Vztahy mezi Indií a Pákistánem - 2. Nezávislost: problémy nekončí

Autor: Bc. Dalibor Mička 🕔︎︎ 👁︎ 25.885

Dnem nezávislosti, 15. srpna 1947, se Indie a Pákistán staly dominii Velké Británie. Osoba britského monarchy, zastupovaná generálním guvernérem s titulem „místokrál“, se tak stala formální hlavou státu, která byla pouze „historickým pojítkem“ s bývalou kolonií, avšak již bez titulu „císař indický“. Dne 26. ledna 1950 byla Ústavodárným shromážděním přijata ústava, kterádala vznik suverénní a demokratické Indické republice, rovnoprávnému členu Commonwealthu.

2.1 Pákistánská cesta k republice

Narozdíl od Indie zůstával Pákistán stále ještě dominiem. Diskuze o první ústavě se začaly vést až v roce 1950 a hned vyvolaly vážné rozpory. Muslimská liga, která měla většinu i v Ústavodárném shromáždění, podtrhovala uspořádání státu podle zásad islámu. Jejím cílem však již nebyl náboženský stát, o jaký usiloval zakladatel Pákistánu Džinnáh, nýbrž sekulární, demokratická a federativní republika. Tento návrh byl však napadán levou i pravou opozicí: levicově orientované strany požadovaly takovou ústavu, která by zaručila všem občanům rovná práva bez ohledu na náboženské vyznání, rasovou příslušnost či jiné přesvědčení. Naproti tomu pravicová opozice, vedená představiteli muslimských náboženských organizací, byla pobouřena „bezbožností“ politiků a požadovala zřízení teokratického státu – islámské republiky, v níž by všechny politické záležitosti byly podřízeny Koránu a sunně.[62] Ve Východním Pákistánu[63] by byl možná pravicový návrh získal podporu (nezapomínejme, že právě zde žila drtivá většina obyvatel celého Pákistánu, která byla navíc také muslimská), ale jelikož se jediným státním jazykem měla stát urdština,[64] postavili se Bengálci, požadující zrovnoprávnění bengálštiny, na stranu levicové opozice.

Reklama

Proběhlo mnoho nepokojů a sporů, než se v červenci 1955 sešlo druhé ústavodárné shromáždění. Mnozí členové odmítali návrh ústavy, kterou vypracovala vláda na základě připomínek muslimského duchovenstva. Sporným byl náboženský charakter státu, jehož zřízení diskriminovalo náboženské menšiny, především hinduisty. Přes velký odpor byl dne 29. února 1956 návrh ústavy schválen a dal tak k 23. březnu 1956 vzniknout Islámské republice Pákistán.

2.2 Pozitiva britské nadvlády

Ač jsou Britové v mnohých publikacích prezentováni a v myslích mnohých obyčejných lidí zůstávají vypodobněni jako koloniální utlačovatelé, kteří „své“ území jen využívali ku svému prospěchu, bylo by přes pravdivost všech těchto tvrzení nespravedlivé, kdybychom se nezaobírali i přínosem jejich „rádže“ v Indii.

Britové byli de facto příčinou samotného vzniku Indie. Během své bezmála dvousetleté vlády totiž Indii administrativně sjednotili daleko více a daleko pevněji, než se to podařilo jakýmkoli jejich předchůdcům. V historii bylo sjednocení oblasti do jednoho stabilního politického útvaru dosaženo pouze dvakrát: poprvé ve 3. stol. př. n. l. za vlády panovníků Bindusáry a Ašóky a podruhé ve 2. polovině 17. stol., kdy mughalský císař Aurangzéb anektoval ke své říši i oblasti na jihu Indického poloostrova. Britové, stejně jako již zmiňovaní dávní panovníci, dosáhli sjednocení oblasti za použití síly. Nicméně přesto se lišili jak od Bindusáry a Ašóky, tak i od Aurangzéba: vnesli do této společnosti nové prvky, které ovlivnily vývoj s největší pravděpodobností k lepšímu. Parlamentní demokracie zde byla do příchodu Britů neznámým pojmem a je více než jisté, že technické vynálezy 19. století by se do Indie dostaly mnohem později, kdyby nebylo britské nadvlády. Demokratické principy, které Britové později uplatňovali, se v Indii zakořenily natolik, že se obyvatelstvo později ubránilo různým extrémistickým hnutím a diktátorským režimům. Byli bychom nespravedliví, kdybychom Britům tyto nesporné zásluhy upírali. Britové sice značně investovali do rozvoje země (průmyslová základna, infrastruktura, zavlažování, atd.), avšak sledovali tím vždy jen svůj vlastní prospěch. V oblasti životní úrovně obyvatelstva již výsledek tak slavný nebyl.[65],[66]

