Armáda jako strážce demokracie? Případ Turecka: 4. Turecko a EU

Autor: Bc. Alexandr Ficker 🕔︎︎ 👁︎ 15.569

4. Turecko a EU

Jednou z hlavních příčin, které vyvolaly změnu stojících za změnou postavení turecké armády ve společnosti, byl vliv Evropských společenství (ES) na Turecko. Turecko bylo zemí spíše prozápadně orientovanou, ale hlavně díky odkazu Mustafy Kemala se stalo zemí, která se silně přikláněla západním demokraciím. Dá se říci, že v dnešní době mají tyto celky velmi dlouhou historii, co se společných vztahů týče. V následujících kapitolách podrobněji rozebereme jednotlivé fáze vztahů Turecka s ES/EHS/EU a vliv těchto vztahů na tureckou armádu a její postavení.

4.1. Zrod vztahů Turecka a ES/EHS

Po druhé světové válce a na začátku bipolárního rozdělení světa Turecko začalo hrát na světové scéně čím dál tím větší roli, zejména díky své geografické poloze. Díky neutralitě za druhé světové války a pozdějšímu příklonu na stranu spojenců stálo Turecko na konci této války na straně vítězů. Turecko se tak stalo členem nově vznikajících regionálních, bezpečnostních a hospodářských struktur jako je Rada Evropy, Organizace pro hospodářský rozvoj (OECD) a stalo se i členem Severoatlantické aliance (NATO). Dalším krokem vyplývajícím z vůle po hlubší integraci a větším zapojení se do dění v Evropě bylo v roce 1959 požádání o připojení k Evropskému Hospodářskému Společenství.

Reklama

Ačkoliv bylo Turecko vnímáno především prizmatem svého členství v NATO, kde hrálo strategickou roli svou geografickou polohou u východního bloku, a otázka ukotvení Turecka v rámci EHS nebyla aktuální, byla na základě turecké žádosti z roku 1959, podepsána o čtyři roky později v Ankaře smlouva o přidružení Turecka k EHS[68]. Tato smlouva měla pouze hospodářský charakter a jejím naplněním měla být celní unie mezi Tureckem a EHS, jež obsahuje základní opatření, která byla vytvořena dle původní dohody Evropské hospodářské unie. V roce 1970 byl podepsán dodatečný protokol k Ankarské smlouvě. Po přípravném a přechodném období přibližování Turecka k EU měla být celní unie realizována nejpozději v roce 1995.[69]

Kvůli neklidné situaci na domácí politické scéně se v 70. letech téměř nepokročilo v realizaci podmínek smlouvy a to navzdory převratu z roku 1960, který jak již bylo řečeno, měl navrátit na politickou scénu pořádek a normalizovat dění ve státě. Vzhledem k neschopnosti politických špiček dohodnout se na kompromisu mezi sebou navzájem, nebylo navzdory souhlasnému postoji armády možné pokročit v naplňování podmínek stanovených v této přidružovací smlouvě. Ačkoliv armáda v této době podporovala plnění podmínek[70], nijak se nepokusila tento postoj mocenským tlakem prosadit a přenechala zodpovědnost na civilní vládě tak, jak jí přenechala po převratu v roce 1961. Armáda zachovávala status quo až do roku 1971, kdy zaslala již v předchozím textu zmíněné memorandum premiéru Demirelovi. Dalším faktorem, který se negativně projevil na formování budoucích vztahů s ES, a který dodnes není zcela vyřešen, byla vojenská intervence na Kypru z 20. července 1974.

4.2. Vztahy s ES v letech 1980 až 1996

Dalším rokem, který paradoxně zmrazil vztahy Turecka s Evropským společenstvím, byl rok 1980, ve kterém jak už jsme si řekli, provedla turecká armáda zásah na domácí politické scéně s cílem navrátit stabilitu do země a nepřímo tak podpořit i naplňování přístupových kritérií do celní unie. Pro tuto činnost bylo třeba jednotné vlády se silným mandátem, která by navíc měla zájem rozvíjet Turecko i po hospodářské stránce. Ta však do roku 1980 Turecku neexistovala. Nová vláda Sülleyman Demirala, která se dostala k moci v říjnu 1979, odsouhlasila na jaře 1980 reformní ekonomický balíček[71], který se ovšem stal předmětem kritiky po celém Turecku, především však v odborových organizacích. Ve většině továren docházelo ke stávkám, které často přinášely násilné střety s armádou a policií. [72]

