly vznikat samostatné bezpečnostní sbory, které měly na starost ochranu vnitřního pořádku.

Za éry První republiky se policie dělila na dvě složky a to SUSB[10] a SNSB.[11] Rozdělení policie výstižně zachytil Uhlíř: „Až do roku 1945, nezávisle na proměnách státních zřízení, na našem území fungovaly dva typy policejních sborů (od 19. století se vedle nich vyskytuje i četnictvo). Na jedné straně to byla státní policie, na druhé straně větší množství městských a obecních policií, pro něž se za I. republiky užívalo sumární označení komunální policie. Podobně je tomu od počátku 90. let 20. století...[12]

O udržování pořádku ve státě se tedy staralo několik složek. Rozdělení jejich kompetencí nastínil Macek s Uhlířem takto: „Udržování veřejného pořádku, klidu a bezpečnosti v rámci území celého státu bylo úkolem státním, jemuž se stát snažil dostát tím, že potřebné bezpečnostní úkoly zajišťoval zásadně vlastními orgány. Tyto úkoly byly vykonávány:

a) v převážné míře okresními politickými úřady, tj. bezpečnostními úřady první stolice a četnictvem, které jim bylo podřízeno

b) menší měrou státními policejními úřady a policejními orgány jim přidělenými, a to v úředních obvodech, které byly těmto úřadům přikázány.“[13] Z toho tedy vyplývalo mimo jiné i to, že četnictvo vykonávalo veřejnou bezpečnostní službu mimo území autonomních měst, ale v případě potřeby mohlo působit i tam.

3.1 Struktura československé policie

Reklama

Policie byla, stejně jako četnictvo, podřízena v nejvyšší instanci ministerstvu vnitra. Dislokace po roce 1918 vypadala následovně: policejní ředitelství v Praze a Brně, policejní komisařství v Plzni a Moravské Ostravě, pohraniční policejní komisařství Podmokly (dnes součást Děčína), Cheb a Bohumín. Do čela policejních úřadů směli být obsazeni jen úředníci s právnickým vzděláním. Jejich podřízené tvořil úřednický, kancelářský a zřízenecký personál. Hlavní náplň agendy státních policejních úřadů představovala dle Macka a Uhlíře: „... péče o zachování veřejné bezpečnosti, pořádku a pokoje, záležitosti spolkové, tiskové a shromažďovací, evidence obyvatelstva, péče o bezpečnost osob a majetku, služba dopravní, zbrojní záležitosti, dohled nad divadly, povolování veřejných produkcí, dohled nad hostinci a veřejnými místnostmi, mravnostní a čelední záležitosti.[14]

Převzetí moci v nové republice neprobíhalo jednoduše. Na Slovensku byli státní policisté převeleni na základě rozkazu budapešťského MV do Maďarska, a tak se nastalá situace musela řešit provizorně a postupně. Ministerstvo s plnou mocí pro správu Slovenska zřídilo zvláštní policejní oddělení, které vedl bývalý pražský policejní ředitel K. Křikava, a další Češi přicházeli během roku 1919. Hlavní policejní oddělení byla dislokována v Bratislavě a v Košicích. Podobná situace nastala i na Podkarpatské Rusi.

Hlavní správu policie pro Čechy vykonávalo Policejní ředitelství v Praze, které bylo největším státním policejním úřadem. V roce 1918 zde pracovalo 1 450 mužů a v roce 1928 již 2 272. Ředitelství vydávalo i Ústřední policejní věstník (vydával bezpečnostní oddíl), od roku 1937 vydávaný pod názvem Československý policejní věstník a pro obvod země České Policejní oznamovatel.

Pro bezpečnost státu a kriminální službu mělo velký význam oddělení pro veřejnou bezpečnost, jehož agenda spadala pod železniční oddělení (trestné činy spáchané na železnici na celém území ČSR), poštovní odd. (pro ředitelství pošt Praha a Pardubice), odd. pro stíhání padělatelů platidel, odd. pro stíhání kapesních zlodějů a lupičů pokladen, mravnostní odd. (potírání obchodu s ženami a dětmi), evidenční odd., zjišťovací odd. (ústřední daktyloskopická registrace a ústřední sbírka fotografií pachatelů pro celou ČSR), ústřední ohlašovací úřad obyvatelstva.[15]

