Korvety třídy Nanuchka (1.)

Autor: Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔︎︎ 👁︎ 44.365

Sovětské námořnictvo (VMF – Vojenno Morskoj Flot) bylo po skončení 2. světové války silou zaměřenou hlavně na operace v uzavřených vodách Baltského a Černého moře. V porovnání s největšími západními loďstvy US Navy a Royal Navy, určenými pro provádění úderných operací na širých oceánech, VMF disponovalo jen relativně malým počtem větších jednotek. Již od jeho vzniku počátkem 20. let minulého století totiž bylo jeho hlavním strategickým určením zajištění obrany vlastních teritoriálních vod a pobřeží a provádění výsadkových operací. To se odráželo na složení VMF, kde byl kladen důraz zejména na malé hladinové jednotky a menší typy ponorek, vhodné pro tyto role a operační oblasti. Situace se pomalu začala měnit až v poválečném období spojeném s mohutnou expanzí sovětské flotily. Obrana pobřeží a svazů provádějících výsadkové operace však nadále patřila mezi jeho hlavními úkoly a podle sovětských taktických doktrín měly k těmto účelům sloužit také početné lehké síly.

Reklama

Jednou z hlavních kategorií malých sovětských bojových plavidel byly torpédové čluny. Jejich výroba nabyla v 40. a 50. letech v SSSR vskutku masového rozsahu a byly jich vyrobeny řádově stovky. Jen jednotek Projektu 123 (v kódu NATO P-4) bylo vyrobeno cca 350, Projektu 183 (P-6) se vyprodukovalo do konce přes 600, a doplňovaly je desítky jednotek dalších typů. Tato kategorie plavidel se však v poválečném období rychle dostávala na hranici svých možností a přestávala vyhovovat potřebám moderního bojiště. S rychlým zdokonalováním radiolokátorů a dalších sen - zorů se totiž pomalu vytrácela jejich hlavní deviza – schopnost provádění překvapivých úderů. Při útocích na cíle operující na širém moři (např. v rámci obrany výsadkových operací) mohly být torpédové čluny poměrně snadno zjistitelné na vzdálenost daleko překračující dosah jejich hlavní výzbroje. Maximální dosah klasických sovětských nenaváděných torpéd totiž nepřevyšoval 10 km, přičemž jejich účinný dosah byl podstatně kratší. Zde platilo nepsané pravidlo, že čím blíže k cíli byla torpéda vypuštěna, tím větší pravděpodobnosti zásahu dosahovala. Schopnost včasné detekce torpédových člunů dávala plavidlům protivníka možnost potopení nosiče ještě před vypuštěním torpéd nebo jejich snadného vymanévrování. Moderní systémy řízení palby (SŘP) a stále dokonalejší střelecké radary umožňovaly přesnou palbu i na tak malé a problematické cíle, jakými dříve bezesporu byly torpédové čluny. Svoje dosavadní výhody mohly tyto jednotky nadále uplatnit pouze ve specifických geografických podmínkách, jako například ve fjordech,šérách apod., kde mohly ke svému ukrytí využít členité pobřeží.


Odpal ŘS typu P-15 z člunu Projektu 205.Vznik raketových člunů VMF byl možný právě díky příchodu těchto, na tehdejší sovětské poměry kompaktních protilodních střel

Počátkem 50. letech tak začínalo být velení VMF jasné, že do budoucna budou potřebné jednotky vyzbrojeny zbraněmi s větším dosahem.

Vznik raketových člunů

Jako ideální náhrada za torpéda se jevily protilodní řízení střely, v SSSR intenzivně vyvíjené od skončení 2. světové války. Ty v porovnání s torpédy nabízely celou řadu výhod. Měly podstatně delší dolet řádově v desítkách kilometrů, a proto mohly být odpalovány mimo dosah většiny hlavních obranných systémů plavidel protivníka – rychlopalných kanonů středních a malých ráží. Další výhodou protilodních ŘS byla jejich vysoká letová rychlost, která na rozdíl od torpédů protivníkovi výrazně zkracovala čas na provedení protiopatření. Analýzy ukazovaly, že díky tomuto faktu bude pravděpodobnost zasažení cíle o velikosti křižníku ŘS až 10x vyšší než u torpéda. Samotné střely (zejména menších typů) představovaly cíl s relativně malou radiolokační odraznou plochou (RCS – Radar Cross Section) a jejich detekce a zničení ve vzduchu byly v porovnání s letouny té doby problematické.

