Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: 3. Bezpečnostní situace v Africe

Autor: Ing. Kateřina Finková 🕔︎︎ 👁︎ 17.783

3.1 Konflikty - jejich zdroje a charakter

Předpokládá se, že Afrika byla od 60. let 20. století svědkem přibližně 30 konfliktů, které stály život více jak 10 mil. obyvatel afrického kontinentu a na které bylo vynaloženo více jak 250 bil. USD.[87] Od 80. let Afrika zažila více válek a ozbrojených konfliktů než jakýkoliv jiný kontinent. Ve většině případů se jednalo o vnitrostátní konflikty. Příkladem nechť jsou konflikty v Súdánu, Pobřeží Slonoviny, Kongu-Brazaville, Senegalu, Středoafrické republice nebo Burundi. Od konce studené války se některé z nich začaly přelévat do sousedních států a získaly tak subregionální dimenzi. Z poslední doby jmenujme např. konflikt v súdánském Dárfúru, který se postupně rozšířil i do sousedního Čadu a Středoafrické republiky. Příčiny této špatné bezpečnostní situace je potřeba hledat v chybném způsobu vládnutí, vzájemné etnické nenávisti, bojích o přírodní zdroje, potlačování lidských práv, chudobě, nedostatečném vzdělání či nedostatečné lékařské péči, ale také v kontextu historických událostí (koloniálními mocnostmi uměle vytvořené hranice mezi státy a v důsledku toho násilné oddělení jednotlivých etnik). U většiny těchto konfliktů je však možné pozorovat, jak válčící strany sledují své vlastní ekonomické zájmy, často pod maskou etnických křivd a často bez jakékoliv jednotné ideologie, nebereme-li v potaz snahu o uchvácení moci.[88]

Již v době vzniku OAJ se političtí představitelé jednotlivých členských států snažili uplatňovat princip vyplývající z myšlenek panafrikanismu, podle nějž by sami Afričané měli hledat řešení afrických problémů. V důsledku politických bojů, nedostatku institucionálních mechanismů a politické vůle nebyly některé nástroje řešení konfliktů, jako např. mediace, smír nebo arbitráž, natolik efektivní, aby vyřešily bezpečnostní situaci na kontinentě. Naopak během studené války byly konflikty, potažmo způsoby jejich řešení, v rukou bývalých koloniálních mocností a dalších globálních aktérů, zejména USA, SSSR a Číny a byly tak do značné míry interpretovány ve vztahu politického boje mezi Západem a Východem.

Reklama

Dalším charakteristickým rysem období studené války byl nezájem ze strany představitelů afrických vlád a zmíněných mocností o tzv. goodgovernance. Běžně docházelo k porušování lidských práv, zákazu vícestranického politického systému či bránění účasti řadových občanů na politickém rozhodování. Nejen afričtí lídři, ale i západní politici proklamující demokratické principy a nutnost dodržování lidských práv tak přispívali ke zhoršování bezpečnostní situace v Africe. Pozitivní stránku jejich působení v Africe můžeme spatřovat v neexistenci tzv. failed states v průběhu studené války. I chudé státy sehrávaly v mocenskoideologickém boji Západu proti Východu roli důležitých partnerů obou stran, a proto se jim dostávalo požadované finanční, materiální nebo vojenské pomoci. Po skončení studené války odpadl světovým velmocím důvod podporovat nepopulární, ve většině případů diktátorské režimy afrických států, a řada z nich se tak dostala do existenciálních potíží. Zároveň začaly mezinárodní finanční organizace, především WB a IMF, podmiňovat pomoc africkým státům plněním ekonomických a politických podmínek či programů[89], které se nakonec ukázaly jako neefektivní a ve svém důsledku vedly k ještě většímu zadlužování chudých zemí a tím i ke zhoršování bezpečností situace na africkém kontinentě.

