Současné konflikty v subsaharské Africe: 1. Teoretická část

Autor: Ing. Pavlína Růžičková 🕔︎︎ 👁︎ 25.481

1.1 VYSVĚTLENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ

1.1.1 KONFLIKT

Pod pojmem KONFLIKT se zpravidla rozumí situace, kdy určitá skupina – například kmen, etnická skupina, ideologické uskupení či stát – nebo jednotlivec je v cílevědomém sporu s jednou či více skupinami či jednotlivci. Konflikt je zápasem o hodnoty týkající se zachování nebo zvýšení sociálních jistot, statusu či moci. Odpůrci se prostřednictvím konfliktu snaží neutralizovat, zranit či odstranit rivala nebo rivaly. Jde tedy o spor lidí – za konflikt nebývají pokládány rozporné vztahy člověka s přírodou. Konflikt také není totožný s KONKURENCÍ – v konfliktu, na rozdíl od konkurence, se rivalové cíleně snaží upevnit své postavení na úkor postavení ostatních, snaží se protivníka odstranit z oblasti sporu, či dokonce jej zničit. Konflikt se též liší od NAPĚTÍ – napětí znamená skryté nepřátelství, strach, podezření, vnímání divergence zájmů a možná i přání nadřazenosti či získání nezávislosti, ale strach zpravidla nepřechází od postojů a vnímání k aktuálním vzájemným nepřátelským činům.[1]

Často dochází k záměně dvou velmi úzce spojených pojmů „konflikt“ a „válka“. Přestože každá válka znamená v podstatě konflikt, neboť je jeho konečnou formou, ne každý konflikt vyústí ve válku. Viz Přílohy, tabulka „Frekvence sporných témat konfliktů na celém světě ústících ve válku v 2. polovině 20. století.

Reklama

Významným projevem konfliktu je předchozí politická krize či neklid a zmatek v domácí nebo mezinárodní politice. Krize zpravidla vzniká z určitého podnětu, zahajuje ji akt či událost s charakterem výhružného ústního nebo psaného prohlášení, dále ji může způsobit politický či ekonomický čin, nenásilný vojenský akt (pohyb vojenských útvarů), nepřímý násilný čin nebo přímý vojenský útok. „Krize je typ konfliktu, jehož specifickým rysem je náhlý výbuch neočekávaných událostí a nepřátelských akcí způsobených existujícím konfliktem.[2] Politická krize se může z hlediska státníků projevovat několika možnými způsoby, například nepředvídanou a překvapivou akcí oponenta či oponentů, pocitem velkého nebezpečí, pocitem omezeného času pro přijetí rozhodnutí a odpovědi, nebo pocitem zlověstných důsledků z nečinnosti. Stejně jako ve vztahu „konflikt – válka“ i zde platí, že ne každý konflikt je krizí, avšak každá krize v sobě nese konflikt. Krize může zpravidla vzniknout ze sporu o jeden problém, avšak může mít též komplexní charakter, kdy ji způsobuje soubor více faktorů. Závažnou hrozbu pro domácí i zahraniční politiku představují tzv. vleklé krize, charakteristické dlouhotrvajícími nepřátelskými akcemi s výbuchy otevřených bojů odlišné intenzity a frekvence.

Existence a zdroje různých druhů konfliktů, krizí a válek zkoumá teorie konfliktu, a to jak na mikroúrovni, tak na mikroúrovni. „Psychologové, sociální psychologové a sociobiologové vymezují na mikroúrovni zdroje příčin konfliktního chování v lidské přirozenosti. Člověk se chová konfliktně, neboť je to buď předpoklad jeho přežití v naprogramovaném boji o život, nebo jde o osobní potřeby ega, frustraci, překonání strachu atd. Tyto individuální impulsy jsou pak příčinami i takových kolektivních aktivit jako je válka mezi státy. Naopak na makroúrovni sociologové, antropologové, politologové a specializovaní teoretici organizace i komunikace vidí příčiny konfliktů v kolektivním chování.[3]

