Současné konflikty v subsaharské Africe: 3. Vybrané konflikty

Autor: Ing. Pavlína Růžičková 🕔︎︎ 👁︎ 37.813

3.1 SOMÁLSKO

3.1.1 OBECNÉ INFORMACE

Somálsko, známé také jako Somálská demokratická republika nebo pod úředním názvem Somálská republika, je východoafrická země, nacházející se na Somálském poloostrově (tzv. Africký roh). Sousedí s těmito státy: Džibutsko, Etiopie a Keňa, z východu jeho břehy omývá Indický oceán, zatímco na severu ho ohraničuje Adenský záliv, viz následující obrázek:


Somálská republika
Zdroj: internetové zpravodajství http://aktualne.centrum.cz

Reklama

Hlavním městem Somálska je Mogadišo (Moqdisho, 900 000 obyvatel). Administrativně se stát dělí na 18 regionů: Awdal, Banaadir, Bakool, Bari, Bay, Galguduud, Gedo, Hiiraan, Jubbada Dhexe, Jubbada Hoose, Mudug, Nugaal, Sanaag, Shabeellaha Dhexe, Shabeellaha Hoose, Sool, Tongdheer a Woqooyi Galbeed.[46] V zemi žije dnes asi 9 558 666 obyvatel, přičemž tuto současnou populaci tvoří 3 hlavní kmenové skupiny, převážně potomci arabských nebo perských obchodníků a nomádských somálských kmenů. Více než 60 % Somálců žije kočovným způsobem na venkově. Vedle nejrozšířenější somálštiny plní funkci úředního jazyka rovněž arabština, dále pak i angličtina či italština, převažujícím náboženstvím je islám. Somálsko patří mezi nejzaostalejší státy na světě (HDP na 1 obyvatele-500 USD), převažující část obyvatelstva (70 %) se živí zemědělstvím, v posledních letech však zemi sužuje hladomor a většina potravin se musela dovézt v rámci zahraniční humanitární pomoci. Průmysl je zanedbatelný a představuje pouze zpracování produkce primárního sektoru, země však disponuje zásobami soli, ropy, železné a uranové rudy. Infrastruktura se nalézá ve velmi špatném stavu, železnice neexistuje a silniční síť je krátká a nekvalitní. Většina obyvatelstva postrádá základní vzdělání (negramotnost 75 %) a rovněž zdravotní péči poskytují zahraniční humanitární pracovníci.[47] Další údaje o zemi viz. Přílohy.

Somálský stát (oficiálně Republika prezidentského typu) dnes však existuje pouze formálně, v zemi panuje bezvládí-centrální vedení jí chybí od roku 1991. Jednotlivé regiony spadají pod mezinárodně neuznané republiky Somaliland (na severozápadě země) a Puntland (na severu země) či Prozatímní přechodnou vládu (sídlící ve městě Baidoa), etiopskou armádu a místní klany. Po dlouhých létech bojů a složitých vyjednávání došlo v roce 2004 k ustanovení parlamentu a volbě prezidenta a počátkem roku 2005 k sestavení vlády, jež má však kvůli místní bezpečnostní situaci sídlo v keňském Nairobi. Hlavními politickými stranami jsou Spojený somálský kongres (USC) a Somálská demokratická fronta za spásu (SSDF), mezi další významná seskupení náleží: Somálské národní hnutí (SNM), Somálské demokratické hnutí (SDM) či Rahanweyská armáda odporu (RRA).[48] Jednotlivé klany neustále soupeří o moc a země je zmítána občanskou válkou.

3.1.2 OBČANSKÁ VÁLKA V SOMÁLSKU

Středem pozornosti v mezinárodní politice se Somálsko během posledních dvou desetiletí stalo několikrát. Jak již bylo uvedeno, po létech sporů a násilností mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva se země nachází v desolátním stavu, situace se neustále vyhrocuje a veškeré problémy způsobily závažnou humanitární krizi, kdy životy tisíců lidí závisí na zahraniční pomoci. Hlavní město Mogadišo a zbytek země ekonomicky a bezpečnostně zaostává, výjimku tvoří pouze relativně stabilní a autonomní Somaliland, jež se prohlásil za nezávislou jednotku v roce 1991, mezinárodního uznání se však nikdy nedočkal. Mezi další území, která se pokoušela získat samostatnost, patří Puntland na severu země a dále Jubaland, později spadající pod větší celek „Jihozápadní Somálsko“ pod správou Prozatímní přechodné vlády. Somálskou „vládu“ tvoří ve skutečnosti skupina jednotlivců bez právní moci, z tohoto důvodu se o Somálsku někdy hovoří pouze jako o „státu na mapě.“ Paradoxem zůstává fakt, že ve srovnání s ostatními problémovými státy v Africe je Somálsko relativně etnicky a jazykově homogenní, situaci však komplikují klanové rozdíly.[49] Z indexu nefunkčních států nezávislé organizace „The fund for peace“ (tento index hodnotí například vývoj počtu uprchlíků, exodus ze země, vývoj kriminality, vymahatelnost práva či kvalitu veřejných služeb) vyplývá, že Somálsko zaujímá pozici nejhůře fungujícího státu světa, viz následující tabulka:

Tabulka č. 7: Vývoj vybraných kritérií indexu nefunkčních států pro Somálsko
(pro srovnání – hodnoty kritérií evropských zemí se pohybují mezi 0 až 5)

    sociální kritéria ekonomická kritéria politická kritéria
  celkový výsledek stav uprchlíků spory mezi skupinami obyvatelstva nerovnoměrný rozvoj stav ekonomiky legitimita vlády veřejné služby lidská práva bezpečnostní aparát zahraniční intervence
2006 105.9 8.1 8.0 7.5 8.5 10.0 10.0 9.5 10.0 8.5
2007 111.1 9.0 8.5 7.5 9.2 10.0 10.0 9.7 10.0 10.5
2008 114.2 9.8 9.5 7.5 9.4 10.0 10.0 9.9 10.0 10.5

Zdroj: oficiální stránky organizace „The fund for peace“, http:// www.fundforpeace.org

Občanskou válkou je země postižena od konce 80. let minulého století, kořeny nepokojů však zřejmě sahají již do 60. let, kdy roku 1960 došlo k sjednocení dvou bývalých kolonií (Italské Somálsko a Britské Somálsko) do nezávislého státu a jednotlivé klany z obou celků spolu začaly soupeřit o moc. Když se roku 1969 Siad Barré zmocnil prezidentského úřadu, začal některé skupiny zvýhodňovat na úkor ostatních a spory se vyostřily. „Barrého vláda se vyznačovala dvěma faktory: jednak nacionalismem, usilujícím o sjednocení všech Somálců do jednoho „Velkého Somálska“, a za druhé rozdělením země na jemu blízké klany a ty ostatní.[50]

Nacionalismus uvrhl Somálsko do zcela zbytečné války s Etiopií o území Ogaden obývané Somálci. Etiopie za vydatné pomoci sovětských vojsk vytlačila Somálce ze svého území, což znamenalo pro režim Siada Barrého těžkou ránu. Od té doby v Somálsku rostla nespokojenost s jeho vládou, která v 80. letech vyústila v otevřený konflikt. Stav země byl tak neblahý, že důstojníci Barrého armády prodávali zbraně, aby si za ně mohli koupit jídlo a další nezbytnosti.