Napjatá situace, která v Indii dlouhou dobu panovala a která se promítala do životů všech obyvatel Indie, však byla pro okolní svět prakticky neviditelná. Uveďme si zde krátký úryvek z dobových zápisků blíže neurčeného cestovatele z počátku 20. století, který svědčí o jisté míře propagandy a záměrném přehlížení zásadních palčivých problémů: „Angličané nezmocnili se Indie, aby zemi vysávali, ale aby ji v každém ohledu také zvelebovali a přispěli svou moudrostí kolonizační k národohospodářskému rozkvětu. Za panství domácích knížat indických nikdy by se Přední Indie nebyla povznesla k nynější výši. Císařství indické je roztomilý svět. Čest a chvála vládě místokrálově.[67]

2.3 Stinné stránky způsobu rozdělení

2.3.1 Problém náboženství

Britská Indie byla na základě tzv. Mountbattenova[68] plánu rozdělena podle náboženského klíče na dvě samostatná dominia – na Indickou unii a Pákistán. Poněvadž muslimové tvořili souvislou většinu obyvatelstva jen na severozápadě a severovýchodě bývalé Britské Indie, byl Pákistán i přes značnou vzdálenost vytvořen z těchto dvou území. Bohužel však nebyl beze zbytku splněn základní smysl existence nového státu; rozdělení Britské Indie mělo především vyřešit její náboženský problém a soustředit v Pákistánu indické muslimy. Přesto v Indické unii zbylo na 50 milionů muslimů, a naopak v Pákistánu, především pak v jeho východní části, na 10 milionů hinduistů, takže hinduisté tvořili ve Východním Pákistánu plnou čtvrtinu obyvatelstva. To se stalo zárodkem dalších neshod.[69]

V poslední době nabývá náboženský problém stále více na intenzitě. Po období, kdy se zdálo, že je situace relativně klidná a že jediný problém může vyvstat v případě Kašmíru, se ukazuje, že tomu tak není. Pákistán, který je nábožensky homogennější,[70] se nesetkává s takovým druhem problémů jako Indie, kde muslimští radikálové provedli několik teroristických útoků s cílem poškodit hinduistické obyvatelstvo.[71] Události posledních dní, ke kterým dochází v Pákistánu a o kterých pojednáme ve 4. kapitole, nás upomínají na to, že náboženství hraje v jižní Asii stále velkou roli.

2.3.2 Problém ekonomiky

Velikým problémem nově vzniklého Pákistánu nebyla jen faktická vzdálenost obou částí či nevyřešené náboženské rozpory, nýbrž také špatná průmyslová základna. Pákistán totiž po Britské Indii zdědil nejchudší a nejvíce zanedbaná území. Továren na pákistánském území bylo málo, dalo-li se vůbec hovořit o továrnách v pravém slova smyslu. Především se jednalo o zastaralé manufakturní dílny s naprosto nevyhovujícím zařízením. Většina průmyslových závodů byla navíc soustředěna na území Indie.[72] Rozdělením území tak došlo k přetrhání mnoha infrastrukturních a ekonomických vazeb, což mělo za následek přerušení provozu v mnoha továrnách z důvodu nedostatku vstupních materiálů dříve dovážených z území, které však nyní náleželo Pákistánu. V důsledku pak docházelo k masovému propouštění a nárůstu nezaměstnanosti. Tak bylo znemožněno kupříkladu tradiční zpracování paňdžábské a sindhské bavlny v bombajských, kánpurských a ahmadábádských textilkách či zpracování východobengálské juty v závodech v Kalkatě, neboť suroviny zůstaly v Pákistánu a zpracující závody v Indii.

