Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století 3.

Autor: Bc. Sylvia Rejnartová 🕔︎︎ 👁︎ 23.623

3. Vývoj appeasementu ve 30. letech

3.1. Britský vládní kabinet

Ramsay MacDonald vytvořil druhou labouristickou vládu v roce 1929, která se však netěšila velkému úspěchu. Její naději na hladké fungování zmařil krach na newyorské burze téhož roku, což s sebou přineslo mnoho problémů, se kterými se vláda musela potýkat. Británie před krachem burzy vyvážela značnou část své produkce do Spojených států amerických, ale nyní byla poptávka velmi otřesena a poklesla nebo na některých trzích dokonce i zanikla úplně. MacDonaldův vládní kabinet definitivně padl v roce 1931, protože se nebyl schopen dohodnout, jak vyřešit důsledky krize a o jaké položky zmenšit rozpočet. Proti MacDonaldovi stáli samotní labouristé, a proto se rozhodl hledat podporu u konzervativců a liberálů. Aby mohla být patová situace, do které se vláda dostala, vyřešena, tak se MacDonald rozhodl pro podání demise a vytvoření krizového kabinetu, čímž v očích mnoha labouristů zradil vlastní stranu, což mu umožnila zejména silná podpora krále Jiřího V. Nová Národní vláda byla z největší části tvořena konzervativci, a bylo tak možné prosadit některá opatření, která byla předtím politicky neprůchodná. Koaliční vláda nejdříve prosadila snížení dávek v nezaměstnanosti o deset procent, dále zvýšení daňové zátěže obyvatelstva a v neposlední řadě snížila platy zaměstnanců ve státní správě. Dalším krokem vlády bylo zrušení zlatého standardu 19. září 1931, který se stal již déle neudržitelným.[61]

Baldwin zaujímal významné místo jako Lord President, který řídil zasedání vlády. Národní vláda byla neobvykle silná a určovala veškerý politický život Velké Británie od roku 1931 až do roku 1940. Jejím primárním úkolem bylo odstranit negativní důsledky hospodářské krize. V roce 1931 se stal ministrem financí Neville Chamberlain, který tak mohl konečně prosadit uvalení desetiprocentního cla na importované výrobky, které se netýkalo pouze dovezeného zboží z kolonií. Neville Chamberlain se vyjádřil o nové Národní vládě takto: „Politika není vzrušující, ale více než jindy to vypadá nepravděpodobně, že by vláda mohla přetrvat po dlouhou dobu. Jestliže odejdou a my nastoupíme, tak začnou potíže. Zanechají nám tíživé dědictví a já se netěším na to, jestli se budu muset podílet na uklízení nepořádku.[62] Významným předělem ve vládní politice byl rok 1933, kdy se v Německu stal Hitler kancléřem a zničil tak veškerý demokratický vývoj, který nahradil nacistickým režimem. Otázkou se tedy stalo, zda bude britská vláda i nadále pokračovat v politice appeasementu. MacDonald byl přesvědčen, že jedinou možnou cestou je politika usmiřování, se kterou zásadně nesouhlasila jeho labouristická strana, která však neměla velkou politickou moc.[63]

Reklama

V roce 1935 se konaly další všeobecné volby, ve kterých své postavení obhájila opět Národní vláda. Novým premiérem se stal Stanley Baldwin, který v této funkci setrval pouze do roku 1937. Ministrem financí zůstal Neville Chamberlain, který se na této pozici těšil úspěchu, protože se zasloužil alespoň o znovuoživení průmyslových oblastí. Baldwin byl zastáncem Společnosti národů a věřil, že i kdyby nastal válečný konflikt, tak by se Británie nebyla schopna efektivně bránit a tyto své názory předkládal společnosti, která tím byla velmi ovlivněna. Společnost národů svoji slabou pozici ztrácela definitivně, když nijak nezasáhla v mandžuské krizi a italské válce.[64] Samuel Hoare, který se zasloužil o podepsání námořní dohody v roce 1935 mezi Británií a Německem obsadil křeslo ministra zahraničí. Anthony Eden se stal ministrem pro Společnost národů. Tato funkce byla nově zřízena a veřejně tím podporovala kolektivní bezpečnost, což byl spíš politický tah k získání větší podpory veřejnosti, než aby tento post měl reálný vliv na zahraniční dění. Po roce 1935 se dostávaly zahraniční záležitosti na první místo při vládních jednáních, což si žádala stále vyhrocenější mezinárodní scéna. Když Hitler v roce 1936 porušil Versailleskou smlouvu obsazením Porýní, tak se Velká Británie rozhodla opět nezasahovat. Appeasement bývá nejčastěji spojován až s novým premiérem v podobě Nevilla Chamberlaina, který nastoupil do této funkce v roce 1937. Novým ministrem financí se tak stal John Simon, který byl mezi lety 1931 a 1935 ministrem zahraničí a za vlády Baldwina byl ministrem vnitra. Samuel Hoare zaujal Simonovo místo ministra vnitra a Anthony Eden zůstal i nadále ministrem zahraničí. Lord Halifax měl stále silnější slovo v zahraničních záležitostech a byl jmenován do funkce Lorda Presidenta. Dalšími významnými posty, které měly vliv na utváření zahraniční politiky byly: ministr pro koordinaci obrany sir Thomas Inskip, ministr námořnictva Alfred Duff Cooper, dále ministr letectva Swinton a ministrem armády se stal Leslie Hore-Belisha. Chamberlain na rozdíl od jeho předchůdce velmi zasahoval do oblastí, jež spadaly pod jednotlivá ministerstva, zejména se pak angažoval v zahraničních vztazích. Toto vměšování se donutilo Edena podat demisi v roce 1937, protože rozdílnost jeho názorů s Chamberlainovými se stala neúnosnou.[65] Eden se snažil prosadit založení spojenecké aliance, která by čelila společně nárokům Itálie, Německa a Japonska. Ačkoliv se tento návrh zdál být rozumný, Chamberlain s ním nesouhlasil, protože by to mohlo popudit Německo a on sám věřil do poslední chvíle, že jediným řešením je appeasement. Definitivně se projevily rozpory mezi oběma politiky během italských nároků na území Habeše. Edena vystřídal lord Halifax, který byl Chamberlainovým spojencem ve vládním kabinetu a tedy i velkým zastáncem appeasementu.[66]

3.2. Appeasement a jeho představitelé

Ačkoliv byl appeasement součástí britského postoje v zahraničních záležitostech patrný po celá dvacátá léta, tak svoji klíčovou roli sehrál v poslední dekádě před vypuknutím druhé světové války. Hospodářská krize postihla celou Evropu a významným způsobem ovlivnila vzájemné diplomatické vztahy. Od skončení první světové války do roku 1932 se hlasy proti appeasementu vyskytovaly zcela výjimečně, ale s nástupem Hitlera k moci 1. ledna 1933 se stále více politiků, významných osobností a veřejnosti začalo samo sebe ptát, zda je morálně odůvodnitelné usmiřovat si nacistický režim.[67] Nástup Hitlera k moci znamenal zmaření snah a výsledků, které byly dosaženy s jeho předchůdci. Appeaseři zásadně nesouhlasili s nacistickým režimem, ale naivně věřili v to, že umírněný postoj, který uplatňovali vůči jeho předchůdcům bude na Hitlera platit také. Doufali v to, že se snaží pouze vydobýt zpět bývalé postavení Německa, které ztratilo po první světové válce, a zejména pak po Versailles. Z počátku appeaserům nepřipadalo nic až tak divného na tom, že Hitler chtěl, aby se všichni Němci, kteří musejí žít mimo Říši, vrátili do ní zpět. Přesto i poté, co se většina politiků seznámila s jeho knihou Mein Kampf a začaly se objevovat první důkazy o budování koncentračních táborů a násilnostech páchaných na Židech a komunistech, tak se britská zahraniční politika nezměnila. Appeasement sám o sobě není špatný a daly by se pochopit důvody jeho vzniku po první světové válce, ale byl opravdu rozumným řešením poté, co k moci nastoupil Hitler? Neville Chamberalin do poslední chvíle věřil, že pokud Hitlerovi ustoupí a splní mu všechny územní požadavky, tak ho uspokojí a zachová tak mír v celé Evropě.

Před nástupem Hitlera k moci měl appeasement velkou šanci na úspěch, nebyl nereálnou politikou, ba naopak většina lidí v něj věřila. Appeasement byl obhajován a postaven na těchto základních důvodech. Mezi ně patřila víra v jakési sepětí Británie s Německem, které pocházelo již z anglo-saských dob. Dalším důvodem proč byl appeasement obhajován, byl britský pocit spoluviny za vypuknutí první světové války. Britové věřili, že válce mohli zabránit. To se sice nepovedlo, ale byli odhodláni dalšímu možnému konfliktu předejít za každou cenu. Krutost Versailleské smlouvy s Německem vyvolala velmi silný popud pro smířlivou politiku. A konečně zde byla neochota Velké Británie uzavřít bližší spolupráci, či se nějak významně zavázat Francii. Nacistický režim představoval také jakousi přirozenou hráz proti šíření komunismu, protože tyto dvě ideologie byly ve vzájemném rozporu.[68] Francie sice na rozdíl od Británie viděla v Hitlerovi reálnou hrozbu, ale nebyla mu schopna nijak vojensky čelit. Francie neměla ve třicátých letech příliš dobrou vyjednávací pozici a byla tedy zcela závislá na tom, jakou politiku vůči Německu zvolí Velká Británie. Velkou roli také sehrálo podcenění záměrů a možností Hitlera. Jeden z největších omylů byla víra, že se s Hitlerem dá dohodnout a že jeho stále rostoucí požadavky mohou být uspokojeny. V tom se spletli i odpůrci appeasementu, protože věřili, že mír bude zachován tím, že Velká Británie začne znovu zbrojit a Hitler se toho lekne, ale asi nikoho nenapadlo, že Hitler chtěl válku za každou cenu a appeasement mu nahrával pouze do karet. Francie i Británie se rovněž velmi obávaly leteckých útoků. Obě velmoci byly toho názoru, že pokud by válka skutečně vypukla, tak by Němci zaútočili na jejich hlavní města. Tento strach byl podpořen Hitlerovým prohlášením z roku 1935, kdy oznámil, že má stejnou paritu leteckých sil s Británií. Dalším důvodem, který vedl k appeasementu byla mezinárodní izolace Spojených států amerických, zejména Neville Chamberlain byl vůči jejich pomoci velmi skeptický. Svůj vliv mělo také veřejné mínění, které sice ve druhé polovině třicátých let kolísalo, ale až do roku 1939 se raději přiklánělo k udržení míru za každou cenu.[69] Ačkoliv se britský lid přikláněl k mírové cestě řešení konfliktů, tak jeho přesvědčením silně otřásl Hoare-Lavalův pakt z roku 1935 a zvedl velkou vlnu kritiky a nedůvěry ve Společnost Národů. Dalším mnohem větším otřesem bylo v březnu 1939 obsazení Prahy, díky čemuž se proti Chamberlainovi otočili zády i jeho dřívější spojenci a veřejnost nyní chtěla zastavit Hitlera všemi možnými prostředky.[70]

