EU v mírovém procesu na Blízkém východě: 1. Podstata vývoje konfliktu - 2. díl

Autor: Ing. Jan Špiler 🕔︎︎ 👁︎ 15.226

1.2. Etapa od konce devadesátých let po současnost

Druhou intifádu je možné dát do souvislosti s jedním výrazným incidentem, ke kterému došlo v září 2000. V tuto dobu na Chrámovou horu vystoupil mezi Palestinci a obecně v arabském světě velice neoblíbený a zároveň kontroverzní politik Ariel Šaron. Jeho přítomnost včetně eskorty více než jednoho tisíce izraelských policistů Palestinci pochopili jako jednoznačnou provokaci a v následujících dnech se rozpoutal násilný odpor proti izraelské okupaci na palestinských územích a docházelo také k sebevražedným atentátům na území Izraele. Faktem však je, že Šaronův výstup na Chrámovou horu byl spíše poslední událostí, která ke druhé intifádě vedla. Značná část palestinského obyvatelstva byla navíc velice nespokojena se zkorumpovaností PSS a Arafatova režimu, kdy docházelo k plýtvání finančními prostředky a k reálnému zlepšení situace na palestinských územích přitom vůbec nedocházelo, naopak se situace zhoršovala.[36] Situace byla špatná i z pohledu diplomatické stagnace mírového procesu. Předchozí jednání v Camp Davidu z července roku 2000 totiž nepřinesla žádný pokrok v jednání mezi izraelskou a palestinskou stranou. Jednání ztroskotala na neochotě Jásira Arafata přijmout podmínky navrhované Ehudem Barakem s ohledem na území, které byl Izrael ochoten Palestincům přenechat. Neúspěch těchto jednání přivodil situaci, která dovedla mírový proces na mrtvý bod a v tomto ohledu udělala definitivní tečku za vysokou diplomatickou aktivitou celých devadesátých let. Mnozí autoři však upozorňují na to, že ústupky navržené v Camp Davidu Jásiru Arafatovi pro něj byly od počátku velice těžko přijatelné a s ohledem na svou pozici si nemohl dovolit je přijmout.[37] Pokud vezmeme v úvahu tehdejší špatnou ekonomickou situaci Palestinců a jejich stále větší rozčarování nad reálnými výsledky po podepsání dohod z Osla a osídlovací politikou Izraele, pak je zřejmé, že důvody nespokojenosti není možné hledat pouze v návštěvě Ariela Šarona na Chrámové hoře.[38]

Šaronovo počínání a následné násilí vedlo k tomu, že se oproti očekávání Strany práce v dalších volbách do čela vlády dostal právě pravicový a silně nacionalistický Ariel Šaron. Stalo se tak na počátku února roku 2001. Tato situace byla v arabském světě vnímána jako definitivní pohřbení mírového procesu uplynulých let. Následný vznik vlády národní jednoty v Izraeli pak znamenal mimo jiné významnou diskreditaci Strany práce, za kterou byl ministrem zahraničí jmenován Šimon Peres.[39]

Reklama

Zajímavé důsledky pro blízkovýchodní konflikt měly teroristické útoky na New York a Washington z 11. září 2001. Nový americký prezident George W. Bush, který na rozdíl od prezidenta Clintona věnoval na počátku svého prezidentského období pozornost spíše domácím záležitostem, byl odhodlán organizátorům útoků vyhlásit nekompromisní boj. Arabské státy si v té době velice dobře uvědomily, že bude třeba hrát na protiteroristickou strunu a drtivá většina z nich útoky promptně odsoudila a od teroristů se jednoznačně distancovala. Obdobně se zachovala i OOP, přestože zde byla situace o něco složitější. I když Jásir Arafat sám na důkaz soucitu s oběťmi v New Yorku daroval krev, prohlášení Usámy Bin Ládina týkající se boje proti USA jako nepříteli palestinského lidu z října 2001[40] a také televizní záběry z některých arabských zemí, zejména pak z Palestinských území, na kterých se místní obyvatelstvo v kavárnách a na ulicích raduje z potrestání západního utlačovatele, rozhodně celé věci na přesvědčivosti nedodaly. Navíc Izrael začal celou záležitost hbitě využívat ve svůj prospěch, když útoky z 11. září srovnával s konstantním utrpením izraelského lidu plynoucího ze sebevražedných atentátů skupin Hamás a Palestinský islámský džihád a samozřejmě hnutí Hizballáh ze sousedního Libanonu.

Stoupající násilí a snaha Šaronovy vlády dokázat, že Jásir Arafat je osobně zodpovědný za nezanedbatelnou část teroristických aktivit činily jednání mezi oběma stranami téměř nemožnými. V této napjaté situaci se Kvartet v čele se Spojenými státy dohodl koncem dubna 2003 na plánu (tzv. Roadmap[41]), který měl zajistit stažení Izraele z okupovaných území, nicméně jeho implementace se ukázala jako velice složitá.[42] Tento plán byl i z pohledu tehdejší situace velice ambiciózní nejen co se týče stanovených cílů (směřování ke konečnému řešení konfliktu mezi Izraelem a Palestinci a aktivní role arabských států během celého procesu), ale zejména z pohledu stanovených lhůt.[43] V roce 2002 navíc došlo k obklíčení sídla Jásira Arafata v Ramalláhu (pásmo Gazy) a z větší části k jeho zničení. Izraelská vláda se od této chvíle netajila tím, že Jásira Arafata jako partnera pro vyjednávání nadále nehodlá brát příliš v potaz.

