Současná americká zahraniční politika v mírovém procesu na Blízkém východě

Autor: Bc. Tereza Šteflová 🕔︎︎ 👁︎ 9.948

3. Obamova administrativa v mírovém procesu

3.1 Obamovo dědictví

Obamova administrativa v roce 2009 byla v rámci izraesko-palestinského konfliktu postavena před těžký úkol. Bushovy pokusy o ukončení sporů, představené Annapolskou konferencí, se ocitly v troskách, izraelský premiér Ehud Olmert by nucen rezignovat kvůli obviněním z korupce, těsně před Obamavou inaugurací navíc vypukla válka v Gaze.[87]

Abychom popsali situaci, do které nová administrativa vkročila, nejprve shrňme hlavní tendence v politice vůči mírovému procesu. V minulých šesti dekádách byly aplikovány dva různé modely, jejichž cílem bylo urovnat izraelsko-palestinský konflikt. Tím prvním modelem je tzv. imposed solution, které se zakládá na myšlence, že velké mocnosti povedou ke kázni malé zemičky, které ohrožují jejich bezpečnost (nebo jsou nebezpečím pro bezpečnost celého mezinárodního společenství). Příkladem může být např. řešení Suezské krize.

Reklama

Druhý model, pravděpodobně efektivnější, začala americká diplomacie aplikovat po válce v roce 1973. Jeho cílem je přesvědčit izraelské i palestinské vůdce, že je pro ně vzájemná dohoda výhodná, zatímco Spojené státy pomohou snížit risk na obou stranách z uzavření takové dohody. Tento model přispěl k uzavření dvou mírových smluv (izraelsko-egyptské v roce 1979 a izraelsko-jordánské v roce 1994) nebo k uzavření Dohod z Osla (1993).[88]

Dohody z Osla měly ovšem jen dočasný charakter. Snaha prezidenta Clintona v roce 2000 nalézt konečné řešení ztroskotala, Arafat se pro něj (a později i pro George W. Bushe) stal osobou, se kterou nelze jednat, a nové naděje, spojené s nahrazením Arafata Mahmúdem Abbásem, vyprchaly, když v roce 2006 Hamas porazil ve volbách Fatah. Gaza se dostala do moci Hamasu, zatímco Západní břeh ovládal Abu Mazen a Fatáh. Mezitím se navíc uskutečnila americká invaze do Iráku, což dalo možnost Íránu zorganizovat anti-americkou koalici, zahrnující Sýrii, libanonský Hizbaláh a Hamás. Naděje na rozdělení této koalice zhasly úplně, když Izrael zahájil válku proti Libanonu v létě roku 2006.

Annapolská konference byla jednou z posledních pokusů o nalezení řešení, nicméně dohody nebylo dosaženo. Na podzim 2008 nebyla pozice izraelských a palestinských diplomatů nijak silná. Abu Mazen kontroloval Západní břeh, nicméně z velké části díky izraelské okupaci, zatímco Hamas nadále ovládal pásmo Gazy, i přes její izolaci. Palestinská ekonomická situace byla (a stále je) v ubohém stavu a závisí na zahraniční pomoci. Pozice Izraelců je stále ohrožována hnutím Hizbaláh v Libanonu, Hamásem v Gaze nebo íránskou jadernou politikou. V rámci vyjednávání mírové smlouvy se Sýrií navíc dala Sýrie jasně najevo, že nemá v plánu zpřetrhat své vazby s Íránem.[89]

Barack Obama tak zdědil konflikt, na který se snažily nalézt odpověď předchozí administrativy několik desítek let. George W. Bush po sobě zanechal region ve stavu násilí, nicméně formální jednání pokračovala a konference v Annapolis znamenala mimo jiné i souhlas arabské strany s dvou-státním řešením. Vláda Abu Mazena a jeho premiéra Salama Fayada začala fungovat a nastolila pořádek v oblastech největšího chaosu. V Izraeli se kompromisní řešení (včetně statutu Jeruzaléma nebo stažení osadníků) těší všeobecné podpoře jak ve společnosti, tak ve vládě.[90]

Podle průzkumů učiněných Davidem Pollockem v červenci a srpnu 2010, se také většina Palestinců staví pozitivně k dvou-státnímu řešení, polovina by dokonce byla ochotna uznat Stát Izrael, existující po boku Palestinského státu. Průzkumy mimo jiné také ukázaly, že radikální aktéři, jako např. Hamás nebo Írán, se těší jen nízké podpoře.[91]

3.2 Barack Obama a jeho plány

Prezident Barack Obama nyní vstoupil do druhé poloviny svého volebního období. Jakých výsledků zatím dosáhl v mírovém procesu na Blízkém východě?

