První obležení Přemyšlu (26.9. - 9.10.1914)

Autor: Jirka Vrba / jirka vrba 🕔︎︎ 👁︎ 26.350

Přemyšl, Verdun východu. Symbol rakousko-uherských bojů v Haliči a Karpatech. V srpnu a září 1914 sídlo rakousko-uherského vrchního velitelství. Půl roku, od září 1914 do března 1915, byl střídavě součástí obranné linie na řece San a v obležení ruskými vojsky. Opakované rakousko-uherské pokusy o vyproštění pevnosti stály na obou stranách statisíce životů, aby se tři měsíce po jeho kapitulaci fronta přes něj převalila naposledy a bezprostřední útrapy s ní spojené se přesunuly z Haliče a Karpat již definitivně na východ, na Ukrajinu.

Reklama

Roku 1870, v rámci snahy o zajištění severovýchodních hranic monarchie, byla zahájena výstavba pevností Krakov a Přemyšl. Výstavba prvního permanentního objektu pevnosti Přemyšl – fortu VIII – začala v roce 1878 a základní výstavba pevnosti byla dokončena do roku 1886. V letech 1892-1907 byly do konstrukce pevnosti v reakci na zvýšený účinek dělostřelectva zaváděny nové materiály – beton a ocel. Dělostřelecká výzbroj se stěhuje do otočných věží a do střílen kasemat, vznikají mezilehlé pěchotní forty a dělostřelectvo pro vedení dalekých paleb se stěhuje z valů fortů do baterií umístěných mimo forty.

V roce 1914 tvořily pevnost Přemyšl tři obranné linie. Z toho jenom vnější bylo možno považovat za dostatečně vybudovanou. Při délce 45 km byla tvořena 15 stálými hlavními forty, 14 stálými a 7 provizorními mezilehlými forty a 6 předsunutými forty. V mezerách mezi nimi byly vybudovány stálé i provizorní dělostřelecké baterie a pěchotní opěrné body. Střední obranná linie byla tvořena 7 dělostřeleckými bateriemi a provizorním fortem XVII. Vnitřní obrannou linii tvořilo 31 objektů noyau, z nichž pouze dva byly vybudovány ve stálém provedení. Obyvatelstvo Přemyšlu čítalo zhruba 50 000 lidí, stálá posádka dosahovala zhruba poloviny tohoto počtu a v případě ohrožení měla být posílena o dalších cca 100 000 mužů.

Armovací práce v Přemyšlu začaly 2. srpna – bylo vybudováno 7 nových fortů, 24 pěchotních opěrných bodů a asi 200 dělostřeleckých baterií, bylo vyhloubeno na 50 km zákopů. 17. srpna do Přemyšlu dorazilo rakousko-uherské vrchní armádní velitelství (AOK), aby odtud řídilo pohraniční bitvy v Haliči. Po nezdaru rakousko-uherské armády v těchto bojích začala na počátku září evakuace civilního obyvatelstva, 12. září opustilo pevnost AOK a 18. září byla evakuace ukončena. Posádka pevnosti vzrostla na konci srpna na 80 655 mužů a 8 588 koní, a poté co kolem ní v polovině září prošly ustupující polní armády, které se stáhly k Tarnowu, Gorlici a na hřebeny Karpat, zůstala pevnost v obklíčení s rozkazem bránit se do krajnosti.

V deseti dnech následujících po rakousko-uherském ústupu od Sanu (22. září – 1. října 1914) vázala posádka Přemyšlu ruskou 5., 3. a 8. armádu. Poskytla tak polní armádě, která mezitím ustoupila na řeky Dunajec a Białou a byla pronásledována pouze ruskou jízdou, čas na doplnění a přeskupení. Otázkou zůstává, byl-li Přemyšl operační překážkou pro ruská vojska, popřípadě jakou. Jisté však je, že ruské velení k němu tak přistupovalo.

