Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů

Autor: Bc. Lukáš Hána 🕔︎︎ 👁︎ 16.701

1. Mediace

Co je to mediace nebo také zprostředkování? Jednoduše ji lze definovat takto: „Mediace je modifikace jednání, kdy třetí strana pomáhá jednajícím dosáhnout jejich vlastní dohody.[1] Pro úplnost je ještě přidána definice třetí strany (mediátor, zprostředkovatel nebo také prostředník): „Třetí strana je jedinec nebo skupina, která stojí mimo spor mezi dvěma nebo více jedinci či skupinami a snaží se jim pomoci dosáhnout dohody.[2]

Mediace je jednou z mírových metod řešení sporů zmíněných v chartě OSN, v článku 33, který zní takto: „1. Strany v každém sporu, jehož trvání by mohlo ohrozit udržení mezinárodního míru a bezpečnosti, budou nejprve usilovat o jeho řešení vyjednáváním, šetřením, zprostředkováním, řízením smírčím, rozhodčím nebo soudním, použitím oblastních orgánů nebo ujednání nebo jinými pokojnými prostředky podle vlastní volby. 2. Rada bezpečnosti, uzná-li to za nutné, požádá strany, aby řešily svůj spor takovými prostředky.[3]

Reklama

První historicky zaznamenaná mediace se uskutečnila už před čtyřmi tisíci lety ve staré Mezopotámii, kdy sumerský panovník pomáhal odvrátit válku mezi sousedními skupinami a snažil se je přimět k dohodě o sporném území.[4] Jak tedy zjistili už Sumeři, zapojení třetí neutrální strany, které se konflikt přímo netýká, v roli mediátora do jeho řešení, umožňuje překonat překážky ve vztazích mezi spornými stranami, které brání jednání mezi nimi a dosáhnout tak dohody, která by bez zapojení zprostředkovatele byla jinak jen těžko možná nebo dokonce nemožná.

Překážky bránící jednáním jsou charakteristické zejména pro válečné a násilné konflikty, kdy vzájemné křivdy a příkoří radikalizují společnost a prohlubují vzájemné antipatie mezi stranami. Mediace je tedy kooperativní metoda jednání vhodná pro mírové rozhovory a situace, kdy strany potřebují konflikt vyřešit a uvědomují si, že se jim zřejmě nepodaří pokračujícími boji naplnit své zájmy a cíle, ale ještě nejsou spolu připraveny jednat přímo nebo se jim nedaří během jejich bilaterálních jednání dosáhnout dohody. Lze ji také efektivně uplatnit pro dlouhodobé, komplexní a nepoddajné konflikty.[5] Třetí strana slouží jako nepřímý komunikační kanál mezi stranami, kdy buď plně zprostředkovává, nebo pouze zjednodušuje společná jednání mezi nimi. Strany konfliktu se vzdávají pouze kontroly procesu jednání, kterou předávají mediátorovi, ale plně si ponechávají své právo rozhodnout o řešení. Strany se tak stále aktivně podílí na řešení svého sporu a nejsou nuceny podřídit se rozhodnutí jiné autority.

Všechny strany musí s řešením konfliktu mediací souhlasit, funguje totiž na bázi dobrovolnosti. Proč by ale měly přijímat zásah vnějšího subjektu? Důvodů může být více, strany mohou například pomoc při jejich komplikacích dosáhnout mírového řešení vítat, zejména když se jedná o metodu, která je k ničemu nezavazuje. Mediaci mohou také vyhodnotit jako vhodný nástroj ke snížení rizika vyhrocení jednání. Přijmout zprostředkovatele mohou i ve víře, že druhou stranu popostrčí k ústupkům nebo ji jinak příhodně ovlivní. Obě strany mohou také mediací sledovat demonstraci svých mírových snah o řešení konfliktu. V případě selhání je také možné svést velkou část viny právě na zprostředkovatele. Mediátor může být přizván, aby jednání pozoroval, ověřoval informace a dodržovaní sjednaných závazků a ručil za případnou dohodu. V neposlední řadě také mohou věřit, že vliv mediátora příznivě ovlivní integrační potenciál jejich konfliktu a přispěje tak k jeho řešení.[6] Mediátor může do konfliktu přidat další zdroje nebo jiné zisky, které zvětší předmět sporu a učiní ho tak jednodušeji rozdělitelný mezi strany. Například nabídkou finanční pomoci kompenzovat ústupky stran, což by bez participace mediátora jinak nebylo možné.

