Curtiss-Wright CW-21 aneb americký Interceptor v rukou holandských pilotů, 2. část

Autor: Alexandr IVAN / Greywolf 🕔︎︎ 👁︎ 23.997

Holanďané si své letouny CW-21 Interceptor objednali počátkem roku 1940. Po obsazení Holandska bylo rozhodnuto, že objednávka nebude zrušena, ale že letouny budou převeleny do východní Indie, kde posílí řady letectva ML-KNIL (Militaire Luchtvaart van het Koninklijk Ned Indishc Leger). Nový pozměněný kontrakt na čtyřiadvacet letounů Curtiss-Wright CW-21B byl podepsán 11. července 1940. Curtiss-Wright CW-21 Interceptor ve verzi B se odlišoval od prvních CW-21 především překonstruovaným křídlem, novým zatahovacím podvozkem, mírně upravenou zadní částí trupu a zesílenou výzbrojí (detailnější popis verze CW-21B uveden v první části článku).

Firma Curtiss-Wright dodala všech čtyřiadvacet objednaných letounů mezi červnem a listopadem roku 1940. Strojům, vyrobeným v St. Louis pod čísly c/n 2852 až 2876, přidělili Holanďané čísla CW-343 až CW-367. Všechny CW-21B dodané do Nizozemské Východní Indie byli soustředěny u jednotky 2-VLG-IV, která měla svoji první základnu na jávském letišti Andir. Tam piloti absolvovali základní výcvik. Druhá část výcviku, která by se dala nazvat operační, probíhala na letišti Maospati.

Reklama

Před bojem

Po ukončení výcviku se peruť zařadila k ostatním operačním jednotkám. Nedlouho poté se 2-VLG-IV stala páteří protivzdušné obrany Jávy. Aby peruť „pokryla“ celý ostrov, byla rozdělena na dvě části. Jedna část perutě byla umístěna na západě ostrova na letišti Tjililitan u Batávie a druhá část pak na východě ostrova na letišti Perak. V tomto období se obě části perutě zabývaly především rutinním hlídkováním a udržovacím výcvikem. Občasné zpestření přinášely pilotům doprovodné lety nad konvoji plujícími do Singapuru a zpět. Při těchto akcích se CW-21B objevovaly i na západojávském letišti Kalidjati. Počátkem roku 1942, kdy se situace spojenců v jihovýchodní Asii stále zhoršovala, bylo rozhodnuto, že se rozdělená peruť 2-VLG-IV opět spojí. 20. ledna 1942 se tedy všechny Curtiss-Wrighty CW-21B slétly na východojávském letišti Perak, odkud měly nadále zajišťovat protivzdušnou obranu východní části Jávy a hlavně přístavu Surabaja. Nebe nad západní částí Jávy měly nadále ohlídat Brewstery B-339 Buffalo, stažené z Bornea. Ve vzduchu nad Jávou to začalo být cítit střelným prachem. Bylo znát, že Japonci se blíží.

Již během „mírové“ služby Curtiss-Wrightů CW-21B bylo zjištěno, že letouny jsou náchylné na tvrdá přistání. Jejich podvozek byl mírně poddimenzovaný. Docházelo k poškozování závěsů podvozkových noh (byly nalezeny trhliny v závěsech), což vedlo k v listopadu 1941 k objednání deseti nových sad závěsů. Poškozené letouny byly samozřejmě odstaveny a čekalo se na dodávku náhradních dílů. Začala se také projevovat křehkost zadní zúžené části draku (před ocasními plochami). Několik (není uvedeno kolik) strojů bylo uzemněno právě pro potíže s touto části draku. Když se k těmto „uzemněným“ strojům připočetlo ještě několik letounů, které byly poškozeny v důsledku lehkých nehod, k nimž občas docházelo, snížil se počet letuschopných CW-21B k 7. prosinci 1941 na pouhých devět kusů. Do února roku 1942, kdy došlo k prvním útokům na Jávu, se podařilo opravit jen čtyři poškozené letouny.