V prvních dnech října byla přesunuta ruská 5., 4. a části 9. armády z Haliče na střední Vislu, kde se očekával útok nepřítele. Zbylé ruské jednotky v Haliči – skupina generála Kruzenšterna (XVIII. armádní sbor 9. armády), 3. armáda, nově vzniklý Obléhací sbor a 8. armáda – byly svěřeny pod jednotné velení veliteli 8. armády generála Brusilovova. Ten měl pasivní úkoly – obrana východní Haliče na linii řeky San, blokáda Přemyšlu a krytí levého křídla frontu ze strany Karpat.

4. října zahajují rakousko-uherské síly v západní Haliči postup směrem k Přemyšlu. Pravobřežní skupina 1. armády míří na dolní San proti skupině generála Kurzenšterna, 4. armáda arcivévody Josefa Ferdinanda na Jaroslav, kterou brání 3. armáda pod velením Radko Dimitrijeva a cílem Boroevičovy 3. armády je přímo Přemyšl. Z Karpat pak k Samboru vstříc Brusilovově 8. armádě míří 2. armáda Böhm-Ermolliho. Postup k Přemyšlu trval šest dní a spíše než ruská jízda ho zpomalovaly vydatnými dešti rozmáčené cesty a rozvodněné řeky. Ještě před vyproštěním pevnosti museli její obránci však odrazit zuřivý pokus Obléhací armády generála Ščerbačeva o zteč.

Síly, plán útoku, výchozí postavení

Podle názoru velitele Jihozápadního frontu generála Ivanova i jeho náčelníka štábu generála Alexejeva nebylo možné pokoušet se o útok na pevnost bez dostatečné podpory obléhacího dělostřelectva, které ovšem nebylo k dispozici. Zamýšleli proto Přemyšl pouze blokovat. Tento záměr byl schválen i vrchním velitelem, nevydržel však dlouho. Pasivní obrana na vedlejším bojišti neodpovídala temperamentu Brusilovovy osobnosti, a proto na návrh razantního řešení nevýhodné taktické situace nemuselo velitelství frontu dlouho čekat. I když nebylo dobývání pevnosti v souladu ani se záměrem vrchního velitele, ani v souladu s názorem velitele frontu, nedokázal velitel frontu oponovat plánu generála Brusilova. Ten chtěl zaútočit na pevnost. Případný úspěch by mu poskytl operační svobodu, účet v případě neúspěchu platil pouze ruský voják. V názorech se shodoval s prozatímním velitelem Obléhacího sboru generálporučíkem Dmitrijem Grigorijevičem Ščerbačevem.

Tento záměr však neodpovídal skutečnému stavu věcí pod pevností. Doba, kdy bylo možno pevnost dobýt náhlým útokem, již minula. Vzhledem k očekávanému postupu nepřítele bylo nutno útok provést co nejdříve a nové jednotky před pevností, které postupně nahrazovaly 3. armádu přesunující se na sever od pevnosti, neměly moc času na seznámení se situací.

Reklama

Útok byl naplánován na 5. října. Jaké síly stály proti sobě?

Na ruské straně tvořily základ pěchoty Obléhacího sboru divize XII. armádního sboru – 12. a 19. Tyto potom doplňovaly divize záložní (tj. vyššího čísla) – 58., 60., 65., 69., 78. a 82 – a 3. střelecká brigáda. Kavalerii zastupovala 9. jezdecká divize. Tyto jednotky podporovalo těžké dělostřelectvo 4. těžké dělostřelecké brigády (1., 2. a 3. divizion) a 8., 11. a 12. moždířového divizionu. Na ruské straně se k útoku připravovalo 7 pěších a 1 jezdecká divize, 1 střelecká brigáda a skupina těžkého dělostřelectva, to je celkem 117 praporů, 24 eskadron, 10 ženijních a spojovacích rot a 483 děl. Většina dělostřelectva náležela k diviznímu, celkem 420 76mm kanónů a 36 122mm houfnic. Z těžkého dělostřelectva bylo před pevností 23 152mm houfnic a 4 107mm kanóny. Přitom právě na těžkém dělostřelectvu závisel úspěch útoku. Beton fortů mohly bezpečně narušit jenom střely ráže větší než 150mm.