Lord Robert Vansittart, stálý podtajemník ministerstva zahraničí, měl velký vliv na své kolegy na ministerstvu. Navrhl, aby ministerstvo zahraničních věcí vytvořilo svoji ekonomickou radu, se kterou by konzultovala své diplomatické kroky, které byly velmi často limitovány státním rozpočtem. Spolu s Warrenem Fisherem obhajoval Vansittart návrhy na znovuvyzbrojení Velké Británie, kdy si oba byli dobře vědomi toho, že Německo představuje největší hrozbu pro ohrožení míru. V roce 1934 vypracoval strategii, která vzešla ve známost pod názvem Vansittartovo memorandum, která by pomohla Británii dosáhnout svých cílů jak v kontinentální Evropě, tak i na Dálném Východu. Usoudil, že Německo je pro Británii větší hrozbou, a proto by se měla snažit usmířit si raději Japonsko.[71] Sir Eric Phipps byl britským velvyslancem v Berlíně během let 1933 až 1937. Phipps sice neuznával nacistickou ideologii, ale i přesto se snažil dojít k usmíření s Německem.[72]

Mnoho britských politiků se po návštěvě s Hitlerem vracelo plných nadšení. Mezi ně patřil i Lloyd George, který se snažil v době svého premiérství o revizi versailleského systému. V roce 1936 byl okouzlen Hitlerovou silnou osobností a jeho odhodlaností sjednotit Němce. Zajímavé je, že stejně jako jiní i Lloyd George četl Mein Kampf, ale Hitler i přesto dokázal přesvědčivě mluvit o míru. Philip Kerr a lord Lothian na Hitlerovi rovněž obdivovali jeho snahu o sjednocení národa, i když vnímali nacismus jako nepřátelskou ideologii.[73] Na jeho panství v Blickingu se scházeli zastánci appeasementu. Dalším místem schůzek appeaserů byl Cliveden, který patřil Waldorfovi, lordu Astorovi, majiteli novin The Times a Observer. Později byli tito stoupenci označováni jako Cliveden Set.[74] Takto se scházející appeaseři ale neměli reálný vliv na zahraniční politiku, spíše odráželi všeobecnou náladu své doby. Clement Attlee a jeho labouristická strana nepatřila mezi zastánce appeasementu, ale díky jejich přesvědčení, že by toho konzervativci využili, vetovali snahy na zbrojení. I když byl Hugh Dalton labourista a v letech 1929 až 1931 náměstek ministerstva zahraničí, tak v roce 1934 hlasoval na rozdíl od jeho strany pro zvýšení kolektivní bezpečnosti. Když v roce 1934 Výbor pro vojenské požadavky, do kterého patřil Vansittart, Fisher, stálý tajemník ministerstva financí, a Maurice Hankey, tajemník vlády, označili Německo za největší potenciální hrozbu, tak bylo jasné, že si Britové jsou vědomi, jaké nebezpečí s sebou nacismus přináší, ale problém byl v navýšení státního rozpočtu, aby bylo možné se efektivně postavit tomuto nebezpečí. K appeasementu se přikláněla i královská rodina, král Jiří V. nechtěl stejně jako ostatní prožít hrůzy války. Část královy rodiny byla německého původu, což dokládalo i jeho příjmení Sachsen-Coburg-Goth, které si raději změnil na Windsor.[75]

Zastánci appeasementu věřili, že i když politická situace vypadá nezvládnutelně, tak i přesto lze najít umírněný kompromis, protože lidé nejsou ve své podstatě od přírody zlí. Tento předpoklad se ale ukázal být v případě Hitlera jako nesprávný. Winston Churchill byl překvapen tím, že všichni, kteří se s Hitlerem setkali, tak z něho měli dobrý pocit a mysleli si, že válku skutečně nechce. Churchill se snažil prosadit zbrojení, dokud bylo ještě možné držet v tomto ohledu s Německem krok, ale Britové se právě toho obávali, protože závody ve zbrojení podle nich přispěly k rozpoutání Velké války. Další obavy vyvolávaly Hitlerovy proslovy, ve kterých prohlašoval, že pokud nebudou jeho cíle uspokojeny, tak si bude muset jejich řešení vynutit násilnou cestou. Vrcholem appeasementu ve třicátých letech bylo období let 1933 až 1935, kdy Británie musela řešit japonskou a italskou krizi. V roce 1935 byla podepsána Britsko-německá námořní dohoda, která Německu umožnila vybudovat si námořnictvo, jež by dosahovalo jedné třetiny té britské. Poté, co Hitler slíbil, že jeho ponorky nebudou útočit na obchodní lodě, mu dohoda umožnila shodnou paritu s Británií. Pro Baldwina tato dohoda znamenala velké vítězství, dávala totiž příslib na lepší budoucnost a na pozitivní výsledky appeasementu. Dohoda obcházela ale Francii, která byla postavena před hotovou záležitost, a pro Mussoliniho to znamenalo popud k tomu, aby dále vznášel své požadavky. Mezi největší appeasery patřili muži, kteří námořní dohodu podepsali, byli jimi: Stanely Baldwin, Neville Chamberlain, Anthony Eden a lord Halifax.[76]

3.3. Ekonomická situace Velké Británie po Velké hospodářské krizi a v průběhu 30. let

Černý čtvrtek 24. října 1929 s sebou přinesl krach na newyorské burze, který rozpoutal dlouhodobou depresi, která se ze Spojených států amerických postupně přelila do celého světa. Státy se většinou uchýlily k deflační politice a k celním omezením, což depresi jenom přiživilo. Dovoz surovinných zdrojů byl omezen restriktivní monetární politikou a krize dolehla jak na průmyslově vyspělé země, tak i na ty zaostalejší. Ve třicátých letech došlo ke změně toku peněz. Před krachem na Wall Street plynula velká část kapitálu z bohatých zemí do méně vyspělých a tento trend se po krachu obrátil. Krize dopadla nejtíživěji na střední Evropu, v Rakousku padla druhá největší banka Bodencreditanstalt a v Německu byl bankovní kolaps odstartován krachem jedné z největších bank Darmstadter-und-Nationalbank. Bankovní krize vyústila mezi lety 1930 a 1931, kdy byla otřesena důvěra v banky, a došlo k poklesu hodnoty světových měn.[77] Své příležitosti se chytili i spekulanti, kteří se snažili buď na krizi vydělat, anebo naopak zabránit depreciaci vlastních měn. Německo muselo opustit zlatý standard v srpnu 1931.[78] Závěr dvacátého století znamenal pro Británii rozmach na kapitálovém trhu a růst cen akcií, ačkoliv míra nezaměstnanosti se držela stále vysoko. Po krachu na burze došlo k celosvětovému poklesu cen a britský cenový index poklesl o 18 procent během roku 1930. Po bankovní krizi roku 1931 byla Bank of England poznamenána zmrazením aktiv některých evropských centrálních bank, zároveň v témže roce působila Bank of England jako hlavní evropský poskytovatel úvěrů. To následně způsobilo nedostatečné krytí peněžních operací zlatými rezervami a tomu nezabránilo ani zvýšení bankovní úrokové míry. Bank of England nyní stála před třemi možnosti, jak se s nedostatkem zlatých rezerv vypořádat. První cestu představovalo opuštění zlatého standardu, druhou možností byla případná mezinárodní spolupráce, jež by zamezila všeobecnému poklesu cen a nakonec zde byla nejméně oblíbená možnost, která navrhovala velké snížení státních výdajů. Tehdejší ministr financí Philip Snowden navrhl nový státní rozpočet, který měl zajistit rovnováhu národních účtů, ale problém s nedostatkem zlatých rezerv nebyl přesto vyřešen. Nakonec Británie opustila zlatý standard 19. září 1931, což v krátkodobém hledisku vedlo ke stabilizaci libry a byla v ní tak částečně obnovena důvěra. Přesto s sebou opuštění zlatého standardu přineslo velký předěl v britských dějinách. Mezi nepřímé důsledky tohoto kroku patřila změna v ekonomických mezinárodních vztazích, což samo o sobě mohlo vést ke zvýšené vlně nacionalismu.[79]

V meziválečném období byl mezinárodní měnový systém roztříštěn do několika ekonomických bloků a cestu ke vzájemné spolupráci měly nalézt tři konference, které probíhaly v průběhu 30. let.[80] První z nich byla imperiální konference v Ottawě v roce 1932, která ukončila tradiční britskou politiku volného obchodu. Neville Chamberlain, který v nové Národní vládě zastával post ministra financí, zavedl rok před konáním konference 10% clo na importované zboží, ze kterého byly vyňaty jen některé základní suroviny a nevztahovaly se ani na dovážené zboží z britských kolonií a dominií. V Ottawě, kde se sešla britská vláda se zástupci dominií, se Chamberlain snažil o prosazení celního svazku s Británií v jejím čele. Tento návrh nedostal podporu zejména kvůli protestům ze strany Kanady. Výsledkem imperiální konference bylo uzavření několika bilaterálních dohod, které stanovily nové tarify a zajistily si tak prioritní obchodování v rámci britského impéria.[81]

