Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů

Autor: Bc. Lukáš Hána 🕔︎︎ 👁︎ 12.383

Závěr

V první části jsem shrnul poznatky ze studia mediace a vypracoval stručný a obecný teoretický úvod do problematiky její aplikace. Rozsáhlost a variabilita možných přístupů je ale velmi široká, proto jsem vybíral hlavně informace, které jsou relevantní zejména pro mírová jednání, které následují po ozbrojeném konfliktu v mezinárodních vztazích a tedy i pro summity v Camp David. Ve druhé a třetí části věnující se těmto summitům jsem se snažil zejména o zachování objektivity, uvádím kritiku všech stran i možné důvody, které účastníky mohly vést k jejich jednání. V poslední čtvrté části summity srovnávám vzhledem k jejich úspěšnosti, podobným rysům a odlišnostem a vyvozuji závěry, které poukazují na úskalí obou jednání a mohou být cennými ponaučeními pro další mediační úsilí v palestinsko-izraelském konfliktu. Práce tedy zcela splnila své vytyčené cíle.

Mediace je mírová metoda řešení konfliktů, kdy se k přímým účastníkům sporu připojí třetí strana (mediátor), který nemá přímé zájmy na předmětu sporu. Strany konfliktu se vzdávají kontroly procesu vyjednávání, kterou přenechávají mediátorovi, ale stále si ponechávají moc rozhodnout o řešení. Mediátorem v mezinárodních vztazích jsou nejčastěji státy, dále mezinárodní organizace a nejméně často nevládní neziskové organizace a jednotlivci. Prostředníkova ochota konflikt řešit pramení z jeho vlastního zájmu na řešení, například aby spor neohrožoval stabilitu struktur, kterých je sám členem atd. Pro zúčastněné strany je naopak přijmout pomoc mediátora výhodné, protože jeho participace umožňuje modifikovat bilaterálně neřešitelný problém o další faktory, jako jsou například možnost zlepšit a prohloubit vztah stran s mediátorem – jako v Camp David 1978 – nebo jeho schopnost vyvinout tlak na strany konfliktu a přimět je k nezbytným ústupkům. Mediace je nejpoužívanější metodou řešení ozbrojených konfliktů, protože ji lze aplikovat i ve chvíli, kdy strany spolu nejsou schopny jednat přímo.

Reklama

První summit v Camp David v roce 1978, vedený americkým prezidentem Jimmy Carterem, skončil dohodou, která se skládala ze dvou dokumentů. První byla mírová smlouva mezi Izraelem (premiér Menachem Begin) a Egyptem (prezident Anvar Sadat), druhým dokumentem byla prozatímní vágně formulovaná dohoda o řešení palestinské otázky. Jednoznačně se jednalo o úspěch Izraele, který dosáhl záruk bezpečnosti ze strany nejsilnějšího arabského státu. Pro Egypt dohoda znamenala odsouzení ze strany ostatních arabských států, které ji vnímaly jako uzavření separátního míru a zradu Palestinců.

Na summitu v Camp David v roce 2000 jednali izraelský premiér Ehud Barak, palestinský vůdce Jásir Arafat a jako mediátor americký prezident Bill Clinton. Tentokrát k žádné dohodě nedošlo a jednání skončilo neúspěchem. Obě strany se totiž dohodly, že konečná dohoda musí řešit konflikt jako celek, dílčí nebo přechodné řešení tedy nepřipadalo v úvahu. Palestinsko-izraelský konflikt se ukázal jako příliš komplikovaný na to, aby ho vyřešil narychlo svolaný summit.

V případě otázky Sinajského poloostrova se osvědčila metoda jednoho textu, kdy se podařilo strany z jejich postojů přeorientovat na opravdové zájmy. To ale vyžadovalo značný tlak USA. Věřím, že použití metody jednoho textu a silného tlaku USA by umožnilo dospět k dohodě i v palestinské otázce. Ohledně palestinského problému už byli ale oba američtí prezidenti smířlivější a zdrženliví k tlaku na Izrael. Problémem také byl jejich velký zájem na dosažení dohody, díky kterému mohly strany omezovat americký tlak. USA se tak nepodařilo prosadit svůj návrh a palestinská otázka zůstala nevyřešená.

Problémy se ale netýkaly jen mediačního úsilí Spojených států. Velkou roli hrála i domácí politická situace všech zúčastněných stran. Při druhém summitu oba vůdci čelili vážným problémům. Zejména vládě Ehuda Baraka hrozila krize v podobě rozpadu koalice. Bez spolehlivé podpory a s velkou nejistotou, jak budou jejich ústupky vnímány společností doma, nemohly delegace jednat dostatečně otevřeně, aby dosáhly dohody. Clinton měl republikánský, a tedy silně proizraelský Kongres, který mu bránil vyvinout tlak na Izrael a Carter si nechtěl znepřátelit židovské voliče před volbami. Na druhou stranu rozhovory o palestinském problému měly alespoň minimální přínos v tom, že se jednalo na nejvyšší úrovni o nejsložitějších a nejcitlivějších tématech palestinsko-izraelského konfliktu a navzdory dohodě o nezávaznosti všech nabídnutých ústupků, je z těchto návrhů možné vycházet v dalších jednáních.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více