Počátek 90. let byl charakteristický rostoucím počtem aktivit OSN v Africe, nicméně neúspěšné stažení ze Somálska a neschopnost zabránit genocidě ve Rwandě v roce 1994 vedlo k postupnému snižování a přehodnocení aktivit Rady bezpečnosti OSN v Africe. Jestliže v roce 1993 působilo na tomto kontinentě více jak 34 000 příslušníků mírových jednotek OSN, v roce 1999 to bylo pouhých 1600. I když se na počátku 21. století tento počet opět navýšil, je z dlouhodobého hlediska velké množství vojáků OSN v Africe politicky neudržitelné a bude docházet spíše k jeho snižování.[90]

Po 11. září 2002 vrostl zájem USA o spolupráci s Afrikou jakožto kontinentem, s nímž do této doby USA těsnější vztahy nikdy neměly. USA se v rámci koncepce boje proti terorismu zaměřily na spolupráci s africkými vládami při odstraňování řídících buněk teroristických organizací se sídlem v Africe, ale také na průzkum a těžbu nerostných surovin (zejména ropy) ve snaze snížit svoji energetickou závislost na dodávkách ropy z Blízkého východu.

Některé konflikty započaté v 80. a 90. letech pokračují i do současnosti a zhoršují tak nadále bezpečnostní situaci v Africe. Např. v jižním Súdánu začala občanská válka v roce 1983 a skončila podepsáním mírové dohody v roce 2005, nicméně ještě před jejím ukončením vypukl na území Súdánu, v regionu Dárfúr, v roce 2003 další konflikt. Jiným příkladem přetrvávajícího konfliktu je Somálsko, na jehož území se válčí od konce 80. let. Dnes je Somálsko, které od počátku 90. let nedisponuje efektivními vládními strukturami na národní úrovni, považováno za jeden z tzv. failed states. Mezi další země sužované konflikty patří např. Demokratická republika Kongo, Čad, Středoafrická republika nebo Uganda.[91] Konflikty v Africe se vyznačují velkou intenzitou boje, mají značně destruktivní charakter a jejich výsledkem je obrovský počet mrtvých a uprchlíků. Dále je pro ně charakteristická určitá forma vojenského teroru, útoky na nejvíce zranitelné skupiny společnosti, jako jsou děti, ženy a uprchlíci, využívání dětských vojáků nebo podpora vojenské ekonomiky.[92]

3.2 Koncepční přístup AU k bezpečnostním otázkám

Z výše uvedených statistik a údajů je patrné, že mír a bezpečnost zůstávají v Africe jednou z nejvzácnějších komodit. Naskýtá se tedy otázka, kdo by měl přijmout odpovědnost při zajišťování míru, bezpečnosti a stability v Africe a jakým způsobem se AU a její členské státy staví k problematice bezpečnosti. Na tyto otázky by měla přinést odpověď následující kapitola.

Reklama

Velvyslanec Said Djinnit, komisař AU pro mír a bezpečnost, se k problematice bezpečnosti vyjádřil na summitu v Addis Abebě v roce 2004 takto: „Už nikdy více. Afričané nemohou ... přihlížet tragédiím odehrávajícím se na kontinentě a tvrdit, že odpovědnost za tyto konflikty je na straně OSN nebo někoho jiného. Musíme změnit koncept nezasahování na koncept angažovanosti. My, jako Afričané, nemůžeme vůči těmto tragédiím zůstat lhostejní.[93] Z tohoto prohlášení vyplývá, že obyvatelé Afriky si budou muset uvědomit vlastní odpovědnost za mír a bezpečnost na africkém kontinentě a zároveň skutečnost, že nikdo jiný za ně tento úkol do budoucna nebude vykonávat. AU se v současné době snaží do velké míry uplatňovat koncept hledání afrických způsobů řešení pro africké problémy, jenž zdůrazňuje dimenzi vlastní identity v bezpečnostních otázkách. Tento koncept nepatří mezi nové myšlenkové proudy v rámci AU, ale objevuje se už v 50. letech 20. století. Je podporován řadou afrických myslitelů, především těch, kteří se účastnili první fáze boje za nezávislost, jako jsou Frantz Fanon, Kwame Nkrumah, Julius Nyerere, Sekou Toure, Nelson Mandela nebo Kenneth Kuanda. Koncept vychází zejména z principů sebeurčení a samosprávy, což byly v té době jedny z hlavních cílů v rámci boje o vymanění se z nadvlády evropských velmocí.[94]

