Československý inženýrský pluk, takzvaný Kornilovský prapor

Autor: Jiří Mašek 🕔︎︎ 👁︎ 23.225

Zakladatelem Československého inženýrského pluku (Česko-Slovenského ženijního pluku či praporu) v Dobrovolné armádě na Donu byl inženýr František Král.

Tento muž se objevil v Rusku na podzim 1915 (pravděpodobně do Ruska přišel z Bulharska) a pravděpodobně pracoval na přelomu let 1915 a 1916 pro ruskou zpravodajskou službu na jihozápadní frontě.

Reklama

Po příchodu místopředsedy Československé národní rady Josefa Düricha do carského Ruska v roce 1916 se stal jeho spolupracovníkem.

Odbočka Československé národní rady na Rusi vznikla koncem ledna 1917 po schválení ruskou vládou. Do čela rady byl postaven Josef Dürich, který jmenoval šest členů: generála Jaroslava Červinku, poručíka Vojtěcha Vladimíra Klecandu, Svatopluka Koníčka - Horského, Ing. Františka Krále, Otakara Šmitta a Věnceslava Švihovského.

Bohužel Josef Dürich představoval nový Československý stát jako České království a ruský car měl být zároveň českým králem. To byla věc, se kterou Masaryk s Benešem a Štefánikem jako představitelé Národní rady Československa zásadně nesouhlasili a ani se s tímto prohlášením neztotožňovala Československá střelecká brigáda na Rusi. Proto (a nejen proto) Josef Dürich byl odvolán a spolu s ním i jeho rada.

Po odvolání z rady zůstává Ing. Král v Rusku a účastní se vzpoury carských důstojníků v čele s generálem Kornilovem proti Dočasné vládě. A po nezdařeném puči, kdy je 27. srpna 1917 generál Kornilov zatčen, prchá na poslední chvíli z Petrohradu. Uchyluje se do Kyjeva a po bolševickém povstání nabádá Národní radu a Československé vojsko na Rusi k okamžitému vystoupení proti bolševikům. Národní rada je však proti a proto odchází začátkem prosince 1917 na Don ke generálům Alexejevovi, Děnikinovi a Kornilovovi, kteří zakládají Dobrovolnickou armádu. (Generál Kornilov byl 19. listopadu 1917 ve zmatku bolševické revoluce propuštěn z vězení.)

Už po několika dnech po bolševické revoluci v roce 1917 se v Novočerkassku objevuje velitel ruské armády Prozatímní vlády, generál M. V. Alexejev a zakládá Dobrovolnickou armádu a verbuje dobrovolníky. Koncem listopadu už dochází k prvním bojům mezi Dobrovolnou armádou a bolševiky. Generál Kornilov přibyl do Novočerkasska 6. prosince 1917 poté, co uprchl z vězení. S generály Dobrovolnické armády začali vyjednávat Spojenci, kteří potřebovali na ruském území někoho, kdo by dál bojoval proti Centrálním mocnostem. Podpora Spojenců se prakticky zpočátku omezila jen na sliby. Na začátku ledna 1918 se Dobrovolnická armáda přesunula do Rostova na Donu.

Inženýr podplukovník (podle jiných zdrojů plukovník) František Král spolu s podplukovníkem (podle jiných zdrojů kapitánem) Němečkem (byl údajně vyloučen z Československé armády na Rusi pro politickou činnost) vytvořil v Novočerkasku a v Rostově na Donu technický oddíl nazvaný „Československý inženýrský pluk“. Ze začátku vytvořili dvě roty. Jednu technickou a druhou bojovou s úkolem chránit tu první.

Československá jednotka, která bojovala pod velením generála Kornilova a později Děnikina je známá spíše pod jménem Kornilův prapor. Příslušníci praporu se tak na konci své bojové činnosti nazývali nebo byli tak nazýváni.

Reklama

Prvotní název Kornilovova praporu, byl Československý pluk (Česko-Slovenský inženýrský pluk), později dnem 21. srpna 1918 přejmenován na Československý samostatný prapor (Česko-Slovenský samostatný prapor). Přejmenován na Kornilův prapor byl až na jaře 1919, ale spíše neoficiálně až při návratu do vlasti. V literatuře a v oficiálních záznamech jej však můžeme nalézt, ale i názvy Československý zvláštní prapor nebo Česko-Slovenský ženijní prapor či pluk.

