Sága rodu Pegasů – 2. část: Zabijáci raketových člunů

Autor: Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔︎︎ 👁︎ 19.625

Experimentální protiponorkový hydrofoil USS High Point byl dokončen v září 1963 a poté prošel zkouškami. Během nich dosáhl při výtlaku 126 tun maximální rychlost 51 uzlů, jeho dosah byl 620 námořních mil při „letu“ na křídlech a 1 200 mil ve výtlakovém režimu. Zkoušky potvrdily perspektivnost dalšího vývoje platformy hydrofoilů.

Naděje vkládané do hydrofoilů byly v 60. letech tak velké, že ještě před zkouškami USS High Point se intenzivně pracovalo na dalších plavidlech této kategorie. Tentokrát se zájem zaměřil na rychlé dělové čluny. Počátek jejich vývoje lze vystopovat do roku 1959, kdy studie torpédových člunů třídy Nasty, které tehdy US Navy teprve hodlalo koupit, poukazovaly na jejich omezené možnosti nasazení na rozbouřeném moři. V květnu 1962 byl vznesen požadavek na vypracování studie perspektivních dělových člunů na bázi hydrofoilů s výtlakem kolem 50 tun a užitečnou nosností 5 tun. Ty měly být schopné vyvinout větší cestovní amaximální rychlost než stávající dělové čluny s trupy kluzáků. Plavidla měla být co nejmenší, aby mohla být do vzdálených oblastí nasazení přepravována na palubách větších jednotek, a měla být jednoduchá, s minimálním elektronickým vybavením pro usnadnění údržby. Zároveň však měla nést nejsilnější možnou výzbroj. Jedním z výsledků studie bylo, že hydrofoily by měly nad kluzáky při stavu číslo 1 převahu v rychlosti 5 uzlů, při vlnách o výšce 1,8 metru (stav moře číslo 4) však již 25 uzlů.

Reklama


Čluny třídy Pegasus mají nosné plochy v konfiguraci kachna, kde přední křídla patrná na snímku plní hlavně roli stabilizátorů

V prosinci 1962 byla vyhodnocena reálná potřeba nových rychlých dělových člunů pro tajné operace. Z dostupných plavidel byly pro tyto role hodnoceny jako nejvhodnější čluny třídy Nasty, protože měly díky dřevěným trupům malou radiolokační odrazovou plochu, a byly tak nejhůře zjistitelné. Jejich převaha nad sovětskými torpédovými a raketovými čluny však byla přinejlepším velmi diskutabilní. Po dalších studiích se začalo počátkem roku 1964 pracovat na vývoji nových člunů, klasifikovaných jako PGH (Patrol Gunboat Hydrofoil). Již v květnu byla autorizována stavba dvou prototypů, s tím že další sériové jednotky budou následovat ve fiskálním roce 1966. To se však nepodařilo prosadit pro tvrdou opozici starších admirálů, kteří nadšení pro hydrofoily nesdíleli. Celkem logicky argumentovali, že koncepce je stále v plenkách a že před objednáním sériových plavidel by se měly důkladně otestovat již postavené demonstrátory.

Nakonec bylo tedy rozhodnuto postavit jen dvě zkušební plavidla. Ve stylu leteckých tendrů mělo být každé postaveno u jiného výrobce a v porovnávacích zkouškách mělo být vybráno lepší. Spektrum plněných rolí a plánované operační oblasti měly být identické s čluny tříd Nasty, Osprey a Asheville. Požadována byla maximální rychlost 54 uzlů (později jen 51 uzlů) a cestovní rychlost při plavbě na křídlech měla dosahovat 45 až 48 uzlů.

