Vztahy mezi Indií a Pákistánem - 4. Cestou války i spolupráce

Autor: Bc. Dalibor Mička 🕔︎︎ 👁︎ 22.878

Vztahy mezi Pákistánem a Indií od bangladéšské války prošly a procházejí dynamickým vývojem: od bodu mrazu až po víceméně neutrální úroveň. Pochopitelně během tohoto vývoje zaznamenaly i několik úspěchů ale i výkyvů, a to do negativní sféry. V období po skončení bangladéšské války, resp. od 80. let 20. století, se indicko-pákistánské vztahy vyvíjejí s největší intenzitou za celou dobu jejich existence. Rozsah mé práce neposkytuje dostatečný prostor, abych se mohl dostatečně vyjádřit ke všem faktorům, které ovlivnily indicko-pákistánské vztahy. Zaměřme se proto nyní na ty stěžejní, které indicko-pákistánské vztahy od 80. let 20. století determinovaly, dle mého názoru, z největší části.

4.1 Jaderné zbraně

Indie i Pákistán dnes patří ke státům, které disponují jadernými zbraněmi. Tato skutečnost představuje značnou bezpečnostní hrozbu nejen pro ně samotné, nýbrž pro celý svět. Křehká stabilita regionu a vzájemných indicko-pákistánských vztahů je tímto posunuta do zcela jiné dimenze. Vzpomeňme americkou vojenskou pomoc ze 70. let v podobě vyslání lodě nesoucí jaderné hlavice autokratickému západopákistánskému režimu proti rodícímu se Bangladéši.[116] Již tento samotný akt vrhnul na situaci panující na indickém subkontinentu stín jaderné hrozby. Je snadné dovodit, že následné získání jaderné bomby Indií a posléze i Pákistánem na situaci mělo a dodnes má destabilizační dopad.

4.1.1 Získání jaderné výzbroje

Reklama

První testovací jaderný výbuch, který Indie provedla, se uskutečnil v roce 1974 a do dějin vstoupil pod označením „Smějící se Buddha“ (Smiling Buddha). Ač ještě nevedl k získání samotné jaderné hlavice, byl jasným signálem celému světu – s Indií se musí počítat. Motivem Indie pro získání jaderných zbraní byla nespolehlivost SSSR, který při čínském pokusu získat území dnešního svazového státu Arunáčalpradéše zpět pod svou kontrolu, Indii nepomohl, ač mu byla svou politikou nakloněna Právě probíhající tzv. Karibská krize způsobila, že ve snaze upevnit si své pozice podpořil SSSR naopak strategičtějšího účastníka konfliktu, Čínu. Proto byla Indie nucena začít spoléhat sama na sebe a také si upevnit své pozice rozvíjením vlastního jaderného programu.117]

V květnu 1998 provedla Indie úspěšné jaderné zkoušky a zařadila se tak oficiálně na seznam zemí majících ve svém arzenálu jadernou výzbroj. Indický premiér Atal Bihárí Vádžpejí považoval čínskou hrozbu za iminentnější nežli pákistánskou, ovšem je nutné mít na zřeteli i ji.[118] Můžeme tedy usuzovat, že se Indie cítila v pasti, jsouc obklopena dvěma zeměmi, s nimiž vzájemné vztahy nebyly zrovna srdečné, a že jediné či spíše nejefektivnější východisko, které viděla, bylo vydat se cestou demonstrace síly.

Indický jaderný test v roce 1974 dozajista přímo ovlivnil pákistánský jaderný program, neboť takový úspěch indické vědy pro Pákistán představoval velkou výzvu. Důležitým faktorem bylo rovněž to, že se pákistánští představitelé obávali posílení čínsko-amerických vztahů na úkor pákistánsko-čínského a pákistánsko-amerického spojenectví. Proto se Pákistán rozhodnul spoléhat více sám na sebe (obdobně jako Indie v případě Sovětského svazu) a vybudovat si vlastní jaderný arzenál, který by skýtal dostatečnou ochranu na obranu svého území. V roce 1998 se Pákistánu podařilo provést sérii úspěšných jaderných testů a tím se Pákistán stal v těsném závěsu za Indií sedmou jadernou zemí.