Pravděpodobně od poloviny ledna 1918 se pluk účastní bojových akcí Dobrovolné armády. Nejprve v bojích o Rostov na Donu.

Nakonec kvůli veliké přesile bolševických jednotek byl 22. února 1918 (nového kalendáře) Rostov na Donu opuštěn. Tímto datem započal I. kubáňský pochod. Následně Dobrovolnická armáda táhla stepí Donské kozácké oblasti. Přes den pochodovali, na noc se uchylovali do kozáckých stanic, které byly tak akorát rozmístěny (vzdáleny) v krajině na denní pochod od sebe. Občas armáda zůstala ve stanicích i po několik dní a odpočívala. Armáda za pochodu se občas střetávala s bolševiky. Na začátku března 1918 opustila Donskou oblast a vstoupila do oblasti Stavropolské. Dobrovolná armáda se 7. března 1918 na noc uchýlila do stanice Ležanka, kde druhý den se vítězně střetla s bolševiky. Dále se ubírali na Jekatěrinodar (dnes Krasnodar), o němž získali informace, že mu vládnou kozáci. Během cesty na Jekatěrinodar se dověděli, že město obsadili bolševici. Přesto bylo rozhodnuto pokračovat dále na Jekatěrinodar a získat tolik potřebné zásoby z rukou bolševiků. Od 15. března 1918 se skoro denně střetávali s bolševiky.

Dne 27. března 1918 se spojili s kozáckými silami, které ustoupily z Jekatěrinodaru. Dobrovolnická armáda se znásobila, ale vzhledem ke ztrátám její počet nepřevyšoval 5000 osob.

Útok na Jekatěrinodar začal 8. nebo 9. dubna 1918, kdy bylo třeba překročit řeku Kubáň u stanice Jelizavetinské. Tady se při překonávání řeky Kubáně vyznamenali Češi z „Inženýrského pluku“ pod velením plukovníka Krále a podplukovníka Němečka.

Dne 12. dubna 1918 zemřel v boji plukovník Něžencev, velitel Kornilova úderného pluku a 13. dubna 1918 zahynul sám generál Kornilov. Velení převzal generál Děnikin. Ten přikázal zanechat dobývání Jekatěrinodaru, odpoutat se v noci od nepřítele a pochodovat na sever. Další celý měsíc Dobrovolnická armáda pochodovala a zároveň bojovala, 14. května dorazili do Novočerkasska a tím ukončili svoje bojové tažení, později zvané I. kubáňský ledový pochod.

V Novočerkassku se k Dobrovolné armádě konečně přidali Donští kozáci, s jejíž podporou počítali generálové Dobrovolné armády už od samého začátku.

Československý inženýrský pluk se dále účastnil II. kubáňského pochodu (oficiálně od 22. června do konce září 1918) a bojů o Stavropol.

Reklama

V září 1918 je podplukovník František Král zavražděn. Kým, proč a za jakých okolností zůstane asi navždy tajemstvím. Po jeho smrti se velení praporu několikrát mění.

Po podepsání příměří a ukončení Velké války Francouzi obsazují Sevastopol a Krymský poloostrov.

Velitelem praporu byl od 3. března 1919 kapitán Bohuslav ZáleskýOd vlády Č.S.R. zvláštním přípisem M.N.O. ze dne 27. ledna 1919 č.j. 3546 jmenován velitelem praporu“. (Dne 1. ledna 1918 vstoupil do Československého inženýrského pluku při Dobrovolnické armádě generála Kornilova. Velel mostnímu oddílu. Předtím praporu ještě dvakrát prozatímně velel, od 12. listopadu 1918 do 21. listopadu 1918 a od 7. prosince 1918 do 11. ledna 1919.)

Dne 5. března 1919 prapor přechází od Bělogvardějské dobrovolné armády pod velení francouzské armády, konkrétně pod I. Armée Navale, 2ème Escadre viceadmirála Jean Francois Charles Amet, *1861, †1940 (Francouzské válečné námořnictvo).