Jak již bylo zmíněno výše, v době útoku na ostrov Jáva byly holandské Curtiss-Wrighty CW-21B soustředěny v Peraku (východní část ostrovu Jáva) u jednotky 2-VLG-IV, které velel 1/Lt. R. A. D. Anemaet. Jejím hlavním úkolem byla ochrana námořní základny v Surabaji. K 1. únoru 1942, den před prvním japonským náletem na Jávu, měla jednotka 2-VLG-IV bojeschopných jen třináct CW-21B ze čtyřiadvaceti.

Prvně proti nepříteli

K prvnímu japonskému náletu na Jávu došlo 2. února 1942. Curtiss-Wrighty ten den zůstaly na zemi. Prvně proti nepříteli vzlétly až další den, tedy 3. února 1942. Japonci zaútočili sedmdesáti bombardéry Micubiši G3M Nell z Takao Kókútai, Kanoya Kókútai a 3. Kókútai, jejichž vzdušné krytí zajišťovalo čtyřiačtyřicet stíhacích Micubiši A6M Reisen (Zero) od Tainan Kókútai a 3. Kókútai. Proti nim (kolem desáté hodiny ranní) vzlétlo dvanáct nizozemských letounů Curtiss-Wright CW-21B perutě 2-VLG-IV a sedm Hawků 75A-7 perutě 1-VLG-IV, ke kterým se později připojilo ještě šest amerických Curtissů P-40E od 17. Pursuit Squadron Provisional USAAF.

Velitel perutě 2-VLG-IV, 1/Lt. Anemaet, rozdělil své CW-21B do tří skupin. První skupinu vedl sám, druhé velel 2/Lt. Kingma a třetí pak 1/Lt. W. A. Bedet.

Skupina velitele 2-VLG-IV 1/Lt. Anemaeta po celou dobu letu na nepřítele nenarazila. Když se zásoby pohonných hmot začaly povážlivě tenčit, vydal velitel rozkaz k návratu na letiště. Hodlal doplnit palivo a znovu vzlétnout proti nepříteli. V tu chvíli ještě netušil, že Japonci jeho mateřské letiště bombardovali. Když přistával, jeho letoun vjel do kráteru po pumě. V tu chvíli se nad letištěm objevilo několik Zer, které zastihly ostatní přistávající stroje skupiny zcela bezbranné. Letoun Sgt. R. Ch. Haberstadta byl sestřelen s vysunutým podvozkem. Pilot Sgt. R. Ch. Haberstadt zahynul. Zbylým dvěma Curtiss-Wrightům, za jejichž řízením seděli Ens. Hamming a Sgt. Dejall, se nakonec podařilo bezpečně přistát.

Reklama

Druhá skupina Curtiss-Wrightů, které velel 2/Lt. Kingma, se naopak dostala do boje s nepřítelem už nedlouho po rozdělení jednotky. Na „Kingmovu čtyřku“ zaútočilo šestnáct letounů Mitsubishi A6M Reisen (Zero), které téměř okamžitě poslaly k zemi dva z Kingmových druhů. Sestřeleni byli Ens. J. Hogens a Sgt. F. van Balen. Během okamžiku se tedy poměr sil prudce změnil z 16:4 na 16:2. Stateční Holanďané se ale nedali na ústup a zahájili boj. V nastalé řeži dokázal velitel skupiny, 2/Lt. Kingma, sestřelit (nárokoval) dvě Zera. Poté byl ale jeho stroj opětovně zasažen nepřátelskou palbou a začal hořet. Těžce popálený Kingma musel z hořícího letounu vyskočit. Mezitím druhý z Holanďanů, Sgt. H. M. Haye, sestřelil (nárokoval) také jedno Zero. Těsně poté byl ale jeho letoun nepřátelskou palbou poškozen. Nejprve chtěl svůj Curtiss-Wright opustit na padáku, ale když zjistil, že se jeho stroj i nadále udrží ve vzduchu a že je stále ovladatelný, své rozhodnutí změnil. Podařilo se mu odpoutat se od nepřítele a nakonec šťastně doletěl až na letiště Ngoro.