Zásah, který provedla armáda v září roku 1980, však byl příkře odsouzen mezinárodním společenstvím. Bylo to již podruhé, co se snesla kritika na armádu a její zásah do života země. Je pravdou, že EHS se k tomuto zásahu stavělo velmi rezervovaně, ale dostalo se mu hlubokého odsouzení ze strany Evropské Rady, která také pozastavila přidružování Turecka k EHS.[73] Je nutno říci, že takováto reakce ze strany ER a EHS armádu velmi překvapila, neboť jejím cílem bylo přiblížení se k hodnotám západní Evropy. Nastalo tak druhé rozčarování armádních důstojníků, kteří získali pocit, že jim Evropa nerozumí, vždyť místo vděku za stabilizaci země a budoucího partnera se jim dostalo jen kritiky ze všech stran.[74] Bylo to hlavně díky této kritice, že armáda navrátila moc civilní vládě v tak rychlém čase a uspořádala volby v roce 1983, ve kterých ovšem nebyly zastoupeny strany existující před jejím zásahem. Nový volební systém byl navrhnut spíše v neprospěch malých stran, neboť velká pluralita stran, která zde existovala do této doby, byla nyní považována za zdroj neklidné situace v letech 1970-80, kdy mohlo dojít k vytvoření vlády se silným mandátem jen velmi ztěžka.

I když došlo k rozpuštění stran existujících před vojenským zásahem, tak ti, jež nebyli armádou zatčeni a odsouzeni, se rychle přeskupili do stran nových. Volby v roce 1983 tedy, jak již bylo uvedeno, vyhrála SV, jejíž předseda a nový premiér byl právě Turgut Özal, tedy člověk, který stál za ekonomickou reformou v Demirelově vládě. Jeho strana získala ve volbách celých 45 % všech hlasů, které jí v národním shromáždění dávaly absolutní většinu.[75] Lze tedy říci, že v Turecku po dlouhém období vznikla vláda, která měla velmi silný mandát, a od které se očekávaly radikální zásahy a reformy současné společnosti. Armádu tento výsledek zaskočil, nicméně nedošlo k žádným projevům nesouhlasu. Strana vlasti však zůstala pod přísným dohledem NBR, kterému nadále předsedal vojenský činitel a armáda měla v tomto dohlížecím orgánu také hlavní slovo.

Proces demokratizace za vlády Turguta Özala postupoval velkým tempem kupředu. Jeho liberální strana se zasadila o velké množství již tak dlouho potřebných ekonomických reforem a zasadila se i o nové svobodné komunální volby v březnu 1984, kterých se mohly zúčastnit i strany, které byly před tím armádou zakázány.

Tabulka 7: Výsledek komunálních Voleb bez omezené účasti politických stran

Reklama

Výsledek Voleb v Roce 1984

SV

41,52 %

SDS

23,35 %

SPC

Reklama

13,25 %

SL

8,76 %

NDS

7,09 %

SB

4,04 %

SV- Strana vlasti

SDS- Sociální demokratická strana (Sosayl Demokrat Parti)

SPC- Strana pravé cesty (Dogru Yol Partisi)

SL- Strana lidu (Peoples Party)

NDS- Národní demokratická strana

SB- Strana blahobytu, reinkarnace Erbakanovy NSS

Zdroj: ZÜRCHER, Erik. Turkey: a modern history. New York: I.B.Tauris, 1997. Str.283. ISBN 1-85043-399-2

Mezi vládními elitami panovaly velmi silné obavy, aby armáda proti těmto volbám nezakročila. Nové volby opětovně vyhrála SV s většinovým ziskem. Díky použití d´Hondotvy metody a favorizaci velkých stran získali zastoupení už jen další dvě strany, SDS pod vedením nové tváře profesora Erdala Inönüa nově vzniklá SPC, která byla neformálně ovládána Demirelem, který ačkoliv měl zakázán vstup do politického života země, nehodlal své pozice zanechat a vytvořil tuto stranu, kterou však navenek reprezentovaly nové tváře.