Instalace protilodních střel na malých bojových plavidlech přinášela další benefity. Jejich velký dolet umožňoval naplno využít výhodu malé RCS člunů, která na větších vzdálenostech značně ztěžovala jejich zjištění. Sovětské kalkulace hovořily, že raketový člun bude schopen detekovat cíl o velikosti křižníku vzdálený 35 km o 15 minut dříve, než bude sám zjištěn a to právě díky rozdílným RCS obou plavidel. Tato výhoda mohla být dále umocněna taktikou nasazení, jako například operacemi v blízkosti pobřeží. Zde odrazy radarových vln od člunu splývaly s rušivými odrazy od pobřeží, což umožňovalo jeho „ukrytí“, a jediným varováním pro nepřítele mohly být emise jejich radarů. V té době však nebyly systémy pro radiotechnický průzkum ani zdaleka standardem ve vybavení bojových plavidel, jako je tomu dnes. V případě, že se raketové čluny dostaly na dostřel děl protivníka, představovaly stejně jako jejich torpédoví předchůdci malé a současně rychlé a obratné cíle. Mohly však navíc těžit z od stupu, který si mohly dovolit udržovat díky velkému dosahu ŘS. Raketové čluny tak měly více času k vymanévrování dělostřelecké palby protivníka, protože i při nejdokonalejších SŘP vystřeleným granátům trvalo jistou dobu, než urazily větší vzdálenost k cíli. Pořizovací náklady člunů byly v porovnání s velkými plavidly relativně nízké, což umožňovalo jejich masovou výrobu i v případě nasazení přečíslení velkých plavi del protivníka. To hlavně při nasazení v uzavřených mořích a pobřežních vodách výrazně zvyšovalo pravděpodobnost jejich zničení. Argumenty hovořící v prospěch raketových člunů byly jen těžko vyvratitelné a v očích velení VMF se tyto staly zbraní, která mohla konečně kompenzovat přetrvávající početní nevýhodu ve větších plavidlech proti státům NATO. V roce 1952 byl proto vydán příkaz na zahájení jejich vývoje, čímž se SSSR stal průkopníkem v této oblasti.

Reklama


První raketové čluny VMF Projektu 183R představovaly variantu torpédových člunů Projektu 183, vyzbrojenou dvěma střelami P-15

Nejdříve však bylo nutné překonat jednu velkou překážku v realizaci stavby raketových člunů. První typy sovětských námořních protilodních střel (jako například KSS) byly velmi rozměrné a těžké a mohly je nést jen největší hladinové jednotky VMF. Z tohoto důvodu byly 18. 8. 1955 na základě rozhodnutí řady ministrů zahájeny práce na novém taktickém raketovém protilodním systému s ŘS s doletem minimálně 25 km. Ty měly mít menší rozměry, což by umožnilo jejich instalaci na malá plavidla, u nichž by nahradila torpéda. Výsledkem se staly střely typu P-15 z dílen konstrukční kanceláře OKB-155 (Mikojan). Tyto na dnešní poměry relativně velké ŘS s celkovou hmotností cca 2,5 t, nesly kumulativní bojovou hlavici s trhavým účinkem o hmotnosti 450 kg a poháněny byly raketovým motorem na kapalné palivo. Jednalo se o střely kategorie „odpal a zapomeň“, jejichž navedení v cestovní fázi letu obstarával autopilot řízený gyroskopy, a v konečné fázi letu přecházely na samonavedení za užití aktivní radiolokační naváděcí hlavice. Práce na nosiči těchto ŘS začaly v roce 1955 v leningradské konstrukční kanceláři CKB-5. Pro urychlení vývoje byly jako základ využity tehdy nejnovější torpédové čluny Projektu 183 s dřevěnými trupy, vyráběné od roku 1949. Úpravy zahrnovaly nahrazení torpédometů a zadního 25mm dvoukanonu odpalovacími kontejnery pro dvě střely P-15 a senzorové vybavení tvořil radar Rangout systému řízení palby Klen a záložní optický zaměřovač PMK-453. První mořské zkoušky střel P-15 z experimentálního člunu TKA-14 Projektu 183E vybaveného jen nekrytými startovními lyžinami místo odpalovacích kontejnerů, proběhly 16. 10. 1957. V roce 1960 byly řízené střely a čluny ve finální variantě Projekt 183R (Komar) se standardním výtlakem 66,5 t oficiálně zařazeny do výzbroje. V letech 1958 až 1965 VMF dostalo 64 nově vyrobených člunů Projektu 183R a další 54 vzniklo přestavbou torpédových člunů Projektu 183.

