Na španělském nebi - Hispano-Nieuport 52

Počátky typu spadaly do konce první poloviny 20. let, do Francie. Tehdy společnost Société Anonyme Nieuport-Astra (později přeznačená na Société Anonyme Nieuport-Delage) současně vyvinula dva prototypy: stíhací hornoplošník Ni-D 42C.1 a závodní jedenapůlplošník (sesquiplan) Ni-D 42 S. Oba vznikly roku 1924, přičemž také Ni-D 42C.1, původně hornoplošník s průběžným křídlem (parasol) o ploše 26,63 m², byl záhy po zalétání překonstruován do podoby jedenapůlplošníku. Obdržel spodní křídla o znatelně menším rozměru než křídlo horní. Nosná plocha tím narostla na 31,25 m². Pohonnou jednotku vojenského prototypu tvořil řadový Hispano-Suiza 12Hb o výkonu 500 k (367 kW). Na výšce 5 000 m dosahoval Ni-D 42C.1 tehdy velmi dobré maximální rychlosti 262 km/h, a také dobře stoupal.

Předválečný snímek Nieuportu 52 z roku 1931

V roce 1925 se Ni-D 42C.1 zúčastnil soutěže o stíhací letoun pro výzbroj francouzského vojenského letectva Aviation Militaire. Upoutal pozornost, a vojáci podepsali objednávku na první dva a záhy také na 25 dalších strojů. I když typ vedle výborných výkonů disponoval také velmi nepříjemnou tendencí nečekaně přecházet do pádu a vývrtky, stal se základem pro vývoj celé série dalších verzí.

Souběžně vznikaly Ni-D 62 a Ni-D 52. Oba měly v zájmu odstranění nebezpečí přechodu do vývrtky přepracované ocasní plochy – obdržely větší stabilizátor. Mírně byla zmešena plocha hlavního křídla (zmenšením jeho hloubky došlo k redukci o 0,4 m²). U Ni-D 52 navíc zmenšili o 1,35 m² také plochu spodního křídla. Oba typy se od sebe odlišovaly konstrukcí. Zatímco Ni-D 62 přebíral smíšenou stavbu svého předchůdce, Ni-D 52 měl konstrukci celokovovou. Došlo u něj k nahrazení u Ni-D 42 hojně užívaného dřeva kovem: v křídlech byla kovová žebra namísto původních překližkových, trup měl (místo dřevěné) kovovou skořepinovou konstrukci a ocasní plochy byly (místo dřevěných) celokovové. Pohonnou jednotku nadále tvořil motor Hispano-Suiza 12Hb a výzbroj se skládala ze dvou kulometů Vickers v trupu. Prototyp Ni-D 52 vzlétl na začátku roku 1927, nicméně francouzské vojenské letectvo dalo přednost smíšené konstrukci verze Ni-D 62. Pro francouzské vojenské letectvo byly stavěny Ni-D 62C.1, Ni-D 622C.1 a Ni-D 629C.1. Tvořily po řadu let základ výzbroje jeho stíhací složky, a některé se dokonce dočkaly služby ještě na začátku 2. světové války.

Vládní Nieuport 52, který původně patřil Grupo N° 11, letiště Getafe, září 1936

Mateřská firma se svými sesquiplany pokoušela proniknout také na zahraniční trhy, včetně Španělska. Tamní soutěž na nový stíhací typ pro Aviación Militar (vojenské letectvo), organizovanou roku 1927, obeslala stíhačkou Ni-D 42C.1. Typ obstál proti konkurenci představované letouny Loring C.I, Fiat CR.20, Dewoitine D.27 a Wibault 7. Pro licenční výrobu u firmy Hispano v Guadalajaře roku 1928 vybrali celokovovou verzi Ni-D 52. Změny oproti francouzskému vzoru nebyly nijak velké, spočívaly především v úpravě chladiče. Namísto dvou chladičů typu Lamblin, montovaných u francouzského stroje na podvozkové nohy, dostaly španělské stíhačky pod příď jediný, poměrně rozměrný chladič Corominas. Dekretem z 30. dubna 1928 bylo objednáno celkem 82 sériových strojů.