Frekventovanost užití mediace za poslední století je charakteristická rychlými nárůsty a strmými poklesy počtu uskutečněných mediací, ale dlouhodobý trend je rostoucí. V roce 2006 byla mediace aplikována asi u 58 % probíhajících ozbrojených mezinárodních konfliktů. Ve většině případů však selhává (50 – 60 %).[7]

1.1 Mediátor

Mediátor je nezávislý profesionální zprostředkovatel, který přebírá kontrolu nad procesem a průběhem jednáním, jako je příprava agendy, prostor jednání atd., nerozhoduje však o konkrétním řešení konfliktu. Navzdory tomu, že nevstupuje do konfliktu s žádnými přímými zájmy na otázkách sporu a postrádá autoritu k rozhodování, pomáhá stranám dosáhnout dohody, která řeší jejich konflikt.[8]

V mezinárodních vztazích jsou mediátory od padesátých let dvacátého století převážně státy, které například v roce 2000 zprostředkovaly kolem 60 % všech mediací. Konkurenci předsta­vovaly mezinárodní organizace, které se posledních třicet let pohybují asi na 35 % uskutečněných mediací. Nevládní neziskové organizace a soukromé osoby z nich tvoří minimum.[9] Nejaktivnějším mediátorem je Organizace spojených národů, pak Norsko a na třetím místě jsou Spojené státy americké.[10] Jako nejúspěšnější mediátoři se ukazují mezinárodní regionální organizace, přesto se jejich úspěšnost pohybuje kolem 50 %, což je stále lepší než u ostatních, které dosahují méně jak 40 %.[11]

Důvody pro přijetí mediace stranami konfliktu jsou zmíněny výše, nyní ještě zbývá vysvětlit motivy mediátora, ten do sporu vstupuje, aby konflikt nějak ovlivnil, změnil nebo vyřešil. Může sledovat i své vlastní zájmy, což je v mezinárodní politice typické. Pro stát to může být například snaha o vyřešení konfliktu, jehož pokračování by se mohlo negativně odrazit na vlastních politických zájmech, jako je porušení struktury, které je mediátor součástí. Například takto mediovaly Spojené státy americké jednání mezi Tureckem a Řeckem, aby zachovaly konzistenci NATO.[12] Dalším zájmem mediátora může být upevnění nebo rozšíření vlivu a snaha vytěžit tak z konfliktu nějaký zisk. Zájmy mediátora jsou důležitým faktorem a je třeba je mít vždy na paměti. Tato skutečnost ovlivňuje jeho nestrannost. Ta je pro mediaci důležitá, protože si díky ní získává důvěru stran, která je klíčová pro efektivní vyřešení konfliktu. Pokud strany mediátorovi důvěřují, budou mnohem sdílnější v otázkách jejich reálných zájmů a možností. V mezinárodních vztazích je nestrannost ale těžce zajistitelná, protože státy mezi sebou již mají vybudovány určité vztahy a mediátor, kterému nezáleží na výsledku jednání, se nemusí chtít na řešení podílet. Na druhou stranu zainteresovaný mediátor má větší vliv na jednající strany a tím větší šanci uspět.[13]

Reklama

Aby nedošlo k nákladným a nechtěným krachům jednání například kvůli zbytečnému vzájemnému obviňování stran, tvoří mediátor jakousi pojistku, která jim brání a umožňuje hladký průběh jednání mírněním, podporou a usnadňováním komunikace. Zejména v mezinárodních jednáních je nutné, aby mediátor byl znalý místních kultur, které se mohou střetávat, díky svým rozličným způsobům vnímání a interpretace. Jeho schopnost porozumět stylům komunikace jednotlivých kultur jako jsou projevy humoru, vděčnosti, vyjádření respektu, zdvořilostní fráze, nespokojenosti, nesouhlasu a kritiky, je velmi důležitá pro hladkou a srozumitelnou komunikaci, kterou zprostředkovává. Nestačí tedy pouze znát jejich jazyk nebo disponovat spolehlivým interpretem. Mediátor také musí brát v potaz, i jak je vnímán účastníky sporu on sám s ohledem na vlastní postavení, funkci, národnost, etnikum, náboženství nebo pohlaví a jaký vliv to bude mít na samotná jednání.[14]

To jak je mediátor vnímán stranami má vliv i na jeho moc jednání ovlivnit. Mediátor může tlačit na dosažení dohody dvěma způsoby, buďto podmíní dosažení dohody nebo dělání ústupků sankcemi, hrozbami či jinými negativními argumenty, nebo nabídne nějakou odměnu či ústupek. Pokud má mediátor k dispozici kárné prostředky, tak je silnější než když nabízí pouze odměnu. Je možné, že to budou strany sporu, kdo bude mít moc nad mediátorem (například možnost ovlivnit jeho reputaci), v takovém případě je lépe přijat, ale strany jím budou méně ovlivněny, protože jeho postavení oslabí.[15]

Strategie

Mediátor se musí flexibilně přizpůsobovat situaci a problému, který právě řeší, tomu by měla odpovídat zvolená strategie. Strategii lze definovat jako souhrnný plán, přístup nebo metodu, kterou mediátor používá při řešení sporu. Je to způsob jakým hodlá nakládat s problémem a stranami. Je možné rozlišit dvě základní strategie: dohodu vytvářející strategie, která nakládá s podstatou a věcnou stránkou konfliktu, a řídící strategie, které se soustředí jen na interakce mezi jednajícími stranami.[16] Dalšími strategiemi mohou být postupná strategie, kdy se předmět konfliktu rozdělí do dílčích problémů, a komplexní strategie, kdy se řeší problém jako celek.[17] Podle Carnevala existují čtyři základní strategie: integrace (hledají se společné zájmy), nátlaková (redukce počtu možných alternativ), kompenzace (zdůrazňování výhodnosti některých alternativ) a nečinnost (strany si v podstatě dělají, co chtějí).