Reklama

V důsledku občanské války, která vypukla za Barrého vlády a zesílila po jeho pádu, došlo mimo jiné k obrovskému odlivu mozků ze Somálska, což v této převážně zemědělské zemi komplikuje vyhlídky na lepší budoucnost.

Siad Barré, jehož režim skončil v roce 1991, patřil mezi přední africké diktátory, v zemi se proti němu zformovala rozsáhlá protimarxistická opozice a k jeho pádu výrazně přispělo „Somálské národní hnutí“ (SNM) a ostatní organizace působící v zahraničí. Po svém sesazení Barré uprchl do Lagosu v Nigérii, kde také v roce 1995 zemřel. Pod kontrolou SNM došlo k založení „Somálské republiky,“ ve které však přestala fungovat státní administrativa a země se prakticky rozdělila mezi jednotlivé politické frakce. V roce 1994 došlo mezi představiteli dvou nejsilnějších stran Alím Mahdím Mohammedem a Mohammedem Farah Aidídem k podepsání prohlášení, jež vyzývalo ke smíření, o rok později se však boje obnovily a v roce 1996 samozvaný prezident Aidíd utrpěl smrtelná zranění. Další informace o osobách Barrého a Aidída viz Přílohy. Následovaly roky bojů a postupného rozkladu země, což nevyřešilo ani jmenování prezidenta a nové vlády v letech 2004 a 2005. Dnes se konflikty mezi klany neustále stupňují, v zemi údajně sídlí několik teroristických skupin a ukrývají se zde i někteří příslušníci Al-kajdy.[51]

V poslední době rozvrácená země poskytuje útočiště moderním pirátům, poškozujícím mezinárodní obchod a právo svobodné volby na volném moři, neboť neexistence centrální vlády se projevila rovněž koncem státní ochrany somálských teritoriálních vod a řada cizích zemí této situace využila k rabování, devastování somálských přírodních zdrojů a ukládání toxických odpadů. „Ilegální aktivity cizích zemí zásadně potlačily ozbrojené reakce somálských warlordů, když somálské vody učinily nepřátelskými. Následně se namísto tradičního rybolovu, který se kvůli zdevastované mořské fauně a flóře ocitl na pokraji svého zániku, Somálci vrhli na lukrativní přepadávání civilních námořních plavidel. Ve zkrachovalé zemi, která beztak neposkytuje mnoho příležitostí k obživě, se pirátství stalo pro některá přístavní města dominantním zdrojem příjmů. Nelze se divit, výše výkupného jde až do desítek milionů amerických dolarů měsíčně. Výkupné za jednu velkou unesenou loď (ropný nebo chemický tanker, kontejnerová loď) neklesá pod jeden milion USD za plavidlo a posádku.[52] Jelikož se oběťmi pirátů kromě soukromých plavidel staly i lodě s humanitární pomocí v rámci Světového potravinového programu, některé státy (Francie, Kanada, Dánsko, Nizozemsko, USA, Rusko, Indie, Japonsko, Velká Británie, Španělsko či Portugalsko) byly nuceny nasadit vojenská plavidla a od 27. 10. 2008 v somálských vodách také operuje flotila sedmi vojenských lodí NATO v rámci operace „Allied Provider.“ V regionu rovněž působí Stálá námořní skupina NATO (Standing NATO Maritime Group 2) a nejnověji též Evropská unie, jež se zasloužila o první námořní vojenskou operaci v historii Evropské bezpečnostní a obranné politiky s cílem poskytování bezpečnosti obchodním lodím, zastrašování pirátů a v případě napadení také vojenského zásahu a zadržení podezřelých osob.[53]

3.1.3 OSN V SOMÁLSKU

Jednou z hlavních snah Organizace spojených národů v Somálsku bylo a je udržet politickou stabilitu a poskytnout pomoc, neboť podle OSN je zde současná humanitární krize nejhorší za posledních 15 let a průměrná délka života zde nedosahuje ani 50 let, přitom země stojí stále mimo pozornost světových médií, politiků i humanitárních organizací. Nyní v Somálsku působí 1 800 vojáků mírových jednotek Africké unie a OSN rovněž zvažuje vyslat svou posilu v celkovém počtu 27 000 mužů.

V minulosti se Organizace spojených národů v rozvráceném Somálsku aktivně angažovala prostřednictvím operací UNOSOM I. (1992) a UNOSOM II. (1993). UNOSOM I., ustanovená rezolucí Rady bezpečnosti, založené na konceptu tradičního udržování míru, jež předpokládá nestrannost, souhlas stran konfliktu s přítomností operace a minimální užití síly, si primárně kladla za cíl monitorovat příměří v hlavním městě Mogadišo, chránit příslušníky a zařízení OSN v přístavech a letištích a dodávat humanitární pomoc do měst a na venkov. Toto prvotní úsilí však bylo záhy zmařeno, neboť místní gangy i obyčejní bandité často napadali dodávky humanitární pomoci, kterou si následně „přerozdělovali“ ve svém vlastním zájmu. Až další operace UNITAF umožnila efektivnější doručování, bezpečné prostředí se jí však vytvořit nedokázalo. Navázala na ni později UNOSOM II, založená na koncepci „vynucení míru“, humanitární pomoc pojala tedy jako krok ke znovunastolení světového míru, měla zejména monitorovat klid zbraní a plnění dohod, předcházet násilí, zabavovat neoprávněně držené lehké zbraně, chránit zaměstnance OSN a Červeného kříže či pomáhat při repatriaci uprchlíků. V praxi nakonec operace narazila na stejné komplikace jako její předchůdkyně, největších úspěchů nakonec dosáhla v humanitární oblasti, kde pod její ochranou působil například Dětský fond OSN (UNICEF), Světový potravinový program OSN (WFP), Rozvojový program OSN (UNDP) či Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO).[54]

V současné době se OSN zabývá moderním pirátstvím v Somálsku, v lednu roku 2009 vydala rezoluci, v níž slíbila zorganizování dárcovské konference ve prospěch nestabilitou zmítaného Somálska, ta se nakonec uskutečnila koncem dubna 2009. Kromě peněžní podpory 200 milionů eur se dárci zavázali poskytnout 35 milionů eur ve formě zásob a vojenské techniky, neopomenuli však fakt, že bez vnitřní stabilizace samotného Somálska ke zlepšení situace nedojde.[55]

