Československo a jeho vojenská pomoc státu Izrael v prvním období jeho samostatné existence I

Autor: Jaromír Vykoukal 🕔︎︎ 👁︎ 36.537

Stát Izrael a jeho obyvatele mám už dlouho v určité oblibě. Jako bývalý profesionální voják dokáži ocenit jejich bojeschopnost a mimořádně transparentní výsledky vojenských kampaní, které Izrael vedl ze své vůle nebo pod donucením.

To, že tento stát, který vznikl z vůle Spojených národů, přežil, je z velké části i zásluha našich politiků, našich vojáků a našich zbraní. Tato práce se bude věnovat tomu, jak naše země tomuto státu pomohla v jeho boji za nezávislost. Bude to práce, jak je u mě zvykem, dlouhá, ale myslím si, že toto rozkrytí zapomenuté části našich poválečných dějin za to stojí.

Reklama


pomáhá

Kapitola první: Cesta k samostatnosti, boje po Druhé světové válce a Válka na nezávislost

 

Vyhlášení státu Izrael 14. května 1948 bylo důsledkem druhé světové války, ve které se Židé stali terčem bezprecedentní konečné likvidace ze strany nacistů. Touha Židů po vlastní zemi nebyla jen výsledkem holocaustu a nedá se zredukovat na často používané klišé „Židé dostali od nácků přes držku, tak si ten stát teda zaslouží“, jedná se především o duchovní záležitost judaismu, související především s exody, kterými byli Židé ve své dlouhé historii několikrát podrobeni. Holocaust to jen urychlil. Vznik státu Izrael je Židy vnímán jako završení jedné etapy biblických dějin, jako dosažení cíle cesty, která začala událostmi, popsanými v druhé knize Mojžíšově „Exodus“. Vojenské dějiny státu Izrael je proto nutné posuzovat i z tohoto hlediska, pro jeho občany to není jen obrana teritoria, majetku, sídel či vlasti v našem pojetí. Je to pro ně i obrana víry.

Samotná existence státu Izrael je zajímavý teologický problém, bibličtí Židé byli prapůvodně nomádi s kmenovým zřízením a nenáviděli jakoukoliv formu centrální moci, království se státní mocí skousli jen v případě, že vojenské ohrožení, např. od Pelištejců, bylo už natolik silné, že hrozilo jejich vyhubení. Pokud to jen šlo, uzavíraly jednotlivé kmeny účelová spojenectví případ od případu. Do dnešních dnů jim z toho zůstala svobodomyslnost a chuť se hádat i o naprostých blbostech. Vznik města Jerusalem jako střediska centrální moci a aktivity, prováděné králem Šalamounem, byly částí duchovní elity tvrdě odmítány. Souvisí to s formou výkladu základní myšlenky judaismu: Židé uzavřeli smlouvu s Bohem, jemu jsou odpovědní, jeho pokyny se řídí a na oplátku se Bůh stará o ně. Slib věrnosti dali Bohu a proto ho nemůže vymáhat nějaký pozemský potentát, protože by tím byla porušena smlouva s Bohem. Dodnes ultraortodoxní Židé odmítají uznat Izrael jako stát pro Židy, což jim ovšem nebrání těšit se všem výhodám, které jim poskytuje. Tento výklad však vždy byl a doposud je silně menšinový a je dnes považován za něco podobného, jako u nás jihomoravský kroj, všichni se na to rádi podíváme a těší nás, že to ještě existuje, ale všichni také víme, že do práce se chodí v něčem jiném.

Než došlo k jeho vyhlášení, tak se situace v Palestině ještě přiostřila. Střety mezi arabským obyvatelstvem a židovskými přistěhovalci nabývaly po ukončení druhé světové války na intenzitě, protože sionisté se v roce 1946 rozhodli sáhnout po zbraních a do akcí se zapojily ilegální ozbrojené síly Hagany a Irgunu.

Protože britská armáda neměla sílu konflikt zvládnout - masakry civilistů prováděly obě strany – například Židé v Dir Jásínu a Arabové v Guš Etzionu - rozhodli se Britové předat kontrolu nad oblastí Spojeným národům. Měli toho moc – v Řecku zuřila občanská válka, Indie šla za svou nezávislostí a Palestina jen odčerpávala další jejich síly.