2.3.3 Problém jazykový

Dalším problémem Pákistánu byl dorozumívací jazyk. Pod heslem „jeden národ (rozuměj islámský) – jedna řeč“, ustanovili pákistánští zákonodárci urdštinu jako jediný státem uznávaný jazyk na celém území Pákistánu. Urdštinou však mluvili především indičtí přistěhovalci, kteří se usadili hlavně v západním Paňdžábu a kolem tehdejšího hlavního města Karáčí, zatímco kupř. v Bengálsku (východní části Pákistánu) jí rozumělo sotva jedno procento obyvatel.[73] Záměr byl, že jazyk stát stmelí. Výsledkem však byl pravý opak: v Bengálsku, a nejen tam, se konaly masové demonstrace a vedly se boje za zrovnoprávnění bengálštiny s urdštinou. Bengálcům se také nelíbilo, že jejich podíl na ústřední vládě byl zanedbatelný, zatímco západopákistánští představitelé měli ve veškerých zákonodárných a výkonných složkách drtivou většinu. Bengálští vůdci tedy požadovali uznání bengálštiny za druhý úřední jazyk (což se podařilo roku 1954) a snažili se prosadit provinční autonomii pro Východní Pákistán. Ústřední vláda se pokusila rozštěpit bengálské národní hnutí tím, že v bengálských muslimech vyvolávala náboženskou nenávist k hinduistům, jichž zůstalo ve Východním Pákistánu více než v Západním. S pomocí fundamentalistických organizací podněcovala náboženské provokace, kterým následovaly krvavé srážky mezi příslušníky obou vyznání. Roku 1954 však byla konečně schválena změna ústavy, která vstoupila v účinnost o dva roky později a která zrovnoprávnila postaveníurdštiny a bengálštiny.[74]

2.3.4 Problémy s knížecími státy

Reklama

Vyhlášením nezávislosti Indie a Pákistánu byly z rozhodnutí britského kabinetu z 12. května 1946 anulovány veškeré smluvní vztahy učiněné mezi britskou vládou a knížecími státy.[75] Následně záleželo zcela na rozhodnutí příslušných panovníků, jak své vztahy s nově vzniknuvšími státy upraví. Pakliže si někteří panovníci mysleli, že by mohli zůstat stranou nových států a být nezávislými knížectvími, po intenzivních rozhovorech s INC a Muslimskou ligou z mnoha tyto aspirace vyprchaly, neboť „naprostá většina knížecích států úplně postrádala ekonomické, vojenské i jiné předpoklady k nezávislé politické existenci a těch několik zbývajících, pro něž by nezávislost možná připadala v úvahu, si ji za stávajících okolností těžko mohly vymoci; (...) nyní ale bylo zcela v jejich(Kongresu a Muslimské ligy) moci vyvolat v knížecích státech rozsáhlé protestní akce proti jakýmkoli 'separatistickým' snahám jejich vládců.[76]

