Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 01.)

Autor: Karel Oktábec 🕔︎︎ 👁︎ 26.887

Motto:

„Ach Josefe,“ řekl Pilát, vždyť víš, že jsem voják a prožil jsem většinu života mezi vojáky. Vždycky jsem poslouchal rozkazu, ale ne proto, že by byl pravdou. Pravdou bývalo, že jsem byl unaven nebo žízniv; že jsem tesknil po matce nebo slávě; že tenhle voják zrovna myslí na svou ženu a onen na své pole a spřežení. Pravdou bylo, že kdyby nebylo rozkazu, žádný z těch vojáků by nešel zabíjet jiné lidi stejně unavené a nešťastné. Co je tedy pravda? Věřím, že se aspoň trochu držím pravdy, myslím-li na vojáky, a ne na rozkaz.“
„Pravda není rozkaz velitele,“ odpověděl Josef Arimatejský, „ale rozkaz rozumu. Vidíš přece, že tenhle sloup je bílý; kdybych ti tvrdil, že je černý, bylo by to proti tvému rozumu a nedovolil bys mi to.“
„Proč ne?“ řekl Pilát. „Řekl bych si, že jsi asi hrozně nešťastný a pochmurný, když vidíš bílý sloup černě; pokusil bych se povyrazit tě; opravdu, zajímal bych se o tebe více než předtím. A kdyby to byl jen a jen omyl, řekl bych si, že v tvém omylu je stejně mnoho tvé duše jako v tvé pravdě.“
„Není mé pravdy,“ řekl Josef Arimatejský. „Je jen jediná pravda pro všechny.“
„A která je to?“
„Ta, ve kterou věřím...“

KAREL ČAPEK
(Kniha Apokryfů - Pilátovo krédo)

Reklama

 

I. část

Katolický kněz Jan Hus se dal pro pravdu, ve kterou věřil, dne 6. července 1415 v německém městě Konstanz (česky Kostnice) upálit. Hejtman Jan Žižka z Trocnova pro ni o pár let později dával upalovat jiné. Nebyl kněz, byl voják. Velitel. A tak měl o způsobu prosazování své pravdy poněkud odlišné představy. Zatímco kněží ji prosazovali kázáními a učenými disputacemi, vojáci to dělali tak, jak byli zvyklí - zabíjením a ničením. Byly z toho husitské války, které trvaly dlouhých patnáct let. Obě bojující strany – katolická i husitská - v nich hájily pravdu, ve kterou věřily...

O jakou pravdu vlastně šlo? Samozřejmě o pravdu boží! A v jejím jménu o změnu poměrů v katolické církvi. Samozřejmě k lepšímu. Jak jinak. V tom se obě strany shodovaly. Dosti podstatně se však odlišovaly ve způsobu, jímž mělo být této změny dosaženo. A tak se o mnoho let později, v první polovině 19. století, český historik František Palacký neubránil údivu a zklamání nad průběhem a výsledky obrodného hnutí, jehož původním cílem bylo napravit nepořádky v katolické církvi:

Dějiny české po smrti krále Václava berou do sebe povahu i tvárnost neočekávanou a význam netušený. Ocitáme se náhle v době, kde pod heslem náboženství a víry rozhostily se nešlechetnost a hříchy, kde utuchla mezi lidmi láska, povzbuzeny náruživosti a vzteky, zaplašen pokoj a pořádek, spácháno hrůz a ohavnosti bez počtu, vyvolány boje a války neslýchané, povražděno na statisíce lidu, obořeny hrady, vyvrácena města, popáleny vesnice, popleněny celé krajiny a obráceny v spustoty. Fanatismus náboženský protrhal všechny společenské svazky, vyvrátil starodávné základy státu, zničil utěšené květy nauk a krásoumy, zdivočil mysli a zmařil blahobyt obyvatelstva na dlouhý čas...

Byl to ale opravdu jenom „fanatismus náboženský“, jenž na počátku 15. století uvedl do pohybu síly, které otřásly celou Evropou? Při vší úctě k zakladateli české historiografie, nebylo s jím zmiňovanou „láskou mezi lidmi“ přece jenom něco v pořádku. Jako ostatně kdykoli předtím i potom. Podle známého učení o trojím lidu, jehož zásadu: „Ty vládni, ty se modli a ty pracuj!“ popularizoval kromě jiných i český vladyka Tomáš Štítný ze Štítného, to mělo vypadat následovně:

Reklama

Neb nejprv řád duchovní učí řád pánóv světských a řád obecných dělných lidi, co mají činiti a napomíná je, aby vždy pomněli na Buoh, a modlí se za ně ve dne i v noci a jich nedostatky v pokání doplňuje a boží mocí hřiechy odpúštie jim, ač sú se kterých dopustili a kají se; i jiné milosti kostelní svátosti jim podává řádem kněžským. Pak řád pánóv světských, ten obú tuto brání křivdě, bojuje za ně a oběma pokoje hledá. Třetí pak řád dělných lidi živí tato oba, tělesné potřeby svú prací jim dobývaje. A ten trój řád jest samiem Bohem zřiezen; a protož má najnižší obú vyšší poslúchati...