4.1.2 Úloha jaderných zbraní ve vzájemných vztazích

Jaderné zbraně ovlivňovaly vztahy mezi Indií a Pákistánem již od doby, kdy ani jeden z těchto států nebyl schopen jadernou zbraň vyrobit. Byla to především touha po nich, touha po převaze nad svým protipólem. Okřídlený výrok tehdejšího pákistánského ministra zahraničí Zulfikára Alího Bhutta z roku 1966 „I když budou muset Pákistánci jíst trávu, tak tu bombu vyrobíme,“ jen dokazuje jeho touhu po síle, přesile a moci. Když se pak roku 1971 stal prezidentem Pákistánu, učinil v rámci státní politiky z jaderného programu prioritu číslo jedna.[119]

Úspěšným výbuchem „Smějící se Buddha“ tedy Indie vyvolala další bezpečnostní dilema pro Pákistán a ten z pocitu přímého ohrožení ze strany Indie ještě zintenzívnil své snažení o získání jaderných zbraní. Po zdánlivě upřímných a přesvědčivých ujištěních, že pákistánský jaderný program je veden výhradně za mírovými účely, prohlásil Bhuttův následovník v prezidentské funkci Muhammad Zijául Hak v roce 1987, že „Pákistán je schopen vyrobit Bombu. Můžete (reportér deníku Time) dnes napsat, že Pákistán může vyrobit bombu, kdykoli se mu zlíbí. Jakmile jednou získáte technologii, kterou Pákistán má, můžete si dělat, co chcete.

Situaci mezi Indií a Pákistánem v 80. a 90. letech 20. století bychom mohli přirovnat k té, která panovala mezi USA a SSSR během studené války, především v její první polovině, kdy ještě nebyly tak zjevné náznaky možného odzbrojování a snižování napětí v dimenzi vzájemných vztahů. Závody ve zbrojení, charakteristické pro druhou polovinu 20. století, které prakticky skončily rozpadem SSSR v r. 1991, však v případě Indie a Pákistánu přetrvaly. Zdá se, jakobyse atmosféra studené války zakonzervovala právě do vztahů Indie a Pákistánu.

Reklama

Existence jaderných zbraní přivodila situaci, kdy se obě strany konfliktu vidí jako silně nepřátelské, což ještě prohlubuje propast mezi nimi.[121] Spor, nad kterými visí riziko použití jaderných zbraní z té které strany, je takovým sporem, který se řeší velmi obtížně. Doposud žádný stát kromě USA během 2. světové války nepoužil jadernou zbraň, neboť takovéto řešení by mohlo v situaci, kdy jaderné zbraně vlastní více zemí, ohrozit nejen celosvětový mír, nýbrž také život na celé planetě. Proto takovéto riziko zároveň odstrašuje a znemožňuje tak vést regulérní konvenční válku, během které by se napětí ventilovalo a byť za cenu utrpení obyvatelstva by se jeho intenzita po skončení této války na nějakou dobu zmírnila. Dovolil bych si parafrázovat výrok francouzského politologa Arona z doby studené války – stav mezi Indií a Pákistánem je takový, že mír je nemožný a otevřená válka, vinou přítomnosti jaderných zbraní, nemyslitelná.