Reklama

Další mezinárodní konference, která se konala v Laussane měla vyřešit otázku německých reparací. Youngův plán, který stanovil nový systém splátek do roku 1988, narušila Velká hospodářská krize a Německo nebylo opět schopno pravidelně splácet své reparace. Francie se dostala také do finančních problémů, protože díky vyrovnávacího mechanismu splácení dluhů mezi Spojenci, nemohla bez německých reparací splácet dluhy vůči Velké Británii a USA. Německo se pokusilo řešit situaci samo uzavřením celní unie s Rakouskem, ale to se díky velkému nesouhlasu ostatních evropských států nakonec nepovedlo. V roce 1932 měla tedy Laussane vyřešit problémy spojené s reparacemi. Velká Británie s Itálií byly proto, aby byly Německu odpuštěny zcela. Francie, kterou by to nejvíce ovlivnilo, s tímto návrhem pochopitelně nesouhlasila. Nakonec bylo na konferenci dojednáno, že Německo splatí pouze 3 miliardy marek a zbytek mu bude prominut.[82] Konference v Laussane představovala velký úspěch pro britskou politiku appeasementu a pro premiéra MacDonalda, který úspěšně sbližoval stanoviska Francie a Německa. Neville Chamberlain byl neústupný návrhům německého kancléře von Papena, který prosazoval úplné ukončení reparací. Neville Chamberlain se k situaci vyjádřil takto: „Byli jsme v tom neústupní celý den a urovnali jsme záležitost s Francií ale, když jsme se setkali s Němci, tak nám řekli, že náš návrh je neuskutečnitelný, protože by to německý lid nevystál a zbavil by se jich v nadcházejících volbách.[83] Slova von Papena se naplnila a krátce po konferenci byl vystřídán novým kancléřem Schleicherem a německý tisk označil snížení reparací jako urážku a neúspěch. Všeobecně přijímaným názorem je, že konference se měla konat mnohem dříve, protože Hitlerova moc v Německu byla už velmi silná a pro zmírnění situace důsledkem nižších splátek již nebyl dostatek času.[84]

V Laussane zůstalo mnoho otázek nedořešených, Francie a další evropské země nebyly schopny splácet své dluhy v letech 1932 a 1933. Proto se Francie spolu s Británií, která měla rovněž problém se splácením, snažily o posunutí splátky pro rok 1932. V roce 1933 se konala v Londýně světová ekonomická konference, která měla najít společné řešení pro placení mezispojeneckých válečných dluhů. Guvernéři národních bank Británie, USA a Francie se dohodly na stabilizování jejich měn prodejem či nákupem zlata tak, aby byla zajištěna fluktuace měn v pásmu 3%. Podmínkou pro podepsání dohody bylo její udržení v tajnosti, nicméně do amerického tisku unikla informace o stabilizaci dolaru, což následně vedlo k poklesu akcií a nově zvolený americký prezident Roosvelt tak od možné dohody odstoupil. Británie pod nátlakem Francie vypracovala novou deklaraci, která zahrnovala monetární stabilitu, nicméně i tuto deklaraci Roosvelt nepřijal. Za neúspěchem Světové ekonomické konference bývá spatřován odmítavý přístup prezidenta Roosvelta, nicméně destabilizovaná situace po hospodářské krizi nebyla zatím ještě připravena na mezinárodní spolupráci a státy se po jejím ukončení vrátily k bilaterálním smlouvám a ochranářské politice.[85]

Dopady hospodářské krize nebyly pro Velkou Británii ve srovnání s ostatními zeměmi, jako třeba s Německem, tak velké, protože nebyla tolik závislá na americkém kapitálu. Největší propad britského průmyslu nastal v letech 1929 až 1930 a od roku 1932 upadal průmysl pravidelně o 10% každý rok. Ačkoliv měla Velká Británie oproti Německu více zahraničních aktiv než závazků, tak problémem byla zejména vysoká míra nezaměstnanosti. MacDonaldova vláda se rozhodla zvýšit úrokové míry, snížit veřejné výdaje a platy státních zaměstnanců. Důvěra v měnu však i přes všechna opatření nebyla obnovena a Velká Británie opustila zlatý standard 19. září 1931. Nevillu Chamberlainovi přineslo opuštění zlatého standardu řadu problémů, což dokládá dopis, který napsal své sestře Idě: „Libra skončila a my musíme odložit zákon o zlatém standardu na zítra. Kéž by jen bylo možné stanovit pevně libru, než schválíme náš úsporný návrh zákona, ale ovšem že budeme mít velmi nepříjemnou řadu projednávání teď, když ceny stoupají. Doufám, že nebudou stoupat příliš.[86] Hodnota libry oproti americkému dolaru poklesla a to vedlo ke zvýšení konkurenceschopnosti britského zboží a od roku 1933 začala ale libra apreciovat a konkurenceschopnost se opět snížila. Domácí poptávku podpořila Bank of England měnovou politikou levných peněz, která vedla mimo jiné i k velké bytové výstavbě a spolu s oživěním ekonomiky začal od roku 1931 růst i import zboží. Na přelomu let 1929 až 1930 byl britský rozpočet v přebytku (0,4% HDP), ale již v období let 1932 až 1933 se nacházel v deficitu, který představoval 1,3% z celkového HDP.[87]

3.4. Nezaměstnanost

Británie spolu se skandinávskými zeměmi trpěla velkou mírou nezaměstnanosti v celém meziválečném období a v průběhu 30. let sice nezaměstnanost vzrostla, ale oproti předešlé dekádě nebyla tato změna příliš velká. Oproti tomu v Německu a Nizozemsku se stala nezaměstnanost vážným problémem až ve 30. letech. Opuštění od zlatého standardu a devalvace libry pomohla Británii vypořádat se s nezaměstnaností lépe v porovnání se zeměmi, které si zlatý standard ponechaly. Britská vláda se rozhodla řešit nezaměstnanost pomocí programů veřejných prací, které byly financovány převážně půjčkami. Do popředí se začaly dostávat Keynesovy návrhy, jakým způsobem nezaměstnanost řešit, ale revoluci způsobila až jeho kniha z roku 1936 Obecná teorie nezaměstnanosti, úroku a peněz. Programy veřejných prací ale narážely na státní rozpočet a na neochotu ministerstva financí zvyšovat státní výdaje. Neville Chamberlain nebyl z Keynesových návrhů příliš nadšený a své sestře Hildě napsal toto: „Neočekával jsem ani se nepokoušel změnit jeho názor (Keynesův názor), ale uspěl jsem v objasnění jeho myšlenek, které byly mnohem horší, než jsem předpokládal. On chce určitě vychýlit z rovnováhy rozpočet a problémem je to, že je tak přesvědčivý a sebejistý, že lidé, jako obyčejní řadoví poslanci, kteří nemají příliš znalostí, jsou jim pravděpodobně přitahováni, zejména když je tak usilovně podporován The Times.[88] Dalším problémem byl úpadek tradičních průmyslových odvětví, jehož řešení se dalo hledat až v dlouhém období. Jedním z důvodů, proč se ministerstvo financí zdráhalo navyšovat výdaje na řešení nezaměstnanosti byl efekt vytěsňování, jehož podstata spočívá v tom, že státní investice vytěsňují ty soukromé.[89] Ačkoliv se podle Keynesova učení zavedly v roce 1929 programy veřejných prací, tak nepřispěly nijak významněji ke snížení nezaměstnanosti.[90]

Nezaměstnanost postihla nejvíce uhelné pánve v oblasti jižního Walesu, Durhamu a severovýchodního Skotska. Dalšími postiženými oblastmi byly Mersey, Clyde, Tyne, které se specializovaly na výrobu lodí. Ačkoliv zde byla nezaměstnanost také vysoká, tak na rozdíl od oblastí uhelných pánví zde existovala možnost najít i zaměstnání v jiném oboru. Lidé se proto začali z těchto oblastí stěhovat za prací do jiných míst, většinou do Londýna a severovýchodní Anglie. Celý proces stěhování probíhal pod záštitou ministerstva práce, které k tomuto účelu schválilo v roce 1934 Special Areas Act. Tento zákon ale nepomohl nijak významně snížit nezaměstnanost. To se povedlo až v roce 1937 díky zbrojení, kdy bylo zapotřebí opět těžkého průmyslu.[91]

V období let 1921 až 1938 se průměrná míra nezaměstnanosti pohybovala okolo 14,2%, z nichž pouhé dvě třetiny lidí pobírali podporu v nezaměstnanosti, a proto tento údaj může být upraven na 10,9%. Nezaměstnanost v těžkém průmyslu byla nejvyšší ze všech ostatních odvětví a například v těžebním průmyslu mezi lety 1923 až 1938 se průměrná míra nezaměstnanosti držela okolo 23,1% a v oblasti s obchodováním se železnými rudami byla dokonce 24,3%. V Londýně byla průměrná míra nezaměstnanosti pouze 8% v porovnání s oblastmi severního Irska a Walesu, kde se držela na úrovni 22%. Nedostatečná pružnost v poklesu reálných mezd může být jedním z možných vysvětlení, proč nebyla zaměstnanost vyšší. Ačkoliv se ekonometrické studie liší v názoru, jakým způsobem reálné mzdy ovlivňovaly míru nezaměstnanosti, tak se průměrná elasticita pohybuje kolem -0,5. Z tohoto závěru bychom mohli vyvodit fakt, že pokud by se reálná mzda stanovila o 10% níže, tak by zaměstnanost v Británii vzrostla.[92]