Konflikty vymezují 4 základní komponenty: aktéři (politické strany, revoluční hnutí, etnické skupiny, nestátní organizace či státy), oblasti sporných hodnot (předmět sporu aktérů – území obecně, bezpečné území, kontrola nad zdroji, získání moci či rozbití nějakého státu), postoje (předpoklady konfliktního chování a zdroje napětí) a aktivity (diplomatické, propagandistické, obchodní či jiné hrozby a tresty). Zajímavý průzkum představuje projekt Heidelbergské univerzity KOSIMO (Konflikt – Simulations – Model), jež pracuje s pětistupňovou škálou intenzity konfliktu:

  1. Latentní konflikt – nestabilní mír
  2. Manifestovaný konflikt – nenásilné povahy
  3. Krize – občasné použití násilí jednou stranou konfliktu
  4. Vážná krize – opakované organizované násilí
  5. Válka – dlouhodobé ozbrojené násilí

Konflikty mohou mít různá vyústění, následující tabulka ukazuje jednotlivá rozdělení výsledků 60 různých konfliktů na celém světě v druhé polovině dvacátého století:

Tabulka č. 1: Rozdělení výsledků konfliktů v 2. polovině 20. století

dobytí 26
vojenská rezignace, odstrašení 17
kompromis 25
arbitráž 8
pasivní sebeurovnání 8
odchod, ústup jedné strany 17

Zdroj: KREJČÍ, O: Mezinárodní politika, EKOPRESS, druhé vydání Praha 2007, ISBN 978-80-86929-21-7

Již bylo uvedeno, že termín „konflikt“ je nadřazen pojmu „válka“. Kromě války existují další typy konfliktu: propaganda, špionáž a terorismus, ozbrojený konflikt, vojenská intervence či agrese.

Reklama

Pro přehlednost viz Přílohy: Komparativní tabulka vybraných charakteristik konvenční války, guerilly a terorismu.

1.1.2 PROPAGANDA

Propagandu nelze zaměňovat s obyčejnou výměnou informací. Liší se od ní tím, že jde o „systematickou aktivitu zaměřenou na změnu hodnot jednání, a to tak, že se obrací více na city a předsudky než na rozum – a může tedy užívat informace zavádějící. CÍLEM PROPAGANDY tedy není zvýšit znalosti, ale ovlivnit a manipulovat hodnoty tak, aby došlo ke změně postoje a především politické aktivity lidí. K tomuto cíli jsou využívány symboly, gesta, slova, slogany atd. Největších úspěchů dosahuje propaganda tehdy, když již reaguje neexistující vnitřní problémy – rezonuje s revoluční situací.[4]

Rozlišují se tři základní druhy propagandy: bílá propaganda (informace pravdivých zdrojů, jež má směřovat ke kooperaci mezi státy či skupinami), šedá propaganda (výběr informací již specifikován, počítá se zhoršenými vztahy se státem či skupinou, jež jsou terči této propagandy) a černá propaganda (součást válečného úsilí s cílem demoralizovat vládu a způsobit žádoucí změnu v chování cílových skupin, často nepravdivé informace). Teoretici rozlišují pět důležitých momentů propagandy v době válečných konfliktů: tajné plánování, démonizace vůdce nepřátelské strany, destabilizace cílového režimu, hledání legitimnosti vlastních akcí a výběr preferovaných novinářů.

Dnešní propagandě velmi výrazně napomáhá rozvoj komunikačních technologií a masových sdělovacích prostředků, neboť značně usnadňují přímý styk s veřejností. Problémem globalizovaného světa však zůstává značná informační asymetrie, zvýhodňující zájmy některých států a skupin na úkor ostatních.

1.1.3 ŠPIONÁŽ

Další z činností státu, jež lze zařadit mezi ilegální aktivity, je špionáž či práce zpravodajských služeb státu. Ta směřuje do tří oblastí:

  • Sběr a vyhodnocování informací. V této souvislosti se pozornost soustřeďuje na důležité informace, což jsou často ty, které druhá strana utajuje. Výraz „tajné“ předpokládá, že informace neměly být jejich majitelem z nějakých příčin zveřejňovány, a to zpravidla z důvodů bezpečnostních. Informace jsou sbírány jako nezbytná podmínka pro rozhodování, a to jak v politické, vojenské či ekonomické oblasti.
  • Tajné operace, jejichž cílem je ovlivnit vnitřní nebo zahraniční politiku cizího státu. Tyto aktivity lze srovnat do celé škály – od šíření dezinformací až po organizování podvratných operací polovojenských skupin.
  • Kontrašpionáž, tedy působení proti stejným institucím cizích států.[5]

