Alfred Viktor Redl - Kritická studie

Autor: Vladimír Mucha, Ing. / IR98 🕔︎︎ 👁︎ 32.380

Vídeňské hotely Sacher a Klomser, karlovarský grandhotel Pupp a restaurace Olympia v Praze, zapadlé hostince východní Haliče, luxusní soukromé penziony v přímořských letoviscích na Dalmatském pobřeží, garnizónní kasina v kraňské Gorizii, zde všude se odehrávaly životní okamžiky náčelníka štábu pražského VIII. armádního sboru, plukovníka generálního štábu Alfreda Viktora Redla. Obávaného a nemilosrdného lovce špionů, opěvovaného a váženého odborníka, muže patřícího ke špičce rakousko-uherské výzvědné služby. Důstojníka zcela oddaného trůnu, věnujícího se vojenské kariéře a zájmům říše více než svému osobnímu životu.


Plk. gšt. A. V. Redl - oficiální podobenka

Reklama

Vážení čtenáři, dovolte mi v této studii představit životní osud cílevědomého, nadaného c. a k. důstojníka, apolitického představitele generálního štábu, který dosáhl svého vysokého postavení a moci díky nepřetržité houževnaté práci, přetrvávající od jeho nástupu do kadetní školy. Člověka s tajuplným osobním životem, který si dokázal ochránit své soukromí až do posledního dne a po jehož smrti vznikla tzv. Aféra plukovníka Redla. Vžijme se společně do osudu téměř padesátiletého elegantního muže, oblékajícího se mimo službu do luxusních obleků, nabízejícího drahé doutníky a dokonalý úsměv tehdejší smetánce císařského dvora. Muže mnoha tváří, kde ta služební pak představovala vždy ke všemu odhodlaného protivníka, stojící v soudní síni v uniformě s vysokými řády a nekompromisně obviňujícího dopadeného agenta nepřátelské výzvědné služby. Představme si osobnost v mnoha stránkách převyšující své nadřízené a určující směr rakousko-uherské špionáže a kontrašpionáže počátku 20. století.

Židovský původ a maloměšťáctví

Při zpracování rešerše jsem nacházel v mnoha důvěryhodných zdrojích objevující se protichůdné údaje provázející celý Redlův život. Pátrání po pravdě bylo pro mnohé autory tvořící v minulosti jeho životopis zastřeno, příznačně pro tento závažný špionážní případ, rouškou tajemství. Z archivů se velice rychle ztratily všechny nejdůležitější dokumenty a listiny. Údaje o jeho činnosti v c. a k. evidenční kanceláři generálního štábu se vytratily z důvodu bezpečnosti monarchie již v roce 1913 a ani po ukončení Velké války neměly vítězné ani poražené mocnosti žádný zájem odhalit celou pravdu. Jedno je jisté, Alfred Viktor Redl se narodil 14. března roku 1864 ve Lvově (Lemberg) jako druhorozené dítě z celkem šesti sourozenců. Svůj židovský původ a maloměšťáctví se Alfred snažil skrývat po celý život. Jeho otec, vyznávající římskokatolickou víru, pracoval jako vrchní inspektor železničních drah a později jako vrchní štábní profous ve lvovském posádkovém vězení. Omezený finanční příjem a neustálý tlak tehdejší vyšší třídy zaměřený proti nízkým poměrům spolu s pozitivním pohledem rodiny na vojenskou kariéru díky jeho strýci, kapitánu infanterie haličského c. a k. pěšího pluku č. 95 z posádky v Czortkówě, rozhodly o Redlově budoucí kariéře.

Frekventantem kadetní školy ve Lvově

Lvovská kadetní škola pro příslušníky pěchoty se stala prvním vzdělávacím institutem, který vtiskl budoucímu důstojníkovi ty nejlepší ctnosti a tak potřebnou sebedůvěru. Po absolvování obecné školy s vynikajícím prospěchem byl po přijímacím řízení přijat v roce 1878 do kadetní školy, kde nastal pro mladého chlapce zcela odlišný život. Pomenší vzrůst a robustnější postava zatížená dokonalou fyzickou přípravou, individuální přístup k tradičním disciplínám a zaujetí pro vyučované předměty dovedly mladého kadeta mezi nejlepší frekventanty. Jeho zarputilost a zájem o studium mu umožnily hladce vykonat veškeré nároky kladené na bedra budoucího představitele důstojnického sboru. Začlenění do kolektivu a kamarádství byly pro Redla formalitou. Právě zde na kadetce se zrodila ona buldočí povaha a ctižádost, která ho dovedla přes rutinní službu u garnizónní jednotky až k přijetí na Vysokou vojenskou školu ve Vídni. Po slavnostním vyřazení z kadetní školy v roce 1881 nastoupil prezenční službu u haličského c. a k. pěšího pluku č. 30 ve Lvově. Následně působil v různých funkcích a pozicích (např. praporní adjutant), přičemž putoval po hraničních garnizonách celé tehdejší východní Haliče.

