Blesky na obloze 12 - He-70 - Německý Blitz podle amerického vzoru

Autor: Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔︎︎ 👁︎ 35.582

Když jsem plánoval seriál Blesky na obloze, předpokládal jsem, že bude zahrnovat jen letouny jménem Lightning. Jenže po otištění poslední části mi přišla řada e-mailů s upozorněním, že „blesky“ létaly i v jiných zemích a jak je možné, že v seriálu nebyly zmíněné, případně jak hodlám tuto křivdu napravit. Sypu si tedy na hlavu pomyslnou lopatku popela - a jdeme na ně.

Další zemí, která „vyráběla Blesky“ bylo Německo. Do boje se dostaly dokonce ještě dřív než ty americké od firmy Lockheed. Ale to předbíháme. Zatím se musíme vrátit do Švýcarska na začátku třicátých let.

Rychlost jsou peníze

Reklama

V březnu 1931 vznikla Švýcarská letecká společnost Swissair a o rok a měsíc později již zajišťovala pomocí amerického letounu Lockheed Orion L-9, nejrychlejší přepravu mezi Zurichem, Vídní a Mnichovem. Orion nechával průměrnou rychlostí 290 km/h všechny své konkurenty o více než 40 km/h za sebou a tak není divu, že Swissair si nemohl stěžovat na nedostatek pasažérů a poštovních zásilek.


Lockheed Orion ve švýcarském leteckém muzeu

Orion L-9 byl v mnoha směrech převratný. Byl jako vůbec první komerční letoun vybaven zatahovacím podvozkem a mimořádně výkonný motor v kombinaci s aerodynamicky dobře řešeným drakem mu umožňoval dosáhnout maximální rychlosti 330 km/h. Tak rychle v té době létaly jen stíhačky a to ještě zdaleka ne všechny.

V Německu v té době zajišťovala leteckou přepravu společnost Deutsche Luft Hansa (DLH) v čele s ředitelem Erhardem Milchem, budoucím státním tajemníkem ministerstva letectví a zástupcem stejně nechvalně známého Hermanna Göringa. Milch cítil ve Swissairu nepříjemnou konkurenci na výnosných linkách a požadoval letoun, který Orion překoná.

Již předtím pracovaly firmy Heinkel a Junkers, z popudu DLH, na vývoji nových letounů pro krátké tratě, ale konkurence v podobě Orionu je přinutila přehodnotit plány. Milch požadoval nový letoun do půl roku.

Hugo Junkers vzhledem k obtížné ekonomické situaci vsadil na jistotu a dokončil vývoj rozpracovaného Ju 60. Ernst Heinkel se rozhodl pro zcela novou konstrukci, i když v ní byly použity některé prvky z původního projektu označeného He 65.

Konstruktéři, bratři Güntrové se snažili maximálně vylepšit aerodynamiku stroje. Měli z čeho čerpat. V létě 1932 se vrátili ze studijního pobytu ve Spojených státech, kde se seznámili s nejmodernějšími konstrukcemi.

Samé novinky

Reklama

Na rozdíl od Lockheedových konstruktérů použili místo hvězdicového motoru, vidlicový, kapalinou chlazený dvanáctiválec BMW VI 6.OZ s výkonem 630 koní. Stejný motor poháněl stíhací letoun He 51, který se stal základem obnoveného stíhacího letectva.


Heinkel He 70 F v barvách Lufthansy

V draku letounu bylo použito vysoké procento elektronu, nové slitiny na bázi hořčíku, která byla lehká a pevná a snadno se z ní odlévaly složité a přesné odlitky. Nýty měly zapuštěné hlavy, takže potah byl zcela hladký. Trup byl úzký, aby se vešel do „zákrytu“ za motor, s nízkým překrytem pilotního prostoru. K chlazení byla použitá směs etylenglykolu, která umožňovala použít menší chladič s nižším odporem. Na snížení celkového odporu se podílelo i elegantní eliptické křídlo. Letoun byl hned od začátku projektován s palubní radiostanicí a vybavením pro lety podle přístrojů, čímž měl trumfnout konkurenci u Swissairu.

