Letci z Tuskegee

Autor: Miroslav Šnajdr 🕔︎︎ 👁︎ 54.676

Dne 24. března 1945 provedla 15. letecká armáda USAAF velký nálet na hlavní město hroutící se Tisícileté říše. Cílem pro do té doby nejdelší operaci „patnáctky“ (bombardéry musely celkem ulétnout nějakých 2400 km) byla berlínská továrna Daimler-Benz. K podpůrné akci vzlétlo krátce před polednem z italského letiště Ramitelli 59 Mustangů 332. Fighter Group. Jejich úkol spočíval v doprovodu těžkých bombardérů Boeing B-17G Flying Fortress, z 5. BW. Několik amerických stíhaček odpadlo pro různé poruchy a nad jihoněmeckým Kaadenem se posléze s „velkými bratry“ setkalo 38 Mustangů skupiny. Doprovázely boxy bombardérů směřující k Berlínu.

Nedaleko od cíle na americkou bombardovací formaci zaútočily proudové Messerschmitty Me 262 A Schwalbe, patřící štábu JG 7 a skupinám III/JG 7 a III/EJG 2. Vedoucí 463. BG již předtím pozbyla zásahy protiletadlového dělostřelectva čtyři B-17 a její sestava ztratila soudružnost. Nyní se pod palbou proudových stíhaček zřítil další Flying Fortress této skupiny. 483. BG pozbyla během útoku tryskáčů rovněž jeden B-17.

Reklama

To se již pustili do boje žokejové Mustangů. A bodovali! Po jednom tryskáči sestřelili piloti 100. FS 1Lt Earl R. Lane, F/O Charles Brantley a 1Lt Roscoe Brown. Dva další piloti 332. FG zaznamenali pravděpodobné sestřely a tři proudové stíhačky byly americkým stíhačům přisouzeny jako poškozené. Nebylo to zadarmo – z akce se nevrátily tři Mustangy. Utkání završila opožděně do vzdušné arény dorazivší další směna eskorty, P-51 31. FG. Její piloti nárokovali beze ztrát sestřelení dalších pěti „jetů“.

Na německé straně zaznamenali piloti JG 7 sestřelení celkem 12 B-17 (ve skutečnosti ovšem zničili pouze dva). V soubojích s americkými doprovodnými stíhačkami byly ztraceny čtyři Me 262 A. Tři zranění piloti, Lt. Alfred Ambs (eso se sedmi sestřely) z 11./JG 7, Oblt. Ernst Wörner z 9./JG 7 a Oblt. Franz Külp, se zachránili na padácích. Rovněž zraněný příslušník 10./JG 7 Uffz. E. Giefing dokázal s prostříleným strojem nouzově přistát. Za III/EJG 2 skóroval sestřelením jednoho B-24 a P-51 velící důstojník, zkušený Obstlt. Bär.

Německý tryskáč Me 262 A v té době představoval jeden z vrcholů letectví, rychlé moderní letadlo nové generace bojových strojů. Zvítězit nad ním ve vrtulové stíhačce, byť tak kvalitní, jakou představoval elegantní North American P-51D Mustang, nebylo lehkou záležitostí. Velení ocenilo účast 332. FG na obraně bombardérů udělením záslužné citace (Distinguished Unit Citation).

Mustang
Zbrojíř 99. FS 332. FG doplňuje munici do zásobníků křídelních kulometů stíhačky North American P-51B Mustang

Podle svého zbarvení byla 332. FG nazývána „Red Tails“ (červené ocasy). V jednom ohledu představovala mezi ostatními stíhacími jednotkami USAAF skutečnou výjimku. 332. FG byla totiž jedinou stíhací skupinou USAAF s personálem tvořeným černošskými vojáky, tedy „All-Negro Fighter Group“.