V této době stoupaly i rozpory mezi Šaronovou stranou Likud a Stranou Práce, ve které byl ústřední postavou Šimon Peres. Strana práce vládu národní jednoty opustila koncem roku 2002 a v lednu 2003 utrpěla drtivou porážku v nových volbách, ve kterých s přehledem zvítězila strana Likud. Bylo to potvrzení podpory izraelského obyvatelstva tvrdému kurzu proti palestinským radikálům. Následný začátek války v Iráku a rychlé vítězství nad režimem Sadáma Husajna mělo výrazné důsledky i pro palestinské obyvatelstvo.[44]

Jednou z důležitých oblastí, ve kterých partneři při vyjednávání s palestinským vedením trvali na změně, byla otázka rozložení moci ve vedení OOP. Nešlo přehlédnout, že celé palestinské vedení bylo koncentrováno kolem Jásira Arafata a že jeho fakticky neomezená moc se nelíbila nejen představitelům EU, ale zejména administrativě ve Spojených státech. Byl zde požadavek, aby moc Jásira Arafata byla omezena a aby byl ustanoven nový premiér, který by tento mocenský deficit na palestinské straně napravil. Stalo se tak volbou Mahmúda Abbáse (Abú Mazen), i když tento krok nevedl ke zmírnění stále znovu propukajícího násilí. Bez ohledu na problematickou situaci Spojené státy vydaly krátce po jeho zvolení aktualizovanou verzi Roadmap s tím, že přesunutí části pravomocí na osobu Mahmúda Abbáse by mohlo přimět izraelskou stranu k novým jednáním. Roadmap navíc vyžadovala, aby bylo tvrdým způsobem zakročeno proti islámským radikálům, o což se nový palestinský premiér také pokusil. Tento krok však narazil na rostoucí popularitu militantních hnutí u palestinského obyvatelstva a Mahmúd Abbás i přes ustoupení ze započatého tvrdého kurzu proti militantům nakonec v září toho roku ze své funkce musel odstoupit (rezignovat). Na jeho místo byl dosazen dosavadní blízký spolupracovník Jásira Arafata, Ahmad Kurája. Ten nebyl oficiálně ochoten vyjednávat s Izraelem jiným způsobem než zastáváním „tvrdé linie“, což palestinské problematicerozhodně nikterak neprospělo. EU se v této složité situaci rozhodla k tvrdému postupu vůči militantnímu hnutí Hamás, kterému z její strany byla zastavena finanční[45] pomoc.

Obecně lze říci, že palestinské vedení v této chvíli fakticky ztratilo kontrolu nad nastalou situací. To bylo problematické hned z několika ohledů, jak mezinárodněpolitických, tak vnitropolitických. Zaprvé vedení OOP (a zejména Jásir Arafat) ztratilo svou pozici věrohodného partnera pro vyjednávání ohledněřešení konfliktu. Zadruhé palestinské obyvatelstvo vidělo, že jeho politická reprezentace není schopna konstruktivního řešení problému a že jejich situace se nejen nezlepšuje, nýbrž radikálně zhoršuje. Třetím faktorem byl obraz palestinských oblastí ve světových médiích a obecně u světového veřejného mínění, který rychle degradoval aztrácel na věrohodnosti.

Důležitým faktorem během roku 2003 bylo rozhodnutí Izraele vybudovat na Západním břehu ochrannou bariéru, která by zabránila pronikání extremistů na izraelské území. Otázka kolem její výstavby byla i důležitým bodem během izraelské volební kampaně v roce 2003. Zajímavé je, že tento nápad přišel původně z řad labouristické strany, tedy nikoli od Likudu, jak by se mohlo na první pohled zdát. Argumentem byla již v té době existující bariéra, která se táhla podél linie pásma Gazy a jejíž efektivita a splnění vytýčeného cíle (zabránění infiltrace palestinských radikálů) byly prokazatelné. I když ve volbách zvítězila strana Likud (viz výše), převzal Ariel Šaron tento koncept a s úpravami jej začal zavádět do praxe.[46] Tento krok vedl k protestům nejen na straně palestinského obyvatelstva, ale také izraelských mírových hnutí. Že se jedná o problém mezinárodního rozsahu dokazuje i fakt, že celá věc byla z popudu OSN postoupena k posouzení Mezinárodnímu soudnímu dvoru (MSD) v Haagu. Ten i přes protesty některých zemí (zejména Izraele a USA, ale i některých evropských zemí) nakonec ve věci rozhodl a jeho stanovisko vyznělo proti celému projektu s odkazem na porušování lidských práv a Izrael měl celý projekt zrušit a bariéru odstranit. Očividná byla i otázka vlivu bariéry na již tak špatné palestinsko-izraelské vztahy. Izrael se však odmítl tomuto stanovisku podrobit. Původně plánovaná trasa bariéry byla však v průběhu plánovaných let upravována, mimo jiné i rozhodnutími izraelských soudů. Plánovaný průběh bezpečnostní bariéry směrem k Západnímu břehu ukazuje obrázek 2.