Tímto se naskýtá otázka, jestli tedy není přítomnost jaderných zbraní v konfliktu mezi Indií a Pákistánem přece jen přínosná. Jaderné zbraně totiž plní odstrašující roli, a proto díky ní mohly přispět ke snížení eskalace konfliktů až do podoby války, třebaže nebyly schopné zabránit vzniku jiných „konfrontací“, jako např. tzv. „kárgílské války[122] či krize v roce 2002, jejichž vyhrocení zabránily pravděpodobně i obavy z jaderných zbraní.[123]

Negativní vliv na celou situaci má i fakt, že Indie i Pákistán patří mezi hrstku zemí, které nejsou signatáři Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT). Indie ji označila již krátce po sjednání této smlouvy v roce 1968 za diskriminační a nehodlala se stát signatářem smlouvy, která zakonzervuje moc na úrovni statu quo. Tento postoj přetrvává dodnes.

Pákistán pochopitelně argumentuje tím, že se cítí být ohrožen indickým jaderným programem. Na základě analýzy dosavadní pákistánské politiky můžeme usoudit, že i indicko-americká civilní jaderná spolupráce uzavřená v roce 2007 nenapomůže tomu, aby Pákistán přistoupil na jednání o přistoupení k NPT. Pákistán se totiž může cítit odsunutý na vedlejší kolej: zatímco dříve úzce spolupracoval s USA, ty jej dnes přestaly brát jako svého důvěrného spojence kvůli jeho podpoře teroristických organizací, které se teď navíc hlásí o slovo.[124] To je důvodem, proč USA nechce rozšířit svou civilní jadernou spolupráci i na Pákistán a spíše se orientuje na Indii.[125] Toto přeorientování se ze strany USA může na jednu stranu vytvářet nátlak na Pákistán, aby přehodnotil svou politiku, nicméně můžeme dovodit i jiné závěry. USA tímto mohou mít destabilizační dopad na situaci v regionu: zatímco se snaží vytvářením různých společných americko-indických komisí vnést do situace určité mezinárodní garance, jedná se zřejmě ve skutečnosti o záměrné významné posílení pozic Indie a ač se jedná o spolupráci v civilní oblasti, může být toto z pákistánské strany vnímáno jako určité ohrožení, kdy Pákistánu Indie „ukradla“ dřívějšího těsného spojence. Takto může mít paradoxně indicko-americké partnerství na vzájemné indicko-pákistánské vztahy destabilizující efekt.

4.2 Spolupráce v regionu

I přesto, že vztahy mezi Indií a Pákistánem prošly a procházejí těžkými obdobími, je třeba také zmínit, že nastaly i okamžiky, kdy tyto země dokázaly alespoň zčásti zapomenout na rivalitu, která je rozděluje.

4.2.1 Politická spolupráce

Rok 1985 byl průlomovým v oblasti vzájemné komunikace a alespoň částečné normalizace vztahů mezi Indií a Pákistánem. Toho roku totiž bylo ustaveno Jihoasijské sdružení pro regionální spolupráci (South Asian Association for Regional Cooperation – SAARC), jejímiž členy se staly Indie, Pákistán, Bangladéš, Bhútán, Nepál, Maledivy a Srí Lanka. Organizace má dle zakládající úmluvy za úkol mj. zlepšení kvality života národů jižní Asie, zrychlení ekonomického růstu a sociálního a kulturního rozvoje, přispívat k vzájemné spolupráci a porozumění, prosazovat společné zájmy, podporovat a posilovat kolektivní sebejistotu mezi zeměmi Jižní Asie, atd.[126]

Velmi obecné cíle organizace SAARC přinesly jen malý reálný výsledek v oblasti, ve kterých si vytyčily spolupráci (kvalita života či ekonomický růst), avšak důležitost existence této organizace pro Indii a Pákistán spočívá v tom, že na každoročních vrcholných schůzkách představitelů dostaly tyto země jedinečnou příležitost diskutovat o problémech ve vzájemných vztazích a snižovat tak vzájemnou nedůvěru.