Sociální poměry 14. a počátku 15. století však měly k této harmonii daleko. Jistě, „řád dělných lidi“ živil oba řády ostatní (co jiného mu konec konců zbývalo?), „řád pánóv světských“ ho bránil – ale bránil ho, řečeno slovy samotného vladyky Tomáše, „ne jako slepička svých kuřátek před luňákem, ale jak pes brání mrchy, aby jie nejedli jiní psi, ale aby ji on sám ohlodal všicku...

A psů všech ras a velikostí rozhodně nebylo málo. Šlechta nikdy netvořila jednotnou společenskou skupinu. Podle starobylosti svých rodokmenů se šlechtici dělili na šlechtu vyšší, složenou z urozených pánů, a šlechtu nižší, k níž patřili rytíři, panoši a zemané. Jejich společným znakem bylo šlechtické vychování.

Ve věku okolo sedmi let se mladý šlechtic na rodném hradě či tvrzi naučil číst a psát. Protože navštěvovat základní (farní) školu bylo pod jeho úroveň, učitel buď docházel za ním, nebo jeho funkci plnil některý člen rodiny, nejčastěji matka. Ve významných šlechtických rodinách měly děti učitele vlastní. V jiných naopak zůstávaly podle starých tradic vzděláním nedotčené...

Po ukončení tohoto základního (a většinou i konečného) školního vzdělání byl šlechtický syn poslán do jiné, pokud možno výše postavené šlechtické rodiny. Zde jako páže sloužil hradní paní, která mu na oplátku měla vštípit základy konverzace, tance, hry na nějaký hudební nástroj (případně i zpěvu), naučit ho základy nějakého cizího jazyka a hrát v kostky a šach. Současně s tím mu hradní pán vštěpoval dovednosti válečnické, jako jízdu na koni, lov, základy zacházení se zbraněmi včetně zbraní střelných a plavání.

Přibližně v patnácti letech se z pážete stal panoš. Jako takový obvykle nastoupil službu u hotového rytíře, staral se mu o oděv, obsluhoval ho při hostinách, učil se od něho bojovým uměním, a to jak při cvičeních, tak ve skutečných bitvách. Pokud se osvědčil, jeho patron - společně s ještě jedním rytířem - dosvědčili, že mladý adept je řádně pokřtěným křesťanem šlechtického původu, jenž je hoden být přijat do rytířského stavu.

Slavnostní obřad pasování na rytíře probíhal při výjimečné příležitosti, například před bitvou. Adept v plné zbroji, ale s obnaženou hlavou a s mečem v ruce, poklekl před pasujícím rytířem, jenž jej po krátkém projevu o rytířských povinnostech symbolicky udeřil třikrát plochou částí meče na rameno a krk. Od pasovaného rytíře bylo požadováno sedm ctností: víra, naděje, křesťanská láska, spravedlivost, chytrost, síla a střídmost. Za smrtelné hříchy byly naopak považovány: nestřídmost v jídle a pití, hýření, lenost, pýcha, lakota, závist a zloba. Pravdou ovšem je, že mnoho šlechticů nikdy na rytíře pasováno nebylo. A také to, že mnoho pasovaných rytířů si s nějakými ctnostmi nebo nectnostmi příliš nelámalo hlavu. V čemž se podivuhodně podobalo nám, lidem na rytíře nepasovaným...

Významným dělítkem mezi šlechtici byl samozřejmě také jejich movitý i nemovitý majetek. Existovali vysoce urození páni chudí jako příslovečná kostelní myš, a naopak zemané, kteří si na nedostatek prostředků rozhodně stěžovat nemohli. Základem bohatství šlechtických rodů bylo vlastnictví zemědělské půdy a sedláků (oněch Štítného „kuřátek), kteří ji obdělávali a odváděli své panské vrchnosti nejdříve podíl z úrody, později (po přechodu na tzv. německé právo) pevně stanovenou finanční částku.