Reklama


Obr. 2 – Původní plánovaný průběh bezpečnostní bariéry (zdi) v roce 2003
Zdroj: http://middleeastprogress.org/wp-content/uploads/Image/2007-09-06%202003%20Trajectory.jpg

Dalším krokem, který měla vláda Ariela Šarona připravený a který také vycházel z dílny labouristického předvolebního boje, byla otázka jednání s palestinskou stranou v případě selhání mírových jednání. Labouristé navrhovali připravit jednostranný plán, podle kterého by se Izrael stáhnul z pásma Gazy a částí Západního břehu. Ačkoli se Ariel Šaron během voleb proti takovému postupu ostře vymezil a využil jej jako volební téma, na kterém ukazoval slabost Strany práce, v průběhu svého volebního období takový plán skutečně připravil a i přes protesty ve vlastní straně se na něj začal připravovat.[47] Celý plán musel čelit velkému odporu strany Likud a náboženských stran, zejména pak koaliční Národní náboženské straně, která z koalice na počátku roku 2005 na protest odešla poté, co tento plán odmítla v referendu celá základna strany Likud, zatímco parlament i vláda jej nakonec, v poněkud modifikované podobě, přijaly. Vzniklou situaci bylo nutné řešit velkou koalicí a Vládou národní jednoty se Stranou práce.48]

Souběžně s tímto děním se v palestinských politických kruzích nakonec Ahmadu Kurájovi v polovině listopadu 2003 podařilo svou pozici alespoň dočasně zkonsolidovat a sestavit vládu. Jeho následné kroky vycházely zejména ze strachu před sílícím vlivem Hamásu a Palestinského islámského džihádu. V době, kdy Ariel Šaron předložil svůj jednostranný plán na stažení z pásma Gazy a některých osad na Západním břehu, neměl nový palestinský premiér jinou možnost, než snažit se o setkání s Arielem Šaronem, což se mu ovšem vzhledem k pokračujícímu násilí a novým atentátům na palestinské (sebevražedné útoky) a izraelské (likvidační útoky v rámci tzv. mimosoudní likvidace) straně do proklamovaného února 2004 nepodařilo. Jeho vláda nakonec skončila naprostým fiaskem po násilnostech a únosech mezi jednotlivými frakcemi Arafatova Fatahu. Ahmad Kurája v důsledku těchto událostí svou funkci hodlal složit i přes to, že Jásir Arafat jeho rezignaci odmítl.[49]

Izolace Jásira Arafata v jeho sídle nakonec vedla ke zhoršení jeho zdravotního stavu a nutnosti jeho hospitalizace v zahraničí (Francii), kam byl ze svého sídla letecky přesunut 29. října 2004. Nedlouho poté (11. listopadu 2004) zemřel a kolem jeho smrti se okamžitě objevilo mnoho otázek, dokonce nebylo ze začátku vůbec zřejmé, zda skutečně zemřel. Důvodem byly problematické vztahy mezi jeho spolupracovníky a Arafatovou manželkou Súhou.[50]

Smrt Jásira Arafata měla hned několik důsledků. Prvním bylo otevření nových možností v oblasti posunutí blízkovýchodního konfliktu mezi Izraelem a Palestinci novým směrem. Jak již bylo uvedeno výše, Jásir Arafat ve svých rukou koncentroval velkou dávku celkové moci a výhledové rozdělení pravomocí mezi nové reprezentanty vzbudilo velká očekávání celé mezinárodní komunity a to i přes to, že tito noví představitelé velice úzce spolupracovali s Jásirem Arafatem a mnohdy byli spojováni i s jeho zkorumpovaným režimem.[51] Tento posun by z pohledu možného nového řešení problematiky mohl být považován za pozitivní, a to hlavně z mezinárodněpolitického hlediska. Druhým důsledkem byl otřes stávající situace na okupovaných územích. Ačkoli pozice Jásira Arafata byla složitá kvůli jeho izolaci v jeho sídle v Ramalláhu a tím pádem upadajícímu mezinárodněpolitickému vlivu, zachoval si Jásir Arafat mezi palestinským obyvatelstvem vcelku vysoký stupeň popularity, který plynul z jeho aktivit v průběhu celých minulých desetiletí, přímého financování vlastních bezpečnostních složek, které zaměstnávaly nemalý počet Palestinců v pásmu Gazy i na Západním břehu a v neposlední řadě i podporou druhé (al-Aksá) intifády, kterou Jásir Arafat neviděl jako překážku mírového procesu a na rozdíl od Izraelců, kteří pro pokračování rozhovorů požadovali její ukončení, nebránil ani palestinským bezpečnostním složkám při jejich zapojení do potyček s izraelskou armádou, ačkoli za zákulisního strůjce tohoto odporu proti okupaci jej zřejmě považovat nelze, stejně jako nelze uvažovat o konci druhé intifády bezprostředně po jeho smrti.[52] To zčásti omezovalo vliv militantních hnutí typu Palestinského islámského džihádu a Hamásu. Tyto organizace smrtí Jásira Arafata získaly možnost více ovlivňovat běžné Palestince a v jistém smyslu jim tedy nastalá situace výrazně pomohla, neboť mnohým Palestincům nyní chyběla ústřední postava, na kterou byli zvyklí po několik desetiletí a která pro mnohé z nich symbolizovala odpor proti izraelské okupaci.