Dnes je tento koncept založen především na principu tzv. samousmíření, tzn. hledání mírových řešení pro vleklé africké konflikty a v tomto případě je převzetí vlastní zodpovědnosti všech Afričanů nevyhnutelné. Podle tohoto principu budou občané afrického kontinentu muset vzít osud do vlastních rukou, postavit se čelem africkým problémůma vyřešit je pomocí vzájemného dialogu a institucí vytvořených pro tyto účely. Zakladatelé AU vybavili v oblasti zajišťování bezpečnosti nově vzniklou organizaci většími pravomocemi pro intervenci, než jaké měla OAJ považovaná spíše za debatní klub diktátorů neschopných jakékoliv akce, než za organizaci schopnou efektivního zásahu. Výsledkem této pasivity v bezpečnostních otázkách byla naprostá neschopnost reagovat na události, ty pak vyústily až do genocidy ve Rwandě nebo do rozsáhlých masakrů obyvatel v Demokratické republice Kongo, Somálsku, Sierra Leone nebo Angole.

Představitelé OAJ tehdy zastávali tradiční bezpečnostní koncept založený na zachování státní suverenity, územní integrity, vlastní pomoci a podpoře vládních elit, přičemž jednání občanských organizací nebyl v rámci tohoto přístupu dáván žádný prostor. Po skončení studené války docházelo postupně k přehodnocování tohoto postoje a k rozšiřování definice bezpečnosti i na nevojenské otázky. Na konferenci o bezpečnosti, stabilitě, rozvoji a spolupráci v Africe konané v Abuji roce 2000 byla přijata deklarace definující bezpečnost jako „právo pro všechny obyvatele afrického kontinentu na život v míru, na přístup k základním lidským potřebám a na respektování základních práv zakotvených v Africké chartě o občanských a lidských právech.[95] Ani v této době však nebyl plně doceněn potenciál občanských organizací při řešení válečných konfliktů.

AU ve svém přístupu k otázkám míru, bezpečnosti a stability určitým způsobem kopíruje definici bezpečnosti OAJ, která vycházela ze vztahu k ochraně státní suverenity a územní nedělitelnosti. Zakládací dokument AU, ale i protokol zakládající Mírovou a bezpečnostní radu se řadí mezi doktríny, které kladou velký důraz na zachování státní suverenity. Např. Zakládací protokol PSC obhajuje v článku 4(f) princip „nezasahování do vnitřních záležitostí jiných členských států[96] a Zakládací dokument AU si jako jeden ze svých hlavních cílů stanovil „ochranu suverenity, územní integrity a nezávislosti členských států“.[97] Zakládací dokument AU však státní suverenitu chápe v užším slova smyslu. Suverenita je v této interpretaci podmíněná a je definována jako schopnost a ochota státu zajistit bezpečnost svým vlastním občanům. Stát v tomto případě nese plnou zodpovědnost za ochranu svých občanů, a není-li schopen ji zajistit, AU disponuje pravomocí zasáhnout za účelem zajištění této ochrany, a to i s použitím multilaterální vojenské síly.[98] Článek 4(h) Zakládacího dokumentu dává unii právo „intervenovat v členském státu ... za účelem závažných okolností, jako jsou válečné zločiny, genocida a zločiny proti lidskosti.[99] Díky tomuto principu je AU vybavena mandátem k zásahu do mezistátních i vnitrostátních konfliktů, může tudíž lépe bojovat proti teroristickým hrozbám a více se angažovat v mírových aktivitách. V roce 2003 hlavy států a vlád členských států přijaly úpravu článku 4(h); na jejím základě se rozšiřuje právo na intervenci do jiného státu v situaci, která představuje vážné ohrožení právního pořádku v členském státu unie, a to na doporučení Mírové a bezpečnostní rady. Členský stát má zároveň právo požádat unii o obnovení míru a bezpečnosti a na rozdíl od OAJ nemusí unie čekat na souhlas státu k intervenci, je-li obyvatelstvo členského státu ve stavu vážného a naléhavého ohrožení. V rámci Shromáždění AU musí být intervence schválena dvoutřetinovou většinou hlasů.[100] Další důležitý odklon od OAJ představuje uznání potenciálu občanských organizací, a to i přesto, že řada afrických států považuje jejich fungování za zbytečnou nutnost a v některých případech dokonce za nebezpečnou politickou opoziční frakci. Občanské organizace by měly do budoucna v rámci AU hrát jednu z nejdůležitějších rolí při podpoře demokratického myšlení, rozvoji svobody a společenských změn, jakožto základních předpokladů pro mír a stabilitu. Důležité je zejména rozvinout jakýsi systém vzájemné kontroly mezi vládami a občanskými organizacemi, aby ani na jedné straně nemohlo docházet ke korupci či nátlaku v rámci politického jednání.

