Židovská lobby a americká zahraniční politika: 2. Jak izraelská lobby pracuje

Autor: Ing. Vadim Horna 🕔︎︎ 👁︎ 26.757

2.1. Židovská lobby a Kongres

Proizraelská židovská lobby (dále jen lobby) je v americkém Kongresu extrémně efektivní a mezi samotnými kongresmany je považována za jednu z nejvlivnějších. Lobby si stanovuje své cíle a k jejich dosažení používá určité nástroje. Teď se budeme věnovat těmto cílům a nástrojům.

Hlavní cíle můžeme identifikovat dva a to:

Reklama

- Zajistit finanční podporu Izraeli, který je největším příjemcem zahraniční pomoci USA ve výši, která se pohybuje mezi 2 a 3 miliardami dolarů ročně a celkově dosáhla mezi léty 1948 a 2006 161,9 miliard USD (v dolarech roku 2006).[45] Jen pro srovnání, USA mezi léty 1946 a 2006 poskytly celé subsaharské Africe pomoc 87,7 miliard USD (tj. o něco více než polovinu toho, co Izraeli).

- Umlčet jakékoli zpochybňování politiky Izraele a umlčet jakékoli zpochybňování bezprecedentní a v podstatě nepodmíněné americké pomoci Izraeli. Že Izrael je strategický spojenec, je tak jasné, že o tom nelze diskutovat.

K tomu, aby tato lobby dosahovala svých cílů, používá různé nástroje. Jmenujme ty hlavní z nich:

Obvinění z antisemitismu. V dnešní velice politicky korektní americké společnosti jako v celé západní společnosti vůbec, se nenosí jakékoli předsudky a také je to tak správné. Zejména po hrůzách holocaustu, které ještě po šedesáti letech šokují a budou šokovat nadále, je antisemitismus vnímán zvlášť citlivě. Problémem je, že některé proizraelské organizace definují antisemitismus jinak než nenávist vůči Židům, ale jako jakoukoli kritiku Izraele. K tomu se vyjadřuje například Paul Findley, již výše zmíněný bývalý americký senátor: „Nikdo nechce být obviněn z antisemitismu a toto obvinění bylo vyvinuto v nejnenáviděnější útok, který může být učiněn vůči americkému občanovi. Lobby efektivně předefinovala tento termín tak, že neznamená pouze nenávist vůči všem Židům – takto ten termín definuje slovník – ale znamená také zpochybňování politiky vlády Izraele. Po určitou dobu byla tato redefinice omezena na antisionismus – absurdní paralela, nicméně široce přijímaná: když jsi proti sionistům, jsi antisemita. Teď se ztotožňuje s kritikou Izraele.“ Findley dále pokračuje: „Toto nadužívání pojmu antisemitismus je největší nástroj zastrašování.“[46] (Findley hovoří o zastrašování kongresmanů, pozn. autora). Negativní reakci se nevyhnou ani kritici politiky státu Izrael, kteří jsou sami Židé. Pro ty se používá označení „sebenenávidějící Žid“ (ang. self-hating Jew, pozn. autora).

Dalším vysoce účinným nástrojem je angažovanost v předvolebních kampaních. Mechanika je v podstatě jednoduchá. Pokud některý z kongresmanů příliš otevírá téma americké politiky na Blízkém východě nebo dokonce zpochybňuje pomoc Izraeli a politiku Izraele jako takovou, má poměrně velkou šanci, že jeho protikandidát v následujících volbách, který bude více rozumný (do Sněmovny reprezentantů Kongresu USA jsou volby každé dva roky) dostane podstatnou podporu od proizraelské lobby. Kandidáti si spočítají, že se jim jakékoli hlasování proti Izraeli nevyplatí. Je důležité si uvědomit, že hlasováním „proti Izraeli“ kongresmani nic nezískávají. Můžou tedy pouze ztratit. „V Kongresu nikdy nebylo moc otevřené diskuse o Izraeli a díky porážce kongresmanů …..(je jmenováno několik kongresmanů)…teď není na Capitol Hill nikdo (rozhovor je z osmdesátých let, pozn. autora), kdo by věřil, že se mu vyplatí o tom mluvit. Všichni jsou přesvědčeni, že zaplatí svou cenu, pokud budou.“[47] Bývalý kongresman dále popisuje mechanismus tohoto procesu: „Zaměří své enormní a rozmanité zdroje proti jednotlivému kandidátovi, jako Charlesi Percymu, nebo mně, nebo Paulu McCloskeymu a udělají z něj exemplární případ. Thomas Dine, který řídí AIPAC, je zdrojem odhadu, že 90 procent peněz, které získali mí dva poslední protikandidáti, pocházelo z proizraelských zdrojů. Jsem si jist, že to zmínil proto, aby varoval ostatní veřejné postavy, že když se budou plést do lobby, když půjdou proti jejím záměrům, můžou očekávat stejné zacházení. Můžou zaútočit a porazit zákonodárce, který má 99 % proizraelskou historii. Oni chtějí 100 %. Samozřejmě si své cíle vybírají opatrně. Rozhodli se, že jsem byl zranitelný, rozhodli se, že Percy byl zranitelný. Neztrácejí peníze na volby, které nemůžou vyhrát.“[48]

Reklama

Důkazů o fungování tohoto mechanismu je možné najít poměrně mnoho. Americký deník The New York Times ve svém vydání ze 7. července 1987 cituje dalšího amerického zákonodárce Mervina M. Dymallyho, kalifornského demokrata: „AIPAC je bezpochyby nejefektivnější lobby v Kongresu“. Pan Dymally říká, že se někdy cítil „zastrašen“ členy této organizace, protože ho úspěšně odstřihli od veškeré židovské podpory kromě osobních a rodinných přátel. Pan Dymally, který často kritizoval izraelskou okupaci západního břehu Jordánu, k tomu dodává: „Ve vedení AIPACu je vysoká úroveň netolerance a velká arogance vůči jakékoli kritice Izraele. Skutečně, kdybych byl v Izraeli, kdybych byl členem Knessetu, byl bych svobodnější v kritice Izraele, než jsem dnes jako člen Kongresu USA“[49] Silný vliv izraelské lobby na znovuzvolení kongresmanů komentoval také bývalý prezident Jimmy Carter v interview na televizní stanici ABC Network 25. února 2007, kdy řekl: „Nevidím žádnou šanci, že by kterýkoli z členů Kongresu USA, Sněmovny nebo Senátu, řekl: Zaujměme vyvážené stanovisko mezi Izraelem a Palestinci a vyjednejme mírovou dohodu.“ Dále pokračoval: „Ve Spojených státech je pro člena Kongresu, který chce být znovuzvolen, politicky téměř sebevražedné, aby zaujal stanovisko, které by mohlo být interpretováno jako anti-politika konzervativní izraelské vlády. To se rovná, jak jsem to sám zažil, antisemitismu.“[50]

Další poměrně silnou pákou je sledování hlasování jednotlivých zákonodárců o zákonech, které se týkají Izraele a vytváření jakýchsi černých listin těch, kdo Izrael nepodpořili. AIPAC je v této praxi naprosto nekompromisní a skutečně nežádá 99 % podporu, ale podporu 100 %. „Zákonodárci Barney Frank z Massachussetts a Barbara Boxerová z Kalifornie si stěžovali, že je AIPAC zahrnul do seznamu jako hlasující proti pomoci pro Izrael, když hlasovali proti souhrnnému zákonu, proti kterému měli námitky z jiných důvodů, jako například pomoc nikaragujským Contras“. V dopise pro pana Dinea[51] pan Frank uvedl: „Izrael nebyl finančně poškozován porážkou takových zákonů, protože později byly schváleny samostatné zákony poskytující Izraeli stejné množství peněz. Pomoc Izraeli může být jedno nebo dvě procenta celé alokované částky,“ říká pro rozhovor, „ale AIPAC vyžaduje hlasování pro celý zákon bez ohledu na to, co dalšího obsahuje.“[52] Tímto způsobem AIPAC opět velice silně zasahuje do předvolebního boje a pomocí černých listin, které distribuuje svým členům, tak implicitně schvaluje nebo naopak odmítá kandidáty. Je nutné zdůraznit, že AIPAC není tzv. politický akční výbor (Political Action Committee), tj. není organizací, která může dávat kandidátům příspěvky na předvolební kampaň, nicméně to mohou udělat a také dělají její jednotliví členové. Do předvolebních kampaní tak členové AIPACu vstupují jako soukromé osoby. „Tucty členů AIPACu hrají hlavní role v politických kampaních napříč zemí. Nereprezentují AIPAC, ale jejich aktivity často generují mezi kandidáty podporu pro proizraelské pozice obhajované AIPACem.“[53] Členové AIPACu tak konzultují jednotlivé kandidáty s jednotlivými proizraelskými politickými akčními výbory. Pouto mezi AIPACem a poskytováním peněz pro předvolební kampaně je tak velice silné a bývá v amerických médiích označováno jako „pečeť schválení“ (seal of approval).