Po smrti Jásira Arafata musela být nastolena otázka nástupnictví nejen do čela PSS v podobě postavy prezidenta, ale také do čela OOP a Fatahu. Již v lednu 2005 se tedy konaly volby hlavy PSS, přičemž vítězem se podle očekávání po odstoupení významné a v pásmu Gazy populární osoby, Marwána Barghútího, stal Mahmúd Abbás. Tato volba se z mezinárodněpolitického hlediska ukázala být velice vhodná a ačkoli Mahmúd Abbás nebyl mezi palestinským obyvatelstvem zdaleka tak populární osobností jako Jásir Arafat, jeho známá orientace směrem k mírovému urovnání vztahů mezi Izraelci a Palestinci se v zahraničí (zejména USA a Izraeli) setkala s velmi pozitivním ohlasem. Následné prohlášení Mahmúda Abbáse, který se vyslovil pro ukončení nepokojů a násilností jeho obrazu přidalo na důvěryhodnosti.

Problematickými se ukázaly komunální volby, ve kterých sice na Západním břehu vyhrálo hnutí Fatah, nicméně v pásmu Gazy s výrazným náskokem zvítězilo hnutí Hamás. Pro nově zvoleného prezidenta PSS toto vítězství znamenalo mnohé komplikace do budoucnosti, neboť bylo zřejmé, že palestinské obyvatelstvo je v pásmu Gazy silně nespokojené s dosavadním postupem OOP a potažmo PSS.

Nastalá pozitivní mezinárodněpolitická situace vytvořila prostor pro novou konferenci ohledně palestinsko-izraelského konfliktu. Ta se uskutečnila již počátkem února roku 2005 v egyptském Šarm aš-Šajchu za účasti vrcholných představitelů Egypta, Jordánska, Izraele a Palestinců. Ačkoli tato konference některé hmatatelné výsledky přinesla (mj. navrácení velvyslanců Egypta a Jordánska do Izraele)53], skončila nakonec neúspěšně kvůli znovu propukajícímu násilí, ani ne tak vinou palestinských, nýbrž zřejmě Syřany kontrolovaných militantních skupin.

Izrael se po neúspěšném konci konference v únoru 2005 definitivně rozhodl pro jednostranné stažení z pásma Gazy a likvidaci tamějších osad a zároveň zrušení některých nelegálních osad na Západním břehu během letních měsíců (konkrétně se tak stalo v srpnu roku 2005 a k úplnému ukončení stahování z pásma Gazy došlo v polovině září).[54] Tento krok polarizoval izraelskou společnost a před svým uskutečněním rozštěpil Šaronovu vlastní stranu (Likud).[55] Navíc ačkoli se tento krok těšil americké podpoře a i v rámci Izraele bylo zejména stažení z pásma Gazy obecně vnímáno jako krok správným směrem, v arabském světě se setkal s chladným přijetím. Bylo totiž zřejmé, že jeho uvedení do praxe žádnou výraznější změnu v celkovém kontextu procesu nepřináší. Navíc v té době pokračovala výstavba bezpečnostní bariéry, u které se počítalo s tím, že k území Izraele budou připojeny i velké židovské osady na Západním břehu. Dopis amerického prezidenta G. W. Bushe izraelskému premiérovi Arielu Šaronovi sice vyjadřoval pochopení pro to, že Izrael bude mít zájem na připojení okupovaných oblastí, které jsou hustě zalidněny židovskými osadníky, k izraelskému státu, nicméně tento názor nebyl názorem okolních arabských států, jejichž teoretický koncept pro konečné uspořádání vztahů mezi Izraelci a Palestinci (a arabskými státy obecně) byl vyjádřen v dokumentu, který přijala na svém summitu v Bejrútu LAS a který požadoval stažení Izraele na hranicepřed rokem 1967.

Po izraelském stažení do konce roku k žádnému významnému posunu ve vyjednávání nedošlo. Došlo však k založení nové politické strany Arielem Šaronem. Nová strana (Kadima) měla v čele s Arielem Šaronem soutěžit o přízeň voličů jako protiváha Šaronovy bývalé mateřské strany Likud v příštích izraelských volbách, které byly naplánovány na konec března roku 2006. Ariel Šaron ale 4. ledna 2006 prodělal mrtvici, která mu znemožnila participaci na politickém životě. Do vedení strany a premiérského křesla se tak dostal dosavadní vicepremiér Ehud Olmert, který se alespoň zpočátku otevřeně a ostře stavěl proti bezpráví páchaném izraelskými osadníky, jejichž radikálnější členové byli stále silně rozladěni jednostranným stažením iniciovaným Arielem Šaronem, které vnímali jako zradu na izraelském státu a vlastním lidu.[56] I přes zdravotní stav Ariela Šarona a jeho nahrazení Ehudem Olmertem však Kadima ve volbách získala nejvíce hlasů a stala se nejsilnější stranou v Knesetu. I tak byla však povolební situace nového premiéra velice složitá, neboť se musel vyrovnat se složitým skládáním koaliční vlády napříč politickým spektrem.

Mezitím však na okupovaných územích došlo k jiné významné události, když v palestinských parlamentních volbách (do Palestinské legislativní rady – PLR) s přehledem (přes polovinu mandátů) vyhrála strana Hamás. Pro konkurenční a do té doby v minulosti vládnoucí Fatah to byla zdrcující rána a také signál, že smrt Jásira Arafata skutečně znamená odklon voličů směrem k radikálnějším stranám, které nejsou vnímány jako zkorumpované a zároveň to značilo volání palestinského lidu po změně v oblasti vyjednávání s Izraelem.