1.1.4 TERORISMUS

Podle nejobecnějších definic je TERORISMUS systematické užívání fyzického násilí, a to převážně vůči civilistům. Tak se hovoří o teroru vlády vůči vlastnímu obyvatelstvu, o teroru kriminálních skupin, ale i o teroru skupin politických a o terorismu státních i nestátních politických aktérů na mezinárodním poli. Politickou podobu získává terorismus v okamžiku, kdy si jeho aktéři kladou politické cíle – ať již se jedná o nátlak na vládu, nebo na politickou instituci typu politické strany. Je obtížné nalézt právní vymezení terorismu, neboť ten zpravidla v sobě nese prvky jak politické, tak vojenské a kriminální činnosti – teroristé odmítají respektovat vojenské normy, zacházet s nimi jako s řadovými zločinci znamená činit z nich mučedníky. Terorismus lze jen obtížně chápat jako odrůdu guerillové války – terorismus v té či oné podobě doprovází každou válku. Není ani politickým hnutím či ideologií, terorismus je strategií a metodou boje skupin nejrůznějšího ideologického či náboženského vyznání.[6]

Terorismus se poměrně často zaměňuje s organizovaným zločinem, liší se však od něho několika faktory. Zatímco organizovaný zločin charakterizuje motivace založená na finančním nebo ekonomickém prospěchu, pro terorismus je typická politická motivace. Aktéři organizovaného zločinu si své oběti předem vybírají, teroristé útočí zpravidla v nevhodnou dobu na nevhodném místě. Oba typy zločinu se však shodují v používaných prostředcích – násilí, vraždy, výhružky či ozbrojené útoky. Rovněž pro financování obou aktivit se využívají podobné metody – vydírání, únosy s požadováním výkupného a všechny druhy ilegálního obchodu a podvodů.

Existuje několik hlavních cílů terorismu:

  • Reklamní cíl – teroristická akce upozorňuje na existenci, odhodlání a program teroristické organizace
  • Jednorázový násilný akt – zničení vybraného objektu, likvidace konkrétního člověka či skupiny lidí, slouží k zastrašení politické moci či k nátlaku na politickou moc ve snaze vynutit si jednání
  • Strategický cíl – pojetí terorismu jako rozhodujícího nástroje destabilizace režimu

1.1.5 OZBROJENÝ KONFLIKT

Reklama

Pokud v určitém sporu dojde k použití násilí, jedná se o ozbrojený konflikt. Odborníci rozlišují tři hlavní skupiny teorií pokoušejících se interpretovat příčiny násilí mezi lidmi:

  • Příčina násilí je v člověku jako individuu – biologická podstata (člověk má geneticky dané přirozené sklony k násilí), rozumová nedostatečnost člověka (násilí jako reakce, jež vyrůstá z nedostatečného intelektu člověka), rozumová dostatečnost člověka (násilí jako výsledek racionální úvahy, nejčastěji obrana rodiny či společnosti)
  • Příčina násilí je ve skupinovém chování lidí – sociální psychologie (agresivní chování může být naučeno v rodinách, prostřednictvím masových komunikačních prostředků či vnitroskupinovými konflikty), spor o území a zdroje (život ve skupinách je provázen spory o zajišťování podmínek existence a reprodukce), ideologické nepřátelství (rozdílné ideologie a nacionalismus jako zdroje konfliktního chování, jež mohou vyústit až v použití ozbrojeného násilí)
  • Příčina násilí je ve strukturálních zákonitostech – domácí režim státu (aristokratické či totalitní uspořádání vnitrostátních poměrů), obhajoba státu (obrana územní integrity či zajišťování dostatečného životního prostoru pro národ nebo obyvatelstvo, zachování manévrovacího prostoru pro rozhodování suveréna), mocenská rovnováha (nerovné postavení v hierarchické struktuře si vynucuje násilné chování států)