Povstalecký Nieuport 52, Escuadrilla 1-E-1, 1937

Práce se rozběhly roku 1929. První dokončený letoun zalétal pilot Gómez Spencer v červnu 1930. Údaje o tom, kolik vlastně sériových letounů ve Španělsku vzniklo, se rozchází. Určitě jich bylo více než 90. Podle novějších zdrojů španělské provenience vzniklo do roku 1931 82 strojů stavěných na základě dekretu z 30. dubna 1928 a dalších 9 bylo vyrobeno v roce 1932. Historikové P. Laureau a G. Howson zmiňují 125 strojů (vedle výše uvedených 91 exemplářů do dodávek zahrnují ještě dalších 34 stíhaček, které údajně nejdříve smontovali v továrně Hispano-Suiza z dílů dodaných z Francie).

Výroba Hispano-Nieuportů 52 (ve Španělsku nazývány jednoduše jako Nieuport 52) ovšem definitivně neskončila roku 1932. Další letouny vznikly po vypuknutí občanské války. Továrna Hispano nejen opravovala ještě ve dnech puče neletuschopné stroje, ale sestavovala také s využitím dostupných dílů letouny nové (podle jednoho zdroje tak z uskladněných 20 sad náhradních dílů sestavila přinejmenším 10 nových stíhaček). Montáže Nieuportů 52 v Guadalajaře skončily na konci září 1936.

Hispano-Nieuport 52 španělského vojenského letectva, 1935

V předválečném Aviación Militar obdržely Nieuporty 52 typové kódové označení pomocí čísla „3“ doplněného sériovým číslem (3-1 atd.) V roce 1937 pak typ u republikánského letectva získal smíšené kódové označení: měl přidělenu kombinaci písmen „CN“ (Caza Nieuport) a číslice počínaje 001 (tedy CN-001), ne všechny přeživší stroje však novou podobu označení skutečně obdržely. Povstalci vycházeli z předválečného systému, ale Nieuport 52 u nich obdržel kódové typové označení pomocí číslice „1“.

Hispano-Nieuport 52 byl jednomístný jednomotorový jedenapůlplošník (sesquiplane) s klasickými ocasními plochami. Měl celokovovou konstrukci. Plátno krylo pouze rozměrné dvounosníkové horní křídlo, ve kterém se nacházely dvě palivové nádrže po 181 litrech. Podstatně menší spodní křídlo pak mělo potah plechový. Křidélka se nacházela jen na horním křídle. Trubkové mezikřídelní vzpěry opatřené krytem z tvarovaného plechu procházely spodním křídlem a končily až v aerodynamickém krytu osy podvozku – byla to památka na původní hornoplošné uspořádání Ni-D 42C.1. Přistávací zařízení tvořil pevný podvozek záďového typu s průběžnou osou (ta byla opatřena aerodynamickým krytem, vlastně dalším minikřídlem) a pod zádí trupu umístěnou ostruhou. Trup měl celokovovou skořepinovou konstrukci. Pilot seděl v otevřené kabině, chráněn pouze nevelkým větrným štítkem. Pohonnou jednotku tvořil řadový kapalinou chlazený dvanáctiválec Hispano-Suiza 12Hb o výkonu 500 k (367 kW). Maximálně pak mohl krátkodobě dosáhnout až 580 k (426 kW). Roztáčel dvoulistou dřevěnou vrtuli Amalio Diaz. Výzbroj se skládala ze dvou na horní straně trupu umístěných synchronizovaných kulometů Vickers Mk.I nebo Mk.II ráže 7,7 mm. Na zbraň připadlo 500 nábojů. Do vybavení náležel kyslíkový dýchač pro lety ve velkých výškách.

Vládní Nieuport 52 sériového čísla 3-8, Andújar, srpen 1936. Stroj původně patřil Grupo N° 12

V době zahájení licenční výroby představoval Nieuport 52 poměrně moderní typ. Již během první poloviny 30. let značně zastaral. Na podmínky roku 1936 pak představoval letoun výrazně omezené bojové hodnoty. Byl slabě vyzbrojený a pomalý. Firma Nieuport- Delage sice uváděla maximální rychlost 260 km/h, ale když v roce 1932 podniklo španělské letectvo s řadou Nieuportů 52 rychlostní zkoušky, zjistilo, že žádný ze strojů nedokáže docílit větší maximální rychlosti než 225 km/h. Praktický dostup se pohyboval pouze kolem 6 000 m. Velmi slabá byla také stoupavost. Španělští piloti si typ nikdy příliš neoblíbili pro jeho horší obratnost a nutnost vynakládat značné síly na řízení. Vadil úzký rozchod podvozku, který vedl k častým „hodinám“ během přistání.