Reklama

Spojené národy začaly pracovat rychle a efektivně. Valné shromáždění Spojených národů 28. listopadu 1947 přijalo návrh na rozdělení palestinské oblasti na dva státy, židovský a arabský, a na ustavení Jeruzaléma samostatným mezinárodním městem pod správou Spojených národů. 13. května 1947 byl OSN ustaven orgán nazvaný „Zvláštní výbor OSN pro Palestinu“ zkratkou UNSCOP. Tento výbor tvořili zástupci těchto zemí: Austrálie, Československa, Guatemaly, Indie, Íránu, Jugoslávie, Kanady, Nizozemska, Peru, Švédska a Uruguaye.

Po několika měsících UNSCOP doporučil rozdělení na dva nezávislé státy. 13. října 1947 toto doporučení podpořil i Sovětský svaz a o několik dní později i USA, údajně v reakci na informaci z 9. října téhož roku, kdy Arabská liga dala svým členským státům instrukce k rozmístění vojsk na hranicích Palestiny. 29. listopadu 1947 byl Valnému shromáždění OSN předložen plán na rozdělení. Podle něj měl:

- arabský stát zaujímat celkově 7 200 kilometrů čtverečních kde mělo podle sčítání žít 804 tisíc Arabů a 10 tisíc Židů,

- židovský stát potom měl mít rozlohu 8 800 kilometrů čtverečních, kdy velkou část z tohoto území tvořila neobývaná Negevská poušť a mělo zde žít 538 tisíc Židů a 397 tisíc Arabů.

Dále bylo stanoveno, že Jaffa bude patřit k arabskému státu. Jeruzalém a přilehlé okolí měl tvořit mezinárodní enklávu uprostřed arabského státu. Jednotlivé části arabského státu měly být spojeny koridory. Státy měly sdílet telegrafickou, poštovní, železniční a silniční síť a měnu. Nadto měl židovský stát platit každý rok arabskému 4 miliony liber podpory, protože se předpokládala vyšší technologická vyspělost. Rezoluce byla přijata většinou 33 hlasů proti 13. Obrázek ukazuje vyobrazení originální mapy s plánem rozdělení Palestiny mezi židovské a arabské obyvatelstvo.

Sionistická organizace představovaná Židovskou agenturou pro Palestinu vedena Davidem Ben Gurionem plán na rozdělení přijala, ale jen s nechutí, neboť se vzdávala Jeruzaléma jako předpokládaného hlavního města. Arabská strana plán nekompromisně odmítla. V arabském světě vypukly po oznámení výsledků nepokoje vůči Židům. Nepokoje, při nichž bylo zabito několik desítek Židů a řada obydlí a synagog vypáleny, propukly jak v Aleppu v Sýrii, tak i v Adenu v Jemenu. Židé naznali, že jsou v tom zase sami a rozhodli se, že další vraždění svých lidí nepřipustí.

Reklama

Boje mezi Araby a Židy vypukly okamžitě. Židé plánovali po vypršení britského mandátu vyhlásit samostatný stát, čemuž chtěli Arabové zabránit. V Jeruzalému propukly v noci z 30. listopadu nepokoje a byly přerušeny dodávky vody a potravin do města, které bylo několik týdnů obléháno. Další nepokoje se rozpoutaly v Haifě, odkud během března a dubna 1948 odešla většina Palestinců. Jelikož v dalších událostech sehrála osudovou a nazastupitelnou roli organizace Hagana, musím o ní uvést pár slov. Tato organizace vznikla z organizace Ha-Šomer.

Ha-Šomer v češtině otrocky přeloženo "Strážce", anglicky: HaShomer, byla židovská sionistická obranná organizace založená roku 1909 v tehdejší turecké Palestině.

Předchůdcem Ha-Šomeru byla organizace Bar Giora založená v Jaffě 29. září 1907. Její členové se usadili v osadě Sedžera která se dnes jmenuje Ilanija v Dolní Galileji, kde získávali výcvik a postupně zahrnovali pod svou ochranu i okolní židovské vesnice.