K tomuto tlaku se přidalo i britské prohlášení, že Velká Británie přizná mezinárodně politickou subjektivitu pouze Indii a Pákistánu, jakožto svým jediným, právoplatným nástupcům. Knížecím státům tak nezbylo nic jiného a postupně se začaly začleňovat podle náboženského klíče buď k Indii či Pákistánu. Tím se začala dotvářet geografická podoba Indie a Pákistánu. Knížecích států bylo na sklonku britské éry asi 600[77] a i když se převážně jednalo o malá území o zanedbatelné rozloze, bylo nutné při tak velkém množství s tímto územím počítat. Nelze se domnívat, že by z přistoupení těch kterých států měly Indie či Pákistán nějaký značný ekonomický či vojenský přínos. Význam těchto splynutí byl především politický a troufám si tvrdit, že značnou úlohu při tomto také hrála otázka prestiže. Dlužno podotknout, že v tomto aspektu Indie vyhrála na plné čáře, neboť drtivá většina státečků, přesněji 554 připadlo Indii.78] Akcese území probíhala víceméně poklidnou cestou, kdy státy obklopené Indickou unií byly začleněny právě do ní a analogicky se dělo i v případě států obklopených či přiléhajících k Pákistánu. Významnější problémy nastaly ve třech případech, a sice v Džúnágarhu, Hajdarábádu a Kašmíru, kdy liknavost či neochota vlád, potažmo vládců, komplikovala již tak dost složitou situaci. Netřeba snad zdůrazňovat, že v náboženském rozporu panovník-obyvatelstvo byla ta která strana podporována protichůdně buď Indií nebo Pákistánem, což vedlo k dalšímu rozdmýchávání napětí mezi oběma mladými státy. První dva konflikty charakterizujeme nyní, avšak kašmírským konfliktem se budeme z důvodu jeho přetrvávajícího charakteru zabývat na několika dalších místech našeho pojednání, a proto jej zde nyní nebudeme analyzovat.

DŽÚNAGARH

Džúnagarh o rozloze 8643 km2 ležící na Káthijávarském poloostrově,[79] patřící dnes do indického svazového státu Gudžarát, byl přímořským územím sdílejícím hranice s územím Indické unie, resp. knížecích států přistoupivších do ní. Džúnagarhský naváb byl ale muslim, zatímco v obyvatelstvu převažovali hinduisté. Když proto místní vláda oznámila, že se hodlá stát součástí Pákistánu, indická vláda rozmístila vojenské jednotky u hranic a po protestních akcích tamějšího obyvatelstva nad tímto územím „převzala správu“. Následné referendum potvrdilopřání občanů zůstat součástí Indie.

HAJDARÁBÁDSKÝ KONFLIKT

Ve druhém ze sporných území probíhal konflikt poněkud obtížněji. Hajdarábád[80] je vnitrozemským územím o rozloze 212 tis. km2 s tehdejším počtem obyvatel kolem patnácti milionů. V tehdejší struktuře obyvatelstva, kterému vládl muslimský nizám bylo 88 % zastoupení hinduistů a zbylých 12 % se dělilo mezi muslimy, sikhy, Pársy a příslušníky jiných vyznání. Vláda, státní správa, policie, armáda a veškerá důležitá místa však byla obsazena muslimy. Země fakticky patřila několika muslimským šlechtickým rodinám, spřízněným s nizámem, kteří byli jeho lenními vazaly a kteří toto léno pronajímali drobným zemědělcům.[81]

Hajdarábádský nizám z feudálního zřízení velmi profitoval a jeho bohatství dosahovalo astronomických hodnot. „Nizám z Hajdarábádu, princ princů, nejbohatší indický mahárádža, je zároveň nejbohatším mužem světa. (...) Jeho jmění se odhaduje na 390 miliard Kčs. Vlastní nesmírnou sbírku klenotů a takové množství zlata, že kdyby je jednoho dne dal do volného prodeje, zruinoval by všechen světový obchod.[82]

