Současná americká zahraniční politika v mírovém procesu na Blízkém východě

Autor: Bc. Tereza Šteflová 🕔︎︎ 👁︎ 11.384

1. Politika Spojených států a izraelsko-palestinský mírový proces

Ačkoli se Spojené státy angažovaly v oblasti Blízkého východu již před druhou světovou válkou, aktivnější politiku v této oblasti začaly uplatňovat až po jejím skončení. Teprve od 60. let však můžeme mluvit o „výjimečném vztahu“ (special relationships)mezi USA a Izraelem, který v podstatě trvá dodnes. Na otázku, odkud pocházejí kořeny významného vztahu mezi těmito dvěma státy, existuje více odpovědí. Rostoucí zainteresovanost Ameriky na Blízkém východě po roce 1945 lze vysvětlit jednak zájmem o ropu, později také antikomunismem a bojem o sféry vlivu v rámci bipolarismu, charakterického pro období studené války.

Tzv. výjimečnými vztahy se zabývá řada studií, většina odborníků se shoduje, že jsou založeny na strategických základech, někteří dále uvádějí Izrael jako významné odbytiště amerického zbrojního arzenálu nebo jako studna informací pro americké informační služby.[2] Dalším názorem je silný politický vliv a lobbing amerických židovských zájmových skupin a zahraniční politika vůči Izraeli se tak formuje na základě vnitropolitických faktorů. Třetí přístup se opírá o idealistický názor, že vztahy USA a Izraele vychází z nehmotných faktorů, jako obrana demokracie, tedy Izraele jako jediné demokracie mezi Indií a Itálií, obrana křesťansko-židovských ideálů či solidarita nad osudem židovského národa v průběhu druhé světové války.[3]

1.1 Americká politika vůči Izraeli na pozadí izraelsko-palestinského konfliktu v období studené války

Reklama

Večer 14. května 1948 podepsal David Ben-Gurion, premiér a ministr obrany nově vytvořené provizorní vlády, deklaraci nezávistosti Státu Izrael. Na území zuřila od listopadu 1947[4] válka mezi židovským a palestinským národem. Většina zemí světa, včetně Spojených států, odrazovala židovské vedení od tohoto radikálního kroku,

Gurion však byl rozhodnut, že se jedná o neopakovatelnou a historickou šanci, kterou by byla škoda nevyužít.

Deklarace popisuje zemi Izrael jako kolébku židovského národa a jeho nárok na území obhajuje historií, a to jak velmi dávnou, tak vzdálenou pouze několik let: „Katastrofa, která nedávno padla na židovský národ masakr milionů židů v Evropě - je dalším jasným důkazem nutnosti vyřešit jejich ‘bezdomovectví’ obnovením Židovského Státu na území Země Izraelské.“Své „nezrušitelné právo na založení vlastního Státu“Izrael dále podpořil Rezolucí OSN 181/II z roku 1947 o rozdělení palestinského území.[5]

Proti židovskému vyhlášení nezávislosti se postavily okolní arabské státy. Začala tak válka za nezávislost. Když o den později sděloval Gurion své rozhodnutí Washingtonu, byly v pozadí jasně zřetelné údery bomb dopadajících na Tel Aviv.[6]

Spojené státy byly první zemí, která nově vzniklý Stát Izrael uznala. Harry Truman, teprve dvě hodiny po vyhlášení izraelské nezávislosti prohlásil: „Naše vláda byla informována o vzniku židovského státu v Palestině a jeho žádosti o uznání. Tímto Spojené státy uznávají prozatímní vládu jako de facto představitele nově vzniklého Státu Izrael.[7]

Válka za nezávislost skončila vítězstvím Izraele a podepsáním dohod o příměří s Egyptem, Libanonem, Jordánskem i Sýrií, avšak konec války neznamenal konec bojů a už vůbec neznamenal vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu.

Truman se bezpochyby zasloužil o základy pozdějšího „speciální vztahu“mezi Izraelem a Spojenými státy. V prvních dvou letech své existence se sice Izrael snažil o postavení nezávislého státu, postupně se ale zařadil do prozápadního bloku. Svou proamerickou pozici potvrdil v roce 1950 podporou rezoluce OSN o invazi do Koreje.[8]

Po proizraelsky nakloněném Trumanovi nastoupil do úřadu prezidenta Spojených států Eisenhower, jehož izraelská politická scéna nepřivítala s přílišným nadšením, jelikož se obávala, že nenaváže na příznivou politiku svého předchůdce. Eisenhower se více zaměřil na politiku národního zájmu. Důležitým faktorem byla také snaha USA naklonit

Reklama

si arabský svět a zabránit tak riziku, že se dostane do sféry vlivu Sovětského svazu.[9]

Padesátá léta jsou obdobím, které můžeme označit za nejkrizovější v rámci vztahů mezi Izraelem a Spojenými státy. Izrael postihly v této době dva závažné konflikty - spor o izraelský plán stavby Jakobova mostu a odklonění toku Jordánu v roce 1953 a Sinajská (či Suezská) krize v roce 1956. V roce 1952 proběhl v Egyptě převrat a o dva roky později prezidentem stal Gamal Abdul Násir, který nastolil velice protiizraelskou politiku a Egypt postupně uzavíral smlouvy s okolními arabskými zeměmi. V roce 1956