Pro západní svět bylo zvolení Hamásu ve volbách šokem a přineslo s sebou velice složitou situaci, na kterou západní státy a uskupení (USA, EU) nebyly řádně připraveny. Problémem se ukázala být otázka přístupu k novému zastoupení palestinského lidu, které sice bylo zvoleno v demokratických volbách, které však nebylo ochotno přistoupit na ústupky učiněné v minulosti OOP co se týče uznání Izraele a započatého mírového procesu. Jedním z největších problémů byla otázka financování ze strany USA a EU. Hamás jako organizace, která figurovala na seznamu teroristických organizací, se jako příjemce přímé pomoci ze zahraničí Spojeným státům americkým a EU jevila jako naprosto nepřijatelná (pokud pomineme okamžitou akci ze strany Izraele, který zastavil přítok peněz, které skutečně Palestincům dle dohod příslušely), na druhou stranu bylo zřejmé, že zastavení peněžních toků na palestinská území by mohlo mít velice neblahé následky např. v podobě financování z jiných než západních zdrojů po vzoru Hizballáhu.[57] Jaké důsledky by to bezpochyby mělo pro celkový příklon Palestinců na stranu extremistických režimů není nutné dále rozebírat. EU se nakonec podařilo nalézt způsob, jakým finanční dilema vyřešit a začala rozdělovat peníze prostřednictvím nevládních organizací v Palestině bez prostřednictví Hamásu. Co se týče izraelské ochranné bariéry a její výstavby, byla v dubnu 2006 izraelskou vládou přijata její modifikovaná podoba, jejíž průběh znázorňuje obrázek 3.

Reklama


Obr. 3 – Plánovaný průběh bezpečnostní bariéry (zdi), stav po schválení izraelskou vládou v roce 2006
Zdroj: http://middleeastprogress.org/wp-content/uploads/Image/2007-09-06%202006%20Trajectory.jpg

Volební vítězství Hamásu vedlo nejen k stoupajícímu napětí mezi Palestinci a Izraelem a Palestinci a okolním světem, ale i k intenzivnímu vnitřnímu napětí mezi Hamásem a poraženým Fatahem prezidenta Mahmúda Abbáse. Hamás, který měl vždy silnou pozici v pásmu Gazy a který si vítězstvím značně posílil své celkové postavení, po volbách využil příznivého momentu a svou pozici v pásmu Gazy ještě dále posílil. Navíc Fatah, který do té doby kontroloval mnohé palestinské instituce a který se nehodlal vzdát kontroly nad bezpečnostními složkami, nehodlal porážku ve volbách přijmout bez boje za svůj pokračující vliv. Hamás na druhé straně neměl v úmyslu nechat si po volebním vítězství uniknout příležitost uvést do praxe plánované změny a chtěl voličům dokázat, že je schopen přinést změnu a nebojí se tvrdých kroků pro prosazování zájmů uvnitř ani v zahraničí. Militantní křídlo Hamásu navíc začalo s intenzivním ostřelováním izraelských pohraničních osad, což vedlo Izrael k odvetným akcím v pásmu Gazy. Napětí mezi Hamásem a Fatahem zatím nadále gradovalo a nakonec na přelomu roku vypuklo v otevřené boje mezi ozbrojenými složkami Hamásu a bezpečnostními složkami kontrolovanými Fatahem. Boje probíhaly zejména v pásmu Gazy a svým charakterem velice připomínaly občanskou válku.

Pozornost Izraele se v létě roku 2006 zaměřila na jižní Libanon. Poté, co byl bojovníky Hamásu zajat izraelský voják základní služby, provedl Hizballáh útok na izraelské cíle nedaleko izraelsko-libanonské hranice. Izraelská armáda reagovala ostřelováním jižního Libanonu a následně rozsáhlou operací (operace nesla název Spravedlivá odplata), při které bylo ze svých domovů vyhnáno několik set tisíc lidí.[58] Klid zbraní byl nakonec nařízen rezolucí RB OSN č. 1701. Pokud měla akce za cíl ukázat odhodlání izraelské vlády nekompromisněřešit jakékoli vnější ohrožení, pak tento konkrétní záměr sice vyšel, nicméně vyvolal vlnu nevole v arabských zemích a navíc díky nejasnému výsledku bojů ve prospěch jedné či druhé strany vyvolal kritiku vlády a velení armády uvnitř Izraele.