Na jaře 1909 se předák Bar Giory, Israel Šochat, rozhodl zřídit polovojenskou organizaci, která by měla daleko širší záběr a která by fungovala se souhlasem tureckých úřadů. K založení nové organizace Ha-Šomer došlo 12. dubna 1909 v židovské osadě Kfar Tavor. Cílem Ha-Šomeru bylo poskytovat ochranu židovským vesnicím, zejména proti útokům Arabů (tehdy spíše loupežně než politicky motivovaným). Shodou okolností v den založení ha-Šomeru zaútočili arabští Beduíni na nedalekou vesnici Sedžera. Ochrannou roli plnili členové Ha-Šomeru za pravidelný poplatek vybíraný od osadníků.


Bojovníci Ha Šomeru v roce 1909

Hagana což v hebrejštině znamená „obrana“, původně byla podzemní židovská vojenská organizace, která působila na území Palestiny v době britského mandátu během let 1920-1948. Jedním z jejích hlavních úkolů bylo ochraňovat židovské obyvatelstvo na území Palestiny. Tato organizace, založená v roce 1920, byla Brity považována za ilegální.


Znak organizace Hagana

Původně to byla malá organizace málo vyzbrojená a soustředila se na ochranu židovských farem a kibuců. Židé nevěřili, že se v jejich prospěch budou angažovat britské síly. Role Hagany se dramaticky změnila po masakru ve městě Hebron v roce 1929, který vedl k etnickým čistkám a k vystěhování všech Židů z Hebronu.


Obrázek ukazuje Haganu v boji - obránci kibucu Mishmar Haemek, duben, rok 1948.

V roce 1931 se z Hagany odštěpilo nejpravicovější - lépe by sem asi zapadalo slovo „nejradikálnější“, hovořit zde o pravicovosti či levicovosti je zde dost ošidné - křídlo a utvořilo Irgun Tsva'i-Leumi, tedy Národní vojenskou organizaci, více známou jako Irgun. Toto křídlo bylo nespokojeno s politikou zdrženlivosti v okamžiku, kdy Židé byli konfrontováni s britským i arabským tlakem. Z Irgunu se nakonec vydělil i známý Stern. Jeho zakladatelem byl Žid polského původu Avraham Stern. Abraham Stern byl členem Irgunu, ale roku 1940 vytvořil vlastní skupinu. Myslel, že Židé by se měli zaměřit na boj proti Britům.

Věřil, že jestli nacisté chtěli Židy vyhnat z Evropy a on je chtěl dostat do Palestiny, mohli by si být vzájemně prospěšní. V letech 1940 - 1941 organizace neúspěšně jednala s nacistickým Německem o společném boji proti Velké Británii prostřednictvím úředníka Wernera Otto von Hentiga a o pomoci při evakuaci Židů z Evropy.


Avraham Stern

Organizace byla pojmenována Lechi, což je hebrejská zkratka pro Lochamei Chérut Israel (Bojovníci za svobodu Izraele). Na rozdíl od Hagany a Irgunu, který bojoval proti Britům a Arabům, Lechi soustředilo své útoky hlavně na britské cíle. Své akce financovalo ze soukromých darů a bankovních loupeží. V květnu 1948 byla skupina formálně rozpuštěna, její členové vstoupili do státní armády a velitelům byla udělena amnestie ze stíhání. Členové Lechi založili politickou stranu „Bojovníci“, v čele s Natanem Yalinem, která však neměla dlouhé trvání.


Znak organizace Irgun

Členové ilegálního Irgunu vedení Menachemem Beginem, spáchali atentát na hotel Král David v Jeruzalémě. Útok byl namířen na křídlo, ve kterém sídlilo kromě vládních kanceláří i CID (Criminal Investigation Division) a vojenské velitelství. Útok nařídil přímo Menachem Begin, pozdější premiér Izraele. Členové Irgunu Josef Avni a Jisra'el Levi podminovali hotel pomocí dynamitu umístěného ve velkých konvích na mléko. Podle Beginova líčení byl CID varován telefonicky, ale podle Britů žádné varování nedostal. Některé vnitřní informace od britské policie, které během sedmdesátých let prosákly na veřejnost, údajně potvrdily, že Britové skutečně varováni byli.

Následky byly otřesné. Přesně 25 minut po údajném telefonickém varovaní, došlo k explozi, která celé křídlo rozmetala a zabila 91 lidí - 28 Britů, 41 Arabů, 17 Židů a 5 příslušníků dalších národností a 45 bylo zraněno. Některé zdroje uvádějí 92 zabitých., jiné zase jen 58.