Vztahy s ES byly od roku 1981 stále napjaté. Turecku bylo vytýkáno silné postavení armády ve společnosti a možnost armády kontrolovat a měnit politický život v zemi skrze NBR. Mezi výtky, které směřovaly na adresu Turecka, patřily také ty, vytýkající nedostatek svobodného tisku, práv žen a menšin, zvláště pak Kurdů, a zákazu používaní jiného jazyka než turečtiny na území státu nebo minimálně nemožnosti vysílání v jiných jazycích. Turecko bylo stále terčem kritiky také za svůj neměnný postoj k zásahu na Kypru a trvalé podpoře severního Kypru.[76] Navzdory těmto výtkám však Turecko podalo 14. 4. 1987 žádost o plné členství. Evropské Společenství však turecké žádosti nevyhovělo a Komise se ve své zprávě z roku 1989, která prozkoumala žádost Turecka, vyjádřila velmi negativně o stávající situaci v Turecku. Hlavní nedostatky, které byly v této zprávě, jsou již zmíněny výše, dále však Komise tvrdí, že tato situace byla posouzena jako dlouhodobě nepřekonatelná, a proto nebylo možné přístupová jednání otevřít. Komise tak turecké žádosti nevyhověla, avšak potvrdila způsobilost Turecka o členství v ES žádat a zdůraznila, že ES má do budoucna zájem na zintenzivnění vzájemných vztahů. Proto byly stanoveny podmínky, které mělo Turecko v následujících letech splnit. Šlo o zmírnění strukturálních nerovností v zemědělství a průmyslu, o snížení vysokého stupně protekcionismu, zvýšení sociální ochrany občanů a zajištění makroekonomické stability.[77]

V letech 1990, kdy už byl Özal prezidentem, ztrácela SV, zvláště v důsledku svých korupčních skandálům, na oblibě mezi voliči, což se promítlo ve volbách 1991, kdy se k moci dostala Demirelova SPC a po smrti Özala v 1993 se stal Demirel prezidentem. Na místo premiéra se dostala Tansu Cirellová, první žena v nejvyšší turecké politické funkci. V době jejího vládnutí se naplnilo přípravné období pro uzavření celní unie mezi EU a Tureckem. Dohoda byla podepsána na zasedání Asociační rady Turecko – EU 6. března 1995 s platností od 1. ledna 1996. Jednou z podmínek celní unie bylo zahájení demokratizačních reforem směřujících k plnění kodaňských kritérií. První balík ústavních změn se podařilo v parlamentu prosadit v létě 1995.[78]

Vláda Cillerové si přičítala veškerý kredit za tento úspěch s celní unií a snažila se jím apelovat na voliče ve volbách v roce 1995.

Tabulka 8: Výsledek Voleb v Roce 1995 a vítězství Erbakanovy SB

Výsledek Voleb v Roce 1995

SB

41,52 %

158 mandátů

SPC

23,35 %

135 mandátů

SV

13,25 %

132 mandátů

DLS

8,76 %

76 mandátů

DLS- Demokratická levicová strana

Zdroj: http://electionresources.org/tr/assembly.php?election=1995&constituency=

Nicméně, špatná hospodářská situace a špatný obraz sekulárních stran v očích veřejnosti dopomohl k vítězství první antisekulární strany SB pod vedením Necmetina Erbakana. Ten se stal, v koalici s Cillerovou, prvním islamistickým premiérem v moderní historii Turecka. Erbakan zastával důležitou roli jako představitel islámských prvních islámských politických stran, jeho strany byly dvakrát zrušeny a zakázány armádou. Poprvé se tak stalo v prvním zásahu armády a po druhé to bylo v roce 1981, kdy byla jeho strana zakázána jako příliš islamistická. Necmetin Erbakan byl celý svůj život zastáncem „pravé víry“, silným odpůrcem jakémukoliv přizpůsobování se západu, o EU tvrdil, že je to sionistický křesťanský spolek[79]. Byl velkým odpůrcem volného trhu a nátlaku na Turecko z jakékoliv strany. Jako takový nebyl dozajista vítaným společníkem na půdě EU, kterou nikdy oficiálně nenavštívil. Za jeho vlády tedy dospěly rozhovory mezi Tureckem a EU na bod mrazu. Na druhou stranu, jeho vláda přinesla změnu zahraniční politiky s okolními islámskými zeměmi a začala s nimi navazovat těsnější vztahy, než měla jakákoliv vláda předchozí. Erbakan ovšem nepatřil mezi nejčastější typ islamistických vůdců, který by svoje názory prosazoval a podporoval silou.[80] Je možné o tomto premiérovi říci, že byl pravým opakem a nikdy nevyzýval k násilnostem.

