VIII. část

Husova smrt vyvolala v Čechách přesně tu reakci, kterou očekával kardinál Zabarella a ostatní rozvážnější účastníci kostnického koncilu. Odpor a pobouření. Nenávist. Zatímco ještě v květnu protestovalo v Kostnici 250 českých šlechticů, v září 1415 jich na další protestní list přivěsilo své pečeti již skoro dvakrát tolik - 452. V jejich čele dva nejvyšší zemští úředníci – nejvyšší purkrabí pan Čeněk z Vartenberka a zemský hejtman markrabství moravského pan Lacek z Kravař. List končil zlověstným prohlášením, že „chceme hájiti a chrániti zákon Pána Ježíše Krista a jeho oddané, pokorné a vytrvalé kazatele až do vylití krve beze všeho strachu a nedbajíce ustanovení lidských tomu na odpor vydaných...“

Koncil, který se po sesazení dosavadních tří papežů prohlásil dočasnou hlavou všeho křesťanstva, však jako by ztratil soudnost. Opojen vlastní důležitostí, přesvědčen o své všemohoucnosti, poslal do rozdrážděných Čech litomyšlského biskupa Jana Železného, aby pronásledoval všechny odchylky od pravé víry. Současně nařídil pražskému arcibiskupovi Konrádovi z Vechty, aby zakázal přijímání podobojí, které se zatím zásluhou mistra Jakoubka nebývale rozmohlo. Zakázal také činnost potulných kazatelů, ať již kázali v půjčených kostelech nebo pod širým nebem.

Češi byli vždycky přizpůsobivý národ. Snažili se i tentokrát. Zástupci katolické šlechty se dokonce sešli na mimořádném sněmu v Českém Brodě a přihlásili se k závěrům kostnického koncilu. Bylo jich celkem čtrnáct, mezi nimi královský hofmistr Jan mladší z Hradce, nejvyšší zemský komoří Aleš Škopek z Dubé na Dražicích, Petr ze Šternberka, Ota z Bergova a další. Jenomže když v říjnu vyhlásil arcibiskup Konrád z Vechty na příkaz koncilu nad Prahou interdikt kvůli přítomnosti profesora právnické fakulty Jana z Jesenice, nalézajícího se již tři roky v klatbě, těžce zkoušená trpělivost Pražanů zmizela.

Do ulic vyrazil ozbrojený lid. Nebo chátra, jak je nazývala druhá strana a část dějepisců následujících staletí. Vox populi, vox Dei, praví nicméně jedna z nejzneužívanějších perel světového písemnictví. Hlas lidu, hlas boží. Z pražských far byli násilím vyhnáni faráři, kteří uposlechli arcibiskupovu výzvu, a na jejich místa byli dosazeni faráři přizpůsobivější. Mezi chudými kleriky bez obročí bylo kvalifikovaných kandidátů dost a dost. A tak se vyhlášený interdikt paradoxně obrátil proti ukázněným katolíkům, převážně pražským Němcům. Ti teď museli chodit na bohoslužby do předměstských obcí, zatímco v českých kostelech se vesele kázalo a popíjelo mešní víno.

K proticírkevním vystoupením došlo i mimo hlavní město království. Již v listopadu 1415 přepadli katoličtí pánové Jan Městecký z Opočna a Jan mladší z Bergova klášter v Opatovicích, nechali utopit v Labi jeho opata a ve jménu Husem hlásané očisty církve ukradli klášterní poklad. Král Václav IV. se na ně sice rozzlobil, ale protože to bylo pro dobrou věc, o rok později těm nezbedům odpustil...

V Kutné Hoře, kde se o něco podobného roku 1416 pokusil vyšehradský purkrabí a králův oblíbenec rytíř Jan Kobyla z Dvorce, byli němečtí katolíci v převaze, takže z očisty nebylo nic. Ozbrojený lid (tentokrát ovšem ve službách opačné strany) pana rytíře i s celou jeho družinou zlikvidoval v hospodské rvačce. Až na urozeného rytíře Bořitu z Ostředka, který se duchapřítomně ukryl do hospodské latríny. Krále Václava to znechutilo, ale nakonec se dal uchlácholit bohatým odškodněním ve stříbře a Kutnohorským, kteří dali dva ze svých lidí popravit, odpustil...

Zatímco v Čechách církev trpěla, v bezpečně vzdálené Kostnici nepoučitelný koncil stupňoval nátlak. V únoru roku 1416 předvolal k soudu všechny české a moravské šlechtice, kteří podepsali protest proti Husovu upálení. Žádný z nich nereagoval. Jako kdyby jim chtěl dokázat moudrost jejich rozhodnutí, nechal koncil dne 30. května 1416 upálit dalšího Čecha. Byl to Jeroným Pražský, který se po Husově uvěznění vypravil do Kostnice, aby pomohl svému příteli obhájit čistotu jeho víry. Když pochopil, že o obhajobu víry vůbec nejde, chtěl se vrátit domů. Cestou byl chycen a přivezen zpátky.