Jedna z mnoha fotografií následků útoku Irgunu na Hotel krále Davida

I Stern se do dějin zapsal činem, který se i dnes jeví jako neuvěřitelně hloupý a nesmyslný. Podle všeho stojí za vraždou jednoho z největších přátel, co kdy židovská světová populace měla.

Hrabě Folke Bernadotte z Wisborgu narozený 2. ledna 1895 a zavražděný 17. září 1948, byl švédský diplomat, který získal reputaci svým vyjednáváním o propuštění přibližně 15 tisíc vězňů z německých koncentračních táborů během Druhé světové války. Po druhé světové válce byl jako renomovaný diplomat povolán jako prostředník v arabsko-židovském konfliktu během první arabsko-izraelské války. 17. září 1948 byl na něj příslušníky Lechi spáchán atentát v západním Jeruzalémě a Bernadotte byl na místě mrtev. Zavraždili ho lidé v řádných izraelských uniformách. Vrazi nebyli nikdy dopadeni ani postaveni před soud. K útoku se později přihlásila Lechi, židovská teroristická organizace, která vzešla právě ze Sternu. Tento hloupý skutek zajistil, že sami Izraelci ji zlikvidovali, což bylo jediné pozitivum celého tohoto nesmyslného činu. Irgun a Lechi toho měli na svědomí hodně. Jejich nejznámější skutek mimo vraždu švédského diplomata, je masakr v obci Dejr Jásin. Takto se označuje operace oddílů Irgunu a Lechi, při které byla 9. dubna 1948 povražděna část obyvatelstva arabské vesnice Dejr Jásin západně od Jeruzaléma. Příslušníci těchto dvou skupin během tohoto osmihodinového masakru povraždili kulomety, samopaly a granáty muže, ženy i děti. Počet obětí se různí; některé zdroje uvádí přibližně 200 až 250 obětí, zatímco jiné, kupodivu hlavně arabské, uvádí přibližně 110 obětí. Britská encyklopedie potom tvrdí, že při útoku oddílů Irgunu a Lechi bylo zabito všech 254 obyvatel vesnice.

Abrahám Stern a jeho organizace ale do dějin Druhé světové války vstoupili způsobem, který bere dech. O co šlo?

V letech 1940 a 1941 se Avraham Stern prostřednictvím svého vyslance Naftali Ljubenčika pokoušel jednat s nacistickým Německem o společném boji proti Británii prostřednictvím nacistického úředníka Wernera Otto von Hentiga. Návrhy Sternovy odnože Irgunu Lechi byly německou stranou ignorovány - v té době totiž již docházelo k intenzivní spolupráci mezi nacistickým Německem a velkým muftím Hadž Amínem al-Husejním, což ovšem Stern a jeho lidé asi nevěděli. Za německou stranu jednání vedl Adolf Eichmann.

Nabídka na spolupráci byla přeposlána přes Istanbul německému velvyslanectví v Ankaře a odtud 21. ledna 1941 do Berlína. Berlín na tuto nabídku nikdy neodpověděl. Z hlediska pozdějšího vývoje situace se jedná o jednu z nejabsurdnějších situací druhé světové války. Lidé, kteří měli být a byli nacistickým Německem vyhlazováni, mu nabídli pomoc proti spojenci, v jehož řadách jejich druhové proti nacistům bojovali. Snad to ukazuje, jakou vnitřní rozervanost židovský boj za budoucnost občas generoval.

Zde obrázek toho muže, jež zachránil život tisícům Židů jen proto, aby ho jiní Židé zavraždili, když si mysleli, že je zrazuje.

Ale zpět ke chronologii dění. V roce 1936 bylo v řadách Hagany na 10 000 mobilizovaných mužů a téměř 40 000 rezervistů. Během let 1936-1939, kdy propuklo v Palestině arabské povstání, se Hagana aktivně zapojila do ochrany britských zájmů. Toto povstání a účast Hagany v něm na britské straně vedly ke vzniku prvních polních rot. Ty se staly prvními jednotkami budovanými na celonárodním základě. Jejich ideovým otcem se stal Charles Orde Wingate, který proslul v době Druhé světové války jako velitel „Chinditů“, kteří bojovali v týlu japonských vojsk v Barmě. Zde zakládal speciální židovská noční komanda, která měla bojovat proti arabským guerillám útočícím proti přes Palestinu položenou linku ropovodu. Do velení Hagany se tehdy zapojil Jicchak Sade, který prosazoval ofenzivní taktiku spočívající v odvetných výpadech proti arabským ozbrojencům.