4.3. Vztahy s EU v letech 1996 až 2002

Erbakanovo premiérství trvalo krátce[81] a fungovalo na silné koalici s SPC. Spolu měly tyto strany ústavní většinu. Strana Blahobytu začala rázně prosazovat svůj program, který inklinoval k navrácení povinné výuky náboženství do školního systému. Erbakan se obracel proti stávajícímu sekulárnímu státu, což vyvolávalo vlny nevole mezi zastánci kemalismu a sekularismu. Navíc Erbakanovo jednání bylo proti základním principům, na kterých do této doby fungovala Turecká republika. 28. února 1997 přednesla armáda vládě dlouhý list doporučení, která měla vést k utlumení islámské aktivity v ekonomice a ve státě. Erbakanova vláda tato „doporučení“ dne 13. března oficiálně převzala, ale odložila je stranou a dále se jimi nezabývala.[82] Toto jednání vyvolalo v armádě vlnu nevole a pobouření, a proto předložila svá doporučení na zasedání NBR, která byla armádou kontrolována, a ta tato doporučení zaslala vládě, nikoliv však jako doporučení, ale již jako ultimátum, kterým se vláda prostě zabývat musí. Touto dobou již mezi armádou a Stranou Blahobytu vypukla otevřená „válka“. I když Erbakanova vláda přežila hlasování o nedůvěře, přesto se premiér rozhodl odstoupit ze své funkce, aby se zmírnil tlak armády na současný systém. V této situaci rozhodnutí o pověření nového ministra připadlo prezidentu Demirelovi, který namísto pověření druhé nejsilnější strany, kterou byla SPC (Cirellové), k sestavení vlády, vybral zástupce opozice, tehdy třetí nejsilnější strany SV. Představitel SV Mesut Yilmaz toho za velké podpory a tlaku armády na současné politické špičky dosáhl a zbavil tak Erbakanovu SB vlády. Armáda se však nezastavila u sesazení Erbakana, ale NBR prohlásila SB za stranu prosazující islámský fundamentalismus a ústavní soud jí v roce 1998 zakázal. Zakázal také Erbakanovi aktivní činnost v politice na dobu pěti let, která však byla poté prodloužena na dobu do konce jeho života.

Paradoxně vyvolal v EU tento zásah armády, který de facto odstranil radikálního představitele islamismu, ostrou vlnu kritiky. Špičky EU tento čin vnímaly velmi zjednodušeně, a to pouze jako zásah armády proti civilnímu přestaviteli a nebyly ochotny se o tento problém hlouběji zajímat. Snad větší kritika, než na armádu samu, se snesla na existenci NBR a její schopnosti ovládat danou politickou scénu. Tato kritika, která se přidala k té předchozí, měla velký vliv na postoj armády k EU. Dá se říci, že když v 60. letech byl vstup do ES armádou přijímán jako logické a nutné východisko, tak se s přibývající kritikou funkce armády začal tento názor měnit. Tak, jak do této doby armáda postupovala s cílem, aby zachovala co nejvíce stabilní stát, vhodný jako partner pro ES, tak se v ní začaly objevovat postoje tvrdící, že místo Turecka ve světě, již nemusí nutně ležet v těsném spojení s Evropou. Dále bylo pro vnitropolitickou argumentaci sekulární části tureckého politického spektra nešťastné rozhodnutí Lucemburského summitu v prosinci 1997, kdy narozdíl od deseti postkomunistických zemí, Kypru a Malty nebyl Turecku přiznán kandidátský status a bylo označeno pouze jako způsobilé ke kandidatuře. Náhražkou mu měla být účast na Mezivládní konferenci EK a speciální strategie pro Turecko. Rozčarované Turecko účast na Mezivládní konferenci odmítlo a pozastavilo politické styky s EU,[83] zvláště pak přiznání kandidátského statusu Kypru[84]

Prvním úkolem nové vlády Mesuta Yilmaze bylo implikovat armádní doporučení do legislativní podoby. Některé tyto prvky se jí podařilo prosadit, nicméně se musela potýkat s neustálými zásahy armády do jejího chodu a oficiálně armádě vyjadřovat svou podporu.[85] V Turecku pokračovaly zásahy proti islamistům, zvláště pak těm, kteří zastávali vyšší správní funkce. Jedním z hlavních cílů byli starostové SB, kteří byli souzeni za propagaci islámu v Turecku. Hlavním takovým případem byl populární starosta Istambulu Recep Tayyip Erdogan, který byl souzen za přednes islamistické básně přirovnávající minarety k bajonetům. Byl odsouzen k 1 měsíci vězení.[86] Vládě Mesuta Yilmaze se podařilo po krátkodobém přerušení styků s EU navázat další rozhovory. Tato vláda měla krátkého trvání, neboť strana Mesuta Yilmaze po korupčním skandálu, do kterého byl on sám zapleten, získala ve volbách roku 1999 pouhých 13 % hlasů. Vítězem voleb se stala DLS politického veterána Bülenta Evcetima. [87]

