T-62 - Ve zbytku světa

Autor: Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔︎︎ 👁︎ 33.022

Tank T-62 se poměrně záhy dočkal bojového nasazení. Nebylo ani tak vinou samotné konstrukce, že výsledek byl takový, jaký byl. Největší nedostatky se pokoušel napravit modernizační program. V té době už tank T-62 střídaly v Sovětské armádě modernější typy. Zesílení pancéřování vytrhlo trn z paty osádkám bojujícím v Afghánistánu. Pokud měl tank udržet krok se svými mladšími bratry, musela být modernizace hlubší a zahrnovat i další změny.

Silnější a nebezpečnější

Kromě zesílení pancéřování byla součástí modernizačního programu z roku 1981 montáž nového motoru V-55U (Ulučšennyj) s výkonem vyšším o 40 k, a upravených torzních tyčí. Obě změny pomáhaly zvládnout nárůst hmotnosti tanku.

Reklama

Největší, ale nejméně viditelné změny se dotkly výzbroje. Tank dostal nový systém řízení palby Volna. Ten propojoval laserový dálkoměr KTD-2 s balistickým počítačem BV- -62 (Balističeskij Vyčislitěl), modernizovaným stabilizátorem Meteor 1M a zaměřovačem střelce TŠM-41U, který měl samostatný stabilizátor pro vertikální rovinu. Hlaveň dostala termickou ochranu, aby se omezily její deformace po zahřátí při střelbě. Celkově stoupla přesnost střelby.


Zakopaná irácká T-62 v roli opěrného bodu, dlaždice pod hlavní mají omezit víření prachu při výstřelu

Další úpravu měly dostat původně všechny tanky, ale nakonec ji kvůli finanční náročnosti dostaly jen některé. Ostatně třeba v Afghánistánu by šlo o vyhozené peníze. Tou novinkou byl systém 9K116-1 Šeksna, umožňující vystřelovat z kanonu náboje ZUBK10-2 obsahující řízenou střelu 9M117.

Náboj tvarově odpovídá běžnému tříštivo-trhavému náboji, ale obsahuje výmetnou nálož, která střele uděluje počáteční rychlost 400–500 m/s. Samotná řízená střela je poháněna letovým raketovým motorem, který se zažehne po opuštění hlavně. ŘS je naváděná po laserovém paprsku. Maximální vzdálenost navedení je 4000 m ve dne a 1200 m v noci. Průbojnost kumulativní hlavice je udávaná na 550 mm RHA.

Řízenou střelu je možné používat jak proti tankům, tak proti vrtulníkům. Střelu je však nutné odpálit a navádět jen ze stojícího tanku. Palebný průměr tvoří šest kusů ZUBK10-2. Nevýhodou je ale jejich vysoká cena. Vzhledem k propadu hodnoty rublu stojí dvě střely tolik, co stál celý nový tank. Nicméně za možnost zahájit boj na 4000 m je třeba přinést nějakou oběť.

Zvýšení ochrany tanku se řešilo i jinými cestami. Verze T-62MV je vybavena reaktivním pancířem Kontakt, také vyvinutým v NII Staľ. Ostatní úpravy odpovídaly verzi T-62M. Verze T-62MV-1 byla identická, jen byla poháněna motorem V-46-5M. Na verzi T-62MV bylo do pádu Sovětského svazu přestavěno 113 tanků.

Verze T-62D nesla místo pasivní ochrany aktivní systém 1030M Drozd, který zajišťuje ničení PTŘS a hlavic pancéřovek přibližujících se rychlostmi 70–700 m/s. Oba typy cílů jsou zjišťovány dvěma radiolokátory umístěnými v zadní části věže. K jejich ničení se používají granáty ZUOF-14 ráže 107 mm.


T-62 zničená po zásahu vnitřním požárem. Při letecké a informační převaze spojenců neměly irácké osádky příliš šancí

Reklama

Granáty jsou umístěnéy po dvou ve dvou odpalovacích blocích, nacházejících se po obou stranách věže (celkem 8 ks). Radiolokátor zjišťuje přilétající hlavici ve vzdálenosti asi 130 m od tanku, ve vzdálenosti asi 60 m přejde na její sledování a výpočet parametrů letu. Obranné granáty odpaluje systém automaticky tak, aby oblak střepin zasáhl hlavici asi 6,5 m od tanku.

Podle výsledků testů by měl systém Drozd snížit ztráty tanků o třetinu až polovinu. Systém má i své nedostatky, kterými jsou předevšímrizika pro doprovodnou pěchotu. Byly jím vybaveny jen některé tanky T-62 sovětské námořní pěchoty.

Další boje

Protože byl tank T-62 vyvážen do poměrně nestabilních zemí, dočkal se bojového nasazení v řadě lokálních konfliktů a občanských válek. Lze vyjmenovat Etiopii, Jemen, Somálsko nebo konflikt mezi Libyí a Čadem. Během občanské války v Angole používaly T-62 obě strany.

Jedním z největších nasazení byla irácko-íránská válka, která vypukla v září 1980. Irák měl na jejím začátku k dispozici 1500 tanků T-62, proti kterým stálo 400 íránských M60A1 a 300 tanků Shir, což byla exportní verze britského Chieftainu Mk.5.

V této vleklé válce došlo k několika tankovým bitvám. Boj, ke kterému došlo 5. ledna, si v zuřivosti v ničem nezadal s tankovými bitvami 2. světové války. Osádky iráckých vrtulníků zjistily přesun tří íránských tankových kolon. Irácká tanková divize na ně připravila léčku u vesnice Achmed Abad.