Když začala Druhá světová válka, požádali Britové Haganu opět o spolupráci, obavajíce se průlomu Osy v severní Africe. Jicchak Sade se v této době podílel na přípravě plánů na případnou obranu severní Palestiny před očekávaným nacistickým útokem. Ale po porážce Rommelových sil El Alameinu, Britové ustoupili od své mohutné podpory Haganě. Britská armáda oznámila v roce 1943 po dlouhé sérii požadavků a zamítavých reakcí vznik židovské brigádní skupiny. Židovská brigádní skupina se sestávala z 5 tisíc vojáků a byla rozmístěna v září 1944 v Itálii. Bylo to poprvé, kdy velká výlučně židovská vojenská jednotka sloužila ve válce pod židovskou vlajkou. Brigáda byla rozpuštěna v roce 1946. Celkově sloužilo v britské armádě během války více než 30 tisíc palestinských Židů.

Z Hagany vzešlo velké množství významných osobností státu Izrael a mnoho z - nich známe z toho, že sehráli významnou roli v dalších 40 letech. Mezi známé členy Hagany patří:

- Jicchak Rabin, izraelský politik, diplomat a voják. Dvakrát zastával funkci premiéra, poprvé jakožto v pořadí šestý izraelský premiér v letech 1974 až 1977 a podruhé coby v pořadí jedenáctý premiér od roku 1992 až do svého zavraždění v roce 1995.

- Ariel Šaron, což je izraelský voják, politik a bývalý premiér Izraele. Jeho vojenská kariéra byla velice úspěšná až do libanonského tažení. Bojoval ve všech arabsko – izraelských válkách. V boji vynikal velkou odvahou a rázností. Je považován za jednoho z nejlepších taktiků v historii izraelské armády ale také za nejméně ukázněného velitele.

- Rechav'am Ze'evi, byl izraelský generál, politik a historik, zakladatel pravicové strany Moledet tedy Vlast. Byl zavražděn teroristou Hamdi Quranem za druhé palestinské intifády.

- Moše Dajan, byl izraelský generál a politik. Ve své vojenské kariéře dosáhl nejvyššího postu, a to náčelníka Generálního štábu Izraelských obranných sil, kde působil v letech 1953 až 1958. Po odchodu z armády se stal ministrem obrany a později ministrem zahraničních věcí. Byl to tvrdý voják, ale po válce na Jom Kippur byl jedním z nositelů myšlenky, že s okolními arabskými státy je potřeba jednat.

Hagana, která se stala základem budoucí izraelské armády, přešla od partyzánské taktiky k plánovaným operacím, aby otevřela průchod do Jeruzaléma. Začala také vystěhovávat Araby ze strategických míst. Obě strany podnikaly útoky na infrastrukturu, stavěly blokády na silnicích a ničily mosty. Dělo se toho hodně a bohužel i mnoho zlého. V polovině roku 1947 začal David Ben Gurion připravovat Haganu na očekávanou válku s Araby. Byly vytvořeny vojenské okruhy a hlavně velitelství na předpokládaných směrech postupu budoucích útočníků. Na teritoriálním základě byly postaveny brigády a byly vydány směrnice pro získávání výzbroje y výcvik vojáků nižších vyšších jednotek.

Iniciativa jeho lidí zajistla , že v únoru 1948 bylo rozmístění brigád Hagany takovéto:

- východní Galileu a údolí Jordánu kryla brigáda Golani

- západní Galileu a Haifu brigáda Garmeli

- nížinu na jihu střežila brigáda Givati

- centrální část země brigáda Alexandroni

- oblast Jeruzaléma bránila brigáda Etzioni

- Tel Aviv a jeho okolí potom brigáda Kirjati

V dalším období potom na základě samostatných praporů organizace Palmach, která vnikla na základě Hagany v roce 1941, byly postaveny další tři brigády:

- v jižní nížině a severním Negevu šlo o brigádu Negev

- v Galilei brigáda Jiftach

- v oblasti Jeruzaléma to byla brigáda Harel

Ale mluvit zde o brigádách je jistá nadsázka. Šlo o podzemní organizace, velmi špatně vyzbrojené a navíc vytrvale stíhaní britskou policií a armádou. Běžné byl domovní prohlídky, kdy Britové hledali tajné sklady zbraní.