Směrem ke korvetám

Paralelně s vývojem těchto úspěšných, ale spíše improvizovaných jednotek se v letech 1955–1956 v CKB-5 pracovalo na první specializované konstrukci, podstatně větších člunech Projektu 203. Ty měly nést silnější výzbrojí složenou ze čtyř protilodních střel P- 15. Podle tehdejších plánů jich mělo být v letech 1958–1960 postaveno 29. V roce 1956 však přišla zásadní změna v podobě rozhodnutí nahradit původní dřevěný trup odolnějším ocelovým. Vývoj člunů Projektu 203 byl zastaven a od 17. 7. 1956 se pracovalo na jejich vylepšené variantě označené Projekt 205 s výtlakem 173 t. Kromě ocelového trupu bylo významným vylepšením proti jejich předchůdcům Projektu 183R použití dvou nových 30mm dálkově ovládaných dvoukanonů AK- -230 s radiolokačním SŘP a odlišné pohonné soustavy, tvořené třemi diesely typu M-504 s výkonem po 2940 kW. Díky podstatně větším rozměrům nesly čluny Projektu 205 také větší zásoby PHM, a měly tak delší dosah. Vývoj jednotek Projektu 205 byl dokončen v roce 1957 a první z nich, TKA-37 byla oficiálně zařazena do výzbroje v září 1960. Po těchto člunech následovaly vylepšené jednotky Projektu 205U s výkonnějšími motory, které nesly novou verzi střel P-15U se sklopnými křídly. Ta byla odpalována z menších a lehčích kontejnerových OZ místo původních, tzv. hangárových OZ. Celkem bylo pro VMF postaveno více než 170 plavidel obou verzí.


Raketový člun Projektu 205, první od počátku vyvíjená konstrukce této kategorie zavedená do výzbroje VMF. Na snímku jsou patrné rozměrné hangárové OZ střel P-15

Souběžně s vývojem prvních raketových člunů probíhal vývoj větších jednotek vyzbrojených protilodními ŘS. Jednalo se například o torpédoborce Projektu 56M (Kildin), 57bis (Krupny) a 58 (Kynda – ty byly později překlasifikované na křižníky). Byla to však podstatně větší plavidla se standardním výtlakem 2 767–4 350 tun, která bylo pro mnohem vyšší pořizovací náklady možné zakoupit pouze v malém počtu. Zájem velení VMF se proto zaměřil také na jednotky střední velikosti, rozměrově kdesi uprostřed mezi výše zmíněnými plavidly a čluny. Těch mohl být zakoupen větší počet a zároveň by řešily některé slabiny raketových člunů. K těm patřila zejména slabá dělostřelecká výzbroj, omezená na malorážové protiletadlové kanony. Zcela chyběly zbraně středních ráží s větším účinným dostřelem, použitelné také proti hladinovým a pobřežním cílům. Jinou slabinou člunů byly jejich nautické vlastnosti, hlavně na rozbouřeném moři.


