Vztahy mezi Indií a Pákistánem - 3. Pákistánské schizma

Autor: Bc. Dalibor Mička 🕔︎︎ 👁︎ 28.020

Ač se může zdát, že Pákistán byl vždy pod vládou pevné ruky vojenského diktátora jednotný ve svém boji za lepší postavení na mezinárodní scéně, opak je pravdou. Prakticky od samého zrodu tohoto státu se Pákistán potýkal s mnoha problémy, avšak autoritativní pákistánští vůdcové byli toho přesvědčení, že těmto problémům lze úspěšně vzdorovat silou. Nehovoříme zde o ekonomických problémech, ač i těch měl Pákistán dost. Připomeňme si malou průmyslovou základnu, zastaralé vybavení, zpřetrhání infrastruktury, logistických a obchodních vazeb, atp. Pro Pákistán se paradoxně nestal osudným vlekoucí se spor o Kašmír, který býval ústředním tématem jednání Rady bezpečnosti OSN a který byl označen za hrozbu pro mezinárodní stabilitu a světový mír. Osudná rána přišla z nitra samotného Pákistánu, a sice z jeho východní části, jejíž samotné ustavení bylo chybným krokem a jejíž postavení bylo od začátku nešťastné.

3.1 Příčiny rozpadu Pákistánu

Zodpovězme si nyní otázku, co bylo příčinou nespokojenosti Bengálců, žijících ve Východním Pákistánu, se stavem, kdy jakožto muslimové byli součástí jedné muslimské obce, která byla základním kamenem pákistánské státnosti a která byla de facto příčinou rozdělení bývalé Britské Indie na dvě části místo její přeměny v jediný státní celek.

3.1.1 Hinduisticko-muslimské rozpory

Reklama

Rozdíly mezi hinduisty a muslimy a všechny aspekty jejich problematického soužití se rozdělením Britské Indie nepodařilo zcela vyřešit: jen ve Východním Pákistánu zůstávala významná část hinduistické populace. Z postoje, jaký bengálský lid zaujal při rozdělení Bengálska v roce 1905,[94] sice lze dovodit, že Bengálci o sobě vždy přemýšleli na prvním místě jako o Bengálcích a až poté jako o muslimech, resp. hinduistech, avšak rozdíly mezi náboženskými věroukami nemohly být zcela potlačeny. Hlavní hybnou silou rozporů však bylo ekonomické a sociální postavení muslimů, jichž v Bengálsku žila drtivá většina avšak jejichž postavení bylo tristní. Feudální systém zamíndárí[95] byl přežitkem doby, který nebylo možné vykořenit a jehož „nositelem“ byli z převážné většiny hinduisté. Ti své muslimské nájemníky vykořisťovali (jak je to u feudálního systému běžné), vymáhali z nich daně za všech okolností a v očích obyčejných rolníků to byli utlačovatelé, kteří si sami žili v mramorových palácích rozmařilý život. A druhou nenáviděnou kategorií byli lichváři – zámožní boháči, kteří půjčovali peníze chudým rolníkům za přemrštěné úroky. Je jasné, že se jednalo o hinduistické lichváře, neboť muslimům je takovýto druh obživy zapovězen Koránem.[96]

Dalším aspektem, který vedl k nevraživosti mezi hinduistickou a muslimskou částí populace, bylo vzdělání. Již od doby britské nadvlády byly zakládány školy, které však svým evropským stylem a moderními prvky nebyly přijímány především muslimskou částí obyvatelstva velmi pozitivně. Ač jsou hinduisté do jisté míry fatalističtí a jejich náboženství je vůči změnám v životě vyhraněné,[97] byli a jsou přesto změnám více nakloněni než muslimové. Ti nepřijali anglické školy za své a postupné vytlačování perštiny jakožto úředního jazyka a jejího nahrazování angličtinou snášeli jen velmi těžce. Z těchto důvodů a také z přílišné hrdosti neposílali své děti do anglických škol, což byla jedna z největších chyb, jakou mohli udělat, neboť jim upřeli vzdělání, jehož nedostatkem pak jejich potomci trpěli celý život.