Násir znárodnil Suezský průplav (s cílem získat finanční prostředky na stavbu Asuánské přehrady, které mu USA odmítly poskytnout), což popudilo Velkou Británii a Francii. Situace využil Izrael, uzavřel s oběma státy dohodu o společném postupu a provedl útok na Egypt.[10]

Jednání Izraele (a Británie i Francie) bylo všeobecně odsouzeno mezinárodním společenstvím. Ministerstvo zahraničí Spojených států vyjádřilo nesouhlas s ofenzivou na Sinajský poloostrov a hrozilo ekonomickými sankcemi[11] a dokonce vyloučením Izraele z OSN.[12] Izraelské jednotky byly ze Sinaje evakuovány a do oblasti byly vyslány, poprvé v dějinách, vojenské jednotky OSN - UNEF (neboli tzv. modré přilby). Od Sinajské války se vztahy mezi USA a Izraelem uklidnily. Izrael se však nestal nijak významným strategickým partnerem a nadále byla prosazována Eisenhowerova doktrína zadržování komunismu a snaha sbližování s arabskými státy. V arabském světě pak začalo docházet k přiklánění se k SSSR a k růstu protiamerických nálad - např. díky nacionalistické politice Násira v Egyptě, pádu prozápadního režimu v Iráku či situaci v Sýrii. Spojené státy se tedy začaly soustředit na hlubší vztahy s Izraelem.[13]

Do podoby „speciálních vztahů“ se transformovaly v průběhu 60. let. V roce 1961 nastoupil na post amerického prezidenta J. F. Kennedy. Kennedy v roce 1962 při soukromém rozhovoru s izraelskou ministryní zahraničních věcí Goldou Meirovou[14] uvedl, že „Spojené státy mají na Blízkém východě speciální vztahy s Izraelem, které mohou být celosvětově srovnatelné pouze se vztahy k Velké Británii.[15]

Reklama

O prohloubení výjimečného vztahu se zasloužil i nástupce Kennedyho - Lyndon B. Johnson. Tak, jak postupně upevňoval svůj vliv Sovětský svaz v Egyptě, Sýrii a Iráku, Spojené státy se snažily udržet si své postavení kromě Izraele také v Jordánsku a Saúdské Arábii.

V druhé polovině 60. let se však situace na Blízkém východě začala vyostřovat. Situaci nepřispělo ani rozhodnutí generálního tajemníka OSN U Thanta o stažení jednotek OSN ze Sinaje. 22. května 1967 vyhlásil egyptský prezident Násir uzavření Tiránské úžiny, což bylo Izraelem považováno za casus belli.[16]

Ačkoli se izraelská vláda pod vedením Leviho Eškola snažila získat podporu ze zahraničí, neuspěla. Americký prezident Johnson naléhal na Izrael, aby „nezačínal střílet první“ (not to fire the first shot). Na druhou stranu však ministr zahraničí USA 1. června na otázku, zda Spojené státy přijmou opatření, které by zabránilo Izraeli podniknout ukvapené kroky, odpověděl: „Nemyslím si, že je naší povinností komukoli zabraňovat.[17]

Ráno 5. června Izrael zahájil útok a započal tak válku, která trvala pouhých šest dní a znamenala pro Izrael velké vítězství. Tato „šestidenní válka byla vyhrána v prvních dvou hodinách[18], později prohlásil Šimon Peres. Šestidenní válka se stala také zlomovým bodem v zahraniční politice USA vůči Izraeli. Narozdíl od politiky udržování stability, charakteristické pro minulá desetiletí, se americká diplomacie začala soustřeďovat na prosazování míru v oblasti. „Dosáhli jsme zastavení palby, ale již teď je jasné, že cesta k míru bude velmi dlouhá. Nicméně opravdový mír je jediný cíl, kterého chceme dosáhnout,“prohlásil prezident Johnson.[19]

Dalším důležitým bodem v mírovém procesu izraelsko-palestinského konfliktu se stala rezoluce Rady bezpečnosti č. 242, přijatá krátce po skončení šestidenní války. Ta stanovila dva principy, kterými mělo být dosaženo míru v oblasti:

2. Ukončení válečného stavu a vzájemné uznání suverenity, teritoriální integrity a politické nezávislosti každého státu v oblasti a jeho právo žít v míru v rámci bezpečí a uznaných hranic bez hrozeb a použití síly.[20]

Tato rezoluce a její dva základní principy položily základy pro pozdější mírová jednání a mírové smlouvy.