Posádku Přemyšlu tvořila pěchota čtyř brigád domobrany – 95., 97., 108. a 111 a uherská 23. zeměbranecká pěší divizí. Dále pak pěchotu pevnosti tvořily 4 pochodové pluky a oddíl gen. Nickla tvořený 4 prapory domobrany. Základ dělostřeleckého vybavení tvořilo dělostřelectvo přemyšlského 3. pevnostního dělostřeleckého pluku, doplněného částmi vídeňského 1. a komárenského 6. dělostřeleckého pluku a 3. pevnostním dělostřeleckým praporem. Polní dělostřelectvo pak bylo zastoupeno 2. zeměbraneckým dělostřeleckým plukem náležejícím k 23. divizi a záložními dělostřeleckými prapory přidělenými domobraneckým brigádám. Během mobilizace pak bylo improvizovaně tvořeno dělostřelectvo domobrany. Z ženijních jednotek byly v pevnosti části 3., 5. a 10. zákopnického praporu a kompletní 5. pontonýrský prapor. To vše dohromady tvořilo cca 65 praporů pěchoty, 7 eskadron jezdectva, 43 rot pevnostního dělostřelectva, 48 baterií dělostřelectva zeměbrany, 4 polní kanónové baterie, 8 zákopnických rot a další.

Dělostřeleckou výzbroj pevnosti tvořilo přes 1 000 hlavní. Z tohoto počtu ale bez jednoho 300 kusů bylo dělostřeleckého materiálu vz. 1861. Tyto první rakouské zadovky systému Wahrendorf s pístovým závěrem shlížely již z valů olomoucké pevnosti na pruské voje, s nimiž pochodoval budoucí polní maršál, tehdy mladý poručík pruské gardy, Paul von Hindenburg v roce 1866 na Vídeň. Na druhou stranu v citadele pevnosti měly postavení 2 baterie (4 kusy) 30,5cm moždíře vz. 1911. Vedle dělostřelectva byly forty pevnosti vyzbrojeny i kulomety, v mírovém období 72 kusy, starých typů Mortigny vz. 67, Salvator-Dormus vz. 93 a vz. 09.

Útok na pevnost byl naplánován jako současný úder ze tří stran – ze severu, jihu a jihovýchodu. Útok v hlavním (jihovýchodním) směru na fort XIV. Hurko a na siedliskou skupinu fortů byl vložen na bedra 58. a 19. pěší divize a 1. brigády 69. divize, podporovaných skupinou těžkého dělostřelectva generála Dělviga. Vlevo od nich měla 60. pěší divize útočit na forty II. a III. Z jihu útočila na pevnost 3. střelecká brigáda. Severní směr útoku byl přidělen skupině generála Leše skládající se z 12., 78. a 82. pěší divize a 11. a 12. moždířového divizionu. Zálohu tvořila 65. pěší divize, 2. brigáda 69. pěší divize a jeden pluk 60. pěší divize.

Reklama

Ščerbačevova volba jihovýchodního úseku pevnosti pro hlavní útok byla celkem logická. Tato strana pevnosti je pro obléhatele dobře přístupná díky železnici a silnici ze Lvova. Nevýhodou této volby je to, že tato strana pevnosti je vedle severního úseku nejlépe opevněná. Bez vlivu na volbu směru útoku také zajisté nebylo to, že jak generál Ščerbačev, tak i generál Dělvig zastávali před jmenováním do funkcí u Obléhacího sboru stejné posty u IX. armádního sboru, který prováděl blokádu pevnost právě za strany siedliské skupiny. Názor generála Brusilova, že nejlepší by byl útok ze západního směru, lze odkázat do skupiny názorů generálů po bitvě (i když Brusilov byl generálem již před bitvou). V době útoku byl jako velitel Haličské skupiny Ščerbačevův přímý nadřízený a jako takový mohl svůj názor uplatňovat jinde, než na stránkách svých pamětí.