Všechny strategie, chování mediátora nebo také styly mediace lze přiřadit do jedné ze tří skupin, podle míry intervence mediátora: Facilitace – mediátor nezasahuje do věcných otázek předmětu sporu a soustředí se jen na procesní záležitosti jednání, tzn. poskytnutí prostor, zřízení komunikačního kanálu a dohled nad procesem jednání, facilitace je nejběžnější styl mediace a má sklon vytvářet dohody o delší životnosti, protože skutečnost, že strany k řešení dospěly větší mírou sami, redukuje napětí po přijetí dohody. Formulace – Mediátor podstatně přispívá k úsilí dosáhnout dohody vymýšlením a doporučováním vlastních návrhů. Formulace je téměř stejně běžná jako facilitace. Takto vzniklé dohody jsou spíše formálnějšího charakteru. Manipulace – Mediátor používá svou moc a vliv na strany, aby tlačil na přijetí dohody. Je to nejméně častý styl mediace. K této strategii je nutná moc mediátora a jeho vliv na strany konfliktu. Je nejefektivnější v situacích, kdy jsou strany srovnatelně vojensky silné.[18]

Mediátor by se měl vyvarovat držení předem zvolené strategie, která, ačkoliv užitečná na začátku jednání, nemusí být optimální pro problém a situaci, ve které se jednání momentálně nachází. Například pokud společná jednání nepřibližují strany k řešení, je nutné přejít k soukromým schůzkám. Další funkce zprostředkovatele jsou rozepsány u jednotlivých fází procesu mediace. Jednotlivé strategie lze různě kombinovat a střídat.

1.2 Typologie mediace

Je mnoho kritérií, podle kterých je možné mediaci rozlišovat, níže jsou vybrána a stručně charakterizována jen některá z nich:

Mezi nejjednodušší rozlišovací kritérium patří počet zúčastněných stran konfliktu. Existují dvě skupiny, buď má konflikt pouze dvě strany a třetí jako mediátora, pak se jedná o trilaterální mediaci, nebo je stran více a je multilaterální. Také lze rozlišit počet mediátorů, ten může být jeden nebo více (například více států). Pokud je zprostředkovatelů víc, jednání se stává náročné na vzájemnou komunikaci mezi nimi a je potřeba dbát na to, aby postupovali ve shodě.

Jednání mohou probíhat za účasti sdělovacích prostředků nebo tajně. Veřejné mínění hraje v ozbrojených konfliktech důležitou roli, vůdci stran potřebují vypadat silně před svými voliči nebo následovníky, což nutí přijmout konfrontační rétoriku a neústupná stanoviska. Pokud jednání nejsou přítomna média, je možné soustředit se na věcnou stránku konfliktu a pokusit se ho řešit. V některých případech může být veřejnost pobouřena už faktem, že je jejich vláda ochotna vůbec vyjednávat s protistranou. V takový moment jsou jedinou možností tajná jednání. Například v Izraeli bylo přímé jednání s Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) zakázáno zákonem, který byl zrušen až koncem roku 1992.[19] Do té doby se mohlo s OOP jednat pouze nepřímo nebo tajně.

Nejčastějším iniciátorem mediace jsou sami mediátoři, kteří nabídli své služby stranám. Druhý nejčastější způsob zapojení mediátora je na požádání mezinárodní organizace. Dále už zbývá jen na společnou žádost obou stran a nejméně často na žádost pouze jedné strany konfliktu.[20] S účastí mediátora musí souhlasit všechny strany konfliktu, jinak není možná. Jednodušeji lze rozlišovat na to, zda byl mediátor přizván nebo nikoliv.