Arabská část obyvatelstva tyto potíže neměla a byly celé oblasti, kde Arabové nosili zbraně veřejně. Navíc zde mimo arabské guerilly byly pravidelné síly tvořené Arabskou legií, která čítala asi 10 000 mužů ve třech brigádách, několika tankových praporech a které velel vysloužilý britský důstojník, generálporučík sir John Bagot Glubb. Tito bojovníci se podíleli na mnoha akcích Arabů proti židovským komunitám od listopadu 1948 a po vyhlášení izraelské nezávislosti se připojili k invazním armádám Ligy arabských států.

Ke konci roku 1947 měla Hagana k dispozici 900 kvalitních pušek, 900 lehkých kulometů a munici na tři dny boje. Těžké kulomety, minomety a děla Hagana neměla vůbec. Z židovské populace, která čítala 650 000 lidí, bylo možno mobilizovat asi 45 000 bojovníků, mužů i žen. Ale jen 15 000 jich nebylo vázáno obranou osad a městských židovských částí. Hagana měla k dispozici 11 letadel kurýrního typu. Nebyla k dispozici vojenská letiště a pro potřebu Hagany mohla sloužit pouze dvě civilní letiště v Haifě a Lyddě. Námořní síly tvořilo 350 lidí se zkušeností z britského námořnictva, pár motorových člunů a několik žabích mužů. Proti Arabům bylo připraveno bojovat i něco mezi 2 000 až 4 000 tisíci příslušníků Irgunu a 500 až 800 bojovníků Sternu.

Vše a všichni co jsem uvedl, se nějakým způsobem zapojilo do probíhající války za nezávislost. Její počátek je možno datovat od 30. listopadu 1947, tedy ihned po zveřejnění plánu OSN na rozdělení Palestiny mezi dva státy. Události se hrnuly a nešly zastavit.

Dne 14. května 1948 byl vyhlášen Davidem Ben Gurionem v sále tel - avivského muzea nezávislý stát Izrael. Ben Gurion se stal jeho prvním ministerským předsedou a prezidentem se stal Chaim Weizmann.


David Ben Gurion

Na území, které po pádu Osmanské říše za první světové války nepatřilo fakticky nikomu, začaly díky Organizaci spojených národů - OSN - vznikat dva státy. OSN není a nebyla žádná svévole. Akce OSN, to je akt mezinárodního práva, který schvaluje většina členských států. Je to stejné mezinárodní právo, díky kterému například po druhé světové válce v Mnichově proběhly procesy s válečnými zločinci.


Chaim Weizmann

11 minut poté, co byla podepsána Deklarace nezávislosti Izraele, formálně uznaly Spojené státy Americké vznik Státu Izrael. Následoval je Írán a další státy. Zajímavá zde je skutečnost, že Írán byl druhý státem v pořadí, který Izrael uznal. Není to tedy tak, že by všechny okolní státy měly se vznikem Izraele problém. Mě osobně při studiu podkladů zaujalo uznání státu Izrael Íránem, státem, který dnes ústy svého prezidenta trvá na jeho likvidaci.

Není to ale vůbec překvapivé. Írán není arabská země, jsou to Peršané a s Židy měli historicky dobré kontakty. Zde je potřeba vidět počiny perského krále Kýrose, který dokázal demontovat babylonskou říši a poté umožnil návrat Židů ze zajetí a dokonce jim vrátil modloslužebné předměty a pomohl obnovit chrám. Írán je starobylá země s velmi vzdělaným a kultivovaným obyvatelstvem, jejich dnešní agresivita vůči všemu židovskému je výsledkem radikálního islamismu. Lze jen doufat, že si Peršané na své kořeny, které z nich dělají národ, který v dějinách zanechal nesmazatelnou stopu, a to v oblasti, práva, umění a koneckonců i vojenství vzpomenou a snad je toto jejich chování, které jim není vlastní, jednou přejde.