Obama již v rámci své předvolební kampaně, ještě jako senátor, sliboval, že bude pokračovat ve snahách uzavřít izaelsko-palestinský mír a obnovit diplomatická jednání se Sýrií a Íránem. Do úřadu vstoupil v roce 2009 s ambiciózními plány politiky na Blízkém východě.[92]

Národní obranná strategie (National Security Strategy, 2010) potvrzuje zájem Spojených států na širším Blízkém východě, což zahrnuje „spolupráci v blízkým spojencem, Izraelem a neochvějný závazek jeho bezpečnosti; dosažení legitimních aspirací palestinského lidu na utvoření vlastního státu, možnost a realizaci jejich mimořádného potenciálu; jednotu a bezpočnost Iráku a podporu demokracie v Iráku; obrat politiky Íránu od jeho politiky jaderných zbraní, podpory terorismu a hrozeb pro sousední státy,“atd.

Reklama

Dále prohlašuje, že v zájmu jak Spojených států, tak Izraelců, Palestinců a Arabských států, je mírové řešení izraelsko-palestinského konfliktu, které by podpořilo mírovou koexistenci obou národů a respektovalo jejich právo na bezpečnost a důstojnost. Cílem je tedy vytvoření dvou států: „Židovského státu Izrael, se skutečnou bezpečností, přijetím a právy pro všechny Izraelce; a životaschopné, nezávislé Palestiny, s jednotným územím, což ukončí okupaci započatou v roce 1967 a splní požadavky palestinského lidu.

Dále se říká, že Spojené státy „budou nadále spolupracovat s regiálními a stejněsmýšlejícími partnery za účelem postupu v jednáních zaměřených na konečné otázky - bezpečnost pro Izraelce a Palestince, hranice, uprchlíky a Jeruzalém.“Důležitá je také mezinárodní podpora, která by pomohla vytvořit fungující instituce Palestinského státu, a podpora hospodářského rozvoje.

Spojené státy si jsou samozřejmě vědomy, že nelze dosáhnout mírového uspořádání mezi Izraelem a Palestinou bez podpory (nebo alespoň souhlasu) ostatních států regionu: „Jakýkoli arabsko-izraelský mír bude udržitelný pouze pokud skončí škodlivé zásahy ostatních států regionu a zároveň se prohloubí regionální podpora. Tak jak budeme usilovat o mír mezi Izraelem a Palestinou, tak se budeme snažit o mír mezi Izralem a Libanonem, Izraelem a Sýrií a širší mír mezi Izraelem a jeho sousedy. Budeme podporovat regionální iniciativy s multilaterální účastí, stejně tak jako bilaterální jednání.[93]

Prezidentovo odhodlání bylo dokázáno i tím, že hned druhý den po nástupu do úřadu jmenoval Zláštního vyslance pro Blízkovýchodní mír (Special Envoy for Middle East peace), protože, podle jeho slov, si Spojené státy „nemohou dovolit odkládat práci na míru v tomto regionu.[94] Zvláštním vyslancem se stal George Mitchell, bývalý senátor a mimo jiné taky bývalý Zvláštní vyslenec pro Severní Irsko. Za svou aktivitu v rámci mírového procesu v Severním Irsku byl dokonce nominován na Nobelovu cenu. Je také autorem tzv. Mitchellovy zprávy (neboli Sharm El-Sheikh Fact-Finding Committee Report) týkající se řešení izraelsko-palestinského konfliktu, která byla publikována v roce 2001. Zpráva obsahuje doporučení (tehdejšímu prezidentu Georgi W. Bushovi) na řešení konflitku, kromě dvou-státního uspořádání nabádá k ukončení násilí nebo k zastavení výstavby izraelských osad na palestinském území.[95]

