EU v mírovém procesu na Blízkém východě: 3. Komparace postoje EU s vybranými aktéry

Autor: Ing. Jan Špiler 🕔︎︎ 👁︎ 14.949

3. Komparace postoje EU s vybranými klíčovými aktéry

Cílem této části je zaměřit se na některá specifika přístupu k mírovému procesu na Blízkém východě ze strany USA a RF, a to zejména co se týče aktuálního vývoje od počátku 90. let po současnost, a pokusit se o jejich srovnání s přístupem ES/EU. Ačkoli předchozí části práce již upozorňovaly na některé odlišnosti nebo naopak styčné plochy v přístupech, bude pozornost soustředěna zejména na ucelenější pohled na celou situaci, včetně stručného shrnutí souvislostí, které určovaly kurz velmocí v regionu během studené války.

3.1. Období od počátku studené války do zahájení mírového procesu devadesátých let

USA jsou pro Izrael bezpochyby nejdůležitějším spojencem a jejich vzájemný vztah je možné bez nadsázky nazvat jako „zvláštní a mimořádný“. Ačkoli od vzniku Státu Izrael a počátku studené války až po mírový proces a konec studené války na počátku devadesátých let nebyla podpora ze strany USA vždy bezvýhradná, postupné politické a bezpečnostní sbližování velmoci s tímto v oblasti Blízkého východu malým státem mělo pro vztah mezi USA a arabským světem a celý mírový proces dalekosáhlé důsledky.

Reklama

Obdobně SSSR na počátku měl zájem o navázání přátelských vztahů s novým Státem Izrael. Po úvodní pomoci nově vzniklému státu dodáním zbraní prostřednictvím Československa však SSSR usoudil, že orientace Izraele mu není nakloněna a soustředil se v dalších desetiletích na jiné státy, konkrétně pak na Egypt (ačkoli zde došlo v pozdější době k útlumu a nakonec i otevřenému bránění pokračujícímu vlivu SSSR) a Sýrii.[154] Celý proces musí být vnímán v kontextu boje o vliv v oblasti Blízkého východu a s ohledem na prostředky, kterými byly supervelmoci schopny tohoto vlivu dosáhnout. Kroky na půdě OSN však v této době byly také důkazem toho, že SSSR je zastáncem plánu rozdělení Palestiny a zároveň podporuje i ustavení arabského státu ve stejném kontextu, ve kterém vznikl Stát Izrael. Tímto krokem si SSSR ponechal manévrovací prostor, což se později ukázalo jako správný krok. Zároveň od počátku podporoval právo uprchlíků na návrat do svých domovů, což je otázka, která je do dnešních dnů sporným bodem při jednání mezi Izraelem a Palestinci.[155]

Přestože USA po vyhlášení nezávislosti Izraele velice rychle nový stát[156] uznaly, trvalo ještě téměř dvě desetiletí, než došlo k výraznému příklonu na stranu Izraele.[157] Ke skutečnému sblížení a výraznému upevnění spojenectví došlo v období šestidenní války v roce 1967. V této situaci dochází ke změně přístupu do té doby pro Izrael významného dodavatele vojenského materiálu a spojence, Francie, která se začíná více orientovat na arabské země a svým přístupem tento postoj prosazuje i v rámci ES. Vítězství Izraele v šestidenní válce bylo pro USA signálem, že Izrael je schopen převážně vlastními silami uhájit svou existenci i proti početní převaze okolních arabských států a že je možné jej považovat za stabilní prvek v nejistém regionu, kde se navíc v této době naplno odehrává souboj o mocenský vliv se SSSR.[158] Materiální podpora Egypta a Sýrie ze strany SSSR proti Izraeli byla pro americkou administrativu důvodem ke znepokojení a to vedlo k orientaci na udržení stabilního a životaschopného Izraele. Naproti tomu přístup Francie její vztahy s Izraelem velice poškodil a má své politické důsledky do dnešních dnů. Jak již bylo zmíněno, vedl k odklonu Izraele od Evropy a jednoznačnému příklonu na stranu USA, které od této chvíle Izrael mohl jako jediné považovat za skutečného ochránce své existence a bezpečnosti.