3.5. Průmysl

Meziválečné období bylo v Británii ve znamení velké změny ve struktuře průmyslu, která byla poznamenána přechodem od upadajících starých odvětví k těm novým. V průběhu třicátých let ztrácela Británie konkurenceschopnost na světových trzích a jejími hlavními konkurenty se staly USA a Belgie. I když bychom mohly považovat dvacátá a třicátá léta sobě navzájem podobná díky stejné podstatě změny v průmyslu, tak mezinárodní ekonomické podmínky byly značně odlišné. Zatímco ve dvacátých letech mezinárodní obchod rostl pomalým tempem, tak v následující dekádě byl značně znemožněn zavedením ochranných cel většiny států. Pro srovnání, pokud bychom považovali předválečný rok 1913 za základní rok s hodnotou 100, pak se vývoj objemu světového vývozu pohyboval od hodnot 65 v roce 1921 přes 120 v roce 1929 a po doznění všech důsledků hospodářské krize opět poklesl na hodnotu 89 v roce 1932. Ve třicátých letech byl sice objem světového vývozu základních produktů vyšší než ve dvacátých letech, ale došlo naopak k poklesu v obchodu s těžkým průmyslem a i přesto byla celková hodnota světového exportu s těmito komoditami pod úrovní let 1911 až 1913. Mezinárodní postavení Velké Británie bylo navíc stiženo novými konkurenty v podobě Japonska, Indie a Číny. Japonský průmysl ve třicátých letech prosperoval i díky jeho nízkým nákladům při výrobě a depreciaci jenu, která následovala po opuštění zlatého standardu v roce 1931. Indie spolu s Čínou konkurovala Británii v oblasti bavlnictví, které bylo umožněno rozvojem jejich národních trhů. Pokles vývozu britských textilních produktů byl zapříčiněn mimo jiné i zavedením cel a kvót ostatními zeměmi. Díky zavedení tarifů a následné roztříštěnosti mezinárodního obchodu na menší trhy byla jakákoliv ekonomická spolupráce znemožněna.[93]

Struktura britského průmyslu se v průběhu třicátých let velmi změnila, kdy chemický průmysl a inženýrství začali postupně nahrazovat ustupující tradiční odvětví.[94] Chemický průmysl sice existoval již na počátku 19. století, ale dokázal se přeorientovat z výroby anorganických produktů na organické, a tím si zajistil svoje přežití na trhu. Na změněnou poptávku se dokázal adaptovat i automobilový průmysl, zejména závody Henryho Forda a General Motors, ale i přesto zůstala poptávka po autech ve Velké Británii mnohem nižší než v USA. V meziválečném období, a zejména pak ve třicátých letech došlo k hromadnému zavádění elektřiny, které umožnila nová technologie. V roce 1918 mělo elektřinu pouze 6% britských domácností a v roce 1938 ji měly již dvě třetiny domácností. Velkých rozmach zaznamenala i telekomunikace a veřejné radiové vysílání, které se snažil již od počátku kontrolovat stát. Třicátá léta by se dala rovněž charakterizovat boomem ve stavebnictví, kdy rostla poptávka po vlastním bydlení a větší koncentrací firem.[95]

Pomalá přizpůsobivost tradičních britských odvětví může být připsána i na vrub víře v to, že se mezinárodní obchodní podmínky opět zlepší a to povede ke zvýšení exportu. Hlavní výzva, před kterou britský průmysl stál, byla pružná adaptace na změněné podmínky světového trhu. Otázkou však zůstává, zda za sníženou poptávkou po britském zboží spočívá nižší produktivita a menší konkurenceschopnost v porovnání s ostatními státy. Jistou odpověď nám může poskytnout porovnání výstupu na jednoho zaměstnance s USA. Mezera produktivity v průmyslových odvětvích byla ve Velké Británii vyšší. Naopak v oblasti finančních služeb v roce 1937 byla Británie produktivnější oproti USA. Nižší výstup na pracovníka ve Velké Británii může být připsán i nízkým investicím do kapitálu v porovnání s prací. Vývoj průmyslu ovlivňovaly také instituce, pobídky a vládní opatření, které vedly k ochraně domácího trhu zavedením tarifů a povolením koluzí. Fůze a slučování firem probíhaly i pod záštitou Bank of England a BIDS (The Bankers Institute Development Company), které nejvíce podporovaly průmysl s bavlnou a stavbu lodí. Nejvýznamnější podpora ze strany BIDC bylo založení Lancashire Cotton Company (LCC) v roce 1929, které získalo pod sebe upadající přádelny, avšak LCC se nepodařilo je přeměnit na tkalcovny a snížit náklady výroby. Dalším problémem britského hospodářství bylo pomalé zavádění nových technologií, které bylo způsobeno uzavřením ve stávajícím systému (tzv. lock-in). Aby byly nové investice efektivní, musely by směřovat nejen do technologie, ale také do pracovní síly a managementu. Investování bylo zkomplikováno vysokou mírou nejistoty, protože nebylo jasné, kdy se světové trhy zotaví a zda dojde k růstu domácího trhu. Z těchto důvodů bývá pomalá přizpůsobivost britského průmyslu světové konkurenci přisuzována lock-in systému, kdy došlo k tomu, že se průmysl uzavřel do technologie a struktury hospodářství 19. století. Další příčinou jsou i malé úspory z rozsahu, které byly typické pro většinu odvětví.[96]

3.6. Mezinárodní obchod

Po světové hospodářské krizi se změnila ekonomická mezinárodní situace, která byla poznamenána vysokými cly a omezením obchodu, jež vedly k vytvoření několika uzavřených ekonomických bloků. Světový obchod byl ovlivněn poklesem cen základních komodit a i poklesem v americké poptávce po surovinách. Británie zavedla cla jako jedna z posledních zemí v roce 1931 a systém celních tarifů v rámci impéria až v roce 1932, a tím byl její zahraniční obchod rovněž omezen. Velká Británie se orientovala na obchod se svými koloniemi a omezila obchodní styky s USA a s evropskými státy. Navíc ji sužovaly problémy s velkou mírou nezaměstnanosti ve vývozních odvětvích. Do roku 1932, kdy došlo ke zmírnění podmínek ve splácení dluhů Válečnou konverzí půjček, byl její státní rozpočet zatížen dluhovou obsluhou, která v roce 1932 představovala něco málo přes 8% čistého národního důchodu.[97]

Reklama

Británie ztrácela zámořská odbytiště v Indii, Japonsku, Austrálii, Číně nebo Brazílii, protože tyto země začaly být díky vlastnímu vznikajícímu průmyslu na Británii stále více nezávislé a navíc měla nové konkurenty v podobě Belgie a USA, kteří se dokázali přizpůsobit světové poptávce po nových statcích. Britskou vývozní situaci navíc stížila skutečnost, že o tradiční britské produkty klesl zájem a ty nové neměly dostatek času na to, aby je nahradily. Britský dovoz naopak vzrostl a týkal se především základních surovin určených k dalšímu zpracování, z toho se nejvíce surovin dováželo z britských kolonií. Aby byla zachována rovnováha, kterou narušil zvýšený dovoz a menší objem britského vývozu, tak muselo dojít ke snížení tempa růstu investičního kapitálu v zámořských oblastech a cena dovozů klesla relativně k jejím vývozům. Navíc došlo k růstu barterového obchodu, který zapříčinil zlepšení životního standardu ve 30. letech. Jedním z důvodů proč britské zahraniční investice klesaly, bylo jejich úplné zakázání v roce 1932 na základě změny podmínek válečných půjček a i poté bylo zakázáno poskytovat půjčky mimo britské kolonie. V pozadí těchto omezení stála snaha zabránit oslabení libry, které by způsobilo velký odliv zahraničního kapitálu a svoji roli sehrála i nejistota na zahraničních trzích, zejména v Evropě díky nestabilní politické situaci.[98]

Graf č. 1: Vývoj britského exportu v období 1919-1939 [99]

Zdroj: THE BRITISH ECONOMY. The Statistics 1900-1964. London: Economics Servise by The Times Publ. Comp. Ltd, 1964, s. 14.

Během 30. let probíhala racionalizace všech britských odvětví, ale plně se povedla pouze v bankovním sektoru. Britské banky byly častým terčem kritiky za to, že se snažily zlepšit především svoji finanční situaci a nepodporovaly dostatečně rozvoj průmyslu. K tomuto zjištění dospěla i Macmillanova komise v roce 1931, která měla zmapovat vzájemnou provázanost mezi finančním sektorem a průmyslem. Komise dospěla k názoru, že banky neposkytují půjčky malým a středním podnikům. Obhajobou bank, kterou sdílel i Maynard Keynes bylo, že banky nejsou zodpovědné za stav průmyslu a dále, že půjčky můžou být poskytnuty kterémukoli klientovi, který splňuje podmínky a posledním argumentem bylo, že půjčují zejména pro účel krátkodobých investic. Ve prospěch bank hrají případy, kdy banky poskytly velké úvěry některým průmyslovým odvětvím, mezi které patřila Midland Bank, jež investovala do LCC nebo District Bank of Manchester, která poskytla velký objem úvěrů také do průmyslu s bavlnictvím, anebo Lloyds, který financoval upadající uhelné doly. Půjčky a úvěry byly poskytovány s relativně vysokou mírou rizika a nízkým zabezpečením proti neschopnosti splácet klienta. To bylo možné díky tomu, že banky znaly dobře své zákazníky a oblast, v nichž se pohybovaly a uměly správně eliminovat asymetrické informace a morální hazard. V průběhu 30. let bylo poskytování půjček omezeno a bankovní podíl na trhu poklesl, k čemuž přispělo i velké množství kartelů, které banky mezi sebou samy zakládaly. Bank of England díky špatné diverzifikaci rizika trpěla ztrátami, které způsobily její půjčky do upadajících odvětví, a později převzala roli v organizování fůzí ostatních firem. Bank of England se snažila především zachovat v procesu racionalizace stávající institucionální propojení mezi vládou, průmyslem a ostatními finančními institucemi a také bylo v jejím zájmu mít na své straně vládní kabinet, který mohl intervenovat i do oblasti soukromého sektoru. Britský bankovní trh byl značně oligopolní a menší banky se tak musely řídit rozhodnutími velkých pěti bank. V meziválečném období bylo investování v zahraničí stíženo, a proto se finanční instituce začaly orientovat na národní trhy, zejména pak na velké investiční příležitosti. Do roku 1933 se nejvíce dařilo trustům, jakými byly například Charterhouse nebo Gresham. Byly to právě velké investiční trusty, které spojovaly zájmy upadajících soukromých bank, the City a průmysl. Když bychom porovnali pozici německých bank v procesu racionalizace, dospěli bychom k názoru, že byly mnohem více intervencionistické a poskytovaly i dlouhodobý investiční kapitál, který jim zakládal leckdy významný podíl v podnicích.[100]