Francouzsko-britsko-řecká intervence začala v létě 1918 proti Centrálním mocnostem po uzavření Brestlitevského míru a po ukončení bojů na podzim 1918 s Německem a jeho spojenci (Rakousko-Uhersko a Turecko). Dohoda (Francie, Británie, USA) podporovala aktivně Dobrovolnickou armádu.

Pod Francouzi bojovali například v součinnosti s dělovým člunem Scarpe (křižník Skarp) a v součinnosti s 175. francouzským pěším plukem. Velitelem 175. francouzského pěšího pluku byl plukovník Truson. Na přelomu března a dubna se prapor spolu s Francouzi účastní obrany města Mariupol na břehu Azovského moře. Poté je prapor přemístěn začátkem dubna do Sevastopolu (pravděpodobně lodí Francouzi). Sevastopol v té době byl od pevniny prakticky obklíčen bolševiky.

Dne 19. dubna 1919 vypukla na lodích francouzské 2. eskadry vzpoura námořníků. Která nakonec zapříčinila konec francouzské intervence v jižním Rusku. Stejného dne došlo k dohodě mezi bolševiky a spojenci o vydání Sevastopolu Rudým.

Bylo rozhodnuto o odsunu-evakuaci československého Kornilovova praporu do Československa přes Rumunsko.

Po velikonocích dne 22. dubna 1919 se Kornilovský prapor začal nakládat a naloďovat na loď Cherson spolu s 175. francouzským pěším plukem. Na loď se nakládal i vojenský materiál (automobily a koně). Dne 27. dubna 1919 bylo vše naložena a v 19 hodin loď vyplula ze Sevastopolu. Parník byl přetížen, lidé byli ve velkém ubytováni i na palubě, zvláště kornilovci. Ale po celou dobu cesty bylo většinou dobré počasí. V den odplutí byla k obědu podávána polévka, guláš a 1/4 l vína.

Dne 30. dubna 1919 dopoledne loď Cherson zakotvila před rumunským přístavem Konstanta, kde druhý den 1. května 1919 v 8 hodin ráno přistála. Zdržení bylo pravděpodobně kvůli zdravotní prohlídce. Po obědě se začalo s vyloďováním věcí a koní 175. francouzského pěšího pluku.

Odpoledne dorazil zpět od velitele města poručík Pícha se zprávou, aby prapor pokračoval v cestě do Galati na Dunaji.

Druhý den 2. května 1919 se prapor vylodil a znovu nalodil i s materiálem na 800 metrů vzdálenou ruskou obchodní loď Sádko. S nimi byl transportován jeden prapor francouzské pěchoty. Jen jízdní oddíl Kornilovského praporu byl naloděn na jinou loď. O sedmé hodině večer bylo vše naloděno a v devět večer loď Sádko vyplula. Druhý den dopoledne Sádko dosáhla delty Dunaje a vplula do řeky. Na noc se zakotvilo u přístavu městečka Reni. Dne 4. května brzo ráno se pokračovalo v cestě a v sedm ráno se přistálo v Galati. Ale k molu byla loď puštěna až druhý den po poledni pro vytíženost přístavu. Večer 6. května 1919 dostali od Francouzů žold za 21 dní.

Kornilovci byli nakonec vyloděni až 7. května 1919 ráno. Francouzi byli vyloděni o den dřív. Tento den kornilovci přechází z francouzského velení pod československé pod ochranou rumunské vlády.

Nakonec ale čekali v přístavišti až do večera, než se vylodil jízdní oddíl se všemi koňmi a teprve pak se dali na cestu za ubytováním. Druhý den je však opět přestěhovali do kasáren obydlenými již rumunskými a francouzskými vojáky.

Dále se kornilovci přesouvali po železnici do Bukurešti. Stěžovali si na špatný technický stav i zanedbanost vagónů a jejich nedostatek, byly připraveny pouze 4 vagóny pro 160 mužů. (V tomto počtu je i započítán 18členný jízdní oddíl s koňmi.) Ostatní vagóny použil pro přepravu 8. francouzský technický pluk. Většina příslušníků praporu spala a trávila cestu na střeše vagónů. Transport z Galati vyrazil až 10. května 1919 večer, ačkoli navagónován byl už 9. května 1919 po obědě.

