Cholmondeley 1940 - Příčiny a průběh jedné krize československé zahraniční armády

Autor: PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔︎︎ 👁︎ 40.313

Autorův web : http://kudrnaweb.psm-net.cz/index.htm

Začalo to v Agde

Rozhodnutím francouzských vojenských autorit byl pro vznikající československou armádu vyhrazen tábor poblíž městečka Agde, nacházejícího se na pobřeží Středozemního moře. Jednalo se o značně depresivní místo. Jeden z letců, který později v roce 1940 upadl do německého zajetí, k němu uvedl: „Srovnám-li to dnes se zajateckým táborem v Německu, musím přiznat, že v Německu v zajateckých táborech byly lepší ubytovací podmínky než v táboře pro spojence ve Francii.“ V té době fakticky neznámý, začínající mladý fotograf Ladislav Sitenský si do svého deníku zaznamenal, že byl vděčen skautingu, který ho výborně připravil na každou nově vzniklou životní situaci. Těžké období v tomto lágru proto snášel poměr ně snadno. Zároveň si však poznamenal, že kdyby  nebyl  deset let skautem, snad by byl schopen spáchat sebevraždu. V Agde  bylo mnoho lidí, kteří trpěli těžkými depresemi.

Reklama


Tábor v Agde

Přeháněli tito muži? Bohužel, nikoliv. Prozatímní velitel tábora, plk. gšt. František Hájek, bombardoval Vojenskou správu Československého národního výboru v Paříži svými hlášeními, ve kterých popisoval neutěšenou situaci v Agde.  Tu  koncem listopadu 1939 potvrdil i pracovník Vojenské správy, škpt. gšt. Procházka, který přímo uvedl, že: „Do tábora v Agde nepatří ani jeden dobrovolník. Byl stavěn pro zatracence, leží ve vodě a každý krejcar do něho  investovaný je vyhozen. Že podmínky nejsou ani zdaleka vhodné pro vojenský tábor vyplývá již z toho, že československé mužstvo žádalo o zařazení do pochodové formace cizinecké legie v nedalekém Perpignanu. Totéž žádaly ženy dobrovolníků písemně.

Procházka dále uvedl, že na slovenské vojáky působila velmi  negativně skutečnost, že zlatá slovenská mládež nemusela narukovat do armády (syn bývalého premiéra Milana Hodži, Fedor Hodža, dále Szathmary, Prídavok a Pau- liny-Tóth).Velké problémy bylo s přestárlým francouzským velením tábora. Nejvíce zlé krve nadělal náčelník štábu velitele  tábora mjr. Coulomb, který dle škpt. gšt. Procházky pracoval přímo proti Čechoslovákům. Stejně dopadlo hodnocení zásobovacího důstojníka por. Praudomeho, který nestačil vyhovět požadavkům a navíc byl mnohými podezříván z nepoctivosti. Francouzské mužstvo bydlelo za lepších podmínek, neboť každý Francouz měl k dispozici tři deky. Jednalo se o bývalé příslušníky mezinárodních brigád ze španělské občanské války, kteří byli do Agde umístěni i s určitým počtem Španělů. Štábní kapitán Procházka navrhl, aby jak francouzské, tak španělské mužstvo bylo z tábora co nejdříve odsunuto.


Na evakuačních lodích panovaly mnohdy těžké podmínky

Ubytovací podmínky byly tristní. Mužstvo trpělo v rozbitých barácích zimou a za vlhkého počasí mokrem. Zapocení a zmoklí vojáci neměli příležitost usušit své promočené obleky. U roty bylo denně okolo 20 nemocných mužů. Tomu jistě nepřidala skutečnost, že až 40 lidí u roty bylo bez obuvi a výcvik prováděli ve svých botách nebo ve dřevácích. Při pořadovém cvičení se často stalo, že dřeváky spadly z nohou a dotyčný stál bosý. Při mrazu si vojáci omotávali hlavu ovinovačkami a ručníky. Zimou pak mnozí vůbec nemohli spát. Aby sami nekradli, podplatili jednotlivci Španěle 5 franky, aby pro ně ukradl a donesl deky, které si pak pověsili nad sebe, aby na ně nepršelo. Jedna deka pro muže nestačila. Teprve po zásahu plk. Hájka obdrželo mužstvo po jednom záložním plášti na přikrytí. Nedostatek finančních prostředků (mužstvo pobíralo 0.50 franku denně!) znamenal, že neznámé civilní osoby platily za vojáky v hostincích a restauracích. Důstojníci si půjčovali peníze, čímž se zadlužovali. Velmi tristní byla skutečnost, uzavíral zprávu škpt. gšt. Procházka, že výcvik byl značně nedostatečný.