Hlavní úder měl tedy dopadnout na VI. skupinu fortů. Ta je součástí vnější obranné linie na jihovýchodě pevnosti. Ze severu je ohraničena řekou San a ze západu jejím přítokem Wiar. Skládá se z 15 fortů a 1 stálé baterie. Na levém křídle začíná skupinou Hurko. Ta přehrazuje ploché údolí Sanu otevírající se do roviny směrem ke Lvovu. Zleva skupinu krylo dělostřelectvo v kasematě a otočných věžích pancéřového fortu XIII San Rideau, zprava pak skupinu podporuje výzbroj modernizovaného fortu XV Borek, který je základem stejnojmenné skupiny. Vpravo od fortu XV Borek se nachází siedliská skupina fortů. Je postavena na pahorcích dominujících přístupu k Přemyšlu ze směru od Lvova. V centru skupiny je fort I Salis–Soglio, před něj byly předsunuty 4 předsunuté pancéřové forty a 2 předsunuté pěchotní forty. V čele VI. skupiny fortů stálo velitelství košické 97. brigády uherské domobrany v čele s genmjr. Weeberem. Pěchota skupiny sestávala z miškolckého 10. a mukačevského 11. domobraneckého pěšího pluku této brigády. Tyto pluky byly posíleny svatohypolitským 21. domobraneckým pěším plukem, dvěma prapory (I. a III.) přemyšlského 18., prvním praporem rzeszowského 17. domobraneckého pěšího pluku a prvním praporem uherského 16. zeměbraneckého pochodového pluku.

Ráno 4. října 1914 měly jednotky Obléhacího sboru podle rozkazu zaujmout výchozí postavení k útoku na pevnost. Ne všechny úkoly se jednotkám podařilo vyplnit. 19. pěší divize, která měla postupovat v centru hlavního útoku, dorazila k pevnosti teprve 3. října v noci a během dne byla provedena pouze rekognoskace dělostřeleckých postavení. Zbývající jednotky působící na hlavním směru útoku, 1. brigáda 69. divize a 60. divize, nejen, že zaujaly výchozí postavení, ale 60. divize vyrazila do útoku. Bylo to způsobeno nejasnou formulací rozkazu k útoku, kde nebyl stanoven přesně čas útoku. Na osamocenou divizi se soustředila palba pevnostního dělostřelectva a ta se musela zakopat v nevýhodných pozicích. Krom toho byl ztracen jakýkoliv moment překvapení.

3. střelecká brigáda na jižním směru útoku dorazila do Nizankowic až ve 20:00. Jednotky severní skupiny se tohoto dne nepohnuly z místa a zůstaly ve vzdálenosti 2 – 4 km od fortů. Těžké dělostřelectvo zaujalo postavení vykázané mu generálem Dělvigem: 3. těžký divizion proti fortu Hurko, fortu Borek, fortu Salis-Soglio a severní skupině fortů siedliské skupiny ve vzdálenosti 6 – 7 km; 1. těžký divizion proti fortům Borek a Salis-Soglio a forty I/1 – I/5 ve vzdálenosti 6 – 8 km; 2. těžký divizion proti oblasti mezi siedliskou skupinou fortů a fortem IV ve vzdálenosti 5 – 7 km.

Při malé početnosti těžkého dělostřelectva hrálo klíčovou úlohu při jeho úspěšném využití spojení. Generál Dělvig plánoval vybudovat spojení všech tří divizionů s velitelstvím sboru, jejich spojení navzájem i s lehkým dělostřelectvem a útočící pěchotou. Nedostatečná kapacita telegrafního vojska Obléhacího sboru měla za následek, že spojení nebylo vybudováno v tomto rozsahu. 6. telegrafní rota se soustředila přednostně na vybudování spojení jednotlivých divizionů s pěšími divizemi útočícími v oblasti jejich působení. To bude mít za následek obtíže při velení těžkému dělostřelectvu během útoku.

Zahájení útoku, 5. října 1914 (22. září 1914)


První den měly ruské jednotky za úkol postoupit z výchozího postavení kupředu, vytlačit nepřítele z předsunutých postavení a obsadit výšiny před samotnou pevností. Zde měly být zřízeny dělostřelecké pozorovatelny. Začátek útoku byl stanoven na 9 hodin.