Zakládací dokument AU představuje první mezinárodní smlouvu, která mezinárodní organizaci umožňuje zasáhnout do vnitřních záležitostí státu za účelem dosažení humanitárních cílů. AU tak přechází ve své koncepci bezpečnosti a stability od principu nezasahování, charakteristického pro OAJ, k principu angažovanosti a v rámci širokého spektra bezpečnostních mechanismů unie zdůrazňuje spojitost mezi bezpečností a rozvojem kontinentu. Budování míru (peacebuilding) zahrnuje podle AU širokou škálu aktivit nutných pro podporu demokratických procesů, respektování lidských práv a právního řádu, snižování chudoby, zajištění přístupu ke zdravotní péči, vzdělání a dalším základním potřebám.[101]

3.3 Institucionální zajištění bezpečnostní otázky v rámci AU

3.3.1 Mírová a bezpečnostní rada – PSC

Jedním z nejdůležitějších bezpečnostních orgánů AU je Mírová a bezpečnostní rada (PSC), která však není uvedena v Zakládacím dokumentu AU jako hlavní orgán unie. PSC je spíše výsledkem snah o reformu Mechanismu pro prevenci, management a řešení konfliktů existujícího v rámci OAJ[102] , jehož hlavními cíli byly prevence a předvídání konfliktů. Preventivní diplomacie, podle mnohých jeden z nejúčinnějších nástrojů bezpečnostní politiky, tak byla postavena do popředí zájmu afrických politiků a naopak účast na mírových misích byla upozaděna. Velmi brzy však krvavé konflikty ve Rwandě a Burundi (1993 -1994) ukázaly trhliny v dosavadním přístupu k řešení konfliktů a donutily vládnoucí představitele afrických zemí přehodnotit svou politiku neangažovanosti v mírových misích. Přesto ještě po celá 90. léta OAJ obhajovala svou výsadní pozici v oblasti preventivní diplomacie a zastávala stanovisko, že za mírové mise v Africe nese primární zodpovědnost OSN.[103]

Problém nastal v okamžiku, kdy bylo stále více zřejmé, že OSN přehodnocuje svůj postoj k intervenci v afrických ozbrojených konfliktech a válkách. Neschopnost a neochota ze strany OSN efektivně a nestranně zasáhnout do konfliktů, např. v Sierra Leone, Libérii nebo Guineji-Bissau, africkým státům zřetelně naznačovala, že OAJ není bez pomoci mezinárodního společenství schopna reagovat na bezpečnostní výzvy kontinentu a že bez výrazných reforem nemá její další pokračování smysl.[104] Organizaci byla vytýkána zejména sporadická setkávání vládních představitelů, kvůli čemuž tito lídři často nedošli k žádné dohodě o konkrétním zásahu. Vedle této skutečnosti bylo patrné, že v přístupu OAJ se objevuje řada dalších trhlin. Zaprvé, jednotlivé strany konfliktu byly zároveň členy OAJ, což vyvolávalo problém, že budou působit jako soudci sami sobě. Zadruhé, OAJ nedisponovala pevně daným souhrnem jednacích pravidel a procedur a důsledkem toho byla nízká účast států na jednáních, slabé vedení, nejasnost projednávané agendy či nedostupnost potřebných dokumentů. Třetí problém, který byl ve spojitosti s OAJ již několikrát zmiňován, spočíval v konzervativním přístupu jednotlivých členských států ke státní suverenitě a strach z cizího hegemona, včetně nadstátní organizace v rámci afrického kontinentu.