Skutečnost, že násilí existuje jako ultima ratio mezinárodní politiky, činí z války všudypřítomný faktor, který však získává dvojí podobu: nejen jako násilí faktické, ale též jako násilí potenciální. Možnost, že se vyjednávací strana uchýlí k násilí, a tak si pro sebe vynutí výhodnější řešení sporuje jedním ze základních podpůrných faktorů při diplomatickém jednání, možnost beztrestně narušit mír a porušit právo je založena na převaze síly.[7]

Nezastupitelnou roli v konfliktech hrají ozbrojené síly, jejichž cílem je „vytvářet nátlak na protivníka tak, aby byla zlomena jeho vůle odporovat v konfliktu protikladných zájmů. Protože užití ozbrojených sil je vždy spojeno se ztrátami – materiálními a zpravidla lidskými – může se jako efektivnější použití síly ukázat vynucené jednání protivníka pod hrozbou násilí či jeho odstrašením od případného použití síly. Odstrašení je jednou ze dvou základních funkcí ozbrojených sil, neméně významnou než vlastní boj.[8]

V lokálních válečných konfliktech dochází velmi často k užívání tzv. malých a lehkých zbraní, podléhajících minimální mezinárodně právní regulaci. OSN tyto zbraně definuje následujícím způsobem:

Malé zbraně jsou určené pro individuální užívání – například revolvery a pistole, pušky a automatické pušky, samopaly a lehké kulomety.

Lehké zbraně jsou určeny pro skupinové užívání malých posádek a jsou dopravovány na lehkých vozidlech či zvířecím spřežením – například těžké kulomety, minomety s kalibrem menším než 100 mm, granátomety, přenosné protiletadlové a protitankové zbraně a přenosné odpalovací zařízení pro rakety.

1.1.6 VÁLKA

VÁLKA je organizovaným násilím mezi ozbrojenými sociálními skupinami, jehož cílem je buď fyzické zničení protivníka, nebo podlomení jeho vůle obhajovat své původní zájmy. Řečeno jinak, podstatou války je fyzický konflikt skupin organizovaných ozbrojenců. Její počátky jsou v pravěkých sporech kmenů a v rituální krevní mstě, dnes ústí do škály konfliktů od nejrůznějších verzí totální války až po revoluční partyzánské hnutí. Válka mezi státy pak má podobu úsilí armád odzbrojit či zničit konkurenční stát, aby tak byla získána výhoda při jednáni, vyrůstající z faktu, že protivník nemůže použít sílu. Toto vymezení vidící válku očima politicky mocenské rovnováhy chápe válku jako selhání diplomacie – a naopak. Protože však válka představuje nejostřejší formu sociálního konfliktu, doprovází v moderní válce boje ozbrojených skupin i politický, diplomatický, ekonomický a propagandistický zápas.[9]

Rozlišují se tři pojmy: totální válka, omezená válka a občanská válka.

Totální válku charakterizuje maximální nasazení živé síly a moderní vojenské techniky v kombinaci s cíly, jež ohrožují existenci státu a režimů, dále velký geografický rozsah, krutost a brutalita a dlouhá doba trvání. Od druhé poloviny minulého století dochází rovněž ke zdokonalování a šíření zbraní hromadného ničení, rozvoji nosičů jaderných a termojaderných náloží a k mechanizaci a automatizaci prostředků řízení a velení ozbrojených sil, což činí z totální války ještě větší hrozbu.

Omezenou válku od totální války odlišují především politické cíle. Zpravidla se jedná o připojení cizího státu či zničení nějaké etnické skupiny obyvatelstva. „Základem omezení politických cílů války nejsou v tomto pojetí nějaké morální či právní normy, ale specifická efektivní kombinace hierarchie politických cílů se silovým potenciálem. Výsledkem takovéto kombinace je dnešní koncepce omezené války, která limituje vojenské operace z hlediska politických cílů, z hlediska geografického či z hlediska použitých vojenských prostředků.[10] Pokud omezenou válku vedou jiné státy než mocnosti schopné vyvolat světovou válku, jedná se o tzv. lokální válku. Při nasazení větší vojenské síly či geografickém rozšíření konfliktu může omezená válka přerůst ve válku světovou.