Tabulka 9: Výsledek Voleb v Roce 1999

Výsledek Voleb v Roce 1999

DLS

22,2 %

136 mandátů

SNH

18 %

129 mandátů

SC

15,4 %

111 mandátů

SV

13,2 %

86 mandátů

SPC

12 %

85 mandátů

SC- Strana ctnosti – navazuje na zakázanou SB

SNH- Strana národního hnutí

Zdroj: http://electionresources.org/tr/assembly.php?election=1999&constituency=

V prosinci 1999 přiznala v Helsinkách Evropská rada Turecku status kandidátské země. Konkrétní termín zahájení přístupových rozhovorů ale nestanovila. Podle závěrečného komuniké vítá Evropská rada pozitivní vývoj v Turecku v poslední době, jak uvádí pravidelná hodnotící zpráva Komise.[88] EU vítá i záměr Turecka pokračovat v reformách zaměřených na plnění Kodaňských kritérií. Turecko je kandidátský stát, pro jehož přistoupení k Unii platí stejná kritéria, jako pro ostatní země.[89] Tento čin EU vyvolal v Turecku všeobecné nadšení a vlnu europozitivismu. Paradoxně byl tento úspěch přičítán vládě Bülenta Evcetima, která ovšem s tímto krokem neměla mnoho společného. Vyvolal však důvěru obyvatelstva k stávající vládě. Tedy něco, co chybělo spoustě vlád předchozích. Nicméně, v následujících měsících odmítl premiér podepsat prezidentův návrh umožňující propouštění civilních úředníků uvězněných na základě podezření o jejich islámsko-fundamentalistickém přesvědčení. [90] Toto odmítnutí určilo chod vlády. Neustálé roztržky mezi premiérem a prezidentem ještě nadále prohloubily ekonomickou krizi, které muselo Turecko čelit. Zájem investorů o Turecko se tak výrazně snížil. Tyto roztržky dosáhly svého vrcholu v únoru 2001, kdy prezident Sezer[91] oficiálně vznesl obvinění a předložil důkazy během zasedání NBR o korupci ve stávající vládě a o neochotě Evcetima tyto problémy z politických důvodů řešit. Evcetim následně informoval tisk o všem, co bylo na tomto tajném jednání NBR řečeno. Čímž nejenže ztratil podporu veřejnosti, ale ještě prohloubil Tureckou ekonomickou krizi, prodloužením nedůvěry na straně investorů. Vláda se pak již jen snažila řešit stávající ekonomickou krizi.

Přiznání statusu kandidátské země znamenalo zásadní změnu ve vývoji vztahů mezi Tureckem a EU. Tento status vyvolal velmi pozitivní reakci mezi tureckým obyvatelstvem, které se z velké části přiklánělo ke vstupu Turecka do EU, což se později ukázalo být klíčovým faktorem při prosazovaní reforem nutných v pokračování přístupového procesu. Turecko, nyní jako kandidátská země, bylo na summitu v Helsinkách požádáno o naplnění Kodaňských kritérií, vytvořených v roce 1993 pro kandidátské země k dosáhnutí EU norem.[92] V rámci tohoto procesu bylo Turecko nuceno vyřešit své hraniční problémy a rozpory exitující mezi ním a jinými členy EU a respektovat přitom chartu OSN. Tato událost měla do budoucna velký dopad na postavení armády a kemalistů v turecké společnosti vůbec, především kvůli rozporu mezi kemalistickým pohledem na Turecko, jako nezávislý a nacionální stát, a postojům evropské demokracie a lidských práv. Zvláště pak postavení armády v Turecku bylo trnem v očích mnoha evropských politiků.[93]

4.4. Nový směr po roce 2001

Volby v roce 2002 se ukázaly jako dlouhodobě klíčové pro nové směřování Turecka v procesu západní demokratizace.

Tabulka 10: Výsledek Voleb v Roce 1999 a vítězství islamistické SSR

Výsledek Voleb v Roce 1999

SSR

34,3 %

363 mandátů

RLS

18 %

178 mandátů

SSR- Strana spravedlnosti a rozvoje

Zdroj: http://electionresources.org/tr/assembly.php?election=2002&constituency=

Vítězem, a to v tomto případě téměř absolutním, se stala SSR Recep Tayip Erdogana. Jednalo se o velmi mladou stranu, která se vyznačovala svým silným islámským zaměřením. Získala 34 %, což díky neúspěchu mnoha stran docílit 10% hranice pro vstup, dalo SSR celkem 363 křesel v národním shromáždění, tedy více než ústavní většinu. Její vítězství nebylo ani tak zásluhou její islámské orientace, ale bylo to hlavně díky nechuti voličů podpořit staré strany opletené mnoha korupčními a jinými skandály. [94]