Po Johnsonovi se do čela Spojených státu postavil Richard Nixon a spolu s Henry Kissingerem, poradcem pro otázky národní bezpečnosti, chápali izraelský konflikt jako paralelu k americko-sovětským vztahům. Nixon podtrhl strategickou úlohu Izraele jako „jediného státu na Blízkém východě, který je svobodný a oponuje sovětské expanzi.[21]

Jeho význam pro USA se projevil v září 1970. V Jordánsku vypukla občanská válka Organizace pro osvobození Palestiny proti jordánskému králi Husajnovi, jenž byl klíčovou osobou amerických zájmů v oblasti a jehož Nixon s Kissingerem nemohli nechat svrhnout. Poslat do oblasti americkou armádu k přímé intervenci by ovšem mohlo vyústit v rozsáhlou krizi, proto se Spojené státy obrátili s žádostí o pomoc na Izrael, díky čemuž byla situace stabilizována. Alespoň na pár let.

V říjnu roku 1973 napadly armády Egypta a Sýrie nečekaně Izrael v den židovského svátku Jom Kippur. Zpočátku měly nad izaelskou armádou převahu, nicméně o několik dní později se situace obrátila, především díky americké pomoci, ale i díky neshodám mezi Sýrií a Egyptem. Mezi oběma stranami bylo dohodnuto příměří, což svědčí o tom, že ačkoli Spojené státy podporovaly vítězství Izraele, nemohly připustit drtivou porážku Egypta (jak to mu bylo např. ve válce roku 1967) a nepřály si pád Sadatova režimu. Jejich hlavním cílem bylo přiblížit Egypt západu a oslabit sovětský vliv v oblasti.[22]

Dalším americkým prezidentem se v roce 1977 stal Jimmy Carter. Jako druhý v pořadí definoval vztahy Izraele a Spojených států jako „speciální“. Jeho názor na řešení konfliktů byl zcela odlišný od minulé administrativy. Domníval se, že k celkovému míru na Blízkém východě je potřeba spolupráce se Sovětským svazem. Hned v prvním roce svého mandátu svolal konferenci států oblasti. Zaměřil se na principiální podmínky: uznání Státu Izrael, stažení Izraele na hranici ze 4. června roku 1967 a vytvoření palestinského státu (v Gaze a Západním břehu Jordánu).[23]

Proti tomuto kroku se však postavil jak Izrael, tak arabské státy. Pravděpodobně díky této iniciativě si ovšem Sadat uvědomil, že chce-li získat Sinaj zpět, musí tak učinit vlastními silami, a dokonce v tomtéž roce navšítvil Jeruzalém. Americká diplomacie se proto začala soustřeďovat na mírová jednání pouze mezi Egyptem a Izraelem, která vedla k uzavření mírové smlouvy v Camp Davidu v roce 1979.[24]

Administrativa dalšího amerického prezidenta, Ronalda Reagana, viděla v partnerství s Izraelem především strategické výhody. V roce 1987 bylo podepsáno Memorandum porozumění, které potvrdilo strategické spojenectví mezi těmito dvěma zeměmi a Izrael získal status „non-NATO ally“neboli nečlenského spojence NATO.

Americký ministr zahraničí George Shultz přišel na konci roku 1987 s novým plánem na řešení izraelsko-palestinského konfliktu (tzv. Shultzova iniciativa). Nejprve bylo navrhováno jednat s jordánsko-palestinskou delegací namísto jednání s OOP, nicméně Jordánsko se zřeklo svého nároku na Západní břeh Jordánu. Washington se proto zaměřil na OOP a požadoval, aby zmírnilo svůj postoj vůči Izraeli a v souladu s rezolucí č. 242 mj. odsoudilo terorismus a zavázalo se k jednání. Arafat a OOP posléze uznal Izrael, což vedlo k budoucím jednáním mezi OOP a Washingtonem.

1.2 Mírový proces po skončení studené války

Konec studené války a bipolárního rozdělení světa přinesl samozřejmě změny. Vliv sovětského svazu poklesl, zatímco Spojené státy se staly jedinou velmocí světa a jejich vliv vzrost také na Blízkém východě.

George Bush, s velkými zkušenostmi v mezinárodních vztazích, a jeho administrativa (např. James A. Baker nebo Dennis Ross) byli proizraelsky nakloněni, nicméně odmítali radikální politiku pravicového izraelského premiéra Jiccchaka Šamira. Baker na jeho plány odpověděl, že „se Izrael jednou provždy musí vzdát své představy o rozsáhlejším Izraeli“a jeho „zájmy musí být v souladu s rezolucí OSN č. 242[25]. Situaci komplikovalo také množství emigrantů z bývalého Sovětského svazu, kteří se usazovali mimo jiné i na okupovaných územích.

Na začátku 90. let docházelo v arabském světě k růstu antiamerikanismu a islámského fundamentalismu. Spory se dostaly i na jednání USA a OOP, které se stále více přiklánělo k Iráku a Saddámu Husajnovi. 2. srpna 1990 obsadil Irák Kuvajt, což zcela změnilo blízkovýchodní politiku. Saddám se ve svých plánech přepočítal a nezískal podporu arabských států. Jeho drtivá porážka v následné válce známé jako válka v Zálivu poškodila také postavení OOP. Americká administrativa si od tohoto vývoje situace slibovala zlepšení podmínek pro mírové vyjednávání mezi Izraelem a Palestinci. Mírová jednání vyvrcholila konferencí v Madridu v říjnu 1991 pod vedením George Bushe a Michaila Gorbačova. Konference se účastnil Izrael, Sýrie, Libanon a jordánsko-palestinská delegace. Bylo to vůbec poprvé, kdy se palestinští zástupci účatnili vyjednávání, jejich úzké napojení na OOP však vyvolávalo určitou nevoli jak u izraelské delegace, tak u Jordánska, Saudské Arábie nebo Kuvajtu. Konference však nepřinesla konečné výsledky, spíše otevřela možnosti pro další postup a vyjednávání. Do vývoje zasáhly také vnitrostátní události v Izraeli, kde se měly konat předčasné volby a předvolební nálada vládla i ve Spojených státech.