Černošští piloti u USAAF

Reklama

Na konci 2. světové války bylo možno nalézt černošské příslušníky ozbrojených sil Spojených států na každém bojišti. V zámoří jich za války sloužilo zhruba půl milionu. Jen malé skupině z nich však bylo dopřáno zařadit se mezi skutečnou elitu amerických ozbrojených sil té doby, mezi letce. Právě díky tomu se jim také dostalo největší pozornosti mezi černošskými americkými vojáky 2. světové války. Podle místa, kde v USA procházeli leteckým výcvikem, se jim dostalo přezdívky „Tuskegee Air men“ (letci z Tuskegee). A špičku mezi nimi představovali právě bojoví piloti z 332. FG.

pilot
Prvním černým pilotem USAAC, který v Tuskegee vykonal samostatný let, se stal Benjamin O. Davis Jr., budoucí velitel 99. FS i 332. FG. Zde je Colonel Davis Jr. zachycen u Republicu P-47D Thunderbolt

Nacházela se v tom jistá ironie: muži z 332. FG, hájící zájmy největší demokracie světa v boji proti jedné z nejhorších totalit, nacistickému Německu, byli sami obětí segregace.

Rasové předsudky v té době prosakovaly všemi úrovněmi amerických ozbrojených sil. Černošští vojáci byli izolováni, měli své vlastní útvary, kasárna, jídelny, bary. Bílá většinová armáda jimi pohrdala a svěřovala jim převážně ty podřadné úkoly. Do skutečných bojů z nich zasáhla pouze menší část.

Cesta mužů z 332. FG, kteří za války brázdili evropské nebe v kabinách stíhaček P-40, P-47 a P-51, k letectvu byla tedy podstatně obtížnější než cesty většiny jejich rasou privilegovaných spolubojovníků. I když dosáhli své mety, zařazení do bojové jednotky, stále zůstávala pachuť trpkosti. Velení se jen postupně zbavovalo nedůvěry a podjatosti vůči černošským pilotům. Cesta k úspěchům nebyla snadná. Zprvu byla 332. FG nasazována do méně akcí než její rivalové ze zbývajících skupin, a dostávala tudíž méně příležitostí ke vzdušným střetnutím. Nároky pilotů byly vyhodnocovány mnohem kritičtěji než v případě bílých spolubojovníků a řada z nich zůstala odmítnuta.

Dnes se zdá zařazení Afroameričanů v ozbrojených silách Spojených států samozřejmostí. Na začátku 40. let to ovšem bylo pro mnoho Američanů zcela nemyslitelné. Velení amerického letectva zastávalo dlouhou dobu názor, že černoši nedisponují vhodnými vlastnostmi pro to, aby se mohli stát letci. Situace se začala měnit až v roce 1941, kdy v červenci zahájilo na letišti Tuskegee pilotní výcvik v rámci USAAC úvodních 12 kadetů (Class 42C). Prvním černým pilotem USAAC, který zde vykonal samostatný let, se stal B. O. Davis Jr., budoucí velitel 99. FS i 332. FG. Pět úspěšných žáků tohoto kursu získalo pilotní křidélka 6. března 1942. Velitel USAAF (jak bylo letectvo armády nově značeno) Gen. Henry H. „Hap“ Arnold na výcvik černošských pilotů zprvu pohlížel jako na pouhý „experiment“.

První černošskou stíhací jednotkou USAAF se stala 99. Pursuit Squadron (Colored), formálně aktivovaná 22. března 1941 na základně Chanute Army Field. Zprvu ji tvořil pouze pozemní personál. Na letišti Tuskegee se peruť objevila 10. listopadu téhož roku. Do zámoří vyrazil personál pod velením Lt. Col Davise Jr. v dubnu 1943 na palubě lodi SS Mariposa. V marocké Casablance loď zakotvila 24. dubna.


Osádka černošské 447. MBG USAAF u bombardéru North American B-25 Mitchell

Ještě předtím než první černošská peruť, nově značená 99. Fighter Squadron, dokončila výcvik a byla odeslána k bojové činnosti do zámoří, vznikla 27. prosince 1941 k provádění výcviku dalších pilotů v Tuskegee 100. FS. Třináctého října 1942 pak byla aktivována 332. FG, kterou ve Spojených státech tvořily vedle 100. FS také postupně vzniklé 301. a 302. FS. 27. března 1943 se stíhací skupina přemístila z přeplněného Tuskegee na letiště Selfridge Field. Na území Spojených států skupina používala starší stíhačky Curtiss P-40 a Bell P-39. 7. října 1943 převzal velení 332. FG Lt. Col Davis Jr. Skupina vyrazila do zámoří v lednu 1944.