4.2.2 Ekonomická spolupráce

Aby smluvní strany prohloubily, respektive vůbec fakticky započaly vzájemnou vnitřní ekonomickou spolupráci v organizaci SAARC, ustavily roku 1993 preferenční zónu SAPTA (SAARC Preferential Trade Agreement) a roku 2004 se dohodly na ustavení Jihoasijské oblasti volného obchodu (SAFTA – South Asian Free Trade Area). Mezi hlavní cíle a zásady SAFTA patří odstranění obchodních bariér mezi státy a usnadňování přeshraničního pohybu zboží. Za účelem dosažení těchto cílů bylo dohodnuto, že je potřeba odstranit veškeré tarifní, paratarifní i netarifní překážky ve vzájemném obchodě a harmonizovat relevantní právní normy s ostatními členskými státy.[127]

SAFTA existuje od roku 2006 a její plán liberalizace obchodu je rozvrstven do několika kroků, které zahrnují postupné snižování tarifních i netarifních překážek s tím, že na nejméně vyspělé členské státy (dle kritéria OSN) bude brán ohled a liberalizace obchodu s nimi bude probíhat pomaleji. Indie a Pákistán jsou však v rámci SAFTA nejvyspělejšími ekonomikami, a proto je u nich nastavena liberalizace obchodu na nejvyšší tempo. Do roku 2013 by tedy měla Indie a Pákistán snížit své tarifní překážky na 0-5% stavu před ustavením SAFTA.

V příloze č. 16 najdeme bilanci vzájemného indického a pákistánského obchodu za léta 1999-2008. Analýzou dat, která vykazují značnou nestálost a velké výkyvy před i po ustavení SAFTA jsem došel k závěru, že ani v případě ukazatele indického exportu do Pákistánu, ani ukazatele pákistánského exportu do Indie tedy nelze říci, že by po ustavení SAFTA došlo k nějakému zásadnímu průlomu či změně ve vzájemném obchodě. Je třeba připustit, že na objektivní analýzu změny po založení SAFTA může být ještě příliš brzy. Nadcházející léta nám ukáží, zdali bude mít existence této instituce nějaký zásadnější vliv na změnu v teritoriální či komoditní struktuře indického, resp. pákistánského zahraničního obchodu. Avšak je nutné zdůraznit, že ani kvalitativní argumenty ani kvantitativní ukazatele,, které jsou dostupné, nedávají mnoho důvodů pociťovat entusiasmus ve vztahu k instituci SAFTA, přinejmenším z ekonomického pohledu.[128]

4.2.3 Zhodnocení přínosu integrace v regionu

Reklama

V odborných ekonomických kruzích bývá SAFTA přirovnávána, či spíše se ji někteří odborníci snaží přirovnat k Evropským společenstvím a Indii a Pákistán dávat do paralely s Francií a Německem v 50. letech.[129] Toto přirovnání je však absurdní, neboť situace, která panuje ve vztazích mezi Indií a Pákistánem je diametrálně odlišná od té ve vztazích mezi Francií a Německem před více než půl stoletím. Způsob ukončení 2. světové války, poražení agresora a vojenská přítomnost světové velmoci umožnily následný příznivý vývoj v oblasti, jehož důsledky pociťujeme dodnesa jehož plody obohacují celý svět. Avšak v jihoasijské dimenzi s přetrvávajícím konfliktem a ještě donedávna veřejnou dopravou nepropojenými hraničními přechody jsou perspektivy vývoje na úplně jiné úrovni.