Stroj sériového čísla 3-59 z výzbroje Escuadrilla Malraux, Tabernas (Almeria), leden 1937

Po těsném volebním vítězství vlády Lidové fronty v březnu 1936 napětí ve Španělsku rychle rostlo. Jedním z několika preventivních opatření, přijímaných z obav před možným vojenským pučem, byla redistribuce stíhacího letectva. Stíhací Grupo N° 12 umístěné na letišti Armilla v Granadě zrušili jen pár dní před zahájením povstání. Nieuporty 52 patřící jeho 2a Escuadrille byly přemístěny ke generálním opravám do leteckého parku (Parque Regional) na sevillské letiště Tablada. Bojeschopné stroje soustředěné u 1a Escuadrilla přelétly 14. července do Getafe uMadridu, kde je bylo možno snáze kontrolovat. Zde byla letka začleněna do Grupo N° 11.

Tak se stalo, že když 17. července vypukla pučem v marocké Melille občanská válka, tvořily Nieuporty 52 výzbroj tří letek madridského Grupo N° 11 na letišti Getafe (jedna z nich původně náležela do zrušeného Grupo N° 12) a jedné letky barcelonského Grupo N° 13 na základně El Prat. Dva či tři cvičné stroje působily v rámci Escuela de Tiro (střelecké školy) z letiště Los Alcázares. Ve službě se teoreticky nacházelo 54 letounů, reálně však z nich bylo v letuschopném stavu asi 30 (dle jiného zdroje sloužilo k 18. červenci 56 Nieuportů 52, z nichž zhruba 18 se nacházelo v opravách).

Vrak sestřeleného republikánského Nieuportu 52

Naprostou většinu bojeschopných Nieuportů 52 si po vypuknutí povstání podržela ta část Aviación Militar, která zůstala věrná vládě Lidové fronty. Republikáni tak získali 28 letuschopných strojů. V srpnu a září postupně přicházely ze státní továrny Hispano v Guadalajaře nově opravené či sestavené stíhačky, takže vládní letectvo nakonec do své výzbroje zařadilo kolem 55 Nieuportů 52. Z nich se ovšem naráz nacházelo v bojeschopném stavu maximálně něco přes dvě desítky strojů a jejich počet navíc rychle klesal.

Povstalci na začátku puče ukořistili jen sedm prozatím neletuschopných Nieuportů 52 (jeden poškozený zůstal na letišti Armilla-Granada a šest se nacházelo v dílnách letiště Sevilla-Tablada), které původně patřily zrušenému Grupo N° 12. Jinak to ovšem vypadalo s vlastními stíhacími piloty. Většina pilotů-důstojníků, včetně naprosté většiny zkušených velitelů rojů (Jefe de Patrulla), se přiklonila na stranu pučistů. Republikánské letectvo tak zůstalo odkázáno na menší množství loajálních důstojníků a především na piloty-poddůstojníky.

Ztráty vládních Nieuportů 52 v leteckých bojích byly těžké

Podle neúprosné logiky občanské války spolu začali dosavadní kolegové z řad Aviación Militar záhy tvrdě bojovat. Vládní Nieuporty 52 zasahovaly v prvních týdnech občanské války do akcí na všech důležitých bojištích. Piloti na nich získali řadu sestřelů (ne všechny je ovšem možno potvrdit z povstaleckých podkladů). První reálné úspěchy vybojovali stíhači z Getafe 25. července během akce v prostoru LETADLA Somosierra a Alto del León. Sarg. García Lacalle sestřelil povstalecký CASA-Breguet 19, jehož pilot alf. pil. Augusto Puga González musel nouzově přistát mimo základnu se zraněným střelcem. Druhý povstalecký letoun téhož typu zasáhl cabo. Roberto Alonso Santamaría (sedlal Nieuport 52 označení 11-41). Tento Breguet nouzově přistál na pomocném letišti v Grajera.