Volby v Izraeli skončily porážkou Šamira a na jeho post nastoupil daleko přístupnější Jicchak Rabin, což USA přivítaly s nadšením. Rabin se rozhodl zastavit výstavbu osad na Západním břehu Jordánu a zároveň dával najevo nutnost mírového řešení s palestinskou stranou. Pokračování mírového procesu však bylo pozastaveno volebním soupeřením na americké půdě.

Vítězem prezidentských voleb se nakonec stal demokrat Bill Clinton. Clinton už v předvolebním boji proti Bushovi odsuzoval jeho tvrdou rétoriku vůči Izraeli. Jako ministra zahraničních věcí si zvolil Warrena Christophera.

Washingtonská vyjednávání navazující na Madridskou konferenci však stagnovala. Mezitím se rozběhl proces v Oslu, kde probíhala tajná jednání Izraele s OOP (jednání ve Washingtonu se OOP účastnit nemohlo). Neúspěchy oficiálních rozhovorů přiměly přijmout jednání z Osla Rabina i americkou administrativu. V květnu 1993 se tak vyjednávání mezi Izraelci a Palestinci přesunulo z akademické úrovně na oficiální.[26]

V srpnu 1993 došlo v procesu v Oslu k průlomu. Byla přijata Deklarace zásad prozatímního uspořádání samosprávy (The Declaration of Principles on Interim Self Government Arrangements), kterou zastřešily Spojené státy a přispěly tak k jejímu mezinárodnímu uznání. Ovšem pod podmínkou, že OOP uzná Izrael. Dohoda se v mnohém podobala dohodám z Camp Davidu z roku 1979. Bylo zavedeno pětileté přechodné období, po němž měla následovat jednání o konečných řešeních v otázkách hranic, Jeruzaléma, uprchlíků, suverenity a kontroly zbraní. Druhá část dohody ovšem přinesla významný krok - vzájemné uznání OOP a Izraele.

Pod palestinskou správu se dostala Gaza a Jericho. Palestinská samospráva se tak mohla soustředit na budování základu samostatného státu. Autonomii získala v oblastech školství, zdravotnictví, přímých daní, turismu a sociálního zabezpečení.[27] Na rozdíl od Camp Davidu dohoda nebyla navržena Spojenými státy, ty pouze usnadnily jednání mezi stranami a přislíbily finanční podporu, aplikace dohody z Osla proto ležela především v rukou OOP a Izraele.

V květnu 1994 byla slavnostně podepsána Káhirská dohoda, za přítomnosti Warrena Christophera a egyptského prezidenta Mubaraka. Tím byla započata pětiletá přechodná doba. Palestinské samosprávě, vedené Arafatem jakožto předsedou (sám si pak ovšem zvolil titul „prezident“, aby tím zdůraznil svou pozici „hlavy státu“), byla svěřena „legislativní, exekutivní a soudní moc a zodpovědnost“, právo uzavírat mezinárodní dohody, právo kontroly obrany atd.[28]

Po podepsání dohody z Osla se rozproudila jednání mezi izraelskou a jordánskou stranou. Hned druhý den po podepsání Osla byly vypracovány hlavní body mírové smlouvy. USA do vyjednávání nezasahovaly, i když ho samozřejmě podpořily. Jednání probíhala pod vedením Rabina, jordánského krále Husajna a jeho syna prince Hassana. Výsledná Washingtonská deklarace byla oficiálně dokončena v Bílém domě v červenci roku 1994[29] a jejím uzavřením byl zároveň ukončen válečný stav mezi Izraelem a Jordánskem.

Mírová jednání mezi Sýrií a Izraelem ovšem nevedla k žádnému řešení. Obě strany narážely na nepřekonatelné rozdíly ve svém přístupu a smlouva proto nebyla uzavřena. Zároveň pokračovala jednání mezi Izraelci a Palestinci, která měla zaručit stažení izraelských sil ze Západního břehu Jordánu a dále rozšířit pravomoci Palestinské samosprávy. Jednání byla neustále komplikována teroristickými útoky. Přesto byla nakonec podepsána druhá dohoda mezi Izraelci a Palestinci, známá jako Oslo II, ve Washingtonu 28. září 1995 za přítomnosti Clintona, Mubaraka, Husajna a ruského ministra zahraničí Kozyreva. Území bylo podle ní rozděleno na zónu A pod palestinskou správou (3% území, 29% obyvatel), zónu B pod společnou správou a zónu C pod izraelskou správou (74% území, 4% palestinské populace).[30]