Výsledkem dlouhých jednání o možnostech překonání problémů v bezpečnostních otázkách a důsledkem selhání OSN při snaze čelit důležitým bezpečnostním výzvám na africkém kontinentě bylo vytvoření Mírové a bezpečnostní rady, která nahrazuje původní, nepříliš úspěšný Mechanismus pro prevenci, management a řešení konfliktů.V červenci 2002 přijala nově vzniklá AU Zakládací protokol PSC a v prosinci následujícího roku vstoupil tento dokument v platnost.[105] PSC zahájila svou činnost v květnu 2004.[106] Do začátku roku 2008 se konalo téměř 120 setkání, bylo vydáno přes 80 komuniké, PSC uvalila sankce na několik afrických zemí a schválila mírové operace v Súdánu, na Komorách či v Somálsku.[107]

Reklama

Mezi hlavní cíle PSC patří podle článku 3 Zakládacího protokolu „podpora míru, bezpečnosti a stability, předvídání a prevence konfliktů, podpora a implementace peacebuildingu, koordinace a harmonizace kontinentálních snah o prevenci a boj proti terorismu, vytvoření společné obranné politiky unie, podpora demokratických principů, goodgovernance, právního státu a ochrana lidských práv a základních svobod.

PSC je tvořena patnácti členskými státy, deset z nich je voleno na období dvou let a zbývajících pět na období tří let.[108] Každý stát v PSC disponuje rovným hlasovacím právem, neexistuje zde právo veta nebo permanentní členství. Dohody je dosahováno pomocí konsenzu, není-li konsenzus možný, stačí pro přijetí rozhodnutí o procedurálních otázkách prostá většina, v ostatních případech dvoutřetinová většina hlasujících.[109] Členové PSC jsou vybíráni na základě principů uvedených v článku 5 Zakládacího protokolu PSC. Mezi tyto principy patří např. spravedlivá reprezentace a rotace podle regionů, respektování právního státu nebo pravidelné splácení dluhů. Schůzky PSC se konají minimálně dvakrát za měsíc na úrovni velvyslanců, jednou za měsíc na ministerské úrovni a jednou za rok na úrovni hlav států, přičemž za hlavní jednací sídlo je považováno ústředí AU v Addis Abebě.[110]

Na základě článku 5(2) Zakládacího dokumentu AU vytvořilo Shromáždění AU Mírovou a bezpečnostní radu jako „rozhodující orgán v oblasti prevence, managementu a řešení konfliktů, který má zajišťovat kolektivní bezpečnost a fungovat jako nástroj rychlé reakce pro snadnější zajištění včasné a efektivní odpovědi na konflikty a krizové situace v Africe.[111] Z dosavadního fungování PSC je však patrné, že prevence konfliktů nebo vyhodnocování negativního vývoje indikátorů vedoucích k tzv. badgovernance není hlavním předmětem zájmu PSC; její činnost se v současné době soustřeďuje spíše na angažování se v již vypuklých konfliktech a jejich následném odstraňování.[112] Příkladem této pasivity v oblasti prevence je nezájem ze strany AU např. o situaci v Zimbabwe, kde za vlády R. Mugabeho dochází k soustavnému porušování lidských práv a dalším útlakům v oblasti ekonomické či politické. Agenda PSC se nikdy tímto problémem nezaobírala. Výjimku tvoří reakce AU na povolební vývoj v Keni v prosinci 2007.[113]

Článek 4(h) Zakládacího dokumentu AU opravňuje k intervenci do členského státu s ohledem na krizovou situaci. Zároveň článek 7(e) Zakládacího protokolu PSC tvrdí, že PSC může Shromáždění AU, tedy hlavnímu orgánu unie, doporučit intervenci do členského státu v případě závažných okolností, jmenovitě v případě válečných zločinů, genocidy a zločinů proti lidskosti. Toto je základní kvalitativní rozdíl mezi OAJ a AU. Podle článku 7(g) Zakládacího protokolu je PSC oprávněna uvalit sankce na zemi, ve které došlo k „neústavní změně vlády“.[114] Tato pravomoc PSC by měla mít výrazný vliv na schopnost AU ochránit minoritní skupiny, protože ve většině případů bývají právě ony oběťmi neústavních vládních změn.