3.2 SIERRA LEONE

3.2.1 OBECNÉ INFORMACE

Sierra Leone (v překladu „lví hory) je přímořským státem v západní Africe, jež se nachází na pobřeží Atlantského oceánu, na jihovýchodě sousedí s Libérií a na východě a severu tvoří hranici s Guineou, viz následující obrázek:


Sierra Leone
Zdroj: cestovatelský průvodce, http://www.bedekr.cz

Sierra Leone, republika s hlavním městem Freetown (803 000 obyvatel), je tradičně členěna na 150 náčelnictví v čele s místními vůdci a radami starších, avšak pro administrativní účely se země dělí na 1 oblast – Západní oblast (dále tvořena Městským a Venkovským distriktem Západní oblasti) a 3 provincie: Východní provincie, Severní provincie a Jižní Provincie (rozděleny na 12 dalších distriktů: Bombali, Koinadugu, Tonkolili, Port Loko, Kambia, Kenema, Kono, Kailahun, Bo, Bonthe, Moyamba, Pujehun).[56]

Populaci Republiky Sierra Leone (6 100 000 obyvatel) charakterizuje značná heterogenita, v zemi žije přibližně dvacet etnických skupin, více než 60 % se však hlásí k jedné ze dvou nejvýznamnějších, a to buď ke kmeni Temne, obývajícím sever země, či k na jihu žijícím Mende. Mezi další významné skupiny náleží Limba a Koranko na severu, Kissi na východě, Sherbo na jihozápadě nebo Krio (Kreolové) v oblasti dnešního hlavního města Freetownu, což jsou potomci v 18. století osvobozených jamajských otroků dovezených nazpět do Afriky. V zemi žije rovněž libanonská a indická menšina. Většina celkové populace (60 %) se hlásí k islámu, a to k jeho sunnitské větvi, vyznavači tradičních přírodních náboženství tvoří 20 % a zbylých 20 % jsou křesťané. Funkci úřední řeči plní angličtina, místní lidé však spolu komunikují prostřednictvím vlastních jazyků, tedy především Temne, Mende a Krio.[57]

Sierra Leone je prezidentskou republikou, přičemž hlava státu disponuje značnými pravomocemi, mj. jmenuje členy vlády, v jejímž čele sám stojí. Mezi významné politické strany patří: Lidová strana Sierry Leone (SLPP), Všelidový kongres (APC), Lidové hnutí za demokratickou změnu (PMDC), Strana míru a osvobození (PLP), Strana revoluční sjednocené fronty (RUFP) či Sjednocená národní lidová strana (UNPP).[58]

Reklama

Jedná se o velmi chudý rozvojový stát s významným těžebním průmyslem (diamanty, bauxit, zlato) a se značně omezenou infrastrukturou. Zemi charakterizuje vysoká negramotnost (necelých 60 %), na hospodářství i na celkovém stavu se výrazně podepsala občanská válka. Další údaje o zemi viz Přílohy.

3.2.2 OBČANSKÁ VÁLKA V SIERRA LEONE

Občanská válka v Sierra Leone vypukla v roce 1991 a od té doby se země nachází v úpadku a trpí vážnou humanitární krizí. Válka připravila o život desetitisíce lidí (podle odhadů až 50 000), drasticky poškodila zemědělskou produkci, pozastavila příjmy vlády z těžebního průmyslu a poškodila stovky zdravotnických zařízení či škol, což společně se značným odlivem inteligence ze země způsobilo, že 80 % současného obyvatelstva je negramotných a žije na hranici bídy.[59]

Již před počátkem občanské války, jež měla charakter spíše boje o vzácné přírodní zdroje než ideologického konfliktu, zemi charakterizovala rozsáhlá korupce a rovněž špatné hospodaření v diamantovém průmyslu, kvůli čemuž ji OSN zařazovala mezi nejzaostalejší státy světa. Kromě vnitropolitických problémů situaci v Sierra Leoně výrazně ovlivnily krvavé boje v sousední Libérii, jejíž prezident Charles Taylor pomohl založit rebelskou RUF (Revolutionary United Front, Revoluční sjednocená fronta) pod vedením Foday Sankoha (další informace o Sankohovi viz Přílohy) za účelem destabilizace Sierra Leone. Významnou roli v Sierra Leone sehrály diamanty, známé jako „konfliktní,“ jež tvořily hlavní zdroj financování občanské války. Podle odhadů OSN bylo až 85 % z celkové diamantové produkce vyváženo převážně přes sousední Libérii do zahraničí, přičemž zisky z jejich prodeje sloužily ke sponzorování vojenských akcí RUF a zločinů proti lidskosti v Libérii. OSN na toto reagovalo uvalením embarga, Rada bezpečnosti OSN rozhodla, že „všechny státy by měly zakázat přímý či nepřímý dovoz surových diamantů ze Sierra Leone.“ Roku 2003 byl zřízen ojedinělý mezinárodní systém, tzv. Kimberleyský proces, jež má za cíl „zabraňovat, aby se konfliktní diamanty dostávaly na oficiální mezinárodní trh. Jedenasedmdesát členských států dohlíží produkci svých diamantů a obchod s nimi. Veškeré mezinárodní zásilky surových diamantů musí proběhnout v neporušených přepravních obalech a musí být přiloženo vládou vydané osvědčení o jejich nekonfliktním původu.[60]

K první vojenské akci došlo dne 23. března 1991, kdy RUF napadla z Libérie pohraniční region Kailahun a povstalci postupně ovládli celou východní část země, kde se značnou brutalitou napadali vesnice a do svých řad začleňovali později nechvalně proslulé „dětské vojáky.“ 4. května se vlády ujal jako „Hlava státu Sierra Leone“ Valentine Strasser z NPRC (National Provisional Ruling Council), jejímž cílem bylo za pomoci žoldáků ze soukromé firmy Executive Outcomes vyhnat RUF ze země. V roce 1996 se Maada Bio dostal na vedoucí pozici v NPRC a vyhlásil prezidentské volby, vítězem se stal Ahmad Tejan Kabbah, představitel Lidové strany Sierra Leone, ten se poté za pomoci Bia pokusil vrátit zemi pod civilní správu. Zlomovým byl rok 1997, kdy došlo k dalšímu vojenskému převratu, který do čela státu vynesl Johnyho Paula Koromu z ARFC (Armed Forces Revolutionary Council). Koroma zrušil ústavu, nechal uvěznit Kabbaha, omezil občanské svobody, zakázal soukromé rádiové stanice a především pozval RUF do vlády. V roce 1998 však zasáhla Nigérie a svou vojenskou intervencí ECOMOG dosadila do vedení státu opět Kabbaha. 7. července 1999 Kabbah dojednal s RUF mírovou dohodu v Lomé, tu však RUF o rok později porušila a opět začala kontrolovat část země. K oficiálnímu ukončení války došlo v roce 2002, prezidentem byl zvolen opět Kabbah.[61]