Izraelská lobby má neuvěřitelnou schopnost mobilizace svých aktivistů pro masové protesty, telefonní, poštovní nebo emailovou smršť. Pokud například do Kongresu přijde zákonodárná iniciativa, která je z hlediska Izraele důležitá, proizraelské organizace apelují na své členy, aby posílali svým kongresmanům e-maily a telefonovali jim své názory na dané téma. V případě e-mailů často stačí vyplnit své jméno do již formulovaného textu, jak bylo již uvedeno v části, která se věnovala AIPACu. „Reaganova administrativa notifikovala 29. května 1987 v 17 hodin a 57 minut Kongres o svém záměru prodat 1600 protitankových střel Maverick Saúdské Arábii. Během půl hodiny byli lobbisté z AIPACu na telefonu se zákonodárci a hovořili o tomto návrhu. Během dalších třinácti dní AIPAC mobilizoval svou celostátní síť stoupenců, aby lobbovali u svých kongresmanů. Přesto, že není jisté, zda je možné AIPACu přisoudit veškeré zásluhy, ale více než 260 členů Kongresu schválilo rezoluci blokující prodej a donutilo prezidenta Reagana, aby ho zrušil.“[54] Jako další příklad může sloužit situace, kdy prezident Bush zveřejnil svou představu o řešení izraelsko- palestinského konfliktu známou jako Cestovní mapa. Týden nato AIPAC organizoval demonstraci podpory státu Izrael před americkým Kongresem, které se zúčastnilo přibližně 3000 lidí.

Z výše uvedeného vyplývá, že samotní kongresmani považují židovskou lobby a zejména AIPAC za jednu z nejefektivnějších a nejvlivnějších. Magazín Fortune[55] v roce 1997 prováděl výzkum mezi samotnými kongresmany a hledal nejvlivnější lobby. AIPAC skončil hned na druhém místě za American Association of Retired Persons, která má 33 milionů členů, a může tak velmi silně promluvit do volebních výsledků. AIPAC porazil i velmi silné organizace, jako odbory AFL-CIO nebo National Rifle Association.[56] Magazín Fortune identifikuje dva hlavní zdroje síly jednotlivých lobbyistických organizací. Za prvé je to velikost příspěvků do předvolební kampaně. Fortune se domnívá, že toto je hlavní zdroj síly AIPACu, a to i přes to, že AIPAC samotný žádné příspěvky neposkytuje. To znovu potvrzuje domněnku o poměrně velké provázanosti proizraelské komunity v USA a o schopnosti AIPACu ovlivnit ostatní organizace a jednotlivé členy v tom, komu dají svůj příspěvek. Druhým zdrojem síly je schopnost mobilizace velkého množství voličských hlasů.

K efektivitě AIPACu se vyjadřují i jednotliví kongresmani. Republikánský kongresman Henry J. Hyde například o AIPACu řekl: „Jsou extrémně efektivní na Capitol Hill“ a dodává: „Lobbisti z AIPACu jsou profesionálové v každém smyslu toho slova. Přinášejí jistotu účelu a zanícené odhodlání do všeho, co dělají. Nikdy nejsou nejednoznační. Prezidentova zahraniční politika by měla být tak efektivní.“[57]

Někteří další kongresmani, jako například Jim Moran, demokrat ze Severní Virginie, tvrdí: „Jsou velmi dobře organizovaní a jejich členové jsou mimořádně vlivní – většina z nich je dost bohatých – jsou schopni vyvinout sílu.“ Dále pokračuje: „Členové AIPACu jsou velice štědří, co se týče jejich osobního majetku. Je to ale dvojsečný meč. Když zkřížíš AIPACu cestu, AIPAC neodpouští a politicky tě zničí. Jejich prostředky komunikace, jejich vztahy k určitým deníkům a magazínům a také jednotlivcům v médiích jsou podstatné a odstrašující.“[58] Nutno podotknout, že kongresman Jim Moran byl okamžitě po těchto výrocích obviněn z antisemitismu.

„AIPAC je podle členů Kongresu jednou z nejúspěšnějších lobby na Capitol Hillu z těchto důvodů:

- Má jednoduché a jednoznačné sdělení a je motivován jednotnou oddaností účelu.

- Přesto, že AIPAC přímo nedává peníze kandidátům, je vnímán jako schopný ovlivnit velké množství příspěvků pro kampaně. Přátelé Izraele v Kongresu jsou často odměňováni příspěvky od jednotlivých členů AIPACu a od proizraelských politických akčních výborů.

Reklama

- Mnozí v Kongresu jsou „náchylní“ k pomoci Izraeli. Moris J. Amitay, bývalý výkonný ředitel AIPACu, tvrdil, že jakákoli legislativa, považovaná za důležitou pro Izrael, začíná s „konzistentní a spolehlivou bází“ dvou set podporovatelů ve 435 členné Sněmovně reprezentantů a čtyřiceti až čtyřiceti pěti senátory ze 100 členného Senátu.

- Lobby je pouze tak dobrá, jak jsou dobré informace, které poskytuje členům Kongresu. Zákonodárci říkají, že AIPAC obecně poskytuje informace včas a spolehlivě.“

Sílu AIPACu dokumentují i výroky předních izraelských politiků, např. Ariela Sharona: „Když se mě lidé ptají, jak mohou pomoci Izraeli, řeknu jim, pomozte AIPACu.“ Nebo Ehuda Olmerta: „Díky Bohu, že máme AIPAC, největší oporu a přítele na celém světě.“[59]

Podkapitolu můžeme uzavřít slovy bývalého amerického prezidenta Billa Clintona, který působení AIPACu ve Washingtonu označil za „ohromně efektivní“ a „lepší než kdokoli jiný lobbující v tomto městě.“[60] To však v žádném případě neznamená, že AIPAC ve Washingtonu vždy získá přesně to, co chce a že vždy prosadí své kandidáty. Jeho nástroje jsou však mocné.

2.2. Izraelská lobby a americký prezident

2.2.1. Základní vztahy

Vliv izraelské lobby na administrativu je poněkud slabší a daleko zastřenější než je tomu v Kongresu. Zatímco v Kongresu jsou lobbistické procesy téměř standardizovány, u prezidentů jde spíše o ad hoc iniciativy. Hodně zde také záleží na tom, zda jde o demokratického nebo republikánského prezidenta.