3.7. Znovuvyzbrojování

Po skočení první světové války probíhaly odzbrojovací konference a Velká Británie se rozhodla za všech podmínek udržet mír. Situace se ale v průběhu 30. let změnila a po nástupu Hitlera k moci bylo jasné, že je nutné přehodnotit hrozbu potenciální války. Rok po skončení první světové války bylo přijato tzv. „desetileté pravidlo”, jehož základní premisou byl předpoklad, že v následujících deseti letech nevypukne mezi hlavními světovými velmocemi vojenský konflikt. Tento předpoklad byl britským kabinetem zcela opuštěn v roce 1932.[101] Zlomem se stala tzv. Bílá kniha o obraně z roku 1935, která přehodnocovala britskou bezpečnostní situaci a byla jistým důkazem toho, že se Velká Británie již nadále nespoléhá na Společnost národů a její princip kolektivní bezpečnosti a místo toho se vrací zpět k národní politice bezpečnosti. Hlavní obava Británie spočívala v možné letecké agresi ze strany Německa, kterou podpořilo Hitlerovo prohlášení, že již v roce 1935 má shodnou paritu s Británií v letecké síle. V témže roce Hitler zavedl brannou povinnost o velikosti 500 000 vojáků, čímž porušil ustanovení Versailleské mírové smlouvy a Británie si začala jasně uvědomovat, jakou hrozbu nový nacistický režim pro evropský mír představuje. Německá Remilitarizace Porýní v roce 1936 vedla k přehodnocení britských vojenských postupů, a k tomuto účelu byl založen nový podvýbor vlivného Výboru imperiální obrany. Závěrem podvýboru bylo rozhodnutí k vytvoření nového obranného plánu F a posílení letecké síly tak, aby v roce 1939 byla dosažena shodná letecká parita s Německem. Labouristická strana ale často vetovala zákony o navýšení zbrojních výdajů, a proto v parlamentu neprošel návrh na poskytnutí dalších 400 miliónů liber na znovuvyzbrojování. Neville Chamberlain zastával na otázku týkající se zbrojení tento názor: „…pokud se můžeme vyhnout válce na několik let, měli bychom mít leteckou sílu takové úderné síly, že se s ní nikdo nebude bát podstoupit riziko. Nevěřím, že příští válka, pokud ovšem nastane, bude jako ta poslední a věřím, že naše zdroje budou lépe využity ve vzduchu a na moři než v budování velké armády.[102] Neville Chamberlain přisuzoval letecké obraně prioritní postavení, což představovalo nejrozšířenější názor ve vládním kabinetu a i mezi širokou veřejností. V roce 1937 Británie opět přehodnocovala svoji vojenskou situaci a dospěla k závěru, že spolu s Francií by měla mít převahu na moři, ale co se týká pozemních sil, tak jich měla stále nedostatek a Itálie s Německem by pravděpodobně měly přesilu i ve vzduchu. Thomas Inskip, ministr pro koordinaci obrany, se vyjádřil v tom smyslu, že hlavním předpokladem úspěšného britského zbrojení je silná ekonomická situace Británie, která byla závislá na dovozech základních surovin. Dále formuloval čtyři hlavní cíle britské obrany, mezi něž patřilo především zajistit ochranu samotné Británie, dále zamezit narušení obchodních cest, které zajišťovaly Británii dovozy surovin, chránit zámořské kolonie a až v poslední řadě pomoci některému ze svých spojenců proti napadení.[103]

Graf č. 2: Výdaje na zbrojení podle jednotlivých složek armády[104]

Zdroj: THOMAS, M. 1983. Rearmament and Economic Recovery in the Late 1930s, in: The Economic History Review, New Series. Nov. 1983, vol. 36, no. 4, s. 554.

Výdaje na zbrojení začaly nejvíce růst po roce 1934 a v období let 1934 až 1938 se zdvojnásobily. V oblasti námořní síly byla Británie do roku 1936 limitována Washingtonskou smlouvou a Londýnskou dohodou, které stanovovaly poměr tonáže mezi Británií, Japonskem a Spojenými státy americkými. Výdaje na modernizaci námořní flotily rostly v období let 1936 až 1939 a přestavovaly druhou největší položku hned po investování do leteckých sil. Největší hrozbu pro Británii představovalo Japonsko a dále oblast ve Středozemí. Ačkoliv byly výdaje výrazně navýšeny v roce 1938, tak se na opravdové válečné zbrojení přešlo až v roce 1939. Hlavní složkou britské válečné obrany bylo letectvo R.A.F., které vycházelo z představy, že největší možná hrozba může přijít ze vzduchu. Vzdušná obrana představovala proto největší položku ve zbrojních výdajích. Již v roce 1934 se britský premiér Baldwin rozhodl dosáhnout shodné letecké parity s Německem, ale hlavním předělem pro letectví byl rok 1936 a schválení plánu F, kdy byla navýšena výroba letadel a začaly se vyrábět i nové výkonnější stroje. V roce 1938 bylo přijato nové schéma L, které se zavazoval v příštích dvou letech vyrobit další 4 000 letadel.[105] Nejslabší položkou britské obrany byly pozemní síly, na které byly vykládány nejnižší výdaje. Ačkoliv v roce 1935 navrhl Výbor pro obranu, aby bylo vytvořeno 12 divizí pozemních vojsk a návrh byl kabinetem přijat, tak v roce 1937 měla Velká Británie pouze 4 divize. V období mnichovské krize měla Británie sice další novou divizi, ale z celkového počtu všech divizí byly pouze 2 na evropském kontinentě. Celkové německé výdaje na obranu byly rok před vypuknutím války pětkrát vyšší než ty britské.[106] Nedostatečné tempo britského zbrojení představovalo obavy pro Francii, která pochybovala, že by ji Británie v období války mohla efektivně pomoci. I přes své pochybnosti Francie na Británii nahlížela jako na spojence díky jejímu velkému potenciálu pro budoucí spolupráci a zejména Británie představovala pro Francii morální podporu. Zájem Francie o britské zbrojení vzrostl poté, co Německo začalo opět vyzbrojovat svou armádu v roce 1935 a znepokojovalo ji zejména to, že pozemní armáda je nejmenší složkou britské obrany.[107]

Britské znovuvyzbrojování se muselo potýkat s řadou problémů, jež představovaly nedostatečné vlastní zásoby surovin, což Británii činilo závislou na importu především z kolonií. Dále se snažila získat na svoji stranu vojenského spojence, nejdříve jím měla být Itálie, ale ta se přidala stejně jako Sovětský svaz na stranu Německa a díky špatné spolupráci a izolacionismu ze strany USA ji jako jediný spojenec zbyla Francie. Otázkou také zůstávalo, z čeho se nové zbrojní závody budou financovat. Naskýtaly se dvě možnosti. Mezi první patřilo navýšit daně, k čemuž opravdu došlo, a to z původních 4 liber a 6 pencí v roce 1937 na konečných 7 liber v roce 1939. Druhou možností financování bylo půjčit si v zahraničí, ale vládní kabinet se obával, že by tak mohlo dojít k inflaci, která by zvýšila dovozy zboží a naopak snížila vývozy a to by oslabilo platební bilanci.[108] To celé by mohlo vést ke ztrátě důvěry ze strany zahraničních investorů, kteří by se mohli začít zbavovat krátkodobého kapitálu na britských trzích a vznikl by tak tlak na snížení zásob zlata a zahraničních měn. Během recese roku 1938 se Británie stejně nevyhnula oslabení platební bilance a odlivu zahraničního kapitálu a v roce 1939 ministerstvo financí konečně schválilo možnost půjček ze zahraničí.[109]

Znovuvyzbrojení mělo pozitivní dopad na tradiční britská odvětví v těžbě uhlí a oceli. Celkový dopad zbrojení na ekonomickou situaci Británie lze odhadnou pomocí metody Sociální účetní matice (SAM).[110] Výrobní kapacita pro nové zbrojní programy byla dostatečná díky nově uvolněné kapacitě z upadajícího těžkého průmyslu, ačkoliv pro výrobu letadel bylo nutné zvýšit výrobní kapacitu. Efekt vytěsňování soukromých investic státními nebyl příliš významný díky politice levných peněz a nízkých úrokových měr. Problém představoval nedostatek specializované pracovní síly, a proto docházelo ke zpožďování ve výrobních programech.[111] Přesto byl vliv znovuvyzbrojování na nezaměstnanost zcela zásadní a mezi lety 1935 až 1938 vzrostla zaměstnanost v odvětvích souvisejících se zbrojním průmyslem o 81%. Zbrojní programy také snížily negativní dopady recese roku 1937 a 1938.[112]

Britské zbrojní programy byly negativně poznamenány nedostačující organizační strukturou a nedostatkem kvalifikované pracovní síly, která by byla schopna činit správné analýzy. Všechny tři složky britské obrany, tedy letectvo, námořnictvo a pozemní armáda rozhodovaly nezávisle na sobě a konečné rozhodnutí měl v rukou vládní kabinet, který ovšem nebyl díky nízké spolupráci všech tří složek britské obrany schopen rozhodovat efektivně. Rozhodovací procesy byly rovněž ovlivněny nedostatkem spolehlivých informací, nepanovala shoda v tom, jak velká je německá armáda, ani jaké vojenské plány Německo má.[113]