Do Bukurešti prapor dorazil 12. května 1919 v 11 hodin. Dva důstojníci praporu vyrazili hledat Československou ambasádu, kde si chtěli vyžádat další rozkazy. Večer se důstojníci vrátili doprovázeni náměstkem konzula. (Vojenským přidělencem byl major Miloš Čermák, který byl zároveň zmocněncem ČSR - konzulem ČSR.)

První noc v Bukurešti Kornilovci strávili ve vagónech a na jeho střechách. Druhý den ráno se kornilovci stěhovali do kasáren při konzulátu. Budili velkou pozornost ve směsici ruských a francouzských uniforem. Po příchodu do kasáren jim byla dopřána koupel. Následně kornilovci denně cvičí jak vojenské cviky, tak slavnostní pochod a nástup na přísahu. Dne 17. května 1919 byla konečně vydána nová uniforma, a to rumunská. V 16 hodin odpoledne 27. května 1919 kornilovci slavnostně splnili slib přísahy, kterou předčítal kapitán Záleský. Následně se prapor měl přesunout po železnici na Slovensko do Košic, transportem číslo 17.

Dne 31. května 1919 se kornilovci proto nastěhovali do železničních vagónů. A opět pro naprostou lenivost a flegmatičnost rumunských železničářů a vojenského velení, kornilovci vyrazili teprve 2. června 1919 večer. Za čtyři hodiny dorazili na nádraží v Ploešti. Vojáci byli přesvědčeni, „že to, co nazývali ruským pořádkem, Rumuni dávno překonali“. Z Ploešti vyrazili až druhý den 3. června 1919 večer. Dále už cestování probíhalo daleko rychleji, protože kapitán Záleský na každé zastavení vyhrožoval rumunským železničářům a vojákům telegrafováním přímo rumunskému ministru války a také vyplácel z praporní pokladny úplatky za poskytnutí lokomotiv. A tak 6. června 1919 před půlnocí dorazili kornilovci na území Československa do stanice Čop na Podkarpatské Rusy.

Bohužel zde na Slovensku probíhala takzvaná „Nevyhlášená válka nebo Boj o Slovensko“ s Maďarskem a v den, kdy Kornilovci překročili československé hranice, Maďaři obsadili Košice, odřízli a izolovali tak Zakarpatskou Rus a vážně ohrožovali celé Slovensko.

Nevyhlášená válka s Maďarskem probíhala v několika vlnách od listopadu 1918 do června 1919. V celém konfliktu šlo o obsazení čí ovládnutí Slovenska (Horních Uher), které nepřetržitě od roku 1699 patřilo Maďarsku (Uhersku). V Maďarsku se během této doby vystřídaly tři vlády, první sestávala z válečných politiků, druhá komunistická v čele s Bélou Kohnem a třetí monarchistická admirála Horthyho.

Druhá vláda – komunistická - zaútočila s maďarskou Rudou armádou na Horní Uhry – Slovensko 29. května 1919 ráno třemi útočnými proudy. Během několika dnů obsadili Nové Zámky, Levicu, Lučenec, Zvolen a 6. června 1919 bez boje Košice. (Pod tlakem nepřítele byly opuštěny Košice a veškeré vládní úřady a majetek, stejně tak vojenské velitelství, byly evakuovány. Kvůli obavě před ztrátami civilního obyvatelstva a zničením města, bylo město tak přenecháno Maďarům. Stalo se tak v den příjezdu Kornilovova praporu do vlasti.)

Maďarská Rudá armáda poté obsadila na severu Košic Humenné a na východě Michalovce. Ty byly 12. června 1919 za přispění Kornilovova praporu dobyty zpět. Fronta se ustálila několik kilometrů severně a východně od města. (Nebyla to však souvislá bojová linie, v jejím důsledku však byl izolován zbytek východního Slovenska a Podkarpatská Rus.)

Během této doby jsou posílána četná ultimáta Maďarské komunistické straně o ukončení bojů a stáhnutí na demarkační linii. Dne 15. června je v Paříži oznámena definitivní československá-maďarská hranice. A dnem 24. června 1919 Maďaři v čele s Bélou Kohnem definitivně před dohodovými spojenci kapitulovali, před politickým a vojenským nátlakem vítězných mocností v čele s Velkou Británií, Francií a USA. Nato je během léta a podzimu 1919 podepsáno několik mírových smluv a válečných vyrovnání s Německem, Rakouskem a Maďarskem. (Více článek - V těžkých dobách.)