Vysoká vojenská škola ve Vídni a první zkušenosti se zpravodajskou činností

 

Po úspěšném absolvování náročného přijímacího řízení se poručík Redl zapojil do všestranně zaměřeného studia na Vysoké vojenské škole pro důstojníky ve Vídni. Zde ještě více prohluboval své jazykové znalosti a po zdárném ukončení této prestižní vojenské školy, připravující budoucí štábní důstojníky, se navrátil v hodnosti nadporučíka generálního štábu k presenční službě. Působil u různých vojskových těles v Haliči, ale též například v Přímoří. V posledních letech před koncem 19. století byl kapitán gšt. Redl opakovaně vysílán zpravodajským oddělením generálního štábu do carského Ruska. Zde prakticky zdokonaloval své jazykové znalosti a seznamoval se s prostředím a rutinní praxí vyzvědače. Perfektní osvojení si ruského jazyka a poznání mentality a poměrů v carském Rusku předurčilo nadaného Redla k práci zpravodajského důstojníka v ruské skupině c. a k. evidenční kanceláře, jejíž tehdejší náčelník plk. gšt. Artur Freiherr Giesl von Gieslingen přijal kapitána Redla jako pracovníka zpravodajského oddělení po jeho návratu z Kazaně v roce 1900.

C. a k. evidenční kancelář 

Úkolem mladého důstojníka zařazeného do zpravodajského oddělení bylo získávání, příprava a umísťování zpravodajců na území Ruska. K tomu patřilo i přebírání a dešifrování tajných zpráv, jejich zpracování, soustřeďování a vyhodnocování. Po několikaměsíční práci v tomto oddělení byl kapitán gšt. Redl díky svým jazykovým (ovládal šest jazyků, mluvil anglicky, francouzsky, německy, polsky, rusky atd.) a organizačním schopnostem zařazen do samostatného zpravodajského oddělení, které vyhodnocovalo veškeré zahraniční informace. Svou pílí a ctižádostí se stal posléze zástupcem náčelníka tohoto oddělení a v roce 1906 se Redl v hodnosti majora gšt. vypracoval k jeho vedení. Na této pozici mu byla podřízena jak celá organizace průzkumu cizích vojsk, takzvaná ofenzivní špionáž,     tak i defenzivní zpravodajská služba, zabývající se kontrašpionáží na území mnohonárodnostní monarchie. Z pozice své funkce a získaných pravomocí vybudoval major gšt. Redl ve spolupráci s ostatními zpravodajci silnou špionážní síť rozmístěnou převážně na politicky velmi sledovaném Balkáně. Byl to také on, kdo dokázal využít pro zpravodajské účely nejmodernější kriminalistické vymoženosti. Důvěrné styky se špičkovými kriminálními odborníky, státními zástupci a osobní přátelství s generálním prokurátorem dr. Pollakem, mu umožnily získat obrovské zkušenosti z této dosti složité vědní oblasti.   

Viditelné úspěchy ve špionážních procesech (především kauzy usvědčených zahraničních zpravodajců A. Carického, P. Barstmanna, P. Contia a mjr. Wienckovskeho), odborné znalosti převáděné do praxe, publikační činnost a erudované soudní posudky ho vynesly v roce 1908 k jmenování zástupcem náčelníka c. a k. evidenční kanceláře. Zde se major gšt. Redl dostal k možnosti tvorby celkové organizace zpravodajské služby, jejímu řízení, kontrole a manipulaci s materiály nejvyššího státního významu a utajení. Redlův pracovní, společenský a mocenský růst stoupal každým úspěšně vyřešeným případem a vedl v roce 1909 k povýšení na podplukovníka generálního štábu. Současně mu byl udělen prestižní a vysoce ceněný Řád železné koruny III. třídy za mimořádně prospěšné výsledky a činnost spojenou s prací ve zpravodajských službách.

Reklama

V témže roce se stal novým velitelem c. a k. evidenční kanceláře plk. gšt. August Urbanski von Ostrymiecz. Po roční úzké spolupráci s podplukovníkem gšt. Redlem vypracoval posudkové hodnocení s následujícím obsahem: „Redlova znalost lidí, jakož i znalost služebních poměrů v generálním štábu, jeho vybraný způsob myšlení, taktnost a způsob jednání ho obzvláště předurčují jako vhodného na místo náčelníka evidenční kanceláře, popř. náčelníka generálního štábu sboru a náčelníka ředitelské kanceláře“.