Ruská pěchota se od rána postupně propracovávala k hlavnímu obrannému postavení pevnosti ze tří stran – z jihu, východu i severu. Postup ruských kolon, arciť vyvážen značnými ztrátami, přenesl frontovou linii k samotnému věnci fortů pevnosti. To umožnilo zřízení předsunutých dělostřeleckých pozorovatelen a vysunutí divizního dělostřelectva kupředu. Veliteli pevnosti se však podařilo správně určit těžiště nepřátelského útoku a siedliská skupina fortů byla posílena – na frontě Sielec–Hureczko se rozvinula celá 23. zeměbranecká pěší divize, počet hlavní byl ze zálohy tvrze zvýšen na 350.

Hned první den pocítily ruské jednotky nedostatečnost vlastního i účinnost pevnostního dělostřelectva. Dělostřelectvo Obléhacího sboru nebylo schopno umlčet palbu z fortů a baterií a pěchota se dostávala do svízelné situace obzvláště na křídlech siedliské skupiny fortů, kde kromě čelní palby mohlo dělostřelectvo pevnosti působit i bočně. Největší starosti dělaly velitelům pěchoty pancéřové baterie.

Po prvním dni útoku bylo potřeba upravit plány, odstranit nedostatky ve spolupráci, zpřesnit představy o nepříteli, koncentrovat úsilí tam, kde se rýsovala naděje pro nejlepší postup. Neméně důležitým zjištěním tohoto dne bylo však i to, že je potřeba využívat lepším způsobem dělostřelectvo, a že spojení a koordinace s pěchotou není na patřičné výši.

Ačkoliv generál Ščerbačev měl možnosti, jak na danou situaci reagovat, rozhodl o pokračování útoku stejným způsobem. Dělostřelectvu nařídil: „...proti opevnění bude působit lehké dělostřelectvo, těžké bude spolupracovat...“, což snad ani nelze komentovat, a velitelům divizí rozeslal telegram, ve kterém od nich požadoval „rozhodnost, hrdinství a um“. Ovšem Přemyšl v roce 1914 nebyl Něvský prospekt roku 1905 a dobytí pevnosti byl úkol jiné kategorie (jak intelektuální a odborné, tak i morální), než rozehnání bezbranných demonstrujících dělníků.

V 22:30 byl vydán rozkaz k útoku.

Den druhý, 6. října 1914 (23. září 1914)

Postup pěchoty první den umožnil vybudování dělostřeleckých pozorovatelen v dostatečné blízkosti pevnosti. Kromě 1. těžkého dělostřeleckého divizionu, který se přesunul kupředu, se však těžké dělostřelectvo blíže k pevnosti nepřesunulo. V otázce spolupráce těžkého dělostřelectva s pěchotou, která nebyla optimální, nebyly učiněny žádné změny. Na druhý den nebyl vypracován žádný plán dělostřeleckého útoku, byly pouze přiděleny jednotlivé diviziony pro podporu útočných kolon.

Na hlavním směru útoku, v pásmu 69. divize, se za celý den z baterií fortů I/1, I/2, I/3 a I/4 podařilo vyřadit jen jedinou na fortu I/4. Pěchota byla celý den pod silnou palbou nepřítele, která byla tak silná, že se do předních pozic nemohli dostat ani jednotlivci nesoucí munici. Večer byla pěchota stále ve výchozím postavení, nepřátelská palba ztratila na intenzitě, ale předpolí pevnosti bylo osvětlováno reflektory a světlicemi.

Ani v úseku 58. divize během dne nedokázalo dělostřelectvo umlčet nepřátelské baterie a podpořit vlastní pěchotu. Ta na pravém křídle postoupila na 300m k fortu VIX Hurko a až na 200m k lunetě u vsi Murovanka. Jakýkoliv postup levé kolony z lesa Na Blonie proti fortu XV Borek byl však nemyslitelný. Útok pěchoty 69. divize byl okamžitě zastaven obrannou palbou z pevnosti a pěchota byla večer ve stejných postaveních, z nichž vyrážela. Pěšákům 60. divize se nevedlo lépe. Během dne nepostoupili ani o metr.