SSR narozdíl od předchozí islámské Erbakanovy strany zaujala kladný postoj vůči EU a přihlásila se k vůli dále prohlubovat přístupový proces. Na základě podmínek v tomto procesu a Kodaňským kritériím pak legitimizovala prováděné reformy zaměřené na pokračování v procesu „demokratizace“. Následně provedené ústavní změny a změny některých zákonů, pod silným vlivem EU, poskytly potřebná východiska a předpoklady v procesu postupné eliminace armádní pozice ve společnosti. Erdroganova SSR se tedy přihlásila k podpoře reforem, které by v souladu s požadavky EU, změnily stávající situaci v zemi. Ačkoliv byla SSR islamistickou stranou, podařilo se Erdroganovi mírnit náboženské projevy své strany a to tak, aby jí nepotkal stejný osud jako předchozí islamistické strany, které byly zakázány ústavním soudem a následně rozpuštěny. Jako ostatním stranám přiklánějícím se k islámu se jí dostalo velké pozornosti ze strany armády, nicméně díky mírným oficiálním prohlášením představitelů SSR nebylo proti ní silou zakročeno, tak jak se stalo Erbakanově SB. Spojení své vlastní agendy se záměry po demokratizaci pocházející od EU se nakonec ukázalo jako velmi chytrý tah na možnou změnu ve společnosti.

Prvním velkým úspěchem byl legislativní balík zákonů, prosazený v srpnu 2002, který zakázal trest smrti a umožnil televizní a rádiové vysílání i v jiných jazycích než byla turečtina. Jako jeden z nejzásadnějších kroků, který byl přijat, aby omezil moc armády ve státě, bylo legislativní rozšíření NBR o další civilní členy. Čímž došlo ke zrušení většiny, kterou do té doby armáda měla, v této klíčové instituci[95]. Navíc došlo ke změně zaměření této instituce a snížení její váhy v tureckém systému. NBR nebyla nadále institucí, která má sloužit jako dozorčí a strážce sekularizace, ale byl jí ponechán spíše poradní charakter. Tato opatření se kupodivu setkala s malým odporem armády, neboť ta byla v této době rozdělená, kdy jedna její část viděla budoucnost Turecka v EU a druhá část, ta věrnější kemalistické tradici národního státu, byla spíše proti. Nicméně, veškerá opatření, která byla podniknuta na omezení armády, byla propagována obyvatelstvu jako nutná ke vstupu do EU a tím byla podpora k těmto reformám zajištěna. Není však pravdou, že armáda by zůstala k těmto snahám absolutně nečinná, ale nepodařilo se jí zmobilizovat své příznivce ve společnosti natolik, aby došlo k výraznějším protestům. Posledním a klíčovým krokem k omezení moci armády v NBR bylo v roce 2003 přijetí Sedmého demokratizačního balíčku, který mimo jiné umožnil, aby předsednické místo v radě bylo zastáváno civilistou. Do této doby musel být předseda člověk s aktivní hodností ve struktuře turecké armády. Tyto reformy tedy dohromady sebraly armádním autoritám nejsilnější nástroj, kterým ovlivňovala dění ve společnosti a také, zahraniční politiku země. Vysocí armádní činitelé, kteří nahlas protestovali a chtěli nadále řídit nebo alespoň mít silné slovo při tvorbě zahraniční politiky, nebyli nadále přijímáni vládními kruhy, čímž došlo k dalšímu okleštění armádních možností, jak prosadit svůj postoj. Dalším omezením armádní suverenity bylo podřízení veškerých armádních výdajů státem vedenému dvoru Auditorů.[96] Posledním krokem vůči NBR byla redukce počtu svolávání rady o polovinu, tedy pouze 6 krát ročně, čímž se nadále omezil vliv této instituce.

Ve všech těchto krocích na turecké domácí scéně podniknutých SSR s cílem omezení moci armády hrála EU klíčovou roli. Byla to EU, která schvalovala tyto změny a podporovala tak SSR v jejich pokračování. Turecký elektorát, v této době silně prozápadně orientovaný, schvaloval kroky své vlády, které byly v souladu s plněním Kodaňských kritérií a byly pozitivně komentovány EU. Vztahy, které panovaly v letech 2001 až 2004 mezi Tureckem a EU, se dají popsat jako velmi stabilní a obecně se dá říci, že v těchto letech podnikla Erdroganova vláda mnoho kroků, které Turecko dále přibližovaly západu. Armáda, ač ztratila hodně ze svých pozic a minulé moci, nebyla stále ještě tak pod kontrolou, jak je tomu v západních demokratických zemích.[97]