Problém vzdělání byl spojen i s chudobou – neboť chudý, většinou muslimský, rodič těžko mohl poslat své děti do školy. A proto bohatí hinduisté posílali své hinduistické děti do školy, zatímco chudí muslimové své muslimské děti posílat nemohli, neboť neměli finančních prostředků. Tak ve společnosti bylo čím dál tím více hinduistických vzdělanců a čím dál tím víc muslimských bezzemků, kteří byli na svých hinduistických pánech zcela závislí a kteří chtěli využít jakékoli příležitosti, aby tuto faktickou nadvládu ukončili.

Jak vidíme, rozkoly mezi hinduisty a muslimy nebyly spojeny pouze s náboženstvím, nýbrž úzce souvisely také se sociálně-ekonomickým postavením ve společnosti. A jelikož tu bohatší vrstvu tvořili hinduisté, obrátil se hněv ostatního obyvatelstva právě proti nim.

3.1.2 Rozpory mezi pákistánskými muslimy

Pákistán se před získáním nezávislosti toužil stát homogenním státem, který by byl silným a respektovaným hráčem na mezinárodním poli. Přesvědčení, že jediným stmelujícím prvkem bude islám, se ukázalo být mylným. Ač bylo od počátku jasné, že bengálské národní cítění je velice silné, řídili se přesto pákistánští politici Džinnáhovou doktrínou o dvou náboženských „národech“, které jakmile se odloučí, bude se všem žít lépe.

Západopákistánští představitelé si byli svou pozicí příliš jistí a nedbali požadavků většinové bengálské části populace. Když se roku 1958 dostal do čela Pákistánu vojenským převratem Muhammad Ajjúb Chán, nastolil autokratickou, silně prozápadně orientovanou vládu.

Podporu svému režimu získával především z USA, a to z velké části díky členství Pákistánu v Organizaci jihoasijské smlouvy – South Asian Treaty Organization (SEATO) a v Organizaci ústřední smlouvy – Central Treaty Organization (CENTO), zformované na základě Bagdádského paktu z roku 1955.[98] Existence těchto paktů byla klíčová pro opodstatnění pokračování americké války ve Vietnamu a byla zneužita při zvěrstvech a vyvražďování statisíců civilistů v Laosu. S takovýmito „partnery“ za zády, kterým bez větších potíží procházelo páchání zločinů proti lidskosti, si pákistánští představitelé mohli být svou pozicí velice jisti. Po vzoru svých spojenců se poté jali likvidovat ohniska odporu vůči své vládě silou.

Reklama

Dalším aspektem, který je třeba vzít v potaz, byla etnická a jazyková rozdílnost mezi složkami pákistánské populace. Jen těžko totiž můžeme mluvit o nějakém pákistánském národu, neboť něco takového nikdy neexistovalo. Pákistán je konglomerátem mnoha národů (stejně jako Indie), mezi kterými do 70. let dominovali Bengálci, Paňdžábci, Paštunové a Sindhové. Zatímco však tři posledně jmenovaná etnika náležejí do stejného geografického okruhu, Bengálci byli od ostatních etnik vzdáleni stovky kilometrů. S tímto úzce souvisel i problém jazykový, neboť ústřední pákistánská vláda ustanovila jediným státním oficiálním jazykem urdštinu, psanou upraveným persko-arabským písmem. Bengálci však užívají bengálštiny psané písmem vlastním. S urdštinou má společný prapůvodní jazyk – sanskrt. Ten ovlivnil například syntax věty a gramatiku, nicméně slovní zásoba byla ovlivňována v různých částech sanskrtské oblasti jinými jazyky: bengálština prákrtem a jazykem páli, zatímco urdština arabštinou a perštinou. Tak si jsou tyto dva jazyky naprosto nesrozumitelné.

Je proto pochopitelné, že pro Bengálce bylo zavedení urdštiny jakožto jediného státního jazyka pošlapáváním jejich státnosti a národního cítění, neboť urdština byla jediným jazykem používaným v oficiálním styku (vyšší úředníci byli navíc drtivou většinou nebengálci) i přesto, že běžný Bengálec urdštině nerozuměl. Jedinými občany Bengálska, kteří byli schopni urdštině rozumět, mohli být kupříkladu Bengálci, kteří dříve studovali na území Indie v hindštině nebo jiném příbuzném indickém jazyce, nebo rádžasthánští či uttarpradéšští imigranti, kteří přišli z Indie z náboženských důvodů (ačkoli největší nápor do Východního Pákistánu byl zaznamenán z oblasti Biháru, což je koneckonců z geografického hlediska logičtější).[99] A pochopitelně urdštině nejenže pouze rozuměli, nýbrž ji i aktivně jako svůj mateřský jazyk používali úředníci a státní zaměstnanci, kteří do Východního Bengálska přišli ze západní části Pákistánu.