Republikánský Nieuport 52 označení 11-33 původně patřil Grupo N° 11. 28. srpna 1936 s ním nouzově přistál u Madridu sarg. García Lacalle

Také pro povstalce znamenaly Nieuporty 52 mnoho. Postupně uschopnili letouny ukořistěné v Tabladě (již 20. červnce pilot Ramón Senra zalétal první z nich, stroj označený 12-66), a navíc záhy získali další letuschopné stroje od republikánů. Ti 21. července odeslali z Madridu na jih Španělska roj tří Nieuportů 52. Stroje měly přelétnout na granadské letiště Armilla a odtud zasahovat proti nepříteli na andaluském nebi. Tamní leteckou základnu však již ovládli povstalci, a stíhačky byly po přistání ukořistěny. Jejich piloti ten. Juan Prieto, sarg. Gerardo Marin a cabo. Laurentino Lozano smrtelně nebezpečnou situaci (své oponenty ve velkém vraždili obě zápolící strany) záhy vyřešili vstupem do povstaleckého vojenského letectva. 7. srpna pak dezertoval k nacionalistům na Nieuportu 52 ten. Cesar Martín Campos.

Vládní Nieuport 52 sériového čísla 3-2. Stroj původně patřil Grupo N° 12

Povstalecké Nieuporty 52 nejdříve létaly s původními španělskými výsostnými znaky, záhy však dostaly nové označení v podobě černých pruhů a disků (ty zakryly španělské kokardy). 8. srpna pak generál Franco zavedl nový marking v podobě křížů sv. Ondřeje (cruz de San Andrés).

Někteří z budoucích nejúspěšnějších nacionalistických stíhačů vybojovali své první úspěchy právě na Nieuportech 52. Bojový účet povstaleckých sesquiplanů otevřel 23. července ten. Narciso Bermúdez de Castro. Ve vzdušném boji nad železnicí v Piñar nárokoval sestřelení vládního Nieuportu 52 (republikánské podklady úspěch nepotvrzují). Z první linie nicméně povstalecké Nieuporty 52 poměrně záhy vytlačily nově dodané Fiaty CR.32 a Heinkely He 51B. Již v září 1936 byly zbývající letouny staženy do týlu a dále používány k místní protivzdušné obraně a výcviku z letišť Segovia-Escalona a Valladolid-Olmedo.

Opotřebený Nieuport 52 sloužil k výcviku mechaniků v Godella (Valencie)

U vládního Aviación Militar létaly Nieuporty 52 podstatně aktivněji a také déle. Sedlali je jednak španělští piloti, ale také celá řada zahraničních dobrovolníků i námezdních pilotů: hlavně Francouzi, Britové i Američané. Typ si na podzim 1936 odzkoušeli také sovětští letci. Obě stíhací skupiny (Grupo N° 11 a N° 13) záhy zanikly, neboť jejich organizace nevyhovovala zmatené situaci prvního období občanské války. Republikáni v první fázi konfliktu využívali spíše narychlo vytvořené a volně organizované smíšené útvary, sestavené z několika dostupných letounů různých typů. Původní stíhací skupiny tak byly postupně rozptylovány v detašmánech na různé základny, oslabovány ztrátami i přesouváním letounů.

Následovníkem 11. skupiny na letišti Getafe se stala tzv. Escuadrilla Internacional (mezinárodní letka), která v pozdním létě a na podzim 1936 působila pod velením španělského pilota capt. Antonia Martína-Luny při obraně Madridu. Personál vedle Španělů tvořili také zahraniční žoldnéři, zejména Anglosasové. Již v srpnu začali na Nieuportech 52 bojově létat také francouzští námezdní piloti, soustředění u Escuadrilla España. Vznikla pod nominálním velením spisovatele a levicového intelektuála A. Malrauxe a působila z původně civilního madridského letiště Barajas, na které se část strojů původní 11. skupiny přesunula hned po zahájení puče. V Katalánsku s několika Nieuporty 52 bojovala také smíšená Escuadrilla Alas Rochas („Rudá křídla“), nazvaná podle rudých pruhů na letounech, které se záhy staly součástí výsostného označení všech vládních letounů. Dva letouny postupně přelétly do Baskicka, izolovaného od zbytku republiky.