Třetí skupina CW-21B, které velel 1/Lt. W. A. Bedet, měla potíže již od startu. Jeden ze čtyř vzlétajících letounů (pilotoval ho Ens. D. Dekker) se zdržel na letišti a už se mu nepodařilo se k Bedetově skupině připojit. 1/Lt. Bedet se svými dvěma čísly se dostal do kontaktu s nepřítelem velmi brzy. Během boje byl jeho Curtiss-Wright zasažen nepřátelskou palbou a on sám byl zraněn. Podařilo se mu ale nejen vrátit na své mateřské letiště, ale i bezpečně přistát. Museli ho sice z kokpitu vytáhnout, protože sám nebyl schopen svůj stroj opustit, ale byl živ, což bylo důležité. Stejně se vedlo i jeho dvěma číslům. Jak Beerling tak i Brouwer nezaznamenali žádný sestřel a nakonec byli nuceni se svými poškozenými letouny nouzově přistát. Na rozdíl od 1/Lt. Bedeta své stroje „nedotáhli“ do Peraku, ale museli sednout jinde. Jeden svůj letoun „posadil“ v Ngoro a druhý v Kamalu. Dekker, čtvrtý muž skupiny, který se zdržel na letišti, nakonec také vzlétl do boje. Když před sebou zahlédl skupinu letadel, v domnění že se jedná o stroje jeho skupiny, se k nim snažil připojit. Jakmile zjistil, že to nejsou jeho spolubojovníci, bez váhání „poslal“ jednomu Zeru dávku ze svých kulometů. Hned vzápětí byl nucen čelit celé skupině nepřátel, která se na něj okamžitě vrhla. Jednomu z protivníků se brzy povedlo Dekkerův stroj zasáhnout. Poškodil Holanďanovu Curtiss-Wrightu motor. Dekkerovi se ale podařilo „vyjít“ z boje a posadit poškozený letoun na pláži jižního pobřeží ostrova Madura.

Další střetnutí

K dalšímu japonskému náletu na Jávu došlo 5. února 1942. Proti japonským útočníkům vzlétly z Peraku čtyři Curtiss-Wrighty CW-21B. Skupinu vedl do boje opět 1/Lt. Anemaet. Jeho čtyřka se na „jávském nebi“ téměř okamžitě potkala s šestadvaceti Zery od Tainan Kókútai. Převaha Japonců byla drtivá a oni jí hodlali zúročit. Bez váhání se vrhli na holandskou čtyřku s úmyslem smést jí z oblohy. Nebylo divu, že během chvíle byly dva ze čtyř holandských Curtiss-Wrightů poškozeny. Jeden z nich, stroj Ens. Van der Vossena, nebyl schopen dolétnout „domů“ do Peraku. Van der Vossen s ním byl nucen nouzově přistát na jižním pobřeží ostrova. Druhý poškozený CW-21B na tom byl lépe. Tento stroj se na letiště v Peraku dostal.

Navrátivší se 1/Lt. Anemaet po přistání nárokoval jedno sestřelené Zero. Dle svých slov sestřelil vedoucího japonské formace. Podle Japonců ale žádný z jejich letounů sestřelen nebyl. Japonci nárokovali tři jisté sestřely a jeden pravděpodobný. Jak už víme, byly i jejich nároky přehnané. Během tohoto boje došlo pouze k poškození dvou CW-21B, z nichž jen jeden se nevrátil na mateřské letiště.

Pět dní na to, 10. února 1942, se šest momentálně létajících Curtiss-Wrightů CW-21B přesunulo z Peraku na letiště Andir, kde měla být peruť 2-VLG-IV doplněna lidmi i technikou. Peruť sice obdržela nové letouny Hawker Hurricane Mk.II, ale své „staré“ CW-21B si ponechala. Do boje je měl nadále „vodit“ 1/Lt. W. Boxman. Peruť 2-VLG-IV se ale v Andiru dlouho nezdržela. Již 16. února byla přesunuta na letiště Kalidjati, ze kterého již kdysi CW-21B (při doprovodných letech nad konvoji plujícími do Singapuru) občas působila.

