Záchranná operace Halyard

Autor: Marek Skřipský 🕔︎︎ 👁︎ 23.610

Byla to největší záchranná operace v moderních dějinách americké ozbrojené moci. Více než pět set sestřelených letců se díky ní dostalo bezpečně zpět ke svým jednotkám. Mnozí z nich museli na formálně okupovaném území, které se nacházelo pod kontrolou odbojových sil, strávit téměř půl roku, než byli bezpečně evakuováni.

Bez pomoci jugoslávského nekomunistického odboje by se z těchto letců stali zajatci německých oddílů či kolaborantských formací. Záchranná akce s označením Halyard však skončila famózním úspěchem.

Reklama

Přesto však zůstává nepříliš známou kapitolou druhoválečné historie, alespoň pokud jde o její obraz v českém prostředí.

Pojďme si tedy genezi operace Halyard připmenout pěkně po pořádku, jak nám jen stručnost žurnalistického stylu umožňuje.

Rok 1943 se nese ve znamení totálního a zřetelného převzetí iniciativy ze strany protihitlerovské koalice. Němci ztrácejí pod náporem anglosaských armád severní Afriku a krátce nato i Sicílii. Na východní frontě pak sovětská armáda signalizuje vítězstvím u Stalingradu definitivní obrat na východě a v letních měsících zmaří veškeré německé naděje u Kurska. Německá města jsou stále častějším terčem spojeneckých náletů, což má dopad nejen na průmysl a infrastrukturu, ale i morálku obelhávaných příslušníků německého národa.

V tomto pro Němce nepříjemném roce představovala nejvýznamnější ropný zdroj „říše“ naftová pole u rumunské Ploješti. Ta pokrývala více než sedmdesát procent palivových dodávek pro německou armádu.

Američané si byli důležitosti Ploješti vědomi a tak v říjnu 1943 startují z italských letišť bombardéry patnácté letecké armády generála Twinninga k systematické kampani proti tomuto velmi důležitému cíli.

Němci přirozeně taktéž chápali důležitost ploješťských polí a vytvořili zde propracovaný systém protiletecké ochrany, čemuž odpovídaly pozdější ztráty amerických leteckých sil. Do října 1944, kdy nálety proti Ploješti skončily, utrpěla patnáctá armáda USAAF, co se letounů týče, ztráty dosahující výše osmačtyřiceti procent. Lidské ztráty se však pohybovaly okolo desetiprocentní hranice. A to zejména díky operaci Halyard.

Pro formace bombardérů byla nejobávanější návratová fáze po rozpuštění sevřeného útvaru strojů. Němečtí stíhači si tak při zpáteční cestě bombardérů přes srbský vzdušný prostor vybírali citelnou daň. Mnoho členů posádek seskočilo na padácích a dopadlo do oblastí pod přímou či nepřímou kontrolou „Jugoslávského vojska ve vlasti“, jak se nazývalo nekomunistické hnutí odboje pod vedením generála Dragoljuba „Draži“ Mihailoviče. To bylo jejich štěstím.

Reklama


Draza Mihajlovic

Američané si uvědomovali již před zahájením leteckých úderů proti Ploješti, že nemálo letců bude nad Srbskem při návratu sestřeleno a přemýšleli o možnosti jejich záchrany. Oblast takřečeného užšího Srbska se tehdy nacházela pod kontrolou Mihailovičových sil, zatímco konkurenční levicový odboj partyzánů J.B. Tita se prosazoval v mimosrbských oblastech, zejména Bosně. Američanům tak bylo jasné, že bez pomoci Mihailovičových bojovníků, kteří si říkali „četnici“, nemá rozsáhlejší záchranná operace naději na úspěch.

Paralelně se začátkem ploješťské kampaně, tedy v říjnu 1943, seskakuje do oblasti západního Srbska (bašty Mihailovičových sil se štábem na Ravne Goře) kapitán americké OSS (Úřad strategických služeb) George Musulin. Jeho úkolem je kontaktovat četnické hnutí a připravit konkrétní podobu záchranné operace.

Musulin, někdejší vynikající hráč amerického fotbalu a prokazatelně nejtěžší americký voják, který během války seskočil na padáku, ve své činnosti navazoval na sondáž amerických misí, které přišly do Mihailovičova štábu v srpnu a září 1943 (jednalo se o mise kapitána Waltera Mansfielda a plukovníka Alberta Seitze).


Kapitán Musulin a kapitán Vučkovič

Musulin seznal, že četnici jsou schopni i ochotni Američanům pomoci a již dvanáctého prosince 1943 se sešel s Dražou Mihailovičem, aby spolu dohodli rámcovou podobu celé akce.

Reklama

V lednu 1944 začaly od Mihailoviče odcházet britské vojenské mise, což souviselo s Churchillovým rozhodnutím přeorientovat se na Titovo partyzánské hnutí (blíže zde), nicméně Američané četniky neopustili.

Koncem ledna 1944 informoval Mihailovič Musulina, že jeho vojáci zachránili první posádku amerického bombardéru, která seskočila nad jím kontrolovaným územím. Počet zachráněných pilotů se rapidně zvětšoval a Mihailovič kladl jejich záchranu na první místo. Operace s krycím názvem Halyard mohla začít

Taktika první fáze záchrany byla nádsledující. Četnici vytvořili systém záchranných družstev, která shromažďovala informace od „hlídačů oblohy“ z řad bojovníků i civilních stoupenců četnického hnutí. Pokud se k nim dostala zpráva, konkrétní skupina ihned vyrazila k místu dopadu. Cílem bylo piloty okamžitě zajistit a dovést je do bezpečných oblastí pod kontrolou silných četnických posádek, kde vznikala shromaždiště zachráněných pilotů.