Reklama

Mediaci lze také dělit do dvou kategorií na smluvní a vyplývající mediaci. Rozdíl mezi nimi spočívá ve způsobu, jakým dochází k zapojení třetí strany. V případě smluvní se k mediaci přistoupí na základě dříve sjednaných pravidel, třeba podle bodu již existující dohody, kde se strany rozhodly budoucí problémy řešit právě mediací. Pokud ale mediátor již měl vztahy se spornými stranami a do své role se začal angažovat až po vzniku konfliktu, jedná se o mediaci, která vyplývá z již daných vztahů. Druhá forma je typická pro mezinárodní politiku, kde má mediátor svůj zájem na řešení sporu.[21]

Kromě výše uvedených to mohou být ještě další skupiny: formální (př. generální tajemník OSN) a neformální (uznávaní odborníci jako John Burton) mediace; individuální (Lord Owen) nebo zástupce státu (př. Colin Powel); stálá či dočasná mediace; orientovaná na vztahy nebo na řešení konfliktu atd.[22]

1.3 Proces mediace

Mediaci lze členit na čtyři základní fáze:

  1. Příprava jednání
  2. Průběh jednání
  3. Formulace a podepsání dohody
  4. Realizace dohody

1.3.1 Příprava jednání

Aby mohl být konflikt řešen mediací, je potřeba splnit několik předpokladů. Mediátor kriticky zváží, zda je mediace nejvhodnější nástroj pro řešení problému, a jestli je on tím vhodným zprostředkovatelem, který svou účastí přispěje k řešení. Proto je nutné, aby nejprve shromáždil informace, porozuměl kontextu konfliktu, zorientoval se v něm a vyhodnotil ho. To vyžaduje pochopení podstaty problému a jeho účastníků společně se zdroji jejich moci. Musí nalézt prostředky, jak přimět účastníky k dosažení trvalého řešení. To znamená, jak vyvinout dostatečný tlak na zúčastněné strany, aby učinily ústupky nutné k dohodě. Tlak může být politický (podpora, spojenectví, vztahy s mediátorem a další), ekonomický (různá obchodní zvýhodnění nebo naopak sankce) a finanční (přímá peněžní pomoc), případně jiné prostředky.

Kdy je vhodné pro mediátora zapojit se do konfliktu?

Mediátor musí do sporu vstoupit, aby ho mohl pomoci řešit. K tomu ale nemusí být vždy ten vhodný okamžik a načasování může hrát zásadní roli. Pokud jeden nebo více účastníků věří, že dokáže z konfliktu vyjít silnější za použití síly nebo jiných unilaterálních prostředků, nebude logicky stát o řešení metodou mediace, tedy kooperativně, ale bude pokračovat v kompetitivní kampani. Strany totiž svůj spor vyřeší pouze ve chvíli, kdy na to ony samy budou připraveny. Kdy je tedy ten vhodný okamžik pro nástup třetí strany? Podle W. Zartmana by mediátoři měli vyčkat na tzv. moment zralosti, který nazývá „mutually hurting stalemate“ (dále jen MHS)[23], volně přeloženo: oboustranně neudržitelný pat. To je model situace nebo stádia konfliktu, kdy se stranám již nevyplácí pokračovat v konfliktu, nejsou schopny ho vyřešit unilaterálně a vítězně, náklady jsou vysoké, vidina zisku malá, existence problému je velkou přítěží pro všechny hlavní zainteresované a na obzoru se rýsuje vážná katastrofa (tou může být třeba pro vládu její výměna nebo svržení). Jedná se o jednoduché zvážení nákladů na benefity, kdy si protivníci uvědomí, že je potřeba problém řešit konstruktivně, protože se to vyplatí. V tuto chvíli jsou strany otevřené a ochotné hledat řešení a přijmout pomoc od třetí strany, bez které se pravděpodobně neobejdou, protože se dostaly do obtížné situace vzájemným soupeřením a přejít jen tak z konfrontačního postoje ke kooperativnímu pro ně nepřipadá v úvahu, z důvodu ztráty tváře a vytvoření „iluze“ slabosti. Stejně jako MHS může posloužit jakýkoliv moment, který donutí vůdčí elity ke změně smýšlení a přiklonění se k postupu s větším důrazem na konstruktivní jednání. Pro využití takové zralosti konfliktu je potřeba, aby ji hlavní účastníci rozpoznali, nebo aby je o ní mediátor přesvědčil. Na MHS je citlivá zejména armáda při válečných konfliktech, kdy velké ztráty a vojenské neúspěchy jasně nasvědčují blížící se porážce.[24]

Problémem modelu MHS je, že je zapotřebí eskalace konfliktu k jeho řešení, a to někdy až do krajních mezí, aby hrozila katastrofa, která donutí všechny jednat. To ztěžuje diplomacii její snahu předcházet konfliktům a řešit je, ještě než dojde k jeho vyostření. Eskalace také nemusí vždy znamenat větší ochotu stran k jednání, u některých více odhodlaných a tvrdších protivníků může vést k větší zatvrzelosti a násilí, spíše než ke kompromisu. Takto se může spustit spirála rostoucího násilí, kterou je stále těžší zastavit. Další moment zralosti se nachází až na jejím konci po silných střetech, kdy jsou strany vyčerpány. Navíc po zahájení jednání a zastavení násilí se zmírní nutnost problém řešit, protože katastrofa už nehrozí bezprostředně a může se tak zbytečně prodloužit jednání nebo dokonce opětovně propuknou násilné akce, pokud jedna strana věří, že se jí podaří dostat z patové situace na vlastní pěst. Moment MHS může být krátkodobého či delšího charakteru a jeho přehlédnutí a nevyužití vede k utvrzení přesvědčení stran o nemožnosti jednání s protivníky, což může způsobit další komplikace v budoucích jednáních. Dlouhodobé konflikty také otupují touhu po rychlém řešení konfliktu a strany jsou stále více zdrženlivé k ústupkům a kompromisům.