3.1.3 Bengálské volební vítězství a boj za jeho uznání

Mudžíbur Rahmán, ikona bengálského hnutí za nezávislost, vstoupil do dějin svým šestibodovým programem,[100] jehož obsahem byly požadavky na zrovnoprávnění Bengálců s ostatní populací Pákistánu a na větší autonomii pro Východní Pákistán – Východní Bengálsko. Síla lidového hnutí, které na tuto výzvu reagovalo, byla tak velká, že když v Pákistánu proběhly 7. prosince 1970 volby, zvítězila Lidová liga Mudžíbura Rahmána s takovou převahou, že Rahmán mohl teoreticky sestavit „jednobarevnou“ bengálskou vládu nad celým Pákistánem. Liknavost prezidenta Jahjá Chána a jeho neochota respektovat výsledky voleb vyvolaly odpověď u bengálské veřejnosti v podobě generální stávky, která se postupně proměnila ve hnutí občanské neposlušnosti.[101] Aby dostal situaci zpět pod kontrolu, nařídil generál Jahjá Chán dne 25. března 1971 brutální útok na Východní Pákistán, během něhož byly povražděny tisíce nevinných civilistů. Vojáci pákistánské armády pročesávali jednotlivé domy a chladnokrevně popravovali příslušníky bengálského obyvatelstva. Je důležité podtrhnout, že pod systematickou likvidaci Bengálců se velkou měrou podepsaly USA. V rámci vojenské organizace SEATO dodali Američané Pákistánu obrovské množství zbraní, které mělo být použito především k tzv. „zadržování komunismu“.[102] Chánovský režim však tyto zbraně namířil proti civilnímu obyvatelstvu. Dne 26. března pak byl pákistánskou armádou zajat Mudžíbur Rahmán, který však ještě v poslední chvíli stihnul vyhlásit nezávislost východní části Pákistánu a dal tak vzniknout Lidové republice Bangladéš.

Genocida, která byla provedena na Bengálcích jakožto na národu v roce 1971, umožnila pozdější navázání velmi přátelských vztahů mezi Indií a Bangladéšem. Zatímco dříve Bengálci bojovali proti hinduistům a snažili se je vypudit do Indie, o čemž jsme pojednali v kapitole 3.1, stala se Indie nyní, jak uvidíme dále, cenným spojencem nově vzniknuvšího státu v boji proti Pákistánu.

3.2 Úloha Indie při boji za nezávislost Bangladéše

V osvobozeneckém boji za nezávislost Bangladéše hrála Indie klíčovou roli. Identifikoval jsem dva hlavní faktory, které byly určující pro vývoj vztahů mezi Indií a Východním Pákistánem, resp. Bangladéšem. Prvním z nich byla bezpochyby solidarita a druhým neúnosnost pokračování stavu i z ekonomického hlediska. Vysvětleme si nyní proč.

3.2.1 Solidarita

Bengálci žijící ve Východním Pákistánu a Bengálci žijící v Indii tvoří dohromady jedno etnikum, jediný národ se společnými kořeny, kulturou, tradicemi, zvyky, jazykem a mentalitou. Nic na tom nezměnil ani fakt, že byl tento národ rozdělen mezi dva znepřátelené státy. Jistě, zvyky muslimských Bengálců se od zvyků hinduistických Bengálců z náboženského hlediska pochopitelně lišily, avšak povšimněme si, že používám spojení muslimský Bengálec, nikoli bengálský muslim. Bengálské národní cítění je totiž mnohem silnější než cítění náboženské, ačkoli bychom v historii našli i příklady, kdy tomu bylo přesně naopak. Ukázkovým příkladem takovéto situace nám může být rozdělení Britské Indie, které způsobilo, že Bengálci hleděli na nábožensképřesvědčení více, než na stejnou etnickou příslušnost.

Reklama

Vzhledem k tomu, že v Indii žila podstatná část bengálského národa, usuzuji, že tato skutečnost byla důležitá při rozhodování indické vlády, zdali v Bangladéši vojensky zasáhnout či nikoliv. Dále se domnívám, že kdyby podobná genocida proběhla kupříkladu v sousední Barmě, ochota indické vlády zasáhnout by byla menší, neboť indická etnika si jsou s Barmánci daleko méně příbuzná než s Bengálci a užší pouta mezi nimi prakticky neexistují.