Do uzavření základny v roce 1949 dokončilo v Tuskegee výcvik celkem 1030 černošských pilotů. Z mužů, kteří absolvovali výcvik ještě za války, ovšem do bojů zasáhli prakticky pouze příslušníci 99. FS a 332. FG. Mnoho pilotů a členů osádek bylo zařazeno k 447. Medium Bombardment Group, vyzbrojené stroji B-25 Mitchell. Skupina však nebyla nikdy bojově nasazena a po celou válku zůstala na území USA. Čtyřicet dalších černošských absolventů z Tuskegee působilo v Tichomoří jako piloti lehkých letounů, určených ke korigování dělostřelecké palby.

99. FS v boji

První severoafrickou destinací 99. FS se stala základna Oued Nja, ležící u města Fez. Peruť byla zařazena do svazku 12. AF USAAF. V Oued Nja černoši obdrželi svou výzbroj v podobě 27 Curtissů P-40L. Pokračovali ve výcviku a od několika veteránů USAAF, prošlých boji na africkém válčišti, dostali lekce z taktiky i informace o nepřátelských letounech.

Po déle než celý následující rok pak „experimentální“ 99. FS putovala mezi řadovými stíhacími skupinami USAAF na středomořském bojišti. Nejdříve byla od 28. května 1943 zařazena do 33. FG, pak od 29. června téhož roku do 324. FG, od 19. července působila opět v rámci 33. FG, 16. října se stala součástí 79. FG a 1. dubna 1944 znovu 324. FG. Prvního května ji velení začlenilo do černošské 332. FG (mezi 11. a 30. červnem téhož roku byla nicméně přechodně podřízena 86. FG).

Černošští piloti 99. FS prošli bojovým křtem během kampaně spojeneckého letectva proti středomořskému ostrovu Pantelleria (jeho italští obránci nakonec jen na základě leteckých útoků kapitulovali 11. června 1943). 2. června vzlétli čtyři z nich z tuniského letiště Fardjouna ke své první bojové akci. Letěli jako čísla pro zkušenější piloty 33. FG během ostřelování a bombardování nepřátelského letiště na ostrově. Na cíl svrhli po jedné 227kg pumě.

Reklama

K úvodnímu střetnutí s nepřátelským letectvem došlo 9. června, kdy se šestice pilotů podílela na doprovodu Douglasů A-20 proti Pantellerii. Stíhači zpozorovali čtyři neidentifikované letouny, které se v piké vrhly na americkou sestavu. Vypukl boj, z kterého černoši vyšli beze ztrát. Velitel 33. FG, který nebyl přítomností černých bojovníků ve své skupině nijak nadšen, jejich výkon během souboje v oficiální zprávě charakterizoval jako „panický“ a „nedisciplinovaný“. V podobném duchu přicházela do Washingtonu i další hlášení o činnosti 99. FS a po nějakou dobu se peruť pohybovala na hraně zrušení.


Portrét jednoho „letce z Tuskegee“, Lt. J. A. Calhouna. Tento příslušník 332. FG se nevrátil z bojové akce v září 1944

První sestřely vybojovali černošští piloti 2. července 1943. Zúčastnili se doprovodu 16 B-25 nad německé letiště Castelveltrano na Sicílii. Po odbombardování se na P-40L 99. FS vrhly z výškové převahy Messerschmitty Bf 109. Piloti 2Lt. S. White a 2Lt. J. McCullen byli sestřeleni, či se srazili při úderu německých stíhaček a padli. 2Lt. Charles Hall poté zpozoroval dva Fw 190, z nichž jednoho sestřelil. Stal se prvním černým Američanem, který v rámci USAAF docílil tohoto úspěchu. O chvíli později 2Lt W. Lawson pravděpodobně sestřelil jeden Fw 190 a poškodil jeden Bf 109.

V červenci se 99. FS zúčastnila podpory vylodění na Sicílii. Na ostrovní letiště Licata se přemístila 28. července. Později využívala při akcích ze Sicílie letiště Termini a Barcellona.

17. října se přemístila na italské letiště Foggia (poté operovala z různých italských základen až do konce války). Plných šest měsíců od boje 2. července se peruť nedostala do bojového kontaktu s nepřátelským letectvem.Věnovala se v tomto údobí útokům na pozemní cíle.