3.3.2 Další pomocné orgány

Ve své činnosti je PSC podporována předsedou Komise AU, který vykonává dohled nad velkým množstvím mírových a bezpečnostních struktur vypomáhajících při zajišťování prevence, managementu a mediace konfliktů. Tyto struktury obsahují Kontinentální systém včasného varování (CEWS), Orgán specialistů (Panel of the Wise – PoW), Mírový fond a Africkou armádu rychlého zásahu (ASF).[115]

Kontinentální systém včasného varování vznikl za účelem předvídání konfliktů a poskytování prostředků potřebných k prevenci střetů. Plně fungující systém by měl být tvořen pozorovacím a monitorovacím centrem, které by mělo být napojeno přímo na pozorovací a monitorovací jednotky regionálních mechanismů. Dále se předpokládá spolupráce tohoto systému s OSN, relevantními mezinárodními organizacemi, výzkumnými centry, akademickými institucemi a nevládními organizacemi, a to zejména při sběru informací nutných pro včasnou predikci konfliktů. Informace ze systému včasného varování budou předávány předsedovi Komise AU, jenž je bude dále využívat pro informování PSC o potenciálních konfliktech a navrhovat možnosti řešení vzniklé situace. Předseda komise bude zároveň konzultovat získané informace se všemi stranami konfliktu, aby bylo možno učinit potřebné kroky pro prevenci, management a řešení krizové situace.

Další orgán bezpečností struktury AU – PoW (Panel of the Wise) -je tvořen vysoce respektovanými osobami africké společnosti, které se v minulosti výrazným způsobem zasadily o zajišťování míru, bezpečnosti a rozvoje v Africe. Také tyto specialisty budou předseda Komise AU a PSC konzultovat a informovat o otázkách bezpečnosti a budou s nimi dané problémy konzultovat.

Třetím mechanismem je Africká armáda rychlého zásahu – ASF, o jejímž zřízení bylo rozhodnuto na summitu v jihoafrickém Durbanu v roce 2002.[116] Konkrétní rozpracování představy o vytvoření ASF a jejích funkcích je uvedeno v Zakládacím protokolu PSC, podle kterého by armáda měla být vybudována postupně ve dvou fázích do roku 2010.[117] Podle Zakládacího protokolu PSC má ASF vzniknout proto, aby umožnila PSC vykonávat úkoly spojené s rozmístěním mírových jednotek a intervencí na základě článku 4(h) a 4(j) Zakládacího dokumentu AU. Tento orgán by měl být tvořen systémem pěti regionálních brigád čítajících 3000 až 4000 jednotek, dále 300 až 500 pozorovateli, policejními jednotkami a civilními specialisty z jednotlivých afrických států, kteří by se měli účastnit jak pozorovatelských, tak plnohodnotných vojenských misí.[118] AU se takto snaží navrhnout pohotovostní systém, jehož základy budou spočívat na vojenských schopnostech jednotlivých regionálních organizací. Africká regionální ekonomická společenství jako např. ECOWAS (Economic Community of West African States), SADC (South African Development Community), ECCAS (Economic Community of Central African States), IGAD (Intergovernmental Authority on Development) nebo AMU (Arab Maghreb Union) jsou vtaženy do procesu vytváření a řízení ASF, zatímco AU nese strategickou a operativní zodpovědnost za tuto vojenskou sílu. AU tak v této oblasti vychází z myšlenek panafrikanismu založených na principu solidarity a sdílené zodpovědnosti za zajištění stability a bezpečnosti ve všech afrických zemích.

Hlavní funkce ASF budou podle článku 13(3) Zakládacího protokolu PSC spadat do oblasti monitorovacích a pozorovacích misí, mírových misí, intervence do členského státu podle článku 4(h) a 4(j) Zakládacího dokumentu AU, preventivního rozmístění jednotek za účelem zabránit eskalaci konfliktu, rozšíření konfliktu do sousedních států, opětovnému vypuknutí násilí po podepsání mírové dohody, dále do oblastí odzbrojení a demobilizace po ukončení konfliktu, humanitárních akcí či dalších akcí pod mandátem PSC nebo Shromáždění AU. Ve svém působení bude ASF podporována Vojenským výborem (Millitary Staff Committee – MSC), který rovněž funguje jako poradní orgán pro otázky týkající se bezpečnostních a vojenských záležitostí.