Celosvětový trend vzájemného prohlubování ekonomických vztahů, liberalizace mezinárodního obchodu a odstraňování nejen obchodních bariér mezi státy, a to ve velké míře v rozvojovém světě, nemohl minout ani námi zkoumaný region indického subkontinentu. Jakákoliv integrace je politicky i ekonomicky velmi atraktivní a zároveň velmi problematická záležitost. Nicméně výsledky politické mohou být od těch ekonomických značně odlišné. Politický rozměr této integrace vysílá jasné poselství o prolamování ledů především mezi Indií a Pákistánem, o porozumění kulturních odlišností a vzájemné toleranci a respektu, což je velmi vítané ze strany ostatních členských států.[130] Na druhou stranu reálný ekonomický efekt, který je empirickými měřeními nesrovnatelně lépe prokazatelný, je v našem případě menší. Jak již však bylo řečeno, na objektivní analýzu ekonomické efektivity SAFTA, je ještě příliš brzy. Dle mého názoru je však velmi přínosné, že se objevují volání po nastartování procesu, který by v budoucnosti vedl k vytvoření podobného integračního uskupení, jakým je Evropská unie. To by však zahrnovalo vyřešení problematické otázky Kašmíru, jehož budoucí osud by musel být jednoznačný a jasný a jako takový by musel být přijat všemi zainteresovanými stranami.[131] Je však navýsost potěšitelné, že i takovéto perspektivy jsou předkládány a jako takové by mohly v budoucnu hrát velkou roli v normalizaci vztahů mezi Indií a Pákistánem.

4.3 Tálibán v Pákistánu

Události, ke kterým v posledních týdnech dochází v Pákistánu, jsou přímou hrozbou nejen pro samotný Pákistán, nýbrž pro celý svět. Koncem roku 2007 začali povstalci z islamistického hnutí Tálibán postupně obsazovat území v údolí Svát,[132] ve kterém začali páchat útoky, včetně těch sebevražedných, a dožadovali se zavedení islámského práva šaríja. To bylo nakonec po dlouhém vyjednávání s ústřední pákistánskou vládou zavedeno v dubnu 2009, kdy pákistánský prezident Ásif Alí Zardárí podepsal zákon o zavedení práva šaríja na území kontrolovaném Tálibánem, čímž de facto uznal vládu této zločinecké teroristické organizace na části do té doby svrchovaného pákistánského území.[133]

4.3.1 Reakce zahraničí

Prezident Zardárí zákon podepsal po jednáních se zástupci Tálibánu výměnou za příměří v oblasti kontrolované Tálibánem. Tento krok však rozhořčil světovou veřejnost a americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová dokonce označila celou situaci za smrtelnou hrozbu pro bezpečnost celého světa. [134]

Území, které je v současné době pod kontrolou Tálibánu, je strategickým dopravním spojením, které využívají Spojené státy a NATO pro transport humanitární pomoci a rovněž proviantu pro svá vojska. 13. května 2009 provedli radikálové z Tálibánu další útok na kamiony NATO s potravinami a vyhodili je do povětří.[135]

Po mezinárodní kritice politiky a neschopnosti Zardárího vlády se přece jen situace poněkud pohnula k lepšímu, neboť pákistánská armáda započala prudkou ofenzívu a postupně vytlačuje radikály změst a vesnic.[136] Ani tyto akce však zřejmě nemohou zastavit stále se zhoršující situaci uprchlíků z oblasti bojů, jejichž počet se pohybuje v řádech statisíců. Dá se předpokládat, že boje potrvají ještě dlouho a budou potřebovat značné úsilí včetně vojenské podpory ze zahraničí. Můžeme jen doufat, že americká vláda prezidenta Obamy navýší počty vojáků v Afghánistánu, především u pákistánských hranic a že dokončí, co administrativa jeho předchůdce Bushe nezvládla – zničení Tálibánu a rozmetání Al-Kájdy. Dá se předpokládat, že vzhledem ke stylu vedení zahraniční politiky Baracka Obamy, budou současné a budoucí vojenské akce vedené americkou armádou na rozdíl od těch vedených za Bushovy vlády světovou veřejností schvalovány a že přinesou kýžený výsledek – stabilitu v regionu a mír.

4.3.2 Dopad bojů

na vzájemné vztahy Indie a Pákistánu Je jisté, že nastalá situace nenechá indicko-pákistánské vztahy netčené. Údolí Svát, ve kterém započali povstalci svou činnost, leží nedaleko od části Kašmíru pod pákistánskou kontrolou. Toto území, které nemá jasně vytyčené a uznávané hranice, je velmi nebezpečným prvkem co se týče bezpečnosti regionu, neboť právě přes tuto oblast by mohly do Indie proudit podvratné zločinné živly, kterých je již nyní v Pákistánu mnoho. Indie by mohla v krajním případě ze strachu před civilními kolaboranty s teroristickými organizacemi uzavřít hranice, přinejmenším na severu země, aby minimalizovala riziko, které jí z pákistánského území hrozí.