Odtud také ráno 24. února vzlétly čtyři CW-21B spolu s Hurricany proti sedmadvaceti japonským letounům Nakajima Ki – 43 od 59. Sentai a 64. Sentai, které při nízkém letu střílely po všem „co stálo za ránu“. Z tohoto boje se na domovské letiště ze čtyř Curtiss-Wrightů, které vzlétly proti nepříteli, vrátil pouze jediný. V leteckém boji byl sestřelen Ens. Dekker (zabit). Sgt. H. M. Haye byl se svým těžce poškozeným letounem donucen nouzově přistát a 1/Lt. W. Boxman, sestřelený (pravděpodobně nizozemským) protiletadlovým dělostřelectvem, musel svůj stroj opustit na padáku. To ale nebyly všechny CW-21B, o které jednotka ten den přišla. Peruť ztratila ještě jeden letoun tohoto typu. Stroj s číslem CW-363 byl totiž zničen na letišti během japonského náletu.

Po vylodění Japonců na Jávě byla peruť 2-VLG-IV nucena své ohrožené letiště opustit. Její Curtiss-Wrighty se do boje s nepřítelem dostaly znovu 2. března 1942. Ten den se čtyři CW-21B od perutě 2-VLG-IV spolu se třemi Brewstery B-339 Buffalo perutě 3-VLG-V střetly s přibližně dvaceti japonskými letouny Nakajima Ki – 43 Hayabusa (Oscar) od 59. Sentai. Tři CW-21B přežily tento boj téměř bez škrábnutí. Ztracen byl jen jeden Curtiss-Wright. Byl jím stroj 1/Lt. W. Boxmana. Japoncům se ho podařilo zapálit a Boxman byl nucen ve výšce cca 15 000 stop z letounu vyskočit. Popálený pilot se stále ještě hořícím oděvem otevřel svůj padák až cca 5 000 stop nad zemí. Lt. Boxman sice přežil, ale další dva roky strávil s těžkými popáleninami po nemocnicích.

Reklama

Poznámka: V tomto boji měl být údajně ztracen také jeden japonský Oscar. Nepodařilo se mi sestřelení Ki-43 (během této akce) potvrdit. Kdyby se ale opravdu nevrátil, musel by si ho připsat na své konto některý z pilotů od 3-VLG-V bojujících na letounech B-339 Buffalo.

Poslední bojovou akcí holandských Curtiss-Wrightů CW-21B (dle většiny zdrojů) byl nálet na Japonci obsazené letiště Kalidjati. Na toto letiště zaútočilo 3. března několik holandských bombardérů Martin 139WH (pravděpodobně tři), jež doprovázely i tři CW-21B. Útok holandských letounů Japoncům nezpůsobil vážnější škody. Všechny tři CW-21B se vrátily z akce „Kalidjati“ bez větších poškození. O tom, jak dopadly bombardéry, se zdroje nezmiňují.

Co se dělo se zbylými Curtiss-Wrighty od 4. března do 8. března 1942 (kapitulace Jávy) nevíme. Není k dispozici žádný záznam o nějaké bojové akci, ale ani o vzletu žádného z CW-21B. Většina zdrojů považuje nálet na Kalidjati za poslední bojovou akci holandských Curtiss-Wrightů.

Po holandské kapitulaci v Holandské Východní Indii v březnu roku 1942 získali Japonci minimálně jeden letuschopný Curtiss-Wright CW-21B. Tento stroj byl (údajně) během tohoto roku podroben testům a později byl používán k předvádění. Dochovalo se několik fotografií, na nichž je jeden CW-21B opatřený japonskými znaky. Na jedné z nich je zaparkován mezi také ukořistěnými stroji B-17E a CW-22B. Pravděpodobně tentýž stroj (v letuschopném stavu) byl pak v roce 1945 zabaven Brity v Singapuru.