Sít policie v Československu popsali Macek a Uhlíř následovně: „Síť státních policejních úřadů byla po roce 1918 postupně rozšiřována. Zřizování státních policejních úřadů podle potřeby umožňoval zák. č. 165/ 1920 Sb. z. a n., o zřizování nových státních policejních úřadů, který zmocňoval vládu do 5 let ode dne účinnosti zákona zřizovat se souhlasem obce státní policejní úřady tam, kde bylo třeba. Zákon ukládal státním policejním úřadům pečovat o klid, veřejnou bezpečnost, bezpečnost osob a majetku, udržovat veřejný řád a vést v patrnosti obyvatelstvo i cizince. Nově zřízené policejní úřady měly převzít obor působnosti obecní (policie bezpečnostní, mravnostní a čelední) a obor působnosti okresní správy politické ve věcech policejní správy. Na základě zák. č. 165/ 1920 a 306/ 1924 Sb. z. a n. byly zřízeny další státní policejní úřady. V českých zemích se jednalo jednak o důležitější centra (Plzeň, Kladno, Ostrava) a dále o místa s národnostně smíšeným a z hlediska státu nespolehlivým obyvatelstvem (Liberec, Cheb, Karlovy Vary, Jihlava, Znojmo)... Další významnou změnou bylo vydání zák. č. 208/ 1931 Sb. z. a n., o zřizování státních policejních úřadů, který doplňoval již vydaný zák. č. 165/ 1920 Sb. z. a n. Změna umožňovala vládě zřizovat státní policejní úřady v těchto obcích, jejichž zastupitelstvo s tím projevilo souhlas. Usnesením vlády z března 1935 byl zvýšen systematizovaný počet míst státní policejní služby o 5.784 a v roce 1937 činil 14.246 osob. V letech 1936 až 1938 bylo zřízeno 49 nových státních policejních úřadů a 2 policejní ředitelství (Liberec a České Budějovice).[16]

Působnost obcí rozebral Macek takto: „V nejnižší instanci vykonávala policejní funkci obec, pokud nebyla v tomto směru přenesena její působnost na státní policejní úřad. Rozsah místní policie a počet výkonných orgánů byl závislý na velikosti a potřebách obce a možnosti jejich financování. V tomto smyslu pečovaly obce o bezpečnost osoby a majetku, o udržování obecních cest a snadnou dopravu, dále vykonávaly funkci policie polní, potravinářské, tržní, čelední, mravnostní, stavební a požární. Obce si zřizovaly jako výkonné orgány vlastní obecní stráž bezpečnosti,...[17]

Vládní policejní orgány měly za úkol pečovat o veřejnou bezpečnost a klid, udržovat veřejný pořádek (zejména bdít nad veřejnou mravností), mít v evidenci obyvatelstvo a cizince, plnit úkoly uložené zvláštními předpisy. Působnost úřadů překrývala územní obvod. Rozsah činnosti, zřizování a rušení policejních úřadů určovalo ministerstvo vnitra. Kde obce nestačily na své úkoly v oblasti policejní (hlavně v kriminálních případech), vyžadovaly prostřednictvím okresního úřadu pomoc četnictva. Starostovi nebo jeho náměstkům byla osobně a disciplinárně podřízena stráž bezpečnosti, což byl samostatný sbor, který bděl nad dodržování pořádku, pokoje a bezpečnosti osob a majetku. Měl povinnost pomáhat četnictvu a vojsku. V čele stráže bezpečnosti stál policejní úředník. Služba trvala 24 hodin a následovalo 24 hodin volna, což se za mimořádných okolností mohlo měnit. Kompetence stráže bezpečnosti uvedl Macek takto: „Členové stráže byli oprávněni ke zjišťování osobní totožnosti, předvedení či zatčení osoby a provedení osobní a domovní prohlídky. Tyto oblasti jejich působnosti byly upraveny téměř obdobně jako odpovídající oprávnění četníků.[18] Dále měla stráž bezpečnosti stejné úkoly jako četnictvo při požárech, povodních, úrazech, nálezu mrtvoly, atd.