Ráno 7. června 1919 o 10. hodině nechal kapitán Záleský nastoupit oddíl a tlumočil přání vrchního velitelství o nasazení praporu v bojích proti Maďarům. Vystoupení v boji bylo naprosto dobrovolné, přesto se celý Kornilovský prapor přihlásil. Večer byli kornilovci přesunuti po železnici do obce Perbeník (jihovýchodně od Košic, poblíž Královského Chlmce), kde se ubytovali na místním zámku. Dne 9. června 1919 byli přesunuti přes Čop do Užhorodu, kam dorazili v noci. Druhý den 10. června 1919 se přesunuli auty do Sobrance ke štábu Karpatské skupiny jako záloha a ostraha štábu. Velitelem karpatského úseku fronty (Zakarpatská Rus) byl francouzský generál Destremea s 3. divizí domácího vojska. Dne 12. června 1919 ráno dobyla zpět československá vojska generála Destremea za přispění kornilovců, a zvláště jejich jízdního oddílu, jenž vykonával průzkumnou činnost, zpět Michalovce. Po celý zbytek dne a den následující byla slyšet na štábu Karpatské skupiny zuřivá dělostřelba.

V poledne 13. června 1919 byl zajat maďarský špión, po výslechu na štábu armádní skupiny byl kornilovci pověšen. Večer byli auty pravděpodobně spolu se štábem Karpatské skupiny přesunuti zpět do Užhorodu.

Dne 14. června 1919 v Užhorodu vykonal francouzský generál, velitel Karpatské skupiny, Destremea vojenskou slavnostní přehlídku. Druhý den 15. června 1919 byl posílen jízdní oddíl a reorganizován, přezbrojen a posílen kulometný oddíl. Po obědě 18. června 1919 byli Kornilovci automobily posláni přes Sobranec k Michalovcům.

Během 19. a 20. června 1919 je prapor stažen zpět do Užhorodu, jen jízdní oddíl zůstal někde u Michalovců.

Dne 22. června 1919 je část kornilovců (asi 40 mužů) přesunuta spolu se štábem Karpatské skupiny do Michalovců, kde se štáb usídlil v jednom zámku maďarského šlechtice. Kornilovci zde vykonávali strážní službu. Sami byli ubytováni ve vile po židovském advokátu, jenž utekl s Maďary.

Dnem 24. června 1919 vstoupilo v platnost příměří. Válka tímto datem tak i pro Kornilovský prapor končí. Ale ještě nějaký den bude trvat, než se vojáci podívají domů ke svým blízkým. Dne 28. června 1919 generál Destremea navrhl kapitánu Záleskému  možnost odchodu do Čech podél polských hranic. Stále totiž cesta na Košice a do Čech nebyla ještě úplně volná a bezpečná. Důstojníci praporu tento návrh však zavrhli z důvodu nemožnosti dopravy osobního a praporního majetku po horských cestách na hranicích mezi Slovenskem a Polskem. Budou tedy čekat na zprovoznění železnice. Až teprve kolem 1. července 1919 jsou Košice zcela Maďary vyklizeny, ale je zničena většina mostů.

Dne 1. července 1919 dostal prapor rozkaz provádět rekvizici zbraní v obci Humenné. Bylo zabaveno a odevzdáno asi 50 pušek a několik desítek patron. Jízdní oddíl zůstává stále v dotyku s nepřítelem.

Dne 5. července 1919 se prapor přesouvá blíže ke Košicím do obce Sečovce. Jízdní oddíl vyrazil naproti Košické armádní skupině, jež postupovala ze západu.

Dne 7. července 1919 dorazil zbytek kornilovců se zásobami a majetkem praporu a mužstva, jenž byl ponechán v Užhorodě. Jeden důstojník je vyslán do Košic na velitelství východní skupiny, ke generálu Hennocque, zařídit odsun kornilovců do Čech. Dne 12. července 1919 kornilovci odevzdávají výstroj a výzbroj převzatou na Slovensku. Dne 14. července 1919 jsou kornilovci po železnici dopraveni do Košic a pak dále do Čech.