Sláva, mocenský a profesionální růst kontra osobní život

Bez Redla se od jeho jmenování do funkce zástupce náčelníka c. a k. evidenční kanceláře neobešel žádný špionážní případ většího významu. Zpravodajská síť kterou se mu podařilo vytvořit neustále odhalovala větší i menší případy špionáže z italské, ruské a balkánské sféry. Přiostřující se mocensko-politická situace na Balkáně a specifická zahraniční politika Rakousko-Uherska vedla v letech 1911 a 1912 ke zvýšené pozornosti všech podřízených zpravodajských oddělení c. a k. evidenční kanceláře. V této napjaté době představoval podplukovník gšt. Redl ústřední osobnost, vynikající odbornými znalostmi a na veřejnosti se představující elegantním chováním a okázalou ukázkou bohatství a moci. Zásadně jezdil v nejdražších kočárech a automobilech, dva dokonce vlastnil. Nosil honosné šperky, odíval se do luxusních obleků a navštěvoval prvotřídní hotely a restaurace. Vlastnil několik jezdeckých koní, obýval stylově zařízený dům a vedl finančně dosti nákladný společenský život. Tyto aktivity a očividné bohatství nemohly ujít ani jeho nadřízeným. Důstojník pocházející z nízkých poměrů, špatně finančně zajištěný a nyní na špičce společnosti byl více než nápadný. Na zdůvodnění svého náhlého zbohatnutí Redl uvedl tvrzení o dědictví po své zámožné tetě. Jeho přímí nadřízení neměli žádný důvod k pochybnostem, i když část jeho blízkých příbuzných žila v daleko chudších poměrech.

Druhým zvláštním aspektem Redlova života byl vztah k ženám. Již od absolvování kadetní školy věnoval své veškeré snažení budoucí vojenské kariéře a na rozdíl od jiných důstojníků mu jednoduše nezbýval čas na tehdejší oblíbenou zábavu důstojnického sboru. Smyslem a cílem jeho života byla vojenská služba a hodnostní a služební postup, kterým byl ochoten obětovat téměř vše. V důstojnických kasinech, soukromých klubech, opeře i na večírcích z vyšší společnosti byl však váženým a vždy vítaným hostem, se kterým častokrát přicházela dámská společnost. Do jeho soukromé vily docházely lepší prostitutky, které si pro sebe vydržoval.

Redl se v nejvyšších kruzích vždy prvotřídně choval a bavil skvěle společnost. Uměl na rozdíl od svých mnohých kolegů pít, snášel velmi dobře konzumaci kvalitních vín, koňaku i silnějších lihovin a jeho nezávazné debaty při sklence vedly mnohdy k dalším poznatkům pomáhajícím mu při jeho pracovní náplni. V tehdejší době však nebyly obdobné výstřelky pro širokou veřejnost u takto vzdělaného, nenuceného a elegantního důstojníka nic neobvyklého.

Náčelník generálního štábu pražského sboru

Dne 1. května roku 1912 byl Redl za své zásluhy ve zpravodajské službě slavnostně povýšen na plukovníka generálního štábu. V této době vstoupil na pomyslnou příčku nepostradatelného poradce ve všech otázkách týkajících se špionáže a kontrašpionáže. Jako odborný znalec byl přizván i k tvorbě návrhu nového předpisu o vojenských trestních procesech. Jeho chvályhodná a prospěšná služba ve specifickém vojenském odvětví byla předurčena k vyšším funkcím a dalekosáhlému kariérnímu růstu.

Osudy nového mocenského rozložení sil v Evropě se však počaly náhle tvořit za jižními hranicemi monarchie. Redl jakožto znalec balkánského prostředí upozorňoval již v roce 1908 při anexi Bosny a Hercegoviny na úskalí a omezené možnosti c. a k. branné moci. Jeho informátoři a špioni sice dopomohli k celkem hladkému průběhu operace, ale on jakožto odpůrce preventivní války na Balkáně si v této napjaté době přivodil mnoho vlivných nepřátel. Svým odmítavým postojem k násilnému řešení zahraniční politiky Redl začal představovat v roce 1912 velmi nepříjemného, a na vyšších místech včetně generálního štábu branné moci a ministerstva války, obávaného kritika. Balkánský sud prachu vybuchl 9. října roku 1912. Černá Hora vypověděla válku Turecku, a když se na její stranu postavily Bulharsko, Srbsko a Řecko, bylo Turecko donuceno uzavřít příměří. Jeho moc v Makedonii, Thrákii a Albánii byla zlikvidována.

Z titulu své funkce obdržel k využívání několikapokojové apartmá umístěné v budově velitelství. V Praze též Redl investoval a zakoupil pro sebe soukromý byt. S intenzitou a osobitým přístupem začal v pražském obvodu budovat zpravodajskou síť a zavedl dalekosáhlejší bezpečnostní opatření týkající se tajných dokumentů a mobilizačních plánů v rozsahu působnosti pražského armádního sboru. Jako uznávaný odborník a poradce velmi často dojížděl do Vídně na soudní procesy související se špionážní činností. Po uplynutí tříleté praxe na pozici náčelníka štábu armádního sboru se před Redlem otevírala možná cesta do generálního štábu armády a povýšení do generálské hodnosti. Osud tohoto významného muže se však počal ubírat zcela jiným směrem.