Stíhačky Nieuport 52 republikánského letectva na letišti Getafe, srpen 1936

Zprvu Nieuporty 52 potřebám občanské války vcelku vyhovovaly. Pokud bojovaly proti stejně málo hodnotným protivníkům, jaké představovaly nepřátelské Nieuporty 52, lehké bombardéry CASA-Breguet 19 či narychlo militarizované civilní letouny, bylo vše v pořádku. Zajistily dokonce početnějšímu republikánskému letectvu v prvních týdnech bojů vzdušnou převahu. Jakmile se však na španělském nebi objevily první výkonnější zahraniční typy, výsledky Nieuportů 52 rychle poklesly. Projevovalo se to zejména během tvrdých bojů v prostoru Madridu v srpnu, a zejména v září 1936. Zde byly Nieuporty 52 doslova vybity povstaleckými stíhačkami, zejména italskými Fiaty CR.32. Přispěla k tomu ovšem nejen zastaralost sesquiplanů, ale i nízká kvalita vládních pilotů a uplatňovaná primitivní taktika.

Během zimy 1936–1937 republikáni zbývající Nieuporty 52 stáhli k plnění výcvikových úkolů a mimo hlavní oblast bojů, k hlídkové službě nad pobřežím Středozemního moře. Na začátku roku 1937 letouny sloužily především u 2a Región Aérea (letecké oblasti) na jihu republikánského Španělska, u Zona Aérea autónoma de Valencia (autonomní letecká zóna Valencie) a u 3a Región Aérea na severovýchodě Španělska. K 15. lednu se jich na letištích 2. letecké oblasti nacházelo celkem 12: 2 v Alicante, 5 v Los Alcázares, 3 v Almeria a 2 ve Valencii. 3. letecká oblast ve stejnou dobu disponovala pouze třemi Nieuporty 52, umístěnými na letišti Sari?ena. Jedna stíhačka téhož typu se nacházela ve stavu Fuerzas Aereas del Norte, operujícího z izolovaných severních provincií.

Nad španělským pobřežím do kabin Nieuportů 52 nadále usedali také zahraniční žoldnéři. Z letiště Manises u Valencie stíhačky stejného typu sedlali v lednu 1937 britští a američtí piloti útvaru, který je někdy nazýván Angloamerická letka. Vedle hlídek nad pobřežím se Hispano-Nieuporty 52 zúčastnily rovněž doprovodů Breguetů 19 při náletech na nacionalisty držený Teruel. Zahraniční piloti působili z Manises a dalších letišť v okolí Valencie zhruba do konce února.

Na některém z důležitějších úseků španělského bojiště Nieuporty 52 naposledy nasadila v lednu a únoru 1937 Escuadrilla André Malraux (následovník Escuadrilla España, nazvaný na počest Malrauxe, který mezitím Španělsko opustil). Tvořili ji hlavně zahraniční levicoví dobrovolníci, doplnění několika námezdními letci. Její stíhačky operovaly na jihu Španělska z letiště Almeria během nacionalistického útoku na Málagu. Poté v březnu zasáhlo pět Hispano-Nieuportů 52 sedlaných španělskými piloty krátce do akcí během bitvy u Pozoblanca rovněž na jižní frontě.

Nieuporty 52 byly postupně od jara 1937 v hlídkové činnosti nahrazovány modernějšími letouny. Uvolněné sesquiplany dosloužily při výcviku v leteckých školách Escuela de Perfeccionamiento de Caza v La Ribera a v Escuela de Alta Velocidad v El Carmoli. V únoru 1938 již v La Ribera zbývalo pouze šest strojů o označení CH, D, O, RR, W a CN-002.

Konce občanské války se nedočkal ani jeden letoun Hispano-Nieuport 52.

Hlavní technické údaje:
Rozpětí:	12 m
Délka:	7,64 m
Výška:	3 m
Nosná plocha:	29,34 m2
Hmotnost prázdného letounu:	360 kg
Vzletová hmotnost:	1800 kg
Max. rychlost ve výšce 2000 m:	250 km/h
Cestovní rychlost:	220 km/h
Výstup na 5000 m:	13 min 30 s
Dostup:	8200 m
Vytrvalost:	3 hod 30 min

Zdroje (výběr):
Corominas, L. – El Hispano-Nieuport 52 en la Guerra Civils española, Aeroplano No.24/2006;
Laureau, P. – Hispano-Nieuport 52, La Guerra, AirMagazine No.11;
Permuy López – Los pilotos de caza de la Aviación Republicana, Vol 1, Historica 36/39;
Salas Larrazábal, J. – Guerra Aerea 1936–39, Tome I, Madrid 1998

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 10/2010 vydavatelství Naše Vojsko