Demokratičtí prezidenti se mohli dlouhodobě opírat o židovskou voličskou základnu. Židé tvoří sice méně než tři procenta americké populace, ale politicky jsou velice aktivní (prezidentských voleb se v USA účastní přibližně pouze polovina všech oprávněných voličů). Židovští voliči jsou navíc koncentrováni v klíčových státech jako jsou Kalifornie, Florida, New York, New Jersey, Illinois a Pensylvánie. Demokratičtí kandidáti jsou také značně závislí na židovských donacích do předvolební kampaně. „Ve státech jako Florida a New York jsou židovští voliči dostatečně početní, aby hráli rozhodující roli ve volebních výsledcích. Demokratičtí kandidáti v prezidentských volbách závisí na židovských přispěvatelích, kteří dodávají až 60 % všech peněz ze soukromých zdrojů. Jakékoli podstatné snížení finanční podpory oslabí demokratické kandidáty a Demokratickou stranu.“[61] Jiné odhady jsou o něco nižší, ale i přesto ukazují na poměrně silnou závislost. Například Mearsheimer s Waltem ve své knize uvádějí podíl mezi 20 a 50 %.[62]

Nicméně se zdá, že určitá část amerických voličů židovského původu se přesouvá k republikánům. Podle izraelského deníku Haaretz by pro Izrael nejlepším prezidentem byl John McCain. Velké sympatie má také demokratka Hillary Clintonová. Barak Obama budí spíše rozpaky. Existují také pokusy líčit Obamu jako muslima a antisemitu.[63] Obamovi velice uškodilo, když byl jako prezidentský kandidát podpořen Louisem Farrakhanem, vůdcem hnutí Nation of Islam. Negativní ohlas mezi americkými Židy měly také jeho poznámky o „utrpení Palestinců.“ Stejně tak jeho poradci, například Zbygniew Brzezinski, který je mezi Židy velmi nepopulární. Obama se také vyjádřil pro přímé jednání s Iránem o jeho jaderném programu.[64] Dá se říci, že senátor Obama rozděluje americkou židovskou menšinu. „Zlom je veden v podstatě mezi těmi, kdo jsou motivováni tradičním židovským liberalismem a těmi, kdo jsou motivování tradiční židovskou obavou o Izrael.“[65] Naproti tomu má Hillary Clintonová pouze jeden černý bod za to, že se v roce 2000 setkala s manželkou Jásira Arafata Suhou Arafatovou.[66]

I přesto má Obama ještě šanci získat podstatnou část židovských voličů a například v primárkách v Connecticutu získal 61 % jejich hlasů.[67]

U republikánských kandidátů je situace o něco složitější. Je na ně vyvíjen tlak z několika směrů. Za prvé jsou to evangelíci s jejich misionářskými představami o příchodu Krista a následné konverzi židů ke křesťanství. Dále jsou to neokonzervativci a za třetí stejně jako u demokratů židovská lobby. Dalo by se tak říci, že na republikánského prezidenta vyvíjí vliv více izraelská než židovská lobby.

Izraelská lobby ve svém tlaku na amerického prezidenta používá své silné pozice v Kongresu. Americký prezident v případě, že provádí politiku nebo přichází s iniciativou, která nevyhovuje Izraeli, například dostane dopis od senátorů nebo kongresmanů upozorňující na jejich nesouhlas s politikou administrativy.

Pravděpodobně nejsilnějším nástrojem izraelské lobby v americké exekutivě je personální propojení s touto lobby. Jako nejvýznamnější příklady jmenujme Martina Indyka, Richarda Pearla a Elliota Abramse. Do izraelské lobby je možné zařadit i mnohem známější jména jako Dicka Cheyneyho, Johna Boltona či Paula Wolfowitze. Ti zastávají ultra konzervativní, jestřábí postoje vůči izraelsko – palestinskému konfliktu a například John Bolton je úzce spjat s organizací Jewish Institute for National Security Affairs a Paul Wolfowith zase s proizraelským Washington Institute for Near East Policy.

Martin Indyk, bývalý šéf výzkumu v AIPACu a jeden ze zakladatelů Washington Institute for Near East Policy (proizraelský think tank), za Clintonovy administrativy působil v National Security Council. Mezi léty 1995-1997 a 2000-2001 sloužil jako americký velvyslanec v Izraeli a mezi léty 1997-2001 byl Assistant Secraty of State (tedy náměstkem ministryně Albrightové).

Richard Pearle, blízký spolupracovník Paula Wolfowitze a Donalda Rumsfelda. Byl poradcem izraelské strany Likud. Je členem Jewish Institute for National Security Affairs nebo již několikrát zmíněného Washington Institute for Near East Policy. Richard Pearle působil již v administrativě Ronalda Reagana jako Assistant Secretary of Defense a mezi léty 1987 – 2004 působil v Defense Policy Board Advisory Committee. Mezi léty 2001 a 2003 byl šéfem tohoto výboru. Richard Pearle byl jedním z hlavních stoupenců invaze do Iráku.

Elliott Abrams, další neokonzervativec, který působil již v Reaganově administrativě jako Assistant Secretary of State a který byl také zapleten do aféry Iran – Contras, ve které se přiznal k utajování informací před Kongresem. Elliott Abrams se v roce 2001 stal členem National Security Council, kde měl na starosti Blízký východ.

Pan Abrams má také poměrně zajímavý názor na postavení Židů ve společnosti, ve které žijí: „Není žádných pochyb o tom, že Židé, věrní smlouvě mezi Abrahamem a Bohem, mají stát mimo národ, ve kterém žijí. To je samou podstatou židovství být mimo – kromě Izraele – zbytek společnosti.“[68] [69] Pan Abrams sám je Židem a pokud má takovéto názory na roli Židů v americké společnosti, pak je otázkou, kterou si každý čtenář zodpoví sám, zda takový člověk má mít významnou exekutivní funkci týkající se Blízkého východu. Redaktor deníku Haaretz Nathan Gutmann jeho jmenování ve vydání z 16. prosince 2002 označil za „dar od Boha pro vládu Izraele.“[70]

Snad nebude vnímána jako antisemitská poznámka, že všechny tři výše zmíněné osobnosti jsou židovského původu, stejně jako Paul Wolfowitz. Židovského původu je také například bývalá ministryně Madelaine Albrightová. Není účelem této práce hodnotit, do jaké míry ovlivňuje jejich židovství vztah ke státu Izrael a k Blízkému východu jako takovému. Jejich napojení např. na AIPAC nebo Washington Institute for Near East Policy však znemožňuje jejich objektivní pohled na problematiku regionu. Všechny tyto osobnosti pravděpodobně sledují ve svém politickém působení národní zájem Spojených států a pravděpodobné také je, že tento zájem sledují přes proizraelské prizma.

Schopnost lobby prosadit vhodné kandidáty na důležité pozice je pravděpodobně velká a schopnost znemožnit převzetí úřadu kandidáty, které by lobby považovala za nevhodné je pravděpodobně ještě daleko větší. Můžou nastoupit „běžné“ taktiky jako obviňování z antisemitismu apod. Žádný vrcholný americký představitel si nemůže dovolit mít ve svém týmu osobu označenou za antisemitu. Odhadnout však velikost síly lobby v tomto ohledu je z objektivních důvodů velice složité. Některé kauzy z minulosti o tom mohou něco napovědět. Nejznámější je případ Harryho Katze z roku 1992, židovského obchodníka a potenciálního politického sponzora, který nahrál svůj rozhovor s tehdejším prezidentem AIPACu Davidem Steinerem. Steiner Katze nejprve upozornil, že AIPAC není politickým akčním výborem, a tedy nehodnotí kandidáty ani jim nedává peníze, a že tak bude mluvit nikoli jako prezident AIPACu, ale jako soukromá osoba. Poté se Katzovi chvástal tím, že udělal obchod s tehdejším státním tajemníkem Jamesem Bakerem, a to tří miliardovou podporu pro Izrael a ještě vedle toho podporu ve výši jedné miliardy dolarů, o které lidé ani nevědí, a to zejména ve vojenském materiálu Spojených států deponovaném na území Izraele, který v případě nutnosti může použít i izraelská armáda[71] Dále se chvástal tím, že AIPAC má mnoho lidí v Clintonově prezidentské kampani, kteří po jeho zvolení získají významné pozice.[72]

Po zveřejnění tohoto rozhovoru David Steiner odstoupil ze své pozice a svá tvrzení vysvětloval tím, že se snažil nalákat potencionálního sponzora a schopnosti AIPACu tak silně přeháněl.[73]

Není možné odhadnout, do jaké míry Steiner přeháněl či popisoval realitu. To, že Spojené státy mají na území Izraele vojenské zásoby v hodnotě přibližně jedné miliardy dolarů, které izraelská armáda může využívat a také využívá, je však pravda. Tři miliardy dolarů je zhruba dlouhodobý roční průměr zahraniční pomoci, kterou Izraeli poskytují Spojené státy.