Zatímco v případě Džúnágarhu a Kašmíru šlo o území ležící v příhraničních oblastech mezi Indií a Pákistánem a spor o ně byl především mezi vládami těchto dvou států, u Hajdarábádu vyvstal odpor ze samotného knížectví. Přesto nizám velmi intenzivně (a také úspěšně) usiloval o pákistánskou podporu a do Hajdarábádu byly z Pákistánu dokonce propašovávány zbraně. Ozbrojený odpor proti začlenění do Indické unie, který nakonec v září 1948 opravdu propukl, měl však jen několikadenního trvání. Indie nemohla Hajdarábádskému knížectví zapomenout, že v době britské nadvlády bylo potenciální pátou kolonou budoucího Pákistánu namířenou proti indickým nacionálním snahám. Velikým bezpečnostním rizikem, které Indie podstoupila, bylo to, že svou ozbrojenou akcí proti Hajdarábádskému knížectví mohla popudit Pákistán, který by se do celé záležitosti mohl vložit. Z bezpečnostních důvodů bylo nutné toto strategické území, ležící uprostřed dominia, uhájit. Navíc „šlo o stát, který byl vždy připraven intrikovat nebo se spojit s jinou mocí proti Indické unii. Šlo také o úpravu vnitřních poměrů v zemi, jejíž vláda svým složením vůbec nepředstavovala složení obyvatelstva a jejíž vnitropolitické složení bylo zastaralé a feudalistické. (...) Kdyby byl Hajdarábád vyvodil důsledky ze změněné situace, provedl vnitřní politické reformy a podřídil se novému dominiu alespoň tak, jako se podřizoval britské koruně (a v zásadě nabylo víc žádáno), byl by vyšel z celé situace podstatně lépe.[83]

Můžeme dojít k závěru, že způsob rozdělení Britské Indie s sebou přinesl řadu problémů, které na dlouhou dobu ovlivnily (a dodnes ovlivňují) situaci v Indii i v Pákistánu. Jak si ukážeme ve čtvrté kapitole v analýze nejnovějších událostí, zjistíme, že náboženství může, a pravděpodobně i bude, mít v nejbližší budoucnosti zhoubný vliv na vývoj vztahů mezi Indií a Pákistánem.

2.4 Kašmír

Dostáváme se ke kořenům největšího konfliktu (v dobách relativního klidu je záhodno říci spíše střetu zájmů), kterému Indie a Pákistán za relativně krátkou dobu své nezávislé existence čelí. Jak již bylo řečeno, Mountbattenův plán[84] stanovil rozdělení Britské Indie podle náboženského klíče. V té době se tento způsob zdál být nejlepším možným řešením, jehož cílem bylo zamezit možným střetům mezi obyvatelstvem z náboženských důvodů. Mountbattenova koncepce byla naprosto jasná a srozumitelná, nicméně bohužel nepřinesla kýžené ovoce v takové míře, v jaké se očekávalo.

Reklama

Z části impéria, které připadlo Indii, proběhl obrovský exodus muslimů do Pákistánu a naopak z pákistánské části prchali hinduisté do Indie. Ačkoliv se jednalo o miliony obyvatel, přesto nebylo (a ani nemohlo být) dosaženo toho, aby příslušníci „nevítaného“ náboženství dočista vymizeli a do jednoho uprchli ze státu, který jim již nechtěl být domovem. Této vizi se více přiblížil Pákistán, ve kterém podle posledního sčítání lidu žije jen 1,6 % obyvatelstva hlásících se k hinduismu, zatímco v Indii žije celých 13,4 % obyvatelstva hlásících se k islámu.[85]

2.4.1 První kašmírská válka

Pákistánští představitelé byli a dle dnešních postojů stále jsou toho názoru, že Kašmír[86] by měl celý připadnout právě Pákistánu na základě toho, že více než tři čtvrtiny obyvatelstva tvořili muslimové. Kašmírský mahárádža Hari Sinh (1895-1961) byl však vyznáním hinduista a postoupit své území Pákistánu odmítal a požadoval pro svůj stát nezávislost jak na Indii, tak na Pákistánu.

Mahárádža si myslel, stejně jako hajdarábádský nizám, že bude schopen uhájit svou nezávislost a v rámci Commonwealthu si vybojuje postavení rovnocenné s Indií i Pákistánem. Bylo však již předem jasné, že takovéto území nemůže být nezávislé nadlouho. Navíc si připomeňme britské stanovisko, že mezinárodně-právní subjektivita bude přiznána pouze Indické unii a Pákistánu. Proto, když v den vyhlášení republiky nebyl mahárádža rozhodnut, ke které straně se připojí, začaly být obavy o budoucnost Kašmíru stále aktuálnější. Tuto liknavost si však pákistánské vedení vyložilo jako slabost a neschopnost, které se rozhodlo plně využít.