Řez věží T-62 1 Hlaveň kanonu, 2 Kroužek kompenzátoru, 3 Ejektor pro výplach hlavně, 4 Pancéřová maska kanonu, 5 Strop věže, 6 Nábojová komora, 7 Noční zaměřovač TPN-1, 8 Páka nouzového odpalu, 9 Boční libela, 10 Mechanizmus vyhazování prázdných nábojnic,11 Ochranný kryt kanonu, 12 Páka mechanického uvolňování úderníku, 13 Páka vyhazovače,14 Mechanizmus náměru, 15 Zajišťování kanonu, 16 Osa kývání hlavně, 17 Spodní hrana věže, 18 Pogumovaný ochranný kryt kanonu, 19 Zaměřovač TŠ 2B-41, 20 Infrareflektor L-2G

Íránský velitel se domníval, že narazil jen na předsunuté hlídky. Nechtěl ztratit iniciativu a zaútočil z chodu. Ke svému překvapení zjistil, že jsou jeho jednotky pod palbou ze tří stran. Nezbylo nic jiného než se pokusit probojovat „z kapsy“ ven.

V nastálé skrumáži bojovaly tanky na minimální vzdálenost, někdy i pod 100 m. Vrtulníky ani jedné strany nedokázaly poskytnout leteckou podporu, protože jejich osádky nebyly schopné rozlišit vlastní tanky od nepřátelských.

Iráčané tvrdili, že zničili 214 tanků, ale Íránci přiznali ztrátu jen 88. Nicméně nepříjemným zjištěním bylo, že při takovémto boji neskýtá čelní pancíř Shirů (Chieftainů) dostatečnou ochranu.

Reklama

V roce 1982 se syrské T-62 v Libanonu znovu utkaly s izraelskými tanky. Izraelci už měli k dispozici nové tanky Merkava a podkaliberní munici s šípovou stabilizací. V tomto případě měli izraelští tankisté navrch nejen díky lepšímu výcviku, ale také díky technické převaze. K poslednímu velkému nasazení iráckých tanků T-62 došlo v rámci operace Desert Storm. Navzdory ztrátě asi 500 T-62 ve válce s Íránem disponovala irácká armáda stále ještě značným počtem těchto tanků. Mnohé prošly různými úpravami.

Většina T-62 byla nasazena v rámci 3. tankové divize Saladin v prostoru Kuvajtu. Jejich protivníky byly M60A1 Patton 1. a 3. tankového praporu americké námořní pěchoty a M1A1 Abrams 4. praporu. Osádky M60A1 si nárokovaly zničení celkem 116 tanků včetně T-62, osádky Abramsů zničení 59 iráckých tanků včetně T-62 a asi 30 T-72. Vlastní ztráty – nula.

Další boje, kterých se T-62 účastnily, byly víceméně „policejní akce“ v zemích bývalého Sovětského svazu. Jednalo se většinou o boj ve městě a blokování klíčových komunikací.

Verze známé i neznámé

Od základní verze tanku T-62 byla odvozena velitelská T-62K, která byla vybavena navigačním zařízením TNA-2, další radiostanicí R-112 a pomocným elektrickým agregátem AB-1, který kryl spotřebu elektrické energie během zastávek. Kvůli zabranému objemu bylo nutné snížit palebný průměr na 36 nábojů. Velitelské tanky postavené na modernizované verzi nesly označení T-62MK.

Poměrně hodně publicity bylo věnováno verzi vyzbrojené PTŘS kompletu 9K11 Maljutka. Tři řízené střely 9M11 byly převážené v kontejneru upevněném na zadní straně věže. Takto upravené tanky T-62 měly poskytovat palebnou podporu ostatním tankům. K sériové výrobě nedošlo kvůli problematickému ručnímu navádění střely.


Záběr dokumentující umístění přídavných palivových sudů na zádi

T-62 se stal základem pro několik pokusných vozidel. V roce 1961 probíhaly zkoušky nabíjecího automatu Želud. Automat byl určen pro dělenou munici a pracoval se dvěma rotačními karusely na dně korby. Měl být použitý na modernizované verzi T-62B, která se však do výroby nedostala. Mezitím na - běhla výroba nového tanku T-72, na kterém se získané zkušenosti zužitkovaly.

V prvním díle jsme zmínili Objekt 167. Ten měl upravený podvozek s šesti hliníkovými pojezdovými koly menšího průměru a podpůrnými kladkami. K pohonu sloužil nový motor V-26, který s turbodmychadlem dával výkon 700 k. Ani tento tank se do výroby nedostal, ale podvozek byl prakticky vzorem řešení použitých na T-72.

V roce 1963 byl postaven Objekt 167T, který byl místo dieselového motoru poháněný turbínou GTD-3 (GazoTurbinnyj Dvigatěl) s výkonem 800 k z konstrukční kanceláře Sergeje P. Izotova. Ačkoli se ani tato varianta nedostala do výroby, šlo o první tank poháněný spalovací turbínou.

Jako kuriozitu je třeba uvést ještě systém ZET-1, který měl tank chránit před kumulativními střelami, především z pancéřovek. Zkoušel se v roce 1964. Tvořily ho boční gumotextilní kryty a roztahovací síťová konstrukce podobná deštníku, upevněná na hlavni.

Deštník“ měl tank chránit z přední polosféry, která byla nejohroženější. Montáž celého zařízení trvala asi 15 min, roztažení „deštníku“ a napnutí sítě asi 2 min. K sériové výrobě nedošlo, protože život „deštníku“ neměl při pohybu tanku v terénu dlouhého trvání.

Samostatnou kapitolou jsou stíhače tanků, využívající podvozek T-62 např. raketový IT-1 s řízenými střelami 3M-7 Drakon.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 11/2010 vydavatelství Naše Vojsko

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více