3.2.3 OSN V SIERRA LEONE

Již v listopadu 1994 adresoval prezident Republiky Sierra Leone dopis generálnímu tajemníkovi OSN s žádostí o pomoc při vyjednávání mezi vládou a RUF. V prosinci stejného roku byla do Afriky vyslána expedice s cílem stanovit další nezbytné kroky. V roce 1996 došlo k mírnému zklidnění situace, obnovení činnosti politických stran a k podepsání mírové dohody.[62] Záhy se však dostala k moci vojenská junta a OSN se rozhodla pokračovat ve svých aktivitách. Bezpečnostní rezolucí č. 1270 z října 1999 byla ustavena operace UNAMSIL s mandátem spolupráce s vládou Sierra Leone, asistence v procesu odzbrojení, zajišťování bezpečnosti a svobody pohybu pro personál OSN či umožňování dodávání humanitární pomoci. Na jaře roku 2002 se UNAMSIL stala nejpočetnější operací OSN, jež v té době probíhaly, přičemž celkové náklady na ni dosáhly výše 2, 8 miliardy amerických dolarů. Operace se stala poměrně úspěšnou, neboť splnila většinu úkolů, jež jí Rada bezpečnosti v mandátu udělila. „Během svého působení odzbrojila tisíce bývalých bojovníků, asistovala při konání voleb, přispěla k dobrovolnému návratu uprchlíků a vnitřně přesídlených osob, omezila nelegální obchod s diamanty, pomohla znovu vybudovat policejní síly, vylepšila infrastrukturu země a přispěla k vytvoření Zvláštního soudu pro Sierra Leone (Special Court for Sierra Leone).[63] Operace se však přirozeně setkala s řadou problémů, například nedostatečnou ochotou stran konfliktu respektovat ujednání mírové dohody, v tomto případě se jednalo zejména o RUF.

14. srpna 2000 Rada bezpečnosti rezolucí autorizovala vytvoření tribunálu za účelem pomoci při formování systému spravedlnosti a zodpovědnosti za vážné činy a při obnovování a udržování míru. 16. ledna 2002 byla potom podepsána formální dohoda mezi OSN a vládou Sierry Leone pro implementaci právního rámce pro aktivity soudu v regionu.[64] V současné době působí OSN v Sierra Leone prostřednictvím strategie UNIPSIL, jež si klade za cíl především podporovat místní úsilí o snižování napětí a hrozeb dalších potenciálních konfliktů v regionu či monitorovat místní kriminální činnost a ilegální obchod s drogami.

3.3 KEŇA

3.3.1 OBECNÉ INFORMACE

Keňa (Keňská republika) je východoafrický stát ležící při pobřeží Indického oceánu. Svůj název získala Keňa podle hory Mount Kenya, jež se zde nachází. Země sousedí s těmito státy: Somálsko, Etiopie, Súdán, Uganda a Tanzanie, viz obrázek na následující straně:


Keňská republika
Zdroj: http://images.google.cz

Keňská republika s hlavním městem Nairobi se administrativně dělí na 8 provincií: Centrální, Pobřežní, Východní, Nairobi, Severovýchodní, Západní, Nyanza a Rift Valley. Provincie jsou dále členěny do 71 distriktů.

Celkový počet obyvatel se odhaduje na 34 milionů, přičemž 22 % z nich žije ve městech. Gramotnost dospělých je 85, 1 %. Populaci charakterizuje značná heterogenita, tvoří ji 50 různých etnických skupin, mezi nejpočetnější z nich náleží: Kikuyu (22 %), Luhya (14 %), Luo (13 %), Kalenjin (12 %), Kamba (11 %), Kisii (6 %) či Meru (6 %). Neafrické menšiny (asijská, evropská a arabská) tvoří pouze 1 %. Většina obyvatel vyznává křesťanství, přičemž k protestantům patří 45 % z celkové populace a k římským katolíkům 33 %. 10 % se hlásí k islámu, dalších 10 % k přírodním náboženstvím (animismus převažuje především na vesnicích) a zbylá procenta zastupují některé menšiny, například hinduisté. Úředními jazyky jsou angličtina a svahilština, jež tuto funkci plní od roku 1963, kdy Keňa vyhlásila nezávislost na Velké Británii. Dále se zde mluví i arabsky či jednotlivými kmenovými jazyky.[65]

Jako většina afrických států i Keňa je převážně zemědělský stát (největší producent kávy na světě) s poměrně rozvinutým průmyslem – výroba cementu a zpracování ropy. Těží se zde soda, fluorit, sůl a zlato, dováží se sem suroviny a stroje. Zemi si díky přírodnímu bohatství (národní parky, Viktoriiny vodopády) oblíbili zahraniční turisté a také díky nim má Keňa na africké poměry vyšší HDP na obyvatele – okolo 1500 USD. Keňská měna (šilink) je nejsilnější ve východní Africe, 1 české koruně odpovídá přibližně 3, 27 keňských šilinků.[66] Další informace o zemi viz Přílohy.

Politický systém této prezidentské republiky charakterizuje značný tribalismus, hlavní politické strany (DP – Democratic Party, Demokratická strana či KANU – Kenya African National Union, Keňská africká národní unie) si zajišťují podporu hájením zájmů početně významných etnik. Problémem zůstává stávající beztrestnost politiků.

3.3.2 OZBROJENÉ KONFLIKTY V KENI

Je tomu jen pár let, co byla Keňa představována jako ztělesnění stability a prosperity na africkém kontinentě. Ani tato země však nezůstala ušetřena mezietnických sporů, které v krizových obdobích (například volby) hrozí přerůst v otevřené násilí. Podobné incidenty se odehrávaly už za systému vlády jedné strany autoritativního vládce Daniela Arapa Moi, kdy proti sobě bojovali příznivci různých kandidátů v jednotlivých okrscích. Hned první pluralitní volby v roce 1992 byly poznamenány masivním vyháněním a vyvražďováním, především v provincii Rift Valley. Nedávné incidenty, jež následovaly po prezidentských volbách v prosinci 2007, jsou tedy jakýmsi pokračováním tradice a důkazem, že příčiny těchto sporů stále nebyly vyřešeny.[67]

Konflikty v Keni jsou dvojího druhu: etnopolitické (problémy somálské menšiny na severovýchodě země a mezi jednotlivými etnickými skupinami) či ekonomické (spory při přerozdělování půdy v oblasti Rift Valley).