Vytvoření PSC manifestuje závazek AU k ukončení zdlouhavých konfliktů, jež mají dopad především na civilní obyvatelstvo Afriky. Na inauguračním summitu PSC v Addis Abebě v květnu 2004 zdůraznil tehdejší předseda AU, bývalý mozambický prezident Joaquim Chissano, že „PSC představuje pro africký lid a mezinárodní společenství jasný důkaz našeho odhodlání ukončit konflikty a války sužující africký kontinent po příliš dlouhou dobu.“ Chissano zároveň uvedl, že je bezpodmínečně nutné, aby rozhodnutí učiněná PSC byla striktně implementována ve všech zemích, kterých se dané rozhodnutí týká, a následně vyzvedl význam pěti regionálních afrických ekonomických společenství (ECOWAS, SADC, ECCAS, IGAD a Unie Maghrebu) pro úspěšné fungování PSC, a tedy i ASF. Zdůraznil zejména jejich nutnost při mobilizaci potřebného personálu, který by následně pracoval pod dozorem AU v regionech zasažených válečnými operacemi.[119] Důraz na spolupráci s regionálními organizacemi v otázkách bezpečnosti výrazně snižuje pravděpodobnost neúspěchu v této oblasti, který v minulosti zaznamenala OAJ. Regionální charakter ASF zajišťuje, že se tyto organizace cítí být důležitou součástí procesu vytváření kontinentální bezpečnostní struktury, a zároveň upevňuje jejich institucionální vazby na AU. Tato vzájemně výhodná symbióza snižuje riziko konkurence mezi kontinentální, regionální a národní úrovní v rámci meziafrické bezpečnostní spolupráce a v neposlední řadě zvyšuje význam jednotlivých aktérů v tomto procesu.

Jak jsem již uvedla výše, PSC je vybavena potřebným mandátem k intervenci do zemí, jež jsou konfrontovány s potenciální hrozbou genocidy, válečných zločinů, zločinů proti lidskosti nebo neústavních změn vlády. V tomto ohledu představuje PSC pevné základy, na kterých může AU rozvíjet svůj systém společné bezpečnostní a obranné politiky za účelem ukončení vleklých ozbrojených konfliktů a válek, které vznikly z nadměrné chudoby a které byly poháněny nedostatečným rozvojem celého kontinentu. Členové AU budou muset ukázat odhodlání a ochotu vybavit Mírovou a bezpečnostní radu zejména po stránce personální a finanční. Teprve pak je možné očekávat úspěchy. Implementace bezpečnostní a mírové agendy AU, potažmo její úspěšné fungování, bude v neposlední řadě záviset také na spolupráci s ostatními institucemi vládní struktury AU, mezi něž patří Panafrický parlament, Africká komise pro lidská a občanská práva, Regionální mechanismy pro prevenci, management a řešení konfliktů, mezinárodní organizace (zejména OSN) a občanské organizace.

Poznámky

[87] MURITHI T. The African Union: Pan–Africanism, Peacebuilding and Development, s. 82.

[88] Tamtéž.

[89] Jmenujme např. program strukturálního přizpůsobování.

[90] BERMAN, E. African regional organisations´peace operations, African Security Review, Vol. 11, 2002. http://www.iss.co.za/pubs/ASR/11No4/Berman.html

[91] Více o konfliktech v Africe např. na stránkách Universität Hamburg, Sozialwissenschaftliche Fakultät dostupné na: http://www.sozialwiss.uni-hamburg.de/publish/Ipw/Akuf/kriege_afrika.htm

[92] MAKINDA, S. M. – OKUMU, F. W. The African Union: Challenges of globalization, security, and governance, s. 83.

[93] POWELL, K. The African Union´s emerging peace and security regime: opportunities and challenges for delivering on the responsibility to protect, s. 17.

[94] MAKINDA, S. M. – OKUMU, F. W. The African Union: Challenges of globalization, security, and governance, s. 78.