Reklama


Životní podmínky v Agde byly tristní

Výše uvedené informace skutečně odpovídaly skutečnosti. Agde byl starý bývalý zajatecký tábor z dob Velké války. Skládal se z dřevěných baráků, značně sešlých. Mnohé budovy byly v katastrofálním stavu, což se v době dešťů projevovalo zatékáním do ubikací mužstva. Každý barák měl po obou stranách stěn po celé délce dřevěné palandy, na kterých byla sláma přikrytá starými pokrývkami. V jednom z baráků byla zřízena provizorní kuchyně s minimálním proviantním zařízením. Jídelna zde  nebyla žádná. Ošetřovna skýtala pouze lepší nemocniční lůžka. Pro mytí vojáků byla zřízena provizorní umývárna na nádvoří tábora, která fungovala i za mrazivého počasí. V létě se dalo koupat v moři. Ovšem naši muži směřovali do tohoto tábora v zimě roku1939 aopouštěli ho následující rok v červnu. Lépe to nevypadlo ani s výstrojí. V poněkud lepší situaci se nacházeli důstojníci. Ti měli k dispozici jídelnu, lepší příděly stravy, které dostávali na talířích, nikoliv v miskách jako mužstvo.


Udržování hygieny v Agde

Španěláci“, sudetští Němci, Židé, Slováci a Češi

Vznikající pozemní jednotky byly vše možné, jen ne čistě československé. Mnozí čeští důstojníci i na půdě Velké Británie nesli nelibně, že armáda postrádala duch „čechoslovakismu“, na který byli zvyklí z předválečné armády. Zejména silné zastoupení vojáků židovského původu budilo nevoli nejen u mnoha důstojníků, ale zejména  mužstva. Příčinou nebylo jiné  náboženské vyznání, ale mateřština dotyčných, což byla v mnoha případech němčina. Na vše německé přitom byli čeští  vojáci  po Mnichovu a okupaci, mírně řečeno, značně alergičtí. Složení armády bylo k 20. únoru 1940 následující.

Československá armáda čítala  8 535 osob. Z toho 448  důstojníků. Slováků  bylo  3 810 mužů, ale pouze 29 důstojníků. Slováci tvořili, v této době, téměř 45 % stavu armády. Češi poskytli 3 845 mužů, avšak 411 důstojníků!


Mluvčí komunistů v Cholmondeley Dr. Vladimír Clementis na poválečném fotu jako ministr zahraničních věcí

Zbytek byli Němci ze Sudet a Židé. Němců bylo 289 vojáků, z toho tři důstojníci (3,4%). K židovské národnosti se hlásilo 224 vojáků (z toho pouze jeden důstojník), ale k židovské víře se hlásilo 999 osob. Mnoho Židů  bylo  zřejmě i mezi osobami bez vyznání. Židům, Němcům, ale i Maďarům bylo v československé armádě zakázáno používat svoji mateřštinu. Tento zákaz byl zrušen až v dubnu 1940.

Po vítězství Franca ve španělské občanské válce směřovaly tisíce interbrigadistů do sousední Francie, kde byli internováni v koncentrač- ních táborech. Z přibližně 40 tisíc dobrovolníků, kteří v letech 1936–1939  bojovali v mezinárodních brigádách španělské republikánské armády, se 2 168 hlásilo k československému původu (ovšem přibližně 800 z nich byli krajané ze zahraničí). Občanů Československé republiky tak v konfliktu bojovalo okolo 1 368. Z tohoto počtu jich bylo 142 zraněno a posláno domů. Dalších 133 padlo. Zatímco na počátku konfliktu bylo mezi nimi  okolo 20 % členů KSČ, tak na konci  již téměř 50 %. Přes 1 000 československých „Španěláků“ uprchlo po prohrané válce do Francie, kde jich více jak 700 z nich bylo posléze koncentrováno do tábora Gurs, nacházejícího se na úpatí Pyrenejí v jižní Francii poblíž stejnojmenné obce. V průběhu podzimu a zimy roku 1939 většina z nich vstoupila do tvořící se československé armády.