Tak dne 22. října 1947 překročily pákistánské ozbrojené jednotky, složené především z paštúnských horských kmenů, hranice Kašmírského knížectví s cílem dobýt hlavní město Šrínagar a připojit celé území k Pákistánu. Indii nezbylo než nečinně přihlížet, neboť neměla žádný právní podklad, který by legitimizoval její případný vstup na kašmírské území a jeho obranu. Po dvou dnech však Indie obdržela oficiální mahárádžovu žádost o vojenskou pomoc a ochranu proti pákistánské invazi a o další dva dny později, tedy 26. října 1947, podepsal Hari Sinh Akt o přistoupení k Indii.

AKT O PŘISTOUPENÍ K INDII

Akt o přistoupění k Indii (Instrument of Accession) byl podepsán ze svobodné vůle mahárádži, avšak pouze v pod tlakem bezpečnostní hrozby postupu vpadnuvších útočníků a bezvýchodnosti situace. Můžeme se jen domýšlet, zda by takovýto akt vůbec byl podepsán, kdyby se pákistánské paštúnské kmeny nebyly rozhodly takto rázně jednat. Mahárádža v Aktu o přistoupení však na žádném místě nijak nezdůvodňuje své náhlé rozhodnutí, nepřipomíná tehdejší situaci, ani není zmíněno nebezpečí, vůči kterému měl tento akt sloužit jako prostředek ochrany. Je třeba zdůraznit, že Akt si zachovává nestranný styl: útočný charakter pákistánské akce v Aktu není nijak zmíněn, ba co víc, mahárádža v článku 6 stanovuje velmi sebevědomě podmínky pro územní ústupky, resp. pro přenechání části území svého historického státu Indii. Zachovává výkon své suverenity nad tímto územím, avšak se zaručuje za to, „že pokud by Dominium pro účely výkonu práva Dominia, které platí v tomto státě (na území Kašmíru) považovalo za nutné získat půdu, já (mahárádža) na jejich náklady (Dominia) půdu získám, nebo pokud půda patří mně, převedu jim ji za dohodnutých podmínek...“.[87] Lord Mountbatten, dřívější místokrál a nynější generální guvernér tento akt následujícího dne přijal.

2.4.2 Druhá kašmírská válka

Výsledkem první kašmírské války[88] bylo rozdělení oblasti Kašmíru na část okupovanou Pákistánem a část okupovanou Indií, přičemž na severovýchodní část Kašmíru si dělá nároky Čína. Konkrétně jde o oblast Aksai Čin,[89] která je příčinou značných sporů mezi Indií a Čínou, avšak která není tématem našeho pojednání, proto na ni již nebudeme brát zřetel. Zajímavé však je, že i když Pákistán nárokuje celý Kašmír pod svou svrchovanost, Aksai Čin považuje za součást ČLR.

K 1. lednu 1949 bylo mezi Pákistánem a Indií dohodnuto příměří. Tato linie příměří byla po drobnějších úpravách r. 1972 přejmenována na „linii kontroly“. V indické části vznikl svazový stát Džammú a Kašmír a v pákistánské části došlo k administrativnímu rozdělení okupovaného území na Ázád Kašmír[90] a na tzv. Severní oblasti. Pákistán pak roku 1963 přenechal část příhraničního horského území Číně.