Následkem bojů ale i katastrofálních povodní byla spousta mostů zničena nebo vážně poškozena. Dne 16. července 1919 v půl třetí ráno za Trenčínem směrem na Bratislavu vlak vjel na špatnou kolej vinou výhybkáře a srazil se s vagóny naloženými dřevem, jež tam byly odstavené. Strojvedoucí a topič byli těžce raněni a průvodčí vlaku mrtev. Kornilovcům se jako zázrakem nic nestalo, jen dva muži (pravděpodobně členové jízdního oddílu) byli pošlapáni od koní. Až odpoledne byla uvolněna jedna kolej, připojena nová lokomotiva, vyměněny vagóny a kornilovci mohli tak pokračovat v cestě.

Až 19. července 1919 přes Bratislavu je prapor kornilovců dopraven do Olomouce, kde na nádraží je přivítala hudba a obecenstvo. V Olomouci je umístěn v záložní vojenské nemocnici do karantény. (V Olomouci je prapor pravděpodobně od 19. července 1919.)

Nyní začali tahanice o kornilovce - co s nimi - nikdo je nechtěl.

Raport praporčík Veselý Bohuslav, vyslaný v Olomouci informovati se o stavu Kornilovského oddílu pod velením prap. Záleského, hlásí:

Oddíl organizován ing. Králem v prosinci 1917 v Rostově na Donu na rozkaz generála Kornilova čítal okolo 500 dobrovolníků. Základ tvořila část bývalého Slovanského pluku, sestávající z Čechů, Srbů a Rusínů.

Po úkladném zavraždění ing. Krále, převzal velení plk. Pavlovič (Srb) po něm pak plk. Ušan a později Pisarenzo. Oddíl vykonával službu tělesné ochrany při gen. Kornilova a Alexějevu.

Po převzetí velení Dobrovolnické armády gen. Děnikinem, Kornilovský oddíl rozformován a utvořen Český dobrovolnický oddíl. Velením pověřen prap. Záleský.

Oddíl zúčastnil se aktivně prvního i druhého kubánského pochodu, pochodu stavropolského a hariopolského (mariopolského) a francouské okupace Krymu.

Po vyklizení Krymu na vlastní žádost oddíl evakuován do Rumunska, kde byl výborně přijat, zásoben oblekem i transportován na Slovensko, kde přidělen na úsek pluku Sokola.

Výzbroj jeho doplněna o kulomety, jež však byly po odeslání jeho do vnitrozemí opět odebrány.

Nyní nachází se oddíl v posádkové nemocnici č. 2 v karanténě.

Na rozkaz prap. Záleského, však karanténa se nedodržuje i oddíl denně cvičí, neboť zdravotní stav za uplynulé tři měsíce byl výborný, což osvědčeno lékařem, který se při oddílu nachází.

Morální stav vojáků je výborný i bylo jich použito na přání vel. skupiny na Slovensku jako agitátorů, ku pozvednutí nálady mezi demoralizovaným vojskem domácím. Jak jsem uznal z rozhovoru s jednotlivci, činí oddíl dojem dobře disciplinovaného, uvědomělého vojska na úrovni vojska našich v Sibiři. Většina je dekorována kříži sv. Jiří a odznaky kubánských pochodů.

Důstojníci počtem 17, žijí ve výborném souladu s mužstvem a jsou roztrpčeni zadržením jich v karanténě, o které se vyjadřují, že je karanténou politickou.

Oddíl čítá 167 mužů, z nich 15 jízdních rozvědčíků a projevil přání po několikadenní dovolené nastoupiti službu v poli.

Praporčík Veselý, vyslaný zjistit stav věcí.

Odpověď první:

Vojenská kancelář prezidenta republiky

V Praze dne 27. července 1919.

Generální inspektorát Čs./vojsk

Pan prezident republiky vzal na vědomí stížnost Kornilovského čs. praporu proti zadržení jeho v Olomouci, a přeje si, aby prapor nebyl zadržován déle, než je toho z vojenských důvodů nezbytně třeba.