Boje mezi Fatahem a Hamásem v prosinci 2006 a lednu 2007 znepokojily celé široké mezinárodní společenství, neboť zejména do pásma Gazy přinesly naprostý chaos a atmosféru strachu a nejistoty. Okolní arabské země se proto rozhodly do konfliktu diplomaticky vstoupit a v únoru zprostředkovaly setkání mezi znepřátelenými frakcemi, která nakonec vedla k vytvoření Vlády národní jednoty mezi Fatahem a Hamásem. Vedení vlády se ujal Ismáíl Haníja, což byl umírněný člen Hamásu, konkrétně pak jeho civilního křídla. Tento krok měl však pouze omezenou účinnost a to proto, že dohodou se neřídily některé z frakcí Fatahu ani Hamásu a potyčky tedy pokračovaly i v příštích měsících. Boje v květnu a červnu nakonec vedly k tomu, že Hamás dokázal převzít moc v pásmu Gazy a Mahmúd Abbás se rozhodl Vládu národní jednoty rozpustit a ustavit novou vládu, přičemž tento krok však nebyl Hamásem přijat. Boje v pásmu Gazy v tomto období byly v médiích prezentovány jako velice kruté. Hamás údajně nekompromisně vraždil všechny, kdo se postavili na odpor. Důsledkem těchto událostí byla kuriózní situace, kdy Hamás fakticky kontroloval pásmo Gazy, zatímco Západní břeh zůstal nadále pod kontrolou Fatahu a administrativy Mahmúda Abbáse. Pro EU a USA tyto události znamenaly možnost poskytnout podporu (finanční i politickou) Mahmúdu Abbásovi a naopak se distancovat od jakékoli podpory Hamásu. Také arabské země se v této situaci postavily na stranu Fatahu a palestinského prezidenta, ačkoli si nechali otevřenou možnost podpory nové vlády, která by byla ustavena na základech Vlády národní jednoty dohodnuté v Mekce. Pro Fatah na Západním břehu nastalá situace znamenala možnost zasáhnout proti militantům Hamásu. Pro obyvatelstvo pásma Gazy tento vývoj rozhodně nepřinesl zlepšení situace. Izolace Gazy mezinárodním společenstvím přinesla výrazné zhoršení životních podmínek a navíc Hamás dostal možnost díky chybějící kontrole zavádět extrémnější praktiky jako bylo potlačování západní kultury, zpřísnění cenzury apod.

V napjaté atmosféře, kdy Hamás kontroloval pásmo Gazy a Fatah Západní břeh a kdy arabské státy stále doufaly v možnost usmíření obou znesvářených táborů se uskutečnila poslední z aktuálních konferencí na půdě Spojených států zabývající se konfliktem na Blízkém východě. Konference se konala v Annapolisu koncem listopadu 2007 a i přes pochybné možnosti dosáhnout v dané situaci významných pokroků byla účast vcelku široká. Zúčastnili se zástupci OSN, Rady spolupráce v Perském zálivu (GCC), EU, RF, arabských států, premiér Ehud Olmert z Izraele a prezident PSS Mahmúd Abbás. Konference měla význam zejména v rovině potvrzení uznání Mahmúda Abbáse jako představitele palestinského lidu[59] a také potvrzení kurzu podle schválené Roadmap s tím, že konečného statutu by mělo být dosaženo do konce roku 2008. Kromě těchto příslibů obnovení jednání však konference selhala v tom, že klíčoví účastníci – Mahmúd Abbás a Ehud Omert – jen velice složitě hledali body, na kterých by se byli ochotni shodnout. Společného prohlášení obou představitelů bylo nakonec dosaženo pouze díky tvrdému tlaku ze strany americké administrativy, konkrétně prezidenta G. W. Bushe a státní tajemnice C. Riceové.[60]

Ačkoli v následujících měsících po koferenci v Annapolisu obě strany údajně jednaly o základních problémech vzájemných vztahů, ke kterým v současné době patří zejména otázka řešení východního Jeruzaléma a návratu palestinských uprchlíků, situace se v zásadě nijak významně nezměnila. Zajímavým krokem však bylo zahájení tajných jednání mezi francouzskými diplomaty a představiteli Hamásu v pásmu Gazy během dubna 2008.[61]

Budoucí vývoj situace na Blízkém východě lze jen velice těžko odhadnout. Na jedné straně je odmítání vyjednávání s Hamásem ze strany Izraele a jeho spojenců pochopitelné, pokud se podíváme na stanovisko Hamásu k samotné existenci Státu Izrael.[62] Na druhé straně je však kontrola pásma Gazy Hamásem realitou a výhledově to rozhodně na změnu situace v tomto ohledu nevypadá. Jednání probíhající mezi Izraelem a představiteli OOP, potažmo Fatahu, na Západním břehu tak do jisté míry ztrácí na legitimitě, neboť dohody dosažené touto formou může Hamás kdykoli prohlásit za neplatné a nepřijatelné, přičemž se může odvolávat na mandát, který mu byl demokratickou formou dán palestinským obyvatelstvem a chybějící legitimitu pro vyjednávání ze strany Mahmúda Abbáse. K rozřešení tohoto problému je zapotřebí, aby do celého procesu vstoupili prostředníci, kteří budou přijati jako nezaujatí všemi stranami - Hamásem i Fatahem za palestinskou stranu a Izraelem - nebo kteří nebudou přinejmenším přímo odmítáni jako zaujatí již od počátku. Z mého pohledu se zde naskýtá příležitost pro EU, resp. některou z jejích členských zemí, která by mohla pomoci posunout jednání mezi Hamásem a Fatahem a Palestinci a Izraelci do dalších kol.