[95] Plné znění deklarace OAJ z roku 2000 dostupné na: www.chr.up.ac.za/hr_docs/african/docs/ahsg/ahsg5.doc

[96] Zakládací protokol PSC dostupný na: http://www.africa-union.org/rule_prot/PROTOCOL%20PEACE%20AND%20SECURITY%20COUNCIL%20OF%20THE%20AFRICAN%20UNION.pdf

[97] Viz Zakládací dokument AU dostupný na: http://www.africa-union.org/root/au/AboutAu/Constitutive_Act_en.htm#Article3

[98] POWELL, K. The African Union´s emerging peace and security regime: opportunities and challenges for delivering on the responsibility to protect, s. 28.

[99] Viz Zakládací dokument AU dostupný na: http://www.africa-union.org/root/au/AboutAu/Constitutive_Act_en.htm#Article4

[100] POWELL, K. The African Union´s emerging peace and security regime: opportunities and challenges for delivering on the responsibility to protect, s. 28.

[101] MAKINDA, S. M. – OKUMU, F. W. The African Union: Challenges of globalization, security, and governance, s. 79.

[102] Mechanismus pro prevenci, management a řešení konfliktů byl přijat Shromážděním OAJ na summitu v Káhiřev červnu 1993.

[103] WILLIAM, P. D. The Peace and Security Council of the African Union, s. 3.

[104] Do řešení konfliktů ve zmíněných zemích se nakonec zapojily vojenské jednotky regionální organizace ECOWAS.

[105] Dokument ratifikovalo 27 z 53 členských států AU.

[106] Zakládací protokol PSC dostupný na: http://www.africa-union.org/rule_prot/PROTOCOL%20PEACE%20AND%20SECURITY%20COUNCIL%20OF%20THE%20AFRICAN%20UNION.pdf

[107] WILLIAM, P. D. The Peace and Security Council of the African Union, s. 4.

[108] Článek 5 Zakládacího protokolu PSC dostupný na: http://www.africa-union.org/rule_prot/PROTOCOL%20PEACE%20AND%20SECURITY%20COUNCIL%20OF%20THE%20AFRICAN%20UNION.pdf

[109] Článek 8(13) Zakládacího protokolu PSC dostupný na: http://www.africa-union.org/rule_prot/PROTOCOL%20PEACE%20AND%20SECURITY%20COUNCIL%20OF%20THE%20AFRICAN%20UNION.pdf

[110] Článek 8 Zakládacího protokolu PSC.

[111] Článek 2 Zakládacího protokolu PSC.

[112] Mezi březnem 2004 a březnem 2008 PSC vydala prohlášení ke stávajícím konfliktům v Burundi, Středoafrické republice, Čadu, na Komorách, Pobřeží Slonoviny, DRC, Guineji-Bissau, Keni, Libérii, Mauritánii, Rwandě, Somálsku, Súdánu a Togu.

[113] AU se podílela na zklidnění povolebních násilností a na jednáních o příměří mezi keňským prezidentem M. Kibakim a jeho oponentem R. Odingou.

[114] Příkladem budiž Togo a Mauritánie v roce 2005, kdy došlo v obou zemích k neústavní změně vlády. V případě Mauritánie reagovala AU vyloučením země ze všech aktivit organizace a donutila vedení země uskutečnit nové volby. V případě Toga AU odmítla uznat syna zesnulého prezidenta Gnassingbé Eyadéma za právoplatného nástupce a trvala na uskutečnění prezidentských voleb, které v tomto případě vyžadovala také ústava Toga.

[115] POWELL, K. The African Union´s emerging peace and security regime: opportunities and challenges for delivering on the responsibility to protect, s. 27.

[116] Vytvoření panafrické armády nebylo v roce 2002 novou myšlenkou. Už v 50. letech 20. století byly zaznamenány první snahy o vytvoření společné vojenské síly, byly tehdy motivovány probíhajícími boji za nezávislost a doprovázeny neúspěchem při vytvoření Afrického vrchního velení (African High Command) v dobách dekolonizace. Další neúspěchy se odrážely v neschopnosti Obranné komise (Defence Commission) OAJ dohodnout se na společných obranných strukturách nebo v neplodných snahách mezinárodního společenství o vytvoření panafrických mírových jednotek v průběhu 90. let.

[117] POWELL, K. The African Union´s emerging peace and security regime: opportunities and challenges for delivering on the responsibility to protect, s. 31.

[118] Tamtéž.

[119] MURITHI T. The African Union: Pan – Africanism, Peacebuilding and Development, s. 87.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více