Po nástupu Obamovy administrativy se změnilo i politické podnebí v Izraeli a Palestině. V únoru 2009 proběhly v Izraeli volby a byla představena nová vláda v čele s novým premiérem Netanjahuem. Jeho vláda nebyla příliš ochotná navázat tam, kde skončila jednání Olmerta a Abbáse v rámci Annapolského mírového procesu. Ani Abbás se o pokračování nesnažil, s Netanyahuem se příliš v lásce neměl a nevěřil mu.[96]

Do hry navíc vstoupila jedna z palčivých otázek, a sice výstavba izraelských osad. Spojené státy zdůrazňovaly, že problém osad brzdí mírový proces a je proto třeba výstavbu zastavit. Na jaře 2009 Obama požadoval po Izraeli kompletní zatavení výstavby osad.

Na problém izraelských osad nahlíží každá strana z jiného pohledu. Netanjahu se postavil proti úplnému zmrazení izraelských osad a ve svém projevu 14. června 2009 prohlásil: „Základní pravdou je to, že kořeny konfliktu spočívaly - a stále spočívají - v odmítnutí uznat právo izraelského lidu na svůj vlastní stát ve své historické domovině.“Podle Izraelců započaly snahy zničit Izrael již v roce 1947, tedy po rezoluci OSN požadující rozdělení Palestiny mezi dva státy, židovský a arabský, jinými slovy, že začaly vůbec před tím, než se Izrael zmocnil Západního břehu Jordánu a Gazy. Navíc, i po stažení izraelských vojenských jednotek z obou teritorií pokračovalo ostřelování a nepokoje.

Z těchto důvodů trvá Netanjahu na tom, že je v zájmu Izraele a jeho obrany, aby Palestinci výslovně uznaly Stát Izrael, a zároveň odmítá požadavek kompletního zastavení výstavby osad. Kompletní zmrazení osad, požadované Spojenými státy, je pro Netanjahua a pro mnoho dalších Izraelců nepřijatelné, pokud Palestinci a Arabské státy neuznají právo Izraele na existenci. V opačném případě by mohlo dojít k ohrožení bezpečnosti Izraele.[97]

Pohled Palestinců je poněkud odlišný. Ti považují rok 1948 za katastrofu, která mnoho z nich zanechala bez domova. Jako uprchlíci v okolních státech přežívali (a stále přežívají) ve velmi špatných podmínkách. Zájem Palestinců na vyřešení otázky uprchlíků, stejně jako budoucnosti fungujícího palestinského státu, je samozřejmě v přímé opozici vůči výstavbě izraelských osad na palestinských teritoriích, které jsou v rozporu s jejich cíli.

Reklama

Je tedy pochopitelné, že ačkoli přišel v říjnu 2010 Netanjahu s návrhem rozšířit pozastavení osad (tedy ne kompletně zastavit, ale pouze rozšířit) výměnou za uznání Izraele, Palestinská strana návrh ihned zamítla.[98]

Dne 25. listopadu 2009 vyhlásil Benjamin Netanjahu vyhlásil Netanjahu desetiměsíční moratorium na výstavbu v izraelských osadách na Západním břehu. Obamova adminitrativa tento krok uvítala: „Dnešní oznámení vlády Izraele pomůže pokročit dále při řešení izraelsko-palestinského konfliktu,“sdělila americká ministryně zahraničí Clintonová. Také Mitchell se vyjádřil pochvalně: „Přestože to není úplně zmrazení výstavby v osadách, je to více, než kterákoli izraelská vláda učinila v minulosti a může to pomoci přiblížit se dohodě mezi oběma stranami.[99]

Zákaz se ovšem nevztahoval na Východní Jeruzalém. Omezení se také netýkalo již rozjetých projektů a zařízení veřejné infrasruktury, školství, církevních nebo kulturních staveb, apod. Z těchto důvodů bylo moratorium vnímáno jako nedostatečný krok a nepřevědčilo Palestince, že se Izrael vzdá rozšiřování kolonií na Západním břehu a ve Východním Jeruzalémě. „V tomto kritickém smyslu, diplomatické snahy Obamovy administativy během svého prvního roku spíše potvrdily než utišily podezření Palestinců a Arabského světa, že bude Izrael nadále pokračovat ve svém ‘osadnickém podniku’.[100]