Někdy se stávalo, že za sestřeleným bombardérem vyjela i německá hlídka a některé letce tak museli četnici Němcům doslova vyrvat z rukou. Následoval dlouhý pochod – většinou v noci – k bezpečnému shromaždišti. Jsou známy i případy, kdy Mihailovičovi četnici nesli raněné letce na zádech.

V průběhu několikadenního putování letci přespávali u spolehlivých obyvatel, přičemž s příchodem tmy pokračovali se svými průvodci dále.

Vojenskou stránkou věci pověřil Mihailovič kapitána (později podplukovníka) Zvonimira Vučkoviče - přezdívaného též Zvonko či Feliks - což ukazovalo jak moc mu na zdaru operace záleží. Vučkovič totiž stál v čele prvního ravnogorského sboru, nejelitnější složky celého Jugoslávského vojska ve vlasti.

Vučkovič představoval vůbec nejschopnějšího z četnických důstojníků. Začínal jako velitel Mihailovičovy osobní stráže a měl za sebou úspěšné guerillové boje s Němci, kolaborantskými jednotkami i Titovými partyzány (v listopadu 1941 propukla mezi protichůdnými křídly odboje občanská válka).

Vučkovič koordinoval činnost záchranných družstev a vytvořil „ochranný štít“ okolo Pranjani, kde se nacházelo shromaždiště zachráněných letců. Až do konce srpna 1944 zde shromáždil na deset tisíc četniků, kteří odrazili několik menších německých jednotek, které se pokusily do oblati proniknout. Mihailovič dočasně podřídil Vučkovičově subordinaci i některé další sbory operující v užším Srbsku – nejprve druhý ravnogorský sbor kapitána Čekoviče, později i první a druhý šumadijský sbor.

V březnu 1944 vybral americký kapitán Musulin za asistence kapitána Vučkoviče vhodnou plochu pro stavbu letiště, kde měly v budoucnu přistávat americké transportní letouny pro sestřelené členy leteckých posádek. Místní venkované zahájili stavbu a za měsíc bylo improvizované letiště na takzvaném Galovičově poli hotovo.

Kapitán OSS George Vujnovich, který řídil operaci z italské expozitury v Bari mohl začít pracovat na plánech evakuace.


Zachránění letci spí během přesunu k Pranjani

Nejdůležitější část evakuační fáze začala devátého srpna 1944, kdy na Galovičově poli přistála transportní letadla C-47 Douglas a vyzvedla první várku pilotů. Další evakuace proběhly desátého, dvanáctého, patnáctého, osmnáctého a devětadvacátého srpna. Během srpnových evakuací z Galovičova pole u Pranjani tak bylo dopraveno na americké základny v Itálii celkem 345 amerických letců a spolu s nimi 27 letců jiných národností.

V den poslední srpnové evakuace odletěl spolu se zachráněnými piloty také kapitán George Musulin a dokončení operace Halyard předal kapitánu Nicku Lalichovi.

Na podzim 1944 se četnici ocitli v zoufalé situaci. Do Srbska pronikla Rudá armáda spolu s partyzánským hnutím. Četnici sice dohodli se Sověty krátkodobý modus vivendi a podíleli se splečně s nimi na osvobozování Srbska (četnický sbor vedený podlukovníkem Dragutinem Keserovičem spolu s Rusy osvobodil Čačak a Kruševac), nicméně krátce po skončení bojů začali Sověti četniky odzbrojovat a otevřeně podporovat Titovy partyzány.

Pod rudým tlakem ustupuje Mihailovič z Pranjani a před kapitánem Lalichem stojí úkol postavit nové letiště. To nakonec vznikne ve druhé polovině září v Kočeljevu a poslouží k evakuaci padesáti letců.

Pod vlivem nepříznivé situace se Mihailovičovi začíná jeho armáda rozpadat. Někteří důstojníci rozpouštějí své jednotky a rezignují na jakoukoliv činnost, jiní se přidávají k partyzánům či Němcům.

Komplot některých závistivých důstojníků donutí Mihailoviče k odvolání podlukovníka Vučkoviče z vedení prvního ravnogorského sboru. Mihailovič nechce vystavit své síly dalšímu drobení a tak neochotně souhlasí. V prosinci 1944 pošle svého nejschopnějšího důstojníka spolu s Američany do Itálie. Tím mu paradoxně nejspíš zachránil život. Vučkovič zemřel roku 2004 v USA, kde také napsal své paměti.

Mihailovič je nucen ustoupit do východní Bosny, kde je v okolí Doboje postaveno třetí improvizované letiště, tentokrát u Boljanice.

Prvního listopadu a sedmadvacátého prosince 1944 zde došlo k dalším leteckým transportům, koncem února 1945 odtud pak osamocený letoun DC-3 Dakota vyzvedl poslední opozdilce, kteří z rozličných důvodů – často zdravotních - nemohli být evakuováni dříve.

Operace Halyard tak definitivně skončila. Za celou dobu jejího trvání bylo zachráněno a bezpečně evakuováno celkem 513 amerických a 80 dalších spojeneckých letců.

V březnu 1948 americký prezident Harry Truman udělil generálu Mihailovičovi Medaili cti. Bohužel se jednalo o vyznamenání posmrtné. Pro Dražu Mihailoviče nebylo v Titově „nové Jugoslávii“ místo…

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více