Reklama

Jen málo šlechticů dokázalo stmelit své pozemkové državy do pevných celků, ještě méně jich bylo schopno udržet tyto celky po několik generací pohromadě, případně je dokonce rozšiřovat. Opakovaným dělením mezi zákonné dědice se totiž většina šlechtických držav zmenšovala – a úměrně s tím se zmenšovala i jejich hospodářská výkonnost. Mnozí drobní zemané či rytíři proto nakonec své vesnice (někdy dokonce jen jejich části) prodávali zámožnějším sousedům a hledali obživu v panských nebo v královských službách. V horším případě odcházeli hledat takovou službu do ciziny. A v případě nejhorším zůstávali doma a své válečnické dovednosti využívali rovnou ve vlastní prospěch, takže mnohdy skončili na popravišti jako lapkové (oproti lapkům neurozeným měli tu výsadu, že místo na šibenici směli zemřít ranou katova meče). Někteří z nich, například pozdější známí husitští hejtmané Mikuláš z Husi a Jan Žižka z Trocnova, vyzkoušeli uvedené způsoby obživy všechny, samozřejmě postupně a v různém pořadí.

Prvním šlechticem v království, „prvním mezi rovnými“, byl pochopitelně panovník. V Čechách na přelomu 14. a 15. století vládl král Václav IV. Lucemburský, narozený 26. února 1361 v Norimberku jako syn římského císaře Karla IV. a jeho třetí manželky Anny Svídnické. Podle otcova přání byl již ve dvou letech korunován na českého krále, v patnácti se stal králem římským (německým). Po Karlově smrti se Václav ujal vlády jak v Čechách, tak v říši. Protože však nepodnikl nezbytnou cestu do Říma, aby se nechal korunovat papežem, římským císařem jako jeho otec se nikdy nestal...

Zpočátku si vedl dobře, protože využíval služeb osvědčených otcových rádců. Postupně však jejich místa zaujali méně zkušení (a většinou zcela nekompetentní) Václavovi oblíbenci z řad nižší šlechty, kteří lépe vyhovovali jeho sklonu věnovat se spíše zábavám než plnění povinností. Král se tak brzy dostal do konfliktu s vyšší šlechtou a představiteli církve, zejména se svým vrstevníkem a bývalým přítelem, pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna.

Roku 1394 vyústily tyto konflikty ve Václavovo zajetí vzbouřenými českými pány, spojenými s jeho bratrancem Joštem, markrabětem moravským. Králův nejmladší bratr Jan, vévoda Zhořelecký, ho sice ze zajetí vysvobodil, ale po další vzpouře roku 1396 se Václav pánům a svému strýci podrobil. V letech 1402–1403 se však ocitl znovu v zajetí, tentokrát přičiněním svého dalšího bratra - Zikmunda Lucemburského, který se snažil zaujmout jeho místo v Čechách i v říši. Také ve Svaté říši římské nastaly totiž kvůli Václavově stylu vládnutí problémy. Václavova rostoucí nechuť k úředním povinnostem vedla nakonec k jeho sesazení z římského trůnu (roku 1400) s odůvodněním, že jde o krále „nepotřebného a nečinného i nedbalého“.

František Palacký však o něm napsal: „O mravní povaze a celé osobnosti krále Václava IV. nikdo pohříchu ze souvěkých lidí nepozůstavil obrazu dostatečného a věrně dle přírody skresleného; jen některé známky a povídky i úsudky nahodilé, s většího dílu vášnivé, zachovaly se nám od těch, kteří obcovavše s ním osobně, dle vlastního názoru a ze zkušenosti o něm vypravovati mohli. Tytéž vášně však, které za 41-letého jeho panování zavinily veliké ono rozdvojení, ve kterémž západní křesťanstvo i podnes se nalézá, zplodily také nejodpornější sobě úsudky o krále Václavově povaze a chování se, jak již za jeho živobytí, tak i u potomstva; tím pak se stalo, že když s jedné strany většina spisovatelův líčili ho co podlého ochlastu a zuřivce bezmyslného, našli se na druhé straně také hlasové, kteří v něm spatřovali velmi rozumně a dobře smýšlejícího - mučenníka, jenž podlehl pouze nenávisti zlých lidi... To aspoň jisté jest, že při vší ouhonnosti duchovní i mravní, která nám kalí památku jeho navěky, vždy přece dosti prost byl hlavní vady v povaze lidské, totiž sobectví. Co dítě stal se byl králem; po dětsku kraloval pohříchu i v dospělém věku; dobromyslně i spravedlivě, pokud náruživostí bezuzdnou do scestností veden nebyl, ale nemužně, po pouhém rozmaru a svéhlavě, jako každý slaboch, který silný vidín býti chce...

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více