První prototyp s civilní imatrikulací L-2537 byl zalétaný 1. prosince 1932 na letišti Warnemünde odkud pokračoval na 80 km vzdálené letiště Travemünde. Datum nebyl zvolen náhodně – firma slavila desáté výročí. Přestože první let proběhl s vysunutým podvozkem, zkušební pilot Werner Junk vůbec nepochyboval, že půjde o výkonný letoun. A měl pravdu. Následné výkony předčily všechna očekávání, když maximální rychlost dosahovala 377 km/h. Prototyp dostal později označení He 70a.

Druhý prototyp, He 70 byl dokončen v únoru 1933 a dostal dočasnou imatrikulaci D-3. Od prvního se lišil prostorem pro čtyři cestující v trupu. V té době už byl říšským kancléřem Adolf Hitler a události v Německu nabíraly spád. Hned první lety byly využité na propagandistické účely. Na trati Travemünde-Berlín dosáhl druhý prototyp He 70 maximální rychlosti 375 km/h, čímž s převahou pokořil Orion L-9 i konkurenční Ju 60.

Během měsíce byl letoun předaný DLH, kde byl zpočátku používaný spíš k hromadění rychlostních rekordů, než k převozu pasažérů. Celkem jich He 70 držel osm na tratích 100 až 2000 km s nákladem 2000 kg. Rychlost letounu byla skutečně úctyhodná. Pro představu stejnou maximální rychlost 375 km/h měly naše stíhací Avie B-534 první série, které přišly do výzbroje v roce 1935.

Reklama

Rychlostní výkony daly letounu jméno víc než přiléhavé – Blitz (Blesk). Označení bylo upraveno na He 70 B. He 70 b posloužil jako vzor pro další letouny objednané DLH. Od dopravního letounu, který létal rychle jako stíhačka, se očekával obrovský komerční úspěch, ale všechno nakonec dopadlo úplně jinak.

Vojáci mají také zájem

Po politických změnách v Německu, došlo 1. března 1934 ke znovuvytvoření vojenského letectva – Luftwaffe. Vojáci se začali živě zajímat o nová letadla, která by bylo možné zařadit do výzbroje. Vzhledem k vysoké maximální rychlosti se He 70 jevil jako vhodný kandidát. Ostatně příznivé reference poskytl samotný Milch, který se stal zástupcem Hermana Göringa, velitele Luftwaffe. Prvním strojem, který dostali k posouzení, byl čtvrtý prototyp, s vojenským vybavením, označený jako He 70 C, který ovšem nesl civilní imatrikulaci D-UHYS.


Heinkel He 70 s vojenskou imatrikulací

V roce 1934 byla zahájena výroba modernizované verze He 70 d (později přeznačené na He 70 D) vybavené silnějším motorem BMW VI 7.3Z s výkonem 750 koní. Série měla podle objednávky DLH čítat 12 strojů, ale do služeb původního objednavatele se dostaly jen 3 kusy, všechny ostatní skončily v rukách eráru. DLH používala He 70 D-0 od 15. června 1934 na trati Frankfurt-Cologne-Hamburg-Berlin a později i na zahraničních linkách.

Luftwaffe používala své He 70 D-1 jako rychlé kurýrní stroje a letouny pro přepravu nejvyšších velitelů. Na základě pozitivních výsledků zkoušek dostala firma Heinkel objednávku na bombardovací verzi letounu He 70 E a průzkumnou bombardovací He 70 F.

DLH se mohla s dodávkami dalších He 70 rozloučit. Takže na civilních letounech nakonec vydělala peníze poražená firma Junkers s typem Ju 60.


He 70 ve španělských barvách. Na SOP je dobře patrný znak eskadry černá vlaštovka v modrém kruhu

Společným znakem nových vojenských modifikací bylo umístění kabiny v ose trupu. Do té doby byla posunutá vlevo. Osádka letounu byla tříčlenná, tvořil ji pilot, navigátor a radista/bombometčík/střelec. Pilotova sedačka dostala pancéřování. Pozice navigátora byla „utopená“ uvnitř trupu za pilotem. Nevalný výhled zajišťovala dvě boční okna. Střelec seděl zády ke směru letu. Jeho stanoviště bylo vybaveno radiostanicí FuG VIIIR/T a kulometem MG-15 ráže 7,9 mm s palebným průměrem 450 nábojů.