MRK Projektu 1234 byly postaveny jako nosiče šesti protilodních střel P-120 Malachit, jejichž charakteristické OZ je vidět po stranách nástavby

V roce 1958 byly vypsány takticko-technické požadavky na nové raketonosiče střední velikosti, klasifikované Sověty jako malé raketové lodě MRK – Malyj Raketnyj Korabl (v západní terminologii korvety nebo malé fregaty). Menší raketové čluny byly ve VMF nazývány RK – Raketnyj Katěr. Zadání na jejich vývoj dostaly konstrukční kanceláře CKB-5, CKB-53 a CKB-340. Do roku 1963 ty druhé dvě rozpracovaly několik variant vycházejících z již existujících typů plavidel. Jako základ návrhů CKB-53 posloužily hlídkové lodě Projektu 50 (Riga) a CKB-340 zase vycházela ze svého Projektu 159 (Petya). Malé rozměry, zejména šířka těchto tříd však na nich ztěžovaly umístění hlavní výzbroje v podobě operačních protilodních střel 4K-44 systému P-35 Progress. Pro lepší porovnání můžeme uvést, že tyto mohutné ŘS s dosahem přes 250 km nesly rovněž mnohem větší křižníky Projektu 58. Zakrátko se ukázalo, že střely nebude možné umístit na původně požadované otočné OZ. CKB-340 jako první zakrátko odstoupila z tendru pro přetížení jinými zakázkami.


Korveta Zarnica, osmé plavidlo Projektu 1234. Na vrcholu nástavby a stožáru jsou patrné antény bohatého elektronického vybavení třídy

Reklama

Projektantům CKB-5 a CKB-53 bylo jasné, že nová plavidla budou muset mít trupy s větší šířkou umožňující umístění požadované výzbroje při zachování stability a s menším ponorem, aby byla schopna vyvinout požadovanou rychlost. Následně byly takticko- -technické požadavky upraveny na MRK s výtlakem 400–1 350 t, maximální rychlostí 36–38 uzlů, které by nesly jen minimální protiletadlovou výzbroj. Více rozpracovaný byl Projekt 901 z dílen CKB-5, které neztrácely čas úpravami existujícího typu a navrhly jej „od nuly“. Mělo se jednat o jednotky se standardním výtlakem 600 t, rozměry 60x11,2x2,8 m a jejich výzbroj měly tvořit dvě pevné OZ pro střely P-35 a dva 57mm dvoukanony AK- 725. Konkurenční CKB-53 přišla s většími jednotkami Projektu 902 s výtlakem 1100 t, rozměry 78 x 12,8 x 3,2 m a silnější výzbrojí slouženou ze čtyř ŘS typu P-35 a dvou 76mm dvoukanonů AK-726.

Ovod na scéně

Ani jeden z těchto projektů se však nedočkal realizace. Jako hlavní důvod bylo uváděno, že zvětšování rozměrů a navyšování schopností nových MRK ztrácelo na účelnosti, protože s tím rostla jejich cena, což úměrně snižovalo možný počet vyrobených jednotek. Dále byly střely P-35 při startovní hmotnosti 4,6 t pro plavidla této velikosti považovány za příliš rozměrné. Zastavení vývoje MRK Projektu 901 a 902 však VMF ponechalo v polovině 60. let bez požadovaného nosiče protilodních střel střední velikosti. V té době již byly získány zkušenosti s provozem člunů Projektu 205, prozatím nejdokonalejších malých úderných raketonosičů VMF. Ty jen potvrzovaly předpoklady zastánců větších jednotek s lepšími nautickými vlastnostmi a silnější raketovou, dělostřeleckou a protiletadlovou výzbrojí. V tomto meziobdobí byly pro MRK nadále požadovány střely s dosahem jen po radiolokační horizont, tedy maximálně 40 km.


Raketové křižníky Projektu 58 byly nosiči střel P-35, kterými měli být vyzbrojeni také nerealizovaní předchůdci korvet Projektu 1234

Těmto plánům však učinilo konec další rozhodnutí velení VMF. To jako náhradu za neperspektivní jednotky Projektu 205 požadovalo nové větší raketové čluny vyzbrojené šesti taktickými protilodními střelami systému P-120 Malachit s doletem až 120 km, jehož vývoj začal počátkem roku 1963 v konstrukční kanceláři OKB-52. Dále měla tato plavidla nést raketový protiletadlový systém vlastní obrany, zesílenou dělostřeleckou výzbroj a bohaté elektronické vybavení. Takticko-technické zadání na nový typ dostala 17. 8. 1965 konstrukční kancelář CMKB Almaz, která v roce 1963 vznikla spojením kanceláří CKB-5 a CKB-19. Hlavním konstruktérem nové třídy nazvané Projekt 1234 Ovod byl jmenován I. P. Pegov.