Stranou zájmu nemůže zůstat ani budovaná bezpečnostní bariéra (zeď) mezi Izraelem a územím Západního břehu. Ačkoli je tato stavba Palestinci vnímána obecně negativně, lze předpokládat, že její konstrukce hodně napoví o představě Izraele a implementaci konečného vymezení izraelského a palestinského území. Je zřejmé, že průběh takové hranice bude v budoucnu ještě hodně diskutován zejména s ohledem na začlenění hustě obydlených židovských osad na Západním břehu, které se nachází v blízkosti zdi a které v současné době mají být zdí odděleny od izraelského státu a naopak bude potřeba vyřešit otázku území, kde bydlí palestinské obyvatelstvo, které se kvůli bariéře ocitlo na izraelské straně. V těchto případech totiž bariéra nesplňuje svůj základní účel, kterým je oddělení izraelského a palestinského obyvatelstva a tím zvýšení bezpečnosti. Obstrukce, se kterými je nuceno vyrovnávat se palestinské obyvatelstvo na izraelské straně bariéry, k bezpečnosti nepřispívají a naopak situaci zhoršují. Bude proto zapotřebí dalšího plánování a zejména jednání s administrativou na Západním břehu, aby byl tento problém vyřešen a aby bariéra namísto vytváření dalších problémů přispěla k nalezení finálního statutu mezi oběma stranami.

Poznámky

[36] ČEJKA, M. Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 214

[37] Tamtéž, str. 209-211 a SAID, E. W. The End of the Peace Process: Oslo and After, str. 356-358.

[38] Lze předpokládat, že tento krok byl ze strany Ariela Šarona velice dobře promyšlený. S ohledem na budoucí průběh událostí se dá dokonce říci, že si jím Ariel Šaron zajistil budoucí postavení své a své strany (Likud).

[39] Strana práce se v této souvislosti dostala sama do vnitřní krize, neboť její účast na Šaronově vládě citelně vadilajejím voličům.

[40] K tomu srov. ČEJKA, M. Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 218

[41] Hojně používaným českým termínem je „Cestovní mapa“, což je však výraz, kterému se budu nadále vyhýbat a budu používat původního termínu „Roadmap“ v nezměněné podobě.

[42] Pro celé znění Roadmap viz A Performance-Based Roadmap to a Permanent Two-State Solution to the Israeli- Palestinian Conflict. Plán se i kladně vyjadřuje k mírové iniciativě, se kterou v březnu 2002 na arabském summitu (LAS) v Bejrútu přišel tehdy ještě saúdskoarabský korunní princ (dnes již král) Abdalláh. Tato iniciativa sice do praxe převedena nebyla, nicméně samo její přednesení ze strany země, jejíž regionální role z hlediska mocenskopolitického i náboženského je neoddiskutovatelná, znamenala významný signál pro všechny zúčastněné strany. Jejími základními body bylo potvrzení principu území za mír, stažení z území okupovaných po roce 1967, nalezení „spravedlivého řešení“ pro palestinské uprchlíky a souhlas s ustavením palestinského státu na územích okupovaných po roce 1967. Za tyto kroky by arabské státy považovaly izraelsko-palestinský konflikt za ukončený a navázaly se Státem Izrael „normální vztahy“. Pro celé znění iniciativy viz The Arab League "Peace Plan". K problémům Roadmap dále srov. LESCH, D. W. (ed.) The Middle East and the United States: AHistorical and Political Reassessment, str. 302.

[43] Celý plán byl rozčleněn na tři fáze, přičemž dohody o finálním statutu (třetí a konečná fáze) mělo být dosaženo již během roku 2004 nebo 2005.

[44] Sadám Husajn otevřeně finančně podporoval rodiny palestinských sebevražedných atentátníků a na okupovaných územích (zejména pak v pásmu Gazy) se těšil široké popularitě.

[45] Jak již bylo zmíněno, hnutí Hamás není pouze militantní organizací, nýbrž má i velmi významné křídlo věnující se civilním otázkám a sociální a charitativní činnosti, což přispívá (zejména v pásmu Gazy) k jeho široké veřejné podpoře.

[46] Úprava plánu spočívala v tom, že na rozdíl od labouristické varianty, která se měla držet tzv. zelené linie z roku 1948 a měla rozdělit i Jeruzalém a oddělit židovské osady na Západním břehu, varianta Ariela Šarona počítala sezahrnutím některých židovských osad na palestinských autonomních územích Západního břehu.

[47] G. W. Bush v této souvislosti zaslal své stanovisko Arielu Šaronovi prostřednictvím dopisu datovaného 14. dubna 2004, ve kterém nejen zdůraznil rozhodnutí své vlády nadále podporovat kroky dohodnuté v Roadmap, ale navíc se souhlasně vyjádřil i k plánu Ariela Šarona a dále podpořil jeho snahy tím, že zdůraznil preferování řešení palestinského uprchlického problému, ve kterém by se palestinští uprchlíci z okolních arabských zemí vrátili zpět do nově ustanoveného palestinského státu, nikoli tedy na území izraelského státu, že USA podporují bezpečnostní bariéru stavěnou na Západním břehu a že po Izraeli by nemělo být požadováno navrácení do hranic příměříz roku 1949. V tomto kontextu je velice důležité i výše zmíněné stanovisko ohledně jediného přijímaného plánu na vyřešení konfliktu, kterým je podle G. W. Bushe výlučně Roadmap, přičemž podle vyjádření v dopisu USA učiní veškeré kroky potřebné proti tomu, aby byl kýmkoli přijat jiný plán. Pro celý text viz President Bush's Letter to Prime Minister Sharon.

[48] Na místo místopředsedy vlády dosedl opět Šimon Peres, který i přes svůj pokročilý věk (81 let) v té době byl jedinou výraznou politickou osobností Strany práce, kterému bylo možné tento post svěřit.