Sedmdesátá léta byla charakteristická změnami mezinárodněpolitické situace na Blízkém východě. Nejvýraznější byl odklon Egypta od SSSR, do té doby jeho významného spojence, a nastoupení kurzu normalizací vztahů s Izraelem, bez ohledu na postoj ostatních arabských států.[159] Tento přístup nakonec znamenal sblížení Egypta s USA a uzavření mírové smlouvy s Izraelem v roce 1979. V této situaci se také projevuje dominantní role USA při vyjednání mírové smlouvy, neboť evropské státy na její přijetí neměly prakticky žádný vliv. Naopak se projevila jejich vlastní závislost na spojenectví s USA a musely přijmout kurz USA co se týče ropného embarga z roku 1973. Snahy ES v rámci euro-arabského dialogu a stanovisko ze zasedání Evropské rady v Londýně v roce 1976, které obsahovalo zmínku o potřebě vzniku „národní domoviny pro Palestince“ nemělo vliv na průběh jednání v příštích letech, které vedly k uzavření mírové smlouvy mezi Izraelem a Egyptem, aniž by byla vyřešena „palestinská otázka“. Neschopnost v tomto ohledu účinně prosazovat společný postoj prestiž ES v očích arabských zemí výrazně poškodila a vedla k pozastavení euro-arabského dialogu. SSSR v tomto ohledu podnikal kroky pro své zviditelnění a popularizaci v arabském světě tím, že v roce 1974 byla v Moskvě otevřena úřadovna OOP a zároveň byla poprvé otevřeně vyjádřena podpora palestinské státnosti, která byla po uzavření dohod v Camp Davidu opětovně potvrzena Leonidem Brežněvem. Na druhé straně však SSSR požadoval po vedení OOP přijetí rezoluce 242 a uznání existence Izraele. Díky tomuto přístupu získala OOP statut pozorovatele u OSN, což byl pro Palestince (a samozřejmě SSSR) bezpochyby úspěch v rovině diplomatické.[160]

V osmdesátých letech se rozdílný pohled na problematiku řešení izraelsko-palestinských vztahů mezi USA a ES projevil v tom, že USA uvažovaly o jednání o palestinské autonomii ve spojení s Jordánskem, kdežto ES v souladu se stanovisky obsaženými v Benátské deklaraci považovalo zapojení OOP do jednání za nezbytné. Benátská deklarace nadále zatížila vztahy mezi Izraelem a Evropou. Izrael deklaraci vnímal jako silně proarabsky laděnou a z tohoto pohledu jako nepřijatelný základ pro jednání o řešení celé situace, včetně účasti OOP při jednáních. Obdobně USA nebyly ochotny akceptovat roli OOP do té doby, dokud oficiálně neuzná právo Izraele na existenci a zároveň se nezřekne terorismu jako nástroje pro prosazování svých cílů. Pozice Ruska se po nástupu Michaila Gorbačova vyznačovala odklonem od výrazné podpory arabských a palestinských zájmů a signalizovala změnu sovětského přístupu směrem ke spolupráci s USA.

3.2. Mírový proces devadesátých let

Uvolnění mezinárodní situace na počátku devadesátých let a konec studené války znamenal, že USA v oblasti Blízkého východu zůstaly jedinou supervelmocí a unipolární uspořádání světa značně zúžilo manévrovací prostor mnohým arabským státům, které do té doby mohly využívat soupeření obou supervelmocí v regionu. Naplno se tak projevila upadající role Ruska jako zastánce arabských a palestinských zájmů. Situace umožnila USA svolat mezinárodní konferenci do Madridu, jejíž konání podpořilo i Rusko. Účast společné jordánsko-palestinské delegace na jednání byla sice v jistém ohledu průlomová, na druhou stranu však již neodpovídala skutečné situaci na okupovaných územích, kde v roce 1987 vypukla první intifáda, která byla důkazem rostoucího volání Palestinců po skutečné nezávislosti. Role ES na jednáních byla čistě pozorovatelská, evropské státy měly problém s nacházením společného přístupu k blízkovýchodnímu konfliktu a navíc se oficiální jednání, která se následně přesunula do Washingtonu, postupně dostala na mrtvý bod. Navíc masivní emigrace Židů z Ruska na počátku devadesátých let vedla ke ztížení ruské pozice vůči OOP i s ohledem naorientaci post-sovětského Ruska na USA a Izrael.