Hlídková loď (fregata) Projektu 50. Na bázi těchto plavidel byly pro VMF v CKB-53 vyvíjeny první úderné raketonosiče střední velikosti, vyzbrojené ŘS P-35

Vývoj jednotek Projektu 1234 neprobíhal bez problémů. Limit standardního výtlaku byl stanoven na 580 t a plného na 670 t. Do toho se muselo vtěsnat šest objemných a těžkých střel Malachit, systém jejich navedení Titanit, 57mm dvoukanon AK-725 s radiolokátorem SŘP Bars, protiletadlový raketový komplex krátkého dosahu Osa-M a systém pro vedení EB. Titanit byl specialitou nové třídy, protože se jednalo o na svou dobu velmi pokročilý systém, schopný detekce cílů také za radiolokačním horizontem a spolupráce s průzkumnými letouny vybavenými systémem MRSC-1 Uspěch. Plavidla měla dosahovat maximální rychlosti 35–36 uzlů a dosahu 1 600 námořních mil při ekonomické rychlosti 18 uzlů. Zpočátku se uvažovalo, že budou poháněna plynovými turbínami. Jediný dostupný projektovaný typ M-3 se ale potýkal s velkými vývojovými problémy a od tohoto záměru se muselo odstoupit. Jednou ze zvažovaných alternativ bylo použití šesti osvědčených dieselů M-504 z člunů Projektu 205, což však nebylo možné z prostorových důvodů. Všechny motory totiž měly být zapojeny přímo na šrouby, a jednotky s výtlakem pouhých cca 600 t by tedy pohánělo rekordních šest šroubů! Nakonec bylo zvoleno kompromisní řešení. Protože nebyly k dispozici žádné jiné dostatečně výkonné a kompaktní agregáty, z důvodů časové nouze byla použitá pohonná soustava složena ze tří jednotek M-507, každá pohánějící jednu hřídel. M-507 nebylo nic jiného než dva diesely M-504 spojené reduktory. V tomto období se vrchní velitel VMF admirál S. G. Gorškov rozhodl Projekt 1234 Ovod překlasifikovat z RK na MRK.

Porovnání TTD prvních sovětských raketových člunů
a MRK Projektu 1234
     
Projekt 183R 205 (205U) 1234 Ovod 1234E Ovod-E 1234.1 Ovod-1
Kód NATO Komar Osa (Osa-II) Nanuchka I Nanuchka II Nanuchka III
Standardní výtlak (t) 66,5 173 (184) 610 560 640
Plný výtlak (t) 77,5 216 (226) 700 675 730
Max. délka (m) 25,5 38,6 59,3 59,3 59,3
Max. šířka (m) 6,1 7,6 11,8 11,8 11,8
Ponor (m) 1,29 1,73 3,02 2,6 3,08
Pohon (kW) 4x 882 3x 2940 (3676) 3x 7353 3x 6324 3x 7353
Max. rychlost (uzly) 38 39 (41) 35 34 34
Dosah (nm/uzly) 880/12
500/26
2000/14
800/30
500/35
4000/12
1600/18
415/34
2500/12
900/31
3700/12
1500/18
415/34
Hlavňová výzbroj 1x2 25mm 2x2 30mm 1x2 57mm 1x2 57mm 1x1 76mm
1x1 30mm
Protilodní ŘS 2x1 P-15 4x1 P-15 (U/T) 2x3 P-120 4x1 P-20/22 2x3 P-120
PLŘS - - 1x2 Osa-M 1x2 Osa-M 1x2 Osa-MA
Posádka 17 26 (29) 60 49 64

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 11/2011 vydavatelství Naše Vojsko

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více