Na vedlejších směrech (jižním a severním) se podařilo dosáhnout některých stanovených cílů, ale celkově byly výsledky bojů 6. října velmi neuspokojivé. Nejenže pěchota nebyla schopna postoupit a pouze utrpěla ztráty ve výchozích postaveních, ale dělostřelectvo nedokázalo umlčet obrannou palbu nepřátelského dělostřelectva ať už v polních postaveních mezi opevněnými body, nebo v barbetách na valech fortů, a už vůbec ne tu umístěnou pod pancířem kopulí a v kasematách. V takto nevýhodné situaci, kdy dělostřelectvo nebylo schopno úspěšně bojovat s protivníkovým a pěchota pouze krvácela přibita v nástupních prostorech, kdy se blížila vyprošťovací armáda, které nebyly krycí síly schopny zabránit ve spojení s pevností, bylo jediným řešením přerušit obléhání a čelit vyprošťovací armádě v poli. Generál Ščerbačev však neměl o obranyschopnosti pevnosti vysoké mínění. Ve 21:20 vydal rozkaz k nočnímu útoku na pevnost. Začátek útoku 3:00. Cílem 19. divize je severní skupina siedliských fortů, cílem 58. divize skupina Hurko a fort Borek, cílem 69. divize pak jižní skupina siedliských fortů a vesnice Sedliska. Síly na jihu a severu pevnosti mají obdobné úkoly jako dosud. V rozkazu není ani slovo o dělostřelectvu.

Labutí píseň Obléhací armády, 7. října 1914 (24. září 1914)

Vojákům 73. pluku útočícím na fort I/1 se v noci podařilo bez prozrazení dostat k překážce u paty fortu a i přes to, že poté, co byli zpozorováni, zahájili na ně obránci palbu, zvedli se v čele se svými důstojníky k útoku na fort a výšinu a pronikli na val fortu, kde jich bylo asi 150-200 odříznuto od zbytku pluku na kolišti. Tito muži nejdříve úspěšně čelili výpadu posádky pevnosti z šíjových kasáren, ale nakonec podlehli dělostřelecké palbě okolních fortů a protiútoku posádky fortu I/1 posílené dorazivšími zálohami. Zbytek pluku udržel postavení před fortem I/1 po celý den, přičemž odrazil dva protiútoky obránců, nicméně po setmění se stáhl do výchozího prostoru. Přestože ani zbylé pluky 19. divize i přes další dílčí úspěchy na jiných úsecích bojiště celkového úspěchu nedosáhly, to, co 19. divize pod Přemyšlem tohoto dne dokázala, daleko převyšovalo to, co bylo možno za daných podmínek očekávat – ovšem zdaleka nedosahovalo toho, co očekávali pánové Ščerbačev a Brusilov.

Velitel 58. divize na pravém křídle hlavního úderu stanovil pro poslední den úkol stejný jako předešlý den – fort XIV Hurko. 230. pluku se za tmy podařilo přiblížit na 100m k fortu XIV Hurko. Okolo 14. hodiny se velitel divize pokusil vysunout část dělostřelectva (5. baterii) kupředu aby podpořil útok pěchoty, dosáhl tím však jenom toho, že ho na zbytek dne vyřadil z boje.

Tak, jako u druhých divizí, byl u 69. divize úkol 7. října podobný předchozím dnům. Její pěchota se po opakovaných útocích přiblížila na 300 metrů k opevnění – a to bylo vše. Podobně dopadla 60. divize, jejíž útok se také nezdařil – žádný z pluků se nedostal blíž než na 300 kroků od opevnění. Další pokusy o zteč opevnění byly podniknuty během následující noci, kdy byly reflektory obránců zničeny ruským dělostřelectvem. Rakousko-uherští dělostřelci je však úspěšně nahradili světlicemi.