3.2.2 Problém uprchlíků

Dalším faktorem, který při rozhodování o vojenském zásahu Indie hrál roli, a lze předpokládat, že byl faktorem rozhodujícím, byl problém uprchlíků. Ze začátku prchali před západopákistánskou zvůlí především hinduisté, avšak později nabraly masakry takových rozměrů, že Bangladéš houfně opouštěli všichni příslušníci bengálského etnika, kteří byli cesty schopni.

Celkový počet uprchlíků z Bangladéše, kteří během půl roku přišli do Indie, se odhaduje na 10 milionů osob. Takovýto ohromný počet uprchlíků představoval obrovskou zátěž pro slabou indickou ekonomiku. Uvědomme si však, že Indie představovala pro prchající Bengálce jedinou naději. Bangladéš totiž nesousedí s jinou zemí než s Indií a s Barmou. A jelikož nejpříbuznější etnikum žije právě v Indii, která Bangladéši sama nabídla pomoc, a společná hranice s Indií je nesrovnatelně delší než společná hranice s Barmou, mířily miliony uprchlíků právě do Indie. Ta zřídila 829 uprchlických táborů,[103] které byly i tak přeplněny a jistou dobu museli uprchlíci dokonce žít v prázdných rourách používaných k výstavbě kanalizace a kolektorů.[104]

Z faktů, které jsem výše uvedl, si troufám tvrdit, že Indie svou humanitární pomocí zabránila dalšímu utrpení a zachránila od smrti v genocidě miliony civilistů. Kdyby indická vláda nebyla ochotná uprchlíkům pomoci a kdyby uzavřela hranice, aby uchránila svou zemi před tak značnou ekonomickou zátěží, je velmi pravděpodobné, že by byl počet obětí západopákistánské genocidy daleko vyšší. Postoj, jaký zaujala Indie v otázce Bangladéše, bych označil za další faktor, který negativně ovlivnil vztahy s Pákistánem. Kdyby Indie zaujala neutrální stanovisko a odmítla by jakoukoli pomoc či součinnost kterékoli ze stran tohoto konfliktu, nemuselo dojít k další, v pořadí třetí, indicko-pákistánské válce. Bilance rozpadu Pákistánu by však byla o to děsivější.

3.2.3 Třetí indicko-pákistánská válka

Západopákistánská vláda vnímala indickou humanitární pomoc jako vměšování do vnitřních záležitostí Pákistánu a její stále rostoucí angažovanost silně znepokojovala pákistánské nejvyšší představitele, až dne 3. prosince 1971 vypukla nevyhlášená válka. Prvním útočícím byl Pákistán, jehož vzdušné síly zasáhly mnohé cíle na území Indie, především pak letiště v Amritsaru, Pathankotu, Avantipuru a Šrínagaru.[105]

V odpověď překročila indická vojska hranice Bangladéše a začala postupovat na Dháku. Již druhého dne byly zničeny všechny nepřátelské vzdušné síly a prakticky všechny pozemní síly Západního Pákistánu byly odříznuty od možných cest ústupu.[106] Postup indické armády pokračoval velmi rychle, což překazilo pákistánsko-americký útočný plán. USA totiž Pákistánu v rámci jejich vojenské spolupráce nabídly pomoc a vyslaly do Bengálského zálivu letadlovou loď nesoucí jaderné zbraně, která však do pákistánské kapitulace nestihla dorazit.[107],[108] Když se toto dozvěděl vrchní velitel pákistánské armády generál Nijází, nabídl Indii, že se svými vojsky ustoupí a Bangladéš opustí. Na tuto nabídku však Indie nemohla přistoupit a donutila Pákistán k bezpodmínečné a okamžité kapitulaci, podepsané dne 16. prosince 1971.

Válka mezi Indií a Pákistánem byla vyvrcholením vlekoucí se vzájemné averze. Tato válka má však i další rozměry, které bychom si měli uvědomit a na které nyní upozorním.