Za náčelníka vojenské kanceláře prezidenta republiky podplukovník Rezkola

Odpověď druhá:

23./7. 1919

Generální inspektorát československých vojsk předává tímto záležitost operačnímu oddělení M.N.O. s návrhem, aby Kornilovský prapor byl dirigován do Prahy, kde by byl propuštěn na dovolenou a pak do mimopražské posádky (Litoměřice) přidělen.

Z rozkazu majora Kopala za generální inspektorát československých vojsk major Filip

Odpověď třetí:

Telegram Vrchního velitelství čsl.vojsk v Praze 27/7.1919

1. Okrskové velitelství Olomouc.

2. Zemské velitelství – Brno

Tak zvaný Kornilův prapor, nyní v Olomouci, odešle okrskové velitelství – Olomouc dne 26/7. (1919) do Prahy. Posádkové velitelství – Velká Praha zařádí ubytování a stravování tohoto praporu, jakož i v přímém dorozumění s generálním inspektorem československých vojsk příslušné uvítání.

Stav praporu : 19 důstojníků, 163 mužů, 35 koní, 8 povozů. Prapor podřizuje se prostřednictvím posádkového velitelství zemskému velitelství – Praha. Mužstvu i důstojníkům budiž udělena dovolená. Přidělení praporu k některému evidenčnímu tělesu budiž později nařízeno.

Obdrží okrskové velitelství Olomouc, zemské velitelství – Praha, Brno, posádkové velitelství Velká Praha, generální generálním inspektorem československého vojska – Praha, kancelář československého zahraničního vojska – Praha ústřední železniční velitelství – Praha a organizační oddělení v.v. Za vrchního velitele: plukovník Somon

Dne 26. července byli kornilovci přepraveni do Prahy, kde byli vřele přivítáni posádkovou hudbou a davem lidí. Byli ubytováni v kasárnách v Brusce a druhý den přesunuti do kasáren Josefovských (Jiřího z Poděbrad) a o několik dnů později posláni na zaslouženou dovolenou.

Ze zbytku Kornilovova praporu byl později vytvořen 10. hraničářský prapor.

Poznámky:

Generál pěchoty Lavr Georgijevič Kornilov se narodil 18. srpna 1970 v rodině státního úředníka. Po vypuknutí rusko-japonské války se dobrovolně hlásil do boje, jako podplukovník v 1. střelecké brigádě byl nasazený v Mandžusku.

Po vypuknutí první světové války velel Kornilov 48. pěší divizi. Na začátku roku 1915 byl povýšený do hodnosti generálporučíka. Po prolomení ruské linie v okolí Dukelského průsmyku padnul se svou divizí do rakousko-uherského zajetí 23. dubna 1915. V červnu 1916 se mu podařilo utéct, za pomoci českého vojáka z rakousko-uherské armády. Další život Kornilovi ovlivnila únorová revoluce 1917 v jejímž důsledku odstoupil car Mikoláš II. Místo něho vznikla v Petrohradě takzvaná Prozatímní vláda v čele s Kerenským. V březnu 1917 se Kornilov stal velitelem Petrohradského vojenského okruhu, v dubnu se stal velitelem 8. armády a 18. července 1917 byl Prozatímní vládou jmenován za vrchního velitele celé ruské carské armády. Kornilov se však pokusil zasáhnout do politického dění v zemi a vystoupil proti Prozatímní vládě. Byl však 27. srpna 1917 zatčen. Následkem říjnového bolševického převratu byl propuštěn a přesunul se na jih Ruska do Donské kozácké oblasti. V prosinci 1917 začal budovat Dobrovolnickou armádu. Stal se velitelem Dobrovolnické (Bělogvardějské) armády (čeští dobrovolníci ji přezdívali Dobroarmia) a zahájil boj proti bolševikům. Dne 31. března 1918 padnul v boji o Jekatěrinodar (dnes Krasnodar), byl pohřben v obci Gnadau. Dne 3. dubna 1918 obec obsadili bolševici, tělo generála Kornilova exhumovali, následně veřejně zohavili a nechali spálit.