Závěrem

Hodnotit, jak úspěšný či neúspěšný letoun Curtiss-Wright CW-21 Interceptor byl, si nedovolím. Na to jich bylo vyrobeno a do bojů nasazeno moc málo. Myslím ale, že nebude na škodu zmínit se o několika věcech, které jejich „bojovou kariéru“ provázely a určovaly.

První tři CW-21, které byly vyrobeny pro Čínu, se do bojů vůbec nedostaly. Díky špatným pohonným hmotám se při přeletu jejich devítiválce Wright Cyclone porouchaly a letouny byly zničeny dříve, než si vůbec mohly vystřelit na nepřítele. Z letounů, které byly Číňanům dodány v dílech, se nepodařilo postavit a zalétat ani jediný.

Do bojů zasáhlo tedy jen čtyřiadvacet holandských CW-21B. Už první střetnutí s nepřítelem naznačilo, že letouny budou využívány k jiným účelům, než pro které byly stavěny. Holandské Curtiss-Wrighty se v podstatě k útokům na bombardéry a výše létající průzkumné stroje protivníka vůbec nedostaly. Potkávaly se hlavně se stíhači protivníka. Byly tedy zatahovány do klasických stíhačkových střetnutí, na které nebyly stavěny. Dalším důležitým faktorem, který je dobré si připomenout, bylo to, že se tyto „protibombardérové speciály“ vždy střetávaly s velkou početní převahou stíhacích letadel protivníka. Vzpomeňme v této souvislosti například na „čtyřku“ poručíka Kingmy, která se dostala do boje s šestnácti Zery, nebo na „čtyřku“ nadporučíka Anemaeta, která narazila na šestadvacet Zer od Tainan Kókútai. Nezapomínejme také na to, že se stateční, ale v boji nezkušení, Holanďané na „jávském nebi“ potkávali s japonskými piloty, kteří už byli „ostřílenými bojovníky“ s bohatou praxí.

Faktem je, že již během „mírové“ služby Curtiss-Wrightů CW-21B Interceptor bylo zjištěno, že jejich podvozek byl mírně řečeno poddimenzovaný a že nemají právě nejpevnější drak. To se projevovalo především problémy se zadní zúženou částí draku (před ocasními plochami) a také malou odolností proti střelám palubních zbraní nepřítele, kdy měl často jediný zásah z 20 mm kanónu na konstrukci Interceptoru zničující účinky. CW-21 také zcela chyběla ochrana palivových nádrží, což bylo více než nepříjemné. Na druhou stranu to byl ale také letoun dobře ovladatelný, nezáludný a výborně stoupající. Do výšek „šplhal“ rychleji než ostatní letouny, které měli Holanďané ve výzbroji.

Holandští piloti svým strojům důvěřovali a cenili si jich více než amerických letounů Curtiss Hawk 75A7, Brewster B-339D Buffalo, či britských Hawker Hurricanů Mk.II. Velitel perutě 2-VLG-IV, 1/Lt. R. A. D. Anemaet, létající na Curtiss-Wrightech i Hurricanech, to popsal následovně:

Věřili jsme, že CW-21B dokáže námořní O (Mitsubishi A6M Reisen) překonat ve stoupání, ale ne v manévrech. Hurricane nedokázal ani jedno“.

Zdroje:
HPM 12/94 + 1/95, M. Šnajdr, Curtiss-Wright CW-21 Interceptor, ISSN 1210-1427
www.greendyk.nl
www.sudden-strike.ru
www.joebaugher.com
en.wikipedia.org
www.aviastar.org
www.airwar.ru
www.warbirdforum.com
mira.sira.sweb.cz

Zdroje k obrázkům:
upload.wikimedia.org
www.airwar.ru
www.valka.cz
www.airwar.ru

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více