Požadavek Spojenách států na kompletní zmrazení výstavby se stal terčem kritiky. Mahmúd Abbás obvinil USA z trvání na tomto požadavku jako na jeho podmínce pro jednání (i když, abychom nekřivdili Spojeným státům, ty nikdy nemluvily o této otázce jako o nutné podmínce pro další vyjednávání). Abbás se cítil, jak sám řekl, jako by ho Obama posadil na strom a nedal mu žebřík - nemohl tento požadavek jinak obejít, aby nevypadal méně pro-palestinský než samotný Obama.[101]

V srpnu 2009 představil premiér Palestinské sammosprávy Fayad ambiciozní plán. Jeho program spočívá v ukončení izraelské okupace a vytvoření samostatného Palestinského státu v rámci dvou let. Jednotlivá ministerstva mají za úkol připravit palestinká teritoria na dosažení tohoto cíle. Fayad vyzval k „dokončení procesu budování institucí nazávislého Státu Palestina, které povedou k vytvoření de facto státního aparátu v průběhu dvou let[102].

V historii izraelsko-palestinského konfliktu byly již několikrát stanoveny konečné termíny pro dosažení mírového řešení či uzavření smlouvy, nicméně tyto termíny nebyly mnohokrát dodrženy. Dohody z Osla z roku 1993 předpokládaly konečné řešení do konce roku 1999, Cestovní mapa prezentovaná Kvartetem v roce 2003 stanovila cílový rok 2005. Stanovení vlastního termínu Fayadem by, podle Fayadových nadějí, mohlo více motivovat Palestince k vytváření vlastních struktut pro budoucí fungování Palestinského státu a mělo by ukázat Izraeli nespokojenost Palestinského obyvatelstva s minulým vývojem.

3.3 Nové kolo vyjednávání a problém osad

Na začátku září 2010 začalo nové kolo přímého vyjednávání mezi Izraelci a Palestinci ve Washingtonu s cílem uzavřít rámcovou dohodu, která by vyřešila zásadní otázky a položila základy Palestinského státu na území Západního břehu, čehož by mělo být dosaženo v rámci jednoho roku. Vyhlídky na úspěch byly oplitmistické, Martin Indyk, bývalý americký velvyslanec v Izraeli dokonce prohlásil, že „prostředí vyjednávání je příznivější míru než tomu bylo v jakékoli jiné době v posledním desetiletí.[103]

Nicméně již po třech týdnech od začátku vyjednávání, 26. září, vypršelo izraelské částečné moratorium na výstavbu v osadách na Západním břehu Jordánu. Mahmúd Abbás již před začátkem jednání dával jasně najevo, že odmítne pokračovat ve vyjednáváních, pokud nebude moratorium prodlouženo.[104]

Obamova administrativa naléhala na Izrael, aby nadále v moratoriu pokračoval. Výměnou za 90ti-denní prodloužení zákazu výstavby nabízely Spojené státy Izraeli 20 F-35 bojových letadel v hodnotě 3 milirad dolarů; záruku, že Spojené státy budou vetovat jakoukoli unilaterální iniciativu Palestinců v Organizaci spojených národů, která by znamenala mezinárodní uznání Palestinského státu; a slib, že Obama nebude žádat další prodloužení moratoria.[105]

Tento návrh byl problematický z několika hledisek. Tím jedním je určité propojení mezi výstavbou v izraelských osadách spolu s ostatními nesouvisejícími politikami. Spojené státy v OSN dlouhodobě vetovaly návrhy, které byly v rozporu se zájmy Izraele. To, že tuto aktivitu podmínily zmrazením výstavby, může v budoucnu stížit pozici amerických vyjednávačů, nemluvě o tom, jak by asi vypadala pozice Izraele bez podpory USA. Co bylo ještě znepokojivější, bylo propojení americké obranné pomoci Izraeli s pozastavením výstavby.[106]