Aféra plukovníka Redla

V ranním vydání vídeňských novin Wiener Sonntagsblätter z 26. května roku 1913 byla široká veřejnost seznámena krátkou zprávou o noční tragedii v hotelu Klomser: „Náčelník štábu pražského armádního sboru plukovník gšt. Alfred Redl si v náhlém pohnutí mysli vzal život. Důvodem byla těžká psychická deprese způsobená tlakem, jemuž byl při výkonu služby vystaven. Po předběžném ohledání bylo jeho tělo převezeno do posádkové nemocnice ve Vídni a má být pohřbeno se všemi vojenskými poctami“.

Několik dalších tiskových zpráv z různě kvalitních novinových plátků však přinášelo v následujících dnech názory o možnostech sebevraždy z jiných důvodů. Například odhalení jeho homosexuální orientace, včetně podezření o prováděné konspirativní činnosti ve prospěch carského Ruska. Na základě celé řady těchto článků a úvah se rozpoutala v rakousko-uherské monarchii špionážní psychóza. Redlův veřejný pohřeb byl na příkaz nejvyšších míst zrušen a jeho tělo bylo pohřbeno v utajení a bez poct dopoledne 28. května na ústředním městském hřbitově ve Vídni v čerstvě vykopaném hrobě číslo 38, na 28. parcele 79. oddělení.

Reklama

Po celém území monarchie se následně lavinovým způsobem množila udání, důvodná podezření a veřejnost, armáda a političtí představitelé byli otřeseni a zděšeni. Tento skandál způsobený tiskem těžce zasáhl císaře, generální štáb branné moci a způsobil dalekosáhlé diplomatické komplikace a ztrátu důvěry ve zpravodajskou službu prováděnou c. a k. evidenční kanceláří. Krátce na to vypukla dne 30. června roku 1913 druhá balkánská válka a celá Evropa vzhlížela s nedůvěrou na vzniklou mezinárodní krizi. Spojenecké smlouvy uzavřené mezi jednotlivými evropskými státy se otřásaly v základech a skepse a podezřívání nabralo gigantických rozměrů. Po ukončení tohoto „lokálního“ konfliktu se vítězné misky vah přiklonily na stranu Srbského království, které spolu s Černou Horou upevnilo svoji moc na Balkáně a zkřížilo cestu Rakousko-Uhersku k postupnému ovládnutí Balkánu.

Redlovou smrtí a vzniklou špionážní aférou ztratila c. a k. evidenční kancelář zpravodajskou převahu, která po přetrhání všech kontaktů nejen na Balkáně vedla k tragedii daleko větší, k sarajevskému atentátu na následníka trůnu a následnému vyhlášení války Srbsku a jeho Ruskému spojenci v roce 1914. V tomto roce Rakousko-Uhersko demonstrovalo přítomnost síly c. a k. armády na Balkáně tím, že zvolilo místo konání tradičních polních manévrů na území Bosny a Hercegoviny, a tak chtělo zastrašit potencionální nepřátele. Nešťastně vybrané místo konání manévrů, kterých se arcivévoda František Ferdinand d´Este účastnil a těžké podcenění zajištění bezpečnosti při jeho návštěvě Sarajeva, vedly k budoucímu zániku monarchie. S Redlem a jeho fungujícím aparátem by k atentátu nejspíše nedošlo a mír v Evropě by ještě nějaký čas vydržel. Několika vysokým vojenským představitelům c. a k. branné moci se tak podařilo naplnit doktrínu preventivní války proti Srbsku a není od věci se zamyslet nad faktem, že ona "Aféra plukovníka Redla" ji „konečně“ odstartovala a úspěšný atentát na následníka trůnu ji uvedl v život.

Nikon Nizetas a poste restante Vídeň

Vraťme se však zpět na ulici Herrengasse 19 do hotelu Klomser, kde recepční našel v ranních hodinách dne 26. května roku 1913 mrtvé tělo hotelového hosta Alfreda Redla. Tělo leželo před velkým zrcadlem, na desce psacího stolu ležely dopisy na rozloučenou a samostatný list papíru s posledním slovy: „Zničila mne lehkomyslnost a vášeň. Modlete se za mě. Za své poblouznění pykám smrtí. Alfred. P.S. Je tři čtvrtě na dvě. Nyní zemřu. Prosím, aby moji mrtvolu nepitvali. Modlete se za mě“. Plukovník gšt. Alfred Viktor Redl se střelil pistolí typu Frommer Stop 1912 ráže 7,65 mm do hlavy a na následky střelného zranění okamžitě zemřel. Na místě činu nalezená služební zbraň však nepatřila Redlovi. Co se zde přihodilo a co bylo příčinou náhlého ukončení Redlova života?