Státním převratem se roku 1958 dostal do čela Pákistánu Muhammad Ajjúb Chán (1907-1974), který byl pro svou autokratickou vládu a geostrategickou pozici země značně podporován ze strany USA.[91] Pákistán pak roku 1962 předložil Radě bezpečnosti OSN spor o Kašmír s požadavkem, aby byl proveden plebiscit. To bylo z indické strany zamítnuto s odůvodněním, že ve státě Džammú a Kašmír proběhly již několikeré volby, a to s jasným výsledkem. Roku 1965 se příhraniční potyčky změnily v souvislý boj, kdy na indické území začaly pronikat pákistánské jednotky s cílem obsadit strategické pozice a vyvolat v Kašmíru protiindické povstání. Indická odpověď na tyto útoky na sebe nedala dlouho čekat a záhy se dostavila v podobě intenzivní války, která však nebyla (stejně jako v případě 1. kašmírské války) nikdy oficiálně vyhlášena. Po třech týdnech bojů přistoupily obě strany 22. srpna 1965 na příměří, jež zorganizovala Rada bezpečnosti.[92]

2.4.3 Taškentská dohoda

Velkou zásluhu na uklidnění indicko-pákistánského konfliktu nese Sovětský svaz, který se ujal iniciativy a stal se prostředníkem v řešení této otázky. Na společném jednání zástupců Indie (premiér Lál Bahádur Šástrí) a Pákistánu (prezident Ajjúb Chán) pod záštitou Sovětského svazu (předseda Rady ministrů Alexej Kosygin) byla dne 10. ledna 1966 podepsána dohoda zakazující oběma znesvářeným stranám v budoucnosti použít k řešení sporů násilí. Dále stanovila stažení vojsk na původní pozice a upravila vzájemné vztahy Indie a Pákistánu zásadou nevměšování do záležitostí druhé země. Mimo jiné Taškentská dohoda také obnovovala diplomatické a konzulární styky a zakazovala oběma zemím vzájemné očerňování a negativní propagandu svého protipólu.[93] Důležitost Taškentské dohody spočívá ve zdokumentované vůli řešit problémové vztahy Indie a Pákistánu na mezinárodní úrovni a dojít kompromisu přijatelného pro obě strany. území podsvou správou za svobodné a naopak indické území za okupované.

Období, které jsem v této kapitole analyzoval, se vyznačuje značnými geograficko-politickými změnami, jejichž průběh a výsledek zcela zásadně ovlivnil pozice Indie a Pákistánu. Mezi faktory, které přispěly k výslednému stavu, bych zahrnul především:

- samotné vyhlášení nezávislosti Indie a Pákistánu,

- způsob rozdělení Britské Indie, neboť právě ten určil, jak budou nové státy vypadat, a tím položil základní kámen utváření nové éry jejich vzájemných vztahů,

- náboženství, neboť právě ono stálo u zrodu rozkolu uvnitř Britské Indie a dodnes ovlivňuje způsob myšlení a nahlížení obyvatel jedné strany na obyvatele sousední země,

- fakt, že rozdělením Britské Indie byly zpřetrhány mnohé ekonomické vazby, neboť toto vedlo především v Pákistánu k poklesu životní úrovně, následné nutnosti investovat do místního rozvoje více nežli v případě Indie a implicitně k pákistánské závisti Indii a postupnému stupňování vzájemné nevraživosti,

- problém zrovnoprávnění bengálštiny s urdštinou, o kterém bude více pojednáno v následující kapitole, neboť právě ten měl velký vliv na zformování národně osvobozeneckého hnutí ve východní části Pákistánu a na jeho následné rozštěpení a

- agresivitu Pákistánu, neboť právě on zaútočil na Kašmír v době, kdy se rozhodovalo o jeho budoucím osudu, a kdyby nebylo jí, bylo by možná došlo přirozeným vývojem k plebiscitu, jehož výsledek by byl mezinárodně uznán, což by byla ideální situace pro řešení dnešní rivality Indie a Pákistánu.

Poznámky

[62] Filipský, et al., op. cit., s. 209.

[63] Pákistán se po získání nezávislosti skládal ze dvou částí – východní a západní, vzdálené od sebe územím Indie půldruhého tisíce kilometrů. Viz příloha č. 6.

[64] Srov. kap. 3.1.2., str. 37.