Občanskou válkou se rozumí konflikt menší intenzity, s výjimkou takové občanské války, jež je schopna rozdírat světovou velmoc či supervelmoc, nemůže tento konflikt ohrozit a narušit strukturu světového politického systému. Zpravidla se jedná o tyto typy válečných operací: protipovstalecké boje proti revolučním partyzánům, pomoc povstalcům, mírové operace či akce policejního typu a demonstrace politické síly.

Převážná většina občanských válek v druhé polovině 20. Století byla vedena v rozvojových zemích za účasti supervelmocí, viz následující tabulky:

Tabulka č. 2: Občanské války v letech 1945 až 1989

počet občanských válek
region 1945 -1949 1950 - 1959 1960 - 1969 1970 - 1979 1980 - 1989
Západní Evropa 0 0 0 0 0
Severní Amerika 0 0 0 0 0
Severní Afrika / Střední východ 1 2 3 4 2
Latinská Amerika 4 4 2 2 3
Subsaharská Afrika 0 0 5 3 6
Asie (bez Japonska) 2 4 4 6 2
ostatní nezápadní 1 0 0 0 0

Zdroj: KREJČÍ, O: Mezinárodní politika, EKOPRESS, druhé vydání Praha 2007, ISBN 978-80-86929-21-7

Tabulka č. 3: Typy intervencí v občanských válkách v letech 1945 – 1989

1945 - 1949 1950 - 1959 1960 - 1969 1970 - 1979 1980 - 1989
západní rozvinuté v rozvojových 1 1 4 1 1
rozvojové v rozvojových 0 0 1 6 1
ostatní 0 0 0 1 0

Zdroj: KREJČÍ, O: Mezinárodní politika, EKOPRESS, druhé vydání Praha 2007, ISBN 978-80-86929-21-7

Trendem posledních desetiletí je posun od válek mezi státy k občanským válkám, právě ty však bývají nejdrastičtější a celkový počet mrtvých převyšuje počet obětí válek mezi státy.

1.1.7 VOJENSKÁ INTERVENCE ČI AGRESE

Za agresi se podle Rezoluce Valného shromáždění OSN z 14. prosince 1974 považuje „použití ozbrojené síly státem nebo skupinou států proti svrchovanosti, územní nedotknutelnosti nebo politické nezávislosti jiného státu. Za útočný (agresivní) akt se považuje podle definice agrese kterýkoli následující čin, bez ohledu na to, zda byla vyhlášena válka:

  • invaze nebo útok ozbrojených sil jednoho státu na území druhého státu
  • vojenská okupace, byť dočasná, která je důsledkem invaze nebo útoku ozbrojených sil
  • jakékoliv připojení území jiného státu nebo jeho části, při němž bylo použito síly
  • bombardování ozbrojenými silami jednoho státu území druhého státu
  • blokáda přístavů nebo pobřeží jednoho státu ozbrojenými silami druhého státu
  • útok ozbrojených sil jednoho státu na pozemní, námořní nebo letecké síly jiného státu
  • použití ozbrojených sil jednoho státu, které se nacházejí na území druhého státu s jeho souhlasem, v případě, že nedodržely podmínky pobytu nebo délky jejich přítomnosti
  • jednání státu, který povolil druhému státu, aby použil jeho území ke spáchání agresivního činu proti třetímu státu
  • vyslání státem, nebo jeho jménem, ozbrojených skupin, band, nepravidelných ozbrojených sil nebo žoldnéřů, kteří používají síly, proti jinému státu v takové míře, že se to rovná předchozím činům.[11]

Agrese je podle rezoluce nejzávažnějším a nejnebezpečnějším typem protiprávního použití ozbrojených sil, jež může vyústit až ve světový konflikt.

1.2 KONFLIKT V MEZINÁRODNÍM PRÁVU

1.2.1 PRÁVO OZBROJENÝCH KONFLIKTŮ

Od konce druhé světové války se ve světě uskutečnilo více než 200 ozbrojených konfliktů, přičemž řada z nich i v posledních dvaceti letech. Myšlenka základů světového řádu v podobě mezinárodněprávních zásad a pravidel, mnohostranných smluv a univerzálních mezinárodních organizací (OSN) za účelem udržování světového míru a bezpečnosti, ochrany lidských práv, odzbrojování či hospodářské a kulturní spolupráce získávala u široké veřejnosti stále větší podporu. Zatímco v tradičním mezinárodním právu se pravidla regulující ozbrojené konflikty označovala za válečné právo, současné mezinárodní smlouvy a orgány užívají termín právo ozbrojených konfliktů. Tento termín je výstižnější, neboť každý konflikt neznamená válku a také proto, že pravidla obsahují i normy regulující ozbrojené konflikty bez mezinárodní povahy.