Na konci dobrých vztahů EU a Turecka se podepsalo více věcí. Nicméně, lze tvrdit, že se nad ostatními vyjímají především dvě. Těmi jsou postoj EU ke Kypru a postoj EU k vlastnímu vstupu Turecka do EU. Jak již víme, otázka Kypru byla v Turecku vždy citlivým tématem. V roce 2002 na Kodaňském summitu EU prohlásila přístupová kritéria s Kyprem za splněná a tedy, že Kypr vstoupí do EU jako nový člen. Zároveň prohlásila zájem na tom, aby Kypr vstoupil do EU jako jednotná země.[98] Následně byl představen plán generálního tajemníka OSN Kofiho Annnana na sjednocení Kypru. Jeho součástí mělo být i referendum před vstupem Kypru do EU o znovusjednocení. SSR v rámci své politiky úzké spolupráce s EU od roku 2002 podporovala tento krok ke sjednocení, neboť to byla pro ni šance, jak nadále ovlivňovat zahraniční politiku země, která byla do této doby určována spíše armádou. Kromě toho to byla možnost, jak de facto armádu připravit o další její výsady. Armáda nedokázala účinně zmobilizovat obyvatelstvo, aby přiměla SSR k odmítnutí Annanova plánu na sjednocení.[99] Nicméně, po neúspěšném referendu na Kypru, se SSR začala navracet k tradičnímu vztahu Turecka vůči Kypru. Dalším krokem EU byl požadavek po Turecku, aby rozšířilo celní unii na všechny státy EU a tedy i nově vstoupivší Kypr. Tento požadavek, pokud by byl nějakou vládou Turecka splněn, by se mohl rovnat politické sebevraždě této vlády. Vláda SSR sice podepsala na EU summitu v roce 2004 závazek o rozšíření celní unie, avšak následujícího roku prohlásila, že se tento závazek nevztahuje na „rozdělené země“.[100] Tedy, že neotevře nadále své přístavy a letiště nikomu z jižního Kypru. EU v návaznosti na toto prohlášení poukázala na to, že Turecko v závislosti na přístupových kritériích má povinnost vyřešit své politické spory se členy EU a naplňovat všechna kritéria nutná v přistupovacím procesu. Tento rozpor mezi Tureckem a EU přispěl k rychlému zhoršení vztahů od roku 2004 až k úplnému zmrazení rozhovorů v letech 2006.[101]

Druhým faktorem, který přispěl k zhoršení vztahů Turecka a EU a téměř zastavil demokratizační procesy v rámci Turecka, byla sama EU, respektive její postoj vůči Turecku. V letech 2001 až 2004 probíhaly, jak už víme, největší proreformní demokratická snažení v Turecku vůbec. Přijímat tyto reformy bylo ovšem možné jen na základě kladného postupu v přistupovacím procesu k EU. Vláda SSR dokázala apelovat na obyvatelstvo tím, že tyto reformy jsou nutnými kroky v přibližování se EU a doslova je takto obyvatelstvu prodávat. Co tedy zastavilo v roce 2004 tato snažení, když se Turecku dostalo statutu kandidátské země? Byl to rozpor v EU, kde někteří vysocí činitelé oficiálně vyjadřovali svůj nesouhlas s Tureckem jako členskou zemí. Také zahájení přístupového procesu bez naznačení jasného výsledku, zda Turecko bude nebo nebude členem.[102] Tento krok EU zpět od jasného cíle, kterým bylo přijetí Turecka do EU, znamenal pro vládnoucí SSR velkou ztrátu vlivu na domácí politické scéně a dokázal tak efektivně podkopat veškeré dosud provedené reformy. V této souvislosti se také zvedla vlna Euro-skepticismu v Turecku, vedoucí k zastavení reforem, které měly Turecko přiblížit EU. Následná rozepře ohledně Kypru pak jen přispěla ke gradaci nechuti obyvatelstva vůči EU.

Dá se tedy říci, že po ztrátě vůle EU na další podpoře Tureckého členství zanechala EU Turecko na půli cesty. Povedlo se zde vytvořit, na armádě téměř nezávislou, civilní vládu. Nicméně, odstraněním kontrol, které zde armáda zastupovala, bylo Turecko ponecháno na islamistické vlivy velmi citlivé vládnoucí SSR. Začalo tedy pozvolna docházet k persekucím vůči zástupcům kemalismu a sekularismu, kteří byli nařčeni přípravou převratu.[103] EU tedy efektivně narušila rovnováhu tohoto sytému a pak ho de facto zanechala napospas budoucnosti.

Poznámky

[68] ULUSOY, Kivanc. Turkey and the EU: democratization, civil-military relations, and the Cyprus issue. Insight Turkey, 2008.

[69] LANĚ, Tomáš. Spíš partner než kandidát - Turecko a Evropská unie. Europeum. 2002.

[70] CAPEZZA, David. Turkey's military is catalyst for Reform. Middle East Quarterly. 2009, Str.6.