Tito muži zůstanou v řadách armády

Slováci sice tvořili většinu mužstva, veleli jim však čeští důstojníci v duchu politiky „čechoslovakismu“, což značně dráždilo slovenské vojáky. Ke všemu již Československo neexistovalo. Nemusíme mít  zrovna velkou  obrazotvornost, abychom si představili, s jakou chutí tito muži  chtěli bojovat za  jeho  znovuzřízení. Mnozí židovští vojáci by se po trpké zkušenosti v Agde raději viděli v Palestině. Nemálo „Španěláků“ vystupovalo v intencích Moskvy. Sudetští Němci zase museli do československé armády povinně narukovat, pokud nechtěli skončit ve francouzských internačních táborech. Pro mnoho českých důstojníků, vychovaných v duchu apolitičnosti prvorepublikové armády, bylo zlým snem velet  takovému mužstvu, které  by vytvořilo  složité prostředí i v armádě řízené opravdu demokratickým duchem. Již zde je třeba hledat události, které vyústily do těžké krize na půdě Velké Británie.


Beneš se snaží přesvědčit nespokojence, aby zůstali v řadách armády. Jeho řeč nebyla špatná, ovšem ani nijak oslňující

Po příjezdu do Velké Británie, který proběhl za nadšeného uvítání civilního obyvatelstva a za perfektně fungující organizace, byli pěšáci umístěni do tábora v Cholmondeley. Československá pozemní armáda měla  ve Francii plných 10 530 mužů. Nyní však činila pouhých 3 274 mužů (včetně asi 160 „Španěláků). A tento nevelký počet měl být záhy drasticky snížen.

Válka je imperialistická! Zahoďte zbraně!

Reklama

Po uzavření paktu o neútočení, postupovalo v i ntencích Kremlu i zahraniční vedení KSČ v Moskvě, o čemž svědčí i jeho korespondence s domovskou organizací. Čtrnáct dní  po  vypuknutí války Gottwald instruoval ilegální vedení strany v Praze v tom smyslu, aby vystoupilo  proti  zneužívání osvobozeneckého boje československého lidu pro imperialistické cíle anglo-francouzského válečného bloku, jak to praktikovali „Benešovci“. Benešova zahraniční akce byla ve službách imperialistů a tedy nepřátel Sovětského svazu. Komunisté nesměli připustit, aby se domácí národně osvobozovací hnutí podřídilo této akci, nebo ji podporovalo:

 

Z cizácké nadvlády nás neosvobodí imperialisté Chamberlain – Daladier, kteří před rokem vydali Československo Hitlerovi a zradili Španělskou republiku, nýbrž sám československý lid ve spojení s německou a rakouskou dělnickou třídou svrhnou Hitlera a osvobodí se národnostně a sociálně. Sovětský svaz je a zůstává jediným opravdovým přítelem porobených národů, a tím i národů Československa.“


První zleva brig. gen. Bedřich Neumann v Cholmondeley. Druhý velitel československých pozemních jednotek v zahraničí

Dva  měsíce před německým útokem na Západ, psal  Gottwald domů, že  společně s německým proletariátem zastává strana společnou linii proti západnímu imperialismu jako válečnému agresoru. Nadále bylo vedení strany proti zahraniční akci Beneše – Osuského:

 

V zemi je třeba vést takticky vedenou politickou kampaň proti pařížskému Národnímu výboru a jeho akcím: nucené mobilizaci, použití českých formací jako  protisovětských a koloniálních skupin, proti  perzekuci Čechů  a Slováků ve Francii a Anglii. Zásadně odmítáme vytváření československé zahraniční armády.“