Reklama

Následná tajná jednání v Oslu přímo mezi OOP a zástupci Izraele je sice možné považovat za určitý úspěch alespoň evropské diplomacie, nicméně ES v tomto ohledu nesehrálo žádnou významnou roli a dosažení dohody je nutné připisovat zejména ochotě palestinské a izraelské strany začít jednání na novém základě - vzájemným uznáním Izraele a OOP. Důležité je také upozornit, že podepsání Deklarace principů poté proběhlo ve Washingtonu, což byl signál toho, že obě strany za garanta dohod považují primárně USA. Po celý zbytek devadesátých let byla americká diplomacie hybatelem mírového procesu na Blízkém východě. EU sice díky Barcelonské deklaraci položila základ Euro-středomořskému partnerství, na druhou stranu však takto rozsáhlý projekt nemohl představovat platformu pro skutečné řešení izraelskopalestinského konfliktu.[161] Role EU se projevila spíše v oblasti ekonomické a sociální než v oblasti politické. V tomto ohledu byla EU stále závislá na tlaku, který byly USA schopné a ochotné vyvinout na izraelskou vládu, zejména poté, co se vlády ujal Benjamin Netanjahu. Ani USA však nebyly schopné dosáhnout výrazného průlomu v jednání mezi izraelskou a palestinskou stranou, přičemž hlavním problémem bylo vynucování dohodnutých kroků a termínů. RF v tomto období postupovala velice obezřetně a výraznější podpory z její strany se vedení OOP nedočkalo. K určitým změnám začalo docházet až ke konci devadesátých let, avšak i v tomto období byla pozice RF daleko méně zaměřena na podporu arabských zájmů ve srovnání s pozicí EU.[162] Rusko se uchylovalo pouze k vyjadřování sympatií vůči ustavení nezávislého palestinského státu, což platilo i pro počátek éry Vladimira Putina.

3.3. Stagnace mírového procesu na konci devadesátých let a směřování ke Kvartetu

Faktické zastavení mírového procesu na konci devadesátých let dvacátého století a počátky významné krize počátkem století jedenadvacátého jsou charakteristické hledáním vzájemné spolupráce v rámci mezinárodního společenství pro nalezení východiska ze svízelné situace. Po selhání snah amerického prezidenta Billa Clintona při jednání s Jásirem Arafatem a Ehudem Barakem v červenci 2000 o obnovení stagnujícího mírového procesu, vypuknutí druhé intifády koncem září 2000 a teroristických útocích na New York a Washington v září 2001 se situace stala skutečně kritickou. Navíc zahájení výstavby bezpečnostní bariéry (zdi) Izraelem na jaře roku 2002 vzájemné důvěře mezi Izraelci a Palestinci rozhodně nenapomáhalo. V této složité situaci však došlo k posunu v přístupu k řešení konfliktu co se týče koordinace a sladění přístupů mezinárodního společenství. V dubnu roku 2003 byl na summitu v Šarm aš-Šajchu oficiálně schválen plán (Roadmap) pro řešení vzájemných izraelsko-palestinských vztahů. Plán byl výrazným posunem v tom smyslu, že na jeho tvorbě spolupracovaly USA, EU, RF a OSN. Koordinace přístupu a zřejmé uvědomění si potřeby jednotného stanoviska a společného základu jako východiska pro hledání konečného uspořádání vztahů mezi Izraelem a Palestinci byly důkazem toho, že jednotliví aktéři mají v zásadě jeden společný cíl - stabilitu Blízkého východu. Současně však došlo k tomu, že RF odmítala plán USA izolovat Jásira Arafata a omezit jeho vliv na průběh mírových snah a dokonce zahájila tvrdší kurz vůči Izraeli, když odsoudila některé jeho vojenské operace proti palestinskému obyvatelstvu a také více důrazně vystupovala proti konstrukci izraelské bezpečnostní bariéry.[163] Zároveň zdůrazňovala důležitost dodržení Roadmap a potřebu plné implementace tohoto plánu v souladu s dohodnutým rámcem, který počítal se vznikem samostatného palestinského státu. V tomto ohledu je možné říci, že pozice RF byla spíše v souladu s pozicí EU než s pozicí USA. Bez plné podpory USA však bylo zřejmé, že implementace Roadmap a vynucování stanovených cílů nebude možné, neboť Izrael nebyl díky chybějícímu tlaku ze strany USA nucen činit rozhodující kroky směrem k uklidnění situace a směřování ke konečné dohodě s PSS.