O příjmy zaměstnanců státní policejní služby se staral zemský úřad. Obstarával také pro policejní úřady ve svém obvodu účetní a pokladní služby, správu budov a věcných zařízení a potřeb. Penze zaměstnanců státní policejní služby (popřípadě pozůstalým) poukazoval také zemský úřad, ale vyplácel je finanční úřad.[19]

Reklama

Jedním z útvarů československé policie byla obranná zpravodajská služba. Jako klíčová složka působila po linii MV, ministerstva zahraničí, ministerstva národní obrany, ministerstva spravedlnosti a kanceláře prezidenta republiky. Měla za úkol kontrolovat státu nebezpečné elementy (extrémní politická uskupení, nacionalistická hnutí se separatistickými tendencemi, atd.). Zpravodajská služba soustřeďovala poznatky o těchto skupinách (i přehledy funkcionářů), vydávala pokyny a směrnice a řídila činnost zaměřenou proti těmto nekalým živlům. Spolupracovala také se zahraničím, docházelo k předávání poznatků a vzájemné pomoci. Vysledované informace poté zpravodajská služba předávala prezidiu MV, předsednictvu ministerské rady, prezidentu republiky a dle povahy věcí i jednotlivým ministerstvům, kterých se daný případ týkal.

Strukturu a organizaci obranné zpravodajské služby popsali Macek a Uhlíř následovně: „V roce 1923 byla zpravodajská služba zreorganizována v souvislosti s vydáním zákona na ochranu republiky č. 50/ 1923 Sb. z. a n. MV zřídilo ke dni 1. 11.1923 Zpravodajskou ústřednu (ZUs), která byla integrální součástí policejního ředitelství v Praze a ve služebním styku byla přímo podřízena policejnímu prezidentovi... ZUs vedla evidenci všech případů výzvědné činnosti a všech osob odsouzených pro vyzvědačství či z něj podezřelých. Seznam obsahoval jména (včetně krycích), osobní data, popisy osob, jejich kontakty, metody práce apod.[20] ZUs sídlila v Odbočkách zpravodajské ústředny (OZUs) v Praze, Brně, Opavě (od roku 1932 přeloženo do Ostravy), v Bratislavě, Košicích, Užhorodě a od roku 1932 i v Plzni a Liberci.

V roce 1937 proběhla rozsáhlá reorganizace a v rámci prezidia bylo zřízeno oddělení pro státní bezpečnost, jehož náplň práce byla dle Macka následující: „...pečovat o bezpečnost státu, veřejných zařízení státu, zařízení důležitých pro obranu státu, státních činitelů domácích i zahraničních, sledování veřejného politického hnutí, sociálního, národnostního, náboženského atd., aby jimi nebyly ohroženy státní a veřejné zájmy. Sledovat tuzemský i zahraniční tisk a vést evidenci osob veřejně činných, dále organisací politických, ilegálních a jinak činných, ohrožujících bezpečnost státu![21]

Výzvědnou a zpravodajskou službu zajišťovala i vojenská zpravodajská organizace. O její činnosti bude zmínka ještě v kapitole o chebském pohraničí. Tuto zpravodajskou organizaci od základů přebudoval František Moravec. Působil jako přednosta operačního oddělení ve štábu druhé pěší divize v Plzni. Jak sám ve svých pamětech popsal: „Zavedl jsem úzkou spolupráci s velitelstvími policie a četnictva v celém území, a to nejen z hlediska protivýzvědné práce, ale také proto, abychom od nich získali seznamy potencionálních agentů pro využití k práci výzvědné.[22]

Dalším útvarem československé policie byla Všeobecná kriminální ústředna (VKÚ), zřízená v roce 1929 při policejním ředitelství v Praze. Spolupracovala se všemi státními bezpečnostními úřady a četnickými stanicemi (ty měly povinnost poskytovat VKÚ bezodkladně informace o všech zločincích níže vyjmenovaných kategorií, VKÚ však vůči četnickým stanicím a bezpečnostním úřadům neměla nařizovací právo). Hlavní činnost VKÚ: vedení ústředního přehledu zločinců specialistů a zvláště nebezpečných zločinců, soustřeďování zpráv všech bezpečnostních orgánů o těchto zločincích a jejich činech, spoluúčast na zdokonalování teoretického výcviku bezpečnostních orgánů, navazování styků se zahraničními a mezinárodními institucemi, které měly za úkol pátrání po zločincích, navíc přebrala některé složky po jiných odděleních, např. padělatelé platidel, daktyloskopické ústřední stanice, ústředí pro potírání obchodu se ženami a dětmi, železniční oddělení, poštovní odd., právní odd., odd. ke zjišťování totožnosti, odd. pátrání po nezvěstných osobách, evidence neznámých mrtvých, odd. srovnávání a zkoumání písma, ústřední sbírka podobizen, redakční odd. (Ústřední policejní věstník a Policejní oznamovatel), policejní muzeum.[23]