Divizní generál Sergěj Ingr. Ve Velké Británii ministr národní obrany československé zahraniční vlády

Ve stejném duchu poté v Cholmondeley postupovali komunističtí vojáci, vedení bývalým komunistickým poslancem Dr. Vladimírem Clementisem (popraven 3. prosince 1952 v procesu se Slánským), kteří prohlašovali, že čeští  důstojníci jsou  fašisté. Obvinili  vedení zahraniční akce ze spoluviny na katastrofální francouzské porážce a prohlásili, že nechtějí bojovat a že neuznávají československou vládu v exilu. Agitátoři a jejich letáky, které kolovaly mezi mužstvem, tvrdili, že válka je prohraná. Velká Británie bude brzy kapitulovat a československá armáda bude rozpuštěna. Pak za prostřednictví Sovětského svazu  a v dohodě s Němci, by českoslovenští vojáci měli požádat Berlín o povolení k návratu do vlasti.

Ve zprávě pro Edvarda Beneše ze dne 24. července 1940 bylo přímo uvedeno: „Rozvratnou agitaci v táboře vedou především komunisté, kteří se přitom opírají o tzv. španělské bojovníky, dále Židé, u kterých jsou důvody převážně osobní (nechuť k vojně, respektive boji), pak ti, kteří se samovolně vzdálili ve Francii s fronty a obávají se následků a konečně jednotlivci, kteří mají pocit, že se jim osobně v tom či onom ukřivdilo. Španělští dobrovolníci končí  při výslechu nebo rozhovoru dosti často tím, že konec konců nemají zvláštních námitek, že však je marné s nimi mluvit, protože mají rozkazy od svého vedení. Na  dotazy, o jaké  vedení se jedná, odpírají odpověď.


Armádní generál Rudolf Viest. První velitel československé pozemní armády v zahraničí

Zpráva dále uváděla, že vůdce komunistů, Dr. Clementis, uvedl,  že  myslící  voják  si musí položit otázku, zda československá armáda má dnes, zejména když Sovětský svaz stojí stranou, ještě smysl. Podle Clementise měl Československý národní výbor vést takovou politiku, aby Sověti vstoupili do války. Bývalý komunistický poslanec pokračoval tím, že Beneš připravoval pravičácko-agrární vládu, ve které měl být i Ladislav Feierabend, bývalý ministr zemědělství druhé republiky a protektorátní vlády. To však vyvolá ve vojsku vzpouru a bude to definitivní konec armády. Autorem zprávy byl s  největší pravděpodobností  nový  velitel pozemních jednotek, brig. gen. Bedřich Neumann, který  v jejím  závěru uvedl,  že  nespokojenci očekávali: „že naše vedení [proti nim] nejen nezakročí, nýbrž bude vše ututlávat, aby nebylo ostudy před Angličany; že vojenské vítězství Anglie je přinejmenším velmi pochybné; že v internačním táboře jsou lepší existenční podmínky než ve vojenském táboře v Cholmondeley; že je tam stejný plat, lepší strava  a  ubytování, sportovní hřiště  a  hlavně žádná ,execírka‘ a žádná fronta. S ohledem na případnou německou invazi prohlašovali, že když  je Němci najdou v internačním táboře mimo svazek československé armády, nic jim neudělají.

Agitace měla  značný ohlas mezi jednotlivci, kteří byli demoralizováni pobytem v Agde, prušáckým chováním některých důstojníků, katastrofálním zhroucením Francie a svízelnými okolnostmi evakuace do Velké Británie. Generál Neumann proto rozhodně doporučil, že: „Ze všech těchto důvodů je nutné odstranit z tábora ty, kteří odpírají poslušnost, nechtějí se podrobit své národní a vojenské povinnosti a vnášejí do armády nekázeň a rozvrat.“ Ke stejnému řešení dospěli řadoví velitelé, kteří  již 23. července 1940 svolali shromáždění rot a vydali výzvu, aby vystoupili všichni ti, kteří  se odmítají podřídit rozkazům svých  velících důstojníků. Z řad  nastoupených jednotek vykročilo přes pět set mužů...