Otázku týkající se rychlosti rozhodování vládního kabinetu v oblasti zbrojení nejlépe vystihuje následující citát: „Jeho (britského vládního kabinetu) evidentní pomalost v mnoha směrech je díky tomu, že se neobjevuje žádný důvod pro naléhavost, a proto tak dlouho, jak kabinet nemusí činit rychlá rozhodnutí, tak se snaží pomocí kompromisů vyřešit konflikty, které nevyhnutelně vznikají díky administrativní struktuře takových komplikací, jaké si moderní vláda žádá. Ministerské místo pod panem Baldwinem bylo pravděpodobně mnohem důležitější než je nyní, pan Baldwin chápal, že delegování je uměním vládnout, zatímco pan Chamberlain si asi myslí, že role peera je dostatečně široká na to, aby pokryla celou oblast znalostí.[114]

3.8. Ekonomický appeasement

Pro Velkou Británii bylo velkou výzvou najít společný dialog s Německem skrze ekonomickou spolupráci, která by přerostla i v užší politické vztahy. V první polovině třicátých let ale nebyl pro hospodářské vztahy mezi zeměmi příliš velký prostor. Po Velké hospodářské krizi hledaly státy spíše protekcionistickou politiku skrze zavedení vysokých celních tarifů. Prvotním cílem bylo tedy zbavit Evropu takových opatření, aby mohla být opět nastolena vzájemná hospodářská spolupráce mezi zeměmi. Ekonomický appeasement vycházel z přesvědčení, že když Německo obnoví svoji hospodářskou situaci, tak se celá situace zklidní a bude snazší najít společný dialog. Ačkoliv se Británie snažila uplatňovat ekonomický appeasement již během let 1933 až 1936, tak jeho vrchol přišel až s rokem 1937.

Mezi první pokusy o usmiřování skrze hospodářskou spolupráci můžeme počítat Obchodní dohodu z roku 1933 a Dohodu o splátkách roku 1934. Díky oběma dohodám se zvýšil obchod a usnadnily se platby mezi oběma zeměmi, ale politické vztahy to nijak neovlivnilo. V roce 1935 se Velká Británie rozhodla založit ekonomickou radu pro ministerstvo zahraničí, aby mohly být jejich vzájemné kroky sladěny, jejímž prvním představitelem se stal Ashton-Gwatkin. Podle jeho názoru německý nacismus uspěl díky špatné ekonomické situaci a velkému počtu nezaměstnaných, který se vyšplhal v roce 1932 na 6 milionů lidí. Jedinou možnou cestou bylo podle Ashtona-Gwatkina liberalizovat evropské trhy a zabránit tak tomu, aby Hitler musel řešit hospodářskou situaci válečnou výrobou. Německu se ale nenaskýtalo moc možností, s Francií užší hospodářskou spolupráci navázat nechtělo, se Sovětským svazem by to sice bylo možné, ale to Velká Británie nechtěla dopustit. Proto se Británie snažila uzavřít smlouvu s Německem, která by zmírňovala dovozní cla. V případě, že by se jí to nepovedlo, tak měla podle Ashtona-Gwatkina donutit ostatní země jako Francii, Belgii nebo Švýcarsko, aby mu poskytly půjčku. V září 1936 se Velká Británie, Francie a Spojené státy rozhodly stanovit rovnost mezi jejich měnami a vyzvaly i ostatní státy, aby se k nim připojily. Slibovaly si od toho, že dojde ke stabilizaci mezinárodních vztahů. Pokud by Německo k návrhu přistoupilo, tak by mohlo odstranit dovozní cla a mělo by přístup na světové trhy se surovinnými zdroji, jichž mělo nedostatek. S touto myšlenkou nesouhlasil v roce 1937 nový britský premiér Neville Chamberlain, který navrhoval, aby byly odstraněny celní bariéry mezi státy v centrální Evropě za pomoci britských úvěrů.[115]

Velká Británie si začala uvědomovat, že potřebuje pomoc Spojených států amerických, které by ji pomohly se situací na Dálném východě, a proto od roku 1936 s nimi začala navazovat opět užší spolupráci v ekonomické oblasti.[116] USA vyvážely do Británie okolo 16% jejich exportu v průběhu 30. let. To se týkalo zejména zemědělské produkce a z toho důvodu se Británie rozhodla zlepšit ekonomickou spolupráci nejdříve v této oblasti. Proti případné britsko-americké spolupráci se významně stavěl Neville Chamberlain, který byl známý svou nedůvěrou a podezíravostí vůči USA, tato skutečnost měla velký vliv na formování jeho ochoty pokračovat dále v politice appeasementu. V roce 1938 byla nakonec po dlouhém vyjednávání uzavřena obchodní smlouva mezi USA a Velkou Británií, která zajišťovala zvýšení amerického exportu zemědělské produkce do Británie. Smlouva Británii nepřinášela žádný významnější ekonomický prospěch, ale i přesto byla uzavřena, protože mimo jiné dávala najevo nacistickému Německu, že díky užší ekonomické spolupráci mezi mocnostmi bude snazší získat USA na svoji stranu v případě války. Británie uplatňovala ekonomický appeasement také vůči Francii, která byla pro ni zcela významná z geografického hlediska. V roce 1934 mezi sebou uzavřely obchodní smlouvu, která zavazovala Francii, aby snížila cla na dovoz britského zboží a Británie na francouzské zboží uvalila nejmenší možná cla, která mohla být stanovena mimo obchod s koloniemi. Je důležité si uvědomit, že při uzavírání smlouvy s USA byla Británie mnohem ochotnější slevit ze svých požadavků, což odráželo její názor na to, jak vnímala možnost efektivní spolupráce ze strany Francie. Ačkoliv francouzská devalvace franku v roce 1936 způsobila USA a Británii problémy, rozhodly se nakonec nepodniknout žádná odvetná opatření, protože Francie investovala v Londýně velké množství kapitálu a Británie proto nechtěla riskovat, že by Francie začala investovat raději v jiném státě. Británie se také obávala toho, že kdyby se ekonomická situace Francie zhoršila, tak by bylo pro Německo snazší ji ovládnout. Ekonomická spolupráce mezi Francií a Británií měla od začátku spíše politické důvody, protože oběma zemím nepřinesla významný prospěch.[117]

Rozhodování britského ministerstva zahraničí bylo ovlivněno do značné míry ministerstvem financí, které bylo ovlivňováno Bank of England. Během dvacátých let Británie poskytla Německu velké množství půjček a zejména pak krátkodobých úvěrů věnovaných německým bankám a průmyslu. Londýnské banky, které měly vůči Německu velké pohledávky, představovaly silnou zájmovou skupinu, která vyvíjela tlak na rozhodování vlády. V roce 1931 došlo k zmrazení poskytování úvěrů německým bankám v důsledku dopadů hospodářské deprese a následné bankovní krizi v Německu. Německé obchodní domy typu Kleinworts byly charakteristické velkým poměrem zahraničního dluhu vůči svému kapitálu, což je činilo zranitelnými. Díky vysokým úrokovým mírám v Německu byly banky ochotny půjčovat více peněz než by normálně půjčovaly, kdyby se chovaly obezřetně. Guvernér Bank of England Montagu Norman se obával toho, že kdyby chtěl po německých bankách, aby předčasně splatily úvěry vůči Británii, tak by to mohlo vyvolat paniku na mezibankovním trhu ve střední Evropě. Na Londýnské konferenci se proto Bank of England rozhodla pro další poskytování úvěrů Německu a tím zabránila hrozícímu runu na německé banky. Britské banky se dožadovaly vládních záruk v případě, že by německé banky nebyly schopny dostát svým závazkům, což je hlavním důvodem, proč Německu mohlo být ze strany Británie poskytnuto velké množství úvěrů. V roce 1932 byla obnovena úvěrová smlouva s Německem, ale díky depreciaci libry se její podmínky staly pro zahraniční věřitele nevýhodné a Francie s USA začaly postupně omezovat své úvěry německým bankám. Úvěrová smlouva mezi Německem a Británií byla každoročně obnovována až do roku 1939 i přesto, že se platební schopnost Německa každým rokem horšila.[118] Bank of England nechtěla odepsat své pohledávky vůči německým bankám, a proto se snažila ostatním londýnským bankám poskytovat nejrůznější záruky, aby nezačaly hromadně chtít své úvěry zpět. To, že tato politika vydržela tak dlouho bylo ovlivněno i osobním přátelstvím mezi Normanem a Schachtem poté, co byl Schacht odvolán, bylo stále těžší najít s Reichbank společný dialog.[119]

Německo ve 30. letech zavedlo přísné restrikce mezinárodního obchodu a Británie se proto snažila, aby je opustilo, z čehož by sama profitovala a vedlo by to ke zvýšení jejího vývozu do Německa a snížení nezaměstnanosti v exportních odvětvích. Vliv na vládu, aby uzavřela obchodní smlouvu s Německem, vyvinulo i finanční centrum the City a Federace britského průmyslu. Německý ministr hospodářství a zároveň president Reichsbank Schacht byl nakloněn britskému appeasementu a nesouhlasil s nacistickým režimem v Německu, přesto neměl na Hitlera téměř žádný vliv. Británie Německu nabídla navrácení některých bývalých kolonií, které sloužily jako zdroj nerostných surovin a ekonomickou spolupráci výměnou za to, že Německo bude respektovat status quo v centrální Evropě. Od začátku bylo jasné, že k dohodě nemůže dojít, protože Hitler má zájem o státy střední Evropy, přesně jak to vyjádřil ve čtyřletém plánu vydaném v roce 1937. Jednání pokračovala dále s Goringem, který dohodl schůzku lorda Halifaxe s Hitlerem, ale i tato jednání končila neúspěchem poté, co Hitler znovu své požadavky a otázku kolonií posunul na neurčito.[120] Dalším předmětem obchodních jednání s Německem se stala balkánská oblast, která byla závislá na britském dovozu zboží, ale zároveň udržovala úzkou ekonomickou spolupráci s Německem. Británie nechtěla, aby se balkánské státy ještě více sblížily s Německem, ale snažila se získat větší podíl na tamních trzích pro svůj export z kolonií a tím by se zvýšila i kupní síla britského impéria. Británie především chtěla, aby Německo zrušilo nejrůznější omezení zahraničního obchodu, protože poškozovalo nejen ostatní státy, ale i Německo a věřila, že kdyby se Německo zapojilo více do mezinárodního obchodu, tak by to vedlo k částečnému uvolnění nacistického režimu. Úspěchem pro Británii bylo podepsání dohody o uhlí v roce 1938, protože nízké ceny německého uhlí ničily výrazným způsobem britský export. Představu, že Německo může být uspokojeno svobodným obchodem a britským ekonomickým appeasementem začal britský vládní kabinet opouštět po obsazení Prahy. Přesto se lord Halifax a Chamberlain snažili i v roce 1939 dosáhnout užší ekonomické spolupráce s Německem, když obnovili jednání s novým německým ministrem hospodářství Wohltatem. Británie byla připravena poskytnout Německu půjčku, aby mohlo obnovit obchodní styky s Evropou. Wohltat neměl ale na Hitlera stejně jako ostatní žádný vliv a tato jednání představují poslední pokus v britském ekonomickém appeasementu před začátkem druhé světové války.[121]