Flagstaff a Tucumcari

Od počátku se počítalo s tím, že primární rolí člunů PGH bude ničení torpédových a dělových člunů protivníka. Tomu měla odpovídat jejich výzbroj. Standardní, servomotory ovládaný 40mm Bofors byl považován za neefektivní a při hmotnosti 3,9 tuny také příliš těžký. Jeho ručně ovládaná varianta vážila o dvě tuny méně. Jako mnohem slibnější se ukazovaly tehdy jediné dostupné malé ŘS, francouzské PT střely SS-11 a SS-12. Kromě vysoké přesnosti měly podstatně delší účinný dosah (2,7 km, respektive 5,5 km) amnohem větší ničivý účinek bojových hlavic. Efekt jejich exploze byl totiž podobný námořním granátům ráží 127 mm a 203 mm. Zásah jediné ŘS tak mohl stačit na potopení, nebo alespoň vyřazení nepřátelského malého plavidla. Hmotnost instalace OZ pro čtyři střely SS-11 s naváděcím systémem byla 1,8 t. Čtyřnásobné OZ SS-12 se čtyřmi rezervními střelami by vážilo 2,5 t a dalších 1,8 t z nosnosti hydrofoilu by spotřebovala dvoumístná věžička optického naváděcího systému.


Zásadní novinkou USS Tucumcari byl pohon vodními tryskami, které eliminovaly problém kavitace šroubů. Jak je vidět na záběru člunu USS Hercules, řešení bylo převzato i pro třídu Pegasus

Nakonec však byla pro PGH zvolena klasická sestava výzbroje, podobná člunům Nasty, zahrnující 40mm kanon, 81mm minomet a dvě kulometná dvojčata ráže 12,7 mm. Vzhledem k použití ručně ovládané nestabilizované varianty „čtyřicítky“ se při jejím nasazení předpokládalo, že bude střílet jednotlivými mířenými ranami. Střelba dávkami by byla pro značnou nepřesnost kanonu plýtváním drahocenné munice. S touto sestavou výzbroje zůstala z celkové nosnosti PGH pět tun značná rezerva. Do budoucna se proto počítalo s možnou instalací OZ pro celkem osm střel SS-11/12, jejich SŘP a 20 přenosných PL střel Redeye.

Vývoj a stavba prototypových PGH byla přidělena firmám Boeing a Grumman, jediným, které měly s hydrofoily větší zkušenosti. První z nich v roce 1967 dokončila člun USS Tucumcari, jehož koncepce nosných křídel a celková konfigurace představovala další evoluci řešení USS High Point. Hlavní křídla však měla negativní vzepětí, což částečně kompenzovalo jejich tendenci ztrácet vztlak v ostrých zatáčkách při velkých náklonech plavidla. Zásadní novinkou bylo použití vodních trysek pro pohon člunu v obou plavebních režimech, což eliminovaly problémy s kavitací šroubů. Při plavbě na nosných křídlech byla voda do trysek nasávána přes otvory v tělesech na hlavních křídlech a tunely v jejich nosnících vedena k samotným tryskám. USS Flagstaff, dokončený firmou Grumman v roce 1968, byl zcela odlišné koncepce. Projektanti firmy využili své zkušenosti při konstruování civilních hydrofoilů s křídly procházejícími hladinou (surface-piercing foil) a zvolili klasickou konfiguraci s hlavními křídly, a tedy i těžištěm v přední části plavidla. Stejně jako konkurence však použili tzv. ponořená křídla (submerged foil), vhodnější pro širé moře. Pohon ve výtlakovém režimu zajišťovaly dvě vodní trysky, při plavbě na křídlech šroub s náhonem Z.


USS Tucumcari, druhý z experimentálních dělových člunů postavených v druhé polovině 60. let

Reklama

Obě plavidla po dokončení prošla rozsáhlým zkušebním programem, během kterého na nich byly testovány i různé druhy výzbroje. Asi nejvíc exotickou byla upravená odlehčená věž lehkého tanku M-551 Sheridan s nízkotlakým 152mm kanonem, schopným odpalovat PT řízené střely MGM-51 Shillelagh nebo tříštivotrhavou a flešetovou munici. Po skončení testů byly oba čluny v listopadu 1969 na půl roku odveleny do Vietnamu. Zde se v rámci operace Market Time po boku člunů tříd Nasty a Asheville podílely na blokádě vietnamského pobřeží, s úmyslem zabránění dodávek zbraní, munice a zásob Vietcongu.