Velké nebezpečí pro stabilitu v regionu představuje exodus obyvatel, prchajících ze zasažené oblasti. Celkový počet uprchlíků, kteří od loňského srpna uprchli ze Svátu, přesahuje milion osob. Dle OSN tak jde o jednu z nejhorších uprchlických krizí současného světa.[137]

Dalším aspektem ohrožení vzájemných vztahů mezi Indií a Pákistánem je i skutečnost, že by se extrémističtí povstalci mohli zmocnit pákistánské jaderné výzbroje. Tím by došlo k situaci, ve které by se poprvé v dějinách lidstva stalo, že by teroristická organizace držela jaderné zbraně, a vzhledem k profilu, jaký takováto uskupení mají, by vyhrožování jejich použitím na sebe dozajista nenechalo dlouho čekat. Tím by svět stál na pokraji katastrofou, neboť pokud dosud razila většina států taktiku „S teroristy se nevyjednává“, nyní by se s nimi vyjednávat začít muselo.

Do konfliktu Pákistán vs. povstalci se Rada bezpečnosti OSN zatím aktivně nezapojila. Bylo by více než adekvátní přistoupit k ráznému řešení, pákistánská vláda by měla oficiálně požádat mezinárodní společenství o vojenskou pomoc a ohniska odporu by měla být zdolána co nejdříve.

Poznámky

[116] Srov. kap. 3.2.3., s. 41

[117] India's Nuclear Weapons Program: The Beginning: 1944-1960 (online). The Nuclear Weapon Archive: A Guide to Nuclear Weapons. 30.3.2001 (cit. 11.5.2009). URL: http://nuclearweaponarchive.org/India/IndiaOrigin.html.

[118] Indian's Letter to Clinton on the Nuclear Testing (online). The New York Times. 13.5.1998 (cit. 11.5.2009). URL: http://www.nytimes.com/1998/05/13/world/nuclear-anxiety-indian-s-letter-to-clinton-on-the-nucleartesting.html?scp=1&sq=letter%20to%20clinton%20on%20the%20nuclear%20 testing&st=cse.

[119] HUSSAIN, Zahid. Frontline Pakistan: The Struggle with Militant Islam (online). I.B.Tauris Publishers, London 2006, s. 157-158 (cit. 12.5.2009). URL:http://books.google.cz/books?id=uyocjlA6Vx4C&printsec=frontcover&dq=frontline+pakistan#PPA157,M1.

[120] DOERNER, William R. – MUNRO, Ross H. Pakistan Knocking at the Nuclear Door (online). Time. 30.3.1987 (cit. 12.5.2009). URL: http://www.time.com/time/magazine/article/0,9171,963894-1,00.html.

[121] KHAN, Saira. Nuclear Weapons and the prolongation of the India-Pakistan rivalry. In PAUL, Thazha Varkey (ed.). The India-Pakistan Conflict: An Enduring Rivalry. Cambridge University Press, New York 2005, 1. vydání, s. 177, ISBN 0-521-67126-4.

[122] V literatuře se názory na tento konflikt různí – někteří autoři konflikt řadí mezi války, jiní ne. Avšak vycházíme-li z toho, že válka je vyhlášená forma ozbrojeného střetu mezi armádami znesvářených stran, nemůžeme událost z roku 1999 mezi války zařadit, i když je pojem „válka“ v souvislosti s touto událostí běžně používán, neboť z pákistánské strany nikdy nedošlo k uznání, že její armáda byla do konfliktu zapojena.