Za úplně poslední pokus politiky ekonomického appeasementu by se dal považovat skandál s přesunem českého zlata z května roku 1939. Česká národní banka držela na účtech Banky pro mezinárodní platby (BIS) zlato v celkové hodnotě 6 000 000 liber a BIS uložila české aktivum na účet Bank of England.[122] Krátce po okupaci Československa byly tyto peníze převedeny na účet německé Reichsbank. Za to byla britská vláda kritizována nejen ze strany médií, ale i veřejnosti. Obranným argumentem vlády bylo tvrzení, že nevěděla, komu zlato ve skutečnosti patří. I přesto je však zvláštní, že se rozhodla jakékoli aktivum převést na účet německé Reichsbank. To celé vzbudilo podezření, že Chamberlain i nadále pokračuje v politice appeasementu, ačkoliv v této době již bylo jasné, jaké plány ve skutečnosti Hitler má. Sir John Simon se snažil celou situaci zachránit tím, že vláda o převodu zlata nevěděla a že Bank of England jednala samostatně. Na konec se ukázalo, že Montagu Norman, guvernér Bank of England, s přesunem souhlasil bez vědomí vlády, protože přesunu nemohl stejně nijak zabránit.

Poznámky

[61] BALL, S., 1986. The Conservative Party and the Formation of the National Government: August 1931, in: The Historical Journal, Mar. 1986, vol. 29, no. 1, s. 159-182.

[62] SELF, R. (ed.). 2002. The Neville Chamberlain Diary Letters. Vol.3 The heir apparent, 1928-1933, s. 230.

[63] ELLINGER, J. Neville Chamberlain. Od usmiřování k válce: britská zahraniční politika: 1937-1940, s. 31, 53.

[64] MORGAN, O. K., Dějiny Británie, s. 481, 482.

[65] Edenova demise byla významným mezníkem ve vývoji britské zahraniční politiky. Edena donutila k odchodu názorová neshoda s novým premiérem Chamberlainem, který na rozdíl od svého předchůdce Baldwina zasahoval významnou měrou do zahraniční politiky. Eden vystupoval mnohem ostřeji proti nárokům Hitlera, než si Chamberlain představoval a chtěl také zajistit užší spolupráci s Francií. Na půdě sněmovny Edena vždy podporoval Winston Churchill, který souhlasil s tvrdším postupem vůči všem diktátorům. CHURCHILL. Druhá světová válka, I. díl, blížící se bouře, s. 219.

[66] ELLINGER, J. Neville Chamberlain. Od usmiřování k válce: britská zahraniční politika 1937-1940,.s. 81-115.

[67] Hitlera jmenoval říšským kancléřem německý prezident von Hindenburg, který tak učinil pod nátlakem. Mezi první Hitlerovi kroky patřilo získání si podpory v kabinetě, kdy se musel dohodnout zejména s katolickou stranou a dále obsadil klíčové posty svými přáteli. Göring se stal ministrem bez portfeje, von Neurath ministrem zahraničních věcí a von Papen se stal vice kancléřem. HERR HITLER, The Times, 31. leden 1933, s. 10.

[68] GILBERT, M. The Roots of Appeasement, s. 142, 143.

[69] RECORD, J. The Specter of Munich: Reconsidering the Lessons of Appeasing Hitler, s. 15, 24,39,51,55,58,70.

[70] MARTEL, G. (ed.). 1986. The Origins of the Second World War Reconsidered, The A.J.P. Taylor debate after twenty-five years, s. 146.

[71] NEVILLE, P. 2001. Lord Vansittart, Sir Walford Selby and the Debate about Treasury Interference in the Conduct of British Foreign Policy in the 1930s, in: Journal of Contemporary History. Oct. 2001, vol. 36, no. 4, s. 623-633.

[72] JOHNSON, G. 2005. Sir Eric Phipps, The British Government, and the Appeasement of Germany, 1933-1937, in: Diplomacy and Statecraft, 2005, vol. 16, s. 651-669.

[73] Lord Lothian byl velice dlouho toho názoru, že Hitler nechce v žádném případě válku. Lothian vnímal Hitlera sice jako poněkud zbytečně „fanatického”, ale určitě ne na tolik, aby se vymkl kontrole. Hitler byl podle Lothiana silnou osobností, které jde pouze o sjednocení německého národa, až toho dosáhne, tak nebude mít žádné další zahraničně-politické ambice. Takovýto názor nebyl v britském kabinetě nikterak ojedinělý. MARTEL, The Times and Appeasement: the journals of A. L. Kennedy, 1932-1939. In: Camden Fifth Series, vol. 16, s. 160.

[74] Další skupina lidí, která se scházela za účelem debat o britské zahraniční politice ve 30. letech, byla the All Souls Foreign Affairs Group. Záznamy ze svých setkání posílali její členové občas i na samotné ministerstvo zahraničí a do některých význačných novin, aby tak upozornily na své leckdy rozdílné návrhy na postup řešení mezinárodních konfliktů. Členy All Souls byli převážně univerzitní učitelé a mezi nejznámějšími z nich bychom byli Lord Allen of Hurtwood, Lionel Curtis, Sir Arthur Salter, Gilbert Murray, Harold MacMillan a A.L. Rowse (který v roce 1961 vydal knihu s alespoň částečnými záznamy z jejich schůzek). ASTER., Appeasement and All Souls: a portrait with documents, 1937-1939. In: Camden Fifth Series, s. 2, 3.

[75] NEVILLE, P. Hitler a appeasement. Britský pokus zabránit druhé světové válce, s. 32-45.

[76] GILBERT, M. The Roots of Appeasement, s. 146-150.

[77] Velká Británie musela v roce 1931 snížit státní výdaje a zvýšit příjmy státního rozpočtu, ale zvýšení daní představovalo až poslední možnost. Proto si půjčovala v zahraničí a zadlužila tak daňové poplatníky na velmi dlouhé období. Navíc bylo ještě nutné splácet dluhy z 20. let, kdy panovala vlna optimismu a s tím spojený rozmach hospodářství. Vláda si dobře uvědomovala, že zadlužení je nadále neúnosné, jak dokládá zpráva z komise o národních výdajích: „Jinými slovy si v současnosti užíváme výhody, za které neneseme náklady…Pouze se zvýšenými příjmy můžeme pokračovat v poskytování našich současných služeb bez dodatečného zdanění.” THE NATIONAL ARCHIVE. Cabinet. Committee on National Expediture. Note by the Secretary. Cabinet. CAB/24/222.

[78] FEINSTEIN, TEMIN, TONIOLO, The European Economy Between the Wars, s. 104-110, 166, 167

[79] YOUNGSON, The British Economy 1920-1957, s. 74- 86.

[80] Podle tajné zprávy ekonomické rady v roce 1932 (ve které byl přítomen i ekonomický poradce vládního kabinetu Sir Frederick Leith-Ross) Velká Británie zaznamenala poprvé hospodářské oživení po vypuknutí světové krize. Postupně se začala obnovovat důvěra na finančních trzích, ke které podle zprávy přispěla i Laussanská konference. THE NATIONAL ARCHIVE. Economic Advisory Council. Fifth Report of Committee on Economic Information. Survey of the Economic Situation, November 1932. CAB/24/235, s. 7.

[81] ELLINGER, Neville Chamberlain. Od usmiřování k válce: britská zahraniční politika, 1937-1940,s. 42-46.

[82] ORT. Evropa 20. století, s. 67-68.

[83] SELF, R. (ed.). 2002. The Neville Chamberlain Diary Letters. Vol.3 The heir apparent, 1928-1933, s. 333.

[84] GILBERT, The Roots of appeasement, s. 133-137.

[85] FEINSTEIN, TEMIN, TONIOLO, The Word economy between the Word wars, s. 138-140.

[86] SELF, R. (ed.). 2002. The Neville Chamberlain Diary Letters. Vol.3 The heir apparent, 1928-1933, s. 279.

[87] FLOUD, R. JOHNSON P. (eds.). 2004. The Cambridge Economic History of Modern Britain, volume II. In: Economic Maturity, 1860-1939. s. 331-335.

[88] SELF, R. (ed.). 2002. The Neville Chamberlain Diary Letters. Vol.3 The heir apparent, 1928-1933, s. 383.

[89] Psychologická příčina efektu vytěsňování spočívá v obavě soukromého sektoru před deficitem státního rozpočtu, který indikuje nestabilní finanční prostředí, a proto následně dochází k neochotě investovat soukromým sektorem. Finanční příčina efektu vytěsňování je spatřována v tom, že pokud stát přebírá roli soukromého sektoru v investování, pak nezbývá tolik prostoru pro soukromé investice, načež státní výdaje bývají neefektivní, protože nejsou koordinovány trhem. Finančnímu efektu vytěsňování by šlo částečně předejít tím, že by došlo k celkovému navýšení výdajů, tedy jak státních tak soukromých a snížení úrokových měr. FEINSTEIN, TEMIN, TONIOLO, The World Economy Between the World Wars, s. 130.