Částečnou odpověď nalezneme ve služební zprávě majora gšt. Maxmiliana Rongeho, v roce 1913 velitele zpravodajského oddělení c. a k. evidenční kanceláře. Z ní lze vyčíst, že na začátku dubna roku 1913 byl z Vídně zaslán zpět do Berlína nevyzvednutý dopis poste restante. Při jeho otevření a zjišťování odesilatele byl v nevinně vyhlížejícím dopise nalezen vyšší finanční obnos s několika lístky, na kterých byly uvedeny adresy ve střední Evropě. Ve spolupráci se zpravodajskou službou německého velkého generálního štábu, v jejímž čele stál velmi zkušený odborník na zpravodajskou činnost major gšt. Walter Nicolai, rozběhla c. a k. evidenční kancelář rozsáhlé šetření. Jeho součástí bylo podání podobně koncipovaného dopisu poste restante na stejné jméno adresáta - Nikona Nizetase. Původní dopis byl totiž úředním výkonem velmi opotřebován a příjemce by při jeho převzetí okamžitě pojal podezření. Ve Vídni byl dne 9. května roku 1913 Rongeho spolupracovníky sepsán dopis s neutrálním obsahem, který byl posléze podán v Berlíně a doručen na vídeňskou hlavní poštu. Celé šetření totiž ukazovalo na velký případ, s ohledem na výši obnosů (6 000 korun rakouských) a identifikaci adres (v Ženevě a Paříži) jako špionážních. Osobu adresáta a tedy možného špiona bylo nutno hledat vzhledem k místu doručení na území monarchie a na jeho dopadení byli vybráni nejschopnější policejní agenti a pracovníci zpravodajské služby. Jediné zarážející bylo, že pracovníci pošty si na podobné v minulosti došlé dopisy se stejnou adresou nevzpomínali. Další otázkou bylo, proč si tak důležitý dopis adresát nevyzvedl? Zůstala tedy jen naděje, že adresát, nebo jím pověřený kurýr se budou po dopise shánět.


Plk. gšt. M. Ronge

Neznámý muž přichází

Z policejních aktů lze velmi dobře sledovat průběh následující operace, ve které byli pověření policejní agenti určeni ke kontrole přepážky na vídeňské poště. Týdny trvající pozorování však bylo bezvýsledné. Na rozkaz policejního rady Nicklse, tehdejšího předsedy institutu policejních agentů, byl dalším sledováním pověřen zkušený agent kriminální policie Macher. Se svým týmem agentů rozmístěných po dvojicích v domě naproti poštovní budově a v samostatné místnosti nedaleko poštovní přepážky čekal na rozhodující okamžik. Samotná přepážka poste restante byla spojena poplašným zvonkem s touto místností a prověření pracovníci poštovního úřadu měli v případě vyzvednutí zásilky zalarmovat přítomné agenty.

Po několikatýdenním beznadějném čekání náhle přišly krátce po sobě dva dopisy na stejné jméno adresáta. S těmi však již neměla c. a k. evidenční kancelář nic společného a náhoda jí tak nahrála do karet, neboť následně po jejich doručení dorazil dne 25. května v dopoledních hodinách do dvorany pošty neznámý muž ve středních letech. Byl oblečený do nenápadného šedého obleku s tmavým kloboukem na hlavě. Krátce se rozhlédl, přičemž z kapsy vyndal lístek papíru a zamířil k inkriminované přepážce. Poštovní úřednice Betty Ősterreicherová převzala od muže tento lístek, na kterém bylo napsáno jméno Nikon Nizetas. Krátce zazvonila na poplašný zvonek a oproti podpisu předala muži požadovanou zásilku. Neznámý ji převzal a zmizel kolem právě přicházejícího policejního agenta létacími dveřmi ven. Při následném výslechu o průběhu předání dopisu úřednice vypověděla, že muž byl při přebírání dopisu jakoby nespokojen se zásilkou a na její pokus o zavedení nezávazného hovoru nereagoval.

Mezitím dorazivší agenti se pustili po cizincově stopě. Ten nastoupil na nedalekém Švédském náměstí do taxi a odjel. Agenti ho sledovali rovněž ve voze, stíhaný automobil však několikrát odbočil, v nestřeženém okamžiku jeho řidič přidal plyn a ztratil se jim z očí. Šokovaní policejní agenti vystoupili ze svého vozu a k jejich překvapení se sledované taxi po chvíli objevilo znovu, ale již bez pasažéra. Výslech řidiče je přivedl ke zjištění, že sledovaný muž o nich pravděpodobně věděl a místo aby se nechal zavézt do hotelu Klomser, kam chtěl původně jet, vystoupil dříve. Policejní agenti okamžitě nasedli do zadrženého taxi a nechali se vyložit před hotelem. Během jízdy nalezli na podlaze vozu zapomenuté pouzdro na menší nožík. V hotelu Klomser zahájili agenti vyšetřování, přičemž zanechali nalezené pouzdro na recepci. Po zjištění totožnosti přítomných hostů z hotelové knihy, náhle venku stojící agent ohlásil příchod stíhaného muže. Přicházející muž se několikrát ohlédl a po chvíli vešel do vstupní haly hotelu, avšak ještě na ulici stačil zahodit jakési papírové útržky. Agent Macher sledoval muže uvnitř hotelu. Ten mezitím sebral pouzdro a na dotaz kdo ho našel, mu hotelový zaměstnanec odpověděl onu s policisty domluvenou větu, že ho přinesl řidič taxi. Následně tentýž zaměstnanec identifikoval onoho hotelového hosta, který dorazil časně ráno automobilem, jako plukovníka gšt. Alfreda Redla. Podruhé šokovaní agenti telefonicky informovali náčelníka státní policie vládního radu Gayera o zjištěných faktech. Vládní rada Gayer byl konsternován a vyžádal si Macherovu okamžitou přítomnost a podrobnou zprávu.