Kromě reakce na genocidu v Bangladéši se také jednalo o mezistátní konflikt, jenž byl spuštěn pákistánským útokem na letiště v severní Indii. Z povahy cílů a geografických skutečností lze usoudit, že se jednalo o útok, který měl odpoutat pozornost od východní fronty. Všechny cíle totiž ležely buďto blízko anebo přímo ve státě Džammú a Kašmír, nacházejícím se na přesně opačném konci Indie. Pákistán zřejmě chtěl způsobit chaos a paniku – toto můžeme vyvodit ze skutečnosti, že válka nebyla vyhlášena a útok byl proveden zákeřně a bez varování, a také Pákistánu zřejmě šlo o rozptýlení problémů, které by mohly vést ke stáhnutí alespoň části indických vojsk z příhraničních indicko-bangladéšských oblastí (pamatujme, že indická vojska v té době ještě byla pouze na území Indie) a jejich převelení do nově zasažené oblasti Kašmíru. Pákistánu by tak byla mohla být usnadněna cesta k porážce Bangladéše.

Tímto se volně dostáváme k dalšímu rozměru války, a sice tomu, že napětí mezi Indií a Pákistánem mohlo ohrozit světový mír a eskalovat až do fáze, kdy by byly nasazeny jaderné zbraně. Je třeba mít na paměti, že zodpovědnost za to, že takovýto scénář vůbec byl vytvořen, nesou Spojené státy a jejich útočná zahraniční politika. Považuji za důležité upozornit na fakt, že Sovětský svaz hrál v „bangladéšské válce“ úlohu pacifikátora a svou aktivní diplomacií napomáhal urovnávat spory a bojoval za demokracii a spravedlnost.[109] Na druhé straně stály USA, otevřeně podporující autoritářský režim, nastolený po vojenském puči, jehož nejvyšší představitel by podle dnešních měřítek nemohl být nazván jinak než válečný zločinec.

Podporu, kterou USA poskytovaly Pákistánu, bychom mohli charakterizovat úslovím „Kdo nebojuje s námi, bojuje proti nám“. Touto doktrínou se USA řídily a paranoidně sledovaly každý krok Indie, která jim kvůli jejich podpoře Pákistánu pochopitelně nebyla nakloněna. Americký prezident Nixon a jeho poradce pro národní bezpečnost H. Kissinger viděli Indii jako „sovětskou loutku“, zřejmě z toho důvodu, že Indie nebyla aktivním podporovatelem politiky USA a že v srpnu 1971 podepsala se SSSR smlouvu zaručující i vzájemnou vojenskou pomoc v případě války. Teprve nedávno odtajněné archívy amerického State Departmentu odhalují pravou povahu amerických záměrů, zahrnující mj. i nabádání Číny k útoku na Indii za americké podpory.[110],[111] Je velkým štěstím, že indická vojska postupovala do bangladéšského vnitrozemís takovou rychlostí, že americká loď s jadernými zbraněmi, nestihla do Bengálského zálivu dorazit dříve, než už bylo jasné, že pojem Východní Pákistán se stal minulostí.

3.2.4 Vývoj vztahů mezi Indií a Bangladéšem

Po získání nezávislosti byly mezi Indií a Bangladéšem navázány velmi přátelské styky. Mudžíbur Rahmán, bangladéšský premiér, měl velmi dobré vztahy s indickou premiérkou Indirou Gándhíovou. Jí a její politice vděčil za nezávislost své země a jasně najevo to dal společným uzavřením Indicko-bangladéšské smlouvy o míru, spolupráci a přátelství. Obě země měly společnéideály: mír, sekularismus, demokracii, socialismus a nacionalismus. Vedeni jimi se dohodly i navzájemné pomoci v případě jejich napadení ve smyslu konzultací a porad za účelem přijmutí vhodných opatření. Tato smlouva neobsahuje žádnou klauzuli o vojenské pomoci, i když lze tuto ze smlouvy implicitně dovodit.

Je smutné, že tak slibný vývoj byl narušen ekonomickou krizí, ve které se Bangladéš potácel od samého počátku své existence, která vyústila v občanskou nespokojenost, vyhlášení stanného práva, zavraždění Rahmána a v dalších letech ve vojenské převraty. Následní nejvyšší představitelé Bangladéše zaujali spíše propákistánské, prozápadní a protiindické postoje, které byly lidu prezentovány jako to nejlepší v zájmu bangladéšské bezpečnosti.[112] Indicko-bangladéšskou smlouvu viděli jako postupné upevňování indické moci v Bangladéši a cítili se být ohroženi indickou vojenskou intervencí. Proto se po vypršení platnosti smlouvy v roce 1997 rozhodli bangladéšští vrchní představitelé s její velkou odpůrkyní, několikanásobnou předsedkyní vlády Begam Chálida Zijovou tuto smlouvu neobnovit.[113]

3.3 Zhodnocení dopadu vzniku Bangladéše na indickopákistánské vztahy

 

Napětí, které panovalo mezi Indií a Pákistánem a které se od poslední války v roce 1965 nijak nezmenšilo, bylo příčinou toho, že Indie podporovala Bangladéšský boj za nezávislost. Identifikoval jsem náboženské, ekonomické, sociální i kulturně-etnické příčiny vzniku Bangladéše, které byly ze západopákistánské strany popírány a z indické strany uznávány.