Netanjahu prohlásil, že by byl ochoten tento „obchod“ se Spojenými státy uzavřít, nicméně nezískal podporu svého kabinetu. Období mezi listopadem 2009 a srpnem 2010, tedy období moratoria, bylo v podstatě promarněno. Na druhou stranu ovšem Netanjahu poprvé získal uznání od prezidenta Obami, který o něm prohlásil: „Myslím si, že [Netanjahu] chce mír. Myslím, že je ochoten pro mír riskovat.“Netanjahuova taktika je někdy nazývána jako „Netanjahův paradox“ - zatímco sdílí společné cíle se Spojenými státy i s Palestinci, nepředstavil strategii, která by překonala překážky na domácí půdě a vedla ke konečnému řešení. Netanjahu předpokládá, že v rámci jednání s Abbásem učiní jednon velké rozhodnutí až na samém konci.[107]

Američtí představitelé byli nuceni své pokusy o izraelský souhlas s prodloužením moratoria v prosinci 2010 vzdát. Podle jejich vyjádření proto, že kdyby nakonec 90ti- denní období moratoria (a tudíž 90 dní dalšího vyjednávání) vyšlo, stejně by nepomohlo k vyřešení zásadních problémů, jak původně americká administrativa doufala. O pár dní později se do regionu vrátil zvláštní zmocněnec Mitchell, aby navázal na rozhovory s oběma stranami. Palestinská strana ovšem zdůraznila, že to neznamená navrácení vyjednáváním, i když nepřímým.[108]

Za tři měsíce od skončení moratoria došlo k obrovskému boomu ve výstavbě v osadách a to zejména ve vzdálených oblastech, která jsou nejméně pravděpodobná, že by se v rámci dvou-státního řešení stala izraelských územím. To znamená, že v případě pokračování mírového jednání by musela být vyřešena otázka dalších tisíců izraelských osadníků navíc, kteří by museli opustit okupovaná území. Tempo výstavby také vzrostlo ve Východním Jeruzalémě, o kterém Palestinci doufají, že se stane hlavním městem jejich vlastního státu.

Palestinští představitelé oznámili, že neusednou k jednacímu stolu, dokud budou Izraelci pokračovat ve výstavbě. Na to Izraelci odpovídají, že čím dříve začne jednání, tím dříve mohou být vyřešeny otázky osad a hranic a tím dříve může být vše vyřešeno, to znamená, že Palestinci jsou sami proti sobě.[109]

Velké naděje Obami se tak zhroutily. Ani jedna ze stran není příliš nadšená z nepřímých jednání vedených Georgem Mitchellem. Otázkou také zůstává, jakým směrem se mírový proces bude ubírat v souvislosti s protesty v arabském světě. Pár dní po propuknutí manifestací v Egyptě v únoru 2011, viceprezident Joseph Biden v rozhovoru pro New York Times řekl, že „je třeba počkat, jaká bude povaha těchto změn v Egyptě a dalších spojeneckých státech USA“.[110]

3.4 Protesty v arabském světě - šance na mír?

Podobně jako v Egyptě se protesty objevily i v Tunisku, Bahrajnu, Jemenu, Libyi či Sýrii. Je možné, že další na řadě je Západní břeh nebo Gaza? V březnu 2011 došlo k protestům přibližně 10000 Palestinců v Gaze a 8 000 v Ramalláhu, požadující jednotu Hamásu a Palestinské Autority. Situace je však odlišná od té, kvůli které vyrazili do ulic Egypťané a Tunisané. Palestinský lid je pravděpodobně ještě stále vyčerpaný minulými intifádami a válkami a „třetí intifáda“ proti Izraeli či jakékoli jiné násilí namířené proti Izraeli není podporováno ani Mahmúdem Abbásem.[111]

Sociální otřesy v arabském světě jsou však nepředvídatelné a náhlé, vláda Spojených států navíc nemá dostatečné bezprostřední informace o vývoji situace v pásmu Gazy. Politika USA je v této souvislosti často popisována jako neefektivní a Palestinci negativně vnímají fakt, že izraelská vláda odmítá vzít úvahu i ústupky učiněné jejími předchůdci. Palestinci vzhlížejí k následujícímu září jako ke konečnému termínu - pokud nebude do té doby dosaženo dohody s Izraelci, budou hledat podporu svého státu v rámci OSN. Nicméně Palestinská samospráva stále nepředstavila konečný plán a mnoho Palestnců vidí v této variantě jak příležitost, tak past.[112]