Dohoda ovšem vyvolávala negativní reakce jak na straně Palestinců, tak radikálních Izraelců. Jeden z pravicových extremistů spáchal 4. listopadu 1995 atentát na Jicchaka Rabina. Jeho smrt znamenala zvrat v dějinách Izraele a ochromila celou zemi. Zpráva o Rabinově smrti zasáhla i Clintona a jeho administrativu. Na jeho místo nastoupil Šimon Peres a vyjádřil odhodlání pokračovat v mírových jednáních, s čímž souhlasilo více než 70% izraelského obyvatelstva[31] . Jednání se Sýrií však nijak úspěšná nebyla a proti mírovým snahám ostře vystupoval Benjamin Netanjahu přezdívaný „Bibi“. Jeho zvolení premiérem Izraele tak znamenalo pro Bílý dům docela šok.

Bibi nejprve zaujal tvrdý postoj vůči Palestincům. Trval na tom, že hlavním problémem je terorismus. V rozhovoru s americkou ministryní zahraničních věcí Madeleine Albrightovou prohlásil: „Pozatýkejte radikální vůdce Hamásu, zabavte všechny zbraně, zavřete dílny na výrobu bomb, skoncujte se vším podněcováním k teroru z kterékoli strany, včetně učitelů v mešitách. Pokud to Palestinci udělají, měli bychom přejít k rozhovorům o definitivním řešení, protože dočasná dohoda s rozfázovaným stahováním jenom vybízí ke konfliktům a k teroru.[32]

Rok 1997 celkově žádné pokroky nepřinesl, ani co se týká Palestiny, ani Sýrie. Teprve v létě roku 1998 se strany dohodly, kolik procent dalšího území musí Izrael vrátit, a to 13% (z čehož 3% tvořila přírodní rezervace). V tomto období USA přestaly hrát pouze roli pasivní, ale rozhodly se zasáhnout aktivně a samy navrhnout řešení a přemluvit obě strany k jeho plnění. V říjnu 1998 se konal summit ve Wye Plantation v Marylandu, jednalo se na základě principu, že „nejsme dohodnuti na ničem, dokud nebudeme dohodnuti na všem.[33] Memorandum bylo podepsáno ve Washingtonu a bylo v něm mimo jiné obsaženo, že Palestinci získají až 40% území Západní břehu, hospodářskou pomoc a propuštění vězňů, Izrael na oplátku spolupráci v otázkách bezpečnosti, uvěznění hledaných Palestinců a zrušení protiizraelských částí palestinské Charty.[34]

Aplikace memoranda v praxi však byla komplikovanější. V květnu 1999 navíc v Izraeli proběhly volby, ve kterých byl do čela zvolen Ehud Barak. Ten byl sice nakloněn mírovému procesu, avšak kritizoval pozici USA, které podle něj do procesu příliš zasahovaly. Clinton měl velký zájem na tom, aby v posledním období jeho vlády bylo dosaženo dohody a mohl tak po sobě zanechat významný odkaz. Izraelsko-palestinská jednání však stále narážela na rozdílné postoje obou stran.

Zvovu se rozběhla jednání mezi Izraelem a Sýrií, mimo jiné díky snaze Madeleine Albrightové. Plán měl navrátit Golanské výšiny Sýrii s výjimkou pásu u Galilejského jezera a u řeky Jordán. Jednání mezi Asadem a Barakem však mírovou smlouvu opět nepřinesla. A jak napsalaAlbrightová, „Zrnka písku v hodinách padala dál. Prezidentu Clintonovi nezbývalo mnoho času. Asadovi nezbýval žádný. Desátého června 2000 zemřel syrský prezident na infarkt, aniž získal zpátky jedinou píď vlastního území.[35]

V červenci 2000 byl pod americkým vedením uspořádán další summit - Camp David II. V mnoha ohledech se podobal summitu z roku 1978, ovšem postavení jednotlivých zemí se změnilo. Postavení Baraka bylo podstatně slabší, Barak se v roce 1978 těšil daleko větší podpoře na domácí scéně. Také Arafat se musel doma potýkat se silnou radikální opozicí. Americký prezident Clinton zaujal jinou pozici než Carter před 22 lety. Narozdíl od Carterových donucovacích metod jeho role nebyla zas tak významná. Jednání však brzy narazila na problém, a sice otázku Jeruzaléma. Ukázalo se, že ani jedna strana není ochotna slevit ze svých nároků a Camp David II skončil neúspěchem. Již před zahájením summitu prohlásil Ehud Barak: „Pokud neuspějeme, začne nové kolo násilí a my budeme pohřbívat své oběti a oni budou pohřbívat své oběti a o další generaci později se znovu sejdeme nad stejným zeměpisem, stejnou demografií a stejnými problémy.[36] Svým způsobem se jeho slova vyplnila. Na podzim roku 2000 propukla v Izraeli nová intifáda (v pořadí druhá). Rozhovory Palestinců a Izraelců skončily bez výsledku. Podnětem k rozpoutání druhé intifády, známé také jako intifáda al-Aksá byla návštěva Chrámové hory Ariela Šarona, při níž prohlásil, že celý komplex zůstane navždy a zcela pod kontrolou Izraele. To vyvolalo protesty mezi palestinským obyvatelstvem. Začalo tak další období násilí na obou stranách.