Současné právo ozbrojených konfliktů se vztahuje jak na mezinárodní ozbrojené konflikty, tak i na ty, které nemají mezinárodní povahu. Liší se tak od klasického válečného práva v tom smyslu, že válečné právo se vztahuje pouze na konflikty mezi státy, které jsou válkou v pravém slova smyslu.[12]

Již koncem 19. století přišel ruský car Mikuláš II. s návrhem svolání mezinárodní konference, jež by se měla zabývat návrhy prostředků k zajištění a udržení trvalého míru mezi národy. 18. 5. 1899 se za účasti 26 států sešla mírová konference v Haagu na základě pozvání nizozemské vlády. Výsledkem této konference bylo přijetí závěrečného protokolu, tří úmluv (Úmluva o pokojném řešení mezinárodních sporů, Úmluva o zákonech a obyčejích pozemní války s Řádem pozemní války jako přílohou a Úmluva o rozšíření Ženevské úmluvy z roku 1864 na válku námořní) a tří deklarací (Deklarace o vrhání střel z letadel, Deklarace o zákazu střel s jedovatými plyny a Deklarace o zákazu střel tak upravených, aby se v těle rozšiřovaly, a tím způsobily kruté bolesti). Konference přispěla přijetím myšlenky o postupné kodifikaci mezinárodního práva, především práva válečného. Nepodařilo se však dosáhnout dohody o omezení zbrojení a zabezpečení světového míru, tedy prvotního cíle konference.

Haagská mírová konference a její výsledky jsou základem pro to, co se někdy označuje jako haagské právo. Jde o právo upravující v podstatě vedení války a zakázané prostředky, jakož i způsoby jejího vedení. Tyto normy byly rozvinuty na druhé Haagské mírové konferenci v roce 1907. Na ní bylo přijato již 12 smluv týkajících se válečného práva. Do haagského práva jsou zahrnovány zejména úmluvy uzavřené v Haagu, ale i některé další. Haagská mírová konference z roku 1899 byla jedním z mezníků ve vývoji novodobého mezinárodního práva. Stala se vzorem pro konání dalších konferencí a rovněž pro proceduru a jednání v rámci mezinárodních organizací. Některá pravidla haagských úmluv z roku 1899 představují stále platné mezinárodní právo ozbrojených konfliktů zejména z toho důvodu, že jsou vyjádřením mezinárodních obyčejů. Od haagského práva se někdy odlišuje ženevské právo. Podstatou ženevského práva je ochrana různých kategorií osob za ozbrojeného konfliktu. Ženevské právo je označováno i jako právo humanitární.[13]

Haagské právo se od ženevského liší především svým obsahem, haagské právo upravuje vedení války, zatímco ženevské se zabývá spíše ochranou různých kategorií osob v ozbrojených konfliktech. Společným cílem je však humanizace války, tedy především zákaz prostředků způsobujících nadměrná zranění a zbytečné útrapy a ochrana civilního obyvatelstva.

Určitým mezníkem ve vývoji válečného práva byl rok 1928 a tzv. Briand – Kellogův pakt, jež válku ústně zakazoval. To později potvrdil zákaz použití síly a hrozby silou v Chartě OSN z roku 1945. „Podle článku 2 odstavce 4 Charty OSN je zakázáno použití síly a hrozba silou proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu nebo jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s cíly OSN.[14] Nedostatkem Charty je fakt, že na rozdíl například od Paktu Společnosti národů z roku 1920 neobsahuje přesné vymezení pojmu „válka“. Jelikož ozbrojené konflikty mohou mít různou povahu a nemusí bezprostředně znamenat válečný stav, došlo k později v roce 1949 k podepsání čtyř Ženevských úmluv o ochraně obětí ozbrojených konfliktů (vztahující se na všechny případy vyhlášené války či na jakýkoli jiný ozbrojený konflikt vzniklý mezi dvěma nebo více stranami) a jejich doplnění dvěma Dodatkovými protokoly v roce 1977 (považující za mezinárodní ozbrojený konflikt i takový, v němž národ bojuje proti cizí okupaci nebo koloniální nadvládě a za vnitřní konflikt takový, kdy jednou ze stran musí být vládní ozbrojené síly). Veškerá tato mezinárodní legislativa upravující válku vycházejí z rovnosti bojujících stran a nerozlišují mezi stranami konfliktu, není tedy rozhodující, který stát vystupuje v roli agresora a který se pouze brání, oba musí dodržovat stejná pravidla.