[123] DIEHL, Paul F. - GOERTZ, Gary - SAEEDI, Daniel. Theoretical specifications of enduring rivalries: applications to the India-Pakistan case. In PAUL, Thazha Varkey (ed.). The India-Pakistan Conflict: An Enduring Rivalry. Cambridge University Press, New York 2005, 1. vydání, s. 41-42, ISBN 0-521-67126-4.

[124] Srov. kap. 4.3 s. 50-51.

[125] DILLON, Dana R. - SPRING, Baker: Nuclear India and the Non-Proliferation Treaty (online). The Heritage Foundation. 18.5.2006 (cit. 12.5.2009). URL: http://www.heritage.org/research/missiledefense/ bg1935.cfm.

[126] Charter of the South Asian Association for Regional Cooperation (online). SAARC. (cit.4.3.2009). URL:http://www.saarc-sec.org/data/docs/charter.pdf.

[127] Agreement on South Asian Free Trade Area (online). Government of Pakistan - Ministry of Commerce. (cit.4.3.2009). URL: http://www.commerce.gov.pk/SAFTA/SAFTA%20AGREEMENT.pdf.

[128] BAYSAN, Tercan - PANAGARIYA, Arvind - PITIGALA, Nihal: Preferential Trading in South Asia. The World Bank (online). 1.1.2006, (cit. 15.4.2009), s. 9. URL: http://www-wds.worldbank.org/external/default/main?pagePK=64193027&piPK=64187937&theSitePK=523679&menuPK=64187510&searchMenuPK=64187283&theSitePK=523679&entityID=000016406_20060118141219&searchMenuPK=64187283&theSitePK=523679.

[129] KAMATH, M.V. The future of SAARC: A South Asian union (online). News Today. 15.5.2007 (cit. 13.5.2009). URL: http://newstodaynet.com/guest/1505gu1.htm.

[130] Implementation of SAFTA to improve ties between Pak-India (online). PakTribune. 23.5.2006 (cit. 13.5.2009). URL: http://paktribune.com/news/index.shtml?144495.

[131] GIRIDHARADAS, Anand. A SAARC Solution: Make Kashmir a Neutral Space (online). Time. 9.1.2004 (cit. 13.5.2009). URL: http://timesofindia.indiatimes.com/articleshow/412728.cms.

[132] Viz příloha č. 17.

[133] Pakistan passes Swat Sharia deal (online). BBC. 13.4.2009 (cit. 13.5.2009). URL: http://news.bbc.co.uk/2/hi/south_asia/7996560.stm.

[134] OREL, Ivan. Situace v Pákistánu představuje „smrtelnou hrozbu“ pro bezpečnost USA a světa,řekla Clintonová (online). Mediafax. 23.4.2009 (cit. 13.5.2009). URL: http://www.mediafax.cz/zahranici/2858079-Situacev-Pakistanu-predstavuje-smrtelnou-hrozbu-pro-bezpecnost-USA-a-sveta-rekla-Clintonova.

[135] Talibanci v Pákistánu si troufají stále víc, zapálili osm kamionů NATO (online). Idnes.cz. 13.5.2009 (cit. 13.5.2009). URL: http://zpravy.idnes.cz/talibanci-v-pakistanu-si-troufaji-stale-vic-zapalili-osm-kamionu-nato-1kk-/zahranicni.asp?c=A090513_114100_zahranicni_stf.

[136] Pákistán chce zničit Taliban, armáda už zabila přes 140 radikálů (online). Idnes.cz. 8.5.2009 (cit. 13.5.2009). URL: http://zpravy.idnes.cz/pakistan-chce-znicit-taliban-armada-uz-zabila-pres-140-radikalu-ptp-/zahranicni.asp?c=A090508_143446_zahranicni_js.

[137] KRYZÁNEK, Ladislav. Milion Pákistánců je na útěku. Mladá Fronta Dnes. 9.5.2009, roč. 20, č. 107, s. A6.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více