V únoru 2001 se po předčasných volbách Ariel Šaron stal novým izraelským premiérem a nastoupil tak na místo Baraka. Politika Šarona byla ve srovnání s ním více nekompromisní. Ve vztahu k mírovému procesu prohlásil: „Obracím se na naše palestinské sousedy, aby opustili cestu násilí a navrátili se k cestě dialogu a k řešení konfliktů mezi námi mírovými prostředky.[37] Intifáda však mezitím nadále pokračovala a proto bylo obtížné nalézt odpověď na otázku, jak by vůbec mohl být obnoven mírový proces, který se zhroutil po Camp Davidu 2000 či jak by mohla být znovu oživena Dohoda z Osla o konečném statusu.

1.3 Bushova administrativa (2001 - 2009)

Mezitím se novým prezidentem USA stal republikán George W. Bush, syn George Bushe, který vedl úspěšnou válku v Zálivu. Jeho postoj k izraelsko-palestinskému konfliktu se v některých aspektech lišil od předchozích administrativ. Národní bezpečnostní strategie Spojených států z roku 2002 označila konflikt jako zásadní a uvedla, že „ani na jedné straně nemůže dojít k míru bez svobody na obou stranách“a že Amerika podporuje „nezávislou a demokratickou Palestinu, žijící vedle Izraele v míru a bezpečí“.[38] Bush tvrdě zastával tzv. two-states solution - byl pro vytvoření samostatného Palestinského státu, i když dal najevo, že toho nelze docílit bez zastavení násilí, a prosazoval stažení izraelských jednotek z Gazy.[39]

Zahraniční politika Spojených států byla na začátku nového tisítiletí ovlivněna teroristickými útoky 11. září 2001. Bush označil tento den jako zlomový bod v dějinách a vyhlásil válku proti terorismu, přičemž svět rozdělil na dvě části - s námi (tedy s USA) nebo proti nám („with us or against us“). Podporu mezinárodního společenství získala následná válka v Afghánistánu. Ačkoli se však zpočátku zdálo, že cíle svrhnout vládu Talibanu bylo dosaženo, ukázalo se, že situace je složitější, nehledě na to, že al-Káidu, zodpovědnou za zářijové útoky, se zničit nepodařilo.

Bush spolu se svým ministrem zahraničí Powellem stále rozvíjeli myšlenku dvou- státního řešení, otázka však byla do určité míry odsunuta do pozadí. Na jaře 2002 přešel izraelsko-palestinský konflikt v sérii násilností a premiér Šaron posílil vojenské operace proti Palestincům. Powell vybízel Šarona, aby zmírnil své jednání, ten však zaútočil na Západní břeh s cílem opětovné okupace a prolomení intifády. Vlnu kritiky vyvolávalo chování Arafata, který byl obviňován z nedostatku snahy udržet na území bezpečnost. 24. června 2002 pronesl prezident Bush projev, ve kterém volal po změně palestinského vůdce: „Mír vyžaduje nové a odlišné palestinské vedení, pak může vzniknout Palestinský stát.[40]

V roce 2002 odstarovalo jednání fóra nazávaného Kvartet. Účastníky Kvartetu byly Spojené státy, Organizace Spojených národů, Evropská Unie a Rusko. Fórum nebylo iniciativou USA, nýbrž zbylých třech aktérů, jejichž snahou bylo pohnout mírovým procesem směrem kupředu.[41] V rámci Kvartetu přednesl Bush ambiciozní a optimistický plán, tzv. Cestovní mapu (Road Map for Peace), tříletý plán, který předpokládal vytvoření nezávislého Palestinského státu a konec konfliktu do konce roku

2005. Podle Bushe byl tento plán „startovním bodem směrem k dosažení vize dvou států, bezpečného Státu Izrael a životaschopné, pokojné a demokratické Palestiny.[42]

Plán měl probíhat ve třech fázích: (1) reforma v rámci Palestinské autority, stažení Israele do pozic ze září 2000 a palestinské volby; (2) zformování palestinského státu v předběžných hranicích a přijetí palestinské ústavy v průběhu roku 2003; (3) dohoda o konečném uspořádání.[43]

Spuštění „Cestovní mapy“ kompikovala válka v Iráku, která byla na počátku roku 2003 pro Spojené státy prioritou. Izrael se k otázce svržení Saddámova režimu stavěl pozitivně, Bush však nechtěl, aby izraelská podpora byla příliš okatá. Arabské státy by se potom mohly domnívat, že USA jednají na popud Izraele. Panovalo přesvědčení, že „cesta k Jeruzalému vede přes Baghdád[44], tedy že vedlejším efektem pádu Saddáma Husajna v Iráku může být izraelsko-palestinský mír, jelikož Izraelci se budou cítit bezpečněji a budou přístupnější ústupkům, zatímco radikální islamisté ustoupí těm umírněnějším.