Existuje zákaz určitých způsobů vedení ozbrojených konfliktů, vycházející ze zásad lidskosti a právní regulace války. Jedná se jednak o tzv. obecné normy, vztahující se na různé případy. Jde například o zákaz používání „zbraní, nábojů, materiálů a způsobů vedení války, které svou povahou způsobovaly nadměrná zranění nebo zbytečné útrapy,[15] nebo o zásadu zákazu nerozlišování, důležitou pro ochranu civilního obyvatelstva. Za nerozlišující jsou podle Dodatkového protokolu z roku 1977 považovány následující útoky:

  • které nejsou zaměřeny na konkrétní vojenské objekty
  • při nichž se používají bojové způsoby nebo prostředky, které nemohou být zaměřeny na konkrétní vojenské objekty
  • při nichž se používají bojové způsoby nebo prostředky, které nemohou být omezeny
  • které jsou takové povahy, že zasahují vojenské objekty a civilní objekty nebo objekty civilního rázu bez rozdílu[16]

Konkrétně jde například o útoky bombardováním bez ohledu na cíl a použité prostředky či o jiné útoky, jež mohou způsobit ztráty na životech civilního obyvatelstva.

Dále došlo rovněž ke stanovení tzv. specifických norem, jež přesně zakazovaly konkrétní způsoby vedení válek a konkrétní zbraně. Jedná se například o zákaz biologických či chemických zbraní, použití otravných látek a některých konvenčních zbraní působících nadměrná utrpení (miny, zápalné zbraně či střepiny).

Významným přínosem pro rozvoj mezinárodního práva bylo zřízení Mezinárodního trestního soudu a zřízení trestních tribunálů v 90. letech minulého století za účelem potrestání válečných zločinů (například trestní tribunál pro Rwandu).

1.2.2 TRESTNÍ TRIBUNÁLY A MEZINÁRODNÍ TRESTNÍ SOUD

Myšlenka postavit před mezinárodní soud válečné zločince vznikla již v průběhu 1. světové války a rozvinula se po roce 1945 s cílem potrestání fašistického Německa. Tuto otázku i uspořádání poválečného světa řešily tři mezinárodní konference: Moskevská (1943), Teheránská (1943) a Jaltská (1945). V Jaltě došlo k podepsání protokolu, který stanovil, že „Německo bude povinno dát věcnou náhradu za škody, které způsobilo spojeneckým národům za války. Reparace mají dostat především země, které nesly hlavní břímě války, utrpěly největší ztráty a vybojovaly vítězství nad nepřítelem.“ Tzv. Memorandum „Trestní a osobní odpovědnost členů německé nacistické vlády“ uvedlo konkrétní zločiny členů nacistické německé vlády a jejich odpovědnost za ně.

V srpnu roku 1945 se v Londýně sešli zástupci čtyř velmocí a 8. 8. se dohodli na vytvoření Mezinárodního vojenského tribunálu pro stíhání a potrestání evropských válečných zločinců, jež posuzoval následující druhy zločinů:

  • zločiny proti míru (účast na spiknutí, plánování, podněcování či příprava útočné války nebo války, jež je v rozporu s mezinárodními smlouvami)
  • válečné zločiny (vraždění, zlé nakládání nebo deportace civilního obyvatelstva obsazeného území, zabíjení rukojmích, loupení veřejného či soukromého majetku, vandalismus)
  • zločiny proti lidskosti (vražda, zotročení civilního obyvatelstva před válkou či za války, pronásledování z politických, rasových nebo náboženských důvodů) [17]

Veškeré tyto zásady byly uplatněny při procesech v Norimberku (potrestání Německa) a Tokiu (potrestání Japonska). Později v 90. letech 20. století rezolucí z 25. 5. 1993 Rada bezpečnosti OSN ustanovila Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii se sídlem v Haagu a o rok později rezolucí z 8. 11. 1994 Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu pro řešení zločinů v této zemi, zmítané občanskou válkou. Oba tyto tribunály měly trestat jen ty zločiny, spáchané na daném území a nebyly určené pro jiné případy. Více o Mezinárodním trestním tribunálu pro Rwandu viz poslední oddíl diplomové práce.

