Současná americká zahraniční politika v mírovém procesu na Blízkém východě

Autor: Bc. Tereza Šteflová 🕔︎︎ 👁︎ 7.991

Závěr

Spojené státy bezpochyby hrají důležitou roli v izraelsko-palestinském mírovém procesu. Ať už představovaly vyjednavače, prostředníka či pozorovatele, významně se zasloužily o postup v mírových jednáních mezi Izraelci a Palestinci.

Washington pomohl vyjednávat o příměří v ozbrojených konfliktech mezi Izraelem a Arabskými státy. Washington, za prezidenta Cartera, vedl úspěšná jednání v Camp Davidu v 70. letech, která vyústila v uzavření izraelsko-egyptské mírové smlouvy. Washington, pod vedením George Bushe, zorganizoval konferenci v Madridu v roce 1991. Jinými slovy, téměř každému americkému prezidentovi leželo na srdci vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu a stabilita v regionu. I když každý měl svou vlastní taktiku, z nichž zdaleka ne všechny se ukázaly jako úspěšné.

Reklama

Jedním z největších pokroků v mírovém procesu jsou bezpochyby dohody z Osla. Paradoxně tato jednání nebyla iniciativou Spojených států, ale norských intelektuálů. Zpočátku dokonce probíhala pouze neformálně. Neúspěchy na formální frontě přispěly k tomu, že jednání se tranformovala na jednání oficiální a vyústila v Deklaraci zásad prozatímního uspořádání samosprávy. Tato dohoda, podepsaná za přítomnosti amerického prezidenta Billa Clintona, izraelského premiéra Rabina a předsedy OOP Arafata, mimo jiné znamenala vzájemné uznání Izraele a OOP, což byl významný krok směrem k míru. O dva roky později byla následně podepsána dohoda s názvem Oslo II, rozdělující území Izraele na několik zón podle palestinské, izraelské nebo společné správy.

Prezident Clinton se v rámci mírového procesu zasloužil ještě o jeden velký krok kupředu - v roce 1994 byla podepsána mírová smlouva mezi Izraelem a Jordánskem. Bohužel, mírová jednání se Sýrií nebyla úspěšná a mírovou smlouvu mezi tímto státem a Izraelem se nepodařilo uzavřít ani Clintonovi, ani jeho nástupcům.

Nástup prezidenta George W. Bushe mladšího byl poznamenán teroristickými útoky z 11. září 2001 a celková koncepce americké zahraniční politiky se změnila. Mezitím započalo jednání Kvartetu, jehož výsledkem bylo přijetí Cestovní mapy. Následná válka v Iráku s cílem svrhnout režim Saddáma Husajna a přesvědčení, že “cesta k Jeruzalému vede přes Baghdád”, však aplikaci Cestovní mapy zkomplikovala.

Barak Obama zdědil region v neklidném rozpoložení. Izraelská a palestinská strana sice na konferenci v Annapolis v roce 2007 vyjádřila vůli dovést jednání do konce a podporovat dvou-státní uspořádání, Izrael se však potýkal s novými vlnami nasílí v Gaze, kde moc získal radikální Hamás, zatímco Fatah si udržel moc na Západním břehu.

Odhodlání Obamy vyřešit tento vleklý konflikt bylo zřejmé již v průběhu jeho kampaně. A jestli přesto někdo pochyboval, jeho pochyby se mohly rozplynout, když hned druhý den po nástupu do úřadu jmenoval Zvláštního vyslance pro Blízkovýchodní mír George Mitchella. Nutnost postoupit dál v izraelsko-palestinském mírovém procesu vyjádřil také v projevu New Beginning v Káhiře.

Reklama

Obamova administrativa považovala za jednu z hlavních překážek výstavbu Izraele v osadách na palestinském území. Již na počátku svého mandátu Obama požadoval její kompletní zmrazení. V listopadu vyhlásil Izrael desetiměsíční moratorium na výsavbu v osadách, což Spojené státy s radostí uvítaly. Požadavek na kompletní zastavení se však ukázal spíše jako přehnaný a je často kritizován.

Ačkoli na počátku září 2010 usedli Izraelci a Palestinci k novému kolu jednání a představitelé Spojených států optimisticky hovořili o uzavření smlouvy do jednoho roku, moratorium na výstavbu osad vypršelo a jednání se opět dostala na mrtvý bod. Mezi listopadem 2009 a zářím 2010 uběhlo celých deset měsíců, kdy strany, vzhledem k zastavené výstavbě v osadách, byly ochotny jednat. Velká šance na uzavření míru tak byla promarněna. Palestinská samospráva je navíc rozhodnuta podat v září 2011 žádost k Organizaci spojených národů na vznik Palestinského státu. Roční lhůta na uzavření smlouvy se krátí a americká administrativa by se měla zaměřit na obnovení oficiálních rozhovorů v co nejkratší době.

Otázkou také zůstává, jak se bude vyvíjet situace v regionu nyní. V arabském světě propuká jedna revoluce za druhou a v sousedních zemích Izraele dochází ke změnám ve vládách, což může samozřejmě mít dopad i na otázku budoucnosti Izraele a izraelsko-palestinského míru, zvlášť pokud v těchto státech poroste moc radikálních islamistů a protiamerických skupin.

Představa, že Izraelci a Palestinci žijí bok po boku jako dva zpřátelené nezávislé státy v klidu a míru, jako například Češi po boku Slováků, je samozřejmě utopie. Podle mého názoru však s pomocí Spojených států (a celého mezinárodního společenství) je možné mezi stranami dosáhnout mírové dohody a postupně možná i vzájemné důvěry a respektu, je ovšem třeba trpělivosti a tolerance na všech stranách.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více