Uprostřed trupu mezi kabinami navigátora a radisty byla pumovnice. Bomby se zavěšovaly do šesti svislých cel. Do pumovnice bylo možné umístit šest 50kg nebo 24 10kg bomb. Alternativně bylo možné část pumového nákladu nahradit palivovou nádrží s objemem 280 l. U průzkumné verze byla v pumovnici svislá kamera a dvířka byla doplněna zaskleným průzorem.

Militarizace letounu mírně snížila výkony, především stoupavost, dostup a také rychlost. Nicméně 335 km/h byla vyšší než u standardního stíhacího He 51.

Po zahájení sériové výroby bylo letouny He 70 F začaly přicházet do výzbroje smíšených průzkumných skupin. Každá z nich měla v sestavě devět He 70 F doplněných 27 He 45. Letouny vydržely ve výzbroji poměrně dlouho. Ještě v září 1939 figurovalo v tabulkách 79 letounů z toho 43 bojeschopných. A to navzdory tomu, že již byly považované za nevyhovující a o měsíc později byly z výzbroje oficiálně vyřazeny a převeleny ke kurýrním a výcvikovým jednotkám.

Změny pohonné jednotky

Protože drak letounu měl výkonovou rezervu, snažil se Ernst Heinkel obstarat pro svůj letoun výkonnější motor. V roce 1935 se mu podařilo dovést k úspěšnému konci jednání s britskou firmou Rolls-Royce a získat motor Kestrel V s výkonem 770 koní, výměnou za dodávku draku He 70.

He 70 poháněný motorem Rolls-Royce byl vestavěný do jednoho draku verze He 70 G. První vzlet upraveného letounu se uskutečnil 16. ledna 1936 a maximální rychlost se zvýšila na 400 km/h. K sériové výrobě nedošlo, protože Britové z celkem pochopitelných důvodů neuvolnili výrobní dokumentaci.

Na konci roku 1936 byla výroba He-70 pro Luftwaffe ukončena ve prospěch modernějších letounů. Ale záhy Milch povolil výrobu 18 kusové série. O letoun totiž projevilo zájem Maďarsko, které začalo rozšiřovat své letecké síly.

Nakonec byla podepsána dohoda o licenční výrobě, ovšem s francouzskými hvězdicovými motory Gnome-Rhône 14K Mistral Major s výkonem 910 koní. První prototyp označený He 170 V1 vzlétl 14. dubna 1937. Širší motor ovlivnil proudění kolem zadní části trupu a důsledkem bylo snížení směrové stability.

Po úpravě krytu motoru, prodloužení trupu v přední části a montáži trojlisté stavitelné vrtule Hamilton Standart byl letoun schválen do sériové výroby pod označením He 170 A-1. Výroba probíhala od září 1937 do února 1938. Sériové letouny měly zesílenou výzbroj na dva kulomety Gebauer ráže 7,92 mm a v pumovnici nesly fotografickou kameru Hertz.

V té době byly k dispozici modernější letouny a další vývoj He 70 byl považovaný za mrhání finančními prostředky. Navíc byly nové motory prioritně přidělované na stavbu stíhaček Messerschmitt Bf 109. Celkem bylo vyrobeno 296 letounů He 70 a všech odvozených verzí.

Bojové nasazení

He 70 Blitz se dočkal bojového nasazení ve Španělsku. První dvojice letounů He 70 F do regionu dorazila koncem října 1936. Během týdne bylo v oblasti již 12 letounů, které se tvořily výzbroj průzkumné Staffel 2/A.88 v rámci Legie Condor. Jednotka měla provádět průzkum vzdálenějších objektů.


He-70 pilota Miguela Cadenase

Celkově bylo k Legii Condor dodáno 30 He 70 verze E a F, které nesly registrační čísla 14-30 až 14-59. Letouny plnily nejen průzkumné úkoly, ale také bombardovaly pozemní cíle. Zpočátku slavily úspěchy, protože díky vysoké rychlosti dokázaly uniknout republikánským stíhačkám a zpravidla se vracely bez jediného průstřelu.