Nevýhodou MHS je, že účastníci jsou do jednání natlačeni nepříznivými okolnostmi a výsledné dohody mají spíše nestálejší a krátkodobější povahu a nevěnují se dostatečně do hloubky jádru problému, ale spíše jeho negativním projevům. Proto se jako lákavou alternativou jeví model „Mutually Enticing Oppurtunity“ (oboustranně výhodná příležitost, dále jen MEO), kdy namísto negativního tlaku okolností na strany k zahájení jednání jsou motivovány k řešení lákavostí možnosti vyřešit konflikt, ale také dalších zisků z toho plynoucích, jako je zlepšení vzájemných vztahů nebo jejich vztahů s mediátorem, získání finanční pomoci, možnost zapojit se do mezinárodních struktur, které kvůli konfliktu nepřipadaly v úvahu atd. MEO vede na rozdíl od MHS k dlouhodobějším a úplným řešením, přichází od samotných účastníků, nikoliv z vnějšku a zohledňuje více potřeby stran. Použití MEO často vede k vyřešení celého konfliktu. Zatím ale existuje pouze minimum případů jeho použití.[25]

To že konflikt není zralý k přímému zapojení třetí strany, by nemělo znamenat, že bude přehlížen. Nezralost pouze určuje další překážky, které brání ve vyřešení sporu. Třetí strana se může pokusit o přiblížení MHS tím, že omezí možnosti stran a nastolí tak podmínky patu. Je to ale velmi riskantní pro vztahy mezi mediátorem a stranami. Někdy už podmínky patu a tedy i zralosti konfliktu pro jeho řešení mediací nastaly, ale strany si toho nemusí být vědomy. Mediátor může proto na MHS upozornit, například varovat vládnoucí elitu na nebezpečí ztráty moci v důsledku nepokojů nebo revolucí, vnitřní příčiny jsou totiž vhodnější příčina katastrofy pro budoucí jednání, než hrozba zničení nepřítelem.[26]

Příprava

Ještě než dojde k samotným jednáním, je potřeba pro ně připravit půdu, toho docílí prostředník následujícími úkony. Nejprve musí mediátor zhodnotit, nakolik jsou protistrany připraveny na jednání s ostatními stranami a podle toho zvolit soukromá či společná jednání. Ujišťuje všechny strany, že ostatní ustupují od konfrontačního přístupu a jsou otevřeny konstruktivním jednáním. Mediátor se snaží oddělit spojence zúčastněných stran od podstaty konfliktu, aby ho zbytečně nekomplikovali, a raději je zapojí do jiných podpůrných činností, kde budou mít přínosnější vliv na dosažení dohody, jako například nabádání účastníků k pokračování v jednání. Mediátor se snaží pomoci s neshodami v rámci jedné strany, sjednotit ji tak, že podporuje konsensuální dohodu o zájmech, základních hodnotách a ústupcích. Rozpory uvnitř skupiny či strany mohou mít vážné negativní důsledky v jednáních s ostatními stranami a pravděpodobnost dosažení dohody se snižuje. Pokud je totiž strana vnitřně nejednotná mohou v ní návrhy mediátora vyvolat spory, které konflikt více zkomplikují nebo stranu samotnou paralyzují a znemožní tak další jednání s druhou stranou. Proto by měli mediátoři vztahům v rámci skupin věnovat pozornost.[27]

Pokud mediátor usoudí, že jsou strany připraveny na jednání, najde vhodné prostory a zahájí rozhovory. Obvykle je vhodné vybrat neutrální území, které nezvýhodňuje žádného z účastníků sporu. Třetí strana tak může lépe kontrolovat přístup pozorovatelů a zároveň neposkytuje taktickou výhodu ani jedné straně. Mezinárodní jednání za použití mediace, byla statisticky úspěšnější, pokud se konala na neutrální půdě, než ta která se uskutečnila na území jednoho z účastníků.[28] Pokud je ale jedna ze stran mnohem slabší než druhá, třetí strana se může pokusit kompenzovat nevyrovnanost sil a záměrně zvolit prostory pro jednání na území slabší strany.[29]