Téměř jisté také je, že jmenování amerických Židů aktivních v proizraelské lobby má velmi negativní ohlas v arabském/muslimském světě a že diskredituje roli Spojených států jako arbitra v izraelsko-palestinském konfliktu. V arabském světě tak je „široce rozšířené přesvědčení, že americká politika na Blízkém východě je diktována proizraelskou lobby a nikoli americkým národním zájmem. Nedávný vývoj v americké administrativě vedl ke jmenování několika amerických Židů do klíčových pozic v odboru Státního departmentu pro Blízký východ a jihovýchodní Asii, což dále posiluje arabské přesvědčení, že americká zahraniční politika je kompletně v rukou proizraelské lobby.“[74] Přílišné propojení izraelské lobby s administrativou a příliš jednostranná orientace na Izrael znemožňuje Spojeným státům hrát roli, jakou by chtěly, tedy sledovat vlastní národní zájem.

2.2.2. Jak se dělá koalice proti terorismu

Útoky na USA a palestinský stát

27. září 2000 byl zabit izraelský voják David Biri a den nato navštívil izraelský premiér Ariel Šaron Chrámovou horu. Začala druhá intifáda.

11. září 2001 byly spáchány teroristické útoky na Spojené státy. Globální válka proti teroru se dostala do popředí zájmu západní veřejnosti a médií.

Při povrchním pohledu na věc se může zdát logické tvrzení některých amerických a izraelských politiků, že v této situaci je naprosto logické spojení USA a Izraele v boji proti terorismu. To, že tomu tak není, bude dokázáno v podkapitole Americká podpora Izraele a teroristické útoky proti USA. To, že tuto koalici za samozřejmou po 11. září nepovažovala ani americká vláda a že bylo třeba určitých sil, aby tato koalice byla vytvořena, si ukážeme nyní. Šestého října 2001 otiskl americký deník The New York Times článek „U.S. Strongly Rebukes Sharon for Criticism of Bush, Calling It „Unacceptable““. O rok a půl později, 9. února 2003 otiskl deník Washington Post článek „Bush and Sharon Nearly Identical On Mideast Policy.“ Události mezi těmito dvěma články jsou poměrně zajímavé.

Vláda Spojených států si po útocích na New York a Pentagon uvědomovala, že pro globální válku proti terorismu bude potřebovat širokou koalici, ve které nebudou smět chybět významné arabské státy. I když žádný z těchto států není demokracií, určité základní ohledy na veřejné mínění mít musí a kredit Spojených státu po nástupu Bushovy administrativy, která se prvních několik měsíců od řešení palestinsko- izraelského konfliktu distancovala, by byl velmi malý.[75] Spojené státy tak chtěly tuto koalici podpořit vyhlášením své podpory samostatného palestinského státu a také tlakem na Izrael, aby stáhl své vojáky z okupovaných území a omezil odvetné akce.[76] George W. Bush s Colinem Powelem se také snažili přesvědčit Ariela Sharona, aby zahájil jednání s Jásirem Arafatem. To byl skutečný průlom, protože George Bush byl prvním republikánským prezidentem, který veřejně vystoupil s podporou palestinského státu.

Sharon nepovažoval Arafata za partnera pro jednání a vlastně vůbec neviděl žádný rozdíl mezi ním a Usámou bin Ládinem. Zmínky o palestinském státu chápal jako usmiřování Arabů a hození Izraele přes palubu. Varoval před opakováním chyb z roku 1938 a ujistil, že Izrael nebude Československem.[77] Sharon také vyhlásil, že od té chvíle bude Izrael spoléhat jen na sebe a izraelský kabinet také vydal instrukce armádě, aby byla učiněna „všechna potřebná opatření“ k zajištění bezpečnosti. Zmíněná vyhlášení a obava z další eskalace násilí na okupovaných územích silně znepokojovala americkou vládu.[78]

Nová politika Bushovy administrativy také silně znepokojovala AIPAC a jiné organizace z proizraelské lobby. „Představitelé AIPACu kritizovali poradce prezidenta Bushe, kteří obhajovali zřízení palestinského státu. Tito poradci doporučují prezidentovi, aby odměnil, místo aby potrestal ty, kdož podporují terorismus a poskytují mu útočiště,“ říká se v jejich prohlášení. Mortimer B. Zuckerman, předseda Conference of Presidents of Major American Jewish Organisations, byl citován v mediální zprávě, kde kritizuje politiku administrativy jako „velmi krátkozrakou a chybnou politiku“„[79]

Také další proizraelská organizace Anti Defamation League nezůstala nečinná. Její šéf Abraham Foxman napsal 23. října dopis státnímu sekretáři Colinu Powellovi, ve kterém vyjádřil své „extrémní znepokojení nad požadavkem Státního departmentu, aby Izrael stáhl své síly z nedávno obsazených území. Takové požadavky označil za nevhodné a v rozporu s dlouhotrvající americkou politikou, že Izrael má právo se bránit.“[80]

Již dvacátého září reagovali neokonzervativci. Adresovali prezidentu Bushovi otevřený dopis, ve kterém označili Izrael za „nejvěrnějšího spojence v boji proti mezinárodnímu terorismu“ a vyzvali prezidenta k „plné podpoře bratrské demokracie a také doporučili, aby Spojené státy odstřihly Palestinskou správu od veškeré podpory.“[81] Dopis byl podepsán významnými neokonzervativci včetně výše zmíněného Richarda Pearla nebo Normana Podhoretze.[82]

Nastalá situace překvapivě rozdělila židovskou komunitu ve Spojených státech a „přinejmenším 50 amerických židovských osobností – včetně současných a minulých představitelů nejvýznamnějších židovských organizací – podepsalo dopis, který vyjadřoval podporu administrativě v boji proti terorismu a v politických iniciativách na Blízkém východě.“[83] Účel dopisu vysvětlil Jonathan Jacoby, konzultant organizace Israel Policy Forum: „Vytváří se mylný a politováníhodný dojem, že američtí Židé si musí vybrat mezi Izraelem a Spojenými státy. Nic není více vzdálené pravdě a obsah tohoto dopisu to má jasně ukázat.“[84] Toto je velmi zajímavý přístup. Pohled Spojených států a Izraele na řešení izraelsko-palestinského konfliktu byl v té době naprosto rozdílný. Spojené státy jednoduše měly širší zájmy odpovídající globálnímu hegemonu. Izrael naopak zastával své regionální a partikulární zájmy a obával se, že bude supervelmocí obětován pro její širší zájmy. Snahy obou vlád jsou naprosto legitimní. Výše zmíněný dopis je tak jednoduše projevem snahy o definici zájmů a politik USA a Izraele takovým způsobem, který by zajistil, že Izrael neztratí svého mocného spojence.