[71] Došlo k širšímu otevření Turecké ekonomiky světu, zvláště pak vůči státům ES.

[72] GUMUSCU, Sebnem. Economic Liberalization, Devout Burgeoisie and Change in Political Islam: Comparing Turkey and Egypt. EUI Working paper. 2008, str 3. ISSN 1028-3625

[73] LANĚ, Tomáš. Spíš partner než kandidát - Turecko a Evropská unie. Europeum. 2002, [cit. 2011-05-08].

[74] Tamtéž

[75] ZÜRCHER, Erik. Turkey: a modern history. New York: I.B.Tauris, 1997. Str.282. ISBN 1-85043-399-2

[76] ULUSOY, Kivanc. Turkey and the EU: democratization, civil-military relations, and the Cyprus issue Str. 63. Insight Turkey, 2008

[77] Commission Opinion on Turkey's Request for Accession to the Community. SEC (89) 2290 final/2, 20 December 1989. [EU Commission - SEC Document] Str.6.

[78] LANĚ, Tomáš. Spíš partner než kandidát - Turecko a Evropská unie. Europeum. 2002, [cit. 2011-05-08].

[79] Erbakan's legacy: What a prime minister’s funeral says about democracy and Islam. The Economist. 2011, [cit. 2011-05-08].

[80] Tamtéž

[81] V letech 1996 až 1997

[82] ZÜRCHER, Erik. Turkey: a modern history. New York: I.B.Tauris, 1997. Str.300. ISBN 1-85043-399-2

[83] LANĚ, Tomáš. Spíš partner než kandidát - Turecko a Evropská unie. Europeum. 2002, [cit. 2011-05-08].

[84]Jedná se o jižní řeckou část Kypru, ale protože není uznávána ve světě existence severní turecké části Kypru hovoří se tedy o Kypru jako jednoho státu, který je násilně rozdělen..

[85] ZÜRCHER, Erik. Turkey: a modern history. New York: I.B.Tauris, 1997. Str.301. ISBN 1-85043-399-2

[86] CAPEZZA, David. Turkey's military is catalyst for Reform. Middle East Quarterly. 2009, Str. 5.

[87] ZÜRCHER, Erik. Turkey: a modern history. New York: I.B.Tauris, 1997. Str.304. ISBN 1-85043-399-2

[88] Commission Regular Report on Turkey's Progress towards accession. Str.24.

[89] LANĚ, Tomáš. Spíš partner než kandidát - Turecko a Evropská unie. Europeum. 2002, [cit. 2011-05-08].

[90] ZÜRCHER, Erik. Turkey: a modern history. New York: I.B.Tauris, 1997. Str.305. ISBN 1-85043-399-2

[91] Zvolen 16.5.2000.

[92] ULUSOY, Kivanc. Turkey and the EU: democratization, civil-military relations, and the Cyprus issue. Insight Turkey, 2008 Str.57 [cit. 2011-05-08].

[93] Tamtéž Str.57.

[94] ÖZCAN, Gencer. THE CHANGING ROLE OF TURKEY´S MILITARY IN FOREIGN POLICY MAKING. UNISCI Discussion Paper, 2010 Str.30. [cit. 2011-05-08].

[95] ÖZCAN, Gencer. THE CHANGING ROLE OF TURKEY´S MILITARY IN FOREIGN POLICY MAKING. UNISCI Discussion Paper, 2010 Str.30. [cit. 2011-05-08].

[96] ULUSOY, Kivanc. Turkey and the EU: democratization, civil-military relations, and the Cyprus issue. Insight Turkey, 2008 Str.69. [cit. 2011-05-08].

[97] ULUSOY, Kivanc. Turkey and the EU: democratization, civil-military relations, and the Cyprus issue. Insight Turkey, 2008 Str.70. [cit. 2011-05-08].

[98] Tamtéž Str.66.

[99] ÖZCAN, Gencer. THE CHANGING ROLE OF TURKEY´S MILITARY IN FOREIGN POLICY MAKING. UNISCI Discussion Paper, 2010 Str.36. [cit. 2011-05-08].

[100] ULUSOY, Kivanc. Turkey and the EU: democratization, civil-military relations, and the Cyprus issue. Insight Turkey, 2008 Str.65. [cit. 2011-05-08].

[101] ULUSOY, Kivanc. Turkey and the EU: democratization, civil-military relations, and the Cyprus issue. Insight Turkey, 2008 Str.67. [cit. 2011-05-08].

[102] Tamtéž Str.65.

[103] CAPEZZA, David. Turkey's military is catalyst for Reform. Middle East Quarterly. 2009, Str.9.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více