Na jaře 1917 generál Kornilov začal formovat speciální útočné jednotky zvané úderné oddíly - úderný prapor. Počátkem srpna 1917 se název změnil na 1. slovanský úderný pluk (velitel kapitán Něžencev). V květnu 1917 se v úderném praporu objevili i Češi. V haličských Černovicích se rekrutovali z rakousko-uherských zajatců. V červenci 1917 bylo Čechů už asi 120, později i více pod velením kapitána Mejstříka. (Po jmenování Kornilova vrchním velitelem ruské armády v roce 1917 vykonávali Češi strážní službu v jeho stanu.) Příslušníci úderného praporu se nazývali podle svého velitele „kornilovci“.

V červenci 1917 se prapor účastnil takzvané Kerenského ofenzívy. V rámci této ofenzívy se odehrála 2. července 1917 i známá bitva u Zborova, kde se chrabře vyznamenala Československá střelecká brigáda.

Generál Kornilov zosnoval v září 1917 takzvaný Kornilovův puč. Ten se však nezdařil a generál Kornilov utekl na Don. Část českých kornilovců poté přešla k 4. československému střeleckému pluku, kde z nich byla vytvořena 4. rota a při 12. rotě plukovní hudba. Druhá část přešla z jara 1918 po evakuaci Kyjeva, po převzetí moci bolševiky, na Don, kde se zúčastnila bojů proti nim. Nejprve pod velením generála Kornilova a poté pod velením generála Děnikina v takzvané Dobrovolné armádě.

V Dobrovolné armádě se nacházeli ti Češi, kteří se nemohli v Rusku spojit s Československým armádním sborem, protože mezi nimi leželo území ovládané bolševiky.

Prvotní název Kornilovova praporu, byl Československý pluk (Česko-Slovenský inženýrský pluk), později dnem 21. srpna 1918 je přejmenován na Československý samostatný prapor (Česko-Slovenský samostatný prapor). Přejmenován na Kornilovův prapor byl až na jaře 1919, ale spíše neoficiálně až při návratu do vlasti. V literatuře a v oficiálních záznamech však můžeme nalézt, ale i názvy Československý zvláštní prapor nebo Česko-Slovenský ženijní prapor či prapor.

Italská vojenská mise dorazila jako součást velení československých legií v Itálii, jež dorazily jako první do republiky. Automaticky tak tito italští důstojníci převzali vyšší a střední velení v nově vzniklém státu. Otevřeným sympatizováním s poraženým nepřítelem – Maďary si řekli o odvolání. Italové byli odvoláni a okamžitě vystřídáni Francouzy. Jejich vojenská mise, ale nebyla tak početná jako italská. Ale i tak po jejich příchodu se dění začalo obracet ve prospěch Československa.

Většina důstojníků československých legií v Itálii byli Italové, od úrovně roty, ale i čety.

U československých legií ve Francii byli pouze většinou pouze vyšší důstojníci Francouzi.

Vrchním velitelem na Slovensku od 1. (4.) června 1919 byl francouzský generál Pellé, ten přebral velení od italské vojenské mise pod velením italského generála Picciona. (Italská vláda a italská vojenská mise otevřeně sympatizovala s maďarskou stranou.)

Slovensko rozdělil na dva vojenské úseky západní a východní.

Velitelem východního úseku byl od 31. května 1919 francouzský generál Hennocque, velitelství měl v Košicích do 6. června 1919.

Generálporučík legií Edmond Charles Adolphe Hennocque (1860-1933) v nové republice se stal během roku 1919 velitel postupně několika divizí a armádních skupin.

Velitelem košického úseku byl francouzský generál Chabord s 6. legionářskou divizí.

Velitelem karpatského úseku byl francouzský generál Destremea s 3. divizí domácího vojska. Na Slovensku byl se svou ženou.

Zdroje:
Vlastní archiv
Vojenský ústřední archív Praha - www.vuapraha.army.cz
Za svobodu V. kniha, Otakar Vaněk, Vojta Holeček, Rudolf Medek a spol., 1929 Praha, ISBN není uvedeno
Nevyhlášená válka, Dušan Tomáška, 2005, ISBN 80-8628-68-6
Srdce ze zlata a ocele I. - II., Metoděj Pleský, Praha 1938, ISBN není uvedeno
https://www.valka.cz/
http://www.wikipedia.org/
http://www.udernici.cz/
http://www.karelvasatko.cz/
http://rodinnivalecnici.webnode.cz/

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více