Raketové čluny na scéně

Na sklonku 60. let se s vývojem první generace amerických protilodních střel začaly hledat vhodné platformy pro jejich nošení. Pozitivní závěry zkoušek prvních hydrofoilů vedly kmyšlence postavit na jejich bázi rychlé raketové čluny. Jejich hlavními devizami měly být výtečné plavební vlastnosti až do stavu moře číslo 5, nízká cena odvíjející se od jejich malých rozměrů a velké úderné schopnosti díky protilodním ŘS.


Hlavní křídla člunů třídy Pegasus mají negativní vzepětí, což umožňuje člunům provádět ostré zatáčky s velkým náklonem bez obavy o ztrátu vztlaku

V květnu 1967 byly vypracovány studie, analyzující vhodnost raketových hydrofoilů pro obranu pobřežních instalací a hladinových plavidel před útoky nepřátelských raketových člunů. V případě jejich schválení se předpokládalo, že plavidla vstoupí do služby v roce 1975. Pro nedostatek času byl jako výchozí bod pro vývoj použit protiponorkový hydrofoil USS High Point. Jeho úderná verze měla být vyzbrojena 40mm kanonem a protilodní variantou PLŘS typu Tartar. Návrh byl postupně vyšlechtěn do projektu z dubna 1968, pracovně nazvaného PCH-2. Ten měl nést nové odlehčené OZ pro celkem šest nových protilodních střel Standard ARM s pasivním radiolokačním navedením. Ty byly vyvíjeny speciálně pro instalaci na malá plavidla. V budoucnu se počítalo smožností jejich využití pro protiletadlové střely Standard SM-1 s poloaktivním radarovým navedením, schopné postřelovat také hladinové cíle.

Na konci roku 1967 byl projekt přejmenován na PM(H) a vypracovány byly návrhy dalších variant s výtlakem od 100 do 150 tun. Tehdy se počítalo s nákupem tří zkušebních plavidel z rozpočtu na rok 1971 a od roku 1973 měla být stavěna plavidla sériová. Celkem mělo být pro sedm eskader postaveno 42 jednotek v ceně 10 – 15 miliónů USD. Jejich malá posádka měla zajistit nízké provozní náklady v průběhu ži- votního cyklu. Jedna ze zvažovaných variant měla nést kromě standardního 40mm kanonu jednoduché otočné OZ pro celkem tři až pět střel Standard ARM/SM-1. Trup měl představovat zkrácenou a odlehčenou variantu USS High Point s větší nosností, kombinovanou s moderními řešeními použitými u USS Tu- cumcari. Cena sériového plavidla byla odhadnuta na 10,2 miliónu USD. Spektrum plánovaných rolí člunů PM(H) mělo zahrnovat defenzivní a ofenzivní operace proti sovětským raketovým člunům projektů 183R a 205 (v kódu NATO Komar a Osa), ochranu vyloďovacích operací, tajné operace, napadání stále aktivnějších sovětských špionážních lodí a patroly, podobné operaci Market Time.


Stavba šesti jednotek třídy Pegasus byla jediným hmatatelným výsledkem mezinárodního programu vývoje společného hydrofoilu PHM pro USA a státy NATO

Právě závěry z nasazení plavidel různých typů v rámci této operace podpořily další vývoj amerických raketových hydrofoilů. Bylo zjištěno, že až třetina z misí probíhala při vlnobití odpoví- dajícím stavu moře číslo 3 nebo většímu, tedy v prostředí, které nevyhovovalo člunům na bázi kluzáků. Jednotkám třídy Nasty se podařilo zachytit pouze 20 % všech plavidel zjištěných průzkumem, na čemž se podepisovaly hlavně jejich plavební schopnosti na širém moři a nízká připravenost těchto na údržbu náročných plavidel. Zastánci hydrofoilů argumentovali, že jejich menší počet by byl schopen pokrýt stejnou oblast a navíc by byly schopny operovat v horším počasí než klasické dělové čluny. Jejich nevýhodou sice byla zhruba dvojnásobná cena, ale celkové operační náklady i náklady na údržbu měly být nižší. Kalkulovalo se, že v případě nahrazení kluzáků hydrofoily by za stejných podmínek na vykonání dvojnásobného počtu misí stačily dvě třetiny jednotek.