Možnost znovu se zapojit do vzdušných soubojů, peruť obdržela až po spojeneckém vylodění v italském Anziu. 27. ledna 1944, po ranním startu z letiště Capodichino, zpozorovali piloti šestnácti Warhawků nad Anziem formaci patnácti Fw 190 střemhlav bombardujících spojenecké lodě. Po následném boji žokejové 99. FS dosti nekriticky nárokovali sestřelení šesti Fw 190, jeden pravděpodobný sestřel a jedno poškození. Při odpolední akci do stejné oblasti přidali tři další jisté a jeden pravděpodobný sestřel. Tentokrát však museli za úspěchy zaplatit dvěma Curtissy a jedním padlým pilotem.


Mechanici 332. FG pracují na motoru letounu P-51D. Jde o osobní stroj Col. Benjamina O. Davise Jr


Velitel 332. FG, Col B. O. Davis v kabině svého P-51D Mustang, zima 1944/45

Do 4. června 1944, kdy americké jednotky vstoupily do Říma, 99. FS absolvovala na 500 bojových operací o 3277 vzletech. V bojích potvrdila, že je plně srovnatelná s ostatními perutěmi Warhawků působícími na středomořském bojišti. Dne 6. července se 99. FS přesunula do italského Ramitelli a zde se připojila ke zbývajícím perutím 332. FG (organizačně tvořila součást skupiny již od 1. května). Piloti nebyli začleněním do nezkušené celočernošské stíhací skupiny nijak nadšeni, sloučení považovali za posílení segregace.

332. Fighter Group

Dne 3. února 1944 se personál 332. FG objevil na své úvodní italské základně, letišti Monecorvino. Černošské letce čekalo nepříjemné překvapení, výzbroj v podobě dosti opotřebených a u USAAF neoblíbených stíhaček Bell P-39Q Airacobra. Nenadchnula je ani přidělená operační činnost: hlídkové lety na obranu pobřežní plavby. K prvnímu operačnímu letu odstartovaly Airacobry 100. FS 5. února. O deset dnů později proběhlo úvodní střetnutí s Luftwaffe. Piloti 302. FS Lt. W. K. Groves a Lt. L. Wilkins neúspěšně pronásledovali německý průzkumný Junkers Ju 88.

Blíže frontě se ze skupiny jako první přesunula 100. FS, která 21. února přelétla do Capodichina. Zbytek skupiny sem dorazil až v polovině dubna. I z nové základny Airacobry černošských pilotů se pokračovalo v neatraktivní činnosti v podobě hlídkových námořních letů, s občasnými odskoky k útokům na pozemní cíle.

Přezbrojování na bojeschopnější Republiky P-47D Thunderbolt bylo zahájeno 25. dubna. Toho dne do Capodichina dorazilo prvních šest strojů, původně užívaných 325. FG. Postupně přicházely další Thunderbolty, posléze i nové P-47D-30 s kapkovitými kabinami. 27. května se předsunutý sled 332. FG přesunul do Ramitelli a toto letiště zůstalo domovem jednotky až do konce války. O čtyři dny později byla skupina detašována od 12. AF k strategické bombardovací 15. AF. Piloti konečně přešli od hlídkování nad loděmi ke skutečné letecké válce. Prvního doprovodného letu se zúčastnili 8. června, když 32 Thunderboltů eskortovalo B-17 5. BW nad italské město Pola (dnes chorvatská Pula).

Jediné sestřely na Thunderboltech 332. FG vybojovala 9. června, kdy se 39 P-47 301. a 302. FS zúčastnilo doprovodu bombardérů do prostoru Mnichova. Akce přinesla pět sestřelů, z nichž dva vybojoval Lt F. Funderberg. Skupina ztratila P-47D (seriálu 42-75800) padlého 2Lt C. Rogerse.

S Republiky P-47D se seznámili také piloti 99. FS, kteří nicméně v kabinách mohutných Thunderboltů proti nepříteli nikdy nevzlétli. Již v červnu 1944 totiž začala skupina přebírat vynikající North Americany P-51C a P-51B. Jako poslední ukončila přezbrojování na P-51 v červenci právě 99. FS. S Mustangy (později dostala také nové P-51D s kapkovitými kabinami) létala 332. FG až do konce války.


Piloti 332. FG, Capt. Andrew D. Turner a Lt. Clarenc P. Lester před stíhačkou P-51B či P-51C, Itálie

K úvodní akci s novými letouny 332. FG odstartovala 4. července. Úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. 12. července Capt. J. Elsberry z 301. FS nárokoval během doprovodné akce nad jižní Francii sestřely tří Fw 190 a poškození čtvrtého. Šlo o první ceněný trojnásobný sestřel černošského letce při jediné akci, nicméně sestřely zůstaly nepotvrzeny. Během téže akce sestřelil Capt. Harold Sawyer jistě jeden Fw 190. Z akce se nevrátil jeden letoun (pilot vyvázl).