Ačkoli se po měsících stagnace objevily nové pokusy o opětovném zahájení rozhovorů v mírovém procesu, šance na úspěch byly minimální. Namísto konečné dohody o vzniku nezávislého Palestinského státu přišel Izrael s plánem na dočasnou dohodu, která by byla krokem k finálnímu dvou-státnímu uspořádání a která by nebyla závislá na souhlasu Palestinců. Palestinská strana nicméně odmítá jakoukoli zmínku o dočasných hranicích: „Názory PLO na tento problém jsou neměnné. Striktně odmítáme všechny izraelské a ne-izraelské návrhy, které volají po vytvoření Palestinského státu s přechodnými hranicemi. PLO také potvrzuje, že zamítne jakákoli dočasná či částečná řešení.[113]

Revoluční duch arabského světa znamená pro Izrael rostoucí tlak na vyřešení izraelsko- palestinské otázky. Tedy aby učinil Palestincům výhodnou nabídku nebo čelil hlasování OSN, vítající na svět nový Palestinský stát zahrnující území Gazy, Západního břehu a Východního Jeruzaléma. To by pro Izrael samozřejmě nebylo příliš pžíznivé, jelikož by okupoval území členského státu Spojených národů. Ehud Barack, současný izraelský ministr obrany, popsal situaci jako „diplomaticko-politickou tsunami, která vyvrcholí v září“.[114]

Prezident Šimon Peres navštívil na začátku dubna Bílý dům, kde se setkal s prezidentem Obamou, aby společně projednali možná východiska ze zdánlivě bezvýchodné situace. Podle některých, si ale ani Bílý dům není jistý, jak mírový proces znovu nastartovat.

Návrhy Izraele předpokládají některé územní ústupky v rámci Západního břehu a pravděpodobně i ustavení mezinárodní konference. Na druhé straně Palestinci jejich návrhy považují za neuspokojující a stále odmítají zahájit přímá jednání, pokud nebude zastavena výstavba v izraelských osadách. „Bez tohoto kroku bude naším cílem členství ve Valném shromáždění Spojených národů v tomto září.[115] A proč zrovna září 2011? důvodů je hned několik - Valné shromáždění se sejde v září na každoročním setkání, premiér Palestinské samosprávy Salam Fayyad oznámil v roce 2009, že do dvou let bude Palestina připravena k vytvoření vlastního státu a prezident Obama v září 2010 prohlásil, že do jednoho roku může být vytvořen základ nezávislého Palestinského státu. Obamova administrativa nepředstavila, jak by měly vypadat hranice nezávislé Palestiny. Podle Obamova názoru by tato otázka měla být vyřešena samotnými stranami konfliktu, v rámsi přímých rozhovorů. Avšak rozhovory ustrnuly na mrtvém bodě a když k tomu připojíme měnící se svět Blízkého východu, nejspíš je třeba popostčit mírový proces zvenčí.

Státy jako Německo, Francie či Velká Británie tvrdí, že vyjednávání by měla být založena na hranicích z roku 1967 (což ostře odmítá Netanjahu: „Giving up Jerusalem as a basis for negotiation? That will never happen.)[116]. S hranicemi z roku 1967 souhlasí i Bílý dům, už ale neví, jestli má podpořit představitele Kvartetu (EU. OSN, Rusko a USA) a prohlásit je za startovní bod pro vyjednávání.