Etnické konflikty v Keni mají své kořeny již v koloniální éře. Často se zde jednalo o neshody mezi Brity a místními lidmi, převážně šlo o příslušníky kmenů Masaii, Kikuyu, Luhya a Luo, přičemž kolonizátoři veškeré projevy odporu proti jejich vládě krutě potlačovali. Po získání nezávislosti v roce 1964 získaly spory v Keni spíše národní charakter a největší problém začala představovat somálská komunita v severovýchodní části země. Etničtí Somálci byli již dříve rozděleni velmocenskou politikou Velké Británie a Itálie do tří různých států (Keňa, Etiopie, Somálsko), což nesli velice těžko a založili tzv. Progresivní lidovou stranu severní provincie (NPPPP) s cílem boje o právo tohoto regionu na sebeurčení. Velká Británie nakonec odmítla jakkoliv zasahovat do vnitřních záležitostí nového státu s tím, že „Afričané si pak mohou tuto věc vyřešit sami.“ Otázka Somálců v Keni byla několikrát diskutována, nejvíce na prvním jednání Organizace africké jednoty, ta však nakonec odmítla podporovat většinu požadavků etnik na secesi z důvodu hrozby vypuknutí podobné situace v mnoha dalších afrických státech, zatíženým dědictvím etnické heterogenity. Za zprostředkování Velké Británie také došlo v roce 1963 k oficiálnímu jednání mezi Keňou a Somálskem, ani to však nevedlo k žádnému výsledku. Během následujících desetiletí se region stal kvůli otevřeným projevům nespokojenosti a rovněž kvůli politickému rozpadu a meziklanovým bojům sousedního Somálska velmi nebezpečným místem a fungoval jako uzavřená okupační zóna. Dodnes nedošlo k usmíření či alespoň nalezení určitého konsensu, jedná se stále o zamrzlý spor, jež může kdykoliv přerůst do násilných bojů.

Pokud jde o ekonomický konflikt v provincii Rift Valley (oblast Velkého zlomu), jde zde především o přírodní zdroje (primárně o půdu a vodní zdroje) mezi původními obyvateli a novými vlastníky pozemků. Po vyhlášení nezávislosti v roce 1964 se prvním keňským prezidentem stal Jomo Kenyatta, jež za účelem zisku rozprodal velkou část tohoto území nejbohatším etnickým skupinám (Kikuyu, Meru, Embu) na úkor místních lidí, kteří tímto způsobem přicházeli o tradiční zdroje obživy. Jejich odpor vyvrcholil sepsáním tzv. Nandijské deklarace, kde požadovali návrat svých původních pozemků a stávající situaci nazvali „invazí cizinců na tradiční území.“ Následující tabulka ukazuje dopady těchto konfliktů ve třech vybraných oblastech od roku 1996:

Tabulka: Dopady sporů o půdu v Keni ve vybraných oblastech

oblast období počet zaznamenaných otevřených projevů násilí počet mrtvých počet zraněných počet vystěhovaných
Marti 1996 - 2000 22 76 40 2 643
Parkati 2000 - 2002 6 20 41 0
Nachola říjen 2002 1 5 2 300

Zdroj: oficiální stránky organizace „Internal displacement“, http://www.internal-displacement.org

Po smrti prezidenta v roce 1978 se jeho nástupcem stal Daniel Arap Moi, jež vládl autokratickým způsobem následujících 24 let. „Během první dekády jeho vlády se zdálo, že dokáže přinejmenším otupit hrany mezi jednotlivými tábory a otevřít prostor k jednání. Moi úzce spolupracoval se zástupci Kikuyů, později se však s nimi rozešel, jelikož jeho reformy směřovaly ke snížení možností nákupu půdy, a naopak posilovaly práva původních obyvatel, především Kalenjinů. Na druhé straně sporu se mezitím zformovala skupina KAMATUSA, nazvaná podle čtyř etnik (Kalenji, Masai, Turkana, Samburu), jež si nárokovala historické právo na osídlování Rift Valley. Jejím cílem bylo vyhnat z území všechny ostatní obyvatele, bez ohledu na to, zda ke svým pozemkům přišli legálním nákupem, či jinak.

V době studené války autokratickou vládu prezidenta nic neohrožovalo a byl schopen utužováním pravidel pro ozbrojování a politickou aktivitu opozičních skupin bránit nepokojům, s pádem východního bloku však západní mocnosti začaly podmiňovat humanitární a obchodní spolupráci s Keňou demokratizačními reformami. V květnu 1992 Moi vyhlásil svobodné volby, kvůli neschopnosti politické opozice sjednotit se a vybrat společného kandidáta nakonec opět zvítězil, přičemž právě v Rift Valley měl nejméně problémů při přesvědčování voličů. Od té doby panuje v oblasti stav nestabilního míru, otázka vlastnictví pozemků však zůstává stále vážným problémem keňského státu a není řešena ani novou vládou Mwaie Kibakiho.

V roce 2007 se v Keni konaly nové volby, jež doprovázela nová vlna násilí. Dosavadní prezident Mwai Kibaki (Kikuyu) zvítězil nad kandidátem opozice Railou Odingou (Luo) velmi těsně a navíc došlo údajně ke zfalšování voleb. Zvedla se vlna odporu, následovaly demonstrace a v chudinských čtvrtích Nairobi a některých dalších měst příslušníci tradičně znesvářených etnik začali vraždit a masivně vypalovat obydlí svých nepřátel. Vzhledem k faktu, že tyto nepokoje často propukaly i na turisticky atraktivních místech (např. pobřežní letovisko Mombasa), měly spory i významný dopad na ekonomiku země, v tomto případě dokonce vedly až k potravinové krizi, kdy nakonec zasáhl i Světový potravinový program Spojených národů.[68]

3.3.3 OSN V KENI

Generální tajemník OSN Ban Ki-moon ihned po vypuknutí prvního násilí upozornil na nebezpečnou situaci vývoje v Keni a podpořil zapojení mezinárodní diplomacie. Společně s Radou bezpečnosti vyjádřil plnou podporu bývalému generálnímu tajemníkovi OSN Kofimu Annanovi, jež se ujal vyjednávání ve prospěch míru v Keni.

Generální tajemník OSN vyzval prezidenta Kibakiho, opozičního vůdce Odingu a důležité regionální hráče, aby se společně pokusili najít cestu z krize. Ban Ki-moona podtrhl nutnost řešení krize svou návštěvou v Keni (1. Února 2008). Zde se setkal se svým předchůdcem Kofim Annanem a opozičním vůdcem Odingou. O den dříve se na summitu Africké unie setkal s prezidentem Kibakim. Veřejně i soukromě opakovaně vyzývá politické vedení země k nalezení okamžitého a přijatelného řešení prostřednictvím dialogu. Naléhá na všechny zúčastněné strany, aby ukončily násilí a okamžitě zamezily zabíjení a porušování lidských práv. Všechny zločiny musí být vyšetřeny a viníci postaveni před spravedlnost, zdůrazňuje Ban Ki-moon.[69]

Rovněž humanitární činnost OSN reagovala na vypuknutí krize bezprostředně, již od začátku začala poskytovat rozsáhlou nouzovou pomoc a ze zvláštního fondu na pokrytí nejnutnějších potřeb uvolnila 7 milionů dolarů. Světový potravinový program ve spolupráci s Keňským Červeným křížem dodal více než 3 600 tun potravin, UNICEF další nezbytné věci k přežití a Světová zdravotnická organizace se zase postarala o zajištění technické podpory keňskému ministerstvu zdravotnictví.