První stíhací akci v kompletní síle čtyř squadron vykonala 332. FG 15. července. V následujících týdnech a měsících se skupina zapojila do mnoha dálkových doprovodných akcí nad Balkán, západní, jihovýchodní i střední Evropu a Německo. Mezi vrcholy její kariéry patřil přelom března a dubna 1945.


Tento P-47D-16 (42-75971) byl v německých barvách (a s označením T9+LK) na konci války zpětně ukořistěn Spojenci v Göttingenu. Původně patřil do stavu 301. FS z 332. FG USAAF. Pilot Lt. Lloyd S. Hathcock s ním 29. května 1944 omylem přistál na Němci drženém italském letišti Řím-Littorio

Svůj největší úspěch během celé války vybojovala 332. FG 31. března. 47 Mustangů provedlo stíhací sweep do prostoru Mnichova. Vedle řady pozemních cílů si černošští piloti připsali zničení 13 Fw 190 a Bf 109. Z akce se nevrátily dva Mustangy, jeden pilot (2Lt R. Reeves) padl a jeden skončil v zajetí. 1. dubna pak eskortovalo 45 Mustangů Liberatory 47. BW během náletu nad seřaďovací nádraží v rakouském St. Pöltenu. Osm pilotů 301. FS letělo před bombardéry skrze cílovou oblast a pak zatočily na západ a provedly stíhací sweep mezi Welsem a Linzem. V divokém boji se utkali s nepřátelskými stíhačkami a deset z nich sestřelili. Největší úspěch vystřílel v podobě tří Fw 190 Harry Stewart. Nevrátily se tři Mustangy. Lt. W. Manning a F/O W. Armstrong padli, třetí pilot dotáhl poškozený stroj nad jugoslávské území a zde se zachránil na padáku.

Poslední sestřely černošští letci provedli nad územím protektorátu Čechy a Morava 26. dubna, když šest P-51D eskortovalo fotoprůzkumný Lockheed F-5 Lightning. V 12.05 došlo nedaleko Prahy k boji s pěti Bf 109. Piloti Mustangů v něm nárokovali čtyři jisté a jeden pravděpodobný sestřel.




Mechanici 99. FS pracují na pohonné jednotce Curtissu P-40L Warhawk

Výsledky

Piloti 99. FS a 332. FG dokázali uspět na dvou frontách. Obstáli v těžkých bojích s Luftwaffe a rovněž pomohli zbořit rasistický předsudek o tom, že černošští letci zaostávají za svými bílými spolubojovníky. Segregace nicméně zůstávala pevně ukotvena v řádech USAAF i na konci 2. světové války.

Celkové výsledky černošských stíhačů jsou uváděny s jistými odchylkami. Podle jednoho zdroje celkem vybojovali 119 jistých, 8,5 pravděpodobných sestřelů a 27 letounů poškodili. Nejúspěšnější jednotkou se stala 99. FS se 34 sestřely, 5,5 pravděpodobnými sestřely a 13 poškozeními (odlišný podklad ji přisuzuje 31 jistých 8 pravděpodobných sestřelů a 11 poškození). Jindy je uváděno, že 99. FS a 332. FG vykonaly celkem 15 533 vzletů, ve vzduchu zničily 111 letadel, 150 na zemi a dále vyřadily 57 lokomotiv a více než 600 nákladních železničních vagónů.

Za jediné černošské stíhací eso bývá s pěti sestřely uváděn pilot 302. FS, 1Lt. Lee A. Archer. Jindy jsou mu přisuzovány pouze čtyři jisté sestřely.

Zdroje (výběr):
Bielakowski, A. M. – African American Troops in WW II, Oxford 2007
Bucholtz, Ch. – 332. Fighter Group – Tuskegee Airmen, Oxford 2007
Francis, E. – The Tuskegee Airmen, Branden, Boston 1997
Maurer, M. – WW II Combat Squadrons of the USAAF, New York
Olynyk, F. – Stars and Bars, Grub Street, London

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 1/2010 vydavatelství Naše Vojsko

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více