Průběh vyšetřování a Redlova zpověď

V přítomnosti policejního rady Schobera, vládních radů Gayera a Nickelse a majora gšt. Rongeho podával policejní agent Macher úvodní zprávu o celém případu, ve které též identifikoval sebrané útržky papírů jako poštovní stvrzenky o peněžních zásilkách. Redl se při jejich převzetí na poště podepsal stejnou šifrou - Nikon Nizetas. Po ověření tohoto důkazu bylo úřední jednání pro policii ukončeno. Další šetření převzala c. a k. evidenční kancelář. Na stvrzenkách byly majorem gšt. Rongem rozpoznány některé krycí adresy odhalující špionovo spojení s Ruskem, Itálií a Francií a navíc bylo písmo označeno jako Redlovo. Po vyrozumění o této smutné záležitosti předal náčelník c. a k. evidenční kanceláře plk. gšt. Urbanski von Ostrymiecz hlášení zástupci náčelníka generálního štábu branné moci generálmajorovi von Höferovi. Ten okamžitě informoval o zjištěných skutečnostech přímo náčelníka generálního štábu společné branné moci generála Franze Conrada von Hötzendorfa. Ten následně vydal příkaz o Redlově okamžitém konfrontování, vyslechnutí a schválil návrh, aby byla zrádci dána možnost rychle skoncovat se svým životem. Aby nebyla pošpiněna vojenská čest, bylo zároveň rozhodnuto celou aféru utajit. Proto bylo na celý případ uvaleno přísné informační embargo.

Hotel Klomser byl mezitím pod neustálým dohledem a na sledování Redlovy osoby byli nasazeni další agenti. Ten mezitím odešel do hotelu Riedhof, kde poobědval se svým přítelem dr. Pollakem a odkud se v odpoledních hodinách navrátil zpět do svého apartmá v hotelu Klomser. Redlovo vlastní zatčení lze opět velmi dobře interpretovat ze služební zprávy majora gšt. Maxmiliana Rongeho. V noci osudného 25. května roku 1913, okolo 23. hodiny 30. minuty se dostavila do hotelu Klomser narychlo sestavená soudní komise, složená ze zástupce náčelníka generálního štábu, náčelníka c. a k. evidenční kanceláře a náčelníka jejího zpravodajského oddělení a majora auditora Vorlicka.

Přítomní vstoupili do odemčeného Redlova apartmá a našli ho právě píšícího dopisy na rozloučenou, chystal se oběsit. Redl přijal přítomné se slovy: „Vím proč jste přišli pánové, prohrál jsem svůj život, prosím aby mi byla dána příležitost rozloučit se s ním. Stal jsem se obětí své vášně.“ Redl byl v té chvíli navenek klidný, ale po obvinění které přednesl major auditor Vorlicek, se nervově zhroutil. Své přiznání chtěl sdělit pouze Rongemu. Ostatní členové komise tedy odešli do vedlejšího pokoje. Z protokolu je zřejmě, že Redl vypověděl, že v letech 1910 a 1911 ve velkém rozsahu a za úplatu posloužil cizím státům. Dodával jim fotografické kopie tajných rozkazů a plánů vojenského charakteru a další strategicky důležité informace. Po svém přiznání požádal o zbraň a byla mu dána možnost vykonat svou volbu. Členové komise opustili apartmá a do čtyř hodin ráno čekali na smrtící výstřel. Jelikož Redl obýval pokoj jehož okna byla situována směrem na dvůr, výstřel nebyl slyšet. Komise tedy přivolala policejního agenta, který vešel do Redlova pokoje a našel ho mrtvého. Členové komise spolu s agentem nad ránem opustili hotel Klomser a Redlovo tělo oficiálně nalezl až hotelový recepční.