3.4 ZIMBABWE

3.4.1 OBECNÉ INFORMACE

Zimbabwe, neboli Zimbabwská republika s hlavním městem Harare je vnitrozemský stát v jihovýchodní Africe nacházející se mezi dvěmi významnými řekami: Limpopo a Zambezi. Sousedí na severozápadě se Zambií, na východě s Mozambikem, na jihu s Jihoafrickou republikou a na jihozápadě s Botswanou, viz následující obrázek:


Zimbabwe
Zdroj: Internetové stránky Českého rozhlasu, http://www.rozhlas.cz

Administrativně se země člení na 8 provincií (Manica, Střední Mašonsko, Východní Mašonsko, Západní Mašonsko, Masvingo, Severní Matabele, Jižní Matabele a Střední Zimbabwe) a 2 města s provinčním statusem (Harare a Bulawayo). Během koloniální epochy se území nazývalo Jižní Rhodesie (Republika Rhodesie či Zimbabwe Rhodesie). Jméno Zimbabwe, jež pochází z jazyku předků majoritního etnika Šona, dostal stát po vyhlášení nezávislosti 18. dubna 1980 a v překladu znamená „uctívaný dům.[70]

V Zimbabwe dnes žije asi 12, 38 milionů lidí. Stejně jako ve většině afrických zemí, i zde celkovou populaci tvoří řada různých etnik. 98 % obyvatelstva je původní africké černošské (mezi nejpočetnější etnika náleží Šona, Ndebele, Nyanja, Lozi, Nsenga, Tonga, Tswa, Venda či Manyika), 1 % bělošské a 1 % asijské. Jako úřední jazyk používá Zimbabwe angličtinu, pokud jde o dvě hlavní skupiny jazyků bantuské rodiny, pak kolem 60 % mluví šonštinou a 40 % ndebelštinou. Místní obyvatelstvo převážně vyznává vlastní synkretické náboženství obsahující prvky křesťanství i animismu, dále se orientuje na křesťanství (anglikánské, římsko-katolické, protestantské), tradiční náboženství, islám, hinduismus či judaismus.[71]

Zimbabwská republika je parlamentní demokracií, v jejímž čele stojí prezident s pravomocí jmenovat a předsedat vládě. Mezi nejvýznamnější politické strany patří Mugabeho ZANU PF (Zimbabwe African National Union – Patrioti Front), MDC (Movement for Democratic Change), UP (United Parties) či UPP (United People’s Party).

Zimbabwe má největší ekonomiku ze všech subsaharských afrických států, charakterizuje ji poměrně rozvinuté mnohosektorové hospodářství s nejdůležitějším těžebním průmyslem (zlato, uhlí, nikl, chrom, platina, olovo, dřevo), význam mají též dřevozpracující, potravinářský a chemický průmysl, dále i sektor zemědělství (obilí, cukrová třtina, kukuřice, tabák) a služeb. V posledním desetiletí však země prochází vážnou ekonomickou krizí, trpí největší inflací na světě, nezaměstnaností, nedostatkem základního zboží a hladomorem. Rovněž se zde daří obchodu s návykovými látkami a země funguje jako tranzitní území pro převoz drog do Jihoafrické republiky. Tato celková krize je přisuzována především dlouholetému vůdci Robertu Mugabemu a jeho pozemkovým reformám, jejichž prostřednictvím přerozděloval půdu bílých farmářů mezi válečné veterány a své příznivce. Ekonomické problémy mají dalekosáhlé důsledky, především vysoké procento obyvatelstva žijícího pod hranicí chudoby (68 %) a šíření chorob, např. AIDS (25 % populace).[72] Další informace o Zimbabwe viz Přílohy.

3.4.2 OZBROJENÉ KONFLIKTY V ZIMBABWE

Současnou komplikovanou situaci v Zimbabwe odráží též poněkud pohnutá minulost charakteristická bojem o moc, obavami z politické konkurence a využívání bezpečnostních složek k nastolení pořádku v zemi. Se Zimbabwe je spojeno jméno Roberta Mugabeho (další informace o Mugabovi viz Přílohy), jakožto samozvaného osvoboditele země (v době vyhlášení nezávislosti na Velké Británii působil ještě jako předseda vlády), ve skutečnosti však neomezeného vládce, jež stavěl svou moc pouze na hrozbě prostřednictvím vojenských složek a zasloužil se o hospodářský úpadek státu. V roce 2008 došlo k podepsání dohody o rozdělení moci a v zemi funguje koaliční vláda.

Krvavý konflikt se v Zimbabwe odehrál v letech 1983 – 1988, jednalo se zde o pogromy na minoritní skupinu Ndebele na území zvaném Matabeleland, viz následující obrázek:


Matabeleland
Zdroj: http://images.google.cz

Region Matabeleland tvoří dvě provincie (Severní Matabele, Jižní Marabele) a město Bulawayo. Území již od roku 1837 obývají příslušníci kmene Ndebele hovořící vlastním jazykem. Právě tato etnická skupina vytvořila na konci 70. let minulého století formaci ZAPU (v čele stál Joshua Koma), jež se ucházela o moc v zemi společně s konkurenční ZANU – PF, odbojovou organizací kmene Šona s vrchním velitelem Robertem Mugabem, protestující proti tehdejšímu rasistickému režimu Iana Smitne. Spory mezi těmito dvěma etniky existovaly již v době koloniální nadvlády, avšak po dosažení společného cíle a ustavení svobodného Zimbabwe začaly narůstat a obava z politické konkurence dohnala Mugabeho až k pokusu o úplné vyhlazení kmene Ndebele. V roce 1983 vyslal Mugabe do regionu Matabeleland nechvalně proslulou elitní jednotku Pátá brigáda (trénovanou Severokorejci), aby zde provedla tzv. „Operaci gukurahundi.