Další odvětví policie se nazývalo Mezinárodní komise kriminální policie. Komise se koncipovala po dohodě o vytvoření Interpolu, ten začal vznikat po dubnu 1914, kdy se v Monaku sešel mezinárodní kongres kriminalistů, kde se shodli na potřebách spolupráce. Hlavními body, na kterých se dohodli: urychlení a zjednodušení stíhání uprchlých zločinců, zlepšení prostředků k identifikaci osob, vznik ústavu pro zkoumání řemeslné zločinnosti, zjednodušení řízení při vydávání zatčených zločinců do ciziny.[24]

Sbory stráže bezpečnosti obsahovaly složku uniformovanou a neuniformovanou. Městská i státní policie měly stejný rozsah služby, lišily se jen v podřízenosti. Státní policie podléhala státním policejním úřadům a komunální policie zase jednotlivým obcím. Komunální policejní sbory využívaly při službě hlavně předpisy platné pro četnictvo, jelikož se vyznačovaly svou propracovaností. O zřizování a fungování komunálních policejních sborů napsal Macek toto: „Komunální policejní sbor byl zřizován a financován z prostředků obce, která v rámci své samostatné působnosti a s přihlédnutím ke svým potřebám a možnostem stanovila jeho výstroj, výzbroj a úkoly.[25] Docházelo tak k dílčím odlišnostem.

Po rozpadu Rakouska- Uherska byl u nás převzat předlitavský model. Zatímco četnictvo vykonávalo z počátku jen službu pěší, policie měla i jízdní (tzv. hipomobilní) oddíly. Časem ale proběhla motorizace, a to u obou složek. Poslání a úkoly sborů stráže bezpečnosti rozepsal Macek takto: „Uniformované stráži náležela pořádková a strážní služba, neuniformované stráži zajišťování zpravodajské služby. Výkon jejich služby byl upraven služebním řádem MV, Podle něj uniformovaná stráž bezpečnosti vykonávala hlídky a pochůzky a hlídala vězně, poskytovala první pomoc, konala službu telefonní a telegrafní a vykonávala vůbec všechny úkoly, které byly v zájmu bezpečnostní služby nařízeny předpisy, neuniformovaná stráž vykonávala službu zpravodajskou, vyšetřovací, dohledací, pátrací, kancelářskou, ordonanční, telefonní, telegrafní, práce daktyloskopické aj.[26]

Poslední a postupem času stále významnějším oddělením byla dopravní policie. Oddělení dopravní stráže vzniklo v roce 1919, zprvu pěší a cyklistické, od roku 1927 vznikl i motorový oddíl a od roku 1936 byly zavedeny automobily. V roce 1937 sloužilo v tomto útvaru již 197 mužů, a navíc v této době vykonávala dopravní službu i jednotlivá okresní policejní komisařství. V terénu provádělo silniční kontrolu hlavně četnictvo, výjimku tvořily jen obvody státních policejních úřadů (tam hlídkovala policie). Zajímavostí je, že za První republiky se na našich silnicích jezdilo vlevo, změna směru jízdy byla plánovaná již za Druhé republiky opatřením stálého výboru č. 275/ 1938 z 10. 11.1938 s účinností od 1. 5.1939. Změna tedy byla plánovaná, ale nakonec došlo k předčasné realizaci v důsledku německé okupace.[27]

Vzdělávání nově přijatých policistů probíhalo ve zvláštních nástupních školách a pro další zdokonalování těchto gážistů se konaly pravidelné týdenní školy, hodnostní školy, a dále i speciální kurzy (např.: telegrafní, jazykové, zdravotnické, plavecké, dopravní,...).[28]

3.2 Výstroj a výzbroj československé policie

Výstroj policie zaznamenala první stejnokrojové změny již v roce 1919. Mimo službu úředníci uniformu nosit nemuseli, pokud chtěli, pak jen na území našeho státu. Podstatnou a nejpatrnější změnu prodělaly uniformy v roce 1931. Úředníci politické a policejní správy měli tmavě zelené blůzy a čepice zvané brigadýrky, členové SUSB měli blůzy tmavě modré a černé plstěné přilby. Všichni pak nosili černé kalhoty a pláště. Další změnou zavedenou roku 1931 bylo nové hodnostní označení. Již se nenosilo na rukávech, ale na límci blůzy. Odznaky se připínaly na levou stranu hrudi.