Situace se změnila, když se He 70 setkaly se stíhačkami Polikarpov I-15 a především I-16 dodanými Sovětským svazem a řízenými sovětskými piloty. I-16 měly převahu ve všech parametrech a rychlost přestala být zárukou bezpečí. Navíc se rychle ukázalo, že přestavba civilního letounu na vojenský je snadná jen zdánlivě.

Velký podíl elektronu v konstrukci draku a absence samosvorných obalů nádrží způsobovaly, že k zapálení He 70 stačilo jen několik málo zásahů. A slabá výzbroj nedokázala útoky stíhačů odvrátit. Navíc si osádky stěžovaly na špatný výhled. Především pro navigátora nebyl výhled bočními okny k zajištění srovnávací navigace dostatečný.


He 70 F vě španělských barvách s imatrikulací 14-34 

Proto byly He 70 staženy nejprve z role bombardérů a nakonec i z role průzkumných letounů. Plnění jejich úkolů převzaly letouny Dornier Do 17. Němci si ponechali jen dva letouny pro rychlé kurýrní lety a zbytek předali v červnu 1938 španělským jednotkám generála Franka.

Frankisté používali He 70 Blitz od roku 1936, kdy zakoupili 18 He 70 F-2. Jejich nasazení bylo celkem úspěšné, jak v roli bombardérů, tak v roli průzkumných letadel, protože zpravidla létaly s doprovodem stíhacích Fiatů CR.32. První španělský He 70 byl ztracen až 17. prosince 1937 a to ještě na letišti. He 70 Blitz ve Španělsku úspěšně přežily válku v počtu 11 kusů, které sloužily až do padesátých let. Poslední byl sešrotován až v roce 1956.


Osádka pózující před He-70 někdy v létě 1937

Bojového nasazení se dočkaly i maďarské He 170 A. Prováděly úspěšné průzkumné lety nad Rumunskem a Jugoslávií a po napadení Sovětského svazu i nad územím západní Ukrajiny.

Naopak kariéra civilních He 70 ve službách DLH nebyla nijak oslnivá. Letoun byl sice rychlý, ale náklady na převoz pasažérů nesmírně vysoké. He 70 Blitz byl ve své době průkopnickým letounem, který posunul výkony kupředu, ale ve třicátých letech šel vývoj kupředu překotným tempem a He 70 rychle zastaral. Přesto se nesmazatelně zapsal do letecké historie.

Zdroje:
https://www.airwar.ru/enc/bww2/he70.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Heinkel_He_70
Rafael A. Lopez, Juan Franco: He-70 perfiles aeronauticos, ISBN 8487314740
Aviacia i Vremja
Foto: archiv

Tabulka TTD

Tabulka TTD verzí He 70
  He 70 E He 170 A He 270 V1
Zavedení do výzbroje 1934 1937 -
Délka letounu 12,00 m 11,40 m 11,73 m
Rozpětí křídel 14,80 m 14,80 m 14,80 m
Výška letounu 3,10 m 3,20 m 3,10 m
Plocha křídel 36,50 m2 36,50 m2 36,50 m2
Vzletová hmotnost-normální 3520 kg 3540 kg 3730 kg
Hmotnost prázdného letounu 2510 kg 2610 kg 2783 kg
Počet a typ motorů 1 x BMW VI 7.3Z 1 x Gnome-Rhône 14K Mistral Major 1 x Daimler-Benz DB-601Aa
Výkon jednoho motoru 551 kW 897 kW 1158 kW
Maximální rychlost 355 km/h 410 km/h 495 km/h
Maximální rychlost u země 325 km/h 375 km/h 410 km/h
Maximální dostup 4900 m 8300 m 8750 m
Maximální dolet 1250 km 950 km 1250 km
Hlavňová výzbroj typ 1 x MG-15 2 x Gebauer 1934 Minta GKM 2 x MG-15
Ráže 7,92 mm 7,92 mm 7,92 mm
Bomby ráže 6x50kg nebo 24x10kg - -

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více