Politické pozadí, otázky a úvahy z toho plynoucí


Plk. gšt. A. V. Redl

Až potud bylo možno čerpat informace ze záznamů vyšetřování c. a k. evidenční kanceláře a policie. Jak je již uvedeno výše, z archivů bohužel zmizely nejdůležitější dokumenty a materiály, které by celou kauzu osvětlily. Přesto se lze z pozdějšího šetření dohadovat, že Redl nejprve předával tajné informace a plány carské tajné policii Ochrana a později i v menším měřítku dalším zpravodajským službám cizích států. Varšavská špionážní centrála organizace Ochrana nasadila na Redla při jeho působení ve Vídni svého prvotřídního agenta Augusta Pratta. Ten se domníval, že odhalil Redlův více než přátelský vztah k jistému dragounskému poručíkovi a začal ho vydírat. Redl nakonec přistoupil na špionážní hru a za nemalé finanční hodnoty a jiné (pro něj zpravodajsky zajímavé) informace dodával této organizaci údaje nejvyššího státního utajení. Redl též velmi rafinovaným způsobem využíval tohoto kontaktu a začal požadovat choulostivé údaje, které se daly částečně ověřit a jemu a jeho zpravodajskému oddělení posloužily k odhalování cizích agentů, rozšiřování falešných údajů apod. Nakonec ve velké míře začal přímo požadovat kontakty na ruské špiony, které následně odhaloval.

Aféra plukovníka Redla přesto nebyla nikdy objasněna do všech detailů. Vznikly jen dohady a hypotézy. Přesto mnohé ukazuje na přinejmenším podivný průběh vyšetřování a samotné vynesení rychlého rozhodnutí o výši trestu z úst šéfa generálního štábu branné moci jsou zavádějící. Už sama skutečnost, že se nekonalo žádné soudní řízení a pouhé dvanáctihodinové časové rozmezí od odhalení Redlovy vlastizrady po jeho sebevraždu nezapadá do standardních postupů řešení kontrašpionážních případů. U tak zkušeného pracovníka zpravodajské služby, jakým Redl bezesporu byl, je zarážející i to, že by si při znalostech praktik špionážní činnosti nechal zasílat odměnu poštou. Měl též možnost uprchnout, ale to by nebyl Redl Redlem aby jednal tímto způsobem. Zdá se tedy, že mohl být obětí dobře připravené provokace, neboť v Rakousko-Uhersku i za jeho hranicemi bylo dost mocných lidí, jimž nebyl nijak příjemný a kterým by jeho odstranění mohlo prospět. Na některé z nich Redl ze svého postu leccos věděl a leckoho držel v hrsti. Špionážním službám jiných zemí nejednou podal falešné informace, zhatil tak jejich plány a stal se velmi nebezpečným. Mnozí se Redla báli a nenáviděli ho, další mu prachsprostě záviděli společenské postavení, bohatství a moc. Dá se v takové situaci vyloučit provokace, která stála za jeho odstraněním?

Dobře víme, že zpravodajská práce byla vždy tak trochu černým obchodem. Zajímavé informace se prodávaly, kupovaly a vyměňovaly často s cílem oklamat protivníka a uvést jeho špionážní síť v omyl. Podobné metody používala ve své podstatě i c. a k. evidenční kancelář. Stejně postupoval i Redl a položme si otázku kolikrát takovou hru sehrál, kolik falešných dokumentů vyměnil za pravé a tím posloužil své vlasti? Je s podivem, že vyšetřovací komise ani po jeho smrti toto nezkoumala nebo zkoumala jen povrchně. Redlovi nejbližší spolupracovníci z časů jeho působení v c. a k. evidenční kanceláři nebyli například vyslechnuti vůbec. Ve chvíli, kdy byl obviněn ze špionáže, pochopil, že s kariérou, kterou tak dlouho a pracně budoval a v níž viděl jediný smysl svého života, je definitivní konec. I kdyby dokázal svou nevinu, bývalé postavení a důvěru už by nikdy nezískal. Život pro něj ztratil cenu a pokud skutečně věrně sloužil zájmům mocnářství, jedině sebevražda byla východiskem a vysvobozením. A z faktů vyplývá, že nejen pro něj, neboť mnohonárodnostní habsburská monarchie se svými prohlubujícími se sociálními a národnostními rozpory nekontrolovatelně směřovala ke změně, která byla bohužel řešena tím nejradikálnějším způsobem a uvrhla takřka celý svět v apokalypsu. Things don´t finis just because they stop happening![1]