Protože nešlo o jeho první kontakt se svatou inkvizicí, uvažoval racionálněji než svým způsobem naivní idealista Hus. Okamžitě se koncilu podřídil a veřejně vyjádřil svůj souhlas s Husovým upálením. Časem však dospěl k závěru, že smrt na hranici je přece jenom rychlejší a čestnější než pomalé umírání v klášterním vězení, které bylo „odměnou“ za jeho odvolání. V květnu 1416 si proto vyžádal nové veřejné slyšení, na něm své původní výroky odvolal a sdělil ohromeným prelátům, že jeho největším hříchem bylo, že zapřel Husa. Byl upálen na stejném místě, necelý rok po Husově popravě...

V září 1416 vydala pražská universita prohlášení, v němž potvrdila křesťanskou pravověrnost názorů obou mučedníků a bezúhonnost jejich soukromého života. Rozzuřený koncil obratem na neurčito pozastavil její činnost. Universita odpověděla tím, že v březnu roku 1417 oficiálně schválila přijímání podobojí a její profesor Jakoubek ze Stříbra dokonce argumenty z bible dokazoval, že by tímto způsobem měly přijímat svátost oltářní i malé děti.

Tak daleko se mistr Jan Hus nikdy nedostal. V dopise, který z Kostnice poslal svým českým následovníkům, sice žádal, aby se „milovali, dobrých násilím tlačiti nedali, a pravdy každému přáli...“, ale pravdou přirozeně nemyslel pravdu jakoukoli, nýbrž pravdu jedinou, tedy tu, za kterou se rozhodl zemřít. A součástí Husovy pravdy rozhodně podávání vína laikům, ba dokonce laikům v kojeneckém věku, nebylo. Přestože je údajně v jednom ze svých nedochovaných dopisů dodatečně schválil...

A vůbec už nebyly součástí jeho pravdy fantasmagorie o posledním soudu, s nimiž najednou přicházeli různí toulaví kněží, zběhlí mniši, studenti i samozvaní proroci bez jakékoli teologické kvalifikace. Ti všichni teď v kostelech i pod širým nebem vyhlašovali brzký příchod posledního soudu, po němž bude následovat tisícileté Kristovo království. Podle řeckého chilioi (tisíc) se jim říkalo chiliasté. Lidé měli všechno opustit a uchýlit se na místa, která jediná skýtala ochranu před Kristovým hněvem. Byly to především vrchy Beránek u Mladé Vožice, Oreb u Třebechovic, Bzí hora a Bradlo v jižních Čechách a zejména vrch Burkovák u Bechyně zvaný Tábor. Pro ty, kterým snad pobyt v přírodě nevyhovoval, měli chiliasté vytipováno ještě pět vyvolených měst: Plzeň, Louny, Žatec, Slaný a Klatovy...

Hlasatelé Kristova království nalezli své posluchače, neboť staletími prověřené pravidlo říká, že žádná hloupost není dost hloupá na to, aby jí někdo neuvěřil. Většinou však lidé naslouchali kazatelům umírněnějším, kteří v souladu s mistrem Janem Husem hlásali, že za prvé:

„Kněží nemají vlastnit světským právem pole, úroky a pozemské dědiny ani mít světské panování.

Za druhé, že kněžím nemají být určovány povinně desátky, jež jsou dobrovolné, nýbrž že věřící křesťané mají věrně poskytovat svým kněžím pečujícím horlivě a účinně o jejich spásu vše, co nutně potřebují, ne podle zvyku židovského nebo konstantinovského, nýbrž podle ustanovení Ježíše Krista a učení evangelií, hlásaného apoštoly.

Za třetí, aby se kněží zákona milosti zřekli všeho světského panování nad poli, domy nebo věcmi, jež z toho titulu zabrali, a kdekoli budou bydlet, tam aby se zdržovali a žili podle evangelického způsobu a podle učení Ježíše Krista; ačkoli v darovaných domech mohou řečení kněží, jsou-li vzorní, bydlet podle evangelického způsobu, avšak tak, že světské panování nad nimi jim bude prostě odňato a odebráno.

Za čtvrté, že zákon evangelií sám o sobě dokonale stačí k řízení bojující církve bez starozákonních obřadů a ritů připojených lidmi dodatečně, které urážejí a snižují týž zákon, brání mu a spasení víc škodí než prospívají.

Za páté, že se věřící mají vyhýbat zlodějům a vyhlášeným lupičům pronikajícím do ovčince odjinud než skrze Krista a mají následovat pravého pastýře a slyšet jeho hlas, zatímco před cizími pastýři mají utíkat a jejich hlas neposlouchat...“

Světské vrchnosti většinou blahovolně přihlížely, nejvyšší purkrabí pan Čeněk z Vartenberka dokonce sám přestoupil ke kalichu a nahradil na všech farách svého panství katolické faráře faráři kališnickými. A protože byl poručníkem nezletilého Oldřicha z Rožmberka, nechal i na jeho statcích vyhlásit, že „páni nařizují, aby všichni kněží na jejich panstvích, kteří nechtějí podávat prostému lidu tělo a krev Páně pod obojí způsobou, vyměnili si své fary s těmi kněžími, kteří podávají pod obojí způsobou; že je jim to z milosti pánovy dovoleno...“

Když se pro tak rozsáhlou výměnu kádrů začalo nedostávat vhodných kněží, pan Čeněk internoval na svém hradě Lipnici pražského generálního vikáře Heřmana, biskupa Nikopolského a jemným nátlakem ho přiměl potřebné množství kališnických kněží vysvětit...