1.3.2 Průběh jednání

Mediátor musí získat informace týkající se konfliktu, to znamená znát postoje zúčastněných stran, projít materiály, které jsou k dispozici a porozumět povaze konfliktu. Pro co nejlepší porozumění konfliktu používá prostředník techniku aktivního naslouchání, tedy nehodnotí projev strany, přitakává a otevřenými otázkami a parafrázováním jejích výroků podporuje detailnost a konkrétnost popisu jejího vnímání situace.[30]

Hned na prvním společném jednání si účastníci s mediátorem dohodnou pravidla a průběh jednání a funkci, kterou bude mediátor zastávat. Jednající strany se mohou dohodnout na procesu, tak aby odpovídal jejich potřebám. Samotná skutečnost, že strany jsou schopny dohodnout se na průběhu jednání je povzbuzující a vytváří dobrý základ pro další rozhovory. Strany mají první příležitost prezentovat své postoje. Jednání se může velmi urychlit a zefektivnit pokud se podaří mediátorovi prohlédnout za pozice, tedy to co strany tvrdí, že chtějí, a odhalit jejich opravdové zájmy, jinak řečeno to, co doopravdy chtějí či potřebují. Zájmy se mohou od pozic významně lišit a odhalení opravdových zájmů stran, může výrazně pohnout jednání kupředu. Například jejich postoje se mohou vzájemně vylučovat nebo mít povahu, kde jeden získá a druhý ztratí, jejich reálné zájmy, ale v opozici být nemusí a lze je naplnit bez poškození druhé strany, to bohužel rozhodně nemusí platit vždy. Obecně však platí, že podstata konfliktu je dána zájmy stran a nikoliv jejich postoji. Proto je mnohem logičtější soustředit se právě na zájmy. Pokud je to žádoucí, existuje možnost přizvat příslušné odborníky, na kterých se strany shodnou, a které respektují, ke konzultaci.[31] V případě, že se strany rozhodly postupovat metodou vytvářením více návrhů a následného výběru z nich, je potřeba ještě před formulací jednotlivých alternativ zvolit kritéria, podle kterých budou návrhy hodnotit a případně jim přiřadit určitou váhu.

Prostředník zajišťuje prostředí pro hledání a předkládání alternativ a formulaci výsledné dohody. Toho docílí tím, že jim pomůže identifikovat jejich zájmy a směřuje je ke společně přijatelné dohodě. Návrhy mohou předkládat buďto jen strany (styl facilitace) či mediátor (metoda jednoho textu viz níže) nebo všichni (styl formulování). Snaží se zvětšit oblast projednávaného problému, aby tak podpořil kooperativní přístup protivníků, tím že do projednávaných témat zahrne pobídky, například příslib finanční pomoci nebo politické či bezpečnostní spolupráce.

Jedna ze strategií, kterou má mediátor na výběr při organizaci jednání o možných alternativách je, že nechá strany, aby vymýšlely a prezentovaly své návrhy a k jednotlivým vzneseným návrhům přistupuje takto:

  1. Jedná s návrhem jako s případným řešením
  2. Zaměří se na to, jaké své zájmy navrhující strana sleduje a jak nakládá se zájmy dalších účastníků
  3. Na soukromé schůzce zjistí podrobnosti návrhu a přiměje navrhovatele k: 1) změně návrhu do podoby, která bude více reflektovat reálné zájmy; 2) prezentaci možného řešení dalším účastníkům, pokud je návrh reálný a opodstatněný; 3) vyčkat s jeho prezentací na vhodnější okamžik; či 4) vzdát se dané alternativy v případě, že mediátor předpokládá nemožnost její realizace nebo vyostření jednání po jejím přednesení
  4. Jedná o návrhu s dalšími účastníky na soukromé schůzce nebo za přítomnosti protistrany, aby zjistil její stanovisko k danému návrhu

Tato metoda je efektivní, pokud je předmětem sporu rozdělení omezených zdrojů, například finanční částky nebo území.[32]

Metoda jednoho textu

Jeden z nejefektivnějších přístupů pro formulování konečného návrhu a dosažení dohody v procesu mediace je metoda jednoho textu. Mediátor zjistí, co strany chtějí a zejména proč. Na základě jejich požadavků sestaví hrubý návrh, který jim předloží ke kritice. Podle jejich výtek návrh opakovaně upravuje a podrobuje dalším konzultacím. Tato metoda je efektivní díky tomu, že bezprostředně nevyžaduje ústupky od stran, ale jejich kritiku, která je pro ně mnohem přirozenější, schůdnější a stravitelnější. Strany jsou s nutnými ústupky konfrontovány, až když mají konečný návrh kompletní před sebou a jasně vidí, jakými zisky budou kompenzovány. Metoda jednoho textu soustředí jednání na reálné zájmy a strany ustupují z pozičního stylu jednání, místo toho aby se do svých pozic uzavíraly, díky obhajobě vlastních požadavků a zveličování hodnoty svých ústupků. Metodu jednoho textu lze použít i v případě, že spolu strany nekomunikují přímo, mediátor zprostředkovává předávání návrhů a přijímá kritiku na soukromých schůzkách. Skutečnost, že není nutný souhlas zúčastněných stran, značně ulehčuje jednání. Návrh je jednoduše předložen a diskutuje se o něm. Schválení je ponecháno až na konec rozhovorů. Tuto metodu je možné použít při jednání dvou stran a je velmi efektivní i pro řešení konfliktů o mnoha stranách, kdy se jedná o jednu z mála schůdných metod, protože velké množství účastníků neumožňuje jednání o návrzích každého z nich. Pokud je mediátor přesvědčen, že návrh vzniklý úpravou předešlých je vhodný pro řešení konfliktu a není možné nic zlepšit, vypracuje jeho finální písemnou podobu a předloží výsledný návrh stranám s doporučením ho přijmout.[33]