Co se týká Palestiny, podle informací by mohla mít v září šanci na úspěch. Podle New York Times je většina zemí (více než 100) připravena říci „ano“ nezávislému Palestinskému státu. Palestina by ovšem měla vyřešit, mimo jiné, problémy plynoucí z rozdělení Gazy, kterou ovládá Hamás, a Západního břehu, kde moc drží Palestinská samospráva, v čele s prezidentem Mahmúdem Abbásem. Abbás se snažil překlenout propast mezi temito dvěma teritorii, Hamás, povzbuzený revolucemi v okolních státech, které by podle něj mohly hrát v jeho prospěch, reagoval neochotně k vytvoření dočasné vlády a uspořádání parlamentních voleb.[117]

Zdá se, že mírový proces se dostal do začarovaného kruhu. Rostoucí tlak na Izrael v důsledku protestů a vládních změn v arabských státech, stejně tak v důsledku možného mezinárodního uznání nezávislé Palestiny, by mohl být hnacím motorem, který by motivoval Izrael k oživení mírového procesu. Obamova administrativa by se proto měla aktivně zapojit a povzbudit obě strany k vzájemné důvěře a společné shodě. Září 2011 se blíží, nicméně definitivní vyřešení konfliktu trvajícího celá desetiletí těžko může být dosaženo během pár měsíců. Šance na uzavření dohody o konečném statutu jsou malé, přesto můžeme doufat, že obě strany nakonec naleznou cestu ke vzájemnému mírovému soužití.

Poznámky

[87] Makovsky, David, The Obama Administration at Midpoint: Taking Stock of Israeli-Palestinian Mediation, 2010.

[88] Sicherman, Harvey, Playing for the Breaks, 2008.

[89] Sicherman, Harvey, Playing for the Breaks, 2008.

[90] Tamtéž.

[91] Pollock, David, Palestinian Public Opinion: Tactically Flexible, Strategically Ambitious, 2010.

[92] Schenker, David, President’s Obama First Two Years in the Middle East, 2010.

[93] NSS, 2010.

[94] http://www.whitehouse.gov/issues/foreign-policy (7. 4. 2011).

[95] Sharm El-Sheikh Fact-Finding Committee Report, „Mitchell report“, 30. 4. 2001.

[96] Makovsky, David, The Obama Administration at Midpoint: Taking Stock of Israeli-Palestinian Mediation, 2010.

[97] Singh, Michael, Negotiations amidst the Settelment Freeze, 12. 10. 2010.

[98] Tamtéž.

[99] http://www.haaretz.com/news/mitchell-clinton-welcome-israel-settlement-moratorium-1.3429 (17. 4. 2011).

[100] http://www.fmep.org/reports/archive/vol.-20/ (17. 4. 2011).

[101] Makovsky, David, The Obama Administration at Midpoint: Taking Stock of Israeli-Palestinian Mediation, 2010.

[102] Danin, Robert M., A Third Way to Palestine, Fayyadism and Its Discontents, in: Foreign Affars, Jan./Feb. 2011.

[103] http://www.foreignaffairs.com/articles/67045/howard-m-sachar/enforcing-the-peace (18. 4. 2011).

[104] http://topics.nytimes.com/top/reference/timestopics/subjects/m/middle_east_peace_process/index.html (17. 4. 2011).

[105] Singh, Michael, Abrams, Elliott, Obama’s Peace Process to Nowhere, Foreign Policy, 20. 11. 2010.

[106] Tamtéž.

[107] Makovsky, David, The Obama Administration at Midpoint: Taking Stock of Israeli-Palestinian Mediation, 2010.

[108] http://topics.nytimes.com/top/reference/timestopics/subjects/m/middle_east_peace_process/index.html (17. 4. 2011).

[109] http://www.nytimes.com/2010/12/23/world/middleeast/23settle.html (17. 4. 2011).

[110] http://www.nytimes.com/2011/02/13/magazine/13IsraelSidebar-t.html (18. 4. 2011).

[111] Pollock, David, Is a Palestinian Uprising Next?, 23. 3. 2011.

[112] Tamtéž.

[113] http://www.nytimes.com/2011/03/03/world/middleeast/03mideast.html, 2. 3. 2011 (17. 4. 2011).

[114] http://www.nytimes.com/2011/04/03/world/middleeast/03mideast.html, 2. 4. 2011 (17. 4. 2011).

[115] http://www.nytimes.com/2011/04/03/world/middleeast/03mideast.html, 2. 4. 2011 (17. 4. 2011).

[116] http://www.nytimes.com/2011/04/03/world/middleeast/03mideast.html, 2. 4. 2011 (17. 4. 2011).

[117] http://www.nytimes.com/2011/04/03/world/middleeast/03mideast.html. 2. 4. 2011 (17. 4. 2011).

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více