Modulový PXH

Reklama

Program vývoje raketových hydrofoilů pro US Navy poté prošel do další fáze, při které změnil označení na PXH. Revoluční novinkou byla nová koncepce nasazení formací člunů vybavených pro plnění různých misí. V podstatě šlo o rozdělení schopností a vybavení jednoho většího víceúčelového plavidla do několika malých jednoúčelových jednotek. Výměnné modulové vybavení mělo být umístěno v unifikovaných kontejnerech, pro které byl v trupu rezervován prostor o rozměrech 12,9 x 4,57 x 2,74 metru.Vypracováno bylo pět va- riant. PXH-A měl být pobřežní stíhač ponorek vybavený akustickými bójemi a torpédy. Varianta PXH-E měla být určena pro vedení elektronického boje s vybavením umístěným v dodatečné nástavbě. PXH-G měl představovat dělový člun vyzbrojený novým italským 76mm kanonem firmy Oto Melara, nebo jako záložním řešením starším americkým typem stejné ráže (tzv. 3-inch/50). Raketová verze PXH-M měla nést šest protilodních střel Standard nebo Harpoon v pevných OZ či jako alternativu 15 střel Sea Sparrow, rovněž odpalovaných z pevných OZ.Verze PXH-S měla být určena pro speciální operace a v modulech montovaných na palubě měla být schopna převážet 14členné družstvo SEAL s vybavením. Základní výzbroj všech variant měl tvořit 20mm kanon Vulcan (obdoba pozemního systému VADS – Vulcan Air Defense System) nebo PLŘS Redeye a dva dvojité 12,7mm kulomety. Koncepce modulového vybavení PXH de facto představovala ideového předchůdce současných „mission packages“ na plavidlech Littoral Combat Ship. Plavidlo mělo mít při cestovní rychlosti na křídlech dosah 600 námořních mil, ve výtlakovém režimu při rychlosti 12 uzlů až 2000 mil.


S doplňováním paliva raketovým hydrofoilům na širém moři zahrnutým do taktické doktríny jejich nasazení, se měl řešit jejich krátký dosah při plavbě na nosných křídlech

Paralelně s vývojem PXH se v západní Evropě začalo pracovat na programu vývoje rychlých hlídkových člunů NATO.Ty byly v polovině roku 1969 požadovány velitelstvím Allied Forces Southern Europe pro boj s rychlými čluny sovětské provenience ve Středomoří. Diskuse o podobě těchto plavidel započaly za účasti zástupců 11 členských zemí koncem roku.Již v této úvodní fázi byla platforma hydrofoilu vybrána jako jediná,která byla schopna zajistit převahu rychlosti nad vět- šími sovětskými raketovými plavidly i na rozbouřeném moři.Primární výzbroj měly tvořit minimálně čtyři protilodní ŘS a doplňovat je měl víceúčelový kanon účinný i proti větším plavidlům. Třída měla vstoupit do služby v polovině 70. let. Protože požadavkům na plavidla NATO do značné míry odpovídal projektovaný hydrofoil PXH, USA se přidalo k programu a v srpnu 1970 přebralo vůdčí pozici. V listopadu byla všem účastnickým státům nabídnuta vylepšená raketová varianta PHX-N. Při výtlaku 142 tun měla nést šest střel Standard v třech OZ a 76mm kanon Oto Melara. Řízení palby měl zajišťovat systém Mk.86. Americká dělová varianta měla nést na přídi protiraketový systém Phalanx kategorie CIWS, na zádi lehký kanon 3-inch/50 a dva 12,7mm kulomety. Raketová verze měla nést místo „šestasedmdesátky“ šest střel Standard. US Navy požadovalo 30 plavidel. Za účelem demonstrace schopností hydrofoilů, zaměřené na podporu prodeje plavidla, byl v roce 1971 do Evropy vyslán USS Tucumcari.