3. střelecká brigáda na jižním vedlejším směru útoku zůstala ve stejném postavení, v jakém byla ráno, protože bez podpory těžkého dělostřelectva nebylo možno postoupit vpřed. Naopak útok na severním vedlejším směru se rozvíjel celkem úspěšně. Obránci vyklidili předsunuté pozice a ruské jednotky se přiblížily k opevnění mezi forty IX a X na cca 400-600 kroků a připravovaly se k útoku na forty.

Při celkovém pohledu však byl neúspěch útoku na pevnost očividný. Velitelé útočících jednotek neviděli žádnou naději na pokračování útoku. Ne tak Brusilov se Ščerbačevem. Po poradě však došli k závěru, že útok na pevnost by vyžadoval ještě 5-6 dní. Rakousko-uherská armáda se blížila, a proto nařídili přerušení útoku. Dá se tedy bez velkého přehánění říct, že rakousko-uherské AOK protentokráte zachránilo nejen posádku pevnosti, ale i ruskou Obléhací armádu.

V průběhu 8. října se začínají jednotky Obléhací armády stahovat a 9. října vjíždí do pevnosti jezdecká hlídka Boroevičovy 3. armády. Už 11. října se 23. zeměbranecká pěší divize podílela na operaci společně se 3. armádou, jejímž výsledkem bylo zatlačení nepřítele za San severně od pevnosti. Železnici z Horních Uher se však podařilo zprůjezdnit až 28. října. Mezitím naopak zásobovala pevnost, na základě rozkazu ze 7. října, polní jednotky ze svých skladů.

Závěr

Kolik tedy Brusilovův a Ščerbačevův pokus o pokoření pevnosti stál? Přesná čísla nejsou známa, na ruské straně se ztráty odhadují na 10 000 – 20 000 mužů. Jen 19. divize měla ztratit na 3 000 mužů, 73. krymský pluk této divize byl na fortu I­­/1 rozstřílen. Obránci pevnosti pak ztratili 3 000 – 4 000 mužů, z toho 1 000 na nejvíce exponované VI. skupině fortů.

Ačkoliv ruský plán války proti rakousko-uherské monarchii předpokládal útok v Haliči ze severu a z východu a „setkání ramen kleští“ v oblasti Přemyšlu, neměly jednotky, které se dle tohoto plánu pod pevností ocitly, podporu obléhacího dělostřelectva.

Je pravděpodobné, že velitelé Haličské skupiny i Obléhacího sboru sílu pevnosti podcenili. Nemalý vliv na to měla pravděpodobně, kromě přání (otce myšlenky), i zpráva plukovníka Diterichse, generálního ubytovatele 3. armády, o obranyschopnosti pevnosti. Další okolností mající vliv na posuzování situace mohl být i rychlý pád belgických pevností během západního tažení.

Při pročítání rozkazů Obléhacího sboru, a posléze armády se vkrádá otázka, bylo-li velení vůbec na úrovni úkolu jemu svěřeného. Úkoly jednotlivých divizí byly v rozkazech určeny velmi hrubě. V prvním rozkaze byly dokonce cíle divizí určeny v prostoru za forty pevnosti a byly v následujícím rozkaze upraveny. Rozkazy byly tak nejasné, že jedna celá divize vyrazila do útoku předčasně a jiné jednotky zase nemohly plán plnit pro nedostatek času. Po prvním dni bojů byl celý pluk ze zálohy sboru odvelen k posílení 3. střelecké brigády a 12. divize a moždířové diviziony ke generálovi Lešovi, to znamená na vedlejší směry útoku. A i ty jednotky, které útočily na hlavním směru útoku, neměly jednotné velení. Problémy s velením umocňovalo nedostatečné spojení pěchoty s těžkým dělostřelectvem. To, že během závěrečného útoku bylo těžké polní dělostřelectvo vyčleněno z podřízenosti gen. Dělviga a podřízeno přímo veliteli 19. pěší divize, hovoří za vše.

Velitel Obléhací armády nesoustředil na hlavním směru (jihovýchodním) většinu sil a prostředků. Síly a prostředky byly rozloženy celkem rovnoměrně mezi jihovýchodní a severní směr útoku.

