Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 04.)

Autor: Karel Oktábec 🕔︎︎ 👁︎ 22.469

IV. část

Nejen v Anglii, ale i v Čechách hledali kazatelé cestu k nápravě církve a společnosti. Němec Konrád Waldhauser (asi 1326-1369), kterého pozval do Prahy sám císař Svaté říše římské Karel IV., vytýkal rozmařilý život nejen církevním hodnostářům, ale i šlechticům a měšťanům. Odsuzoval ženskou módu a většinu příjemnějších (a tedy hříšných) stránek života. Mezi německy mluvícími posluchači měl prý velký úspěch.

Jedním z těchto posluchačů byl i Čech Jan Milíč z Kroměříže (asi 1320-1374), notář císařské kanceláře. Proslovy velkého askety jej uchvátily natolik, že změnil zaměstnání a stal se rovněž kazatelem. V odmítání životních radostí zašel ještě dál než jeho učitel. Kromě módy zavrhl péči o oblečení vůbec a skoro nejedl. V hladových extázích pak pronášel projevy, v nichž zavrhoval bohatství, manželství i nadměrnou péči o tělesnou čistotu. Zatímco čistota těla mu vadila, k obnovení čistoty církve vyzýval stejně důrazně jako Jan Viklef. Útočil také na církevní hodnostáře a mnišské řády. Byl přesvědčen, že nadešel čas boje proti Antikristovi. A protože každého nepřítele je nezbytné konkretizovat, při jednom ze svých proslulých kázání nalačno označil za Antikrista samotného císaře.

Reklama

Rozvážný Otec vlasti to prý přešel se shovívavým úsměvem, zato (tehdy ještě jediný) avignonský papež Urban V. horlivému oprávci mravů doporučil, aby se napříště hledání Antikrista raději vyhnul. Jan Milíč kupodivu uposlechl a soustředil svoji pozornost na budování pražského útulku pro vysloužilé prostitutky. Pozemek po zbořeném nevěstinci zvaném Benátky, ležící na Starém Městě pražském, mu k tomu účelu věnoval tolerantní „Antikrist“ Karel IV.…

Další z kritiků církevních nešvarů, mistr Matěj z Janova (asi 1350-1393) byl absolventem teologické fakulty pařížské Sorbonny. Nějaký čas pobýval v Norimberku a v Římě, po návratu do Prahy byl jmenován kanovníkem pražské kapituly a dál se věnoval studiu teologie. Je považován za pokračovatele Waldhausera a Milíče, zdaleka však nedosahoval jejich kazatelských úspěchů. V porovnání s nimi nepůsobil totiž tento vzdělaný, zevnějškem, zápachem či chováním nikterak nápadný učenec dostatečně výstředním dojmem. Proto nedokázal pražské obecenstvo, zhýčkané špičkovými produkcemi Jana Milíče, dostatečně zaujmout. A to navzdory tomu, že i on požadoval návrat k ideálům prvotní apoštolské církve a za jedinou normu k posuzování křesťanského života uznával výlučně samotného Ježíše Krista. Navíc odmítal uctívání obrazů a soch svatých jako modlářství, požadoval zrušení zahálčivých mnišských řádů a zdůrazňoval potřebnost co nejčastějšího přijímání svátosti oltářní. Tělo a krev Páně navrhoval podávat způsobem podobojí nejen kněžím, jak bylo zvykem, ale i prostým věřícím.

Přestože kázal málo a nevýrazně, byl roku 1389 obviněn ze šíření škodlivých bludů a musel na sněmu pražské diecéze dobrovolně prohlásit, že „některé věci kázal jsem ne tak pravě, zdrženlivě a opatrně, jak jsem činit měl, a tudíž jsem dal anebo dáti mohl některým příčinu ku poblouznění a ku pohoršení…

Jan Hus (asi 1371-1415) byl dalším z pokračovatelů linie více či méně učených kritiků církve. Pocházel z jihočeského (nebo středočeského) Husince. Jak přiznal v jednom ze svých pozdějších dopisů, od dětství bylo jeho přáním stát se knězem, aby „měl dobré bydlo a rúcho a byl lidem vzácen“...

Jedinou cestou ke splnění tohoto snu bylo pro chudého mladíka, který si nemohl nějaké to církevní obročí jednoduše koupit, studium na universitě. Po absolvování prachatické farní školy nastoupil proto Jan Hus na artistickou fakultu pražské university, kde nevynikl ani tak prospěchem, jako užíváním všech radostí studentského života. Sám o tomto období napsal, že se možná až příliš věnoval dobrému jídlu, vínu, hře v šachy a účasti na všelijakých „maškarádách a kratochvílích“. Roku 1393 se přesto (byť poněkud opožděně) stal bakalářem svobodných umění, roku 1396 mistrem (doktorem) a poté zahájil studium na teologické fakultě, kde dosáhl hodnosti bakaláře bohosloví. Od roku 1398 vyučoval jako mistr na artistické fakultě filosofii a během roku 1400 byl vysvěcen na kněze, čímž splnil svůj původní cíl. Nu a v letech 1401-1402 již bývalý nezbedný student vykonával volenou funkci děkana artistické fakulty.