Gukurahundi v jazyce šona značí „očistné deště“, odplavující z polí nečistotu po předchozí úrodě. Během masakrů bylo zabito na 20 000 osob a další statisíce byly vyhnány ze svých domovů. Cílem bylo naprosté zničení ZAPU a integrace jeho trosek do struktury vládnoucí ZANU – PF. Etnických čistek se účastnili titíž lidé, kteří předtím bojovali v koloniálních válkách, tentokrát se však jednalo o zločin, jehož potrestání by se museli obávat v případě, že by se prezidentem stal kdokoli jiný.[73] Většina mrtvých byla pohřbena v neoznačených hrobech a příslušníci ZAPU vyhnáni z vlády a uvězněni. Radikální skupiny dnes tuto operaci nazývají genocidou a usilují o potrestání jejích viníků Mezinárodním tribunálem v Haagu. V roce 2006 byla v exilu v jihoafrickém Johannesburgu založena exilová organizace MFP (Matabeleland Freedom Party), jež usiluje o nezávislost regionu a nastolení konstituční monarchie.[74]

V roce 1999 se Mugabe angažoval v tzv. „africké světové válce“ o přírodní zdroje v sousedním státě Demokratická republika Kongo, zde se však oddíly Zimbabwe odmítaly účastnit vojenských bojů a spíše se zapojovaly do ilegálních obchodů s nerostnými surovinami, jimiž Kongo disponuje. Protože však oficiální státní armáda jasně vyjádřila odpor k této akci, rozhodl se Mugabe vytvořit v 90. letech minulého století rovněž neoficiální ozbrojené jednotky, tzv. „Green bombers“ pro kontroverzní úkony, jež se obával svěřit oficiálním vojákům, šlo například o vypalování vesnic před prezidentskými volbami. V současné době je Robert Mugabe stále u moci.[75]

3.4.3 OSN V ZIMBABWE

Situací v Zimbabwe se dlouhodobě zabývá Rozvojový program OSN pro Zimbabwe (UNDP Zimbabwe, United nations development programme in Zimbabwe). Tato spolupráce má kořeny v roce 1980, kdy došlo k podepsání Základní dohody (SBSA, Standard Basic Service Agreement), jež vymezila oblasti pomoci a podepsaly ji obě strany. V roce 1997 zimbabwská vláda společně s UNDP Zimbabwe formulovaly rámec další kooperaci pro období 1997 – 2000. Jelikož od roku 2000 země prochází fází transformace, jež s sebou nese i značné ekonomické a sociální problémy, byl sepsán UNDP dokument pro Zimbabwe pro roky 2007 – 2009, který stanovil tři primární cíle: podporovat politickou a ekonomickou spolupráci země se zahraničím, poskytovat základní sociální služby nejchudším obyvatelům a přispět k obnově a rozvoji zimbabwské ekonomiky.

Tento UNDP je financován převážně z vlastních zdrojů, dále díky dárcům a peněžním prostředkům dalších formací OSN. Jen v roce 2006 UNDP alokoval do projektů v Zimbabwe téměř 15, 7 milionů dolarů.[76]

3.5 UGANDA

3.5.1 OBECNÉ INFORMACE

Uganda (jméno pochází ze slova „Buganda“- tradiční království na jihu země, jež zahrnuje také hlavní město Kampalu), jejíž oficiální název zní Ugandská republika, je východoafrický vnitrozemský stát, jež hraničí na východě s Keňou, na severu se Súdánem, na západě s demokratickou republikou Kongo, na jihozápadě se Rwandou a na jihu s Tanzanií, viz následující obrázek:


Uganda
Zdroj: http://images.google.cz

Součást celkového území tvoří i Viktoriino jezero, kterým též procházejí hranice s Keňou a Tanzanií. Administrativně je Uganda členěna do 70 distriktů, zpravidla pojmenovaných podle svého správního centra a seskupených do čtyř oblastí: Centrální, Severní, Východní a Západní.

V Ugandě žije nejmladší populace na světě. Podobně jako mnoho dalších afrických států je rovněž zemí více různých kmenů dvou základních etnických skupin, bantuské (například Gandové, Sogové, Nyorové a Nkolové) v jižní části země a nilotské (Itesové, Acholiové, Langiové a Karamajongové) na severu. V zemi žije též asijská menšina, z velké části vypuzena během Amínova režimu. Hovoří se zde asi 40 různými jazyky, nejvyšší počet mluvčích má lugandština, funkci úředních jazyků plní angličtina a svahilština, používaná především v obchodě. Většina obyvatelstva vyznává křesťanství a islám, šířící se zde od 60. let 19. století prostřednictvím zahraničních misionářů. Současné složení věřících vypadá následovně: křesťanství (římští katolíci i protestanti): 65 %, islám: 15 %, animismus: 20 %.

Uganda je prezidentskou republikou, jejíž hlava státu rovněž jmenuje předsedu vlády, který mu pomáhá při výkonu funkce. Činnost politických stran není legalizována, ve snaze zamezit sektářské činnosti došlo při vojenském převratu v červenci 1985 k jejich zákazu. V současné době sice strany formálně existují, avšak s omezenými pravomocemi, například nemohou pořádat schůze, volit své vůdce či mít úřadovny mimo hlavní město. Mezi nejdůležitější politické strany patří Hnutí (Movement) současného prezidenta Museveniho, Demokratická strana (Democratic Party), Konzervativní strana (Conservative Party), Ugandský lidový kongres (Uganda People’s Congress) a Ugandské vlastenecké hnutí (Uganda Patriotic movement). Od roku 1995 má země novou ústavu.[77]

Přestože ugandská ekonomika rostla v posledních letech tempem až 5 %, zůstává stále velice chudá s největším významem sektoru zemědělství. Dalšímu hospodářskému růstu navíc brání epidemie AIDS, neboť údajně zde žijí 2 miliony nakažených, navíc právě v této zemi byla nemoc objevena. Problém představuje rovněž vysoká nezaměstnanost, jež zde dosahuje 30-40 %. Hlavní zdroj tvorby HDP tvoří vývoz kávy, čaje, květin a bavlny, dále též rybolov a lesnictví. Sekundární sektor zahrnuje průmysl textilní, chemický a dřevozpracující. Infrastruktura se nachází ve špatném stavu, silniční síť poškozují nepříznivé klimatické podmínky a železnice pocházejí ještě z doby koloniální nadvlády. Nedaleko Kampaly se nachází mezinárodní letiště. Uganda je silně závislá na zahraniční rozvojové pomoci.[78] Další informace o Ugandě viz Přílohy.

3.5.2 OBČANSKÁ VÁLKA V UGANDĚ

V Ugandě probíhaly ozbrojené konflikty již před vypuknutím občanské války v roce 1980. V 60. letech minulého století zemi ovládal diktátor Obote, k jeho svržení došlo v lednu 1971, kdy se po převratu dostal k moci předseda vlády Idi Amín, jež se prohlásil prezidentem. Tento nevzdělaný bývalý příslušník ugandské armády nechal okamžitě zmasakrovat všechny přívržence Oboteho režimu, rozpustil národní shromáždění, zrušil ústavu a potlačil veškerou politickou aktivitu, přičemž zemi neustále kontrolovaly jeho vojenské jednotky. Zasadil se také o vyhnání většiny příslušníků poměrně početné asijské komunity v Ugandě. Za jeho režimu se Uganda diplomaticky izolovala od okolního světa, což mělo těžký dopad na ekonomiku země. Zlom nastal až 13. dubna 1979 s invazí vojsk ze sousední Tanzánie, podporovaných ugandským exilem (například organizací „Fronta národní spásy), kdy Amín uprchl do severoafrické Libye, došlo ke znovuzvolení bývalého diktátora Oboteho prezidentem a jeho návratu k moci až do roku 1985. Volby však většina obyvatel považovala za zmanipulované. [79] Více o Amínovi viz Přílohy.