Skutečnost prolnutá s legendou

Mnoha dokumentaristy a spisovateli literatury faktu zpracovaný Redlův osud je plný lží, fikcí a dovedně strojených spekulací. Skutečnost se prolnula s legendou vytvořenou krátce po jeho smrti a pokračovala v následujících desetiletích až do současnosti. Můžeme předpokládat, že plukovník gšt. Redl byl v prvé řadě vojákem, který se snažil co nejvěrněji sloužit habsburské monarchii a veškerá svá rozhodnutí a činy směřoval k jejímu a též i svému osobnímu prospěchu. Ernest Volkman ve své knize Dějiny špionáže uvádí, že Redl byl pedofilem a jeho úchylka pak byla příčinou vydírání a předávání tajných informací carské rozvědce. Dokonce se zde v těch několika málo větách, věnovaných špionu Redlovi, zmiňuje o ruským agentem pořízené fotografii, na které je Redl zachycen v choulostivé situaci s mladým chlapcem. Toto absurdní a důkazy nepodložené tvrzení opět uvádí širokou veřejnost v omyl a prohlubuje onu Aféru plukovníka Redla. Čtenář neznající souvislosti a věřící dalším tzv. podobným informacím, nechtěně zaujímá zkreslený názor na kvalitu a schopnosti příslušníků zpravodajských služeb c. a k. evidenční kanceláře zevšeobecňované tímto jediným případem. Podařený pokus o zdiskreditování nebo chcete-li odhalení špionážní činnosti jejího předního představitele, ať již cizí zpravodajskou organizací, nebo zevnitř říše mne přivedl k sepsání této studie. Po nastudování informací z mnoha pramenů jsem se snažil, dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, uvést na pravou míru známá i málo známá fakta a nechávám již na samotném čtenáři, ať si vytvoří vlastní názor na tuto špionážní kausu.


Booklet filmu Colonel Redl


Booklet filmu Plukovník Redl

Chronologie služebního postupu Alfreda Viktora Redla

- narozen 14. března roku 1864 ve Lvově

- od roku 1878 frekventant lvovské kadetní školy pro příslušníky pěchoty

- v roce 1881 slavnostně vyřazen z kadetní školy v hodnosti kadet - důstojnický čekatel

- v témže roce nastoupil prezenční službu u haličského c. a k. pěšího pluku č. 30 ve Lvově

- jmenován do hodnosti poručíka pěchoty[2]

- jmenován do funkce praporního adjutanta[2]

- frekventant Vysoké vojenské školy pro důstojníky ve Vídni[2]

- po úspěšném zakončení studia Vysoké vojenské školy pro důstojníky jmenován do hodnosti nadporučíka generálního štábu (gšt.)[2]

- působení u různých vojskových těles v Haliči, Kraňsku a Přímoří[2]

- jmenován do hodnosti kapitána gšt.[2]

- v letech 1897-1900 opakovaně vysílán zpravodajským oddělením generálního štábu do carského Ruska

- v roce 1900 zařazen do zpravodajského oddělení (ruská skupina) c. a k. evidenční kanceláře

- v témže roce přeřazen do zpravodajského oddělení zabývajícího se špionáží a kontrašpionáží

- jmenován do funkce zástupce náčelníka tohoto oddělení[2]

- v roce 1906 jmenován do hodnosti majora gšt.

- v témže roce jmenován do funkce náčelníka zpravodajského oddělení c. a k. evidenční kanceláře

- v roce 1908 jmenován do funkce zástupce náčelníka c. a k. evidenční kanceláře

- v roce 1909 jmenován do hodnosti podplukovníka gšt.

- v témže roce udělen Řád železné koruny III. třídy

- dne 1. května roku 1912 jmenován do hodnosti plukovníka gšt.

- dne 18. října roku 1912 jmenován do funkce náčelníka generálního štábu VIII. armádního sboru v Praze, současně zůstal externím spolupracovníkem c. a k. evidenční kanceláře

- dne 26. května roku 1913 spáchal sebevraždu

- pohřben dne 28. května roku 1913 na ústředním městském hřbitově ve Vídni

Poznámky

[1] Věci nekončí prostě tím, že se přestanou dít!

[2] V pramenech se roky studií a jmenování do příslušných hodnosti či funkcí značně liší, z tohoto důvodu jsem je neuvedl.

Doporučená literatura:
Aféra plukovníka Redla - Péter Dobai, r. 1985
Alfred Redl - článek Lukáše Kašpara, Reflex č.23/2005
Der Fall Redl - G. Markus, Wien r. 1984
Dějiny špionáže - Ernest Volkman, r. 2008
Historie světové špionáže - Janusz Piekalkiewicz, r. 2004
Následník trůnu - Ludwig Winder, r. 1938
Pád šéfa generálního štábu Redla - E. E. Kisch, r. 1924
Prager Pitaval - E. E. Kisch, Berlin r. 1931
Rakouské eso nakonec bylo carským trumfem - článek v časopisu Epocha Speciál, r. 2008
Wie ich erfuhr, dass Redl ein Spion war - E. E. Kisch, Berlin r. 1961
Filmografie a divadelní hry:
Aféra plukovníka Redla (Der Fall des Generalstabs Oberst Redl) - režie Karel Anton, Elekta r. 1931
Plukovník mocnářství (A birodalom ezredese) - režie István Szabó, Hungarofilm r. 1984, v ČR uveden pod názvem Plukovník Redl
Vlastenec - John Osborne, divadelní hra jako předloha pro filmové zpracování Istvána Szabó
Archivy:
Austrian State Archives/War Archives, Wien - Dr. Bayer, archivdirector
Museum of Military History, Wien - Mag. Dr. Ortner, vicedirector

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více