PHM pro NATO a USA

Program PXH poté zásadně změnil svou podobu. V březnu 1971 byla připravena nová varianta pojmenovaná PHM, která již neměla nést výměnné moduly. Nanovo se mělo jednat o jednoúčelové úderné jednotky.Trup PHM měl být jednotný pro všechny státy, výzbroj a elektronika se měly lišit podle požadavků jednotlivých účastníků programu. Při plném výtlaku 162 tun PHM potřeboval výkonnější pohon v po- době čtyř plynových turbín TF35 a musel také nést více paliva. U této varianty PHM se vůbec poprvé u amerických hydrofoilů počítalo se stejnými motory pro oba plavební režimy. Nástavba člunů byla posunuta dozadu, aby byl na přídi vytvořen prostor, umožňující zásobování vrtulníky v průběhu mise technikou VERTREP (VERTical REPlenishment).


Rychlý dělový člun USS Flagstaff doplňuje palivo během operace Market Time u vietnamského pobřeží

Po úvodní otevřené fázi programu PHM začala v říjnu 1971 další fáze, určená jen pro reálné zájemce.Těmi byly Kanada, Itálie,Velká Bri- tánie a SRN a počítalo se, že později by se mohly přidat Dánsko, Švédsko, Izrael a Austrálie. Tehdy se ve větší míře začaly projevovat rozdíly v požadavcích jednotlivých států. NATO vidělo v úderných hydrofoilech spíše doplněk větších hladinových jednotek v pobřežních vodách, USA zase nezávislý ofenzivní prostředek. Dále Američané očekávali větší univerzálnost plavidel, lepší schopnosti boje se vzdušnými cíli a později také schopnost vedení protipo- norkového boje.


Konstrukce nosných křídel člunů třídy Pegasus byla odvozena od křídel hydrofoilu USS Tucumcari stejného výrobce

V případě konfliktu s východním blokem ve Středomoří velení US Navy počítalo s operacemi eskader po šesti člunech, operujících z tendrů nebo základen. Tento počet měl zajistit, aby byly vždy minimálně dva čluny na bojovém stanovišti. Jejich krátký dosah totiž vyžadoval časté doplňování PHM. Tuto nevýhodu však díky vysoké cestovní rychlosti přes 40 uzlů částečně kompenzoval relativně krátký čas, potřebný k přesunu na nebo ze stanoviště. Hlavními cíli PHM měly být sovětské „tattletales“. Dva čluny měly stačit k pokrytí jednoho až tří sovětských plavidel, protože Sověti „tattletales“ pro ztížení případného protiúto- ku rozptýlili. Podle jejich doktríny jim měl koncentrovaný útok na CVBG umožnit protilodní ŘS s velkým doletem, odpalované ze vzdálených plavidel.

Odhady NATO Southern Europe hovořily o potřebě 36 člunů pro Středomoří a 24 pro Černé moře. Ty druhé měly zabránit nebo ztížit průnik sovětských plavidel do Středomoří přes Dardanely a Egejské moře.

Porovnání TTD amerických hydrofoilů    
Třída High Point Flagstaff Tucumcari Pegasus
Taktický kód PC(H)-1 PGH-1 PGH-2 PHM-1
Plný výtlak (t) 119,7 57 58 235
Max. délka (m) 35,3 22,57 21,7 40,0
Max. šířka (m) 9,5 6,4 5,9 8,6
Ponor s vyklopenými křídly (m) 1,8 1,4 1,4 1,9
Pohon (kW) 2x 2500 1x 2316 1x 2280 1x 13235
  1x 440 2x 184 1x 118 2x 590
Max. rychlost (uzly) 45 48 50 >40
Posádka 13 13 13 22

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více