V roce 2004 byl však plán Cestovní mapy otevřeně popisován jako mrtvý. Izraelský ministr obrany popsal americkou politiku vzhledem k realizaci Cestovní mapy jako indiferentní. Mezitím byl v roce 2003 byl jmenován do funkce premiéra Palestinské samosprávy Mahmúd Abbás. O půl roku později zemřel v nemocnici v Paříži Jásir Arafat a Abbás se stal jeho nástupcem.

Premiér Šaron přišel se svým plánem, ve kterém navrhoval izraelský unilaterální postup, který by zajistil určitou dlouhodobějí, i když prozatímní, dohodu. Rozhodl se povzbudit stavbu bariéry mezi izraelským územím a územím Západního břehu Jordánu, podobné zdi, jaká již ohraničovala území Gazy. Dále požadoval stažení Izraelců (kolem

7000 osadníků) z celé Gazy a upevnění osad na Západním břehu, s možností stažení z poloviny území, které by se později mohlo stát základem pro Palestinský stát.[45] Ačkoli prezident Bush Šaronovu iniciativu podporoval, Šaronova vlastní strana jeho snahu nepodpořila.

V lednu 2006 upadl Šaron do kómatu a na jeho místu nastoupil Ehud Olmert. Ten chtěl navázat na plán Cestovní mapy, který byl podle něj „jednoduchým a spravedlivým řešením“. Prohlásil, že: „Jestli se Palestinci zřeknou cesty teroru a zastaví válku proti Izraeli, mohou získat národní nezávislost v rámci Palestinského státu, s dočasnými hranicemi, i před tím, než budou vyřešeny všechny komplikované otázky konečného uspořádání.[46] Problém tvořily především radikální skupiny, které se otevřeně stavěly proti Izraeli, ale také proti dvou-státnímu řešení (podporovaného mimo jiné také al-Fatáhem).

V té době se konaly volby do Palestinské samosprávy, ze kterých vyšlo jako vítěz radikální fundamentalistické hnutí Hamás, který dal jasně najevo, že odmítá vyjednávat s Izraelem a už vůbec není v jeho zájmu pokračovat v plánech Cestovní mapy a v pokusech o dosažení konečného statutu. Vítězství Hamásu vyděsilo účastníky Kvartetu, kteří prohlásili, že aby Palestinská samospráva nadále získávala ekonomickou podporu, musí splnit tři podmínky: uznat Izrael, zastavit ozbrojené boje a přijmout dříve podepsané dohody včetně dohody z Osla.[47]

V červenci 2006 propukla tzv. druhá libanonská válka, tedy válka mezi Izraelem a jednotkami libanonského militantního hnutí Hizballáh. Na útoky Hizballáhu odpověděl Izrael bombardováním Libanonu, za což si vysloužil mezinárodní kritiku.

Generální tajemník OSN Kofi Annan označil izraelské jednání jako nepřiměřené a volal po zastavení palby. Zatímco většina států odsoudila chování Izraele, USA nikoliv. Měsíční konflikt si vyžádal mnoho obětí, mezi nimi i mnoho libanonských civilních obyvatel.

Izraelská vláda se znepokojením sledovala růst moci Hamásu v Gaze a v některých městech na Západním břehu Jordánu. V roce 2007 propukl ozbrojený konflikt mezi představiteli Fatahu a Hamásu. 17. června se Abbás zavázal k vytvoření nové palestinské vlády, bez účastni Hamásu. Spojené státy, stejně jako Evropský unie, zastavily ekonomické sankce a embargo vůči Palestinské samosprávě a Izrael obnovil jednání s Palestinci, které bylo zastaveno po nástupu Hamásu k moci.[48]

Americká ministryně zahraničí Condoleeza Riceová se snažila strany dovést ke shodě a zdůrazňovala tzv. politický horizont (political horizon) pro Palestince[49] . Prezident Bush v listopadu uspořádal konferenci v Annapolis, kde Izraelci a Palestinci zasedli k bilaterální vyjendáváním. Ehud Olmert a Mahmúd Abbás dosáhli tzv. Joint Understanding a vyjádřili odhodlanost dovést jednání až k vzájemné dohodě ještě před koncem roku 2008. Zároveň potvrdili snahu implementovat plán Cestovní mapy z roku 2003 a podporovat dvou-státní řešení.[50]

Jednání pokračovala a v květnu 2008 oznámil Izrael spolu se Sýrií a Tureckem, že započal se Sýrií neoficiální mírová jednání za přítomnosti tureckých mediátorů v Istanbulu.

Mírový proces byl poté opět zpomalen volbami v Izraeli i ve Spojených státech a zkomplikován novou vlnou násilí v pásmu Gazy na konci roku 2008. Nový prezident USA Barack Obama slíbil pokračovat ve snaze dosáhnout dvou-státního konečného uspořádání a jmenoval senátora George Mitchella do funkce speciálního vyslance pro Blízký východ.[51]

Poznámky

[2] Tento přístup je označován jako realistický či reálpolitický. Viz: Hindlsová Lucie, Dlouhá cesta k míru (Bill Clinton a Blízký východ), 2004, str. 15.

[3] Hindlsová Lucie, Dlouhá cesta k míru (Bill Clinton a Blízký východ), 2004, str. 15.