Lobby také použila své mocné páky v Kongresu, což přineslo své výsledky 17. listopadu 2001, kdy 89 senátorů[85] naléhalo dopisem na prezidenta Bushe, aby „nebránil Izraeli v plném oplácení palestinského násilí a aby brzy veřejně vyhlásil svou solidaritu s Izraelem.“

Tento dopis měl za účel zejména oslabení pozice Colina Powella v administrativě, který vnímal vzestup teroristického hnutí jako odraz frustrace a bezmoci ze situace v Palestině. Jeden ze signatářů tohoto dopisu, republikánský senátor z Pensylvánie, k tomu řekl: „Powell hovoří o cyklu násilí a říká, že jedno produkuje druhé a že tak existuje morální ekvivalence, což není pravda. Zabíjení civilistů teroristy je neospravedlnitelné a odpověď Izraele je sebeobrana.“[86] K tomu bych rád doplnil jednu osobní zkušenost ze setkání s izraelským velvyslancem v Praze, jeho Excelencí Ariem Arazim, který mi na otázku, jaký je rozdíl mezi židovským terorismem v době boje Židů za svůj stát a palestinským terorismem nyní, odpověděl, že tehdy to byla válka, to že je uznáno. Dnes jde o terorismus.

„Tento dopis, který pramenil ze setkání mezi vůdci americké židovské komunity s klíčovými senátory, byl navržen republikánským senátorem Christopherem S. Bondem. Zvláště aktivní v poskytování poradenství pro dopis byl American Israel Public Affairs Committe, hlavní proizraelská lobbistická organizace.“[87]

Americký prezident začal pod nátlakem ze strany lobby a neokonzervativců snižovat svůj tlak na Izrael a když na začátku prosince 2001 navštívil Washington izraelský premiér Ariel Sharon, byla situace pro Izrael podstatně přijatelnější. Bílý dům prohlásil, že Izrael má právo na sebeobranu. „Když se v neděli 2. prosince 2001 prezident Bush setkal s Arielem Sharonem, zřetelně se vyhnul jakýmkoli výzvám po zdrženlivosti Izraele a také vyslovil sérii požadavků vůči Jásiru Arafatovi, palestinskému předákovi, aby učinil více, než pouze nechal zatknout osoby zodpovědné za tři víkendové teroristické útoky vůči Izraeli. Požadoval, aby pan Arafat zničil organizace, o kterých se předpokládá, že stojí za útoky.“[88]

Administrativa prezidenta Bushe také neprotestovala proti varovným útokům, které byly namířeny blízko ústředí Jásira Arafata v Gaze. Arafat byl silně kritizován některými členy Bushovy administrativy, ta však neustoupila ze svého postoje, že Arafat je stále pro Izrael legitimním partnerem pro vyjednávání.

V této době se také začínají objevovat postoje administrativy USA, že válka proti terorismu je jednou jedinou válkou (což bude vyvráceno v kapitole Americká podpora Izraele a teroristické útoky proti USA). Mluvčí Státního departmentu Phil Reeker označil za hlavní prioritu USA „rozdrcení terorismu v globálním měřítku, počínaje Al Kajdou, teroristickou sítí vedenou Usámou bin Ládinem.“ K tomu, ale dodal: „Není možné si (ve válce s terorismem, pozn. autora) vyhlédnout a vybrat teroristy. To je informace, kterou předáváme Palestinské správě.“[89]

Toto výše popsané zlepšení vztahů a sblížení pohledů s Izraelem vyplývalo z několika faktorů:

- Tlak lobby a neokonzervativců.

- Počáteční úspěchy v operaci Trvalá svoboda v Afghánistánu, která vedla k domněnce, že USA již tolik nepotřebují širší koalici v boji s terorismem a že se mohou spolehnout samy na sebe. Po vzchopení se Talibanu v roce 2003 se tato domněnka ukazuje být jako nesprávná.

- Kontinuální oslabování pozice Colina Powella jako hlavního zastánce nestranné politiky USA vůči izraelsko-palestinskému konfliktu.

Napětí mezi Bushem a Sharonem roste, Bush ustupuje

Napětí mezi Spojenými státy a Izraelem opět vzrostlo v březnu 2002, kdy Izrael v reakci na teroristický útok, při kterém zahynulo třicet Izraelců, zahájil operaci Obranný štít a obsadil většinu území pod palestinskou správou na Západním břehu. Bush si byl plně vědom negativního vlivu na image USA v arabském a muslimském světě a 4. dubna žádal Sharona o stažení vojáků. O dva dny později zdůraznil, že měl na mysli stažení bez odkladu. „7. dubna řekla Bushova poradkyně pro národní bezpečnost Condoleeza Riceová reportérům, že „bez odkladu znamená bez odkladu, znamená to teď““[90]

V tomto období si byli George Bush a Colin Powell poměrně blízcí v pohledu na politiku Izraele, ale síly, které se daly do pohybu, jejich postoje, ať už skutečné nebo pouze prezentované, rozdělily. Již osmnáctého dubna označil prezident Bush izraelského premiéra za „muže míru.“ Tímto proti sobě zákonitě musel postavit veřejné mínění ve všech arabských a muslimských zemích, a to pouze týden před tím, než měl hostit svého strategického partnera na Blízkém východě, korunního prince Saúdské Arábie Abdulláha. [91]

Arabský svět má přibližně 320 milionů lidí a kontroluje podstatnou část ropných zásob ve srovnání s Izraelem, který má přibližně 7 milionů obyvatel a žádnou ropu ani žádný jiný strategický význam pro Spojené státy. Ariel Sharon je navíc v arabském světě po masakrech v Sabra a Šatila považován za válečného zločince.[92]

Pouze jedenáct dnů po tom, co Condoleeza Riceová prohlásila o nutnosti bezodkladného stažení izraelských vojsk, že „bezodkladně znamená teď,“ vyhlásil Geroge Bush, že „chápe, proč izraelské síly obléhají město Ramalláh, kde má své ústředí palestinský předák Jásir Arafat. Řekl také, že Spojené státy budou od Arafata požadovat, aby dodal výsledky, které by se shodovaly s jeho odsuzováním terorismu.“[93] Státní tajemník Colin Powell sice zmírnil svou kritiku Izraele, ale stále trval na tom, že vojenské akce na Západním břehu způsobují problémy a že Izrael by měl uspíšit svůj odchod z okupovaných území. Rozporné postoje prezidenta a státního tajemníka tak dále oslabovaly roli zprostředkovatele, kterou chtěl na Blízkém východě hrát Colin Powell, který se v té době právě vrátil z desetidenní mise na Blízkém východě. Bývalý poradce prezidenta Clintona pro záležitosti Blízkého východu, Robert Malley, to komentoval slovy: „Tato situace podpoří pocit v arabském světě, že Powell nebyl při své misi plně podporován celou vládou.“ Oslabení pozice státního tajemníka také reflektovala další média. Například časopis Newsweek otiskl ve svém vydání z 29. dubna 2002 článek s titulem „Bush Should Clearly Support His Secretary of State – Otherwise He Should Get a New One.“

Co se událo mezi sedmým a osmnáctým dubnem 2002? Colin Powell byl v té době na desetidenní misi na Blízkém východě, aby tam tlačil jak na Izrael, tak na Palestinskou správu a přiměl je k ukončení násilí.[94] Ve Spojených státech byl v té době také tehdejší ministr zahraničních věcí Izraele Benjamin Netanyahu, který se kriticky vyjádřil k mírové iniciativě USA, kterou označil za selhání a volal po vypovězení palestinského předáka Jásira Arafata z okupovaného Západního břehu. Misi Colina Powella označil za k ničemu nevedoucí.[95] Zdá se, že se izraelský ministr snažil podkopat pozici státního tajemníka USA.

Za těch několik dní, které Colin Powell strávil na Blízkém východě, se výrazně změnila rovnováha ve vládě. Prezident Bush byl jak pod tlakem neokonzervativců, tak židovské lobby a evangelíků.