Reklama

Svoji kazatelskou činnost zahájil Hus již koncem 14. století v kostele sv. Martina v Praze. Roku 1402 nastoupil jako kazatel do nové Betlémské kaple (Mláďátek) na Starém Městě pražském. V zemi vládl zmatek. Český král Václav IV. Lucemburský, syn Karla IV. a Anny Svídnické, se právě nalézal v zajetí svého nevlastního bratra Zikmunda, Karlova syna s Eliškou Pomořanskou. V zemi zuřila válka proti Zikmundovi, který se snažil obohatit na královských statcích tak intenzivně, že se proti němu spojili i dosud rozhádaní jeho a Václavovi bratranci Jošt, Prokop a Jan. Chvílemi se zdálo, že bojuje každý proti každému. Hořela města, vesnice, umírali lidé. Přesto si Jan Hus v jednom ze svých prvních kázání postěžoval nikoli na zkaženost šlechty či církve, nýbrž na záplavu erotických kreseb, které se začaly objevovat na fasádách pražských domů a paláců: „miesto svatých panen umučenie malují bláznivých panen frejovánie a naháčóv nepoctivých a mužóv divně a potvorně zpósobilých…

Ve většině svých kázání však opravdu volal po nápravě a očistě církve, brojil proti hromadění církevního majetku, rozmařilému životu mnohých kněží i proti obchodu s církevními obročími. V souladu s Viklefovým učením požadoval navrácení církve do prvotního stavu apoštolské chudoby, čímž si, podobně jako jeho anglický vzor, okamžitě získal podporu šlechty a královského dvora. Neboť kterému světskému posluchači by nezněla líbezně slova: „Nešťastným bohatstvím, v němž církev tone, zjedovatělo a otráveno je takměř všecko křesťanstvo na duši. Odkud svárové mezi papeži, biskupy a jinými kněžími? Psi se o kost hryžou! Vezmi kost, a přestanou!

Husova kritika poměrů v církvi nacházela porozumění u královského dvora, neboť král Václav IV. avignonského papeže Benedikta XIII. neuznával – a římského papeže Řehoře XII. přinejmenším nesnášel od doby, kdy jeho předchůdce Bonifác IX. napomohl Václavovu sesazení z římského trůnu.

Stejné porozumění projevil poněkud překvapivě i nejvyšší církevní představitel v Čechách (a bývalý dvořan krále Václava IV.) pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka. Byl to spíše světský rytíř než církevní prelát, který nejenže neměl kněžské svěcení (což by nebylo tak neobvyklé), ale údajně neuměl ani číst a psát. Zato si počínal skvěle při likvidaci loupeživého rytíře Zoula z Ostředka a při odvetné vojenské výpravě do Bavor. S vojenskou rázností také pokáral své kněžské podřízené za ústrojovou nekázeň a zakázal jim nosit nákladné světské oděvy, hrát hazardní hry a navštěvovat hospody a nevěstince. Možná ho k tomu inspiroval slavný monolog, v němž Husovými ústy promlouvá sám Ježíš Kristus: „Já bloudím v hadrech, kněží v rouchách šarlatových se radují; já jsem olupován o šat – oni z almužen v královské nádheře se pyšní; já v zápase krev potím – oni v nejjemnější lázni se kochají; já ponocuji při nadávkách a plivání – oni při hostinách, hýření a opilství; já veden jsem pod kříž k smrti zemdlen – oni opilí uléhají k odpočinku; já volám v bolesti přibit na kříž – oni na nejměkčím lůžku chrápají; já vydávám z největší lásky duši svou za ně – oni ani přikázání lásky neznají...

Když počátkem roku 1403 propukly na universitě, rozdělené jejím zakladatelem Karlem IV. na čtyři „univerzitní národy“ (český, saský, bavorský a polský) prudké spory o Viklefovy články odsouzené svého času v Anglii, předložili je němečtí profesoři k posouzení pražské kapitule. Ta je, nepochybně s arcibiskupovým souhlasem, vrátila zpátky k přezkoumání universitě. Čeští profesoři většinu článků hájili, profesoři ostatních tří národů je napadali jako kacířské. Na jedné ze schůzí Jan Hus údajně (snad žertem) požadoval pro ty, kdo v diskusi Viklefovy výroky vytrhávají z kontextu anebo je citují nepřesně, trest smrti upálením jako pro kterékoli jiné padělatele a podvodníky. Vzhledem k převaze Viklefových odpůrců však shromáždění odhlasovalo, že žádný příslušník univerzity nesmí odsouzené Viklefovy myšlenky nadále šířit ani prostřednictvím výuky, ani z kazatelny. Lze si snadno představit, jak bylo toto usnesení plněno. Přinejmenším Jan Hus, chráněný králem i arcibiskupem, kázal dál…

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více