Indie podporovala východní Bengálce i politicky: umožnila ještě před vyhlášením nezávislosti zřídit sídlo bangladéšské exilové vlády na svém území – v Kalkatě. Tato neskrývaná podpora, kterou Indie vyjadřovala bangladéšskému lidu, měla velký vliv na ochlazování pákistánsko-indických vztahů, které poté vedly k výše analyzované válce. Po osvobození Bangladéše indickou armádou se indicko-bangladéšské vztahy alespoň na krátkou dobu utužily (do roku 1975, kdy byl zavražděn Šejch Mudžíbur Rahmán a kdy se k moci začali dostávat prozápadně orientovaní politici), což nám dává důvod domnívat se, že právě toto přátelství Indie a Bangladéše dlouho zamezovalo případnému uklidňování pákistánsko-indických sporů, které se do té doby týkaly víceméně jen sporného území Kašmíru, případně Paňdžábu.

Rád bych zdůraznil, že vojenská podpora ze strany USA, úzké kontakty amerického prezidenta Nixona s pákistánským prezidentem Jahjá Chánem a jeho osobní antipatie vůči Indiře Gándhíové ohrozily již tak křehkou stabilitu na světové scéně v období studené války a vyeskalovaly indicko-pákistánské spory téměř na úroveň jaderné války, kdy Američané chtěli poskytnout Pákistánu svou jadernou výzbroj a kdy se dalo očekávat, že na základě smlouvy mezi Indií a SSSR o vzájemné vojenské pomoci v případě války, podepsané v srpnu 1971, by Indii byly poskytnuty jaderné zbraně Sovětského svazu. Toto „řinčení jadernými zbraněmi“ bylo velmi nezodpovědné a lze jej identifikovat jako další faktor, který na dlouho negativně ovlivnil indicko-pákistánské vztahy.

Je smutné, že režimy, které v Bangladéši přišly k moci po atentátu na Mudžíbura Rahmána, připisovaly Indii nepravé záměry v podobě pokusu o dominanci v Bangladéši a zneužití tohoto vlivu. Jistě, Indii bychom mohli pokládat za lokální velmoc, nicméně její vliv v Bangladéši byl dozajista způsoben přirozeným vývojem a kulturní blízkostí, nikoliv nějakou expanzivní politikou. Důkazem toho nám budiž fakt, že indická vojska se po osvobození z Bangladéše stáhla a umožnila této zemi demokratický vývoj bez zasahování do vnitřní politiky tohoto mladého státu. Bohužel, bangladéšští politici využívali hraničních sporů s Indií týkajících se vod Gangy, které jsou z pohraničních oblastí odváděny do Indie. Děje se tak, aby přivedená voda odplavila usazené nánosy bahna a zabránilo se tak v Indii povodním. Toto opatření však mělo v Bangladéši za následek sucho a špatnou úrodu a vedlo ke sporům, které využívali bangladéšští politici k vytváření protiindických nálad. Indira Gándhíová vždy prohlašovala, že indický zásah do Východního Pákistánu/Bangladéše byl humanitární akcí.[114] Byla to odpověď na výzvu, které Indie musela čelit, v podobě miliónů zoufalých uprchlíků a na pákistánské útoky na indickém území.

Bangladéšská válka způsobila Pákistánu obrovské ztráty včetně těch na vojenském materiálu. Na druhou stranu však díky tomuto bolestnému zásahu do pákistánské ekonomiky odpadl problém s Bengálci a Pákistán tak mohl své síly zkonsolidovat u indických hranic v oblasti Kašmíru.[115]

Z těchto důvodů lze usoudit, že bangladéšská válka přímo ovlivnila další vývoj jiného indicko-pákistánského konfliktu, totiž sporu o Kašmír, a svým vítězným koncem pro Bangladéš nepřímo umožnila Pákistánu koncentrovat se na jedno ohnisko odporu místo dvou současně a posílit své pozice v kašmírské oblasti. Tímto kašmírská otázka nabyla na významu a po prohrané válce s jednou nyní již bývalou částí své země bude Pákistán zřejmě i do budoucna trpět tímto komplexem a bude se snažit za každou cenu uhájit své pozice v Kašmíru.