[65] Viz blíže VISARIA, Leela – VISARIA, Pravin. Population (1757-1947). In KUMAR, Dharma (ed.). The Cambridge Economic History of India. Vol. 2: c. 1757 -c. 1970. Cambridge University Press, Cambridge 1989. 2. vydání, s. 463-532, ISBN 0-521-22802-6; KUMAR, Dharma. The Fiscal System. In KUMAR, Ibid., s. 905-944; VAIDYANATHAN, A. The Indian Economy since Independence (1947-70). In KUMAR, Ibid., s. 947-994; BOSE, Swadesh R. The Pakistan Economy since Independence (1947-70). In KUMAR, Ibid., s. 995-1026.

[66] Viz příloha č. 7, 8 a 9.

[67] přetištěno v: KOŘENSKÝ, Josef: Císařství indické je roztomilý svět. Nový Orient. 1991, roč. 46, č. 6, s. 185.

[68] Lord Louis Francis Albert Victor Nicholas Mountbatten (1900-1979) – poslední indický místokrál (1947) a první generální guvernér (1947-1948).

[69] Viz blíže kap. 3.1.1, s. 37.

[70] Srov. příloha č. 2 a 3.

[71] Na mysli zde máme především atentáty v Bombaji v roce 2008.

[72] Bose, op. cit., s. 996.

[73] Zbavitel, op. cit., s. 49-51.

[74] The Constitution of 1956 (online). Enterprise Team. 1.6.2003 (cit. 10.5.2009). URL: http://www.storyofpakistan.com/articletext.asp?artid=A060.

[75] Knížecí státy = menší státní celky, které v rámci Britské Indie požívaly jisté autonomie a v jejichž čele stáli monarchové s titulem naváb, nizám, mahárádža, atd.

[76] Strnad, et al., op. cit., s. 822.

[77] Údaje o přesném počtu knížecích států se v odborné literatuře liší: od 584 až po počty přesahující 600.

[78] Viz blíže MENON, Vappala Pangunni. The Story of the Integration of the Indian States. Orient Longmans, Bombay 1956, s. 472.

[79] Viz příloha č. 10.

[80] Viz příloha č. 11.

[81] MAXA, Prokop. Hajdarábádský konflikt. Nový Orient. 1949, roč. 4, č. 2-3, s. 28-29.

[82] HAMZA, Miloš. Jeho Výsost maharádža z.... Nový Orient. 1948, č. 1, s. 10.

[83] Maxa, op. cit., tamtéž.

[84] Srov. Crippsův plán, kap. 1.6.2 str. 22-23.

[85] Viz příloha č. 3.

[86] Viz příloha č. 12.

[87] Instrument of Accession (online). The Embassy of India – Washington D.C. (cit. 27.4.2009). URL: http://www.indianembassy.org/policy/kashmir/kashmiraccession.htm.

[88] Ač zde hovoříme o válce a v literatuře se k této záležitosti jakožto k „válce“ běžně odkazuje, z mezinárodněprávního hlediska se používá chybná terminologie, neboť žádná strana válku oficiálně nevyhlásila.

[89] Tento přepis je nejblíže čínskému Akesaiqin (pinyin), v češtině se používá označení „Pustina bílých skal“.

[90] Ázád Kašmír – v překladu „Svobodný Kašmír“. Název prozrazuje, že Pákistán považuje území pod svou správou za svobodné a naopak indické území za okupované.

[91] Strnad, et al., op. cit., s. 840.

[92] FILIPSKÝ, Jan - KNOTKOVÁ-ČAPKOVÁ, Blanka - MAREK, Jan - VAVROUŠKOVÁ, Stanislava. Dějiny Bangladéše, Bhútánu, Malediv, Nepálu, Pákistánu a Šrí Lanky. Lidové noviny, Praha 2003, 1. vydání, ISBN 80-7106-647-8, s. 219.

[93] Deklarace o pokojném řešení konfliktu mezi Indií a Pákistánem o Kašmír. In VESELÝ, Zdeněk. Světová politika 20. století v dokumentech (1945-1990). Vysoká škola ekonomická v Praze, Praha 2001, s. 369-371. ISBN 80-245-0145-7.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více