1.3.3 Formulace a podepsání dohody

Nyní je k dispozici dostatečné množství alternativ a je třeba z nich vybrat nebo jejich změnou vytvořit návrh, který se stane konečnou dohodou. Strany aplikují zvolená kritéria výběru vhodné alternativy, návrhy podle nich seřadí a postupně o nich jednají. Zejména ale u dlouhodobých konfliktů je běžné váhání stran přijmout konečnou dohodu a jejich bezcílné přešlapování je potřeba překonat. Vhodným nástrojem k úspěšnému završení jednání, jsou časové rámce a termíny:

Časové rámce a konečné termíny

Konečný termín je společně přijaté ultimátum vázané ke konkrétnímu datu, které v případě jeho vypršení uvalí dohodnuté sankce. Časové rámce jsou podmnožiny v těchto ultimátech, které vyžadují splnění jistých cílů v určitém chronologickém pořadí. Stanovení termínů může příznivě ovlivnit rychlost a průběh jednání, motivuje totiž strany ke konstruktivním ústupkům, se kterými by jinak otálely a šetří tak náklady. Nejzazší termíny vytváří z návrhů poslední nabídky, z potenciálních sankcí reálné náklady a z projednávané alternativy sjednané závěry, které se realizují. S blížícím se termínem se možnosti stran zužují na přijetí či odmítnutí, už není čas pokračovat v dalších jednáních. Konečný termín je vhodné použít ke konci jednání, když mají strany za sebou nějaké úspěchy a dohoda je nadohled, aby mediátor strany motivoval a neodradil. Účelem je přimět strany udělat poslední krok a uzavřít dohodu, než aby dále nesmyslně váhaly.

Konečné termíny mají dvě dimenze rozumnost a vážnost. Rozumnost znamená, že musí být dostatek času pro nalezení kvalitního řešení, což je to, které efektivně nakládá se základními tématy konfliktu. V případě nenaplnění této podmínky jsou vyjednávající strany donuceny k unáhleným rozhodnutím, které nejsou přínosné. Vážnost se týká sankcí, kterými musí být překročení konečného termínu podmiňováno, aby plnil svůj účel, tedy vytvářet tlak, který nutí strany činit ústupky a směřuje účastníky ke sjednání dohody.[34]

1.3.4 Realizace dohody

Cílem mediace je písemná dohoda, podepsaná všemi zúčastněnými stranami konfliktu, která řeší daný konflikt, respektuje zájmy stran, je pro všechny účastníky přijatelná a bere v potaz i vliv na subjekty, které se jednání nezúčastnily, ale mohly by být dohodou ovlivněny. Dohoda musí být reálná, prakticky uskutečnitelná a časově vymezená. V každém případě by ale měla obsahovat konkrétně formulované řešení a rozdělení zodpovědností a úkolů. V neposlední řadě by měla řešit daný konflikt a s ním související otázky. Sepsáním dohody, ale konflikt nekončí, ještě je potřeba sjednané body naplnit, proto by neměly chybět jasně stanovené sankce, které se uvalí v případě jejích porušení.[35]

Nelze však vyloučit možnou změnu podmínek v budoucnosti, se kterými se ve sjednané dohodě nepočítalo. Z tohoto důvodu by každá smlouva měla obsahovat větu ve smyslu, že pokud dojde opět ke sporům, budou řešeny mediací nebo jiným konkrétním vhodným mechanizmem, na kterém se strany dohodnou. Je dobré, aby si strany metodu řešení případného sporu, zvolily hned při uzavírání dohody, kdy jsou plné optimismu z jejího dosažení.