Další krok k řešení mezinárodních sporů učinila Organizace spojených národů v roce 1998, kdy položila právní základ pro vybudování permanentní jurisdikce, stálý Mezinárodní trestní soud se sídlem v Haagu, tedy sbor 18 nezávislých soudců bez ohledu na státní příslušnost, avšak pocházejících z těch zemí, jež podepsaly tzv. Status Mezinárodního trestního soudu. Za účelem udržování mezinárodní stability a bezpečnosti signatáři přijali mnoho závazků a snaží se prosazovat společné hodnoty. Účelem vytvoření mezinárodní trestní instituce není pouze postihovat válečné zločiny, ale rovněž předcházet veškerým konfliktům.

Poznámky

[1] KREJČÍ, O: Mezinárodní politika, EKOPRESS, druhé vydání Praha 2007, ISBN 978-80-86929-21-7

[2] KREJČÍ, O: Mezinárodní politika, EKOPRESS, druhé vydání Praha 2007, ISBN 978-80-86929-21-7

[3] KREJČÍ, O: Mezinárodní politika, EKOPRESS, druhé vydání Praha 2007, ISBN 978-80-86929-21-7

[4] KREJČÍ, O: Mezinárodní politika, EKOPRESS, druhé vydání Praha 2007, ISBN 978-80-86929-21-7

[5] KREJČÍ, O: Mezinárodní politika, EKOPRESS, druhé vydání Praha 2007, ISBN 978-80-86929-21-7

[6] PIKNA, B.: Mezinárodní terorismus a bezpečnost Evropské unie, Linde Praha a. s., Praha 2006, ISBN 80-7201-615-6

[7] PIKNA, B.: Mezinárodní terorismus a bezpečnost Evropské unie, Linde Praha a. s., Praha 2006, ISBN 80-7201-615-6

[8] KREJČÍ, O: Mezinárodní politika, EKOPRESS, druhé vydání Praha 2007, ISBN 978-80-86929-21-7

[9] KREJČÍ, O: Mezinárodní politika, EKOPRESS, druhé vydání Praha 2007, ISBN 978-80-86929-21-7

[10] KREJČÍ, O: Mezinárodní politika, EKOPRESS, druhé vydání Praha 2007, ISBN 978-80-86929-21-7

[11] PIKNA, B.: Mezinárodní terorismus a bezpečnost Evropské unie, Linde Praha a. s., Praha 2006, ISBN 80-7201-615-6

[12] ONDŘEJ, J: Právo ozbrojených konfliktů na přelomu tisíciletí, Mezinárodní vztahy duben 1999, Ústav mezinárodních vztahů Praha

[13] ONDŘEJ, J: Význam Haagské mírové konference z roku 1899 pro vývoj práva ozbrojených konfliktů, Mezinárodní vztahy leden 2000, Ústav mezinárodních vztahů Praha

[14] ONDŘEJ, J: Právo ozbrojených konfliktů na přelomu tisíciletí, Mezinárodní vztahy duben 1999, Ústav mezinárodních vztahů Praha

[15] ONDŘEJ, J: Právo ozbrojených konfliktů na přelomu tisíciletí, Mezinárodní vztahy duben 1999, Ústav mezinárodních vztahů Praha

[16] ONDŘEJ, J: Právo ozbrojených konfliktů na přelomu tisíciletí, Mezinárodní vztahy duben 1999, Ústav mezinárodních vztahů Praha

[17] SUNARDI, T: Mezinárodní trestní soud a jeho předchůdci, Mezinárodní vztahy leden 2000, Ústav mezinárodních vztahů Praha

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více