Po vítězství Hamásu v palestinských volbách v lednu roku 2006 vůči němu však RF zaujala odlišné stanovisko než USA a EU, neboť podle slov prezidenta Putina Hamás nikdy nefiguroval na seznamu teroristických organizací vedeném ruským ministerstvem zahraničí a zároveň zřejmě věřil, že Hamás dokáže s ohledem na vítězství ve volbách upravit svůj přístup vůči Izraeli, tedy že se prosadí dříve zmiňovaný pragmatický přístup umírněného křídla.[164] Tento krok je možné vnímat jako snahu Ruska nalézt vlastní východisko z nastalé situace a zároveň hrát výraznější roli v rámci Kvartetu. Nicméně pozice Ruska nadále byla v souladu se stanovisky Roadmap a ani jeho tlak na představitele Hamásu, aby hnutí uznalo právo Izraele na existenci a zřeklo se svých násilných praktik, nepřineslo kýžené výsledky.

V následujících letech Rusko, EU i USA nadále vystupovaly jednotně jako zastánci plánu (Roadmap) přijaté v Šarm aš-Šajchu v roce 2003. Je však zřejmé, že rozhodujícím faktorem v celém plánu je pozice USA. USA jako jediný z partnerů mají politické a mocenské nástroje k tomu, aby donutily Izrael činit potřebná opatření pro dosažení definitivního vyřešení konfliktu. Pozice EU je významná v tom, že disponuje značnými finančními prostředky, kterými přispívá palestinským orgánům a zároveň financovala např. výcvik palestinských bezpečnostních složek (policie)[165]. Tyto kroky se těší podpoře ze strany USA, neboť v rámci možností podporují stabilizaci regionu a udržují určitý status quo. Na druhou stranu však EU zatím nebyla schopna prosadit se rozhodujícím způsobem tak, aby se stala skutečným hybatelem celého procesu a vyvážila plně úlohu USA na poli mocensko-politickém. Problémem Ruska je poté to, že je pro něj velice obtížné zaujmout výrazně protiizraelská stanoviska s ohledem na vzájemné ekonomické vztahy s Izraelem a také vzhledem k potřebě udržovat přátelské vztahy s USA. Lze tedy konstatovat, že USA nadále, bez ohledu na stanoviska EU i RF a objem finančních prostředků poskytovaných oběma partnery PSS, kanceláři Mahmúda Abbáse a jiným palestinským a mezinárodním humanitárním organizacím působícím v Palestině, hrají v mírovém procesu na Blízkém východě rozhodující roli.

Poznámky

[154] K tomu srov. KREUTZ, A. Russia in the Middle East: Friend or Foe?, str. 44 a 110-111

[155] Tamtéž, str. 48-49

[156] Prvním, kdo izraelský stát uznal de jure byl však SSSR.

[157] Během krize v roce 1956 se USA dokonce jednoznačně postavily proti společné akci Izraele, Velké Británie a Francie. Až do roku 1967 byla hlavním spojencem Izraele zejména v oblasti dodávek zbraňových systémů a dokoncezařízení souvisejících s jaderným programem Francie.

[158] Je důležité si uvědomit, že období studené války na Blízkém východě bylo příznačné snahou obou velmocí získat na svou stranu co nejvíce (vlivných a mocných) spojenců. Vítězství Izraele v šestidenní válce bylo proto pro USA výrazným signálem, že spojenectví s Izraelem skutečně USA zajistí v regionu stabilní pozici. Spojenectví s Izraelem je ve vztahu k ostatním arabským státům na Blízkém východě pro USA do značné míry přítěží, a to nejen s ohledem na nemalou vojenskou a ekonomickou pomoc, ale zejména s ohledem na vyvažování vzájemných vztahů s arabskými státy.

[159] Ke zhoršování egyptsko-sovětských vztahů docházelo průběžně po celé období sedmdesátých let. K tomu srov. KREUTZ, A. Russia in the Middle East: Friend or Foe?, str. 113-115

[160] Tamtéž, str. 50

[161] Zaměření bylo příliš široké v době, kdy bylo zapotřebí spíše selektivních a konkrétních kroků včetně donucovacích prostředků pro dosažení konkrétních výsledků.

[162] Tamtéž, str. 59-61 a 71

Reklama

[163] Tamtéž, str. 73-74

[164] Tamtéž, str. 76-77

[165] The EU and the Middle East Peace Process, Volume I: Report, str. 45-48

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více