Poznámky

[94] Srov. kap. 1.3., s. 15-16.

[95] Zamíndárí = feudální systém držení půdy

[96] Zbavitel, op. cit., s. 38-39.

[97] Viz blíže ZBAVITEL, Dušan. Přehled vývoje indických dějin a kultury. In LEHMANNOVÁ, Zuzana. Kulturní pluralita v současném světě. Oeconomica, Praha 2000, 1. vydání, s. 87-102. ISBN 80-245-0073-6.

[98] Členy CENTO byli Turecko, Velká Británie, Pákistán a Írán za přímé účasti USA úpravou bilaterálních dohod a členy SEATO byli USA, Francie, Velká Británie, Nový Zéland, Austrálie, Filipíny, Thajsko a Pákistán.

[99] Viz příloha č. 13.

[100] Viz RAHMÁN, Mudžíbur. Šestibodový program: Naše právo na život. In ZBAVITEL, Dušan. Bangladéš: Stát, který se musel zrodit. Pressfoto - nakladatelství ČTK, Praha 1973, 1. vydání, s. 141-161.

[101] Filipský, et al., op. cit., s. 228.

[102] Southeast Asia Treaty Organization (SEATO), 1954 (online). U.S. Department of State. (cit. 6.5.2009). URL: http://www.state.gov/r/pa/ho/time/lw/88315.htm.

[103] Viz příloha č. 14.

[104] 1971: Bangladesh Genocide Archive. Refugees (online). Bangladesh Genocide Archive (cit. 8.5.2009). URL: http://www.genocidebangladesh.org/?page_id=39.

[105] BBC On This Day: 1971: Pakistan intensifies air raids on India (online). BBC. 2008 (cit. 8.5.2009). URL: http://news.bbc.co.uk/onthisday/hi/dates/stories/december/3/newsid_2519000/2519133.stm.

[106] Viz příloha č. 15.

[107] South Asian Nuclear Crisis: Timeline of Nuclear Weapons Development in South Asia (online). Institute for Energy and Environmental Research. 1998 (cit. 8.5.2009). URL: http://www.ieer.org/ensec/no-6/timeline.html.

[108] Filipský, et al., op. cit., s. 843.

[109] Filipský, et al., op. cit., s. 842.

[110] Nixon/Kissinger Saw India as "Soviet Stooge" in 1971 South Asia Crisis (online). The National Security Archive, The George Washington University Times of India. 29.6.2005 (cit. 8.5.2009). URL: http://www.gwu.edu/~nsarchiv/news/20050629/index.htm#11.

[111] Pro další studium problematiky odkazuji čtenáře na stránky http://www.gwu.edu/~nsarchiv/index.html, které obsahují velké množství informací, dokumentů a analýz týkající se nejen našeho tématu a které čtenáři s pomocí dobových pramenů umožní vytvořit si objektivní úsudek.

[112] BHARDWAY, Sanjay. Bangladesh Foreign Policy vis-a-vis India (online). Institute For Defense Studies and Analyses, New Delhi. 12.6.2003, s. 263 (cit. 9.5.2009). URL: http://www.idsa.in/publications/strategicanalysis/2003/april/Sanjay%20Bhardwaj.pdf.

[113] KALPAGE, Stanley. Striving to meet the challenge (online). The Sunday Times, Colombo, Sri Lanka. 23.6.1996 (cit. 9.5.2009). URL: http://sundaytimes.lk/960623/guest.html.

[114] Rozhovor Indiry Gándhíové pro BBC, 1972 (online). YouTube. 22.12.2007 (cit. 9.5.2009). URL: http://www.youtube.com/watch?v=fKiQboyDMUo.

[115] PAUL, Thazha Varkey. Cause of the India-Pakistan enduring rivalry In PAUL, Thazha Varkey (ed.). The India-Pakistan Conflict: An Enduring Rivalry. Cambridge University Press, New York 2005, 1. vydání, ISBN 0-521-67126-4, s. 11.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více