11. dubna navštívila prezidenta Bushe skupina evangelických vůdců v čele se známým reverendem Jerry Falwellem (o jeho propojení s proizraelskou lobby viz podkapitolu Lobby a evangelíci). Bílý dům byl poté zaplaven e-maily a telefonáty.[96]

Židovské organizace také organizovaly masové demonstrace. „Desetitisíce lidí, naprostá většina z nich židovští Američané, se 16. dubna 2002 shromáždily před Kapitolem a naléhaly na Bushovu administrativu, aby podpořila Izrael a odmítla jednání s palestinským předákem Jásirem Arafatem. Organizátoři tvrdí, že se jedná o největší pro izraelskou demonstraci od vzniku tohoto státu v roce 1948.“[97] Na této demonstraci vystoupil mezi jinými právě Benjamin Netanyahu nebo Rudy Giuliani. Demonstrace byla také vnímána jako protiváha mezinárodnímu tlaku, který v opačném směru na USA vyvíjeli evropští spojenci. Z vyjádření mluvčích na této demonstraci lze vysledovat dvě již výše popsané taktiky:

Setřít rozdíl mezi různými teroristickými hnutími a vnímat terorismus jako globální propojené hnutí. Všichni odborníci samozřejmě vědí, že je to nesmysl, ale na širokou veřejnost to může působit. Autorka článku „Thousands Hold Rally In Capital To Back Israel“ poznamenala: „Demonstranté a řečníci dnes vytvářeli silné paralely mezi útoky z 11. září a sebevražednými útoky v Izraeli.“ Lze na to usuzovat také například z toho, co řekl pan Netanyahu: „Američané vědí, že Arafat není nic jiného než Usáma bin Ládin s dobrým P.R.“[98] Nejde tak o nic jiného než o to vytvořit dojem, že „my v Izraeli bojujeme Vaši válku s terorismem.“

Další taktikou je již také zmíněné vytváření dojmu, že USA a Izrael mají shodné zájmy. Demonstrace tak není proti administrativě, ale naopak podporuje administrativu v boji, který vede. Výkonný místopředseda Conference of Presidents například řekl:

„Není to demonstrace proti administrativě a ani nikdy tak nebyla myšlena. Je to demonstrace podporující válku proti terorismu a vyjadřující solidaritu s lidem Izraele.“[99]

Jestliže tedy nešlo o demonstraci proti Bushově administrativě, tak proč opakovaně vyzývala ke změně její politiky a také k odmítání jednání s Jásirem Arafatem, kterého administrativa i nadále považovala za partnera pro jednání? A nakolik je standardní účast na demonstraci ministra zahraničních věcí cizího státu, Benjamina Netanyahua?

Otazník nad tím, kdo má ve Washingtonu opravdovou sílu, vyvolává i článek Johna Simpsona ze Sunday Telegraph otištěný 14. dubna 2002, jehož titulek zní „Israeli Leader Has More Power in Washington than Powell.“

Powellovu snahu o korekci a narovnání politiky USA na Blízkém východě zpečetil Kongres. Na počátku května jak Sněmovna reprezentantů, tak Senát schválily rezoluce ve prospěch Izraele (v Senátu pro 94, proti 2, ve Sněmovně 352 pro, 21 proti).

Rezoluce Senátu tak říká, že „Spojené státy a Izrael jsou teď společně zaangažovány ve společném boji proti terorismu a jsou na frontové linii konfliktu, který jim byl vnucen.“ Rezoluce dále říká, koho Spojené státy považují za teroristy a že tito budou skládat své účty právě USA. Dále se zavazují poskytovat zdroje státům na frontové linii proti terorismu. Senátní rezoluce dále uvádí, že „Senát rozhodl:

- Stát v solidaritě s Izraelem, státem na frontové linii proti terorismu.

- Zůstat oddaný právu Izraele na sebeobranu.

- Pokračovat v pomoci Izraeli při posilování bezpečnosti.

- Odsoudit palestinské sebevražedné útoky.

- Požadovat od Palestinské správy splnění závazků na zničení teroristické infrastruktury v palestinských oblastech.

- Naléhat na arabské státy, zejména spojence Spojených států, Egypt a Saúdskou Arábii, aby deklarovali bezpodmínečný odpor proti všem formám terorismu, zejména sebevražedným útokům a aby působili v souladu se Spojenými státy směrem k ukončení násilí.

- Naléhat na všechny strany v regionu, aby vyvinuly úsilí k vytvoření spravedlivého, trvajícího a úplného míru na Blízkém východě.

Rezoluce Kongresu se nese v podobném duchu, pouze se více zaměřuje na Jásira Arafata, kterého považuje za vůdce, který selhal, a nastalá situace je toho důsledkem. Sněmovna také navíc žádá mezinárodní komunitu o „akci, která by uspokojila humanitární potřeby Palestinců.“[100]

Těmito rezolucemi dal Kongres naprosto jednoznačně najevo, že přijímá tezi o „jediné válce s terorismem,“ tedy, že Izrael v podstatě bojuje válku Spojených států. Zajímavé také je, že senátní rezoluce se na začátku zabývá terorismem obecně, konkretizuje jej pouze v aplikaci na cizí stát, tedy Izrael. Konkrétně se vůbec nedotýká Spojených států, země, na jejíž bezpečnosti by Senát měl být primárně zainteresován.

Definitivní tečku za tlakem vůči Izraeli však učinil sám prezident Bush ve svém projevu 24. června 2002.[101] Prezident Bush v tomto projevu vyzval Palestince, aby si zvolili nové vedení, a podmínil tím vznik samostatného palestinského státu. Učinil to slovy „mír vyžaduje nové a jiné palestinské vedení, aby mohl vzniknout palestinský stát.“ Tímto projevem pro USA politicky zemřel Jásir Arafat a prezident Bush tak učinil to, co si přála izraelská vláda, tedy, že žádná jednání nebudou, dokud bude ve vedení Palestinců Jásir Arafat.

List New York Times v článku věnovaném proslovu prezidenta Bushe poznamenává: „Jeho řeč byla vůči Palestincům tvrdší než jakákoli z jeho předchozích a byla zamýšlena tak aby ukončila již téměř devatenáctiměsíční období krvavých útoků vůči Izraeli a tvrdé vojenské protiútoky. Spojené státy nikdy předtím nepodmiňovaly vznik palestinského státu odchodem Jásira Arafata.“[102]

Prezident Bush navíc ve svém projevu nežádal nic konkrétního od Izraele do doby, než se zlepší bezpečnostní situace, což je v ostrém kontrastu s „bezodkladným stažením, které znamená stažení teď.“ Arafat reagoval poměrně překvapivě, když svůj osud nekomentoval a projev označil za „vážnou snahu o prosazení mírového procesu.“[103]

Co se stalo, za uvedených jedenáct dní, již víme. Za standardních okolností by se dalo předpokládat, že světový hegemon dokáže snadno přinutit legračně malý stát[104]k tomu, aby sledoval jeho politiku. A to ještě za situace, kdy Spojené státy poskytují Izraeli pravidelnou roční pomoc ve výši 2 – 3 miliard amerických dolarů. Ve prospěch této teze hovoří i to, že politiku tlaku na Izrael podporovali evropští spojenci USA, včetně hlavního evropského spojence Izraele, Německa, kde se dokonce hovořilo o zákazu prodeje zbraní Izraeli a Evropský parlament odhlasoval nezávaznou deklaraci o zrušení preferenčního zacházení s izraelským zbožím. Proti politice Izraele se také silně stavělo Rusko a OSN.[105]

Zdá se, že tato teze nemusí platit. Izrael je schopen vyvinout takový vnitropolitický tlak v USA, který přiměje Kongres i administrativu k tomu, aby přizpůsobila svou politiku směrem, který vyhovuje izraelské vládě.