Ustanovení ohledně nošení pokrývky hlavy: přilbu[29] užívalo mužstvo ve službě hlídkové, pohotovostní, asistenční, pořádkové inspekční, atd. Přednosta policejní stanice mohl dle okolností povolit vzít si do služby místo přilby čepici. Po službě mužstvo nesmělo nosit přilby, ale mohlo to být opět povoleno přednostou. Jinak se po službě nosily čepice a čapky (tzv. lodička, kterou užívali běžně členové SOS[30] ), v zimě černé kožešinové čepice (tzv. papáchy). Dopravní policie ve službě běžně užívala automobilovou kuklu z černé kůže.[31]

Ve výzbroji užívala uniformovaná policie do roku 1919 šavle a revolvery ráže 9 mm. Od září 1919 do září 1920 dostala gumové obušky a pistole Praga ráže 7,65 mm. Další změna nastala roku 1927, kdy byly znovu zavedeny šavle, tentokrát ale české výroby, které mohly být nošeny ve službě i mimo ni, dále policie disponovala armádními opakovacími puškami s bodáky a lehkými kulomety. Neuniformovaná policie měla jen pistole. V roce 1931 byl ustálen předpis o výzbroji takto: gumový obušek o délce 40 cm, šavle vz. 27, pistole vz. 27 ráže 7,65 mm s 8 náboji v zásobníku, puška vz. 24 ráže 7,92 mm s 5 náboji v zásobníku, bodák vz. 24 (celková délka 43,4 cm, čepel 30 cm) a lehký kulomet vz. ZB 26 ráže 7,92 mm s 20 náboji. Dále se mezi výzbroj počítaly závěsné řemeny, třapce k šavli, pouzdro na pistoli, opasek, řemen k pušce, sumky, signální píšťalka, vojenská přilba.[32]

Použití zbraně upravoval stejně jako u četníků zák. č. 299/ 1920 Sb. z. a n.[33]

Poznámky

[9] MACEK, P., UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918 - 1939). Police History, Praha 1999, s. 19

[10] SUSB je zkratka pro Sbor uniformované stráže bezpečnosti.

[11] SNSB je zkratka pro Sbor neuniformované stráže bezpečnosti. Jednalo se často o tajnou policii. Služebně byli rozděleni do oddílů a vykonávali kriminální službu v přidělených policejních okresech a ve speciálních oddílech, pátrajících po pachatelích trestných činů stejné kategorie (kapesních a bytových zlodějích, kasařích, atd.)

[12] UHLÍŘ, L.: Dějiny evropských policejních sborů. Police History, Praha 2007, s. 13.

[13] MACEK, P., UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918 - 1939). Police History, Praha 1999, s. 40.

[14] MACEK, P., UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918 - 1939). Police History, Praha 1999, s. 21.

[15] TAMTÉŽ, s. 22.

[16] MACEK, P., UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918 - 1939). Police History, Praha 1999, s. 26- 27.

[17] TAMTÉŽ, s. 29.

[18] MACEK, P., UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918 - 1939). Police History, Praha 1999, s. 50.

[19] TAMTÉŽ, s. 28.

[20] MACEK, P., UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918 - 1939). Police History, Praha 1999, s. 29- 30.

[21] TAMTÉŽ, s. 30.

[22] MORAVEC, F.: Špión, jemuž nevěřili. Rozmluvy Alexandra Tomského, Praha 1990, s. 23.

[23] MACEK, P., UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918 - 1939). Police History, Praha 1999, s. 31.

[24] TAMTÉŽ, s. 31- 32.

[25] TAMTÉŽ, s. 44.

[26] TAMTÉŽ, s. 36.

[27] MACEK, P., UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918 - 1939). Police History, Praha 1999,, s. 38.

[28] TAMTÉŽ, s. 38.

[29] Přilba byla zařazena mezi výzbroj a ne výstroj. Zde zařazena jen pro zjednodušení mezi pokrývkami hlavy.

[30] Stráž obrany státu

[31] MACEK, P., UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918 - 1939). Police History, Praha 1999, s. 39.

[32] TAMTÉŽ, s. 40.

[33] Tento zákon je podrobněji představen v kapitole 4.4.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více