Z jednotlivých hlášení si lze udělat představu o tom, že od velitelství divize včetně neměli velitelé reálnou představu o situaci na bojišti. Hlášení posílaná ze štábů divizí na sbor potom vytvářejí jakýsi paralelní vesmír pod Přemyšlem.

Na fortovou pevnost lze útočit dvěma způsoby. Buď lze útočit na jednotlivé forty, nebo na intervaly mezi nimi. Každý z těchto způsobů je jiný a má jiné požadavky na útočníka. V praxi je každý reálný útok kombinací těchto dvou „ideálních“ možností.

Útočím-li přímo na forty, musím samozřejmě před útokem pěchoty zlikvidovat těžkým dělostřelectvem blízkou obranu fortu (kaponiéry) a poškodit překážky (drátěné překážky, příkopy). Blízká obrana musí být zničena, ne pouze umlčena, protože v okamžiku, kdy útočníkova pěchota postoupí na povrch fortu, nemůže dělostřelectvo nadále působit v její prospěch. K tomuto potřebuje útočník nezbytně nejtěžší obléhací dělostřelectvo.

Při druhém způsobu útoku potřebuji, kromě poškození opevnění v mezipolí (což zaručí použití těžkého polního dělostřelectva), umlčet (ne zničit) obranu fortů. A toto může opět splnit těžké polní dělostřelectvo. Zůstává zde samozřejmě otázka, co s forty, které takto obejdu...

Jako kombinaci těchto dvou postupů lze uvést například dobývání belgické pevnost Namur německou armádou. Německé pěší jednotky pronikaly z chodu mezi forty namurské pevnosti, a samotné město Namur bylo Němci obsazeno ještě předtím, než došlo k boji o jednotlivé forty. Za pěšími jednotkami však postupovalo obléhací dělostřelectvo, a to bylo potom klíčovým prvkem při kapitulaci jednotlivých fortů.

Generál Ščerbačev zvolil při útoku na Přemyšl první způsob – útok na forty. Toto je však v přímém rozporu s absencí obléhacího dělostřelectva pod Přemyšlem. Generál Ščerbačev se mohl pokusit zaútočit na intervaly mezi forty a doufat v to, že osamocené a obklíčené forty se poté vzdají. Byla však zvolena jiná varianta.

Obraně pevnosti pomohla nejvíce její modernizace na přelomu století. Byl to beton a pancíř, který spolu s aktivní obranou posádky ruský útok zastavil. Všude tam, kde měly forty ve výzbroji děla pod pancířem, ať už ve věžích, nebo střílnách kasemat, ruský postup vázl. Např. u 58. pěší divize na severním křídle hlavního útoku. Zatímco její pravá kolona postoupila až na glacis fortu Hurko, který ve výzbroji žádný moderní obranný prvek neměl, levá kolona proti pancéřové baterii fortu Borek a kasematám fortu I/1 neměla šanci.

Velitel pevnosti také již po prvním dni určil správně hlavní směr ruského útoku a přisunul do zálohy za VI. skupinu fortů celou 23. zeměbraneckou pěší divizi. Nelze však ani pominout ani energickou činnost vyvíjenou v době armování pevnosti (již zmiňovaným belgickým pevnostem nebyl dopřán onen luxus nerušeného armování).

 

Problematickým se může jevit rychlé vyklizení předsunutých postavení pevnostní posádkou. Během druhého obležení (a jistě po zvážení zkušeností z obležení prvního) bylo naopak těžiště obrany přeneseno do předsunutých postavení.

Pevnost Přemyšl během prvního obležení plnila snad všechny funkce, které pevnost plnit může. Nejdříve byla sídlem velitelství, potom poskytla oporu ustupující armádě, aby následně vázala významné síly nepřítele a blokovala komunikace. Následně její posádka odrazila útok nepřítele. Výpadem se posádka podílela spolu s polní armádou na vyproštění pevnosti. A tuto armádu potom pevnost zásobovala za svých skladů.

Pevnost Přemyšl se stala symbolem...

... a to byl její osud.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více