Přednáškový stát muzea v Tel-Avivu. Ben Gurion právě vyhlašuje nezávislost nového státu

Mnoho dalších okolních států ale reagovalo jinak. Jestli to je či není překvapivé si netroufám hodnotit. Ony totiž tyhle okolní státy vznikly také na území bývalé Osmanské říše a přibližně v době, kdy byl konstituován stát Izrael. Bohužel těch, co k Izraeli zaujaly, alespoň vyčkávací postoj nebylo dost. Arabské státy Egypt, Zajordánsko, Libanon, Sýrie, Irák, Saudská Arábie a Jemen nově vzniklý stát odmítly uznat.

Za necelých 24 hodin vtrhly armády Ligy arabských států, tedy Egypta, Zajordánska, Sýrie, Libanonu a Iráku na území nového státu s cílem připravit jej o jeho právě nabytou suverenitu. Ve střetu, který bývá v Izraeli označován jako Válka za nezávislost, i když správněji by mělo být řečeno, že tímto tato válka přešla do jiné úrovně, dokázaly nově vytvořené, špatně vyzbrojené Izraelské obranné síly vzešlé z Hagany a dalších ozbrojených židovských formací, odrazit invazi v prudkých přerušovaných bojích, které trvaly celkem 15 měsíců, do 20. července 1949.

Útok zahájily egyptské a syrské jednotky za podpory egyptských tanků, letadel a dělostřelectva. Ze severu postupovali Libanonci, z východu Syřané, Iráčané a Zajordánci, Egypťané z jihu. V den, kdy byla vyhlášena izraelská nezávislost, bombardovalo Tel Aviv egyptské letectvo. Arabové chtěli Stát Izrael zničit. Odřízli Izrael od přístupu k poušti Negev a okupovali části území, jež mělo připadnout Izraeli. Egypt a Jordánsko tak nejen komplikovaly život novému státu Izrael, ale zablokovaly i vyhlášení Palestinského státu.


Tato mapka ukazuje, jak se arabské armády opřely do svého protivníka, nového státu Izrael

V nejtěžších okamžicích byla 11. června uzavřena dohoda o přerušení bojů, která vypršela 8. července. Během ní se izraelská armáda dokázala restrukturalizovat, zahrnula do svých řad i příslušníky ilegálních organizací, jako byla Hagana, Irgun, dobrovolníky z celého světa a také získala zbraně. Další dohoda o příměří platila od 19. července do 15. října. Příměří skončilo, když sionisté zabili zmocněnce OSN, hraběte Bernadotteho. Izraelci v dalších bojích dokázali otevřít cestu do odříznutého Jeruzaléma a z okolních měst vyhnali řadu Palestinců. V okolí Tel Avivu také zlikvidovali několik palestinských vesnic. V centrálním Izraeli už nezůstali žádní Palestinci. Tehdy se ale zrodil problém s palestinskými uprchlíky.


Tato mapa ukazuje základní ideu bojů, které svedla v říjnu 1948 izraelská armáda na všech frontách své první arabsko-izraelské války

Po ní boje pokračovaly a Izrael dále postupoval, získat zpátky Negevskou poušť i přístup k Akabskému zálivu a nakonec pronikl až na egyptské území na Sinaji. Obsadil i území původně náležející Palestincům – část Gazy, Západní část Jordánu včetně západní části Jeruzaléma a většinu Galileje). Zbytek území, kde měl vzniknout Palestinský stát, obsadilo Jordánsko, které získalo Západní břeh Jordánu a východní část Jeruzaléma včetně starého města, a Egypt, pod jehož správu připadlo Pásmo Gazy

V prvních měsících roku 1949 Izrael vyjednával pod záštitou Spojených národů jednotlivě s každým státem z nepřátelského tábora - kromě Iráku, který rozhovory s Izraelem odmítl. Jednání skončila dohodou o příměří, žádný z arabských států ve válce přímo nebo zprostředkovaně angažovaných, ovšem Izrael neuznal. Pobřežní roviny Galileje a celá Negevská oblast zůstaly Izraeli. Takový tedy byl časový, mezinárodně politický a vojenský rámec, do kterého spadá tato práce. Tuto část ukončíme touto fotografií.


Ukazuje úžasnou proměnu. Takto vypadala Hagana v červnu 1948 - už vyzbrojená našimi zbraněmi

Tímto by byla vyčerpána první část práce o naší pomoci státu Izrael, která měla stručně popsat, co se v Palestině v daném období vlastně dělo a co tomu předcházelo. V další části se už podíváme k nám domů.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více