[4] 29. listopadu 1947 bylo Valným shromážděním OSN rozhodnuto o rozdělení území Palestiny mezi dva nezávislé státy, židovský a arabský.

[5] Gilbert, Martin, Israel: A History, 2008, str. 187.

[6] Herzog, Chaim, Arabsko-izraelské války, 2008, str. 52.

[7] Citováno z: Hindlsová Lucie, Dlouhá cesta k míru (Bill Clinton a Blízký východ), 2004, str. 16.

[8] Tamtéž, str. 17.

[9] Tamtéž, str. 18.

[10] Veselý, Zdeněk, Dějiny mezinárodních vztahů, 2007, str. 399.

[11] Gilbert, Martin, Israel: A History, 2008, str. 326.

[12] Hindlsová Lucie, Dlouhá cesta k míru (Bill Clinton a Blízký východ), 2004, str. 18.

[13] Tamtéž, str. 20.

[14] Golda Meirová se později stala ministerskou předsedkyní Státu Izrael. Tuto funkci zastávala mezi lety 1969 - 1974.

[15] Stažení izraelských ozbrojených sil z okupovaných oblastí v nedávném konfliktu.

[16] Herzog, Chaim, Arabsko-izraelské války, 2008, str. 184.

[17] Gilbert, Martin, Israel: A History, 2008, str. 378.

[18] Tamtéž, str. 384.

[19] Hindlsová Lucie, Dlouhá cesta k míru (Bill Clinton a Blízký východ), 2004, str. 24.

[20] Rezoluce RB č. 242, http://daccess-ods.un.org/TMP/4786913.6929512.html.

[21] Citováno z: Hindlsová Lucie, Dlouhá cesta k míru (Bill Clinton a Blízký východ), 2004, str. 26.

[22] Hourani, Albert, Dějiny arabského světa, 2010, str. 411.

[23] Hindlsová Lucie, Dlouhá cesta k míru (Bill Clinton a Blízký východ), 2004, str. 29. 8

[24] Hindlsová Lucie, Dlouhá cesta k míru (Bill Clinton a Blízký východ), 2004, str. 30.

[25] Citováno z: Hindlsová Lucie, Dlouhá cesta k míru (Bill Clinton a Blízký východ), 2004, str. 37. 9

[26] Hindlsová Lucie, Dlouhá cesta k míru (Bill Clinton a Blízký východ), 2004, str. 60.

[27] Hindlsová Lucie, Dlouhá cesta k míru (Bill Clinton a Blízký východ), 2004 str. 63.

[28] Gilbert, Martin, Israel: A History, 2008, str. 570.

[29] Podepsána byla na hraničním přechodu Avara za přítomnosti Clintona, ministrů zahraničí USA, Ruska, Egypta a zástupců řady arabských zemí.

[30] Hindlsová Lucie, Dlouhá cesta k míru (Bill Clinton a Blízký východ), 2004, str. 79.

[31] Tamtéž, str. 80.

[32] Albright, Madeleine, Madeleine Albright - Nejlepší ze všech možnách světů, 2003, str. 295.

[33] Tamtéž, str. 306.

[34] Hindlsová Lucie, Dlouhá cesta k míru (Bill Clinton a Blízký východ), 2004, str. 107.

[35] Albright, Madeleine, Madeleine Albright - Nejlepší ze všech možnách světů, 2003, str. 473.

[36] Citace z: Albright, Madeleine, Madeleine Albright - Nejlepší ze všech možnách světů, 2003, str. 474.

[37] Gilbert, Martin, Israel: A History, 2008, str. 623.

[38] NSS 2002, http://georgewbush-whitehouse.archives.gov/nsc/nss/2002/nss4.html (6. 3. 2011).

[39] http://georgewbush-whitehouse.archives.gov/infocus/mideast/ (6. 3. 2011)

[40] Quandt, William, Peace Process: American Diplomacy and the Arab-Israeli Conflict since 1967, 2005, str. 398.

[41] Rabinovich, Itamar, Waging Peace - Israel and the Arabs 1948 - 2003, 2004, str. 203.

[42] Citováno z: Gilbert, Martin, Israel: A History, 2008, str. ,626.

[43] Rabinovich, Itamar, Waging Peace - Israel and the Arabs 1948 - 2003, 2004, str. 203.

[44] Quandt, William, Peace Process: American Diplomacy and the Arab-Israeli Conflict since 1967, 2005, str. 401.

[45] Quandt, William, Peace Process: American Diplomacy and the Arab-Israeli Conflict since 1967, 2005 str. 405.

[46] Gilbert, Martin, Israel: A History, 2008, str. 637.

[47] Tamtéž, str. 638.

[48] Gilbert, Martin, Israel: A History, 2008, str. 647.

[49] Migdalovitz, Carol, Israel: Background and Relations with the United States, 2010.

[50] Migdalovitz, Carol, Israeli-Palestinian Peace Process: The Annapolis Conference, 2007.

[51] Migdalovitz, Carol, Israeli-Arab Negotiations: Background, Conflicts, and U.S. Policy, 2010.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více