Účastníci jednání se vždy nemusí shodnout na celkovém řešení, a pokud se jim nepodaří dosáhnout dohody celkové, vyřeší alespoň dílčí otázky sporu. Mediace může také ale skončit takzvanou dohodou o nedohodě, to znamená, že strany jsou si vědomy překážek, které jim brání nalézt řešení, ale dohodnou se na budoucím postupu. Nejhorší konečnou variantou je kolaps celého jednání, kdy k žádné dohodě nedojde.[36]

Dohody pro mírové procesy lze dělit podle míry řešení konfliktu do pěti základních kategorií a lze tak hodnotit i úspěšnost jednání:[37]

  1. Souhlas k rozhovorům – raná a minimální forma dohody, strany se dohodly, že jsou ochotny dále jednat, obvykle nejsou psané a často bývají důvěrné.
  2. Zastavení palby – strany souhlasí s přerušením bojů na určitou omezenou dobu, obvykle po dobu průběhu jednání
  3. Zastavení nepřátelství – hlubší forma dohody, kdy se strany vzdávají násilí jako prostředku pro řešení konfliktu
  4. Přechodná (prozatímní) dohoda – zhruba nastiňuje, jak bude vypadat konečné řešení a vytváří nástroje pro jeho realizaci
  5. Komplexní dohoda – řeší celý konflikt, obsahuje všechny náležitosti vypsané v úvodu této podkapitoly

Práce mediátora však po podepsání dohody nemusí být u konce. Může pomáhat stranám v dlouhodobém procesu budování nových vztahů mezi nimi a v rámci jejich frakcí. Ubezpečuje protistranu o plnění sjednané dohody. V případě neplnění dohody uvaluje sankce. Z toho vyplývá další možná funkce mediátora, tedy garance dohody a dohled na její plnění pokud se k tomu sám v dohodě zavázal.

Poznámky

[1] Pruitt, D. G., Carnevale P. J. (1993), s. 181.

[2] Rubin, J. Z., Pruitt, D. G., Sung H. K. (1986), s. 197.

[3] Charta Organizace spojených národů a Statut Mezinárodního soudního dvora, http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/charta-organizace-spojenych-narodu-a-statut-mezinarodniho-soudniho-dvora.pdf.

[4] Pruitt, D. G., Carnevale P. J. (1993), s. 165, 166.

[5] Bercovitch, J. (2002), s. 8.

[6] Bercovitch, J. (2002), s. 9.

[7] Mediation Data Trends Report 2007, s. 6, 11.

[8] Prince, T. (1991), s. 57.

[9] Mediation Data Trends Report 2007, s. 9.

[10] Mediation Data Trends Report 2007, s. 5.

[11] Mediation Data Trends Report 2007, s. 11.

[12] Bercovitch, J. (2002), s. 9.

[13] Smith, A. L., Smock, D. R., BR. Pruitt, D. G., Carnevale P. J. (1993), s. 171.

[14] Smith, A. L., Smock, D. R., BR. Pruitt, D. G., Carnevale P. J. (1993), s. 165.

[15] Pruitt, D. G., Carnevale P. J. (1993), s. 171, 180.

[16] Kolb, D. M. (1985).

[17] Stein, J. G. Marantz, P. (1985).

[18] Mediation Data Trends Report 2007, s. 7.

[19] Hindlsová, L. (2004), s. 58.

[20] Mediation Data Trends Report 2007, s. 8.

[21] Pruitt, D. G., Carnevale P. J. (1993), s. 166-167.

[22] Bercovitch, J. (2002), s. 15.

[23] Zartman, W. I. (2008).

[24] Zartman, W. (2008). Mitchel, C. (2008). Guelke, A. (2008).

[25] Zartman, W. (2008). Mitchel, C. (2008). Guelke, A. (2008).

[26] Zartman, W. (2008). Mitchel, C. (2008). Guelke, A. (2008).

[27] Mitchell, C. (2008), s. 102. Pruitt, D. G., Carnevale P. J. (1993), s. 163, 170.

[28] Bercovitch, J., Lamare J. W. (1993).

[29] Rubin, J. Z., Pruitt, D. G., Sung H. K. (1986), s. 205.

[30] Riskin, L. L., Arnold, T., Keating, M. J. Jr. (1997), s. 40 – 41. Mitchell, C. (2008), s. 102-103. Smith, A. L., Smock, D. R., BR.

[31] Riskin, L. L., Arnold, T., Keating, M. J. Jr. (1997), s. 7, 10.

[32] Riskin, L. L., Arnold, T., Keating, M. J. Jr. (1997), s. 44, 45.

[33] Fishe, R., Ury, W., Patton, B. (1994), s. 106-109. Riskin, L. L., Arnold, T., Keating, M. J. Jr. (1997), s. 46.

[34] du Toit, P. (2008), s. 79-80.

[35] Lisa, A., Fáze jednání a podoby a náležitosti dohody, letní semestr 2010/2011.

[36] Riskin, L. L., Arnold, T., Keating, M. J. Jr. (1997), s. 11. Honigová, S. (2006), s. 18 -19. Hladík, P. (2006), s. 13.

[37] Slim, H. (2007), s. 3, 4.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více