Cholmondeley 26. července 1940

Edvard Beneš  dva dny po předložení zprávy navštívil Cholmondeley. Mnozí  interbrigadisté a nespokojenci se pod vedením ppor. Karla Schwarze zformovali do jednoho útvaru. Postavili před bývalého prezidenta své požadavky. Buď se jím, interbrigadistům, dostane důstojnických hodností a postavení velitelů – mají přeci bojové zkušenosti ze Španělska a Francie, nebo z armády odejdou. Zástupci vzbouřenců rovněž předali Benešovi text, v němž uvedli  hlavní důvody svého  jednání: nadále chtěli být považováni za československé vojenské uprchlíky a dáni k dispozici britským úřadům; příčinnou byl režim ve Francii, který se přenesl i na britskou půdu; armáda ve Francii byla nedemokratická: bití vězňů v Agde, hrubé zacházení důstojníků s vojáky, špatná strava; armáda byla šovinistická: zákaz mluvit němčinou nebo maďarštinou; Osuský, Slávik, Viest i Ingr nesou zodpovědnost za tento stav a nemají nárok na místo ani ve vládě, ani ve vojenském velení; Čech stejně jako Němec, Slovák a Maďar měli v armádě tytéž povinnosti a proto také i práva; armáda mohla plnit své úkoly  pouze tehdy, pokud bude ovládána masarykovským duchem bratrství a humanity.  Dohoda za  takových podmínek nebyla pochopitelně možná. Nespokojenci se tedy seřadili a parádním krokem pod vedením salutujícího ppor. Schwarze se rozloučili s Benešem a ostatními vojáky.


Zachmuřený Beneš mluví s důstojníky v Cholmondeley 

Celkem 539 nespokojenců opustilo československou armádu, aby bylo posléze umístěno do internačního tábora v Oswestry, přibližně 40 km jihozápadně od Chesteru. Z toho počtu bylo 120 bývalých interbrigadistů. Dále 115 převážně sudetských Židů,  kteří si díky své mateřštině užili svoje. Zajímavé je, že 115 vojáků se přihlásilo k židovské národnosti, ale plných 225 k židovskému náboženství. Sudetských Němců bylo 61. Čechů bylo 223 (včetně „Španěláků“, to platí i o ostatních kategoriích), Slováků  105, Maďarů 25, šest Rusínů,  tři Rumuni a jeden Francouz.

Oslabení pozemních jednotek o  16,5  % bylo velmi citelné pro náš odboj. „Španěláků“ tedy mezi nespokojenci nebylo nejvíce, jak se všeobecně traduje. Navíc 40 z nich  i nadále zůstalo v řadách armády. Ostatně jeden z vojáků na adresu interbrigadistů přímo uvedl: „Po projevu (Beneše) bylo defilé, kterého se zúčastnili – ovšem nečekaně a odděleně – též ti, kteří nechtěli dále sloužit. Bylo jich na 500, z nich asi 200 ,Španěláků‘, jejichž  bojová  hodnota byla vysoká. Zbývajících 300 bylo v pravém slova smyslu ,aušus‘ – kromě několika komunistů vesměs zbabělci a prospěcháři, jejichž odchod by nám nejen neublížil, ale dokonce prospěl.“ Nám známý „Španělák“ Michal Durkaj uvedl,  že sloužil v československé armádě jak ve Francii, tak v Anglii, protože věřil heslu, že u Madridu se bojuje za Prahu.

Post skriptum

Po vstupu Sovětského svazu do války se rozhodl nemalý počet nespokojenců vrátit do řad československé armády. Jenom do 12. prosince  1941 se jednalo o 152 mužů. Jejich návrat byl umožněn abolicí prezidenta Beneše z 24. prosince 1941, kterou nařídil, aby nebylo zaváděno trestní řízení proti příslušníkům československé armády, kteří  po  příjezdu do Anglie  v červenci 1940 odmítli vykonávat vojenskou službu. Naopak se  důstojnický sbor 7. listopadu 1941 ostře postavil proti tomu, aby se k jejich jednotkám vrátilo 170 vzbouřenců, kteří byli veskrze charakterizováni jako krajně nespolehlivé, demoralizující živly.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více