Tato situace je o to absurdnější, že Izrael nemá Spojeným státům příliš co nabídnout. Spojené státy již nemohou využít Izraele jako zástupce v lokálních válkách, ale naopak ho použít nesmí, protože by to vedlo k narušení vztahů s arabskými spojenci. Naopak v lokálních konfliktech, kterých se účastnily Spojené státy, tedy obou tažení proti Saddámu Hussejnovi, byl Izrael pro Spojené státy strategickou přítěží a musel jej vybavit obrannými raketami Patriot, které tak nemohly USA použít pro vlastní potřebu. Izrael se také v době první války v Perském zálivu choval k USA způsobem, který vyvolává spíše rozpaky. Téměř okamžitě po zahájení leteckých operací Izrael žádal tři miliardy dolarů jako kompenzace za útoky raketami SCUD ze strany Iráku a navíc žádal úvěrové garance ve výši 10 miliard amerických dolarů. Tato situace vedla ke konfrontaci izraelského premiéra Shamira a prezidenta Bushe, jejichž vztahy zůstaly napjaté.[106]

Izrael má tedy pravděpodobně větší vliv na politiku USA než Evropská unie, OSN a Rusko dohromady.

Poznámky

[45] The Greenbook. U.S. Overseas Loans and Grants. USAID. Získáno 21. února 2008 z: http://qesdb.usaid.gov/gbk/.

[46] Findley, P.: Congress and the Pro-Israel Lobby. Journal of Palestine Studies. Ročník. 15. Číslo. 1. (Podzim, 1985). Str.. 104-113. Získáno 18. listopadu 2007 z: http://links.jstor.org/sici?sici=0377-919X%28198523%2915%3A1%3C104%3APFCATP%3E2.0.CO%3B2-J. Str. 107-108.

[47] Tamtéž. Str.108.

[48] Tamtéž. Str. 110.

[49] Pear, R., Berke, R.L. Pro-Israel group exerts quiet might as it rallies support in Congress. The New York Times. 7. červenec 1987. Získáno 19. února 2008 z: http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9B0DE2D9153BF934A35754C0A961948260&sec=&spon=&pagewanted=print.

[50] Citace převzata 24. února 2008 z: Benhorin, Y. Balanced stand on ME is political suicide says Carter. http://www.ynetnews.com/articles/0,7340,L-3369679,00.html.

[51] V té době výkonný ředitel AIPACu, pozor nezaměňovat s již výše zmíněnou pozicí prezidenta AIPACu

[52] Pear, R., Berke, R.L. Pro-Israel group exerts quiet might as it rallies support in Congress. The New York Times. 7. červenec 1987. Získáno 19. února 2008 z: http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9B0DE2D9153BF934A35754C0A961948260&sec=&spon=&pagewanted=print.

[53] Tamtéž.

[54] Tamtéž.

[55] Fortune je magazínem mediálního giganta Cable News Network (CNN).

[56] Birnbaum, J.H. Washington´s Power 25 Which Pressure Groups Are Best At Manipulating The Laws We Live By? Fortune Magazine. 8. prosinec 1997. Získáno 16. února 2008 z: http://money.cnn.com/magazines/fortune/fortune_archive/1997/12/08/234927/index.htm.

[57] Pear, R., Berke, R.L. Pro-Israel group exerts quiet might as it rallies support in Congress. The New York Times. 7. červenec 1987. Získáno 19. února 2008 z: http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9B0DE2D9153BF934A35754C0A961948260&sec=&spon=&pagewanted=print.

[58] King, C.I. Jim Moran´s Mouth Again. The Washington Post. 15. září 2007. Strana A17 získáno 22. února 2008 z: http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2007/09/14/AR2007091401542.html.

[59] Obě citace převzaty z: Mearsheimer, J.J., Walt, S.:The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy. Str. 162.

[60] V anglickém originále: „Stunningly effective and better than anyone else lobbying in this town.“ Získáno 24. února 2008 z: http://www.tikkun.org/magazine/tik0709/frontpage/israellobby. Uvedenou citaci je možné získat na velkém množství adres po zadání výroku prezidenta v angličtině do internetového vyhledávače.

[61] Edsall, T.B. Cooperman, A. GOP Uses Remarks to Court Jews. Washington Post. 13. březen 2003. Získáno 27. února 2008 z: http://www.washingtonpost.com/ac2/wp-dyn/A17878-2003Mar12?language=printer.

[62] Mearsheimer, J.J. Walt, S.M.: The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy. New York: Farrar, Straus and Giroux. 2007. ISBN 0-374-177772-4. Str. 163.

[63] Blíže například :Rosner, S. A promise no Jewish liberal can ignore, Rosner´s blog. www.haaretz.com/rosner. Získáno 27. února 2008 z: http://www.haaretz.com/hasen/pages/rosnerBlog.jhtml?itemNo=958700&contrassID=25&subContrassID=0&sbSubContrassID=1&listSrc=Y&art=1

[64] Na rozdíl například od Rudiho Giulianiho, který slíbil bombardovat Irán.

[65] Banerjee, N.: Obama Walks a Difficult Path as He Courts Jewish Voters. The New York Times. 1. březen 2008. Získáno 1. března 2008 z: http://www.nytimes.com/2008/03/01/us/politics/01obama.html?_r=1&hp=&adxnnlx=1204370165-aUKNcGyA4tg9v67lNbLPiw&pagewanted=all.

[66] Podle průzkumu listu Haaretz :The Israel Factor – Ranking presidential candidates, přístupném na stránce http://www.haaretz.com/hasen/pages/rosnerPage.jhtml nejvíce sympatií ze současných kandidátů vzbuzuje John McCain, který z možných deseti bodů (1 – nejhorší pro Izrael, 10 – nejlepší pro Izrael) má skóre 7,75, Hillary Clintonová 7,5 a Barack Obama 5,13. Vůbec nejhůře ze zájemců o prezidentský úřad, kteří již vypadli ze hry, si v žebříčku vede republikán Chuck Hagel s pouhými 3,5 body. Tento senátor totiž věří, že vyřešení izraelsko – palestinského konfliktu přinese mír Blízkému východu. Skóre Rudyho Giulianiho dosáhlo hodnoty 8,37.

[67] Tamtéž.

[68] V anglickém originále: „There can be no doubt that Jews, faithful to the covenant between God and Abraham, are to stand apart from the nation in which They live. It is the very nature of being Jewish to be apart – except in Israel – from the rest of the population.”

[69] Abrams Elliott. Faith or Fear: How Jews Can Survive in a Christian America. New York: Simon and Schuster, 1997. Str. 181. Citováno v The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy. Str. 167.

[70] Citováno tamtéž.

[71] Tento materiál čerpala Izraelská armáda například v době války s Hizballáhem v Libanonu v létě 2006.

[72] Celý rozhovor byl dne 27. února 2008 k dispozici na adrese: http://goldismoney.info/forums/showthread.php?t=13450

[73] Pro bližší informace např.: Friedman, L.T.: Pro-Israel Lobbyist Quits Over Audiotaped Boasts. New York Times. 5. Listopad 1992. Získáno 27. února 2008 z: http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9E0CE5D91E3EF936A35752C1A964958260&scp=1&sq=Pro-Israel+Lobbyist+Quits+Over+Audiotaped+Boasts&st=nyt.

[74] Corm, G.: Avoiding the Obvious: Arab Perspectives on US Hegemony in the Middle East. Middle East Report, Číslo. 208, US Foreign Policy in the Middle East: Critical Assessment. (Podzim 1998). Str. 24. Získáno 24. listopadu 2007 z: http://links.jstor.org/sici?sici=0899-2851%28199823%290%3A208%3C23%3AATOAPO%3E2.0.CO%3B2-K.

[75] Nešlo zřejmě pouze o nástup nové administrativy, ale pravděpodobně také o zklamání USA z kolapsu mírového procesu z Oslo.

[76] Izraelští vojáci byli staženi z většiny okupovaných území v průběhu mírovéh procesu z Oslo. Po začátku druhé intifády byla velká většina území znovu obsazena a Izrael se uchýlil k politice odvety.

[77] Paralela s Mnichovem 1938 je poměrně zajímavá. Odpověď na otázku, kdo je na Blízkém východě Sudetami, Československem a Německem je ne úplně jasná a jistě se bude lišit podle politického, ideologického a také náboženského přesvědčení toho, kdo na ni bude odpovídat. Myšlenka neodměňování teroristů je však naprosto legitimní.