[90] FEINSTEIN, TEMIN, TONIOLO, The European Economy Between the Wars, s. 132,139, 140.

[91] YOUNGSON, The British Economy 1920-1957, s. 128, 129.

[92] FLOUD, R. JOHNSON P. (eds.). 2004. The Cambridge Economic History of Modern Britain, volume II. In: Economic Maturity, 1860-1939. s. 347, 348, 361.

[93] YOUNGSON, The British Economy 1920-1957, s. 96, 97, 101.

[94] Nová odvětví se začala soustřeďovat a přesouvat do oblasti jižní Anglie, protože nebyla tolik závislá na přírodních surovinách. Suroviny nebyly rovněž zapotřebí v takovém množství jako v tradičních odvětvích, anebo se suroviny začaly dovážet, k tomu dopomohl rozvoj silniční dopravy. POLLARD, The Development of the British Economy 1914-1967, s. 129-130.

[95] FEINSTEIN, TEMIN, TONIOLO, The European Economy Between the Wars, s. 180-182.

[96] FLOUD, R. JOHNSON P. (eds.). 2004. The Cambridge Economic History of Modern Britain, volume II. In: Economic Maturity, 1860-1939,s. 377-393.

[97] POLLARD, The Development of the British Economy 1914-1967, s. 190, 202.

[98] YOUNGSON, The British Economy 1920-1957, s. 121-125.

[99] Největší hodnoty dosahuje vývoj britského exportu v roce 1920, kdy došlo po skončení první světové války k hospodářskému boomu. Britský export se po celá 20. léta držel relativně vysoko, ale po vypuknutí hospodářské krize, která zasáhla plně Británii až v roce 1931 se jeho objem snížil. Další omezení přišla s imperiální konferencí v Ottawě, která zavedla nový systém tarifů. Jeho hodnota se opět začala zvyšovat až po skončení mírné deprese roku 1937 a díky přípravám na válku neklesl zpět na hodnotu první poloviny 30. let.

[100] FLOUD, R. JOHNSON P. (eds.). 2004. The Cambridge Economic History of Modern Britain, volume II. In: Economic Maturity, 1860-1939, s. 409-415, 421.

[101] V roce 1936 řekl von Neurath na schůzce s A. L. Kennedym, že když se před dvěma lety setkal s Edenem, tak se jej snažil přesvědčit, aby Británie začala budovat větší leteckou sílu. K tomu došlo ale až s dvouletým zpožděním,což von Neurath komentoval tak, že Británie je vždycky ve všem pozadu. Je tedy jasné, že von Neurath s Hitlerovou expanzivní politikou nesouhlasil podobně, jako i mnozí jeho generálové. MARTEL, The Times and Appeasement: the journals of A. L. Kennedy, 1932-1939. In: Camden Fifth Series, s. 204.

[102] SELF, R. 2005. The Neville Chamberlain Diary Letters. Vol. 4, The Downing Street Years, 1934-1940, s. 175.

[103] ELLINGER, Neville Chamberlain. Od usmiřování k válce: britská zahraniční politika, 1937-1940, s. 64,65.

[104] Celkové výdaje na zbrojení vzrostly od roku 1933, kdy dosahovaly 103 mil. liber až na konečných 400 mil. liber v roce 1939. Nicméně pokud sečteme výdaje na všechny tři složky obrany, dostaneme mnohem nižší objem výdajů, než jsou celkové. To je způsobeno tím, že větší část výdajů nesměřovala přímo na výstavbu nových lodí, nebo letadel, ale do nákupu materiálů, zaměstnání pracovní síly, či k nákupu nové výrobní kapacity. Výdaje na zbrojení sice rostly vysokým tempem, ale v Německu dosahovaly v posledním roce míru téměř dvojnásobné hodnoty.

[105] POSTAN, British War Production, s. 14-23.

[106] HANCOCK, GOWING, British War Economy, s. 67, 71.

[107] ALEXANDER, PHILPOTT, 2007. The French and the British Field Force: Moral Support or Material Contribution?, in: The Journal of Military History, Jun.2007, vol. 71, no. 3, s. 743-772.

[108] Při schvalování rozpočtu roku 1937 se Neville Chamberlain snažil o zavedení daně (známá jako N.D.C.), která by byla uvalena na zisky firem, které se obohatily zbrojní výrobou. Daň měla mimo jiné dokázat londýnské City, že vláda bude schopna splácet další půjčku na zbrojení. Proti Chamberlainově návrhu se zvedla vlna kritiky nejen ze strany jeho kolegů ve vládě, ale i ze strany firem, kterých se to bezprostředně týkalo. I přesto pokračoval dále ve snaze ji prosadit, jeho motivace ale patrně ležela v sociální dimenzi. Takto uvalená daň by ukázala veřejnosti, že i prosperující firmy nesou břemeno zdanění, které je věnováno na zbrojení a mohly by tak uklidnit dělníky a předejít tak možné stávce. S návrhem N.D.C. Chamberlain neuspěl a znamenala pro něj první významnější politickou prohru. SHAY, 1975. Chamberlain´s Folly: The National Defence Contribution of 1937, in: Albion: A Quarterly Journal Concerned with British Studies, 1975, vol. 7, no. 4, s. 317-327.

[109] PARKER, 1975. Economics, Rearmament and Foreign Policy: The United Kingdom before 1939- A Preliminary Study, in: Journal of Contemporary History, říj. 1975, vol. 10, no. 4, s. 637-647.

[110] SAM přestavuje soupis všech vstupů a výstupů v ekonomice pro rok 1935 ve Velké Británii, z čehož lze usuzovat na obecný vliv zbrojení na britský průmysl. Jedná se v podstatě o účetní knihu, která zaznamenává objem všech významných ekonomických aktivit a poměr výstupů mezi jednotlivými sektory.

[111] V období let 1933 až 1936 se vedly ve vládním kabinetu spory o tom, jestli mají vyzbrojování zajišťovat státní nebo soukromé firmy. Proti soukromým zakázkám ve zbrojení ostře vystupovali např. lord Robert Cecil nebo Lloyd George, pro soukromé vyzbrojování se naopak vyslovil Sir Hankey. Vlnu debat rozpoutal skandál s korupcí s americkými soukromými zbrojními závody v roce 1934. Závěrem vyšetřování bylo zcela nepřekvapivě to, že zbrojení má zůstat v rukou státu. ANDERSON, 1994. British Rearmament and the ”Merchants of Death”: The 1935-36 Royal Commission on the Manufacture of and Trade in Armaments, in: Journal of Contemporary History, led.1994, vol. 29, no. 1, s. 5-37.

[112] THOMAS, 1983. Rearmament and Economic Recovery in the Late 1930s, in: The Economic History Review, New Series, lis.1983, vol. 36, no. 4, s. 552-579.

[113] RICHARDSON, 1988. New Perspectives on Appeasement: Some Implications for International Relations, in: World Politics, Aug.1988, vol. 40, no. 3, s. 289-316.

[114] JENNINGS. 1938. British Organization for Rearmament, in: Political Science Quarterly, pros. 1938, vol. 53, no. 4, s. 481- 490.

[115] GILBERT, M. The Roots of Appeasement, s. 153-156.

[116] I přes pokles amerického exportu do Německa v důsledku hospodářské krize, byly USA největším exportérem Německa v letech 1933, 1934 1938. Německo si nejvíce od USA žádalo ocel, železo, motorová paliva, nebo olej, tyto suroviny šly převážně na německé zbrojní programy. V roce 1937 se Norman H. Davis účastnil v Londýně tajných jednání, která měla alespoň částečně koordinovat postup v jednání vůši nacistickému Německu. Dohodly se na tom, že chtějí udržet mír za jakoukoliv cenu, tedy i pokud by za dobré chování Německa musely zaplatit. V ten samý rok měl americký prezident Roosvelt na světové konferenci navrhnout mezinárodní systém, který by vedl k rovnému přístupu k základním surovinným zdrojům, rovná práva a revizi smluv. Z celého návrhu ale sešlo, protože USA se začaly bát toho, že by byly zataženy do řešení evropských sporů a ukončily tím éru politiky izolacionalismu. OFFNER. 1977. Appeasement Revisited: The United States, Great Britain, and Germany, 1933-1940, in: The Journal of American History, Sep. 1977, vol. 64, no. 2, s. 373-393.

[117] SKALNES. 1998. Grand Strategy and Foreign Economic Policy: British Strategy in the 1930s, in: World Politics, Jul. 1998, vol. 50, no. 4, s. 582-616.

[118] V roce 1936 poskytlo několik londýnských bank úvěr I. G. Farben, německé firmě, která vyráběla jedovatý plyn, který byl používán v koncentračních táborech. Ministerstvo financí se vyjádřilo v tom smyslu, že proti tomu nic nenamítá, ale po protestech ze strany veřejného mínění byly podobné úvěry od roku 1937 omezeny. GILBERT, The Appeasers, s. 190.

[119] FORBES. 1987. London Banks, the German Standstill Agreements, and ´Economic Appeasement´ in the 1930s, in: The Economic History Review, New Series, Nov. 1987, vol. 40, no. 4, s. 571-587.

[120] Německu by nově získané kolonie umožnily přístup k surovinným zdrojům, které byly nutné pro pokračování ve zbrojení. Ale otázku přístupu k surovinám chtěla Velká Británie v jednáních dále řešit tak, aby jich Německo nemohlo zneužít. WENDT, B. J. 1971. Economic Appeasement, Handel und Finanz in der britischen Deutschland-Politik 1933-1939, Düsseldorf: Bertelsmann Universitätsverlag, s. 449.

[121] MACDONALD. 1972. Economic Appeasement and the German ”Moderates” 1937-1939. An Introductory Essay, in: Past & Present, Aug.1972, no. 56, s. 105-135.

[122] Banka pro mezinárodní platby (BIS) byla založena v roce 1930, aby umožňovala snazší splácení válečných dluhů a reparací mezi státy a byla nezávislá na rozhodování vlády.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více