[49] Ze složitých situací, do kterých se dostali noví palestinští premiéři, nejprve Mahmúd Abbás a po něm Ahmad Kurája, vyplývá v té době zřejmý fakt, a sice že Jásir Arafat se jen velice nerad vzdával svých pravomocí ve prospěch nových premiérů a potažmo mocenských soupeřů. Mezinárodněpolitická izolace Jásira Arafata ve prospěch nových premiérů byla logickým důsledkem celého procesu rozmělnění jeho moci a přenesení určitých pravomocí na nové představitele. Ačkoli se v případech obou premiérů jednalo o blízké spolupracovníky Jásira Arafata, bylo vidět, že jim jejich funkční období rozhodně nehodlá usnadňovat. Navíc se nehodlal vzdát svých pravomocí v oblasti bezpečnostních složek, což premiéry stavělo do velice nevýhodné pozice, kdy kroky pro znovunastolení pořádku na palestinských okupovaných územích vyžadovaly zásah proti radikálním složkám, které byly většinou možné pouze nasazením palestinských bezpečnostních složek. Kontrolou těchto složek si Jásir Arafat v zásadě zabezpečil významnou pozici v celém procesu hledání řešení konfliktu. Bez jeho svolení tedy v podstatě nebylo možné prosadit významnější bezpečnostní opatření a tím se výrazně snižovala akceschopnost z pohledu nových premiérů.

[50] K tomu srov. ČEJKA, M. Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 247.

[51] Velkým kritikem této zkorumpovanosti a režimu Jásira Arafata celkově byl již dříve zmiňovaný americký profesor palestinského původu Edward W. Said.

[52] K tomu srov. FAWCETT, L. (ed.) International Relations of the Middle East, str. 258 a ČEJKA, M. Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 251.

[53] Egyptský velvyslanec byl stažen v listopadu 2000 po vypuknutí násilí na protest proti tvrdému postupu Izraele proti palestinskému povstání.

[54] Toto rozhodnutí bylo kontroverzní z hlediska vnitropolitického (koncept „Žid přeci nevyhání Žida“), avšak při bližším zkoumání je zřejmé, že evakuace židovských osadníků z pásma Gazy byla v zásadě krokem, který schvalovala většina izraelské společnosti, neboť pásmo Gazy již dlouho vnímala jako extrémní a zbytečnou bezpečnostní zátěž a riziko pro izraelský stát. Jelikož se v plánu jednalo zejména o evakuaci (většinou) velmi ortodoxních židovských osadníků z pásma Gazy a pouze několika málo (4) židovských osad ze Západního břehu, je nutné brát celý plán stažení s rezervou. Nejednalo se o žádný extrémně významný krok ze strany Izraele, spíše jistý druh odlehčení a přesunutí pozornosti do jiných oblastí, které budou pro Izrael v budoucnosti významnější než velice složitá ochrana židovských osadníků v pásmu Gazy. Navíc Izrael si i nadále nad pásmem Gazy udržuje kontrolu vzdušného i námořního prostoru a hranic.

[55] Na tomto místě je nutné podotknout, že postup Ariela Šarona bez ohledu na cíle plánovaného stažení je skutečně úctyhodný. Odhodlání postavit se proti názoru vlastní strany a radikálním způsobem změnit politiku, kterou do té doby zastával a pro kterou byl izraelskými osadníky za svůj nekompromisní postup vůči Palestincům oslavován, vyžadovalo značný díl odvahy. Také odolnost vůči některým ostrým protestům radikálních židovských osadníků a nekompromisní dodržení harmonogramu na stažení zaslouží přinejmenším uznání.

[56] Za zmínku stojí, že se v médiích kolem špatného zdravotního stavu Ariela Šarona objevily i názory některých stran, že se jedná o trest vyšší moci za stažení z pásma Gazy (viz Robertson suggests God smote Sharon), popřípadě na arabské straně že se jedná o boží trest za politiku uplatňovanou proti palestinskému a arabskému obyvatelstvu obecně (viz Arab media reports on Sharon’s health). V zásadě se tedy dá říci, že Ariel Šaron si svým plánem vytvořil nové nepřátele a že jeho zdravotní stav si paradoxně oba navzájem protikladné názorové tábory vykládaly shodně jako zásah vyšší moci proti jeho špatným krokům.

[57] K tomu srov. ČEJKA, M. Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 308.

[58] Tamtéž, str. 312

[59] Což vedení Hamásu a jeho příznivci nesli se značnou nelibostí, neboť podle nich Abbás zaprodal palestinskou věc zájmům Izraele a Spojených států. K tomu srov. např. Thousands in Gaza protest Annapolis talks.

[60] Údajně až tento krok přiměl oba představitele, aby vydali prohlášení, které by jednání do budoucna posunulo z mrtvého bodu. Zároveň bylo důležité při komplikované situaci na palestinských okupovaných územích zabránit zdání selhání konference, neboť to by dále výrazně posílilo tamější radikální elementy. K tomu srov. Last minute Bush, Rice interventions salvage Annapolis conference.

[61] K tomu srov. Francie navázala kontakty s Hamásem

[62] Na tomto místě je však nutné zmínit, že i v řadách Hamásu lze do budoucna počítat s pragmatickým přístupem minimálně umírněného křídla.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více