[78] Perlez, J., Seelye, K.: A NATION CHALLENGED: THE RIFT; U.S. Strongly Rebukes Sharon for Criticism of Bush, Calling It „Unacceptable“. The New York Times. 6. říjen 2001. Získáno 1. února 2008z: http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9900E3DB153CF935A35753C1A9679C8B63&scp=3&sq=Sharon&st=nyt.

[79] Eichenwald, K.: U.S. Jews Split on Washington´s Shift on Palestinian State. The New York Times. 5. říjen2001. Získáno 2. února 2008 z: http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9F01EEDE173CF936A35753C1A9679C8B63&scp=1&sq=U.S.+Jews+Split+&st=nyt.

[80] Mearsheimer, J.J. Walt, S.M.: The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy. New York: Farrar, Straus and Giroux. 2007. ISBN 0-374-177772-4. Str. 206.

[81] Tamtéž. Str. 206.

[82] Norman Podhoretz je jedním z nejhlasitějších zastánců americké vojenské intervence v Iránu jako prevence proti získání jaderné zbraně touto zemí. Norman Podhoretz je také významným poradce Rudolpha Giulianiho v zahraničně politických otázkách. Blíže k tomu například: Cooper, M., Santora, M.: Mideast Hawks Help to Develop Giuliani Policy. The New York Times. 25. říjen 2007.

[83] Eichenwald, K.: U.S. Jews Split on Washington´s Shift on Palestinian State. The New York Times. 5. říjen 2001. Získáno 29. února 2008 z: http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9F01EEDE173CF936A35753C1A9679C8B63&scp=2&sq=U.S.+Jews+Split+on+Washington%27s+Shift+on+Palestinian+State&st=nyt. Progresivní židovské organizace jako Israel Policy Forum nebo organizace Americans For Peace Now dlouhodobě podporují řešení problému vytvořením nezávislého palestinského státu. Dopis však podepsali i někteří představitelé pravicovějších organizací včetně AIPACu

[84] Tamtéž.

[85] Senát Kongresu USA má 100 členů.

[86] Sciolino, E.: Senators Urge Bush Not to Hamper Israel. The New York Times. 17. listopad 2001. Získáno 26. února 2008 z: http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9D06E0D8123BF934A25752C1A9679C8B63&scp=1&sq=Senators+Urge+Bush+Not+to+Hamper+Israel&st=nyt.

[87] Tamtéž.

[88] Sanger, D.: U.S. Walks a Tightrope On Terrorism in Israel. The New York Times. 4. prosinec 2001. Získáno 28. února 2008 z: http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9805E4D81F3DF937A35751C1A9679C8B63&sec=&spon=&pagewanted=all.

[89] Tamtéž.

[90] Mearsheimer, J.J. Walt, S.M.: The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy. New York: Farrar, Straus and Giroux. 2007. ISBN 0-374-177772-4. Str. 208.

[91] Slevin, P., Allen, M.: Bush: Sharon a „Man Of Peace“. The Washington Post. 19. duben 2002. Získáno 29. února 2008 z: http://www.washingtonpost.com/ac2/wp-dyn/A12206-2002Apr18?language=printer.

[92] Masakr v uprchlických táborech Sabra a Šatila započal 16. září 1982, kdy Izraelská armáda vpustila do těchto táborů křesťanskou falangistickou milicy a „následovaly tři dny vražd a znásilňování, které za sebou nechaly stovky a možná tisíce mrtvých nevinných civilistů. Tyto události jsou považovány za nejkrvavější jednotlivý incident arabsko izraelského konfliktu. Ministrem obrany v té době byl právě Ariel Sharon. Blíže například: Asser, M.: Sabra and Shatila 20 years on. BBC. 14. září 2002. Získáno 29. února 2008 z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/2255902.stm.

[93] Slevin, P., Allen, M.: Bush: Sharon a „Man Of Peace“. The Washington Post. 19. duben 2002.

[94] Schmemann, S.: MIDEAST TURMOIL: DIPLOMACY; Powel, In Isrel, Keeps up Pressure For a Withdrawal. The New York Times. 12. dubna 2002. Získáno 29. února 2008 z: http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9B02EEDF143CF931A25757C0A9649C8B63&scp=4&sq=Israel&st=nyt

[95] Sciolino, E.: MIDEAST TURMOIL: ISRAEL; Netanyahu Says Powell Mission „Won´t Amount to Anything“ and Urges Arafat´s Exile. The New York Times. 11. dubna 2002. Získáno 29. února 2008 z: http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9C0DE5DA1F3DF932A25757C0A9649C8B63&sec=&spon=&pagewanted=all.

[96] Mearsheimer, J.J. Walt, S.M.: The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy. New York: Farrar, Straus and Giroux. 2007. ISBN 0-374-177772-4. Str. 209.

[97] Schemo, D.J.: MIDEAST TURMOIL: DEMONSTRATORS; Thousands Hold Rally In Capital To Back Israel. The New York Times. 16. duben 2002. Získáno 1. března 2008 z: http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9B01E6DF1E3CF935A25757C0A9649C8B63&sec=&spon=&pagewanted=all.

[98] Schemo, D.J.: MIDEAST TURMOIL: DEMONSTRATORS; Thousands Hold Rally In Capital To Back Israel. The New York Times. 16. duben 2002. Získáno 1. března 2008 z: http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9B01E6DF1E3CF935A25757C0A9649C8B63&sec=&spon=&pagewanted=all.

[99] Tamtéž.

[100] Více podrobností k těmto rezolucím viz: MIDEAST TURMOIL; 2 Resolutions „Expressing Solidarity With Isrel“ The New York Times. 2. květen 2002. Získáno 1. března 2008 z: http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9904E4DB1031F930A35756C0A9649C8B63&scp=1&sq=2+Resolutions+Expressing+Solidarity+with+Israel&st=nyt.

[101] Celý projev je k dispozici online na adrese: http://www.whitehouse.gov/news/releases/2002/06/20020624-3.html.

[102] Bumiller, E., Sanger, D.E.: MIDEAST TURMOIL: THE WHITE HOUSE; Bush Demands Arafat´s Ouster Before U.S. Backs A New State; Israelis Welcome Tough Line. The New York Times. 25. červen 2002. Získáno 1. března 2008 z: http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=950DEEDB163EF936A15755C0A9649C8B63&sec=&spon=&pagewanted=all.

[103] Tamtéž.

[104] Izrael má necelých 7 milionů obyvatel a rozlohu o něco málo větší než 22 tisíc kilometrů čtverečních a to včetně Golanských výšin a Jeruzaléma.

[105] Purdum, T.: MIDEAST TURMOIL: DIPLOMACY; Europeans Press Demands On Israel. The New York Times. 11. duben 2002. Získáno 1. března 2008 z: http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9400E4D61F3DF932A25757C0A9649C8B63&scp=2&sq=MIDEAST+TURMOIL%3A+DIPLOMACY%3B+EUROPEANS+PRESS+DEMANDS+ON+ISRAE L&st=nyt.

[106] AIPAC zařídil kompromis přičemž Izrael dostal okamžitě 650 miliard dolarů za příslib, že do Dne práce (svátek Labor day se v USA slaví 1. pondělí v září) nevznese žádné další požadavky. Zajímavá je také reakce prezidenta Bushe, který svůj ústupek okomentoval slovy, ve kterých označil pro izraelské organizace za „mocnou politickou sílu proti kterým malý starý já stál sám. Anglicky „powerful political forces against whom little old me stood alone“. Blíže viz: Blankfort, J.: Washington Watch: Bush Locks Horns with Shamir. Middle East Report. Číslo 173. Str. 38. Získáno 18. listopadu 2007 z: http://links.jstor.org/sici?sici=0899-2851%28199111%2F12%290%3A173%3C38%3AWWBLHW%3E2.0.CO%3B2-T.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více