Občanská válka začala v Ugandě v roce 1986, kdy byl po několikaměsíční vládě sesazen nový prezident z kmene Acholiů, Tito Okello. Jeho nástupcem se stal radikální politik Yoweri Museveni, zakladatel Fronty národní spásy (Uganda National Rescue Front, UNRF) a vůdce Armády národního odporu (National Resistance Army, NRA). Od té doby je země prakticky rozdělena na dva celky – zatímco jih Ugandy se vyznačuje stabilitou a tamní ekonomika roste, na chudém severu již přes dvacet let probíhá brutální válka. Po pádu Tita Okella další příslušníci poraženého etnika Acholiů vytvořili několik povstaleckých skupin a někteří se uchýlili i do sousední Keni, kde vytvořili tzv. Armádu Božího odporu (Lord’s Resistance Army, LRA) pod vedením Josepha Konyho. Toto hnutí usiluje o zavedení křesťanské vlády v Ugandě, řídící se podle biblického desatera a sám Kony se prohlašuje za proroka s nadpřirozenými schopnostmi. [80]

Armáda božího odporu napadá vesnice a pustoší nejen severní část Ugandy (distrikty Gulu, Kitgum a Pader), ale rovněž sousední státy: Súdán, Středoafrickou republiku či Demokratickou republiku Kongo. Z počátku LRA podporovala súdánská vláda dodávkami zbraní, avšak i Chartúm již Armádě vyhlásil válku. V říjnu 2005 Mezinárodní trestní soud se sídlem v Haagu vyhlásil počátek stíhání Josepha Konyho a jeho čtyř vrchních poradců a obvinil Armádu božího odporu z řady válečných zločinů- únosy, mučení či sexuální zneužívání dětí. Svůj tribunál pro LRA vytvořila také Uganda. Státy se dohodly na společné válce proti nepříteli, její vedení je však náročné vzhledem ke geograficky těžko přístupným oblastem, kde se armáda ukrývá. V posledních letech se rovněž objevovaly snahy o mírová jednání , ty však selhávaly z důvodu nezájmu Armády božího odporu. Přestože v současnosti vliv LRA v severní Ugandě slábne a povstalci se přesouvají za hranice, válka stále pokračuje. Podle odhadů má na svědomí životy 10 000 lidí, únosy 60 000 dětí a rovněž hladomor.

3.5.3 OSN V UGANDĚ

Organizace spojených národů zasáhla v roce 1993 v Ugandě operací UNOMUR. [81] Jelikož ta se však týkala konfliktu na ugandsko-rwandské hranici a nikoli občanské války v Ugandě, nebude zde dále rozváděna.

Poznámky

[46] Britské listy, http://www.blisty.cz

[47] BATEMAN, G., EGAN, V.: Encyklopedie Zeměpis světa, Columbus, s. r. o., 1. vyd. Praha, 1999, ISBN 80-901727-6-8

[48] Britské listy, http://www.blisty.cz

[49] Internetové zpravodajství, http//:aktuálně.centrum.cz

[50] afrikanista Jan Záhořík, internetové zpravodajství, http//:aktuálně.centrum.cz

[51] Clapham, C.: Africa and the international system, The politics of state survival, Press syndicate of the University of Cambridge, 6. vyd. Cambridge, 2002, ISBN 052105766807

[52] Jan Závěšický: Moderní piráti v Somálsku, Mezinárodní politika leden 2009, Ústav Mezinárodních vztahů Praha

[53] Jan Závěšický: Moderní piráti v Somálsku, Mezinárodní politika leden 2009, Ústav Mezinárodních vztahů Praha

[54] Jana Urbanovská: Operace OSN na udržení míru v Africe, Mezinárodní vztahy březen 2008, Ústav Mezinárodních vztahů Praha

[55] Internetový portál o Evropě: http//:www.euractiv.cz

[56] Oficiální portál pro podnikání a export, http://www.businessinfo.cz

[57] Oficiální portál pro podnikání a export, http://www.businessinfo.cz

[58] Oficiální portál pro podnikání a export, http://www.businessinfo.cz

[59] Internetový portál o Africe, http://www.afrol.com

[60] Oficiální stránky Evropské komise, http://ec.europa.eu

[61] Clapham, C.: Africa and the international system, The politics of state survival, Press syndicate of the University of Cambridge, 6. vyd. Cambridge, 2002, ISBN 052105766807

[62] Oficiální stránky United Nations, http://www.un.org

[63] Jana Urbanovská: Operace OSN na udržení míru v Africe, Mezinárodní vztahy březen 2008, Ústav Mezinárodních vztahů Praha

[64] Katarína Šikulová: Postkonfliktná konsolidácia a rekonciliácia společenských systémov – Rwanda a Sierra Leone, Mezinárodní vztahy únor 2009, Ústav Mezinárodních vztahů Praha

[65] Oficiální stránky Central Inteligence Agency, The world factbook, http://www.cia.gov

[66] Oficiální stránky Central Inteligence Agency, The world factbook, http://www.cia.gov

[67] Vladimír Vaďura: Ohniska napětí a příčiny ozbrojených konfliktů v Keni, Mezinárodní politika únor 2008, Ústav mezinárodních vztahů Praha

[68] Vladimír Vaďura: Ohniska napětí a příčiny ozbrojených konfliktů v Keni, Mezinárodní politika únor 2008, Ústav mezinárodních vztahů Praha

[69] Oficiální stránky United nations, http://www.un.org

[70] Oficiální stránky United nations: Economic comission for Africa, http://www.uneca.org

[71] Oficiální stránky Ministerstva zahraničních věcí České republiky, http://www.mzv.cz

[72] Oficiální stránky Ministerstva zahraničních věcí České republiky, http://www.mzv.cz

[73] Vladimír Vaďura: Vojenská dimenze prezidentských voleb v Zimbabwe, Mezinárodní politika září 2008, Ústav mezinárodních vztahů Praha

[74] Internetový portál o Zimbabwe, http://www.zwnews.com

[75] Vladimír Vaďura: Vojenská dimenze prezidentských voleb v Zimbabwe, Mezinárodní politika září 2008, Ústav mezinárodních vztahů Praha

[76] Oficiální stránky Rozvojového programu OSN pro Zimbabwe, http://www.undp.org.zw

[77] Oficiální portál pro podnikání a export, http://www.businessinfo.cz

[78] Oficiální stránky Ministerstva zahraničních věcí České republiky, http://www.mzv.cz

[79] ENCYCLOAPEDIA OF VIOLENCE, PEACE, CONFLICT, Academic Press, San Diego, 1999

[80] Internetové zpravodajství, http//:aktuálně.centrum.cz

[81] Oficiální stránky United Nations, http://www.un.org

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více